Připomínám, vážení pánové
a dámy, ty akce proto, poněvadž mezi nimi zejména
vynikala akce Jednoty zaměstnanců čsl. drah,
která podala vládě r. 1926 obšírný
rozklad, kde ukazovala způsobem naprosto střízlivým
na ty poměry a žádala o takovou úpravu,
která by byla aspoň jakž takž spravedlivá,
aby jim umožnila existenci. Pensisté ve svém
celku a zejména pensisté organisovaní u Jednoty
zaměstnanců čsl. drah domáhali se
a domáhají se dosud takové úpravy,
která by odpovídala také požadavku propočítání
služební doby pro staropensisty. Slyšeli jsme
z úst všech ministrů financí a úředníků,
že propočítání služební
doby u staropensistů se provésti nedá. Marně
bylo poukazováno na stálé zvyšování
cen životních potřeb, marné byly časopisecké
články popisující bídu těchto
lidí. Dívali jsme se se srdcem sklíčeným
na karikatury a různé obrázky v časopisech,
v nichž byla i sesměšňována bída
těchto ubohých pensistů. Všechno to
nebylo nic platno, vláda tvrdě odmítala řešení
této spravedlivé sociální otázky,
neuznávajíc potřebu nápravy.
Páni z vládní většiny zakrývali
své zraky před skutečností, že
staropensisté, vdovy a sirotci v nejnižších
stupních, poživatelé darů z milosti
a úrazových důchodů nezískali
ani zákonem č. 287/1924 téměř
nic, ba naopak byli postiženi předpisem o placení
daně z příjmu. (Tak jest!) Byli postiženi
dále zřízením nemocenské pokladny,
do které se jim činily srážky. V některých
případech, kdy dotčený pensista nebyl
s to zaplatiti daň, se dokonce násilným způsobem
prováděly exekuce, a já sám znám
několik případů, kdy pensista musil
prodati poslední kozu, (Slyšte!) tedy prostředek
ke své výživě, jen za tím účelem,
aby mohl zaplatit daň z příjmu. A co konečně
- říkají pensisté a vdovy - mi prospěje
to placení do nemocenské pokladny, (Výkřiky
čsl. nár. socialistických poslanců.),
když na druhé straně to znamená pro
mne citelnou ztrátu na příjmech, kterých
nezbytně k životu potřebuji?
A tu, velevážení pánové, máme-li
rozuměti situaci, která nastala a která je
příčinou všeho zdražování
a všeho bídného života těchto nejpotřebnějších
lidí, musíme si říci, že, bohužel,
celně-kongruová většina svými
zákony zapříčinila neobyčejné
zvyšování cen všech životních
potřeb a byla povinna po našem názoru postarati
se o to, aby občané, zejména nejpotřebnější,
mohli aspoň jakž takž se svými příjmy
uhájiti existenci.
Každý očekával, že v důsledku
§u 1, odst. 1 zákona čís. 287 z 22.
prosince 1924, podle kterého bylo stanoveno, že odpočivné
státních úředníků, soudců,
státních učitelů, státních
zaměstnanců i četnictva, jichž činná
služba skončila 1. ledna 1925, upraví se podle
pensijních základen vyplývajících
z aktivních požitků platných 1. ledna
1925. To se mělo státi, ale, bohužel, se nestalo,
ba viděli jsme, že v nejčastějších
případech, aby se zbavili takového člověka,
dávají ho v poslední chvíli do pense;
dokonce jsou případy, že mu doručili
pensijní dekret 30. prosince, ve kterém zaměstnanci
sdělovali, že 1. ledna již není aktivním
služebníkem. Tento postup ovšem znemožnil,
aby takový člověk se mohl brániti
a zapříčiňuje konečně,
že také, jistě plným právem,
bylo proti státu a proti takovému postupu veliké
roztrpčení.
V důsledcích toho měla býti provedena
úprava podle §u 7 zákona čís.
287 ve stejném znění také u zaměstnanců
státních podniků a ústavů a
fondů státem spravovaných a u jiných
veřejných zaměstnanců, kteří
nespadají pod služební pragmatiku, jakož
i u takových pensistů, kteří byli
dříve zaměstnáni u drah zestátněných.
Řekl jsem, že tato úprava v tomto duchu také
provedena nebyla. Jen s největším úsilím
a stálým bombardováním ministerstva
železnic podařilo se dosíci určité
úpravy pro zaměstnance bývalé košicko-bohumínské
dráhy. Vážení pánové,
to byla přímo tortura, která se musila prováděti,
to byl nátlak, aby se těmto požadavkům
naprosto spravedlivým a odůvodněným
vyhovělo.
Tak se u nás respektují zákony a nařízení.
Pravím výslovně, že podle znění
tohoto zákona měly býti upraveny požitky
těchto percipientů a jejich pozůstalých
podle stavu aktivních požitků ke dni 1. ledna
1925, na které by podle své služební
hodnosti nabyli nároku, kdyby teprve po 1. lednu 1925 do
výslužby odešli. Naproti tomu však pensistům,
kteří nedosáhli za své aktivní
služby úpravy požitků podle zákona
čís. 541 a 394, byly vyměřeny jejich
pensijní a zaopatřovací požitky jen
podle platových stupňů, do nichž byli
zařazeni v činné službě, aniž
by bylo použito výhod, kterých se dostalo aktivním
zaměstnancům propočítáním
služebních let. Tím se stalo, že pensijní
a zaopatřovací požitky t. zv. staropensistů
nedoznaly ani po provedené úpravě zákona
čís. 287/24 poměrného zvýšení
s požitky tak zv. novopensistů, kteří
shora uvedených výhod dosáhli za dobu své
činné služby. Jmenovaným zákonem,
který měl odstraniti nesrovnalosti v důsledku
shora uvedených důvodů, nedostalo se tedy
staropensistům žádoucího zlepšení.
Další citelné snížení pense
a zaopatřovacích požitků pensistů
nutno hledati v ustanovení odst. 2 §u 8 zák.
č. 287, který stanoví, že pensistům,
kteří požívají úrazové
renty, započítává se tato do výměru
pense s event. ponecháním jedné třetiny
pense.
Klubovní kol. Bergmann na ty věci také
již dnes poukázal, hlavně na § 17 zák.
č. 394, který také ovšem mluví
o snižování těch pensijních nároků.
Jistě že to je věc, která těžce
bolela zaměstnance železniční tím
spíše, poněvadž kdo je více podroben
nebezpečí těchto úrazů než
železniční zaměstnanec? (Souhlas.)
A jestliže se potom v takových ohleduplných
případech a jistě velmi závažných
případech ta pense zkracuje proto, že vedle
té pense má nárok také na úrazovou
rentu, pak jistě že to znamená citelné
poškození, uvážíme-li zejména,
že v častých případech ten člověk
ke své obsluze následkem ztracené neschopnosti
k práci potřebuje určité pomoci a
určitých prostředků, aby mohl daleko
snáze nésti to břímě tohoto
úrazu.
Nejhůře však doléhají nesnesitelné
poměry na rodiny tak zv. rentistů, o kterých
jsem také já mluvil a kteří se ovšem
nestali účastni pensijních výhod,
poněvadž, jak jsem byl řekl, nebylo takového
pensijního ústavu. Ti lidé ovšem měli
pouze ten důchod, pouze rentu, nemohli uplatniti nároku
na pensijní příspěvky, poněvadž
pensisty nebyli, nebyli členy pensijního fondu,
nemohli býti a nemohli se státi členy těchto
fondů jen proto, poněvadž těchto pensijních
fondů u dotčených soukromých společností
nebylo.
Ve stejně tíživých poměrech ocítají
se poživatelé běžných darů
z milosti, u nichž nebyla provedena úprava podle zákona
č. 287 ve příčině započítávání
drahotních, nouzových a mimořádných
přídavků do základní pense
a ponecháni byli nadále bez úpravy, která
s lidského stanoviska je velmi potřebná.
Toto vše bylo nutno říci, aby se poněkud
lépe viděl ten rozdíl staropensistů
u železnic, tedy u lidí, kteří byli
zaměstnáni u státních podniků
na rozdíl od zaměstnanců ostatních.
Pravil jsem, že předloha neuspokojuje. Neuspokojuje
proto, poněvadž nezaznamenává zrovnoprávnění
staropensistů s novopensisty, a máme také
všechnu příčinu žalovati na to,
že přes všecky ty žádosti, které
jsme v tomto směru vyjadřovali, aby o osnově
ještě dříve, než bude vypracována,
se mohli vysloviti zástupci odborových organisací,
tomuto požadavku vyhověno nebylo. Pánové
z ministerstev klidně přešli přes všechny
žaloby, přes všecky naše požadavky,
které jistě že byly naprosto oprávněné,
a se zástupci odborových organisací ani nemluvili.
Je mi přímo bolestné, jestliže vzpomínám,
že krátce po převratu Národní
výbor, který si byl dobře vědom důležitosti
služby všech těch železničních
a poštovních zaměstnanců, dal organisacím
legitimaci, podle které příště
vyjednávání se bude díti jen a výhradně
se zástupci odborových organisací. (Výkřiky.)
Páni byrokraté ovšem dnes jsou jiného
názoru. Vidíme to i při jiné příležitosti,
když jde o to, aby slyšáni byli o různých
otázkách veliké důležitosti -
nejen o otázkách personálních, nýbrž
i o otázkách provádění služby
se týkajících - členové důvěrnických
sborů. Pánové se přes to přehoupli,
nepotřebují členů důvěrnických
sborů, oni ty věci vykonávají sami.
Ovšem, jak je vykonají, o tom nás přesvědčuje
zákon čís. 103 a vládní nařízení
čís. 15 z 5. března 1927.
Kdo rozhodoval o těchto otázkách? Snad někteří
odborníci z ministerstva železnic? Anebo někteří
lidé, kteří byli dokonale znalí provozu,
lidé, kteří snad z osobní prakse,
na základě vlastní zkušenosti mohli
nejlépe podati dobrozdání ve věci
tak důležité, jako je oceňování
práce? Ne, ti nebyli dotazováni. Byli dotázáni
mladí, nezkušení úředníci,
právníci, kteří o provozní
službě neměli ani ponětí. Ti
byli rozhodujícími faktory a ti konečně
způsobili, že tak mizerným, naprosto špatným
způsobem došlo k provádění zákona,
a to vládním nařízením čís.
15, které je přímo v odporu se zněním
zákona čís. 103. (Výkřiky.)
Budeme míti ještě příležitost
o této věci mluviti. Já jsem ne zbytečně
své doby napsal v Československých železničních
listech, že vládní nařízení
čís. 15 po mém názoru patří
do soc.-politického výboru a do výboru rozpočtového
a že tyto výbory mají povinnost, aby zkoumaly
vládní nařízení čís.
15, jak a na kolik odpovídá základním,
zásadním požadavkům zákona, na
kolik prostě odpovídá vůbec zákonu.
(Výborně!) Aspoň se nám podařilo
za revolučního Národního shromáždění,
když šlo o zákon čís. 222, to,
že prováděcí nařízení
čís. 606 bylo podrobeno zkoumání výboru,
tedy zkoumání zákonodárného
sboru, a že v důsledku toho byli i zástupci
odborových organisací slyšáni, jak se
na věc dívají. Ale od té doby bohužel
věc se neopakovala. Dnes vidíme, jak zřejmým,
úmyslným, ba zlomyslným způsobem se
porušují zákony a vydávají nařízení,
která jsou v přímém rozporu s přijatými
zákony. Bohužel vidíme, jaká se dnes
ujímá prakse. Dříve se zdálo,
že přijetí ke dráze znamená zabezpečiti
si existenci. Za staré rakouské vlády mohli
jsme počítati s tím, že lidé,
kteří byli přijati do služeb železničních,
kteří se osvědčili, po roce, po dvou,
po 2 1/2 nebo po 3 letech
budou moci zabezpečiti svoji existenci, stanou se definitivními.
Bohužel za dnešních poměrů je pravý
opak. A jestliže se mluví tolik o volném uvážení
také v tomto zákoně, třebaže
by to popíral pan zpravodaj soc.-politického výboru,
přece jen § 4 předlohy jistě o tom přesvědčí.
Vidíme dnes, že volnému uvážení
podléhá všechno, že volnému uvážení
podléhá každý nově přijatý
dělník, kdy se má státi smluvním
dělníkem, že volnému uvážení
podléhá také, zda-li má někdo
dostati nějaké systemisované místo,
že volnému uvážení podléhá
také to, má-li vázati toto systemisované
místo, že volnému uvážení
podléhá také to, má-li se konečně
státi potom definitivním, má-li býti
ustanoven, že volnému uvážení podrobuje
se také to, má-li býti povýšen.
Máme spoustu volného uvážení,
ale, bohužel... (Posl. Knejzlík: Volnému
uvážení také podléhá,
má-li darebák, který na ministerstvu soc.
péče vylákal 200.000 Kč subvence,
býti potrestán či ne!) Tak jest. To vše
podléhá volnému uvážení.
Musíme si říci, že poměry ve
státních podnicích se velice zhoršují,
dík zákonu č. 103, a že jistě
nebude již dávno pravdou to, co bylo kdysi, že
lidé vstupují do státních podniků
proto, aby si zabezpečili svou existenci. Není tomu
tak a máme vážné obavy z příští
budoucnosti, vážení pánové a
dámy, proto, poněvadž se velice vážně
jedná o to, odpragmatisovati všechny státní
zaměstnance a v prvé řadě zaměstnance
u státních podniků a učiniti je naprosto
závislými, aby neměli žádných
zaručených práv podle služební
pragmatiky. To je účel, a pánové spějí
k tomu, aby začínali vyvolávati v život
kolektivní smlouvy s dělníky smluvními,
aby mohli podle toho velice snadně manipulovati a znemožniti
přímo zabezpečení té existence,
která často byla vyčítána těm
lidem, kteří do státních podniků
vstupovali. Za to na druhé straně vidíme,
jak se pánové na základě zákona
č. 103 a pomocí vládního nařízení
č. 15 z 5. března zabezpečili nahoře.
(Souhlas.) Pánové pro příště
mají zaručeno, že musí postoupiti v
určité době, mají zaručeno,
že musejí vázati určité místo,
že nikdo jiný nemá k němu přístupu,
tedy jsou pevně ohraničeni, zatím co mimo
centrum, mimo ministerstvo železnic, u takových podřízených
ředitelstev, se věci vyvíjejí velice
v neprospěch úředníků. Máme
případy - a také jsem je oznámil ministerstvu
železnic - kde úředník právě
proto, že byl velice schopný, byl vzat ředitelstvím,
ať již hradeckým, bratislavským nebo košickým,
poněvadž měl zkušenosti z tratí,
pracoval tam a konal nejtěžší a nejodpovědnější
práce, ale při provádění systemisace,
poněvadž neměl svého vlastního
samostatného úřadu, nemohl býti povýšen.
Tak vypadají poměry a je třeba říci,
že budou vyvolávati další obavy v budoucnosti,
poněvadž jestliže to všechno bude podléhati
tomu volnému uvážení, pak ovšem
se bude také volně uvažovati, jak a na kolik
bude se utvářeti existence nejen těch nejnižších,
dělníků a nižších zaměstnaneckých
kategorií, ale i těch, kteří měli
středoškolské vzdělání,
na kterém si tolik zakládají a které
ovšem bylo také příčinou, že
nás v tom velikém boji státně zaměstnaneckém,
a konečně i také specielně v oboru
železničním zradili tím, že v osudové
chvíli přišli zástupci Spolku středoškolských
železničních úředníků
k ministru Najmanovi, aby mu prohlásili, že
nemají s Exekutivou nic společného a že
Exekutiva nemá práva jménem těchto
středoškolských úředníků
mluvit. (Hlasy: A teď naříkají!)
Teď ovšem jsou přitlačeni ke zdi,
teď teprve vidí to rozčarování,
ovšem teď je pozdě bycha honiti.
Náprava poměrů ovšem vyžaduje úmorné
práce odborových organisací. Ale přes
to neklesám na mysli a pravím tolik: Jestliže
konečně snad pánové chtí nějakým
způsobem ukázati své panství, svou
tvrdou ruku, můžete jim býti za to vděčni.
(Tak jest!) Neboť přispějí tím
k tomu, že se zaměstnanci probudí ze své
lethargie a že opět s novou důvěrou
vrhnou se do práce a že opět s novou důvěrou
budou hledati východisko v odborářské
organisaci a že konečně potom zase dojde poslání
odborových organisací tak jako dříve
náležité platnosti.
A jestliže železniční zaměstnanci
z tohoto zákona nebudou míti tak valný prospěch,
jestliže železniční zaměstnanci
zejména se zřetelem na textaci tohoto zákona
musejí očekávati, že diferencování,
které nastane, způsobí, že v očekávání
20% zvýšení a doplňování
těch příplatků budou zklamáni,
pak ovšem věc přinutí nás, abychom
všemožně usilovali, aby se splnil zásadní
požadavek ve příčině rovnoprávnosti
staropensistů s novopensisty. (Výborně!)
Nyní, vážení pánové, k
té osnově druhé. Člověku bylo
až stydno, když přišel na schůzi
těch starých pensistů a nemohl jim říci
nic jiného, než že vláda nemá dostatek
peněz, že vláda by sice snad ráda vyhověla,
jak jsme to často slýchali, ale bohužel, že
nemá možnosti, aby lidským způsobem
poměry jejich zlepšila. Je však podivuhodné,
že zatím co na jedné straně deputace
staropensistů chodily velmi skromně sem do poslanecké
sněmovny prosíce, aby aspoň to nejnutnější
se pro ně učinilo, na druhé straně
nemuseli tak pokorně přicházeti zástupci
generálů, naopak, ti si kolikráte přímo
dupli - vzpomínám takového Letovského,
kterého jistě že viděli jste kolikráte
při této příležitosti - který
si přímo diktoval, že poměry generálů
upraveny býti musí! A nejen že jsme se styděli
za to na schůzích těch staropensistů,
ale velevážení pánové, já
si vzpomínám se sklíčeným srdcem
na jeden případ r. 1920, kdy jsme pohřbívali
jednoho ze zaměstnanců železničních,
Dvořáka, který u Hlohovce se zbraní
v ruce bránil se proti vpádu Maďarů
spolu s ostatními, kteří byli exponováni.
Na Václavském náměstí u sochy
sv. Václava zemřelý bývalý
ministr dr Zahradník, první ministr železnic
republiky, sliboval tehdá slavnostním způsobem
před celým shromážděním,
že vdova tohoto hrdinného muže nebude opuštěna
a že se republika o ni sdostatek postará.
Slyšte, vážení pánové a
dámy, jakým způsobem se republika postarala.
Vdova Dvořáková musila dlouho čekati.
Pánové u ministerstva železnic byli v rozpacích,
podle jaké normy má se pense vyměřiti.
On zemřel prý se zbraní v ruce a nekonal
tedy službu železniční. A protože
byl spíše v tom okamžiku, při tom vpádu
Maďarů vojákem, měla by se tedy přiznati
vdově vdovská pense podle válečných
předpisů a nikoli prý pense pro železniční
zaměstnance. Po dosti dlouhém tahání
a uvažování konečně rozhodl zemřelý
ministr dr Zahradník, a sice úplně
samostatně, že vdova pensi má dostati. Ovšem
dostala pensi, která nebyla přílišná,
takže nemohla s ní na výživu svou vlastní
a svých dětí vystačiti a musila si
hledati zaměstnání, ovšem takové,
které ji celý den oddaluje od její rodiny
a nutí ji rodinu přenechati péči cizích
lidí.
Takovým způsobem bylo postaráno o vdovu po
zřízenci, který takovým hrdinným
způsobem osvědčil své vlastenectví
v takové osudové chvíli, jako byl vpád
Maďarů. To nejlépe svědčí
o tom, že pánové neměli s dostatek toho
sociálního cítění, které
však mají, když jde o vdovu po generálu.
A jistě, jestliže je něco agitačním
prostředkem pro to, aby se ukázala činnost
stávající vládní většiny
po stránce sociální, pak je to výtisk
vládního návrhu tisk 1411, který rozmnožen
v náležitém množství ukáže,
jakým způsobem se vlastně bohatě pečuje
o vdovy po generálech, při čemž bude
nutno také poukázati na průměrný
výtěžek pensí, vyplývajících
z toho zákona, jímž se upravují pense
civilních zaměstnanců.
A ještě jedné věci při tom vzpomínám.
Mluvilo se v rozpočtovém výboru velmi mnoho
o tom, že bude třeba, aby náklady, které
státu vznikají na opatření válečných
poškozenců, ušetřily se z toho etátu,
z kterého se tyto podpory válečným
poškozencům přiznávají. Slyšeli
jsme konečně také jednoho z referentů,
člena vládní většiny, p. posl.
Pekárka, který již oznamoval, co vláda
v tomto případě chystá, který
už naznačoval, že prý musí republika
v zájmu úspornosti přistoupiti k reformě
podpor válečných poškozenců,
jejichž neschopnost se pohybuje mezi 2 až 24%. Tím
se prý snaží vláda ušetřiti
téměř 19 mil. Kč. Kdyby mez nároků
k dosažení renty u válečných
poškozenců byla zvýšena na 34%, kdyby
totiž do 34% neschopnosti váleční invalidé
byli vyloučeni z nároku na důchod, pak by
se ušetřilo podle p. posl. Pekárka dalších
39 mil. Kč, tedy celkem na 60 mil. Kč. Tedy 60 milionů
má se takovýmto způsobem ušetřiti.
Avšak pan kol. Pekárek snad neví o té
praksi, kterou vyvíjí už dávno ministerstvo
soc. péče ve příčině
zkracování podpor váleč. poškozencům.
Pan poslanec snad neví o tom, že páni se snažili
pomocí docela obyčejných lékařských
prohlídek zmenšovati neschopnost toho válečného
poškozence tím, že člověka, kterému
každý normální člověk
viděl na tváři nemoc, prostě označili
pouze za invalidu s 20%ní neschopností a tím
pochopitelně mu nárok zmenšili. Pan posl. Pekárek
snad ani neví, že v nejčastějších
případech páni z ministerstva soc. péče
si navykli násilným způsobem vymáhati
tak zv. přeměrky. Je zajímavo, že páni
mají dosti kuráže hroziti vdově, u které
by se zjistilo, že brala přeměrky, exekucí,
nevrátí-li přeměrky státní
pokladně. Tato ubohá žena byla nucena prodati
to poslední, jen aby stát zachránila tím,
že do státní pokladny tento obnos vrátila.
Jestliže takovým způsobem se provádí
sociální politika ve státě, těžko
míti důvěru k takové vládě
a my jenom čistě z té národní
hrdosti a na základě vzpomínek na tu dobu
hrůz válečných musíme vysloviti
odpor proti této předloze, která je předmětem
jednání, abychom zachránili aspoň
to, co ještě dnes v lidu žije, ten kousek národní
hrdosti, a abychom přesvědčili lid o tom,
že nejsou všichni stejní, a že je zde strana,
která se na věci dívá poněkud
jinak. (Výborně! Potlesk poslanců čsl.
strany nár. socialistické.)
Pro návrh zákona tisk 1411 výboru soc.-politického,
jímž se upravují poměry civilních
zaměstnanců, budeme hlasovati. Tím končím.
(Výborně! Potlesk poslanců čsl.
nár. socialistických.
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Kříž.
Posl. Kříž: Slavná sněmovno!
Projednáváme v jedné debatě dva zákony
najednou, zákon o staropensistech a zákon o úpravě
pensí bývalých rakouských generálů.
Slyšeli jsme včera i dnes bouřlivé protesty
proti tomu, aby projednávání dvou zákonů
tendenčně tak různých, bylo spojováno
v jednu společnou debatu. Vládní většina
byla zavčas varována, aby takovýmto způsoben
vyřizovala návrhy vládních zákonů,
svou povahou tak odlišných. Marno, zvítězila
mechanická většina, komando reakčních
zájmů, které chce tvrdě prosazovati
svou vůli i tehdy, když i mnohým členům
této vládní většiny je stydno
z toho, co všechno v jubilejním roce republiky jest
u českého národa možné. Se zákonem,
jímž tak zvaným staropensistům dáváme
jenom nepatrnou splátku toho, co jim dávno patřilo,
má býti z vůle vládní většiny
odhlasován také zákon, jímž starým
rakouským generálům rozdávají
se na pensích najednou celé desetitisíce.
O otázce staropensistů bylo již z našich
řad promluveno, já chci se ve svých vývodech
zabývati návrhem t. zv. generálských
pensí.
Úvodním článkem vládního
návrhu zákona, tisk 1413, ruší se ustanovení
odst. 3 §u 2 a odst. 1 §u 5 zákona č.
194/1920 Sb. z. a n. Každý člen této
sněmovny, který jen poněkud svědomitě
chápe vykonávání svého mandátu,
členy vládní většiny nevyjímajíc,
musí si položiti otázku, jaké že
jsou to ve skutečnosti důvody, které vedly
náměstka předsedy vlády pana Msgra
Šrámka k předložení návrhu
zákona o t. zv. generálských pensích,
když tímto návrhem ruší se jedno
z velmi důležitých rozhodnutí revolučního
Národního shromáždění.
Ustanovení §u 2 zákona ze dne 19. března
1920 praví, že nejvyšší mírou
býv. příslušníků branné
moci, pokud jsme je převzali z konkursní podstaty
Rakouska, může býti VI. hodnostní třída.
Toto opatření zákona daného revolučním
Národním shromážděním
má svou historii a opírá se o resoluci přijatou
jednomyslně revolučním Národním
shromážděním dne 26. června 1919.
V této resoluci, citované také důvodovou
zprávou právě projednávaného
zákona se praví:
Vláda, resp. ministerstvo nár. obrany se žádá,
aby vzhledem k velikému zatížení pensemi
vojenskými, které státnímu rozpočtu
prostým přijímáním býv.
rakousko-uherských a rakouských důstojníků
do občanství naší republiky vzniká,
užila přísného šetření
a přísných pravidel pro uznávání
státní příslušnosti těchto
lidí, aby podala, bude-li třeba návrh zákona,
změňující nárok býv.
důstojníků rakousko-uherské a rakouské
neb uherské armády, aby z požitků pensijních
vyloučeni byli zvláště ti, kteří
se na našem národě těžce prohřešili,
a aby pensijní nárok vysokých šarží
byl určen níže, resp. jen minimálně.
Tak dívalo se a jistě že spravedlivě
a po zralém uvážení revoluční
Národní shromáždění na
povinnost státu vůči lidem, z nichž
mnozí během světové války zle
se proti českému národu provinili. A dnes
projednáváme návrh zákona kterým
usnesení revolučního Národního
shromáždění má býti anulováno,
hozeno do koše jako kus nepotřebného papíru
a 173 generálům, které jsme převzali
ze starého Rakouska, má býti ze státní
pokladny darováno 1,235.580 Kč, dalším
pak 102 vdovám po generálech tohoto rázu
má býti ročně přidáno
582.369 Kč. Téměř celé dva
miliony korun jest zde najednou ve státní pokladně
volných k tomu, aby byly zvýšeny pense lidem,
kteří se o stát náš ani v nejmenším
nezasloužili, a z nichž mnohému na rukou lpí
krev českých lidí, zbytečně
ve světové válce rakouskými generály
utracená.
Tak vplétá si nynější vláda
a vládní většina do slavověnce
svých činů nový kvítek. V jubilejním
roce republiky považuje za svou hlavní povinnost starati
se o staré rakouské generály, z nichž
téměř polovina žije za hranicemi kamž
za nimi pense posíláme, a z nichž snad mnozí
štvou proti samostatnosti tohoto státu, od kterého
pensi berou.
Proč se tak děje, vysvětluje důvodová
zpráva velice skromně takto: ".... aby odstraněny
byly nesrovnalosti, které se zde" - tedy u generálských
pensí - "jeví v poměru ke druhým,
civilním státním zaměstnancům
pensistům."
Jaká to dojemná péče o generálské
pensisty v Československu. Podívejme se, jak se
rakouským generálům jako našim pensistům
vede. Dosavadní pense rakouského generála
v nejmenší výměře činí
u nás 24.210 Kč, u vdovy po generálovi polovičku,
tedy 12.105 Kč. To prý je málo! Generálové-pensisti
prý chodí otrhaní a hladoví, dělají
republice ostudu a proto se jim musí přidati. A
když už, tak už, a má se přidati
tak, že generálové budou odstupňováni
podle tříd tak, že nejmenší generálská
pense bude obnášeti 28.404 Kč, nejvyšší
pak 55.008 Kč. Přidává se tedy řadě
těchto generálů více než 100%
dosavadních důchodů. Vdovská pense
nejnižší má činiti 14.202 Kč,
nejvyšší 19.104 Kč.
S tímto sociálním pochopením pro pense
rakouských generálů přichází
naše česko-německo-celně-kongruová
vládní většina v době, kdy dělníkům
se zhoršuje jejich nedostatečné sociální
pojištění, kdy marně se domáháme
pojištění anebo alespoň částečného
zajištění osob přestárlých.
Pro tyto chudáky, kteří připadají
na obtíž našim posledními zákony
finančně ožebračeným obcím,
pro ty není ve státní pokladně peněz.
Právě včera byla rozdávána
v tiscích 1434 a 1441 nová naléhavá
interpelace našeho poslaneckého klubu a klubu českých
socialistů, jednající o tom, kdy konečně
vláda vyřeší otázku podpory přestárlých
osob, na které se starobní pojištění
nevztahuje. V té interpelaci posl. Tayerle a soudr.
připomíná se znovu vládě, že
neplní své dané sliby, této věci
se týkající. Pan ministr soc. péče
s velikým spěchem na tyto interpelace odpověděl
již dnešního dne. Bohužel, že tam neříká
naprosto nic určitého, a zdá se mi, že,
co je tam napsáno, jsou zase jen sliby, na jejichž
splnění přestárlé osoby budou
dlouho čekati. Ale pro 356 generálských osob,
z nichž 183 trvale se zdržuje v cizině a které
až dosud od státu béřou pense, o jakých
se dělníkům a chudým lidem ani nezdá,
pro tyto lidi je vláda okamžitě pohotově
a připravuje jim present téměř 2 miliony
Kč. Taková jest sociální spravedlnost
nynějšího režimu v Československu!
Pro bohaté všechno, chudým nic! Dvojí
loket, jehož pravdivost a důsledky chci slavné
sněmovně ukázati na konkretním srovnání
skutečností.
Měl jsem příležitost v tomto domě
již několikráte ukázati na stále
ještě nerozřešenou otázku starých
zemědělských a lesních dělníků,
kteří po mnohdy půlstoletém zaměstnání
na panských dvorech a lesích přišli
provedením pozemkové a lesní reformy o to
poslední, co na stará kolena jim zůstalo
jako prostředek k bídnému životu, jaký
tito lidé zpravidla vedou. Jde tu o několik málo
set starců a stařen, kteří po celý
svůj život byli zaměstnáni na velkostatkářských
latifundiích, ponejvíce jihočeských.
Před prováděním pozemkové reformy
byl na těchto objektech zachováván šlechtickými
majiteli tradiční zvyk, že starým k
práci již neschopným dělníkům
byla vyplácena pravidelná roční částka
jako dar z milosti. Šlo o částky poměrně
velmi nepatrné, pohybující se mezi 100 až
300 Kč ročně.
Je pochopitelno, když stát převzal tyto velkostatkářské
objekty, že dosavadní držitelé odmítli
vypláceti další dary z milosti bývalým
zaměstnancům na těchto objektech. Ale netoliko
dosavadní majitelé, nýbrž odmítly
je vypláceti také ministerstvo zemědělství,
Státní pozemkový úřad i ředitelství
státních lesů a statků. A marny jsou,
pánové a dámy, všechny intervence v
tomto směru. Pozemkový úřad se vymlouvá
na generální ředitelství státních
lesů a statků, toto se vymlouvá na pozemkový
úřad anebo na ministerstvo zemědělství,
že prý ono musí přijíti s návrhem
zákona v tomto směru. Marny jsou všechny interpelace
a intervence v tomto směru podnikané. Dostává
se nám jen slibů a nic jiného než slibů.
Pro tyto chudáky, kteří pomalu vymírají
v pravém smyslu slova hladem, pro jejich právo vydržené
a zaplacené energií celého života, energií
obětovanou latifundiím, které převzal
stát, pro jejich morální právo na
100 Kč měsíčních darů
není zde prý zákonného podkladu.