Posl. dr Rosche (německy): Velectěné
dámy a pánové! Sněmovně byly
předloženy dva návrhy, tisky 1411 a 1413. Spadají
do oboru sociální politiky. Zásadně
by vlastně v celé sněmovně nezpůsobily
žádného rozčilení, kdyby pensijní
zákon měl pouze paragraf: "Všichni pensisté
staví se sobě na roveň." Tím
bylo by rozčilení, které zde ve sněmovně
vidím, ihned pominulo, a nebylo by člověka,
který by se zmínil o návrhu na pense generálské.
(Výkřiky poslanců něm. strany národní.)
Vezmu napřed kratší zákon, poněvadž
s ním budu hotov několika slovy. Odpusťte mi
upřímné doznání, že vašeho
rozčilení nechápu, a to z toho prostého
důvodu, poněvadž kdysi právě
president Masaryk prohlásil, že mezi převzetím
starých rakouských generálů a odborových
přednostů a dvorních radů jest rozdíl,
neboť dvorní radové a odboroví přednostové
byli převzati, kdežto generálové byli
prosíváni a odkázáni do VI. hodnostní
třídy. Nezapomeňte, pánové,
že mezi generály jest také spousta českých
generálů, českého původu. (Posl.
Geršl: A vy jste ordonanc od těch českých
generálů!) Ti už u vás nejsou Čechy,
pane kolego? A přes to, ať posuzujete věc s
kterékoliv stránky, nemůžete dokázati
oněm lidem proradu na národu, neboť jinak byste
je byli zbavili hodnosti. To jste však udělat nemohli.
(Posl. Koudelka: My tam máme takového Čecha
Mrázka, hrdinu u Smedereva!) Hleďte, pane kolego,
já vám něco řeknu. Zásadně
nesmíte přehlížeti, že v onom řetězu
nesmíte se zastaviti právě u plukovníka.
Plukovník nebo generál, zásadně je
to úplně stejné. Ve skutečnosti však
postihujete staré lidi, kteří jsou dnes 70až
75letí nebo vdovy po nich a sirotky. Nezapomeňte
však také, že máte spoustu generálů,
které platíte dobře, a že právě
na příklad generál, který se provinil,
dostává pensi přes 4 5 000 Kč. Chcete-li
tedy posuzovati věc nestranně, musíte říci,
že zde není něco při celém tom
rozčilení v pořádku. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
Takový pocit mám já.
Prohlašuji, že proti této výši jest
postavení jiných pensistů zajisté
příliš špatné. O tom se nedá
mluviti, v té věci s vámi úplně
souhlasím a již napřed prohlašuji své
stanosko: žádám, aby všichni pensisté
byli sobě postaveni na roveň.
Zkoumáme-li návrh tisk 1411, mám takový
dojem, že by vlastně musil míti nadpis: "Zde
se páše bezpráví". Byl vydán
zákon ze dne 24. června 1926 a bylo slíbeno,
že za ním bude následovati zákon o pensistech.
S tím se však příliš dlouho otálelo,
neboť jest to sociálně-politické opatření
a právě zde uplatňuje vláda lépe
řečeno finanční správa, zásadu:
"Právě ty lidi, kteří toho potřebovali
nejvíce, budeme platiti nejhůře a necháme
je čekati nejdéle." Roku 1927 byli obětí
váleční poškozenci, při čemž
ministr financí prohlašoval: "Nebudeme-li zde
moci náklad omeziti, nebude státní rozpočet
aktivní". U tohoto zákona jsou to opět
nejstarší pensisté; tu slyšíme
totéž tvrzení: "Nejde to, nemáme
úhradu." Já však jsem tohoto mínění:
činí-li dnes státní rozpočet
několik miliard a celá úhrada tohoto pensijního
rozpočtu asi 350 milionů, pak by se přece
musily najíti prostředky a cesty, aby to bylo možno!
Divím se však jedné věci. Jak oposice,
tak také většina vládních stran
jsou zajedno v tom, že platy podle zákona o staropensistech
nepostačí. Zpravodaj prohlašuje, že jejich
požitky i nadále zůstanou na výši
existenčního minima a že se tedy musí
se vším důrazem již proto usilovati o
konečnou úpravu, aby se dosáhlo úplného
zrovnoprávnění všech pensistů.
Pánové! Je-li tohoto mínění
zpravodaj a je-li tohoto mínění vládní
většina, kde to vězí, že se to
neprovádí? Zde máte diktaturu finanční
správy, proti níž nic nezmůže ani
nejsilnější vládní koalice, poněvadž
ministr financí dr Engliš prostě prohlásí:
"To nemohu povolit." Ministerstvo financí samo
prohlašuje, že se onen stav musí změniti,
že se oni lidé musí dostati z nejkrutší
nouze, a nyní z oné velké skupiny pensistů
vyjímají se pouze ti, kteří byli přeloženi
do výslužby před 1. zářím
1919. (Posl. Grünzner [německy]: Kdyby vládní
strany chtěly, dalo by se to již udělat!) Vždyť
to říkám, pane kolego. Věc dala by
se udělat nesmírně prostě, ale vládní
strany musí se konečně jednou vzchopiti a
říci ministrům: "My jsme vládní
většina a my děláme zákon. Ministerstvo
zákony předkládá, my se o nich usnášíme
a udělá se to, na čem se my usneseme."
Pak by celá ta věc vypadala jinak. (Posl. Schweichhart
[německy]: Nejprve by musily míti vládní
strany silnou pěst!) To máte pravdu, pane kolego,
v tom s vámi souhlasím. Ovšem i správně
technicky byla by věc nesmírně jednoduchá,
kdyby pensisté byli postaveni na stejný základ.
Myslím, že není státu, který
dělá takovéto jemné rozdíly
mezi pensisty. My máme nejstarší pensisty,
kteří odešli do výslužby před
1. zářím 1919, pak přicházejí
staří pensisté, kteří byli
přeložení do výslužby mezi 1. lednem
1919 a 1. lednem 1926, pak restringovaní pensisté
a pak noví pensisté. U vojenských gážistů
vidíme stejné livadlo, jenže tam začíná
věc s pensisty, kteří jsou vůbec bez
pense, pak přicházejí vojenští
gážisté bez hodnostní třídy,
pak nejstarší pensisté, staří
pensisté, restringovaní pensisté, noví
pensisté a k celému tomu zmatku přijdou ještě
pak pensisté, kteří nemají vůbec
státní příslušnosti. I o těchto
lidech se musíme zmíniti. Římská
a vídeňská smlouva byla sice usnesena, ale
v nástupnických státech se neprovádí,
nikdo se o to nestará, pro tyto lidi nic nezbývá,
jest lhostejno, co se s nimi děje.
Při poněkud spravedlivém nakládání
dala by se nekonečná bída napraviti. Nesmíme
přehlížeti jedné věci: V zásadě
se zde bojuje proti stáří, proti lidem 65-,
70- a 75letým, proti vdovám, které jsou rovněž
tak staré, a proti sirotkům, zde se bojuje proti
lidem neschopným práce. Na druhé straně
si však nezamlčujme: Celá věc má
potud politický význam, že se bojuje proti
lidem, kteří své služby konali většinou
starému Rakousku. Zapomíná se při
tom, že Československo bylo přece částí
starého Rakouska, zapomíná se při
tom, že úředníci konali pouze věrně
své povinnosti, neptajíce se, kde jsou, neptajíce
se, jaký režim vládne, zda komunisté,
či soc. demokrati nebo strany měšťácké,
oni musili konati své povinnosti. S tohoto stanoviska mám
dojem, že se zde páše obrovské bezpráví,
při čemž dlužno ještě uvážiti,
jak dlouho mohou normálně tito staří
lidé ještě žíti? Snižuje se
jim přímo existenční minimum, nedává
se jim ani to nejnutnější, čeho potřebují
k životu. Posuzuje-li se to s tohoto stanoviska, musí
se ovšem celého obyvatelstva zmocniti nesmírný
pocit nespravedlnosti. Uvážíme-li, že
na příklad v onom řetězu pensistů,
řekněme se stavem ke konci 1926, ze 147.000 dostane
ono 20%ní zvýšení pouze 70.000, jest
to samo o sobě nespravedlivé, zvláště
proto, že do toho nebyla zahrnuta skupina, která odešla
do výslužby před 1. lednem 1926. To by se dalo
docela dobře provésti a nebylo by to způsobilo
nijaké zvláště veliké zatížení.
Kruh, který opisuje zákon, jak to zde máme,
jest neobyčejně malý, a onen 20%ní
přídavek není vlastně 20%ním
přídavkem, jak se veřejnost domnívá,
jest to jen 20% pensijní základny, tedy vlastně
podvod, neboť ten, kdo má o několik let méně,
nedostane ani těch 20%, takže tato výpomoc,
která se tím poskytuje pensistům, naprosto
nepostačuje.
Pozorujeme-li státní zaměstnance, známe-li
jejich služby a práci, známe-li je jako lidi,
musila by dnes vlastně vláda býti tak daleko,
že by skutečně musila poskytnouti pomoc. Buďme
přece jednou poctiví, pánové! Nebude
snad jediného zákona, k němuž by každý
jednotlivý poslanec ze všech těch 300, jak
zde mají býti, nedostal celou spoustu podnětů,
v nichž se mu líčí bída a nouze,
v nichž se mu na ni po léta ukazuje. Než to nic
nepomůže. Dovolil jsem si mluviti o tom také
v rozpočtovém výboru. A tu se mne otázal
jeden člen vládní většiny: "Pane
doktore, jak to vlastně máme udělat? Finanční
správa říká, že různé
právní předpisy zrovnoprávnění
nedovolují?" To je nesmysl! Vydejte dva paragrafy:
"Pensisté staví se sobě na roveň."
To ostatní jest čistě účetnická
věc a tím byla by celá ta věc zprovozena
se světa ke všeobecné spokojenosti. Ale v této
věci mluvíme ovšem k hluchým uším.
Totéž, co platí pro státní úředníky,
platí ovšem také pro vojenské pensisty,
jen s tím rozdílem, že tam příklad
bude mnohem křiklavější. Pročte-li
si člověk petici ústředního
sdružení československých vojenských
osob, nesloužících aktivně, dostane
se teprve ke kategorii lidí bez pense. To jsou lidé,
kteří byli zbaveni hodnosti bez udání
důvodů a nedostávají ani haléře
pense. Pánové, ať ti lidé dělali,
co chtěli, ale musíte dnes dáti člověku
právo, aby se mohl hájiti. Ten člověk
ani neví, proč jste ho degradovali a proč
jste mu nepřiznali pensi. To jest nejtěžší
zločin, který lze spáchati, odsouditi lidi
in contumaciam, bez udání důvodů,
což je úplně zbavuje práva hájiti
se. Chápu to, že jste to na počátku
dělali ve znamení revoluce. Ale dnes máte
za sebou deset let republiky, dnes musili byste přijíti
ke klidné rozvaze, dnes musili byste přece napraviti
bezpráví, které jste spáchali. (Posl.
Můňa: My máme statisíce dělníků,
kteří se nedopustili žádného
zločinu a také nemají pensi a teď chcete
ještě další statisíce vyhazovati
ze sociálního pojištění. Tady
nemluví vaše sociální svědomí!
Výkřiky posl. Karpíškové.) Prosím,
milostivá paní, souhlasím s tím -
prokážete-li mi, že onen člověk
udělal něco, za co nemůže nésti
odpovědnost - aby nedostal pensi. Ale musíte mu
dáti prostředky, aby se mohl hájiti. V zásadě
jde vlastně jen asi o 40 až 70 důstojníků
a žádosti, které v tom směru podali,
zůstaly prostě bez odpovědi. Tak major Schorsch
v Rybářích u Karlových Varů
a podplukovník Bothe ve Stříbře podali
jménem této skupiny žádost u ministerstva
národní obrany dne 7. listopadu 1921. Dodnes nedostali
ještě odpovědi. Rozhodněte podle svého
vlastního právního citu, pánové,
je-li to správné. Pak přicházíme
ke druhé skupině vojenských pensistů,
které jste také zbavili hodnosti bez uvedení
důvodů. Opatřili jste si k tomu právo
zákonem. Ale jestliže to činíte, pánové,
kde máte - právě tak jako dříve
- odůvodnění pro to, že těmto
lidem zcela prostě upíráte právo hájiti
se? Oněm lidem vyměřujete tím pense
podle zákona o pensijním zaopatření
z roku 1875 a není to ostuda, jestliže tito lidé
dostávají měsíčně na
příklad v XI. hodnostní třídě
95 Kč nebo vdovy a sirotci v XI. hodnostní třídě
62 Kč? Máte pak další kruh lidí,
který se vyčerpává, vlastně
patří ještě do tohoto nakládání
s pensisty, kteří žijí v cizině.
Předně tedy nakládá se s nimi rovněž
tak jako zde, jen že se jim ještě škrtají
všechny přídavky. Na druhé straně
se pak zdejším pensistům znemožňuje
také cestovati do ciziny. Chtějí-li oni lidé
odcestovati na několik dní do ciziny, musí
míti pas, musí žádati u ministerstva
financí o povolení, tam se jim plat zastaví
a musí se potom opět hlásiti. Pánové,
co tím vlastně myslíte? Domníváte
se, že vám ti lidé zničí valutu?
Jak to spolu souvisí? Na jedné straně jim
nic neplatíte, a na druhé straně máte
dojem, že jim nesmíte dovoliti cesty do ciziny z důvodů
valutových! Nebo věříte snad ve špionáž
60 až 70 letých lidí? Do tohoto systému
musí přijíti jiný duch, musíte
jednati se širším rozhledem, ne tak úzkoprse.
A toho, kdo to nechce dělat, musíte se pokusit naučiti
také jednou jinému nazírání.
V tak velkém aparátu státní správy,
kde se vynakládá tolik peněz na nejneuvěřitelnější
věci, dá se přece něco takového
provésti a lze vyhověti nejnaléhavější
sociální potřebě. Nesmíte zůstati
na stanovisku, že pensisté jsou závislí
na vaší blahovůli. Oni mají na pensi
právo, nejde o žádnou milost. Podrobně
se zákonem zabývati nebudu, ale prohlašuji,
že naše strana bude hlasovati pro pensijní osnovu
tisk 1411, aby oněm lidem umožnila aspoň ono
20%ní zvýšení, ale výslovně
trvá na stanovisku, že musí žádati
úplného zrovnoprávnění.
Dnes ještě musím promluviti o něčem
jiném. Navázal bych rád na řeč
kol. Meissnera, kterou zde posledně pronesl při
projednávání zákona o pracovních
koloniích. Na konci promluvil také o krisi parlamentarismu.
Pan předseda vlády Švehla popírá
sice, že parlamentarismus prožívá krisi,
a prohlašuje: "Krise závisí na chování
poslanců, kteří se musí zkrátka
chovati poněkud slušněji, práce musí
býti přeložena do výboru, tam se totiž
mluví věcně, kdežto ve sněmovně
se mluví politicky." Ale ta věc není
tak jednoduchá. O krisi parlamentarismu bylo již mnoho
přemýšleno a také psáno. A jak
vlastně všichni máme věděti,
na čem to závisí? Neboť rozhodují
o tom nejrůznější otázky. A tu
jest zajímavý článek časopisu
"Bohemia" ze dne 3. února, v němž
se praví, že se při loňském zasedání
meziparlamentní unie na podnět švýcarského
člena Národní rady Michela zkoumala otázka
krise parlamentarismu ve formě dotazníku. Stojí
na stanovisku, že za krátko budou poslanci zavaleni
takovou spoustou zákonů, že jednotlivec nebude
ovšem ani moci, aby je vůbec ovládl. Především
jmenovitě nejrůznější druhy látek;
u nás je věc ztížena ještě
tím, že my, němečtí poslanci,
máme většinou také potíže
jazykové. Tak se také daří poslancům
maďarským a z Podkarpatské Rusi a na druhé
straně schází ovšem uznání,
že k věcné práci patří
také podpora. V této věci podal jsem již
nejrůznější podněty - ať
již tomu říkáte opis nebo proklep. V
tom také vězí kus krise parlamentarismu.
Čistě šovinisticky nedá se stát
ovládati tak, jak vy si myslíte. To lze dělati
určitý čas, ale chcete-li míti positivní
a účinnou práci a podporu, musíte
jíti dále, musíte býti prozíravější,
musíte také poskytnouti příležitost
ke spolupráci. Tedy látka, nehledě ke stránce
jazykové, jest nejrůznějšího
druhu a každý poslanec musil by býti universálním
geniem, aby mohl všechny tyto věci ovládnouti.
Stojím na stanovisku, že pro poslance musila by býti
opatřena náležitá informační
služba, a tu docházíme ke zkušenosti,
že všechny strany a také poslanci stojí
na stanovisku: "Nepotřebujeme se tázati znalců,
my jsme to a nikoliv oni, kteří o věci mají
rozhodovati." Jako příklad uvádím
zde správní reformu. Právnický sjezd
stál na stanovisku, že musí býti provedena
tak a tak, ale zde bylo prohlášeno: "Do toho
nám nic není, do znalců nám nic není,
rozhodujeme my." To není správné, poněvadž
žádný člověk nemůže
rozuměti všemu. Pak uvádí jako důvod,
že se členové sněmoven pokládají
ve sněmovně za zástupce zvláštní
skupiny zájemníků a podle toho také
jednají. Ale jest zajímavé, co říká
profesor Bonn. Rád bych vám to přečetl
a při tom se dostal na kapitolu, o které třeba
zvláště promluviti. On totiž prohlašuje:
"Kandidátními listinami byrokratisuje se politika
na stranický stroj. Zvláště jest vůbec
nemožno, aby se mládež zúčastnila
stranického života, jako na příklad
v Anglii." Dále pak prohlašuje, že v organisovaných
stranických zájmech dominují hospodářské
mocenské skupiny a zkostnatělí tajemníci
stran. Prohlašuje jinými slovy, že velká
část krisí parlamentu - nejen u nás,
nýbrž také v našem okolí - tkví
v kandidátních listinách, poněvadž
se při této soustavě individualismus nemůže
v zásadě uplatniti. Neboť v zásadě,
chce-li se uplatniti a jest jiného mínění
(Posl. Krebs [německy]: Mayer a Hanreich!), jest
vyhozen. Zde máme také prostředky, aby pak
byl ihned také vyřízen. O tomto případu
promluvím ještě později.
Rád bych navázal ještě na vývody
pana dr Meissnera. Dr Meissner dotkl se otázky
vládní většiny a oposice. Byli jsme
to my dva v rozpočtovém výboru, kteří
vlastně naprosto nechápali ignorování
oposice a poukázali na to. A když tenkráte
předseda vlády Švehla byl přítomen,
dovolil jsem si navázati na jeho někdejší
řeč, kde prohlásil, že nyní vládnou
rovní s rovnými a že oposice nemá postupovati
demagogicky, nýbrž má býti kritická
a věcná. Právě k tomu ovšem také
patří, aby vládní strany měly
porozumění. Vládní strany musí
se dovésti s oposicí dorozuměti. Pan dr Meissner
mluvil jako člověk, který byl sedm let ve
vládní koalici, já mluvím jménem
strany, která jest v oposici 9 1/2
roku, a je to právě panstvo od českých
sociálních demokratů, které toho vlastně
nikdy nedbalo. Vládli rovněž se zcela chladným
úsměvem nedbajíce oposice. Prosím,
úplně souhlasím s tím, že pan
dr Meissner opravil své mínění,
poněvadž nevěřím v ono tenké
vlákno, které přede pan kol. Bechyně,
poněvadž pokládám za možné,
že toho vlákna nebudou dbáti a půjdou
do vlády. (Posl. Bechyně [německy]: Půjdete
s námi?) Pane kolego, nejprve bych musil zjistiti,
zda my dva se sneseme. Tedy: dejme tomu, vy jste ve vládě
a druzí v oposici. Pak jsem zvědav, zda se budete
říditi podle nového poznání
a zda se s oposicí dohodnete. Poněvadž jste
řekl, zda půjdu s vámi: Hleďte, to bych
vám vlastně musil vypravovat něco, co předcházelo.
Vy hájíte ideu dorozumění s německými
sociálními demokraty, chcete se spojiti. V řečích,
které předcházely sjezd, a které mě
neobyčejně zajímaly, všichni jste docela
otevřeně prohlašovali, že síla
tkví jen v úplné jednotě, ve spojení.
A úplně to chápu. A mělo se to vlastně
již dávno provésti, vaše dvě skupiny
měly se spojiti. To jste však dříve
nemohli, to jste mohli udělati teprve tehdy, když
jste se dostali do oposice, poněvadž jste dříve
přikládali větší důležitost
otázce národní než mezinárodní
a s chladným úsměvem jednali jste proti svým
vlastním německým kolegům. (Posl.
Knirsch [německy]: Dnes ještě také!)
Já jsem člověk, který vždy
věří v dobré, dokud se nepřesvědčí
o opaku. Vím, jak těžká jest dorozumívací
práce, pane kolego, a to budete vědět vy
také. Ale vám, jako českým kolegům,
říkám, že budete musiti míti
poněkud více porozumění než kolegové
němečtí, poněvadž musíte
totiž státi na stanovisku, že vedle sociálně-politických
problémů musíte v boji proti občanské
vládní většině dbáti také
stanoviska: rovní mezi rovnými, také němečtí
kolegové jsou rovnoprávní státní
občané. Vidíte, pane kolego, pak budete musiti
státi na stanovisku: poněvadž stojíme
na půdě skutečnosti, nerozhoduje, zda německé
vládní strany jsou ve vládě, nýbrž,
je-li možno vyrovnání mezi národy, to
jest jinými slovy, upustíte-li od idey národního
státu a můžete-li říci, ostatní
obyvatelé tohoto státu jsou rovnoprávní
občané. Jest velmi zajímavé, zabývá-li
se tím člověk poněkud filosoficky,
popatřiti na úzkost a nouzi, jak bojujete o národní
stát. Prosím, já to chápu. Hleďte:
Masaryk řekl: "Kolonisté", řekl:
"Organická součást", Hodža
se vytáčí ke svým padesátým
narozeninám a prohlašuje: "Národní
stát, ale rovnoprávní Němci".
Jen se nestyďte a přiznejte jednou barvu. Potřebujete-li
jiných nebo chcete-li, aby vám pomáhali,
pak se mluví docela jinak. S tohoto stanoviska, míníte-li
věc čestně a je-li pravda, že jste vedle
řešení sociálních otázek
vzali do svého programu také řešení
otázek národních, prohlašujíce:
chceme nakládati se všemi státními občany
stejně, pak jdu, pane kolego, s vámi. Ale abychom
si dobře rozuměli! Tenkráte jsme prohlásili:
ano, chceme společně s vámi aktivně
a positivně pracovati, ale za jiných podmínek.
A občanská většina, která jest
dnes u vesla, byla by si měla ujasniti, že se jí
nemusilo dostati od vás výtky, jako by neměla
národně-politického programu. Ano, představujete-li
si národně-politický program v duchu vyrovnání
nebo v duchu dalšího pronásledování
3 1/2 milionů Němců,
to není stejné. Ale jsem zvědav, pane kolego
- neboť se domnívám, že se z vlákna
stane provaz, který se nepřetrhne - zda skutečně
plně provedete směrnice sjezdu, i pokud jde o řešení
otázky národní. Hleďte, pane kolego,
také u nás vychází s tohoto hlediska
myšlenka dorozumění. V českých
časopisech čtli jsme nejrůznější
názory. Tak se tam říkalo: Němci chtějí
jen dorozumění, aby mohli vystoupiti proti nám.
Že ano? Druzí se tomu vysmívali, jiní
hledají v tom zase něco jiného, a tu bych
vám něco řekl: Jestliže sami, pokud
se týká vlastního národa, chcete dospěti
tam, abyste mohli říci: národe, drž
pohromadě, netrhej se, pak musíte také dovoliti
3 1/2 milionům Němců,
aby se spojili, neboť se domnívám, že
stojíte-li čestně na zásadě
"rovní mezi rovnými", chcete-li s Němci
nakládati jako s rovnoprávnými státními
občany, pak musí býti vaše chování
úplně jiné. Neboť neklamte se: ve skutečnosti
se postupuje v systému sledování národních
účelů dále přes účast
německých stran ve vládě, i když
se to popírá. V budoucnosti uhlídáme,
jak v oné soustavě pokračujete. Jednou budete
musiti odložiti masku této dvojité hry. Se
stanoviska, že vyrovnání mezi národy
nemohou sjednati strany, že to lze provésti jen spojením,
pozdravil jsem váš sjezd a nemohu strpěti,
abyste se snad na druhé straně vysmívali
a posmívali nějakému dorozumění
mezi jinými německými stranami. Zde jest
přece velice zajímavé konstatovati tuto věc.
Když byla vyjádřena tato myšlenka, byl
to kol. Windirsch, který jako odpověď
na to mluvil o směšnosti a grotesce německo-české
zemské vlády. Pak došlo zde ve sněmovně
k dalším výpadům, až jsme se konečně
dostali ke kloktající močůvce. Ať
se o tom smýšlí jakkoliv, patří
to zajisté ke krisi parlamentarismu. (Posl. Weisser
[německy]: Pane kolego, nezapomeňte na tu facku!)
Ta už je v tom započtena, samozřejmě,
na tu zajisté nezapomenu, ale váš kolega byl
by ji nedostal, kdyby byl Windirsch tak nemluvil. (Potlesk
poslanců něm. strany národní a nár.
socialistické.) Mám-li promluviti úplně
upřímně: Tu facku dostal nepravý.
(Posl. Weisser [německy]: Vy to přece musíte
vědět, komu jste ji chtěli dát!) Ale
já je přece nerozdával. (Veselost.) A
nyní si představte. Kol. Windirsch konstatoval
ve schůzi v Nové Vsi u Chrastavy, že se národní
strana postavila na půdu skutečností, že
národní strana chce vyloučiti otázky
osobní, to jest vítáno, také provolání
padesáti k jednotě jest vítáno, až
dotud jde řeč pěkně.
A pak se odvažuje kol. Windirsch prohlásiti:
"Společná práce vládních
stran a oposice je vyloučena, poněvadž by ihned
znamenala konec koalice." Mám velkou trpělivost,
to mi můžete věřit, ale slyším-li,
že by koalice zašla na myšlenku dorozumění,
slyším-li, že společná práce
německých vládních stran a německé
oposice jest nemožná, slyším-li, že
prohlašuje, že musí býti loyálním
k českým kolegům - a co jest s loyalitou
k Němcům? - pak musím prohlásiti,
že toto stanovisko jest nesprávné, nebo že
byl tento výrok pronesen nevhodně nebo ve zlém
úmyslu, a že se oběma metodami (Výkřiky
na levici.) sudetsko-německá národní
politika nedělá. (Souhlas na levici.) Prohlašuji-li
to zde s tohoto místa, mám k tomu právo,
poněvadž kol. Windirsch učinil toto
prohlášení na veřejné schůzi.
Volám zde k celé německé veřejnosti,
že je to kol. Windirsch, který prohlašuje,
že společná práce vládních
stran a oposice jest vyloučena. Jsem dalek toho ztotožňovati
s tím ostatní členy Svazu zemědělců,
poněvadž prostě nemohu věřiti,
že by ostatní členové Svazu zemědělců
mohli s tím souhlasiti. (Výkřiky na levici.)
Ale my nemůžeme dovoliti, aby sudetsko-německé
národní politice byl dán takovýto
základ. Promiňte mi, odpovím-li kol. Windirschovi
na jeho výroky toto: Domnívá-li se, že
spolupráce vládních stran a oposice jest
nemožná, odkazuji ho na vývody kol. dr Meissnera
a s druhé strany na vývody "Národní
Politiky", která plným právem dne 5.
února na můj článek: "Nejnaléhavější
potřeby pro naše sudetské Němce"
napsala: "Nevíme, kolikráte již po podobné
sudetsko-německé organisaci bylo voláno,
kolik osnov již bylo navrženo, jedno však jest
jisté, že pouhou akcí papírovou ani
pan dr Rosche, ani ostatní německé
strany nikoho nepřesvědčí o upřímnosti
a vážnosti svých dorozumívacích
a sjednocovacích snah. Proč se pánové
už jednou konečně nesejdou, aby se dohovořili
a - dohodli na té "jednotné frontě sudetsko-německé"?
Či vyhýbají se tomu tušíce, jak
by opatření té "nejnaléhavější
nutnosti pro sudetské němectví" dopadlo?"
Toto poučení musí si dáti kol. Windirsch
líbiti. Zároveň připomínám,
co pronesl dr Kramář na studentském
sjezdu: "Musíme připustiti také jiný
nacionalismus", kde tedy dr Kramář připouští
oprávněný nacionalismus. A já prohlašuji
kol. Windirschovi, že ani Češi nemohou
schvalovati jeho stanoviska a prohlašuji dále, že
se přes tyto výroky kol. Windirsche, které
pokládám za názory jednotlivce, dokud Svaz
zemědělců výslovně jednotně
neprohlásí, že s ním souhlasí,
nedám odvrátiti od myšlenky dorozumění
a prohlašuji mu: K dorozumění dojde i bez něho,
jen Windirschovi musí se dostati ponaučení,
že jeho politiku dělati nelze.
Máme ještě jeden případ, který
v této souvislosti zajímá veřejnost,
jest to zbavení mandátů Mayera a Hanreicha.
Prohlašuji, že v zásadě jest to věc
Svazu zemědělců a že naprosto nejsem
ochoten zkoumati, do jaké míry je právo zde
či tam. O tom ať rozhodne veřejnost. Prohlašuji
však, že pro Svaz zemědělců a pro
celou sudetsko-německou politiku a veřejnost jest
tento případ neobyčejně smutný,
poněvadž za všech okolností znamená
nové roztříštění v sudetsko-německém
táboře. Lidsky posuzováno jsem rozrušen,
vidím-li, že politik, který 20 let hájil
zájmy zemědělského lidu, musí
se vrátiti domů bez mandátu, nikoliv, že
ho lze viniti z činů nečestných podle
trestního zákona, nýbrž proto, že
prohlásil: Buďme přece poněkud národnější!
To se týká také druhého poslance a
proto dlužno této věci litovati, jak pokud
jde o Svaz zemědělců, tak také pro
sudetsko-německou politiku. Můžeme však
z toho vyvoditi důsledky. Pamatujte si všichni, kteří
zde sedíte u těchto stran: Neodvažujte se dělat
oposici. Příklad již máme, rozsudek
jest vynesen, intermezzo začalo. Domnívám
se, že nyní dojde na Stříbrného
a Trnobranského - nebo jak se jmenuje - a kdybychom
my všichni zde, ať zde či tam (ukazuje napravo
a nalevo), dělali jednou oposici: kdo je mocnější,
vyhodí toho druhého!
Ale při tomto případě, který
jest smutný, vidíme ještě jednu věc,
že se při tomto případě přivádí
vlastně váš jazykový zákon a
vaše jazykové nařízení ad absurdum.
Zde vidíte příklad, že se německá
volební skupina neodvážila podati žalobu
německy. Podává ji česky a prohlašuje,
když přichází k přelíčení,
že si vyhrazuje právo jednati německy, ale
jedná česky, aby řízení urychlila.
A na druhé straně se oběma obžalovaným
pouze z loyality dovoluje mluviti německy, ale nedovoluje
se jim, aby si vzali tlumočníka, a nedovoluje se
jim, aby jejich obhájci mluvili německy. Tento jazykový
zákon a jazykové nařízení přivádí
se ad absurdum tím, že se klient odlučuje od
obhájce, ačkoliv podle procesního práva
jsou jinak jedna osoba. S tohoto stanoviska dlužno toho neobyčejně
litovati. Budoucnost ovšem poučí, jak věc
bude chápána.
Také tato událost nesmí nikterak působiti
na stanovisko, které jsme zaujali, a bude pouze záležeti
na české většině, jak zařídí
své chování. Pak se ovšem musí
dojíti ke stanovisku, že demokracii nutno nechati
demokracií, má-li býti demokracie diskusí,
která má býti skutečným panstvím
národa. Pak zaujmete také ve sněmovně
jako vládní většina k oposici jiné
stanovisko a musíte se také odhodlati dívati
se na věc jinak a nechati mluviti slova i tisk.
Mám na mysli konfiskace. Nedávno jsem se skutečně
zasmál. Když moje strana měla sjezd říšského
výkonného výboru a když byla vydána
zpráva - s níž jsem ostatně neměl
nic společného - byla "Bohemia" na dvou
místech úplně vybílena. Tu psaly české
časopisy, že by bylo velmi dobře, kdyby se
vědělo, co ten dr Rosche řekl. Já
vám to povím: Mluvil jsem o právu sebeurčení
a na konec jsem prohlásil, že my, sudetští
Němci, musíme držeti pohromadě. A toto
místo bylo zabaveno! Stojím na tomto stanovisku
- ať jde o německé či o české
strany: kde se netrvá na právu sebeurčení?
Máte ústavu, proklamace zakládá se
na právu sebeurčení národů,
pro sebe je uplatňujete a také my, sudetští
Němci, budeme je moci pro sebe uplatňovati. Dojdeme-li
tak daleko, že jest v tom zde snad spatřován
státu nepřátelský moment, že
chcete omezovati i řeči o právu sebeurčení,
pak vám prohlašuji: pak nežijeme již ve
státě demokratickém, nýbrž ve
státě policejním. (Výkřiky
posl. Bechyně.) Máte o tom ponětí,
pane kol. Bechyně! Vy jste prodělal hnutí
železničářů. Pokládáte
za možno, aby bylo podle výnosu ministerstva železnic
a ředitelství státních drah zakázáno
prodávati v prodejnách časopis, který
uveřejnil o tom zprávu? (Posl. Bechyně
[německy]: Mluvte s Mayr-Hartingem a nikoliv se mnou!)
Já mluvím s vámi, poněvadž
vím, že se zajímáte o politiku. Ministr
Mayr-Harting tu bohužel není. Nemohu
přece mluviti k jeho prázdnému křeslu.
Ale táži se pana ministra: Celá soustava konfiskací
má svůj původ nejen v ministerstvu spravedlnosti,
nýbrž hlavně v ministerstvu vnitra. Dovoluji
si otázati se zdvořile ministra Mayr-Hartinga
pane kol. dr Luschko, snad mu to řeknete (Veselost.)
- zda by neoznámil sněmovně, kolik konfiskací
bylo provedeno od vzniku republiky - to jest snad příliš
mnoho - řekněme tedy za dva roky a nechť také
oznámí, kolik zabavení tiskový senát
zrušil. (Posl. dr Petersilka [německy]: Kolik v
prvých osmi letech a kolik za jeho ministrování?)
Souhlasím.
Nechá-li zabavení v platnosti, poněvadž
zabavené místo bylo státu nepřátelské
nebo z důvodů sociálně-politických,
poněvadž by železniční zaměstnanci
mohli stávkovati, lze to snad se stanoviska jiných
odůvodniti. Já však znám tak křiklavý
případ konfiskace, že se člověk
musí diviti, jak to bylo možné.
Jak víte, finanční správa vydala neobyčejně
složité formuláře k přiznání
daní, nad nimiž skutečně ubohý
státní občan obyčejně sedí
a nevyzná se v nich. (Posl. Krebs [německy]:
Musí si zkrátka vzít advokáta!) Stává
se, že na něj ale nemá. V těchto formulářích
žádala také finanční správa
ve své dojímavé úzkostlivosti, aby
při úsporných vkladech byl uveden nejen druh
a výše jejich, nýbrž i také peněžní
ústav. To mělo v zápětí značný
zmatek a zdá se, že nastal odliv peněz z peněžních
ústavů. Ve skutečnosti finanční
správa měla přece nějaké záměry,
neboť tento dotaz do formulářů vložila,
ale později se omlouvala, že občan splní
svoji povinnost podle §u 301 zákona o přímých
daních, i když ústav nejmenuje. "Bohemia"
v čísle ze dne 29. ledna 1928 dovolila si napsati
o tom úvodník s nadpisem: "Rub medaille."
Z tohoto článku nezůstalo ani písmenko.
Celý článek byl úplně zabaven.
(Posl. Krebs [německy]: Toto číslo je
nejlepší zahraniční propaganda!) To
je pravda. Poslyšte ten článek a posuďte
spravedlivě, zda moje stanovisko je správné
(čte):