Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Škola. Uděluji mu slovo.
Posl. Škola: Projednávané předlohy
zákonů o stavebním ruchu a ochraně
nájemníků potvrzují krutost, s jakou
postupuje buržoasní měšťácká
vláda proti pracující třídě
tohoto státu. Zřejmý reakční
smysl a provokační tendence těchto předloh
musí pobouřiti všechny ty, jichž se tyto
předlohy dotýkají, a musí býti
pobídkou ku společnému boji proti plánům
buržoasní vlády.
Výklady a odůvodňování pánů
zpravodajů, že předlohy tyto jsou řešeny
rozumně, poctivě a správně, je nepravdivé,
neboť přijetím těchto zákonů,
které jsou zase jednoročním provisoriem,
nevyřeší se otázka bytové katastrofy
vůbec. Pan zpravodaj Pekárek v rozpočtovém
výboru sám přiznal, že krátkodobé
řešení stavebního ruchu minulého
roku mělo za následek ohromné zvyšování
cen stavebních pozemků a stavebních hmot,
které není možno ničím odůvodniti,
jedině snad tím, že byla větší
poptávka než nabídka, což bylo majiteli
pozemků stavebních a vlastníky výrobních
prostředků, stavebních hmot, využito
k neslýchané spekulaci. Přes toto konstatování
vlády a pánů zpravodajů předkládá
se znovu zákon o stavebním ruchu jako jednoroční
provisorium, aby byla dána další možnost
těmto spekulantům na úkor nebydlících
chudáků se obohacovati. Vláda, přes
to, že uznává neodůvodněné
zvyšování cen stavebních pozemků
a stavebních hmot, neřeší tuto otázku
jediným a možným způsobem, kterým
by bylo takovéto lichvě zabráněno,
totiž vyvlastněním stavebních pozemků
a výrobních prostředků na stavební
hmoty.
Toto ovšem nynější vláda neučiní,
neboť strany v této vládě zastoupené
jsou přímými zástupci těchto
spekulantů a lichvářů a proto dává
se další možnost těmto lichvářům
ještě k většímu vykořisťování.
I vláda sama dává možnost ku spekulaci
se stavebními hmotami, ba sama tomu napomáhá
tím, když povoluje vývoz stavebního
dříví, hlavně kulatiny, což má
za následek drancování lesů. Pak ovšem
jeví se nedostatek stavebního dříví
pro domácí potřebu a následkem toho
cena stavebního dříví obzvláště
letošního roku stoupla až o 30%. Poskytováním
tohoto vývozního povolení, které se
dříve omezovalo na vyvážení kulatiny
do nejvýše přípustného průměru
25 cm, jeví se dnes katastrofální nedostatek
stavebního dříví, jelikož nyní
se povoluje vývoz do neobmezeného průměru.
Tím jsou postiženy i podniky na zpracování
dřeva, které, nemajíce kulatiny, jsou nuceny
zastavovati výrobu a propouštěti dělníky.
Na Jihočesku, přes to, že jsou tam ohromné
komplexy lesů, nemohou dostati malí živnostníci,
jako truhláři, koláři atd. kousek
dřeva ke koupi, neboť vývozní firmy
zakoupí celé paseky a vykácené dříví
vyvezou za hranice.
Zpravodaj p. posl. Pekárek ovšem neodůvodnil,
jaké jsou příčiny, že cena stavebního
dřeva, jak sám přiznal, je tak vysoká,
neřekl, že je to jedině tím, že
byl umožněn vývoz tak nezbytné stavební
hmoty jako jest dřevo, což má za následek
nezřízené spekulace velkoobchodníků.
Nejen že vláda povolila vývoz, ale zakázala
i dovoz dříví z Polska, neboť toto jest
levnější a to by mělo ten následek,
že by se musila i cena našeho dříví
snížiti, což ovšem si páni velkoobchodníci
nepřejí a těm se musí jíti
ovšem na ruku, aby mohli ceny dříví
co nejvíce vyhnati do výše.
I otázka opatření staveništ na podporu
stavebního ruchu byla řešena již od prvopočátku
zákona o stavebním ruchu nesprávně.
Při provádění pozemkové reformy
měla býti vytýčena zásada,
že veškerá půda je majetkem všeho
pracujícího lidu, a uchazečům o půdu
mělo býti dáno právo tuto půdu
užívati a to především pracujícím
rolníkům, samosprávným svazkům
a státním podnikům a ústavům.
Takovýmto zásahem byla by pak také dnes vytvořena
jiná situace pro získání staveništ
na obytné budovy, neboť pak odpadla by veškerá
lichva se stavebními pozemky, které jsou nyní
ve vlastnictví soukromém. Jakou cenu má ustanovení
v zákoně o stavebním ruchu o opatření
staveništ vyvlastňovacím řízením,
ukázalo se prakticky u dřívějšího
zákona ze 7. dubna 1927, neboť ani jednomu žadateli
nepodařilo se, aby stavební pozemek, o jehož
vyvlastnění zažádal, byl vyvlastněn,
právě pro komplikovanost tohoto řízení,
které vyvlastnění vlastně znemožňuje.
Vláda právě komplikovaností tohoto
ustanovení o vyvlastňovacím řízení
vyhovuje zdánlivě ovšem - těm, kteří
potřebují stavební pozemek, tímže
dává na oko stavebníkovi možnost žádati
o vyvlastnění, ale ihned v § 6, odst. 5., se
praví, že náklady vyvlastňovacího
řízení nese vyvlastňovatel. V případě,
že bylo odvolání vlastníka pozemku zamítnuto,
může odvolací úřad uložiti
odvolateli, aby náklady odvolacího řízení
nahradil buď zcela nebo z části. To znamená,
že může se vlastník pozemku odvolávati,
ale výlohy vyvlastňovacího řízení
nebudou mu přiznány, jelikož to v zákoně
výslovně není a tak bude nucen takový
chudák, který zažádal o vyvlastnění
pozemku, nésti náklady sám. Že tyto
náklady nebudou nízké, je vidno z §
5, odst. 2., kde se praví, že k šetření
musí býti pozvána nejen obec, ale i soudní
znalec, případně i hospodářský
znalec. (Předsednictví převzal místopředseda
Slavíček.)
Těmito ustanoveními § 5, odst. 2., a §
6, odst. 5., neměla vláda jiného úmyslu,
než aby odstrašila žadatele od úmyslu žádati
za vyvlastnění pozemku pro stavbu.
Tím také jest ovšem dáno na ruku vlastníkům
těchto pozemků, jakým způsobem se
mají brániti, aby jim pozemek nemohl býti
vyvlastněn a aby jejich právo vlastnické
bylo nadále zachováno k další spekulaci
s těmito pozemky.
Toto řešení nazývá vláda
rozumným, poněvadž budou uspokojeny obě
strany: žadatelé budou v naději, že se
jim podaří snad získati pozemek, a vlastníci
pozemků zase mají jistotu o nemožnosti vyvlastnění,
a tím jest učiněno se strany vlády
zadost oběma stranám.
Zákon o stavebním ruchu neukládá vůbec
stavební povinnosti, a to nejenom obcím, okresům
a státu, nýbrž ani velkým průmyslovým
podnikům a závodům, které pro rozšíření
svých provozoven zbořily řadu obytných
místností a domů, ale náhradních
nepostavily, a když tak učinily, pak je to pouze nepatrné.
Důkaz uvedu jen z jednoho místa, ačkoli takovéto
zjevy jsou všeobecné. Akciová společnost
továren na fezy ve Strako cích vykoupila řadu
obytných budov, které rozbořila a na těchto
místech postavila tovární objekty; přesto,
že obec při stavebním povolení i při
jiných příležitostech dávala
podmínku do protokolu, že se tak povoluje jedině
s tou podmínkou, že společnost postaví
pro své dělnictvo byty, společnost postavila
pouze jeden dům pro 14 rodin, ač slíbila,
že postaví nejméně tři a obec
nemá té výkonné moci, aby mohla společnost
donutiti.
Povinností vlády bylo, aby toto ustanovení
o stavební povinnosti obytných místností
pro dělníky, zaměstnané v takových
velkých podnicích, do zákona o stavebním
ruchu pojala, neboť minulého roku byla konjunktura,
jaká ještě nebyla, a bilanční
zprávy dávají o této konjunktuře
nejlepší přehled, jak ohromných zisků
docílili průmyslníci, které shrábnou
do svých kapes, pouze pro své potřeby, aniž
by z nich byli povinni přispěti k odstranění
bytové krise, která postihuje jejich dělníky,
kteří jsou nuceni bydleti se svými rodinami
ve sklepních děrách, chlévech a dřevěných
boudách, což má za následek ohromné
rozšíření proletářské
nemoci, tuberkulosy. Dokladem toho jsou lékařské
prohlídky, které se konají ve školách,
kde je zjištěno, že 90% školních
dítek je stiženo touto proletářskou
nemocí.
Se strany vlády nepřihlíží se
vůbec k tomu, jaké následky z tohoto stavu
vyplynou do budoucnosti. To je vládě lhostejné.
Pracující třída v tomto státě
vidí ten ohromný švindl, který vláda
se zákonem o stavebním ruchu provádí,
neboť úmysl navrhovatelů zákona tohoto
je zřejmý, totiž oklamati pracující
lid.
Tím, že do zákona o stavebním ruchu
bylo pojato i ustanovení o rozhodčích soudech
mzdových pro úpravu pracovních a služebních
poměrů v živnostech stavebních, dokumentuje
se nejlépe, kdo za tímto požadavkem stojí,
že jsou to právě zaměstnavatelé,
kteří by si přáli, aby takový
byrokrat, jmenovaný příslušnými
ministerstvy, a to ministerstvem soc. péče v dohodě
s ministerstvem spravedlnosti, rozhodoval o mzdových a
pracovních podmínkách dělnictva při
stavebních živnostech zaměstnaného.
Opakovaly by se tytéž zjevy, jejichž svědky
jsme nyní při rozhodování různých
sporů u paritních komisí rozhodčích,
komisí, ze kterých mají dělníci
nejlepší zkušenosti, komu tyto slouží
a pro koho jsou zřízeny.
Dělníci mají své odborové organisace,
které jsou jedině k tomu účelu zde,
aby sjednávány byly jejich prostřednictvím
pracovní a mzdové podmínky. Žádnému
jinému způsobu řešení poměru
pracovního a mzdového dělnictvo se nepodvolí.
Jedině složení rozhodčího soudu
mzdového, ve kterém by byli výhradně
zástupci odborových organisací, bylo by přijatelné.
Jinak ustanovení toto odmítáme, neboť
víme předem, že vláda nemá úmyslu,
aby bylo chráněno dělnictvo proti vykořisťování,
nýbrž úmysl chrániti zájmy těch,
kteří dělnictvo vykořisťují.
Dokladem jest ohromná stávka stavebního dělnictva,
která byla minulého roku, kde žádalo
dělnictvo stavební zvýšení svých
hubených mezd. Přes to, že i časopisy
vládních stran přiznávaly nízké
mzdy a nadprůměrně vysoké zisky stavebních
podnikatelů, dala vláda celý mocenský
aparát k disposici těmto podnikatelským vydřiduchům.
Policie, četnictvo, úřady, vše bylo
dáno k disposici proti stavebním dělníkům,
aby boj o zvýšení svých hubených
mezd nevyhráli. Tento příklad nejlépe
přesvědčil stavební dělnictvo,
jaké věcné stanovisko zaujímá
vláda v případě mzdových sporů.
Jak míní vláda odpomoci bytové krisi
poskytnutím státní záruky, toho nejlepším
dokladem je stanovená částka, za kterou může
býti převzata záruka státu. Nesmí
býti vyšší než 120 mil. Kč,
kterážto částka representuje hodnotu
300 mil. Kč při 40% záruce.
Již minulého roku při projednávání
zákona o stavebním ruchu vyslovil obavu pan posl.
Krumpe, že se bojí, že tato částka
nebude ani spotřebována, ale skutečnost jest
jiná. Zpravodaj této osnovy zákona o stavebním
ruchu, pan posl. Pekárek, doznává,
že byly podány žádosti, které representují
částku 500 mil. Kč. O podporu se ucházeli
z větší části pouze ti uchazeči,
kteří měli předem zaručeno,
že pomocí protekce a intervence se jim podpory dostane.
Velká většina chudých stavebníků
se o tuto podporu vůbec neucházela vzhledem k nízko
stanovené částce a k obtížnosti,
ba přímo předem nemožnosti získati
tuto podporu, neboť podle hlavy páté, §
30, odst. 2., nemá nikdo zákonného nároku
na poskytnutí této podpory, čímž
je nejlépe vyjádřen celý smysl tohoto
ustanovení, že kdo nemá protekce u činitelů
vládních stran, ať se raději o podporu
neuchází.
Že vláda nemá toho nejmenšího úmyslu,
aby řádně vyřešila otázku
bytové krise, dokazuje, že i pro letošní
rok zařazuje zase tak nepatrnou částku 120
mil. Kč, která za těchto okolností
nepomůže zmírniti a odstraniti osud nebydlících
chudáků, neboť čím větší
je nedostatek bytů, tím lépe se může
s byty lichvařiti. To je přece princip kapitalistické
morálky, a tento princip přece musí vláda,
která je představitelem této kapitalistické
společnosti, chrániti. Jako se používá
nezaměstnanosti dělnictva pro snižování
mezd, tak se také používá nedostatku
bytů pro zvyšování nájemného.
To je ten železný zákon, kterým se kapitalisté
ohánějí, "zákon nabídky
a poptávky". Když dělník nabízí
svoji pracovní sílu, jelikož jest této
nadbytek, dává se mu za ni co nejméně,
když však učiní poptávku po bytech,
když nemá kde bydleti, tu se hledí vzhledem
k nedostatku bytů vyzískati co nejvíce, neboť
je velká poptávka následkem nedostatku bytů.
Proto také vláda chrání tento železný
zákon kapitalistického zřízení
o nabídce a poptávce, aby lichváři
z bídy nebydlících chudáků
mohli co nejvíce vykořistiti.
Jak proti tomu pomáhá SSSR k odstranění
bytové krise, kde na stavbu obytných místností
se dávají každým rokem stále
vyšší a vyšší částky!
R. 1923/1924 byla dána do rozpočtu částka
116 mil. červonců, což representuje částku
2 miliardy Kč. R. 1924/1925 bylo již dáno 261
mil. červonců, čili 5 miliard Kč;
r. 1925/1926 bylo dáno 421 mil. červonců,
což representuje částku kolem 8 miliard Kč;
r. 1926/1927 byla dána do rozpočtu částka
505 mil. červonců, což representuje 9 miliard
Kč a pro rok 1927/1928 byla dána částka
584 mil. červonců, což znamená více
než 10 miliard Kč, tedy asi tolik, co representuje
celý rozpočet Československé republiky.
Tudíž za pět roků celkem 1887 mil. červonců,
což znamená, převedeno na čsl. koruny,
33 miliard Kč. Proti r. 1923/1924 byla částka
tato zvýšena o 500% pro r. 1927/1928.
Mimo to k desátému výročí trvání
SSSR byl věnován zvláštní příspěvek
na stavbu dělnických obydlí 50 mil. červonců,
což representuje částku 900 mil. Kč.
Takovýmto způsobem bylo oslavováno 10. výročí
ve státě, kde dobyli moci dělníci
a pracující rolníci.
Za jakých předpokladů bude oslavovati pracující
třída v Československu 10. výročí?
Ve znamení dalších reakčních
předloh zákonů, jako je předloha o
ochraně nájemníků, vládní
návrh tisk 1475 a vládní návrh tisk
1474 o odkladu exekučního vyklizení místností,
kde těmito zákony bude dána možnost,
aby páni majitelé domů mohli tuto radostnou
událost, totiž 10leté výročí
kapitalistického státu, řádně
oslaviti tím, že jim bude přispěno z
kapes nájemníků. Vláda připustila
již v předešlém zákoně o
ochraně nájemníků zvýšení
nájemného, připustila, že nájemníci
musí zaplatiti, oč vzrostly výdaje pronajimatelovy,
nařídila zákonem čís. 77 z
r. 1927, finanční novelou o územních
svazcích samosprávných, obcím vybírati
zvláštní dávky, mezi kterými
jest i dávka z nájemného, jíž
budou postiženi všichni nájemníci. A přes
to připouští znovu zvýšení
nájemného, a to od 1. července 1928 o 20%
a od 1. ledna 1929 o dalších 20% základního
nájemného z r. 1914. Přes veškeré
důvody tohoto neoprávněného zvýšení
přechází vláda a povoluje domácím
pánům, majitelům starých domů,
které koupili před válkou za pár tisícovek,
další neoprávněné zvýšení
nájemného a odůvodňuje to tím,
že toto nájemné má býti upraveno
tak, jako jest v nových obytných budovách.
Toto zvýšení bude znamenati značné
snížení životní úrovně
těch, kteří budou tímto zvýšením
postiženi.
Zákon na ochranu nájemníků rozšiřuje
důvody výpovědní ze 17 na 19 důvodů.
Avšak nejen to: v obcích s 2000 obyvatel zbaveni budou
ochrany nájemníci, usnese-li se na tom obecní
zastupitelstvo. To bude velmi vhod agrárním magnátům
v obcích, kde mají zastupitelstva ve své
správě, aby se mohli pomstíti těm,
kteří nesouhlasí s jejich vydřidušským
postupem. Dodatek, kterým tam byl vsunut k § 31, odst.
6, část 2, kde se říká, že
se tak může státi, schválí-li
to zemský úřad, je přímo směšný,
neboť se ještě nestalo, aby se agrárním
vydřiduchům nevyhovělo, vždyť půjde
o chudáky, a přece není úmyslem vlády,
aby tito byli chráněni. Naopak, úmyslem vlády
jest, aby byli nejen vyházeni z bytů, ale aby také
dostatečně pocítili při 10. výročí
Československé republiky demokraticko-republikánské
zřízení Československého státu,
kde jest prohlašováno soukromé vlastnictví
za svaté, ovšem že toto platí pouze pro
majetné vrstvy, těmto se na majetek sahati nesmí,
ale chudákům, kteří jsou již
tak nešťastni, že nemají, kam by svoji hlavu
položili, připouští se osnovou tisk 1474
o exekučním vyklizení místností,
aby jim byl majetek prodán. Agrárním chamtivcům
stýská se po dobách válečných,
kdy svlékali chudáky z poslední košile,
tudíž chtějí, aby v tomto případě
za pár haléřů mohli získati
majetek těchto chudáků.
Zákon tento je typickým dokladem agrární
chamtivosti. Jde v něm o to, aby chudý člověk
byl okraden o poslední majetek. Není to cynickost,
s jakou si vláda počíná předkládáním
takovýchto zločinných zákonů,
které připraví chudé příslušníky
tohoto státu nejen o přístřeší,
ale i o jejich skromný majetek, ke kterému si tyto
nešťastné oběti těchto zločinných
zákonů tak těžko pomohly v dnešní,
pro pracující třídu tak hrozné
situaci? To má býti to rozumné, poctivé
a správné řešení zákonů,
jak uváděl ve svém odůvodnění
zpravodaj pan posl. Pekárek?
Není v těchto předlohách vyjádřena
veškerá kapitalistická krutost, se kterou postupuje
nynější buržoasně měšťácká
vláda proti pracujícím vrstvám tohoto
státu? Není zároveň v těchto
předlohách obsažena jesovitská potměšilost,
která je vlastností klerikálů a kterou
i do těchto zákonů vložili?
Tyto reakční zákony budou dány jako
present pracující třídě při
oslavě desetiletého jubilea samostatnosti československého
státu, aby pracující třída
si připomněla v tomto jubilejním roce, že
stát československý je státem kapitalistickým,
čehož důsledkem je režim, který
v tomto státě vládne.
Odstraniti tento režim znamená zahájiti boj
v jednotné frontě všeho pracujícího
lidu až do úplného vítězství,
povaliti vládu buržoasní a nastoliti vládu
dělníků a pracujících rolníků.
(Potlesk poslanců strany komunistické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Nyní má slovo pan posl. Koudelka.
Posl. Koudelka: Slavná sněmovno! Dámy
a pánové! Již od let řeší
se otázka bytová a otázky, politiky této
se týkající, u nás zákony toliko
provisorními. A přece k trvalým úkolům
moderního státu náleží řádně
vedená politika bytová. Moderní politika
bytová, to není jen otázka opatření
dostatku bytů. To je problém velmi důležitý,
dotýkající se četných zájmů
státu, národohospodářství,
poměrů sociálních, hygienických,
kulturních, krátce a dobře souhrn všech
otázek politiky bytové zasahuje hluboce do života
státu a jeho lidu. A proto otázky tyto dlužno
řešiti způsobem trvalým, nikoliv toliko
zákonnými opatřeními náhodnými
s krátkou časovou platností. Zde v této
sněmovně ve stranách vládní
většiny je velmi mnoho lidí, kteří
mají za to, že toto bytové naše zákonodárství
je toliko přechodným stavem v naší práci,
že je toliko důsledkem světové války,
že se tu zabýváme péčí
bytovou. Klamou se tito pánové. Již v Rakousku
před válkou, za poměrů normálních,
musila býti otázka bytová předmětem
péče zákonodárcovy a do budoucnosti
čím dále tím více stát
bude musiti otázky bytové upravovati řádnými,
do všech podrobností dobře uváženými
svými zákonnými opatřeními.
Po válce ovšem z komplexu otázek politiky bytové
je nejdůležitější otázka
opatření dostatečného počtu
bytů pro osoby nebydlící. Tento nedostatek
bytů má své rozmanité hluboké
příčiny, na které již bylo z
řad mých kolegů předřečníků
jistě bohatě poukázáno. Ale soudím,
že v politice bytové nelze zanedbávati ani
jiných úkolů.
Odmítáme-li tyto osnovy, činíme tak
proto, že je pokládáme za zákony s ostřím
protilidovým, za zákony, které neřeší
problémy, nýbrž které jsou dílem
rozpaků a které se podstatě otázky
vyhýbají. (Tak jest!)
Dovolte, abych poukázal na věc také s jiné
stránky, než o které bylo dosud mluveno. Soudím,
že v politice bytové, které se přimykají
tyto 3 zákony, není v poslední řadě
otázka účelné a rozumné dislokace
obyvatelstva. Není lhostejno i pro opatření
dostatku levných bytů, dělá-li se
politika koncentrace obyvatelstva v městech a vylidnění
venkova, či politika právě obrácená.
Myslím, že mezi nejzajímavější
zjevy nové doby, jmenovitě 19. století, s
hlediska sociálního a hospodářského
náleží především překotný
vzrůst velkých měst (Tak jest!), úžasné
nahromadění obyvatelstva ve statisících
a milionech na poměrně malém teritoriu a
s tím související útěk z vesnice,
vylidnění venkova a ohrožení zemědělské
výroby. Myslím, že v 19. i 20. století
prožíváme nikdy nebývalé stěhování
národů - ne z jednoho státu do druhého,
ač i tyto přesuny jsou velmi značné
- ale jmenovitě stěhování z jedněch
oblastí do druhých, z venkova do měst.
Velectění! Prosím, abyste měli trpělivost,
vyslechnouti těchto několik cifer, které
tento úkaz nad jiné markantněji znázorňují.
R. 1800 měl Kolín nad Rýnem 50.000 obyvatelů,
r. 1920 již 631.000 obyvatelů. Mnichov na počátku
minulého století měl 30.000, dnes už
634.000 obyvatelů. Essen měl r. 1800 toliko 4000
obyvatelů, r. 1920 439.000. Všimněte si stejného
vývoje v Britanii: Liwerpool r. 1800 čítal
82.000 obyvatelů, r. 1920 již 803.000, Bristol 61.000
obyvatelů v r. 1800, ale r. 1920 již 377.000.
Stejný vývoj vidíme ve Francii. Paříž
měla r. 1800 547.000 obyvatelů, ale r. 1920 již
2,906.000 obyvatelů. Lyon měl 110.000 obyvatelů
na počátku minulého století a r. 1920
již 562.000 obyvatelů.
I v té Italii byl takový vývoj. Řím
měl r. 1800 toliko 153.000 obyvatelů, r. 1920 již
637.000. Turin měl 78.000 obyvatelů na počátku
minulého století a r. 1920 již 502.000.
I v zemědělském Polsku novodobé hospodářské
poměry, rozmach kapitalismu působí k silné
koncentraci obyvatelstva v městech. Varšava měla
r. 1800 100.000 obyvatelů a r. 1920 již 931.000. Lódž
měla r. 1.880 toliko 34.000, ale r. 1920 - za 40 let! -
již 452.000 obyvatelů.
I v tom zemědělském Rusku vidíte tento
vývoj. Moskva, která r. 1880 měla 250.000
obyvatelů, r. 1920 měla již 1,028.000. Oděsa
vykazovala r. 1800 toliko 6000 obyvatelů a r. 1920 435.000
obyvatelů.
Vídeň měla r. 1800 247.000 obyvatelů,
r. 1910 2,030.000 a r. 1920, následkem, rozpadu Rakouska,
1,841.000 obyvatelů.
Velectění, všimněme si cifer, které
nám ukazují změny v poměru počtu
obyvatelstva v městech a na venkově.
V Německu r. 1890 náleželo venkovu 53%, r.
1920 již toliko 37%. Ale městům v témže
období 1890 náleželo 47% obyvatelstva, r. 1920
již 62%.
Ve Francii r. 1800 patřilo 90,5% obyvatelů Francie
venkovu a toliko 9,5% městům. R. 1920 venkovu náleží
tam už jen 53% a městům 47%.
V Rakousku byl vývoj podobný. Na počátku
minulého století ze 100 obyvatelů 95 žilo
na vesnici a toliko 5 v městech. Ale r. 1920 v Rakousku
bydlelo na venkově už 40% obyvatelů a 60% v
městech.
V Anglii je poměr dokonale obrácený za těch
posledních 120 let: r. 1800 bydlelo v Anglii z obyvatelstva
78,7% na venkově, v městech toliko 21,3%. R. 1920
tam bydlí na venkově už jen 22% a 78% v městech.
Za 120 let vývoje poměrů v Anglii poměr
v počtu obyvatelstva v městech a na venkově
se úplně obrátil. To není toliko přírůstek
obyvatelstva z přirozené měny v městech,
to je přivandrovalství, to je důsledek vnitřní
emigrace z venkova do města. Vypráví nám
o tom cifry výmluvně.
Kodaň měla v období od r. 1801 do 1890 z
přistěhovalectví 57,2 % celkového
počtu svého obyvatelstva. Daleko přes polovinu
lidí kodaňských jsou lidé cizí.
Berlín v témže období, 1801 až
1890, přijal na přistěhovalectví cizích
živlů dokonce 73 %, tedy daleko přes polovinu,
téměř 3/4. Vídeň v témže
období přibrala přivandrovalců 32%.
Vratislava r. 1821 až 1890 měla z přistěhovalectví
79,21%, tedy téměř 4/5 svého
obyvatelstva má Vratislava z venkova. Mnichov měl
v období 1811 až 1890 72,26% z přistěhovalectví.
Velectění! To je vývoj prostě úžasný,
a ten vývoj jest také v našich zemích.
Praha měla r. 1800 75.000 obyvatel, ovšem bez předměstských
obcí, r. 1850 118.000, r. 1880 162.000, r. 1900 202.000,
r. 1910 225.000 a r. 1920 676.000. Stejný vývoj
je v Brně. Brno, které vykazovalo r. 1880 83.000
obyvatel, r. 1920 mělo již 221.000. Zde ovšem
jeví se také následky Velkého Brna.