Budiž žalováno, že není u směrodatných
činitelů dosti dobré vůle, že
není této vůle ani tolik, jako jí
vidíme u právě projednávaného
zákona o generálech pensistech, který máme
před sebou. Pro rakouské generály jeví
vláda hluboký sociální smysl. Pro
dělníky a právě pro nejpotřebnější,
tohoto smyslu vůbec nemá. Podívejme se, pánové
a dámy, jak to vypadá v číslicích!
Podle právě projednávaných zákonů
vypadá sociální smysl nynější
vlády takto: Starorakouským generálům
se přidává ročně každému
jednotlivému v průměru 30.000 Kč,
generálským vdovám se přidává
7000 Kč ročně, kněžským
pensistům 3000 Kč ročně, (Výkřiky
posl. Roudnického.), vdovám po zřízencích
s 20letou službou přidává se však
podle důvodové zprávy 428 Kč ročně;
jiným staropensistům k jejich nedostatečným
pensím přidává se 20%ní almužna
a starým dělníkům, kteří
nemají vůbec žádného zaopatření,
nedává se ani jediného haléře.
Pánové, přiznáváme se, že
takhle jsme si demokracii v Československu opravdu nepředstavovali.
Takovéto politice třídních privilegií,
favorisovaných dnešní vládou a vládní
většinou v řadě doposud zde přijatých
zákonů, vypovídáme další
důsledný boj. Sociální demokracie
uznává právo na život pro každého
jednotlivce. Jsme však proti výsadám jednotlivých
kast a nemůžeme souhlasiti s tím, když
buržoasní většina ve sněmovně
za vedení a aktivní spoluúčasti buržoasie
městské i venkovské českého
národa zrazuje úkol československé
revoluce tím, že vyhazuje statisíce vyloženým
nepřátelům státu, zatím co
dělníkovi nedává ani to, co mu dobrovolně
poskytoval dřívější feudál.
Buržoasie a reakce našeho národa ve slepé
zášti proti dělníku spojila se s buržoasií
Němců a Maďarů, aby ještě
na čas udržela moc ve svých rukou. Domnívá
se, že se tím zachrání před logikou
hospodářského vývoje společnosti,
který spěje ke kolektivismu a socialismu. Nechce
přiznati svůj omyl a z jedné chyby dělá
druhou, třetí. Využívá dnešních
svých mocenských posic k tomu, aby, když přidala
kněžím a sedlákům, přidala
také rakouským generálům. Dává
generální pardon Böhm-Ermollimu a jiným
tím, že jim dobrovolně zvyšuje pense.
Takové jsou počátky 10. jubilejního
roku republiky.
Tento a jiné činy vlády a vládní
většiny utvrzují nás jenom v přesvědčení,
že k této vládě a její většině
nelze míti důvěru a že taktika oposice,
jakou vedeme za tím účelem, abychom tuto
vládu porazili, je taktikou správnou, taktikou,
kterou dlužno důsledně prováděti
v zájmu všeho chudého obyvatelstva v tomto
státě.
Dáváme-li návrh, aby sněmovna přes
zákon o generálských pensích přešla
k dennímu pořadu, je tento náš návrh
varovným výkřikem nad tím, že
česká buržoasie a reakce měst i venkova
v 10. roce republiky mohla klesnouti tak hluboko, že projednávání
zákona o pensích rakouských generálů
vůbec připouští.
Pan kol. Špatný prosil zde vládní
většinu, aby ještě v poslední chvíli
pamatovala na odpovědnost, jakou v tomto případě
má. Na tvářích jednotlivých
poslanců vládní většiny, pokud
zde byli při řeči posl. Špatného
přítomni, viděli jsme ironické úsměvy.
Vážení pánové, zároveň
co zde posl. Špatný prosil vládní
většinu, aby v 10. roce republiky rozpomenula se na
svoji odpovědnost v této ožehavé otázce,
v téže chvíli v kuloárech a vládních
síních tohoto domu jedná se mezi stranami
vládní většiny, jakým způsobem
prý má vládní většina
z této šlamastiky, kterou si nadrobila, vyjíti,
a hází se, jak slyšíme, hubená
kost, že vládní většina po nátlaku
některých stran byla by ochotna zrušiti první
a druhou stupnici generálských pensí, aby
tak některým členům vládní
většiny hlasování pro tento zákon
bylo přijatelnější. Neboli jinými
slovy, připravuje se podvod a sype se veřejnosti
písek do očí při projednávání
tohoto zákona.
Ve vládní většině jsou lidé,
kteří nemají dosti dobré odvahy, a
řekl bych, kteří mají v sobě
ještě tolik mravního studu, že se dovedou
styděti před tím, co zde má býti
odhlasováno. Ale druhá část vládní
většiny žene tyto pochybovačné
duchy, aby musili pro tento zákon hlasovati. Vážení
pánové! My neprosíme, my varujeme před
tím, aby zákon o generálských pensích
byl odhlasován. Odhlasujete-li si tento zákon, postaráme
se, aby lid toto zhanobení naší národní
revoluce také poznal, soudil a také odsoudil. (Výborně!
Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dávám slovo panu posl. Kopaszovi.
Posl. Kopasz: Čím ďalej, tým
lepšie presvedčuje sa veľké procento obyvateľstva
tohoto štátu, že komunistická strana mala
a má pravdu v tom, keď tvrdí, že táto
republika nie je demokratická, nepatrí ľudu,
ale len jednotlivcom, a to válečným zbohatlíkom,
keťasom a korupčníkom a najnovšie rakúsko-uhorským
starým generálom. (Tak jest!) Keď státisíce,
ba miliony obyvateľstva tejto republiky hynú hladom
následkom nezamestnanosti, keď od pracujúceho
ľudu, maloroľníka, maloúradníka,
maloživnostníka sa vymačkuje posledný
halier na dane, keď poplatníctvo pácha samovraždy
skrze nesprávné vyrubovanie daní, vtedy sa
buržoázia chystá na 10ročnú oslavu
jestvovania tohoto štátu. Kto bude oslavovať?
Každý válečný zbohatlík,
veľkostatkár, veľkopriemyselník, veľkoobchodník,
bankár a všetci tí, ktorým je republika
dojnou kravou.
Oslavovať budú tiež tí, ktorým
bol vrazený biľag zrady r. 1919. Sú to staro-rakúsko-uhorskí
generálovia a paničky po generáloch, ktorých
je spolu 356 kusov. (Veselost na levici.) Títo poslední
budú oslavovať preto, lebo v 10. roku trvania republiky
sa im nimi páchané hriechy odpúšťajú,
a aby sa presvedčili o tom, že sa republika opravdu
na nich nehnevá, tak na znamenie toho sa im malé
penzie zvyšujú, a to u generálov zo 24.210
Kč až na 55.008 Kč a u vdov z 12.105 Kč
až na 20.940 Kč.
Konečne teda dnešná vládna väčšina
doznala to, že títo chudáci nemôžu
vyžiť z tých pár desiatok tisíc
Kč, ktoré do tohoto času dostávali,
ale zvyšujú sa im ich penzie o nové desiatky
tisíce. Aký veľký rozdiel! Zradcom miliony
a osloboditeľom tohoto štátu malé almužny,
kriminály a vyhnanstvo. Z týchto 356 osôb
bydlí za hranicami 183. Preto treba, aby sa týmto
ich penzie zvýšily, lebo veď títo sú
vlastne reprezentantmi československej buržoázie
za hranicami. To predsa nemôže byť, aby títo
sťažovali si na ich vlasť, ktorú ani nevideli,
že macošsky zachádza s nimi. Ačpráve
tisíce mrtvol a mrzákov volá po pomste týchto,
ktorí hnali pracujúci národ na jatky za záujmy
medzinárodného kapitalizmu vo svetovej vojne.
Na jednej strane sa miliony rozhadzujú na zvýšenie
penzie staro-rakúskym generálom a na druhej strane
sa berie posledná skyva chleba tým, ktorým
sa stále hučalo do hlavy, že sú oni
osloboditelia tohoto štátu.
Generál, ktorý je na penzii, nemôže vyžiť
z 2000 Kč mesačne, tomu treba túto zvýšiť
na 3 ba až 4 a pol tisíca Kč, kdežto válečný
poškodenec, ktorý sa stal obeťou týchto
generálov, musí vyžiť z 300 Kč
mesačne. Tých 300 Kč dostane ovšem len
vtedy, keď ztratil zrak alebo obe nohy, alebo nohy a ruku.
K tomu ale nesmie jeho iný príjem prevýšiť
príjmovú hranicu. Akonáhle tento chudák
dosiahne príjmovej hranice, tak v tom okamihu mu už
siahajú na jeho almužnu; podotýkam, že
postačí i to ku zastaveniu podpory, keď nie
on, ale jeho manželka alebo člen rodiny zarobí
tento obnos prevyšujúci príjmovú hranicu.
Prirovnajte ten rozdiel. Zdravému človekovi, ktorý
nevie ani ako žije, ktorý nikdy žiadnej plodnej
práce vo svojom živote neurobil pre ľudskosť,
jedine to, že učil vraždiť a sám
vraždil, sa zvyšuje penzia. Človek, ktorý
od malička pracoval, ktorý pre medzinárodný
kapitalizmus musel obetovať to najdrahšie, a to svoje
zdravie, tomu a jeho deťom sa berie posledný kúsok
chleba. Tomuto hovoril pán zpravodaj z ľudáckeho
tábora pán posl. Myslivec, že prijatím
tohoto zákona o úprave penzie rakúskym generálom
bude dokumentované to, že v tomto štáte
vládne právo a spravodlivosť.
Válečná sirota, ktorá ztratila vo
svetovej vojne svojho otca, musí sa vyživiť z
50 Kč mesačne, teda denne dostane 1.60 Kč.
Válečná vdova, ktorá sa musí
starať o to, že ako vyživiť z 50 Kč
sirotu, dostane na seba 75 Kč mesačne na výživu.
Pravda, pri tom nesmie vziať na byt žiadneho mužského,
poneváč sa hneď poukáže na to,
že žije v konkubináte, hoci je ten mužský
i 16ročný študent, a postačí
na odobratie i tých mizerných 75 Kč. Ináč
je to u osvietenej panej po generálovi, ktorá dostávala
(Předsednictví ujal se předseda Malypetr.)
do toho času 12.105 Kč ročne. (Výkřiky
poslanců strany komunistické a posl. Roudnického.)
Pane kol. Roudnický, počas volieb r.
1925 vydala lidová strana plakáty, kde jedno decko
plakalo a prosilo o kúsok chleba, čo predstavovalo
válečného sirotka, a vy ste s tým
šli na nás a povedali ste, že ten, kto bude pre
vás hlasovať, ten dostane väčší
kus chleba. A dnes toho človeka o tú skyvu chleba
pripravujete. Dnešní vládni činitelia
uznali... (Posl. Roudnický: Vy jste tomu dělnictvu
pomohli!) Vy ste pomohli vaším faganom, vaším
nezákonným deckám.
Předseda (zvoní): Prosím o
klid. (Posl. Roudnický: Svým řečněním
ještě ani jednomu dělníkovi jstc nepomohli!)
Posl. Kopasz (pokračuje): Ale pomôžeme,
aj vám pomôžeme! (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Prosím, aby
pan řečník nebyl vyrušován.
Posl. Kopasz (pokračuje): Vy ste si tu za
záujem vzali ochranu generálov, to je vaše
heslo, aby tí viac duší tam do neba posielali.
Že áno? Za to ich odmeňujete.
Dnešní vládni činitelia... (Posl.
Roudnický: Kdyby vaši dělníci viděli,
co tu děláte!) - Oni to videli, čo vy
tu deláte!
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Posl. Kopasz (pokračuje): Dnešní
vládni činitelia uznali, že to tej panej nestačí
na hýrenie, ako je buržoázia zvyklá,
a prišli na pomoc týmto. Penzia sa im zvyšuje
až na 20.000 Kč ročne. U týchto sa nevyžaduje,
že keď chcú penziu dostávať, aby
nežili v konkubináte. Tieto sa nemusia podriadiť
španielskej inkvizícii tak ako vdovy po padlých
vojakoch. Válečná vdova, keď chce dosiahnuť
väčší kúsok chleba pre svoje dieťa,
tak musí u lekárskej prehladke ukazovať sa
pp. lekárom. (Výkřiky posl. Roudnického
a Mikulíčka.)
Předseda (zvoní): Prosím, aby
p. řečník nebyl vyrušován.
Prosím p. řečníka, aby pokračoval.
Posl. Kopasz (pokračuje): Vdovy po generáloch
toto všetko nemusia robiť.
Tak isto deje sa to s válečnými poškodencami.
Keď válečný poškodenec žiada
o pôžičku, aby začal nejakú živnosť,
tak je to prvé, že ho volajú na prehliadku,
na ktorej je obyčajne uznaný menej procentným,
a následkom toho mu nedajú pôžičku,
ba i rentu mu zastavia.
Invalida-cudzozemec, ktorý narukoval r. 1914 ako zdravý
človek z územia dnešnej Československej
republiky, nikde inde nebol, tuná sa narodil, ale následkom
toho, že jeho otec pochádzal snáď z dnešného
zahraničia, ovšem bol starorakúskym občanom,
keď 1914. alebo 1915. roku padol, tak jeho pozostalí
dnes nedostanú žiadnej podpory, poneváč
nebol československým občanom. Vtedy ovšem
ani sa nevedelo, že bude republika, ale u týchto pozostalých
sa už vyžaduje, aby dokázali, že sú
občanmi tejto republiky, a obyčajne taká
vdova, aby ju nevyhnali, ačkoľvek sa tu narodila a
prez to, že jej muž sem patril, musí si kupovať
občianstvo a musí sa zriecť tých niekoľko
halierov, že nebude štátu na obtiaž. Tedy
v tom je ten rozdiel: Starým generálom, ktorí
nikdy snáď ani nevideli tú republiku, tým
sa penzie posielajú, ale tým, ktorým sa hovorí,
že boli osvoboditeľmi tohoto štátu, tí
musia, keď chcú tuná žiť ich potomkovia,
toto občianstvo si kupovať.
Tak isto dopadnú pozostalí po válečnom
poškodencovi, ktorý zomrie, ale nie je výslovne
dokázané, že na tú vadu zomrel, na ktorú
bol uznaný invalidom. Mám tuná jedon maličký
úkaz, podľa ktorého bude to jasné. Vo
svetovej vojne bol istý Schindler z Bratislavy ranený
do ľavej nohy a následkom otrasu zostal 100% invalidom.
Tento nešťastník sa šiel kúpať
a utopil sa. Poneváč nezomrel v blázinci,
či sa neobesil z bláznivosti, ale sa utopil, ministerstvo
sociálnej pečlivosti vydalo jedno ohromné
rozhodnutie. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Počujte, ako to odôvodňujú: "U
sociálnej lekárskej prehliadky dňa 20. júla
1920 bol Ľudevít Schindler, od ktorého sa nárok
na dôchod odvodzuje, uznaný pre otras po výbuchu
granátu, zranenie do stehna, ako aj choromyseľnosť
100%ným válečným invalidom. Dňa
9. júna 1921 bol prijatý tiež do záložnej
nemocnice v Trnave ku zisteniu svojej choroby a bola vydaná
lekárska zpráva a posudok č. 523/2657 z toho
samého dňa toho znenia, že Schindler trpí
konštitučnou nervózou značného
stupňa, ktorá sa na degenerovanom základe
následkom válečných útrap vyvinula
a je teraz (9. júna 1921) zlepšená."
Teda za rok sa jeho choroba zlepšila a jeho schopnosť
bola prehlásená pod 20% práce neschopnosti.
Tedy za jeden rok jeden 100%ný invalida zostal hneď
práce schopným, ovšem nemohol nič.
A ďalej, kde sa hovorí: "Dňa 13. júla
1923 utopil sa pri kúpaní v Dunaji. Jeho mrtvola
bola nalezená v plavkách a jeho odev na brehu složený.
Jedná sa tedy o nešťastnú náhodu,
ktorá s vojenskou službou nestojí v žiadnej
príčinnej súvislosti."
Teda takto sa odbývajú váleční
poškodenci, ktorým by sa chcela aj tá mizerná
podpora všetká sobrať.
Válečným poškodencom sa život tuná
v tomto parlamente predlžuje s roka na rok. V 10. roku trvania
republiky sa im predĺžil zákonnou cestou už
len na pol roka, a to tým, že príjmová
hranica bola predĺžená len na pol roka. Teda
vláda pripravuje válečným poškodencom
smutné prekvapenie v 10. výročí trvania
tohoto štátu.
To vlastne už aj p. Pekárek ako zpravodaj pri
prejednávaní príjmovej hranice doznal, že
sa čosi takého pripravuje, keď medzi iným
hovoril, že keďby sa u nás podpory nevyplácaly
válečným poškodencom do 24%, tak by
štát usporil na týchto 19 mil. Kč. Keďby
sa však odobrala podpora do 34%, tak by to značilo
39 mil. Kč, teda by sa usporilo spolu asi 60 mil. Kč.
Pán posl. Pekárek prehlásil to teda
jasne a zreteľne, čo vláda chystá. My
ovšem vieme, že čo bude značiť pre
válečné obeti tento zákon. Vládna
väčšina síce stále sa s tým
oháňa, že chce ťažkým válečným
poškodencom podpory zvýšiť, ale ako by to
bolo vo skutočnosti, o tom váleční
poškodenci majú smutné zkúsenosti.
Pri prejednávaní toho v soc. politickom výbore
hovoril pán posl. Malík: "Uvažovali
sme o zvýšení príjmovej hranice - a
sú to všetko naší ľudia, ktorí
sú samostatní. sú to maloroľníci,
živnostníci - na 1500 Kč, čo by vyžadovalo
nových 24 mil. Kč, ale kde ich vziať?"
Teda pre válečných poškodencov niet
ani haliera, na nich sa stále šetrí s roka
na rok, stále sa dáva o ťažké miliony
menej pre nich. Akonáhle by bol tento zákon odhlasovaný,
v tom okamihu začaly by fungovať po celej republike
stálé prehliadky, na ktorých by potom 80
až 100%ní váleční poškodenci
stali sa odrazu buďto zdravými alebo menej procentnými
- ako som to u dotyčného Schindlera už poznamenal
- tak že by sa na týchto ušetrilo nie 60 mil.
Kč, ale polovica toho, čo sa dnes vydá pre
válečné obeti, (Výkřiky.)
ktorý obnos by sa potom zaiste použil zasa, keď
už by generálovia dostali, pre bývalých
rakúskych ministrov čo sú v penzii, aby ani
títo nenadávali na republiku, že ich následkom
rozdelenia Rakúsko-Uhorska pripravila o veľké
penzie, ktoré tam dostávali. (Výkřiky
posl. Mikulíčka.)
Na druhej strane ale česko-nemecko-slovensko-maďarská
buržoázia si nechce urobiť zlé oko u týchto,
lebo "čo keby sa niečo stalo?" ako to
Najman prehlásil v Turč. Sv. Martine pri
odbúravaní kremnickej mincovne. Dnes je všetko
možné.
Aby som ukázal, že nie sme demagogovia, keď som
hovoril, že keťasi majú republiku za dojnú
kravu a že republika táto im patrí, poviem
vám jeden prípad.
Ráno dňa 24. januára cestoval som rychlíkom
do Prahy. V Českej Trebovej alebo v Pardubiciach pristúpili
do vlaku dvaja vlastenci, ovšem kapitalisti. Keď hovorím,
že vlastenci, to preto, lebo oba mali na kabátoch
sokolské odznaky, ako robí každý, kdo
chce dnes dokázať svoje vlastenectvo. Títo
mali tento rozhovor: Pane riaditeľu, už ste sa rozhodli,
kde si uložíte peniaze? Riaditeľ odpovedal: Ja
ešte neviem, hádam by bolo dobré, keby som
ich zaviezol do Viedne. - Pane riaditeľu, to nie je dobré,
poneváč Rakúsko je zadlžené.
U nás Živnobanka, ta je síce tá najlepšia,
ale ani tam to nie je zaistené, poneváč nevieme,
čo sa môže stať, ale keď príjmete
moju radu, poviem vám, kde si máte peniaze uložiť.
- Prosím, príjmem. - Tak viete čo, ja cestujem
o 11. hod. do Berlína, tam to budete mať vo zlate,
a nech by prišlo čokoľvek, tu peniaze máte
zaručené.
Podotýkam, aby nebolo povedané, že je to výmysel,
že bol to práve z agrárnej strany posl. Macek,
ktorého som upozornil na tento rozhovor, a hovoril som
mu: Pozri, počúvaj, ako tí vaší
vlastenci okrádajú republiku.
Teda na jednej strane šetriť, dane platiť, robotníkom
mzdy strhovať len preto, aby na druhej strane páni
vlastenci mohli verejne okrádať tú drahú
im republiku. (Výkřiky.) Samozrejme, že
preto pre válečných poškodencov niet
peňazí. Už i tento vládny návrh
dokazuje tak isto ako zákon o certifikatistoch, prijatý
minulého roku, že každý halier, ktorý
sa vymačká z poplatníctva, venuje sa, v prospech
militarizmu, takže pre iné už ani nestačí.
Pánovia, u nás nie sú peniaze pre tých,
ktorí by ich potrebovali.
Minulého roku bolo spústa živelných
pohrôm na všetkých stranách, ale menovite
tuná chcem pripomenúť jednu obec, ohľadom
ktorej podali tiež páni z ľudovej strany návrh,
aby tej to bola poskytnutá podpora. Je to Horná
Štubňa, obec nemecká v Považskej župe,
kde je takmer všetko obyvateľstvo chudobné a
pracuje po továrňach. Táto obec bola dňa
13. júna 1927 postižená živelnou pohromou,
krupobitím, a okrem toho dňa 1. júla táto
obec vyhorela. 96 obytných domkov všetko drevených
a 450 malých gazdovských prístreší
vyhorelo. Následkom toho ostalo 900 duší bez
prístrešia. Škoda bola odhadnutá na 13
milionov Kč. Vláda konečne poskytla okamžitej
podpory 100.000 Kč a teraz pred 3 mesiacmi ďalších
100.000 Kč a viac ani haliera, a dnes tým ľuďom,
ktorí si postavili domky preto, že mysleli, že
dostanú väčšiu podporu, banky tieto domky
predávajú. Ďalej žiadali od ministerstva
zemedelstva, aby im poskytlo aspoň drevo na stavbu. Konečne
im poskytlo drevo a dalo im na toto žarnovické riaditeľstvo
25% sľavy, ale v takom mieste im drevo poukázalo,
odkiaľ ho museli odvážať, že by sa
tam drevo nemohlo predať, bolo by tam zhnilo, takže
štát na týchto chudákoch ešte zarobil.
Aký veľký rozdiel! Pre 356 darebákov
sa vypláca ročne takmer 2 mil. Kč, pre 900
duší, ktoré prišly o všetko, ktoré
musely pod plachtami spať, venuje sa dohromady 200.000 Kč.
Tak vypadá rovnoprávnosť, o ktorej pán
zpravodaj hovoril.
Uskutočnenie tohoto zákona potvrdzuje len to, na
čo strana komunistická už dávno poukazuje
a upozorňuje obyvateľstvo tohoto štátu,
že sa chystá nová vojna, nové vraždenie
ľudstva a znova za záujmy medzinárodného
kapitalizmu. Počas vojny predsa bude zasa potreba týchto
generálov, ktorí práve tak ako vo svetovej
vojne hnali ľud na jatky, by to znova opakovali. Veď
vojna, ktorá sa pripravuje, bude vojnou spoločnou
všetkých kapitalistických štátov
proti jedinému robotníckemu štátu, a
to proti ruskému sovietskému sväzu. Preto vláda
Československej republiky dostala rozkaz od jej šéfa,
že staro-rakúsko-uhorských generálov
musí riadne zaopatriť, aby títo počas
vojny znova hnali ľudstvo na jatky ako i predtým.
Veď sme mali dôkazy, že staré Nemecko vyhrabalo
zo starého haraburdia Hindenburga a dnes zmenilo formu,
že Vilhelm šiel do vyhnanstva s miliardami a Hindenburg
prevzal moc. Tu ovšem musím poznamenať, že
zákon, ktorý sa teraz odhlasováva, je ostudou
a hanbou naších generálov, to značí,
že im Francia a všetky štáty, ktoré
chystajú túto vojnu, nechcú veriť, poneváč
si myslia, že sú všetci takí, ako bol
Gajda. (Potlesk komunistických poslanců.) V
desiatom roku trvania Československej republiky sa miliony
vyhadzujú na generálov, ale váleč.
poškodencom sa berú suché kôrky od úst.
My sme však presvedčení, že váleční
poškodenci budú na svojom mieste a že sa spoja
spoločne s pracujúcimi massami tohoto štátu,
a nielen že si obhája svoje požiadavky, ktoré
im podľa mierovej smluvy prináležia, ale si vymôžu
ich ľudské zaopatrenie, keď inak nie, hoci i
na uliciach v boji za sociálnu revolúciu spoločne
s utlačeným proletariátom tohoto štátu.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Štětka. Dávám mu
slovo.
Posl. Štětka: Vládní návrh
zákona tisk 1411 o zaopatřovacích požitcích
staropensistů, který se tu projednává,
je jen pokračováním podvodné hry,
kterou tu provádí vládní většina
a vláda sama s bídou a zoufalstvím staropensistů
v Československu.
Celý ten švindl se staropensisty odhalili moji klubovní
soudruzi. Mně zbývá, abych jménem
státem okradených hornických provisionistů
státních báňských podniků,
jmenovitě příbramských, protestoval
a obžaloval vládu ze zločinu, který
tu páše za souhlasu vládní většiny,
za souhlasu a vedení lidové strany a jejího
duchovního vůdce, dnešního šéfa
vlády pátera Šrámka na hornících
a provisionistech státních báňských
podniků, jejich vdovách a sirotcích.
Provisionisté státních báňských
podniků a jejich vdovy a sirotci byli v Československé
republice ošizeni i o to, co jim staré Rakousko dávno
přiznalo.
Podle rakouského zákona požívali provisionisté
stát. báňských podniků k nedostatečným
bratrským pensím t. zv. výpomoci, které
říšským zákonem čís.
333/1918 byly jim upraveny a zvýšeny a které
pak byly pojaty do zákona Československé
republiky r. 1919 a upraveny zákonem z r. 1922, č.
394 Sb. z. a n. Tyto zákonné požitky byly přiznány
všem hornickým provisionistům, jejich vdovám
a sirotkům ve státních podnicích,
a po 40leté práci v dolech nebo na hutích
brali horničtí provisionisté 98 Kč
drahotního přídavku a 160 Kč nouzové
výpomoci měsíčně. Vdovy po
hornících měly nárok na polovici a
sirotci na 1/3 těchto
drahotních a nouzových výpomocí.
Tyto požitky, které si přenesli horničtí
provisionisté stát. báňských
podniků v Příbrami ze starého Rakouska
do osvobozené vlasti Československé republiky,
byly jim vypláceny ze státních prostředků
ministerstvem veř. prací na účet pensijního
etátu ministerstva financí až do 31. července
1926.
Bez parlamentu, bez jakékoliv změny zákona
čís. 394, podle kterého měli horničtí
provisionisté nárok na výpomoci, prostým
nařízením ministerstva veř. prací
ze dne 21. července 1926 zastavena byla výplata
jednotného drahotního přídavku a drahotní
nouzové výpomoci hornickým provisionistům
státních dolů a hutí a jejich pozůstalým,
jakož i výplata mimořádných nouzových
výpomocí na výživu všem mrzákům
po hornících. To, co ministerstvo veř. prací
cestou milosti dává té nepatrné části
hornických provisionistů, jest almužnou, která
může býti kdykoli odvolána.
Zastavení těchto hornických výpomocí
bylo ministerstvem veř. prací odůvodněno
prostě tím, že ministerstvo veř. prací
nemá na výplatu peněz a že ministerstvo
financí nemá rozpočtové úhrady
pro tyto požitky.
Pro hornické pensisty nebylo a není ani dnes peněz,
nebylo a není ani dnes rozpočtové položky,
ale pro ruské Wrangelovce, lidi poctivé práce
se štítící, bylo v témže
roce, jakož i v letošním roce peněz dosti.
Podle účetní uzávěrky za r.
1926, tedy za rok, ve kterém byly drahotní výpomoci
zedřeným hornickým provisionistům,
jejich vdovám a sirotkům zastaveny, vyplatilo ministerstvo
financí podle účtu ministerstva zahraničí
bez rozpočtové položky ruským Wrangelovcům
71 milionů Kč. To p. ministru financí nevadilo
a dokonce mu nedělalo ani žádných potíží
dávati ruským baristům pro každého,
vedle jiného zaopatření, 600 Kč měsíčně
na flámování, ale dáti to, na co měli
horničtí provisionisté zákonný
nárok, 50, 100 až 160 Kč měsíčně,
tedy asi pro 15.000 provisionistů státních
báňských podniků na 17 mil. Kč
ročně, to by rozpočet p. ministra financí
přivedlo z rovnováhy.
Nejsou neznámy velké, přímo živelní
bouře horníků, hornických provisionistů
a vdov ve všech oblastech státních podniků,
jmenovitě na Příbramsku, kam vláda
místo drahotní výpomoci poslala na hladové
hornické provisionisty, vdovy a sirotky na 200 četníků,
kteří hladovící Příbramsko
oblehli a odnaučovali provisionisty, vdovy a sirotky demokratickými
prostředky uplatňovati nárok na drahotní
výpomoc zákonem zaručenou.
Není také známo, že v době hladových
bouří na Příbramsku sáhla lidová
strana za pomoci svatohorských přežraných
páterů k podvodné hře, a aby uklidnila
rozbouřené pensisty, podala vedle komunistického
návrhu zákona na drahotní výpomoc
také návrh svůj, návrh posl. Petra
a Staška, který pak dal páter Šrámek
předčítati nejen na Svaté Hoře,
nýbrž i ve všech kostelích na Příbramsku,
a pensisté byli ujišťováni s kazatelen,
že drahotní výpomoc dostanou, o to že
se už postará lidová strana.
Touto jezuitskou hrou, tímto vyloženým podvodem
podařilo se příbramským páterům
značnou část provisionistů, zejména
starých vdov, uklidniti, aby se nebouřili proti
nestydatému okrádání, a proto příbramští
provisionisté čekají dodnes na drahotní
výpomoc, která jim byla ukradena.