A nyní, pánové, k rozpravě o projednávané
předloze stran úpravy právních a hmotných
poměrů pensistů. Po celou dobu, co jsme zde
v československém parlamentě měli
příležitost sledovati práci, zvláště
její postrkávání vládou a její
dočasnou většinou, kdykoli jsme po celá
léta také musili pozorovati, jak osudný vliv
měl mnohdy vleklý postup takové práce
na tisíce lidí, po celou dobu, co jsme to musili
prováděti, činíce tak z přinucení
- nebylo to pro nás naprosto radostí přihlížeti
k tomu, co se zde provádělo - avšak tak strašný
příklad hluboce význačného
zanedbání takového problému jako jest
tento dnes projednávaný problém pensistů
- to jest, myslím, že smím tak říci,
něčím naprosto ojedinělým i
v tomto parlamentě. (Posl. inž. Jung [německy]:
Oni si věc zjednodušili tím, že nechali
lidi vymřít!) Kol. Jung má úplnou
pravdu a já se ještě k tomu vrátím.
A přece by byla měla vláda právě
u problému pensistů vážný důvod
nezdržovati jeho řešení, ježto se
zde jedná o životní otázky lidí,
kteří státu konali nejlepší služby,
kteří mají vůči státu
nárok, mají v ruce směnku na stát,
kterou měla rozumná, vážnosti státu
dbalá vláda na každý způsob honorovati,
a to zcela. Životní otázka vysloužilých,
toť velký omyl, jemuž se oddává
většina této sněmovny i při tomto
zákoně, životní otázka vysloužilých
není tak zhola vedlejší věcí,
jak si většina myslí. Není též
výlučně životní otázkou
pouze vysloužilých, nýbrž jest zajisté
zároveň i otázkou aktivních, na jichž
práci působí svým vlivem i vyhlídka,
kterou jim skýtá pensijní zákonodárství
na trochu klidnější nebo poněkud útrap
plnější podvečer životní.
Máme-li zaujmouti stanovisko k tomuto pensijnímu
zákonodárství, pak nemůžeme vůbec
jinak, než pohlížeti na věc pod tímto
zorným úhlem a učiníme-li tak, shledáme
v projednávaném problému státní
problém obzvláštního významu,
který by neměl ani nesměl býti bagatelisován.
V okamžiku, kdy se tak často kritisovanou vládní
praksí vůči pensistům stala jejich
otázka skutečně státním problémem,
měli jsme pro to svůj hluboký zájem.
Zvláště když pak otázka staropensistů
stávala se stále problematičtější,
stáli jsme - a to smím v této sněmovně
skromně konstatovati - v prvních řadách
bojovníků za odstranění poměrů,
jež nutno od počátku označiti za neudržitelné.
Můžeme prokázati dlouhou řadu vlastních
pokusů, abychom toto odstranění prosadili.
Neříkám to, velectění pánové,
proto, abych chránil sebe nebo své přátele,
nýbrž jedině z toho důvodu, abych vyjádřil
naše politování nad tím, že po
těchto mnohých pokusech, z nichž nebudiž
zapomenuto i jiných, které podnikly jiné
skupiny, dnes přichází do sněmovny
předloha, která představuje bagatelisaci
problému, který máme za důležitý,
v dalším však jest i odbytím poslaneckých
kruhů, kruhů této sněmovny, které
odůvodňovaly zásadní všeobecnou
úpravu zákona o pensistech. Velmi často jsme
varovali před tím, aby otázka pensistů
byla tak pohodlně projednávána, jako se dnes
děje. Osobně varoval jsem před tím
ještě v únoru minulého roku v naléhavé
interpelaci, a řekl-li jsem dříve, že
naše práce pro lepší řešení
tohoto problému jest rozsáhlou, budiž vzpomenuto
i práce mých kolegů Junga, Krebse
a Wollschacka se zvláštním poukazem
na promyšlený návrh již zesnulého
posl. Patzela, který již v r. 1923 ukázal
jako jedinou cestu, jak vybřednouti z bídy pensistu,
cestu, již mohla si vláda docela dobře vzíti
za svou.
Na moji prve uvedenou interpelaci z února minulého
roku odpověděla vláda, že má
v úmyslu sjednotiti pensijní normy. To bylo 25.
března 1927. Ačkoliv lze v tehdejší
odpovědi také dále čísti, že
se nepomýšlí na to, aplikovati ustanovení
nových požitkových zákonů na
všechny staropensisty a že vůči dnes platným
normám je vůbec nemyslitelno a neproveditelno úplné
hmotné zrovnoprávnění se zřetelem
na různost osobních norem a poměrů
v různých obdobích, kdy staropensisté
aktivně sloužili, přesto jsme vždy doufali,
že se bude usilovati o to, abychom se co možná
přiblížili ideálnímu stavu zrovnoprávnění
v pensijním zákonodárství, rovnému
zacházení se všemi pensisty tohoto státu,
ať již odešli do pense kdykoli. Konečně
doléhala i okolnost, že je šílenou komplikací
pensijního zákonodárství zatížena
i správa, takže nemůže vždy postačiti
a vyznati se. Mínění, že dojde při
nejmenším k co možná dosažitelnému
zrovnoprávnění, vnukla nám i vládní
akce v minulém roce, jež měla za úkol
zjistiti nutnou potřebu prostředků pro případ,
že budou si všichni pensisté postaveni na roveň,
a také ji vypočítala. Při této
akci bylo zjištěno, že je pro to zapotřebí
350 milionů. Jestliže jsme však tehdy doufali,
že vláda vyvolala a provedla tuto akci za účelem
skutečných příprav k slušnému
zákonu, byli jsme zklamáni. Tato akce byla pouze
špatným vtipem, vtipem na naděje lidí,
již tak jako tak týraných. (Souhlas na levici.)
Poslední slovo tohoto špatného vtipu vůči
přáním pensistů pak znělo:
"Nemyslitelné a neproveditelné". Nepochybně
měl na tom "nemyslitelném a neproveditelném"
největší podíl pan ministr financí.
Vždyť my jsme již za poslední léta
na to zvyklí slyšeti něco takového,
a to slyšeti to vždy tam, kde jde o požadavky pensistů,
požadavky rázu sociálního. Pak dochází
vždy k tomuto státně-finančnímu
kategorickému imperativu, který se stal již
strašákem v této sněmovně, kterým
se pak vždy chystají zamítnouti vše, byť
to bylo sebe více odůvodněno. Vidíme-li
však, pánové, že na tomto "nemyslitelném
a neproveditelném" vůči oprávněným
přáním pensistů není zúčastněn
jen pan ministr financí, nýbrž i určitá
odvětví správní, která jsou
ve spojení s prováděním pensijních
zákonů, pak zdá se nám to absurdním.
Seznali jsme již výše, že právě
z důvodů správních bylo by záhodno
zrušiti tyto různosti. Každému jen trochu
zasvěcenému do věci je přece jeremiáda
těchto růzností tak známa, že
by neměl míti nikdo odvahy věsit nám
bulíka na nos, že prý je ze správních
důvodů nemožné dojíti k unifikaci.
Každá nová úprava požitků
veřejných zaměstnanců rozmnožila,
jak víme, rozdíly v zacházení s pensisty,
takže konečně bylo celé množství
skupin, staří, noví, nejnovější
pensisté, mezi nimi nejnešťastnější
zrovna oni staropensisté, jimž dnes právě
věnujeme zvláštní zmínku, kteří
utrpěli hmotně těžkou škodu, poněvadž
nebyla jim propočítána služební
léta, ježto vstoupili nebo byli přeloženi
do výslužby před 31. srpnem 1919. Nejednalo
se však korektně ani s novopensisty; ačkoliv
v této skupině pensistů, již tvoří
ti, kdož odešli do pense v čase od 1. září
1919 do 31. prosince 1922, byla též propočtena
služební doba, přesto přece nepožívají
výhody, kterou pensistům přinesl pensijní
zákon z 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n., poněvadž
tento zákon vstoupil v platnost teprve 1. ledna 1923. Výhody
tyto pozůstávají v tom, že bylo nařízeno
zvýšení pensijní základny o 75%,
což znamená stabilisaci odpočivného,
ježto pensijní základna zůstává
trvalou, zatím co různé drahotní a
rodinné přídavky a nouzové výpomoci
mohou býti vládou kdykoli odňaty. Pak by
přišli novopensisté, pensionovaní od
1. ledna 1923, kterým se dostalo propočítání
let, jakož i projednání podle zákona
z 22. prosince 1923, konečně ti zcela nejnovější,
na které se vztahuje použití platového
zákona z 24. června 1926. Vylíčenou
formou pensijního zákonodárství stojí
Československá republika - jak jsem se již
na počátku svých vývodů k zákonu
zmínil - ojediněle v celém světě,
uprostřed velkého kruhu všech států,
které snad jako právní státy si vzaly
za úkol tvořiti zákony všeobecně
a zákony pensijní zvláště. S
tímto zákonodárstvím možno pouze
porovnati zákonodárství, které také
není československému státu ke cti,
a to zákonodárství o válečných
poškozencích. Ale o tom dnes nemluvme, o tom budeme
mít příležitost mluviti jindy. Ať
se již projednávaly nebo projednávají
poměry staropensistů v kterémkoli státě,
vždy platilo a platí jako samozřejmé
právní hledisko stejné právo pro všecky
pensisty bez rozlišování doby, kdy platně
šli do pense, a vždy šlo jen o to, aby se projednaly
způsoby provedení tohoto zrovnoprávnění
v rámci státního rozpočtu. Vždyť
i hospodářsky slabé Rakousko právě
provádí po etapách vyrovnání
požitků staropensistů s požitky novopensistů,
zásadně zdůrazňujíc rovnoprávnost
všech státních pensistů. A kolik pensistů
zaopatřuje ubohé Rakousko (Výkřiky
posl. inž. Junga.), kteří se v Rakousku
rozmnožili ještě o četné pensisty
následkem ohromné nucené restrikce úřednictva,
která nastala z jiných důvodů než
v Československu - na Rakousko bylo oktrojem z venčí
uvaleno, aby zmenšilo stav úřednictva o tisíce
a tisíce. Avšak Rakousko - abych v řeči
pokračoval, jak jsem započal - jedná s těmito
pensisty určitou formou, jaksi snesitelným způsobem.
Co si Rakousko velkoryse v tomto směru upravilo, mohlo
by beze vší pochyby býti praktikováno
i u nás. Ale v této zemi cosi chybí, pro
co v té chvíli nemohu nalézti jiného
výrazu než jakého se v takových případech
používá, že schází cosi
z noblesse oblige. Místo aby se cvičili ve státně-politických
způsobech, z nichž by musila právě otázka,
jako je otázka pensistů, dojíti řešení
v prvé řadě a to nejlepšího,
chovají se v této zemi bez překážky
jako úzkoprsý parvenue, který, má-li
jednou vydati korunu jinak než jako ilustraci svého
majetku, činí tak způsobem pro příjemce
urážlivým. Tak to přece vypadá
s pensijním zákonodárstvím. Nevěřte
naprosto, že by takové pensijní zákonodárství
mohlo působiti radost. Celá důvodová
zpráva jest vypracována tak, že potvrzuje můj
názor. Zamýšlená úprava je spíše
almužnou, poskytovanou skupině žebráků
v pochybném návalu ochotnosti k výpomoci
než dekretováním dobrého práva
pensisty. Jinak předlohu charakterisovati nemohu. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Ukázali jsme cesty vedoucí k snesitelné úpravě
otázky pensistů způsobem jedině možným.
Abych krátce opakoval, lze tyto cesty označiti takto:
Státním pensistům a učitelům,
odešedším na odpočinek před 1.
zářím 1919, jest především
jako základ pro spravedlivé, zákonité
zrovnoprávnění propočítati
jich služební dobu nebo jest jim za to opatřiti
postačující náhradu ve formě
přiměřeného zvýšení
pensijní základny. Potom buďtež požitky
všech až do vydání nového požitkového
zákona z 24. června 1926, č. 103 a 104 Sb.
z. a n., pensionovaných státních zaměstnanců
civilních i vojenských, čítaje v to
restringované, vyměřeny podle nového
zákona. Výsledkem jest pak sjednocení hmotných
právních poměrů pensistů. To
jest pro nás počátkem i koncem našich
požadavků ohledně dnes projednávaného
zákona. Taková částečná
úprava, jako ji zamýšlí tento zákon,
není pro nás nijak uspokojující, jest
pro nás vždy jen podnětem, abychom poukazovali
na to, co se má ještě vyříditi:
Všeobecná, zásadní úprava v řečeném
smyslu, která přece jen jednou v dohledné
době bude námi provedena. Smí při
této zásadní úpravě pan ministr
Engliš činiti státně-finanční
námitky? To jest otázkou, kterou máme i zodpověděti.
Pravíme, bude-li tato otázka dána, že
nikoli. V miliardovém rozpočtu musí se najíti
úhrada pro unifikaci pensí, jako našla se úhrada
pro výslužné pensionovaných podle platnosti
nového požitkového zákona. Nebude to
věčným - a nyní se vracím k
námitce kol. Junga dnes již zde učiněné
- nebude to věčným finančním
zatížením pro stát. Bylo postaráno
o to, aby pensisté následkem starostí jim
po léta naložených nedosáhli stáří
Methusalémova. Po 10 až 15 letech nebude otázka
staropensistů již žádnou otázkou
pro československý stát. Pak nebude žádných
staropensistů. Mohlo by tudíž v mezidobí
býti pro ně více k disposici, než čím
se chce disponovati. Dejme tomu, že by náklad k jich
uspokojení ve smyslu unifikace činil 350 milionů
korun, jak vypočítala vládní akce
minulého roku. (Posl. inž. Jung [německy]:
Asi tolik, co činí vojenský fond na výzbroj!)
K tomu se ještě vrátím, kol. Jungu.
Jest velmi dobře, že mi to kol. Jung připomněl.
Počítáme-li tedy, že by náklad
na uspokojení pensistů ve smyslu unifikace činil
350 milionů korun, jednalo by se proti dnešnímu
zákonu, po případě proti potřebě
podle něho nutné v částce okrouhle
70 milionů, pouze o 280 milionů více, což
by, jak jsem již pravil, v 10 až 15 letech úplně
odpadlo. Za 5 let by byl náklad proti dnešnímu
zákonu podle odhadu ještě o 200 milionů
větší. Ty lze a musí se sehnati. Říká-li
kol. Jung, že ve výzbrojném fondu byla
nalezena forma, jak uhraditi mimořádná vojenská
vydání, pak jest to pokusem, který by se
mohl opakovati při pensijním zákonodárství.
Proč by nemohl býti i nějaký pensijní
úvěr, který by umožnil úhradu
pensijního zaopatření? Průměrně
bude činiti zlepšení na jednoho pensistu podle
tohoto zákona asi 1000 korun. Zákon poskytuje však
přídavek pouze oněm staropensistům,
jichž odpočivné požitky byly upraveny
zákonem č. 287 z r. 1924, pokud dotčeným
nebyla propočítána jich služební
doba. Přídavek rovná se rozdílu mezi
jich dosavadními požitky a o 20% zvýšené
pensijní základně, aniž smí 20%
zvýšení převyšovati nejvyšší
stupnici, které by byl dotčený úředník
dosáhl časovým postupem. Jaký jest
skutečný účinek tohoto zákona?
Chci to objasniti na příkladě. Podle zákona
č. 287 z r. 1924 činily odpočivné
požitky svobodného učitele v sedmé hodnostní
třídě a to ve čtvrté stupnici
18.804 pensijní základny a 1920 drahotního
přídavku, tudíž celkem 20.724 korun.
Ve třetí stupnici sedmé hodnostní
třídy bral tento svobodný učitel 17.406
pensijní základny a 2880 drahotního přídavku,
celkem tudíž 20.286 korun, ve druhé stupnici
16.008 pensijní základny a 2880 drahotního
přídavku, dohromady 18.888 a v první stupnici
14.610 pensijní základny, 2880 drahotního
přídavku, celkem tudíž 17.490 korun.
K tomu by přišel podle předlohy 20% přídavek
k pensijní základně, to by bylo ve třetí
stupnici 3481, ve druhé 3201 a v první stupnici
2922 korun. Z tohoto sestavení jest patrno, že pouze
v prvé stupnici dosavadní celkový příjem,
rozmnožený o 20% zvýšení, to jest
dohromady 20.412 korun, jest menší než časovým
postupem dosažitelný nejvyšší příjem
20.724 korun. Tudíž uplatní se úplně
20% přídavek k pensijní základně
pouze v tomto případě. Ve druhé a
třetí stupnici by však nový celkový
příjem překročoval částku
20.724 korun. V těchto případech vyplácí
se pouze rozdíl mezi dosavadním celkovým
příjmem a dosažitelnou nejvyšší
stupnicí, tedy na př. ve 3. stupnici 20.724 minus
20.286 korun, to jest celých 438 korun. Ve druhé
stupnici 20.724 minus 18.888, tudíž 1836 korun. Z
tohoto porovnání vidíte, že množství
staropensistů nebude mít z nového zákona
vůbec nic. V podstatě jsou tudíž, kdož
byli pensionováni před 1. zářím
1919, obmyšleni velmi skoupou odměnou, tudíž
zcela malá skupina pensistů. (Posl. Wollschack
[německy]: To se odvažují pensistům
nabídnouti, protože nemají moci, ať si
stávkují!) Tak jest. Avšak podotkl jsem
již, že nesmí se na tuto otázku pohlížeti
pouze pod zorným úhlem pensistů, nýbrž
že úprava právních poměrů
pensistů jest zajisté i otázkou aktivních,
jichž práce závisí snad na vyhlídce
na klidný životní podvečer. Jedna z
největších tragedií se odehrává
u těch, již stali se obětí zákona,
který, jak známo, se licoměrně představil
jako zákon k zavedení úsporných opatření
ve státní správě, myslím tím
zákon z 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n. Restrikčním
zákonem jej nazýváme, ač mu upravil
stát mnohem delší titul, pod nímž
cosi skrývá. Malá armáda lidí
byla tímto zákonem trestána s bezpříkladnou
přísností, opakuji bezpříkladnou.
Povinností každého člověka, který
nepozbyl všeho svědomí, jest ujímati
se těchto ubožáků. Formuluji proto své
požadavky pro ně volaje: Učiňte skandálu
s restringovanými konec a postarejte se, aby těmto
restringovaným dostalo se v nejbližší
době již aspoň částečné
úpravy jich problematických životních
poměrů. Připomínám zde s tohoto
místa slib, že bude restringovaným při
převodu do nového života jich postavení
aspoň ulehčeno a učiněna opatření
pro tyto převody. Jakým způsobem vystupuje
vláda vůči těmto restringovaným,
jde najevo z toho, že se odmítají jejich nejskromnější
přání. Znám bezpočet jednotlivých
případů těchto restringovaných
a dopadá to takto: Člověk se duševně
rozčilí, pomyslí-li jen na to, kolik set
a tisíců lidí vede nešťastný
život, aniž lze jen o tom mluviti.
Velké bezpráví bylo spácháno,
jakzde, domnívám se, již jeden řečník
přede mnou zjistil, na jedné skupině učitelů,
kteří byli pensionováni po 1. lednu 1926
a kteří neobdrželi, jak by bylo pochopitelné
a srozumitelné, své požitky podle nového
platového zákona, nýbrž podle zastaralých
ustanovení. Právem doufali tito učitelé,
že jim budou vyměřeny odpočivné
požitky podle nového požitkového zákona,
tím spíše, že byli po několik měsíců
r. 1926 v aktivní službě. Také zástupce
vlády prohlásil v zasedání kulturního
výboru 20. května 1926, že ony učitelské
osoby, jež byly dány na odpočinek po 1. lednu
1926, by dostaly pensijní požitky podle nového
pensijního zákona. Teprve v posledním okamžiku
při projednávání zákona byla
stylisace §u 47 pozměněna v ten smysl, že
oni učitelé, kteří byli vyrozuměni
až do vyhlášení zákona, tedy až
do 7. července 1926, o zamýšleném přeložení
na odpočinek na základě §u 13 zákona
č. 286 z r. 1924, nemají nároku na výhody
nového zákona. Obrat se vždy nějaký
najde, kdykoli jde o to, aby se lidem nějak oklestila nabytá
práva. Ale obrat, který se zde našel pro stylisaci
§u 47 na škodu lidí, je pod vší kritiku.
Mohli bychom přednésti veliký počet
zvláštních přání k pensijnímu
zákonu, bojím se však, že nevystačím
s časem, abych plně a zcela učinil zadost
své povinnosti k státním pensistům.
Přece však chci naznačiti, třeba že
jen letmo, několik oprávněných požadavků,
které předneseme odpovědné většině
sněmovny, aby se zlepšilo postavení pensistů.
Požadujeme zrušení §§ 17, 18 a 19 zákona
286/1924, žádáme, jak se již i jiný
řečník vyjádřil, aby byla zrušena
ustanovení, omezující citelně osobní
svobodu pensistů, o pobytu v cizině, aby ponechána
byla pensistům volnost stěhování aspoň
v rámci nástupnických států,
aniž odpočivné požitky byly zkráceny,
aby byla zachována veškerá nabytá práva
a aby bylo usneseno ustanovení, podle něhož
nesmí dojíti na žádný způsob
ke zkrácení vyplácených požitků
nějakou úpravou. Vždyť i to se již
stalo. Dožili jsme se toho, že úprava měla
účinek takový, že oni, na něž
se úprava vztahovala, měli z úpravy ztráty.
Podle poslední úpravy obdrželo mnoho pensistů,
zvláště vdov, po srážce daně
z příjmu méně než před
úpravou. Za takovou úpravu pěkně děkujeme
ve jménu všech, jichž se úprava má
týkati. Vždyť jsme zástupci jich zájmů.
Proto přicházíme s požadavkem odívajíce
tento požadavek v háv návrhu aby do zákona
bylo pojato ustanovení, podle něhož nesmí
úprava nikdy působiti v pasivním smyslu.
Žádáme, aby bylo odstraněno ustanovení
o zmenšení pensí při vedlejším
výdělku. I o tom se již mluvilo a zbývá
jen zajisté, abych tuto věc šíře
rozvedl. Snad by se dalo o věci mluviti s různých
hledisek. Jsou také lidé, kteří právě
v tomto ustanovení spatřují ohrožení
všeobecných hospodářských životních
podmínek, ztížení, komplikování
na trhu práce opět pro jiné. Tato úvaha
nesmí býti pro nás směrodatnou. Mám-li
před sebou lidi, o jejichž životní poměry
by byl stát povinen se starati, který však
o jejich zájmy nepečuje, je nepojímá
ve svou milující péči, pak jim musím
povoliti výsadu, aby se pokusili přivydělati
si něco ke svému skrovnému příjmu
ve formě pense, byť by snad mohla z toho vzejíti
i komplikace pro jiné. Je však vidět, že
tato komplikace jest jakousi schválností, a sice
právě proto, že se zanedbává
řádná úprava pensí. Žádáme,
aby byla zrušena ustanovení o zmenšení
odpočivných požitků, béře-li
kdo úrazovou rentu, aby pojato bylo do zákona ustanovení,
podle kterého se pensisté, vdovy a sirotci účastní
automaticky každého zlepšení požitků
aktivních zaměstnanců tím způsobem,
že jich odpočivné požitky se vyrovnají
nově upraveným ustanovením o odpočivných
požitcích, konečně aby bylo pojato do
zákona ustanovení, podle něhož se pojímají
do zrovnoprávnění i dary a pense z milosti,
případně odpočivné požitky
z milosti. Tyto požadavky shrnuli jsme v návrhy, sněmovna
dnes je má před sebou, aby je posoudila. Některé
z těchto návrhů jsou ovšem finančního
rázu, většina jich však nikoli. Aspoň
na tyto druhé měla by sněmovna vzíti
ohled.
Dal jsem svým závěrečným slovům
nadpis: "Věrolomnost či splnění?"
Neprovedení rozsáhlé úpravy právních
poměrů pensistů jest věrolomností
a tím jsem odpověděl na tento nadpis. Věrolomností
je předložený návrh zákona, a
to již co do doby jeho podání. Vládě
bylo uloženo § 3 restrikčního zákona
z 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n., za povinnost,
aby provedla účelnou reformu správy a předložila
během roku, t. j. do 31. prosince 1925, návrh příslušného
zákona. V souvislosti s prováděním
této úlohy má vláda předložiti
- zcela určitě - návrh zákona upravujícího
požitky státních zaměstnanců.
Výslovně se říká "požitky
státních zaměstnanců" a nemluví
se snad jen o úpravě požitků v činné
službě. Vláda předložila sice včas
sněmovně požitkový zákon pro
státní zaměstnance v činné
službě, avšak zapomněla v tomto zákoně
přes svůj slib docela na pensisty. Důvodová
zpráva k požitkovému zákonu zmiňuje
se ovšem také o pensistech. Stojí v ní
totiž: "Nová všeobecná úprava
předpisů o odpočivném se připravuje
a stane se v dohledné době předmětem
parlamentního projednání". Avšak
ani předložená osnova není touto všeobecnou
úpravou, ač lhůta byla značně
překročena.
Že obsah jest věrolomností, prokázal
jsem již dostatečně. Napraviti jest toho mnoho,
a to rychle. Vypracujte proto zákon, jak jste slíbili,
a učiňte zásady moderního pensijního
zákonodárství jeho zásadami: Jednotné
nakládání se všemi pensisty, automatiku,
stejný poměr mezi aktivními a pensisty, v
jehož rámci se uplatňuje automatika.
Vládní strany budou přinuceny, aby uvedly
pensijní zákonodárství do jiných
kolejí. Vzbudily již svou starostlivostí o
pensisty příliš mnoho pozornosti a povyku,
než aby nemusel nyní na jich slova následovati
čin. Čím dříve se to stane,
tím lépe pro ně. Větší,
další průtah by časem dal i u pensistů
vzniknouti myšlence, že při řečnických
výkonech vládních stranníků
jest jediným účelem jich řeči
- a dnes jsme slyšeli zde množství takových
výkonů, také od německých vládních
straníků, na př. řeč p. posl.
dr Feierfeila - že při těchto řečnických
výkonech nejde o nic jiného, než o vnadidlo,
na něž se chytili až dosud stále tak mnozí
a na které se nakonec nechytí nikdo více.
Museli bychom pak jednou upozorniti pány s druhé
strany, až zase budou vyličovati nezbytnost, na to,
jak je neslýchaně licoměrné, mluví-li
se o nezbytnostech, jež v důsledku moci daly by se
provésti, jen proto, aby se přece neprovedly, ba
dokonce zamezily. Jedno je jisté, že na zásluze
dnes o předložený zákon, jenž jest
- řekněme - první splátkou na směnku
pensistů - a zde mluvím, jsa si plně vědom
své odpovědnosti - má větší
podíl oposice než vláda a páni z ní,
kteří zde mluvili. (Souhlas na levici.) Kdybychom
se byli za poslední léta nenamáhali nepřetržitě
s ostatními o to, aby vláda něco podnikla
ve prospěch pensistů, nebyli bychom došli ani
k této splátce. To budiž dnes konstatováno.
Řekl jsem již, že stojím za správností
těchto slov celou svojí osobou. Kdyby byla oposice
nečinila neustálý nátlak, bylo by
se nehnulo touto otázkou. Neboť vládní
lidé postrádají vlastní iniciativy,
jde-li o řešení sociální otázky,
zvláště oni měšťáckých
barev.
Znovu shrnuje, mohu k vládní předloze prohlásiti,
že jsme pojali do návrhů vše to, co jsem
řekl při zaujetí stanoviska k této
předloze. Tyto návrhy mají býti také
dnes projednány. Považujeme zákon za nedostatečný
pokus a provedení korektur v tomto oboru za nezbytné.
Budeme-li přes to hlasovati pro tento zákon, děje
se tak s předsevzetím, že nedáme pokoje,
že nenecháme na pokoji většinu, dokud
nebude přinucena - a doufáme, že v nejbližší
době - aby předložila všeobecný
pensijní zákon. (Potlesk poslanců něm.
strany nár. socialistické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Pik. Dávám mu slovo.
Posl. Pik: Slavná sněmovno! V rozpravě
bylo již zástupcem našeho klubu zdůrazněno,
že úprava požitků státních
staropensistů podle obsahu projednávané předlohy
je nedostatečná. K tomu musím ještě
dodati, že projednávaná vládní
předloha dopustila se veliké křivdy na dvou
složkách veřejných staropensistů,
které i z této minimální úpravy
vyřazuje. Motivuje-li se podání staropensistické
předlohy důvody sociálními, drahotními
a snahou o spravedlivé vyrovnání mezi dnešním
stavem požitků pensijních a nižšími
požitky staropensistů, pak zůstávají
samosprávní pensisté a pensisté státních
báňských a hutních závodů
v poměru dřívější nesrovnalosti,
ježto nebyli zařazeni do projednávaného
zákona.
Bylo-li již zákony o úpravě platových
poměrů všech veřejných, tedy
i samosprávných zaměstnanců vysloveno,
že se požitky samosprávných zaměstnanců
mají upraviti podle norem státních, pak vláda
měla věci jejich pensí řešiti
stejně jako u všech kategorií o nichž
jedná dnes projednávaný zákon. Poměry
samosprávných staropensistů jsou stejně
zubožené jako všech ostatních. Jejich
životní úroveň je snižována
drahotou všech životních potřeb a zvyšováním
nájemného. Jejich potřeba osobní a
rodin není o nic menší než u pensistů
ostatních. Proto je křivdou, že zákon
nebéře zřetel na tyto samosprávné
pensisty, že je nivelisuje a odpírá jim možnost
snesitelné existence.
Z důvodů zásadních ovšem vyhražovali
bychom právo jednání o požitcích
samosprávných zaměstnanců těm
korporacím samosprávným, ke kterým
tito zaměstnanci náleží. Stojíme
na zásadě, že jen samosprávná
korporace může a má jednati o požadavcích
svých zaměstnanců, avšak zákonodárství
naší republiky zasáhlo i v tomto směru
do pravomoci a svobodného rozhodování obcí.
Zákony republiky, zejména nynější,
oklestily tuto pravomoc a zasahují až i do materielní
stránky požitků samosprávných
zaměstnanců. Poněvadž také opatření
ve věci finančního zákonodárství
samosprávných korporací znemožňuje
obcím a jiným samosprávným svazkům,
aby svobodně jednaly a rozhodovaly o požitcích
svých zaměstnanců, pak je logické,
že musíme se dovolávati stejného práva
pro tyto pensisty samosprávné, když již
státní správa svými zákony
zasahuje do zákonodárství obcí a konečně
když již se prejudikovalo zákonným rozhodováním
o požitcích zaměstnanců samosprávných.
Samosprávné korporace nemohou analogicky věc
samosprávných staropensistů řešiti
podle své vůle, neboť jest jim to znemožněno
předpisy zákona a zejména pak tím,
že nemají ve svých rozpočtech na r.
1928 žádné úhrady, že krytí
nemohou opatřiti zvýšenými přirážkami
a konečně že s ohledem na drsné opatření
zákona o finančním hospodářství
obcí nemohou opatřiti žádných
zdrojů, prostředků na vyrovnání
pensijních diferencí. Zákonem o finančním
hospodářství obcí byly samosprávným
korporacím vzaty nejen prostředky k plnění
všeobecných úkolů a povinností,
ale i možnosti, provésti benevolenci vůči
svým staropensistům.
Proto podáváme návrh, aby vláda ihned
předložila nový návrh zákona
o úpravě pensí samosprávných
staropensistů, zároveň však aby předložila
návrh na novelisaci zákona č. 77 z r. 1927
o finančním hospodářství svazků
územní samosprávy, a to tak, aby samosprávné
korporace mohly překročiti výši přirážek
zákonem tím limitovaných pro účel
úhrady více nákladů, jež vzniknou
úpravou požitků staropensistů samosprávných.
Tito staropensisté také očekávají,
že věc jejich bude stejně spravedlivě
řešena a že nebudou podceněni vyloučením
z výhod, které projednávanou osnovou poskytují
se staropensistům. Nemáme ovšem dosti důvěry
k dnešní vládní většině,
že náš návrh schválí. Je
to systematické, že dnešní většina
odmítá jakýkoliv účelný
a rozumný návrh oposičních stran,
a pochopitelně, že se postaví na stejně
tvrdé a odmítavé stanovisko i ve věci
samosprávných staropensistů. Je to chyba,
neboť tento postup většiny, která dosud
odmítala důsledně ve všech případech
projednávaných zákonů reformní
návrhy oposiční, tato většina
přesvědčí se náladou občanstva
a dotyčných zájmových skupin, že
vyvolá velice nepříjemné prostředí
a psychologický stav u těch, kteří
jako veřejní zaměstnanci mají podíl
nejen na správě státu, nýbrž
i všech správních a hospodářských
složek.
Stejně je nespravedlivé, že také státní
báňští a hutní staropensisté
jsou ze staropensistského zákona vyloučeni.
Podle zákona ze dne 1. července 1922 vzniká
u těchto zaměstnanců nárok na důchod
starobní od 55 let věku a po 30 letech zaměstnání
v povolání hornickém nebo v 55 letech věku
a při 15 letech členství v pojištění.
Výše důchodu je po 5 letech členství
900 Kč ročně, za každý další
rok více o 96 Kč. Průměrný
důchod činí ročně 2700 Kč,
měsíčně 210, denně 7 Kč.
Nejvyšší důchod, t. j. po 40 letech členství,
činí 4260 Kč ročně. Tato fakta
ukazují, jak nedostatečně je postaráno
o pensisty nejtěžších oborů zaměstnání
u státních podniků.
Zaměstnanci státních báňských
a hutních závodů dostávali k těmto
zaopatřovacím důchodům již za
bývalého státu zvláštní
přídavky. Tyto přídavky byly jim vypláceny
také v republice ve výměře drahotních
přídavků, platných pro zaměstnance
ostatních státních podniků. Leč
v září 1926 byly jim tyto přídavky
zastaveny, čímž utrpěli velkou újmu.
Od 1. listopadu 1926 byly sice některým provisionistům
poskytnuty nepatrné přídavky, ale celek,
téměř 2/3
jich, pro těžké podmínky těchto
přídavků nedostává. Připomínám,
že velký počet těchto staropensistů
hornických je v oblasti příbramské
a že tito provisionisté, tito horničtí
pensisté po celý svůj život s nasazením
svého zdraví v tamní produkci vykonali vše,
co bylo fysicky možno pro zdar státní produkce
báňské, a že tedy právě
se zřetelem na jejich těžkou práci má
býti přihlíženo k tomu, aby při
zestárnutí a vyčerpání svých
sil mohli ke sklonku svého života řádně
býti živi.