Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ale i česká města venkovská vykazují tento veliký, přímo úžasný rozmach. R. 1880 Liberec měl 28.090 obyvatel, ale r. 1921 již 61.387. Ústí r. 1880 16.000 - uvádím jen okrouhle cifry - r. 1921 39.000, Benešov r. 1880 4000, r. 1921 7000. Říčany r. 1880 1000 obyvatel, dnes 3000 obyvatel, Německý Brod 5000 obyvatel r. 1880, nyní 8000. Beroun 5000, nyní 11.000, Kolín r. 1880 11.000, nyní 16.000, Hradec r. 1880 měl sotva 2262 obyvatel a dnes má 13.105, Most 10.000, dnes 27.000, Č. Budějovice před 40 lety 23.000, dnes 43.000 a Plzeň, tato metropol našeho západu, před sloučením s předměstskými obcemi r. 1880 33.883 a r. 1921 již 88.447. Všimněte si takového Kladna s Kročehlavy. R. 1846 měly celkem 1434 obyvatelů a r. 1921 již více než 37.000.

Velectění! To že není jeden z největších úkazů novodobého sociálního života? Že to není jedním z nejgrandiosnějších zjevů 19. a 20. století, toto ohromné přeskupování statisíců a milionů lidí z vesnic do měst? A co důsledky tohoto ohromného fakta? Na všech polích našeho života je najdete. Každému do očí bijí důsledky úžasného hromadění lidí v městech: pauperismus, degenerace fysická i morální, ochuzení života, který nemá ničeho z krás přírody, poněvadž byl přírodě oderván, poruchy v sociální struktuře a ve zdravé rovnováze jednotlivých skupin obyvatelstva a jednotlivých míst jeho obývání.

A následky pro venkov? Pánové z agrární buržoasie, kteří dělali tyto zákony, patrně nechápou dosah jejich pro zájmy venkova a zájmy zemědělské produkce. (Výkřiky posl. Tomáška.)

Na těch cifrách jsem ukázal, jak rostou města z krve venkovského lidu, jak přibírají na svém počtu z toho, co ubývá naší vesnici, a později ukáži důsledky toho i u nás v republice, najmě v Čechách. Od té chvíle, kdy novodobý hospodářský život počal odváděti lidi od zemědělské práce k průmyslovým strojům, nastal proces znepokojivého vylidňování venkova, nebezpečí nedostatku pracovních sil, které byly, jsou a budou základem rozmachu zemědělské výroby. (Posl. Prokeš: Ale zemědělská čeleď nemá žádné sociální ochrany!) Také k tomu přijdeme. Pozemková reforma po válce zastavila dočasně útěk obyvatelstva z venkova do měst, alespoň částečně. Také rozmach strojní techniky v zemědělství působil zde příznivě, neboť stejné kvantum práce dá se pomocí strojní techniky obstarati menším počtem pracovních sil, ale naproti tomu musíme tu počítati se zjevem působícím opačně. Je to úsilí, hlavně po válce všude patrné, po pozvednutí intensity zemědělské produkce. Od obilnářství musí se obraceti naše zemědělství čím dál tím více k zahradnictví, k zelinářství, k ovocnářství, pěstění průmyslových plodin, chovu dobytka. Jak ohromný rozdíl je v tomto směru mezi zemědělstvím naším a zemědělstvím belgickým, dánským, nizozemským! Přítomný stav těchto západních zemí, vysoce průmyslových, a také vysoce zemědělských s hlediska zemědělského pokroku, to je budoucnost našich zemí, našeho zemědělství. Ale takováto intensita zemědělské výroby žádá větší počet pracovníků, více myslivých hlav a více pracovitých rukou.

Láme si těmito problémy hlavu naše agrární buržoasie? Ne. Tu to nechává klidnou. Naše agrární buržoasie hoví si v prázdném a jalovém romantismu, pěje ódy na venkovský lid a venkovskou práci. (Výkřiky čsl. soc.-demokratických poslanců.) Sama na venkově žíti nechce a sama se práci vyhýbá. Vykládá venkovské chudině o tom, jak krásně je na vesnici a jaká nebezpečí čekají ji v městech. (Výkřiky posl. Srby.) Tento agrární romantismus, to je nejveselejší věcí v té t. zv. agrární filosofii. (Výkřiky na levici.) Ale nikdo z nich nevšímá si skutečnosti. Té se naopak páni vyhýbají jako čert kříži. (Výkřiky poslanců čsl. strany soc.-demokratické a posl. Mašaty.) Pane kol. Mašato, nepřál bych si nic jiného, než aby "Venkov" uveřejnil také tyto naše řeči. Udržení pracujícího lidu na vesnici, to jest otázka mzdy, to jest otázka bydlení a to jest vůbec otázka, řekl bych, jeho životních podmínek. (Tak jest!)

Velectění! Když se r. 1910 ve Vídni konal II. sjezd zemědělských společenstev, přijali tam tehdá resoluci o prostředcích k zabránění útěku pracujících sil z venkova. Na prvním místě uvádí se tu lepší mzdy a na druhém místě řešení otázky slušného, lidského bydlení pro zemědělské pracovníky.

Velectění! Jak to vypadá dnes na našem venkově po této stránce, to je kapitola opravdu smutná. Deputátníci a čeleď bydlí způsobem zhusta pod lidskou důstojnost. Nejsou řídké případy, že několik četných rodin, sobě vzájemně cizích, bydlí v jedné světnici, postrádající nejprimitivnějších podmínek lidského bydlení; jsou tmavé, vlhké atd. Jest ještě dnes věcí téměř běžnou, že svobodná čeleď mužského i ženského pohlaví bydlí spolu s dobytkem ve chlévě a maštali. (Tak jest!) Dovede si někdo představiti léta mládí této čeledi, jíž se pěje o krásách venkovského života v tisku agrární buržoasie, při strádání a těžké práci od slunka do slunka, při níž není vlídného slova, a při bydlení spolu s němou tváří? (Výkřiky čsl. soc.-demokratických poslanců.) A dělnictvo nestálé, dělnictvo denní, které má dosud aspoň částečnou jistotu svého bydlení, dík našemu dosud platnému zákonu o ochraně nájemníků i této jistoty má býti nyní zbaveno. (Tak jest!)

Velectění! Co dělá naše oficielní sociální politika, naše agrární buržoasie v řešení otázky překotné koncentrace obyvatelstva v městech, co dělá naše agrární buržoasie, aby udržela dostatečný kádr dobrých pracovníků na poli zemědělského podnikání? Tady, tyto zákony jsou nejlepší na to odpovědí. Místo úsilí o zdravou decentralisaci bydlení našeho obyvatelstva, poskytující kus slunce, zdravého vzduchu, trochu vody a občerstvení v krásné přírodě, vidíte tu zákon, kterým se vylidňuje venkov a kterým se uměle forsíruje hromadění obyvatelstva v městech. Místo zajištění dostatku pracovních sil na venkově slušnými, lidskými podmínkami života vidíte tu zákon na vyhnání chudiny z vesnic do měst. Velectění! Jaké mohou býti následky této politiky? (Výkřiky čsl. soc. demokratických poslanců.)

Tvrdí-li se nám, že bída bytová dá se měřiti počtem obyvatelstva v obci, pak je to hotový a vyložený nesmysl. O bídě bytové rozhoduje především jako všude poptávka a nabídka bytů. A na vesnici, kde nestaví obec nájemních domů, kde nepracují družstva, nestaví stát, tam zůstává péče o dostatek bytů jen soukromé iniciativě a soukromému podnikání. A jaké soukromé podnikání v opatření bytů na vesnici? Sedlák staví, když potřebuje bytu pro čeleď, a to jen tehdy, když musí, když jí nelze udělati z chléva nebo ze stodoly. Drobný člověk na vesnici staví jen pro sebe, poněvadž mu nezbývá kapitál na stavbu domu nájemního. Může se státi, velectění, že ve zcela malé vesnici, a máme toho zhusta příklady, nedostatek toliko dvou bytů znamená útisk všech nájemníků ve vesnici a vyhození dvou nájemníků na dlažbu. Existence takovéhoto člověka je pak úplně beznadějná. Není ani pastoušky, není žádného opatření, které je aspoň v městech, kde nábytek uloží do nějaké obecní kůlny. Bída bytová na venkově v malých obcích může býti daleko horší relativně nežli ve městech. (Posl. Srba: To je tragika!) Ano, to je ta tragika. A nyní, prosím, račte uvážiti: Je-li bída o byty v zemi, pak se musí hleděti opatřiti potřebný počet bytů způsobem nejsnadnějším a nejlevnějším. Vidíte stavěti nájemní byty v Praze; zdaleka, mnoho kilometrů daleko, vozí se sem stavební materiál, cihly, kámen, vápno, cement, dříví. To mají na vesnici za humny, to je zhusta několik kroků od posledního vesnického baráku. Vidíte, velectění pánové, ohromnou pozemkovou rentu, která tu v mě stech, právě díky jejich překotnému vzrůstu, u nás v republice podporovanému ještě důvody politickými, vzrůstá a která horentně zdražuje domy a bydlení. Toho není v té míře na vesnici. Bylo by tedy přirozeno v naší bytové politice státní směřovati k tomu, aby tu byla moudrá decentralisace, aby obyvatelstvo nebylo hromaděno v městech, aby se stavělo na vesnici, kde se může stavěti pohodlněji a laciněji než v městech, ve kterých těchto výhodných podmínek zdaleka býti nemůže.

Pak by však bylo třeba zjednat také odpomoc v tom základním nedostatku, v té základní bídě ve příčině rozvoje stavebního ruchu na venkově, to jest opatření stavenišť. Zde ve městech řádí pozemková lichva, ale tu jsou alespoň místa stavební k disposici za drahé peníze. Jděte, prosím, na venkov. Tam nenajdete často ani za drahé peníze stavební místo, nenajdete pozemek, na němž by si chudý člověk chalupu postavil. Tam ta půda slouží zemědělsko-hospodářským účelům a není prostě k dostání. Není k dostání také z důvodů politických a třídních. Sedláci neprodají, chudý prodat nemůže, poněvadž sám má té půdy málo, když je půda nezbytným prostředkem existenčním, a tak nezbývá, než v zákonech o stavebním ruchu uvésti ustanovení o vyvlastňování potřebných stavenišť. Velectění, bohužel loňský zákon o stavebním ruchu v této své partii opatřování stavenišť i nynější zákon tohoto cíle, opatřiti staveniště na venkově, nedosáhl. Prakse vyvinula se tak, že je takřka prakticky nemožno dosíci vyvlastnění staveniště. Především okresní správy politické žádají do tisíců jdoucí zálohy na komisionelní šetření a výlohy spojené s řízením vyvlastňovacím. Za druhé, ač v zákoně bylo pamatováno na to, aby se řízení zbytečně neprotahovalo, protahuje se celé měsíce. Nedostanete vyřízení, nedostanete rozhodnutí a zemská správa politická vyřizuje odvolání tím způsobem, že vrátí spis s příkazem jednati za každou cenu o dohodu s majitelem. Vyvlastňujte v dohodě s vyvlastňovaným! To ovšem, velectění, je pak velká bída. Jsou tu ještě jiné a jiné závady v této věci; konstatuji, že stavební ruch na venkově se nerozvine, nebude-li postaráno o dostatek volných stavenišť. Tento zákon stane se cárem papíru, bude-li prováděn tak, jako zákon dosavadní. Chce-li vládní většina vskutku učiniti něco bez zatížení státních financí pro rozvoj stavebního ruchu na venkově, pak nechť učiní alespoň to, že opatří těm lidem za obecnou cenu na venkově stavební plochy, a ti lidé sami z vlastních prostředků a z vlastní práce, zadluživše se na celé generace, postaví si domek sami, bez státní záruky a bez státní podpory.

Jádro pudla však v této příčině je v tom, že majitelé půdy brání se expropriaci svého pozemkového vlastnictví. Není ani jinak možno, než že tato ustanovení jsou pouhým farizejstvím a cárem papíru při té politické převaze, kterou má v politice státu agrární buržoasie, při tom vlivu, který vykonává na státní administrativu, který se nezastaví ani před otevřeným a zřejmým terorem.

Ale nedovedu vůbec pochopiti, jak lidé, uvažující o problémech zemědělské výroby, nemluvě již o těch problémech, souvisejících s hromaděním obyvatelstva v městech, mohli dáti do zákona ustanovení, že platnost zákona o ochraně nájemníků nevztahuje se na obce, jestliže se obecní zastupitelstev o jejich na tom usnese a zemská správa politická to schválí, které nepodléhají zcela činžovní dani a nemají více než 2.000 obyvatel. To je prostě bezohlednost, ale to je politika tak krátkozraká, že by stejné člověk sotva hledal. (Hlasy: Z lásky k menšinám!) Není to jen tato otázka ochrany národnostních menšin proti útisku z důvodů nacionálních, je tu také otázka ochrany proti útisku z důvodů politických, třídních a sociálních.

Máme v republice 15.379 obcí a z tohoto počtu je obcí s méně než 2.000 obyvateli 14.379. Jen 1000 obcí je v republice s počtem obyvatelstva větším než 2000. Kdybychom uvážili, že ve všech obcích budou reakční obecní zastupitelstva, která zruší ochranu nájemníků pro tamní lid, že ve všech těchto obcích jsou podmínky pro zrušení ochrany nájemníků - když se žádá plné podrobení činžovní dani - pak to znamená vlastně s tohoto hlediska odbourání, odstranění ochrany nájemníků vůbec. Ale k tomu je přimysliti si fakt, že boj o ochranu nájemníků přesune se následkem tohoto ustanovení z této síně do síní obecních zastupitelstev těchto nejmenších obcí. Tam si mají ti prostí obecní konšelé po své těžké práci poraditi s problémem, se kterým si tu nedovede poraditi vládní většina. To není jistě vysvědčení příliš krásné pro pány z vládní koalice.

Jak pak to vypadá stran počtu obyvatelstva, žijícího v jednotlivých kategoriích těchto obcí? Z 13,595.816 obyvatelů republiky, jak byl počet ten zjištěn r. 1921, v obcích s méně než 2000 obyvateli bydlí 7,711.240 obyvatel. (Slyšte!) Tedy z každého tisíce obyvatelů 567,2, což znamená ohrožení ochrany nájemníků pro více než polovinu obyvatelstva naší republiky. Řekl jsem, že toto ustanovení zákonné je dílem přímo nepochopitelné krátkozrakosti. Vývoj koncentrace obyvatelstva v městech, který jsme viděli v zemích evropských a který je možno pozorovati v kulturních zemích Asie a zejména v Americe, ten je možno pozorovati i v městech poměrně menšího rozsahu v našich zemích. Faktem je u nás, že obyvatelstva v obcích s méně než 2000 obyvateli ubývá, kdežto obyvatelstva v obcích s více obyvateli zejména s více než 20.000 obyvateli, rapidně přibývá. Od 1. ledna 1911 do 15. února 1921, tedy za těchto 10 let, ubylo v Čechách obyvatelstva v obcích do 2000 obyvatelů 135.288, (Slyšte!) na Moravě 8366, ve Slezsku 6289, tedy celkem 149.943; to je pokles, který navazuje na pokles i v minulých desetiletích v století 19. Ale, velectění, je třeba uvážiti, že desetiletí 1911 až 1921 je desetiletím světové války, bídy o potraviny v městech, rozbití domácností. Lidé z měst utíkali na venek, aby měli živobytí; voják povolaný na vojnu zrušil domácnost ve městě a žena šla k rodičům na vesnici. A přece ubylo obyvatelstva u nás v republice v tomto desetiletí na vesnicích o více než 1/4 milionu.

Jsem zvědav na výsledek tohoto vývoje v desítiletí 1921 až 1931, kdy k těmto příčinám rázu hospodářského a sociálního přistoupily ještě příčiny politické: stěhování úřadů z Vídně a ostatních částí Rakouska na území republiky, budování škol a jiných a jiných zařízení, souvisejících se státní samostatností národa. Zhrozíme se výsledků tohoto vývoje, až nám je statistika r. 1931 ukáže.

V republice podle výsledků sčítání z r. 1921 ze 491 okresů 307 okresů vykazuje úbytek obyvatelstva a toliko zbytek přírůstek, někde velmi značný ovšem, zejména když v tom okrese jsou města. Ale, velectění, těchto 307 okresů, jimž ubylo na obyvatelstvu, jsou okresy převážně zemědělské, (Výkřiky posl. Tomáška.) kde lid se živí zemědělskou a lesní prací. To jsou okresy emigrační, okresy vnitřní emigrace, emigrace vnitrostátní. Všimněte si jen v sobotu a v pondělí těch vlaků, které jedou z Prahy a do Prahy a které přivážejí lidi ze všech koutů naší země, kteří sem jezdí za živobytím a kteří by se sem ihned trvale přesídlili, jen kdyby mohli nalézti byt. K těmto proudům lidí přijdou nyní nové proudy těch, kteří budou zbaveni bytů pouhým usnesením reakčních obecních správ. Tak nám půjdou zemědělští a lesní dělníci do měst a vesnic, odkud je vyhnala agrární buržoasie, aby zde zvýšili tíseň bytovou a aby tlačili svou nabídkou na pracovní trh, na mzdy dělnictva. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Tento zákon o ochraně nájemníků s ustanovením, která právě podrobuji úvaze, je zákonem proti venkovu, je to zákon proti vesnici, je to zákon proti zemědělství. (Tak jest!) Dovedu si vysvětliti tento zákon s takovým ustanovením jen bezmezným sobectvím majetné třídy venkovského obyvatelstva, jen bezmeznou zaujatostí a nízkou mstivostí naší agrární buržoasie vůči venkovské chudině. (Výkřiky posl. Tomáška.) Jestliže pánové kryjí tento svůj zcela nízký posudek věci tak krvavě vážné laciným poukazem na nutnou ochranu principu vlastnictví, pak dovolte, abych o tom řekl jen několik slov:

Zemědělská jednota, jejímž předsedou jest čelný funkcionář strany agrární a která je vrcholnou odborovou organisací strany agrární, vydala obrázky propagační, nástěnné, Jeden obrázek představuje sedláka, který stojí na své půdě a pod tím jest tento výmluvný nápis: "To je moje, kdo na to sáhne, tomu ruku urazím!" Apologie nedotknutelnosti a posvátnosti soukromého vlastnictví! Ale, velectění, vždyť již jsme sáhli za jásotu naší agrární buržoasie na soukromé vlastnictví v pozemkové reformě a četní z těch pánů zasahují do tohoto vlastnictví více, než je zdrávo a slušno. Zásada nedotknutelnosti vlastnictví se musí, je-li míněna vážně, dodržovati všude, ať je to vlastnictví malé anebo velké, střední anebo největší, neboť kde to stojí psáno, že vlastnictví půdy přes 150 ha je dotknutelné a vlastnictví půdy pod 150 ha nedotknutelné? Co to je za zásadu, která dovoluje dotknouti se posvátného vlastnictví půdy, řekněme, velkostatku se 300 ha půdy, ale ve jménu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví nedovoluje se dotknouti 1000 ha půdy z pozemkové reformy urvané, když ji drží stoupenec vládní agrární strany? V Lotyšsku vyvlastňovali velké statky od 50 ha. Kdybychom si vzali příklad z nich, tož soukromé vlastnictví půdy bylo by nedotknutelné teprve pod 50 ha. Tedy s posvátností soukromého vlastnictví, když se jedná o rušení ochrany nájemníků hospodářsky a sociálně slabých, myslím, nelze příliš operovati. Ta věc má příliš mnoho děr. Ostatně nyní pozemkový úřad vydal předpisy o dozoru právním a hospodářském na půdu přidělenou. To jsou předpisy nejostřejší reglementace, to je trvalý dozor, to jest omezení soukromého vlastnictví drobných přídělců. Ale není to ostatně nic nového. Vždyť přece my máme reglementaci půdy za jistých podmínek při zcelování a domáhá se toho ministerstvo zemědělství i pro Čechy, kde tento zákon dosud neplatil.

Doufám, že tento zákon se pánům z vládní většiny sotva vyplatí. Zejména se sotva vyplatí pánům ze strany republikánské. Oni za pár tuctů hlasů pražských domácích pánů vyhazují z vesnic statisíce venkovských chudáků, bez nichž nemohou býti živi sami, ani zemědělská výroba. Oni z politické vypočítavosti s bezohledností vedou tu neslýchaný útok na ty, kteří jsou představiteli té tolik opěvané zemědělské práce a kteří mají býti takovýmto způsobem v pravém slova smyslu vyštváni ze svých domovů.

Končím. Tyto zákony nejsou plodem rozumné úvahy a šlechetné péče. Je to ovoce sobectví bohatých tříd, zpupných, ale krátkozrakých lidí. Vy tím poškodíte chudé lidi, vyženete je z vesnice, avšak tím poškodíte i stát a buďte ujištěni, že kletba této politiky padne na konec na vaše hlavy. (Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Štětka. Uděluji mu slovo.

Posl. Štětka: Vládní návrhy, které se tu projednávají, neznamenají nic jiného než pokračování v třídním útlaku, směřujícím k úplnému zbídačení pracujících mas v Československu. Zvýšení nájemného provádí tu reakce oblečená do republikánského kabátu, ovšem přistřiženého podle vzoru pátera Šrámka, kterou nám v soc. politickém výboru snažil se omluviti p. dr Viškovský, když nazval bytovou krisi hospodářskou bolestí. Tuto hospodářskou bolest vidí dr Viškovský v tom, že podle zákona o stavebním ruchu nebyly v Praze ještě zbourány všechny staré domy s nízkým nájmem a na místo nich postaveny paláce, do kterých by nemohli nalézti ti, které p. dr Viškovský a celá jeho strana tak nenávidí, že ve svém třídním záští nazval ochranu nájemníků zločinem, který podle p. dr Viškovského spočívá v tom, že domácí páni starých domů, kterým je brzdou ochrana nájemníků, nemohli už dávno domy nájemníky zaplacené sbourati, nájemníky vyházeti a postaviti domy nové s daňovými úlevami, ale s 10násobnými činžemi, ba dokonce s 13násobnými činžemi, jak se dožadoval v rozpočtovém výboru pan zpravodaj.

Dr Viškovský tím doznal, že ochrana nájemníků, t. j. nemajetných tříd v tomto státě, je dnes už zbytečným krámem z dob revolučních, která snad byla dobrá v době, kdy revoluční vlna hrozila smésti s povrchu zemského kapitalistické řády a nastoliti řády nové. I páni zpravodajové jako mluvčí reakce tu doznali, že už není třeba se báti vykořisťovaných, utlačovaných pracujících mas, že už kapitalistické řády v Československé republice jsou na tolik zkonsolidovány, že každý odpor vykořisťovaných, utlačovaných a nebydlících mas bude potlačen a podle potřeby třeba v krvi utopen.

Bytová krise, nedostatek bytů, nemůže prý býti řešena podle počtu nebydlících, jak se vyslovil jeden z pánů zpravodajů, nýbrž prý železným zákonem nabídky a poptávky. Tedy určitého řízení kapitalistického je zde potřebí, a to k zisku všech vydřiduchů a spekulantů.

To jsou výsledky spolupráce reformistických vůdců s buržoasií, která byla v době revolučního kvasu zachráněna reformistickými vůdci pod heslem "z kasáren se nadělají chudobince, do paláců budou nastěhováni nebydlící, výrobní prostředky se stanou spolumajetkem těch, kdož pracují". Pod tímto zrádným, falešným heslem podařilo se reformistickým vůdcům značnou část pracujících mas odvésti od třídního boje, od konečného vyúčtování s vykořisťovateli a od vyvlastnění jejich majetku, který je vždy a bude prostředkem k vykořisťování.

Pracující třída byla svedena s cesty svého třídního boje a proto dnes nese všechny důsledky, které se projevují ve všech formách denního života pracujících mas.

Útok na nájemníky je jen článkem z celého řetězu třídního útlaku. Nízké mzdy, denně stoupající drahota, daňová reforma, zhoršení soc. pojištění, zvýšení nájemného, jsou karabáčem na celou pracující třídu, upleteným za pomoci reformistických vůdců. Velmi často na naše námitky a výtky, že v Československé republice není vůbec žádné bytové péče, zejména ne o nebydlící nebo špatně bydlící, dostává se nám odpovědi: Co udělali komunisté v Československé republice k odstranění bytové krise?

Pan zpravodaj Pekárek, když nemohl v rozpočtovém výboru vyvrátiti naše argumenty a pozměňující návrhy k projednávaným vládním návrhům podané, utekl se také k těmto argumentům, ba dokonce tvrdil, že se v obcích, kde je většina komunistická nebo socialistická, nejen pro odstranění bytové mizerie nic nedělá, nýbrž že dokonce i stavební ruch se brzdí. Ke všem těmto paušálním tvrzením konstatuji: V prvé řadě jest si uvědomiti tu skutečnost, že v sovětském Rusku přikročili komunisté ihned od počátku své moci k plánovitému řešení bytové otázky.

Tuto skutečnost potvrzují tato fakta: Činže pro ruské dělníky, to jest pracující třídu, buď jsou nízké nebo odstraněny vůbec. V sovětském Rusku nejsou zavedeny žádné bytové dávky. Na stavební ruch věnují v sovětském Rusku, jak ukazuje statistika, částky, o kterých se nám v Československé republice ani nezdá. Již můj klubovní kolega uvedl jednu část z rozpočtu sovětského Ruska. Uvedl zde, jak co rok stoupá položka v sovětském rozpočtu na bytovou otázku měst i venkova. Sovětský svaz řeší tedy bytovou otázku velkoryse podle plánu vypracovaného na řadu let; do rozpočtu jsou tedy dávány pravidelně rok co rok zvýšené částky. Čeho jsme však svědky v Československu? Za pomoci státu postavili si v Československé republice pohádkové vily, jako vidíme na Vořechovce a jinde, všichni váleční zbohatlíci, političtí vyšinulci, co naproti tomu pracující třída zůstala z velké části buď bez přístřeší vůbec, anebo za své obydlí pořídila si prkenné baráky a vagony bez jakékoli státní pomoci.

Nebyl a není v Československé republice vážný úmysl řešiti bytovou otázku pro nebydlící, pro pracující třídu. To, co se zde projednává, je podvod nejhrubšího druhu. V československém státním rozpočtu nemáme vůbec položky pro podporu stavebního ruchu, pro nebydlící nebo špatně bydlící - těch 120 mil., které navrhuje vládní návrh k podpoře stavebního ruchu, je tak nicotná částka, že jen sama Praha by potřebovala částky daleko větší! Na bytovou péči o dobytek se ve státním rozpočtu v Československé republice nezapomíná a každým rokem je také zařazena rozpočtová položka na stavby prasečích chlívků a paláců pro voly. (Výkřiky komunistických poslanců.) Kolik paláců pro dobytek velkostatkářů bylo postaveno za pomoci státu a ze státních prostředků, nikdy se veřejnost nedoví. Na druhou otázku pana zpravodaje Pekárka, jak komunisté řeší bytovou mizerii v Československé republice, odpovídám takto:

Naše pozměňující návrhy k vládnímu návrhu o stavebním ruchu dávají dostatečnou a skutečnou záruku pro vyřešení bytové otázky a odstranění nedostatku bytů vůbec. Ale nejen to, komunisté v obcích, kde mají většinu, dokázali, jak dovedou prakticky odstraniti bytovou nouzi a prakticky řešiti otázku stavebního ruchu. Mohl bych uvésti řadu příkladů, ale se zřetelem na vyměřený mně čas uvedu jen klasické dva příklady. Předně, jak komunisté řeší bytovou otázku, dokazuje toto: Za vedení komunistů v Kladně loni v jedné stavební sezoně byly postaveny 102 rodinné domky a mám zde po ruce všechny doklady ověřené, podle kterých je bezpečně zjištěno, že tyto stavby jsou provedeny bezzávadně, z dobrého a trvalého materiálu, a co hlavního, za cenu 18.500 Kč jeden domek, který má 2 obytné místnosti se vším příslušenstvím: dvorkem, zahrádkou, dvěma chlévky, předsíní, záchodem a spíží. Pozemek na stavbu těchto domků dala obec za cenu nabývací, tedy ne obecnou, t. j. za 4 Kč sáh, ve výměře na jedno stavební místo 97 až 132 sáhů.