Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Musíme pracovati k tomu, abychom vyprostili velkou většinu venkovského obyvatelstva z osidel a léček, které mu za každým krokem agrární buržoasie a její tisk klade. Toto citované ustanovení říká, že v 12.000 obcích s menším počtem obyvatelstva než 2000 může obecní zastupitelstvo, sestávající z agrárníků nebo z většiny koaličních stran, zrušiti úplně ochranu nájemníků. Při známé povaze a mstivosti venkovské buržoasie v tisících obcí použije selská buržoasie tohoto drakonického ustanovení a bude drancovati kapsy nájemníků.

Co je smyslem navrhovaných zákonů, zejména t. zv. zákona na ochranu nájemníků? Zvýšení činží o 40% a o řadu dalších poplatků a výloh domácích, vyrovnání činží ve starých domech s činžemi v novostavbách a tím konečně zrušení jakékoliv ochrany. Navrhované ustanovení znamená strašlivou katastrofu pro statisíce chudých nájemníků v městech i na venkově. Ať si všichni chudí nájemníci jenom spočítají, co bude znamenati zvýšení činží o 40%, co budou znamenati výlohy na osvětlování, čištění, do činže nezapočitatelné, co bude znamenati zvýšení nájemného o částku veřejných dávek z domu nebo z nájemného zapravovaných.

Mluvčí agrárníků a ochránce domovního majetku pražských pánů dr Viškovský se také překvapeně stavěl udiveným, že prý nové byty, které se stavějí za státní podpory, jsou velmi předraženy, a to prý proto jsou předraženy, že tu není konkurence ve starých domech. Tedy nikoliv omezení výše činží v domech požívajících státní podpory, daňových úlev, nýbrž vyrovnání činží ve starých domech, aby tu byla konkurence, t. j. aby byla konkurence co do výše v nových domech s předraženými činžemi.

K tomuto výkladu je třeba říci, že nikdo z koalice není vnitřně přesvědčen o tom, že vyrovnáním činží ve starých domech s činžemi v novostavbách sníží se činže v obou skupinách nebo že bude bytů dostatek. Koaliční zákonodárci mají tu však pouze na zřeteli jen a jen zájmy bohatých - v tomto případě bohatých domácích pánů. O malé vlastníky domů nebo domků jim v tomto případě nejde. A tu je třeba zdůrazniti, že již v daňových zákonech bylo pamatováno na bohaté domácí pány, zatím co malým vlastníkům domků byla zvýšena domovní daň třídní, jednak byla rozšířena daň činžovní i na malá městečka a obce průmyslové nebo ležící v průmyslovém obvodu.

Nikdo se proto z koaličního panstva nesmí stavěti překvapeným, jestliže slevy na daních mizejí v rukou stavitelů a podnikatelů a jestliže ustanovení o stavebním ruchu využijí podnikatelé stavebních hmot k vyhánění cen a jestliže majitelé pozemků stavebních využijí svého vlastnictví k spekulaci se stavebními pozemky. Podnikatelé staveb, majitelé stavebních hmot, mají přece ve vládě své lidi, své důvěrníky, své vykonavatele a proto dokonale jen využívají dané situace. Takový už je kapitalistický systém, že i věc, která je vypočtena snad na ochranu slabých, nutně se zvrhne proti slabým a pro bohaté.

Návrhy zákonů bytových ukazují jen, že mezinárodně spojená buržoasie v Československé republice stupňuje své útoky nejen na poli práce přímým snižováním životní míry, ale i nepřímo tam, kde jde o zdraví, bydlení atd.

Jestliže vládní návrh o ochraně nájemníků připouští nové zvýšení činží o 40% nadvakrát, jestliže připouští výlohy spojené s udržováním domu a pod., pak ve značné části obcí budou nájemníci postiženi vlastně dvakráte a dvojnásob a to ve všech těch místech, v nichž podle ustanovení daňového zákona o domovní dani nastalo podle §u 143 a §u 147 rozšíření domovní daně, t. j. placení činžovní daně. Už z toho je viděti, že nastalo podstatné zhoršení stavu u desetitisíců nájemníků proti původnímu stavu. Proti původnímu ustanovení o činžovní stupnici a dani činžovní, proti polovině domů a bytů obci pronajatých, rozšířila se podle daňového zákona o domovní dani daň činžovní již při 1/3 pronajatých obytných místností. To tedy znamená, že tu nastalo horentní zhoršení v neprospěch nájemníků, čekatelů bytů a nebydlících. Toto ustanovení znamená, že v řadě míst a obcí průmyslových nebo v obcích poblíže průmyslových středisk nastane také už automaticky zvyšování činží. Na venku a v menších městečkách, kde po většině jsou chalupníci, malí živnostníci, dělníci, kde vlastní mnozí tito lidé rodinný domek nebo si tento rodinný domek stavějí a kde nájemník dosud usnadňoval úmor dluhu a kde se platila, jestliže v takovémto domku o 3 světnicích sám vlastník domu bydlil, pouze mírná domovní daň třídní, nastalo nebo nastane značné zvýšení daně a tím také zvýšení činže.

V jiném dalším paragrafu daňového zákona o domovní dani je na př. ustanovení o "uzavřeném sedlišti". To znamená asi tolik, že obce nebo několik obcí, které tvoří ono uzavřené sedliště, které hraničí budovami vedle sebe nebo aspoň velmi blízko, bude státní finanční správa vtahovati do daňových obvodů a bude jim všem vyměřovati činžovní daň, a to zvláště v takových případech, kde jedna z těchto obcí v takovémto uzavřeném sedlišti jest už činžovní dani podrobena. Že pak nastává přesouvání placení daní z domácího na nájemníka, je v kapitalistickém systému samozřejmou věcí. Tak už ministr financí zkonstatovav tuto skutečnost při projednávání domovní daně uvedl se v rozpočtovém výboru tím, že v důvodové zprávě o tom řekl: "Co se základní konstrukce týká, uvažovalo se v teorii mnoho o tom, zasluhuje-li vůbec daň domovní, vybíraná z domů od majitelů jejich vzhledem k přesouvání daně na nájemníky formou zvýšených činží, názvu daně přímé a nemá-li býti konstrukce její změněna a přetvořena z velké části v nepřímou daň ze spotřeby bytové a to z bytů a nesené uživateli "bytů", a z menší části v daň prve uvedeného rázu".

Jinými slovy, přeloženo do koaliční hantýrky - uvažovali autoři daňových zákonů o tom, nazvati daň činžovní pravým jménem "daň z bytů" - nebo daň ze spotřeby bytové - ale chtěli na tom také něco vydělati a zavésti vlastně daně dvě, přenesené z větší částí na nájemníka, z menší části na majitele domu.

A tu je při takovéto mentalitě vlády pro domácí pány, pro majitele činžáků samozřejmé, že všechny t. zv. "výhody" a daňové slevy přicházejí jedině a jen k dobru majitelům domů. Proto s ohledem na zdaňování bydlení a přesouvání činžovní daně na nájemníky, je bydlení v Československé republice nejdražší a také nejhorší.

Vždyť již za rakouské monarchie bylo dostatek známo, že tu bylo nejhorší bydlení. Rakouský dělník - kromě zemí balkánských - bydlel nejhůře. Dělník v Rakousku nemohl se ani zdaleka přirovnati k dělníku švýcarskému nebo k dělníku v Německu, nanejméně pak k dělníku anglickému. Ale tyto poměry, tento stav se ještě strašlivě zhoršil válkou a zhoršuje se rok od roku. Kdyby si tak jednou chtěl dáti statistický úřad práci a zjistiti skutečnosti, kdo a kde dnes nejhůře bydlí, zjistil by, že vedle dělníků a zřízenců jsou to malí živnostníci, že stav bydlení je v mnoha případech zoufalý, že lidé bydlí ne v bytech, ale v děrách, ve sklepích, na půdách a venku ve stanech, zjistil by dále, že jsou desetitisíce případů, kde bydlí dvě i více rodin pohromadě, a že tak zvané ratejny nejsou žádnou zvláštností, nýbrž že se s nimi shledáváme v každé obci. Za strašlivých obětí hmotných a fysických omezují se rodiny na tolik, že je nebezpečí nemocí, že to ohrožuje zdraví členů rodiny; malí lidé staví si domky, jenom aby měli střechu nad hlavou - ale všechny tyto oběti, které pracující třída přináší, jsou v tomto režimu marny, přicházejí a plynou k dobru pouze držitelům výrobních prostředků.

Dělníci a pracující rolníci musí se proto dívati na nářky, které tu vedou páni z vládních lavic do toho, že všechny dosavadní daňové výhody o stavebním ruchu - tato obět státu - mizí v rukou stavitelů a podnikatelů a v rukou velkých domácích pánů, jenom jako na podvodný manévr, který je tu s nimi sehrán. Vždyť to byla přece tato koalice, tato vláda, která dala do domovní daně v §u 149 ustanovení, co všechno tvoří t. zv. nájemné. nebo co je za nájemné považovati. Tak podle výkladu a ustanovení mnou citovaného paragrafu pokládá se za nájemné soubor všech plnění za přenechání budovy neb její části i s příslušenstvím, ať prý toto plnění záleží v čemkoli, jako: v přenechání domovního klíče, v platu za předkupní právo, v plnění v naturaliích atd. To byl vlastně pokyn pro majitele velkých činžáků, jak to zaříditi, aby mohli zvýšiti činže nebo různé poplatky z bydlení a nemusili z toho mnoho platiti nebo nemusili platiti vůbec.

Taková ustanovení rozšíří jenom dosavadní praktiky různých domácích, kteří budou na svých nájemnících vydírati zvýšení činže nebo placení za různá plnění a jestliže nájemník neprojeví dostatek ochoty platiti větší činži, najde již domácí pán jeden z 18 důvodů, aby nájemníka vypověděl. Byl-li tedy již daňový zákon sdělán s hlediska majetných, byla-li již v daňovém zákoně ponechána vrata pro velké daňové defraudanty, nemůže tu dnes nikdo z koaličního panstva hráti komedii v otázce nájemnické.

Mohou-li si kapitalisté vydržovati dokonce specielní úředníky na falšování daňových přiznání, mohou-li do svých služeb přetahovati berní úředníky jen za tím účelem, aby dovedli nalézti všechna vrata pro zdefraudování daní, pak také podnikatelé staveb najdou všechny slabiny zákona o stavebním ruchu a všech těchto ustanovení dovedou dokonale využíti pro sebe. Státní správa trpí lichvu se stavebními pozemky, trpí lichvu i enormní zvyšování cen za stavební hmoty a připouští také nezřízené zisky podnikatelů.

Jestliže tu dr Viškovský s parlamentní tribuny konstatuje, že stavební půda dosáhla nejen v Praze, nýbrž i v jiných místech rekordu v cenách, pak nechť se dr Viškovský a s ním jeho kolegové z klubu bijí v prsa jako přímí vinníci těchto poměrů. Dr Viškovský byl přece po několik roků presidentem Státního pozemkového úřadu, jeho strana přece vládla a vládne ve Státním pozemkovém úřadě. Strana republikánská napěchovala přece tento Státní úřad synky agrární buržoasie. Nikdo nepřekážel na příklad dr Viškovskému a jeho straně, aby obcím dožadujícím se přídělu panské půdy, namnoze jenom z většího dílu k účelům stavebním, tuto půdu nepřidělili. (Výkřiky komunistických poslanců.) A co dělal tentýž dr Viškovský jako president pozemkového úřadu? Na místo obcím, přidělovala se půda válečným a poválečným zbohatlíkům, zbytkařům, kteří dnes ve smyslu programu republikánské strany požadují vysoké ceny za stavební pozemky. Vždyť je přece známo, jestliže někdo při provádění pozemkové reformy pochodil nejhůře, že to byly právě obce. Je proto tento nářek dr Viškovského jenom novým sypáním písku do očí důvěřivých lidí.

Je to další manévr, který tu provádí agrární delegace na prospěch agrární a průmyslové buržoasie. Tímto manévrem má býti odvrácena pozornost chudého obyvatelstva venkova od toho, že největší útok na nájemníky děje se právě se strany agrárníků a jejich nejbližších koaličních přátel. Právě ta skutečnost, že dr Viškovský tu plaidoval pro odbourání ochrany nájemníků, dokazuje, že nájemníci mají největšího nepřítele v agrární straně.

Je tomu v tomto případě t. zv. ochrany bytové zrovna tak, jako tomu bylo při projednávání daňových zákonů. Agrární strana, která se tu dnes dovolává svých milionů voličů, aby jejich jménem mohla poskytnouti dar domácím pánům ve 40% zvýšení činží, v rozšířených důvodech k výpovědím, už při daňové politice převážnou většinu svých voličů řádně napálila, zvýšivši domovní daň třídní a rozšířivši daň činžovní na nové tisíce venkovských obcí.

Souhrn projednávaných předloh je proto posuzovati s hlediska soukromohospodářských zájmů vlastníků výrobních prostředků a domovního majetku. Spojené buržoasii jde o to, aby urychleně odbourala závaznost bytovou a aby i touto cestou přispěla ke stabilisaci kapitalistického pořádku. Této stabilisaci jest obětován pracující lid. Stabilisačním pokusům buržoasie propadají dělníci všech pracovních odvětví, tomuto stabilisačnímu úsilí propadají nyní také drobní zemědělci. Dnes to jsou drobní řepaři, zítra to budou bramboráři a lnáři, zkrátka do tohoto stabilisačního úsilí jsou vtahovány stále nové a nové elementy. Z těchto stabilisačních příčin budou také zamítnuty naše návrhy. Mezi nimi budou zejména zamítnuty tyto návrhy na zachování dnešních činží, na zrušení všech důvodů k výpovědi kromě 6 - vláda navrhuje těchto důvodů 19 - na zřízení nájemnických důvěrníků, bez jejichž svolení nelze dáti výpověď, na zavedení činžovních knížek a stvrzování placení činže v nich za účelem kontroly, na obsazování uprázdněných bytů obcemi za zákonitých podmínek.

Dělníci a pracující rolníci, k nimž mluví buržoasní strany v tomto parlamentě serií zákonů policejních, daňových, protisociálních, musejí jednou seznati, že parlament není nástrojem ani pákou, která připraví vítězství dělnické třídě, nýbrž oni si musejí uvědomiti, že parlament je nástrojem buržoasie, jehož pomocí ona potlačuje pracující masy.

Že rok jubilejní považuje spojená buržoasie za nejlepší dobu a příležitost pro sebe, aby v záři světel na Hradčanech provedla generální útok na životní míru pracujících lidí, to nasvědčuje jenom hloubce propasti, která se tu rozvírá mezi buržoasií a proletariátem. Jak situace ukazuje, patří do rámce jubilejních oslav také nájemníci vedle dělníků, jimž se mezinárodní buržoasie hotoví znovelisovati skrovné sociální pojištění, a je to pro ně velké poučení. Z toho seznáváme, že československý kapitalismus je nejbrutálnější ve své povaze a je také velmi dravý. Proti spojené buržoasii v celé zemi jednotná fronta dělníků. Jenom jednotná fronta, vybudovaná na nejširším základě, je s to, zastaviti útok buržoasie a umožniti dělníkům, aby přešli k ofensivě. (Výborně! - Potlesk poslanců strany komunistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Kopasz. Dávám mu slovo.

Posl. Kopasz: Vláda československej buržoázie, aby mohla si dopomôcť k tomu, aby bez opozície mohla svoje reakčné zákony odhlasovať, tak pomáha si tým, že opozičných poslancov tisne do žalárov, a síce poslanca súdr. Steinera, ktorý bol 1. tohoto mesiaca v Komárne chytený, do žalára vrhnutý vzdor tomu, že ústavná listina zabezpečuje každému poslancovi, aby mohol svoj mandát vykonávať. Dnes už máme 16. marca, ale predsedníctvo poslaneckej snemovne ani prstom nehlo, aby tento zákonodarca bol prepustený, aby fakticky, keď ho ľud sem poslal, tento ľud tu mohol zastupovať. S tohto miesta protestujeme a žiadame, aby okamžite poslanec súdr. Steiner bol prepustený, aby riadne mohol zastupovať ľud, ten ľud, ktorý ho sem poslal. (Výborně! Potlesk poslanců strany komunistické.) Mojí súdruhovia predrečníci už obšírne poukázali na to, čo vlastne budú značiť vo skutočnosti zákony, o ktorých sa teraz jedná a ktoré majú byť v pár hodinách premrskané a odkývané falošnými zástupcami ľudu, ktorí vlastne nezastupujú ľud, ktorý ich sem poslal, ale zastupujú výhradne len vydriduchov a keťasov. Pri tejto príležitosti chcem poukázať na to, že čo vlastne mieni buržoázia s týmito zákony. Pojednávané zákony nie sú ničím iným, ako ďalším pokračovaním utlačovania robotníkov, maloživnostníkov a maloúradníkov. Predsa nikto nebude dokazovať to, že po odbúraní priemyslu, po zavedení agrárnych ciel by v tomto štáte bolo ľavnejšie, že by sa ľavnejšie žilo, ba naopak so dňa na deň drahota stúpa, mzdy sú nižšie a nižšie, takže keď sa vláde toto podarilo, teraz púšťa sa čím ďalej, tým bezočivejšie a rýchlym tempom k uskutočneniu toho, čo si predtým dovoliť nemohla, a to všetky vymoženosti vydobyté do tohto času chce v jubilejnom roku odobrať a úplne pracujúci ľud pod knutu kapitalistickú zatlačiť. Koalícia čierno-zelená v 10. roku trvania republiky koná veľké zázraky, a to na jednej strane biednym, najbiednejším, a síce válečnym poškodencom dáva na javo, že podpory, ktoré dostávajú, sú tak veľké, že tie je treba odobrať. Že aké sú veľké tie podpory, na to chcem len tak máličko poukázať. Podľa zákona č. 39 zo dňa 25. januára 1922 má 20% válečný poškodenec nárok na jednu Kč denne ako základnej podpory. 50% válečný poškodenec 2,50 Kč základnej podpory denne, vdova po padlom 1,60 Kč denne a jedna sirota 1,10 Kč denne. Po padlom synovi otec alebo matka dostane 1,10 Kč. K tomu prijde ešte t. zv. drahotný prídavok, a to 20% válečnému poškodencovi, poneváč z tej jednej koruny nemôže vyžiť, tak sa pridá 50 halierov denne. 50% invalida dostane k tým 2,50 Kč ešte 1,25 Kč. Vdova ešte 88 halierov a sirota 54 halierov denne a pozostalý otec tiež 54 halierov denne. Toto len preto chcem ukázať, aby si fakticky uvedomili tí činitelia, ktorí za tieto zákony budú ruky zdvíhať, aby sa akosi o 40% zvýšilo činžovné, ako môžu z týchto pár halierov tí ľudia činžovné platiť.

Dôkazom toho, že chcú tieto podpory odobrať, je i to, že hranica príjmová je predlžená len na pol roka. Medzimmisterská komisia už r. 1925 vypracovala predlohu zákona o válečných poškodencoch, podľa ktorého sa má podpora odobrať do 34% invalidom. Keď by sa táto predloha stala skutkom, tak by to značilo, že 78.000 válečných poškodencov by od razu ostalo bez akejkoľvek pomoci, ba i bez prístrešia, lebo mnohým válečným poškodencom je toto jediným zdrojom, z čoho môžu žiť. Podotýkam, že válečných poškodencov do 34% je dnes v republike do 300.000, tedy ani jedna štvrtina týchto neberie ten mizerný dôchod. Na druhej strane ale zvyšujú sa penzie starorakúskym generálom, páterom a najnovšie teraz prejednávaným zákonom sa dávajú veľké odmeny domácim pánom. Chápeme buržoáziu, že prečo to robí. Válečným poškodencom predsa netreba podpory zvyšovať, ba naopak, podľa metody buržoázie im podpory treba zobrať, veď týchto nemožno upotrebiť k ochrane vlasti, kapitalistov. Pán minister soc. pečlivosti si síce nariekal v rozpočtovom výbore na to, že ich ročne len asi 4% zomiera, tedy že nezomiera 50%, aby do troch rokov boli úplne hotoví. No a treba, aby rýchlejšie zomierali, aby urobili miesto druhým. Tak zákon na ochranu nájomníkov k tomu dopomôže, a to tým, že odoberie im ich pár halierov, čo dnes dostávajú, nebudú môcť vyplatiť bytné a tak pekne krásne ich vyhodia na ulicu, následkom čoho budú hynúť, a ak nezhynú smrťou touto, tak budú páchať sebavraždy.

Válečných poškodencov považuje dnešná buržoázia za zbytočný inventár, ktorý sa už nedá na nič upotrebiť. Ináč je to ovšem u generálov. S týmito treba pekne zaobchádzať, týchto treba riadne platiť, aby keď vojna, ktorá sa horentne pripravuje, vypukne, skvele zasa viedli ľuďstvo na jatky za záujmy kapitalistické.

Tiež treba zadosť učiniť domácim pánom, ktorí zákonitým spôsobom vymačkajú na nájomníkovi posledný halier, aby potom počas vojny zasa mohli válečné pôžičky vypisovať. Však po vojne by si ich znova vyssali od poplatníctva, ako sa to stalo v tomto štáte s válečnými pôžičkami.

Ako si to predstavujete, aby válečná vdova, ktorá dostane mesačnej podpory 75 Kč a na dieťa 50 Kč, mohla platiť zvýšené nájomné, bez toho, že by si na byt niekoho nevzala? Akonáhle ale si táto vezme na byt, a to mužského, nech je to študent alebo starec, postačí, aby ju obvinili, že žije v konkubináte, a podpora sa jej zarazí.

Mám po ruke dva prípady, ktoré dokazujú to, čo som povedal. V Bystrici pod Hostýnom jedna 39-ročná vdova vydala byt jednému 70ročnému starcovi, ktorý chodí o paliciach. Túto vdovu niekto obžaloval, že žije v konkubináte, a to postačilo na to, že sa jej podpora zarazila. Vec išla tak ďaleko, že prišla až pred najvyšší súd. Pri najvyššom súde, aby sa mohlo dokázať, tak starček predostrel od lekára vysvedčenie, že je impotentný, inak nechceli tejto ženičke uveriť. (Hlasy: Generálské vdovy to nepotřebují!) Tie to nepotrebujú, poneváč im dali lepšie penzie.

V Brne u jednej 59-ročnej vdove bydlel zasa jeden 16-ročný študent a tak tejto tiež zarazili podporu s odôvodnením, že žije v konkubináte. Teda tu je zasa pravý opak.

Tí ľudia, ktorí rozhodujú o takýchto prípadoch, nemajú tušenia o tom, či to môže byť, ale jednoducho na púhe oznámenie, hoci je to i anonymné, tak činia, ako to zákon predpisuje. Teda žiadneho porozumenia nemajú o sociálnej pečlivosti.

Takto potom stane sa podľa vôle niektorým obrvlastencom. Vdova, keď bude chcieť svoje deti vychovať a zvýšené bytné platiť, tak jej nepostačí tých 75 Kč, ale bude prinútená podnájomníka vziať, ihneď ale na to sa jej zarazí podpora, čo vlastne osnovatelia týchto zákonov si prajú, lebo o koľko menej sa vyplatí pre mrzákov, o toľko viac zostane v pokladni tajných fondov, z ktorých sa potom korupcia prevádza a duše kupujú.

Veď v Československej republike pečlivosť o mládež je menej cenná, ako pečlivosť o dobytok. Pán minister spravedlnosti si sťažoval v rozpočtovom výbore, že zločinov je stále viac a viac páchané s roka na rok, a to mladistvými. My sa tomu nečudujeme.

V Československu je do 300.000 válečných sirôt; z týchto je vyše 30.000 úplných sirôt, čo nemajú otca ani matku, ale štát sa nepostaral o to, aby aspoň jeden sirotínec postavil pre tieto. Dnes, pravda, štát stavia žaláre na miesto sirotíncov.

Už pred rokmi sa na toto nebezpečie poukazovalo, ale to bolo ako volanie do púšti. S touto otázkou sa tiež zaoberal Prokop Laichter v úvahe "Demoralizácia mládeže" v "Novej Dobe". Cituje celý rad skutočných prípadov verejnosti tiež iste známych - na ktorých ukazuje zvrhlosť a rafinovanosť mládeže. Svoju úvahu podopiera štatistickými dátami dr Stehlíka, z ktorých vysvitá, že skutočne zločinných prípadov po vojne je viac ako bolo pred vojnou. Tak na pr. pre zločin vraždy bolo od r. 1919 do r. 1922 odsúdené celkom 212 osôb, z ktorých je 36 nedospelých, t. j. celkom 17 percentov. Z odsúdených boli väčšinou 18 až 20 rokov starí a dvaja nedosiahli ešte 16 rokov a štyria 18 rokov. Z odsúdených mladých zločincov boli tiež dve 19 ročné dievčatá. Pokiaľ ide o výmer trestu menovaných 36 vrahov, odsúdení boli traja na 15 až 20 rokov ťažkého žalára, ôsmi na 10 až 15 rokov, pätnásti na 5 až 10 rokov žalára, ostatní dostali menšie tresty. Podľa zmienenej štatistiky previnily sa r. 1922 osoby staršie 10 rokov v týchto súdených deliktoch: tuláctvo 12.675, žobrota 6863, opilstvo 334, mravopočestnosť 576, krádež a účasť na nej 47.152 a proti bezpečnosti 11.670 prípadov. Celkom bolo v Čechách, na Morave a vo Sliezsku odsúdené podmienečne nedospelých a mladistvých osôb 14.002 mužského a 3470 ženského pohlavia.

Laichter uzaviera svoju významnú a časovú úvahu týmito nabádacími slovy: "Treba čeliť všetkým vlivom, ktoré dišponujú k zločinnosti, treba uvedomelými prostriedkami, či už preventívnymi alebo repressívnymi, zakročovať proti tým, ktorí sú nízkych sklonov, inak bilancia zločinov, hlavne však generácie mladej, vlivom ešte prístupnej, sa nezmenší. Naučiť úcte človeka k človeku".

Áno, to je to, čo pánovia, ktorí tieto zákony robia, nevedia, totiž čo je to úcta človeka k človeku.

Je skutočne viac ako smutným faktom, že zločinnosť značne vzrastá a hlavne v mládeži. Vojna dokonáva svoje dielo i po tejto stránke. Treba, pravda, ísť trochu ďalej v zamedzení zla zločinnosti ako poukazovaním na ňu, a jestliže nezabránime zlu zločinnosti, hlavne u mládeže len tým, ak budeme učiť úcte človeka k človeku, tak treba ísť mnoho ráz, ba skôr pravidelne hlbšie. Niekoľko rokov po vojne sme svedkami, že vzrastá zločinnosť v mládeži. Po 4 roky a 3 mesiace svetovej vojny nepočula mládež o ničom inom, ako o vojne a zabíjaní ľudí, a dnes sa dostavujú následky. Dnes zasa o ničom inom nepočuje, ako o týchto veciach, poneváč fakticky sa zbrojí a fakticky sa vojna chystá. Ale nielen to, vo veľkej väčšine prípadov otcovia odišli na bojište a matkám bola sverená výchova a tiež výživa detí. Všetky chudobné matky musely ísť za denným zárobkom, aby zarobily a mohly za keťasské peniaze nakúpiť hoci najhorší druh falšovaných potravín. Deti boly ponechané ulici a dnes sa dostavujú následky. Treba čeliť zločinnosti, lebo sa táto rozmohla, že je takmer metlou občianstva. Ale v mnohých prípadoch dá sa tiež zločinnosti predísť, a to ihneď v zárodku umožnením existencií a riadnej výživy. (Výkřiky posl. dr Slávika.) Pane kolego, viac tých zločinov máte vo vaších radoch a nie medzi komunistmi. (Posl. dr Slávik: Pretože sa vláda dostala do vašich rúk, preto tie zločiny!) Nie, my nepodporujeme zločiny.

Píše sa o zločinnosti ako následkoch svetovej vojny a iste oprávnene. Treba si však tiež povedať, či ozaj sa robí všetko, aby ihneď v počiatkoch bolo zločinnosti zabránené, aby bola zamedzovaná? Bohužiaľ, tu treba si úprimne povedať, že to práve sa nerobí. V našom štáte, ako som už poukázal, máme 300.000 válečných sirôt. Válečná sirota dostane na svoju výživu a výchovu 50 Kč mesačne. Za túto sumu má vdova dieťa vyživit’, vyškoliť a pripraviť pre budúci život. Je to možné? Iste že vôbec nejestvuje tu možnosť. Matka-vdova musí ísť za denným zárobkom a opäť sú tu ponechané deti výchove na ulici. Ako vyzerá výchova ulice, to je všeobecne známe. Ale i tých 50 Kč mesačnej podpory je tým sirotám na oči vyhadzované a dosť často stretávame sa so zjiavy, že je i dietkam ich sirotnosť vyhadzovaná na oči a sú nenávidené. Následok potom toho je, že vyrastie dieťa za trpkosti. Na jednej strane vidí stály nedostatok, matka denne musí ísť za zárobkom a predsa len nestačí, aby rodinu vyživila. A keď nám vyrastá zločinnosť v mládeži z takých pohnútok, môžeme sa diviť? Potom skutočne nám nepomôže púhe poukazovanie na zločinnosť, ale treba siahnuť k činom. Treba skutočne umožniť matkám výživu detí, zabezpečiť ich. Treba umožniť riadnu výživu a výchovu detí a tak napravovať dobu vojnovú.

A práve pri tejto príležitosti poukazujem všetkým tým "šetrilcom" a všetkým tým, ktorí hľadajú rovnováhu v rozpočte na účet obetí svetovej vojny, aby uvážili, že svojími návrhy a prípadným uvedením ich v skutok prispievajú k väčšiemu zbiedačeniu ľudu a tým k podpore zločinnosti. Treba napraviť zlo napáchané svetovou vojnou a potom tiež bude ubývať zločinnosti. Toto ovšem nedá sa robiť vtedy, keď válečný invalid dostane na zaopatrenie jedného dieťaťa denne 10 halierov. (Hlasy: To je málo!) Prosím, máte možnosť, aby ste im to zvýšili! Ani tým sa to nedá docieliť, že válečných poškodencov stále volajú na prehliadky len z toho dôvodu, aby sa im percentá odobraly vôbec alebo snížily. Poukážem pozdejšie na niektoré krikľavé príklady, že dnešný invalid, ktorému sa dá u komisie zo 40% 20%, nie je zdravší ako bol, ale že sa to robí preto, že je to rozkázané. Máme stá dokladov, že invalid obdržal u sociálno-lekárskej komisie 20% a do 14 dní zomrel. Máme tiež dokázané, že 20%ný invalid nevie ináč sa pohybovať len na vozíku. Sme denne svedkami nových prehliadok invalidov, keď preto, že niečo žiada, hlavne pôžičku, zavolá sa k prehliadke a dá sa mu menej percentov, aby tú pôžičku neobdržal. Nie je tomu na vine žiadny úrad a úradník, ktorý musí prevádzať zákony a výnosy, vinníkom je tu vláda a Národné shromaždenie, totiž len jedna časť jeho, ktorá tieto zákony odhlasovala a o nápravu sa nepostarala.

Celý rad válečných invalidov klasifikovaných na 20 až 25% má vo skutočnosti ďaleko väčšiu pracovnú neschopnosť. Invalidovi sa predsa tým výmerom, ktorým sa mu po soc.-lekárskej revíznej prehliadke invalidita snižuje, pracovná schopnosť nezvýši. Odôvodňuje sa to niekedy takým všeobecným výrazom, že si invalid od doby zranenia alebo od poslednej predliadky už dokaličenú končatinu prispôsobil. Tým vraj sa invalidita zmenšila a on obdrží sníženie procentov niekedy o celých 50%. Jestli vezmeme do povahy invalidov vnútorne chorých, ktorým sa obyčajne dokazuje, že s chorobou podľa vojenských superarbitračných spisov narukovali, týmto sa vôbec upiera nárok na podporu preto, že vraj na vojnu s chorobou už prišli. Je to čudná prax soc.-lekárskych komisií a je to čudná prax soc. pečlivosti vôbec. Zákon síce presne stanoví, kto je vál. invalidom, a tak sa môže ľahko stať, že dnes celkom oslepnutému človeku, ktorý s istou očnou chorobou šiel na vojnu, sa dokáže, že nie je invalidom napriek tomu, že za dobu vykonávania válečnej služby zhoršil sa jeho zrak o celých 50%. Tu chcem dokázať jeden markantný prípad. Je to istý Masaryk z Hlohovca, ktorý sa vrátil a trochu ešte videl, nehlásil sa u lekárskej prehliadky a následkom toho dnes ho neuznávajú za válečného poškodenca, poneváč sa včas nehlásil. Tento slepý chudák má šesťčlennú rodinu a je odkázaný na milosť a nemilosť obyvateľstva.

Dnes upiera sa takým úbožiakom pár korún penzie, ale vtedy, keď muža brali k vojsku, nebolo nikoho, kto by sa za takého človeka bol postavil, že tam nepatrí, poneváč je chorý. A boli to kedysi tí samí lekári, ktorí dnes dokazujú, že invalid mal už chorobu pred vojnou a že ju preto vojna nemohla privodiť.

Dokazuje sa tiež, že dnešná choroba invalidov nebola zhoršená vojnou, hoci že tento slúžil u vojska po dobu 2 až 4 rokov. V mnohých prípadoch bol stále v poli. Z vojenských spisov sa tiež dozvieme, že invalid bol superarbitrovaný na amputáciu pravej nohy, a jemu schádza ruka. Z toho vidieť, že to s tými vojenskými spisy nebolo brané tak presne a že sa tam kedysi odsuperoval vojak, ako to sami chceli, a nie podľa toho, čo mu bolo. Každý predsa pochopí, že keď za vojny niekto narukoval, vedel, že ide o život a navymýšľal si chorôb, boh vie akých, len aby sa vytiahol z vojny domov. No a keď to niekomu priznali, veď tam boli tiež lekári hodní ľudia, ktorí keď mohli, tak chudákovi pomohli tým zaznačením nejakej choroby, na ktorú si narukovavší vojak sťažoval, hoci bol zdravý. To sa mu dnes mstí u soc.-lekárskych komisií, kde mu takú chorobu nechcú uznať, lebo vraj už pred vojnou alebo po vojne, keď narukoval, si na túto sťažoval a je zaznačená vo spisoch.

Tieto okolnosti vždy treba vziať do povahy, keď sa hovorí o invalidoch s malým procentom pracovnej neschopnosti, lebo je u týchto dokázané, že invalid u soc.-lekárskej komisie dostane 20 až 30% a je de fakto 50 až 80% práce neschopný. Veď to vidíme zo štatistiky úmrtia invalidov, že práve invalidi s malým procentom pracovnej neschopnosti najviacej umierajú.

Snaha po odobratí penzií invalidom s malým procentom pracovnej neschopnosti je dnes vedená z niekoľkých strán a sú to vysokí úradníci ministerstiev, hlavne min. financií, ktoré nebolo nikdy priateľom zmrzačených a o živiteľov pripravených obetí svetovej vojny. Volá po šetrení v dobe, keď drahota rapídne stúpa, keď javí sa väčšia nezamestnanosť ako bola v rokoch minulých, a to má sa šetriť práve na válečných poškodencoch, ktorých denná podpora obnáša 1 Kč 50 h a na dieťa 10 halierov, slovom: desať halierov denne. Už veľmi tvrdé ustanovizne zákona o soc. pečlivosti vytvořily asi 50% všetkých válečných poškodencov z nárokov na penzie a dnes žije celá hŕba, idúca do tisícov, válečných invalidov, vdov a starých rodičov, ktorí ani nepodali prihlášky o podporu hlavne preto, že na Slovensku tieto odmršťovali notariáty, hoci k tomu nemaly zákonitého práva. A nie je možné dovolať sa zákona, ktorým by sa stala náprava.

Válečných invalidov ročne tisíce ubýva, lebo zomierajú. Jestli vezmeme do rúk štátny rozpočet na soc. pečlivosť o válečných poškodencov, vidíme, že výdavky na válečných poškodencov sú s roka na rok nižšie, a to hlavne úmrtím invalidov, dorastaním sirôt a vydaním sa válečných vdov. Siroty síce na jednej strane dorastajú, ale na druhej strane zostanú zasa po zomrelých invalidoch, takže tu zmenšenie počtu nie je viditeľné. Za 10 až 15 rokov bude počet válečných poškodencov prirodzeným úbytkom tak nepatrný, že v štátnom rozpočte nebude hrať vôbec žiadnu rollu. Vy by ste ale už teraz chceli to dosiahnuť, že by asi o 3 až 4 roky bola celá záležitosť invalidov likvidovaná. To dokazujú najlepšie ustavičné prehliadky. Jeden válečný invalid mi napísal: "Drahí priatelia moji, keď je to len tá naša almužnička malá. Veru slovenský ľud len almužnu dostáva a aj to každý pažravec závidí. Vyhovára a do očú nadáva, že je invalidom dobre, keď dostávajú penziu. Veru proti druhým štátom je to len maličká almužna. Jeden žobrák za jeden deň vyžobre 15 aj 20 korún, jeden invalid dostane 2 Kč 50 h alebo 5 Kč, z toho ani psa nevychová." (Posl. dr Slávik: Na čo potrebuje toho psa?) Keď invalida je slepý, potrebuje psa, aby ho vodil. "A na príklad ja mám 30%, dostávam mesačne 66 Kč aj na jedno dieťa. Teraz mám remeslo kolárske, ťažké, ktoré pracovať nemôžem, lebo nie že som uznaný od komisie 30%, ale keby bola pravda na svete, tak som 80% práce neschopný, lebo moja stála srdečná choroba ma drží, aj pľúca mám choré a nervy zkazené. Nielen že pracovať nemôžem, ale ani ležať, aj to mi je ťažko. Mal som od okresného lekára 70%, komisia mi dala 30%. Taká je pravda na svete. Teraz na to ma tak odanili, že som prinútený môj živnostenský list odovzdať tým pánom, ktorí to odo mňa žiadajú. Nech pracujú tí, ja nemôžem, a pomoc tiež nikde obdržať, lebo každý povie, že on pracovať nemôže. Keby som nebol ešte tak mladý, že by som sa nehanbil, šiel by som žobrať. A k tomu mám rodičov, otca aj matku ešte živých, bezmajetných, ktorí majú už 75 rokov. Teda v takých pomeroch žijeme. Mešťania si žijú, zabávajú sa a nikto na to nepoukazuje, len na žobrákov. Už sa ani nesmie človek ponosovať, aj za to človeka potrestajú."

Jeden válečný poškodenec dal sa ofotografovať so svojou búdkou, kde trafiku predáva, a za to, že nemal toľko zárobkov, aby si topánky kúpil, tak že mu z topánok prsty von trčaly, tento človek dostal 14 dní väzenia, že robí ostudu Československej republike. (Posl. dr Slávik: To nie je pravda! To je nemožné!) Ja vám to ukážem.

Válečný invalid Ev. č. I. 14.773 z Bolerázu, bol u Zemskej odvolacej komisii dňa 13. apríla 1926 uznaný za 33 1/3% práce neschopným. Dňa 23. júna 1926 bol už znova povolaný k okresnej soc.-lekárskej prehliadke, kde mu boly procentá snížené na 15%. Bola na tomto vykonaná t. zv. nadrevízna prehliadka. Nejde vôbec o to invalidovi, aby snáď umelým spôsobom dožadoval sa podpory. Jedná sa tu o dvojaké úradné vybavenie. Invalid podal si žiadosť na miesto cestára, lebo jeho otec miesto toto zastával až do doby, keď pre starobu proste viac pracovať nemôže. Invalid, ako syn, žiadal o toto miesto. Keď uviedol do žiadosti, že je válečný invalid, že by teda ako taký asi mal nárok na také zamestnanie, pri ktorom mu jeho invalidita nie je na škodu, bol okresným úradom zamietnutý preto, že je invalidom, a miesto toto zadané bolo inému uchádzačovi. Napriek tomu však úrady sociálnej pečlivosti a okresné soc.-lekárske prehliadky uznávajú síce invalidu toho za invalidu, ale s 15% práce neschopnosťou, čím ztratil nárok na podporu. Tak pre svoju invaliditu nemôže obdržať miesto cestára a úrady soc. pečlivosti mu zas odopierajú nárok na podporu. Toto je nadmierna pečlivosť o válečných invalidov a sme toho presvedčenia, že to tak ďalej ísť nemôže. Jestli nemôže invalid obdržať zamestnanie preto, že je invalidom, tedy musí obdržať podporu, a invalid by sa vlastne o nijakú podporu neprosil, keby obdržal zamestnanie, z ktorého by aspoň čiastočne mohol byť živý. A potom sa ešte ten život a tie kráľovské podpory válečným poškodenčom závidia. Pravda, páni, ktorí si rozdelili zbytkové statky a odhlasovali si colné a kongruové zákony, tí biedu necítia. (Tak jest!)

Druhý prípad: Štefan Kujovič, invalid zo Švansbachu, vrátil sa z ruského zajatia a bol už, pravda, chorý. Ale nie tak, aby sa musel hlásiť o podporu. Ochorel r. 1922 a hlásil sa o podporu r. 1923, podľa zák. č. 146 dodatočne. Od tých čias uplynuly 3 roky a penziu nie a nie obdržať. Ministerstvo financií vždy a v každom prípade robilo ťažkosti, takže od r. 1923 ležal na posteli a bol 100% práce neschopným. Konečne mu bola priznaná podpora, ale 3 mesiace po jeho smrti.

Mám tiež taký príklad, kde vdove po invalidovi podpora priznaná nebola, lebo smrť jeho nastala podľa úradného vyšetrenia z iného dôvodu, lebo invalid môže len vtedy zomrieť, keď na príklad ho ruka bolí tak, že na tú ruku zomrie. Ale keď ho noha bolí a keď sa pri chôdzi musí ťažko namáhať a dostane z toho zápal pľúc, tak to neplatí, lebo zomrel na zápal pľúc a nie na to, že má nohu ranenú.

Mám tu tiež iný príklad. Istý invalid šiel povozom zo mlyna, odkiaľ viezol zomleté zbožie s viac ženami. Nakoľko cesta viedla vedľa vody a trvalým daždivým počasím bola rozmoknutá, naraz odrezalo koleso breh od potoka a celý voz padol do vody. Ženy, pravda, ako zdravé soskočily s vozu dolu na cestu, ale invalid, poneváč bol amputovaný, srútil sa s vozom do vody, lebo pre amputáciu nemohol rýchle s vozu soskočiť. Zomrel na štvrtý deň po udalosti, úradne sa jeho rodine dokázalo, že zomrel preto, že spadol do vody, a nie preto, že mal amputovanú nohu.

Nuž zpytujem sa: Bola vinná v tomto prípade smrti invalidovej jeho invalidita alebo nie? Keby bol mal obe nohy zdravé, iste že by bol soskočil s vozu práve tak včas, ako soskočily tie ženy, ktoré s ním na povoze šly. Len ten fakt, že mal amputovanú nohu zapríčinil jeho opozdenie a toto opozdenie zapríčinilo jeho smrť. Je preto v tisíc prípadoch nesprávne odmrštená rodina po invalidovi z nároku na podporu, lebo invalidita zapríčiňuje vždy predčasnú smrť invalidovi, čo by nikto nemohol dokázať v páde, že by takýto človek bol zdravý.

Takých a podobných prípadov by som mohol uviesť na stá a tisíce. My sme presvedčení síce o tom, že nápravu v tomto parlamente dosiahnuť nemôžeme. (Posl. dr Slávik: Od nás to tedy nezávisí!) Od vás to závisí. Hlasujte za naše návrhy, ktoré podávame a ktoré budú prospešné pre válečných poškodencov.

Buržoázia chystá sa na oslavy. Pracujúci tohoto štátu chystajú sa do boja, ktorý povedú až do úplného víťazstva všetkých pracujúcich bez rozdielu národnosti a náboženstva. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Neurath. Uděluji mu slovo.

Posl. Neurath (německy): Dámy a pánové! Jest velmi charakteristické pro vážnost a přesněji řečeno pro cynismus, s nímž projednává vláda tuto mimořádně důležitou předlohu, že se neukáže nikdo z pánů ministrů a že německé vládní strany vyslaly právě pana Krumpe, aby ospravedlnil chování vládních stran k tomuto zákonu.

Pan posl. Krumpe uplatnil řadu motivů, jež mají prokazovati, že chování vládních stran, chování měšťáckých stran k tomuto zákonu dá se vysvětliti především jejich porozuměním pro sociální postavení širokých mas dělnických. První motiv, který zde uvedl pan posl. Krumpe, byl tak říkaje esthetický. Vyšel si na výlet do oboru filosofie. Druhý motiv byl revoluční. Pan Krumpe zabýval se volností stěhování dělnictva a byl pro ni dokonce nadšen. Třetí motiv byl sociální, kde se pan Krumpe zabýval otázkou mezd a nájemného, čvrtý a poslední motiv je obyčejný praktický motiv, je to motiv nejhlavnější. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Co se týče prvního motivu zástupce a mluvčího vládních stran, dá se opravdu trochu vesele poslouchati, jak příslušník strany, která hájí zásadu, že se nesmí na tomto kapitalistickém společenském řádu nic měniti a že musí vše zůstati tak, jak je a jak to včera bylo, že právě zástupce takových stran vychází při odůvodnění tohoto atentátu na nájemníky z filosofické zásady, že vše plyne, vše je ve stálém pohybu a že následkem toho ani ochrana nájemníků nemůže míti dlouhého trvání. Myslím, že přes tento motiv můžeme přejíti s tichou veselostí, již vyvolává tato úvaha, k pořádku. Důležitějším jest již způsob, jímž se pokusil pan Krumpe hájiti tento zákon, tuto hanebnou předlohu poukazem na ohroženou volnost stěhování dělnictva. Podle pana Krumpe má se věc takto: Bude-li ochrana nájemníků zrušena, neznamená to útok na jedno z nejprimitivnějších práv, jež si vydobyla celá pracující třída po převratu, nýbrž podle jeho mínění znamená zachování ochrany nájemníků útok na základní právo dělnické třídy, na volnost stěhování proletariátu. Při tom mohl by dokonce pan Krumpe věděti, že volnost stěhování, pokud v argumentaci zástupců měšťáckých stran se uplatňuje, že volnost stěhování proletářů spočívá v libovůli kapitalistů vykořisťovati v kapitalistickém státě dělníka kdekoli. Tedy pan Krumpe myslí, že zákon o ochraně nájemníků váže dělníka na určité místo a překáží mu, aby pracovní místo mohl podle vlastního uznání opustiti, aby si vyhledal jiné lepší místo zaměstnání, neboť ochrana nájemníků stojí zároveň v cestě i tomu, aby dělník mohl nalézti na novém pracovním místě přiměřený byt. Diskutujeme-li již o tom, můžeme doporučiti panu Krumpeovi, jeho straně a ostatním měšťanským stranám, které jsou nadšeny útokem na ochranu nájemníků, aby naše návrhy v této otázce realisovali a přiměli vládu, aby v nejdůležitějších průmyslových oblastech a všude, kde dělníci bydlí a jsou vykořisťováni, byly stavěny dělnické byty, a to v takové míře a rozsahu, aby nejdříve byla zažehnána bytová nouze v oblastech průmyslového proletariátu. Hledá-li tedy pan Krumpe cesty, které by mu umožnily dosáhnouti, aby bytová nouze dělnictva mohla býti zmírněna, vždyť může pak jiti s námi. My kráčíme touto cestou a proto navrhujeme, jak známo, tomuto parlamentu a vládě, aby se postavil dostatek dělnických bytů. Stane-li se tak, nemusí míti pan Krumpe starosti o volnost stěhování dělnictva uvnitř republiky.

Přímo žertovně se poslouchá, jak pan Krumpe se zajímá o sociální postavení proletariátu v souvislosti s otázkou ochrany nájemníků. Míní, že prý on a jeho strana jsou pro to, aby mzdy byly upraveny podle nájemného, to znamená tudíž, že chce nám a obyvatelstvu navěsiti na nos křesťanskou bájku, že jeho strana jest rozhodnuta vésti ony boje, jichž výsledek má záležeti ve zvýšení mezd dělnické třídy. Nehledě k zásadnímu stanovisku, jež jest v sociálních bojích směrodatné pro stranu Krumpeovu, vzpomínám si, že před několika týdny řádil obrovský boj, jenž měl za účel důležité složce československého proletariátu přiměřeně zvýšiti mzdy. Nu a československá vláda neposlala do stávkového území křesťanskosociální agitátory, aby dělnictvo vyzývali vytrvati v tomto důležitém boji, nýbrž poslala do oněch oblastí četnické a policejní posily a snažila se tímto způsobem prakticky ukázati, co míní pan Krumpe, mluví-li o podpoře sociálních bojů v Československu. Jsou tudíž tyto tři motivy jednoduše malým šálením, aby se zastřela skutečnost, že strana, jež se nazývá křesťanskou, zastupuje v mimořádně důležité sociální otázce výlučně zájmy vykořisťovatelů proti zájmům širokých vrstev dělnických.

Avšak čtvrtý motiv, jediný poctivý motiv, který pan Krumpe uvedl, musí nám ovšem býti podnětem, abychom se jím zabývali. Pan Krumpe poukázal, že dnešní ustanovení zákona o ochraně nájemníků jsou překážkou pořádného oživení stavebního ruchu, stavebního kapitálu. Tady se stal pan Krumpe, který na počátku svojí řeči, jak řečeno, udělal si výlet do oblasti filosofie a při tom přednesl několik žertů, náhle zcela vážným mužem, když se obíral praktickou stránkou problému. Neboť musíme otevřeně doznati, že, co pan Krumpe mluvil o nutnosti oživení stavebního kapitálu, jest nejen míněním jeho strany, nýbrž názorem vlády, a že on zde zastupoval mínění buržoasie v Československé republice. Totiž oživení stavebního kapitálu, jak mu rozumí křesťanskosociální strana a pan Krumpe, má tento smysl: Domovní kapitál jest pouze částí celkového kapitálu. Prvky, z nichž se skládá domovní kapitál, totiž stavební kapitál a majetek pozemkový, vysvětlí nám velmi rychle reakcionářský charakter předlohy. Jestliže totiž změna zákona o ochraně nájemníků bude provedena tak, jak se to žádá v předloze, znamenalo by to garantovati oživení stavebního kapitálu v tom smyslu, že by se dalo očekávati zvýšení pozemkové renty, zvýšení kapitálového výtěžku, pokud je kapitál angažován v kapitálu stavebním, a nadržování půjčkovému kapitálu. To jsou ty ušlechtilé, ideální pohnutky, které jsou směrodatné pro politiku křesťanskosociální strany a pana Krumpea! Případ se zákonem o ochraně nájemníků — a předloha, jíž se zabýváme, znamená v podstatě zrušení zákona o ochraně nájemníků — vede dojista k oživení spekulace se stavebními pozemky a k větší rentabilitě hypotekárních zápůjček. To je cíl, který sleduje vládní politika, zrušujíc zákon na ochranu nájemníků, a to je cílem křesťanskosociální politiky, strany, jíž přináleží pan Krumpe.

Že zde jde o rozsáhlý atentát na jedno z nejhlavnějších práv širokých vrstev pracujících, ukáže se, podrobíme-li některá ustanovení předlohy prozkoumání a kritice. Zde je nejprve § 1, čís. 9. Zde stojí, že zrušení nájemní smlouvy okresním soudem může býti provedeno jen z důležitých důvodů, a jeden z důležitých důvodů má toto znění: "prokáže-li pronajimatel pravoplatné úřední povolení k užitečnější stavbě a opatří-li nájemníkovi náhradní byt, který soud uzná za dostatečný". Při tom třeba si položiti otázku, kdo má rozhodovati, co je užitečnou nástavbou nebo užitečnou přestavbou, a za druhé, kdo má rozhodovati, zda byt pro postiženého, jenž má býti zbaven přístřeší pomocí tohoto ustanovení, jest dostatečný. O tom nerozhodují zástupci dělníků nebo nájemníků, nýbrž o tom právě rozhoduje okresní soud, to znamená soud třídní. Ustanovení, z nichž jsem zde jedno citoval, mají takové znění, že každý třídní soudce pochopí ihned smysl tohoto zákona, že bude působiti v jeho smyslu a rozhodne tudíž proti zájmům nájemníkovým, a to je v 99 případech ze sta proti zájmům dělnické třídy.

Jiné ustanovení: "Náhradu za jiné než obývací místnosti není pronajimatel povinen opatřiti." To znamená: Pronájemce je ve smyslu zákona pouze povinen, pokud vůbec může být k tomu povinován, nahraditi ony místnosti, které platí za skutečné obytné místnosti. A my víme, že jsou desetitisíce proletářských existencí, jež se živí zaměstnáním v domáckém průmyslu nebo zhotovováním výrobků drobného průmyslu, a tyto maloměšťácké existence pracují v jedné ze svých obývacích místností. Toto ustanovení praví, že v okamžení, kdy pronájemci mohou vyhoditi na ulici tisíce takových existencí, jsou jen povinni zaopatřiti opět takové místnosti, které ve smyslu zákona platí za místnosti obytné, naproti tomu, že nemusí býti opatřena náhrada za ostatní místnosti, jichž nájemník používá pro svou živnostenskou činnost. (Výkřiky post. Wünsche. a Krumpe.) Tato ustanovení nejsou namířena jen proti průmyslovým proletářům, nýbrž zvláště proti tisícům lidí, již jsou vedeni politicky a parlamentně německou živnostenskou stranou, tudíž stranou vládní.

Čís. 10 praví, že nájemní smlouva může býti zrušena: "potřebuje-li pronajimatel bytu nutně sám pro sebe, a utrpěl-li by značnější újmu, zůstala-li by nájemní smlouva v platnosti, nežli nájemník, byla-li by zrušena". Jest to jedno z nejpodařenějších ustanovení předlohy. Každý, kdo čte toto ustanovení nepředpojatě, bude musit přiznati, že s tímto ustanovením bude si třídní soudce moci vůči nájemníkovi dělati co chce. Toto ustanovení dovoluje pronájemci vystoupiti proti nájemníkovi s největší bezohledností. Vždyť je samozřejmé, že pronájemce nebude musit dlouho hledati, aby prokázal, že trpí větší škodu než nájemník, jehož chce vyhoditi, pro případ, že nájemní smlouva zůstane v platnosti. A poněvadž si to nedá žádný nájemník líbiti a dovolá se soudu, bude opět rozhodovati třídní soud a nebude mu s pomocí tohoto ustanovení zákona za těžko, aby veskrze v každém jednotlivém případě rozhodl proti nájemníkovi a pro pronajimatele.

Jiný důvod výpovědi: "potřebuje-li majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského k účelům provozním pro svého zaměstnance nutně bytu, zřízeného při podniku pro ubytování zaměstnanců podniku". Toto ustanovení znamená opět, že sta pánů továrníků beze všeho mají právo vyhoditi na ulici dělníky, kteří se mu v závodu nehodí, pokud tito dělníci mají při továrně byt.

Pak "Po dobu účinnosti tohoto zákona, může pronajimatel žádati zrušení nájemní smlouvy bez výpovědi jen, zneužívá-li nájemník bytu ke značné škodě pronajimatelově." To jest opět jedno ustanovení, které dává volný průchod libovůli majitele domu a pak libovolnému rozhodnutí okresním soudem.

Nějdůležitější ustanovení zákona obsahuje podle mého soudu § 31, jehož odst. 2 praví: "V obci s méně než 2000 obyvateli, která v den vyhlášení zákona nebyla místem zcela dani činžovní podrobeným, ustanovení tohoto zákona pozbudou účinnosti, usnese-li se na tom pravoplatně obecní zastupitelstvo, a schválí-li usnesení zemský úřad, počátkem nájemního období následujícího po schválení usnesení." Co znamená toto ustanovení? Prakticky znamená, že v nejbližší době budou v tisících obcích vyhozeny desetitisíce proletářských existencí na dlažbu, že desetitisíce proletářských existencí budou bez přístřeší, bez bytu. Někteří zástupci vládních stran snažili se nám zde namluviti křesťanskou bajku, že prý toto ustanovení jen tak tvrdě vypadá, v praxi prý je nelze tak kriticky oceňovati. Vždyť za prvé se mají zastupitelstva obcí sama usnášeti, zda dlužno v obecní oblasti zrušovati ustanovení ochrany nájemníků čili nic, a za druhé je prý toto usnesení, příp. jeho praktické provádění opět závislé na souhlasu zemských úřadů. Avšak jak to vypadá v obcích s většinovými poměry? Vždyť víme, že se většina v obcích skládá z největší části ze zástupců vládních stran, a pokud jde o obce německé, ze zástupců německých stran vládních. Jsou-li německé vládní strany dosti nestydaté, že tuto předlohu podávají a pro ni hlasují, je to jednoduše primitivní jesuitismus, vypráví-li nám pan Krumpe, že toto ustanovení není tak nebezpečné, že teprve obce budou rozhodovati o jeho praktickém použití. Rozhodnutí však již padlo, poněvadž se veškeré vládní strany k tomuto ustanovení zavázaly a budou pro tento zákon hlasovati, německé vládní strany rukama i nohama. (Posl. Krumpe [německy]: To můžete povídat staré Blažkové! — Výkřiky.) Pane Krumpe, vy budete tedy v obci hlasovati jinak než zde? (Výkřiky na levici.) Tedy pan Krumpe má, jak se zdá, skutečně v úmyslu vážiti si parlamentarismu ještě méně, než činí jeho kolegové a zvláště vláda, a chce nám zde ukázati cirkus, v němž by ovšem hrál hlavní osobu. (Potlesk komunistických poslanců.) Myslím však, že otázka je trochu vážnější, než se zdá panu Krumpovi. Skutečností jest, že toto ustanovení značí prakticky, že v nejbližší době ztratí desetitisíce lidí své byty, poněvadž není jediné obce, předpokládajíc, že tam měšťácké strany mají většinu, aby se neusnesla ve smyslu tohoto ustanovení, že zákon na ochranu nájemníků a jeho působnost v obvodu obce sluší považovati za neplatné.