Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Je to ovšem krok na cestě k úplnému zrušení posledního zbytku zákona na ochranu nájemníků. Neboť nyní to značí, že ustanovení zákona na ochranu nájemníků ztrácí svou působnost v obcích do 2000 obyvatel. Člověk by musil být dorostlým politickým děckem formátu pana Krumpeho, aby nevěřil, že se páni v příštím roce pokusí prosaditi ustanovení, že ochrana nájemníků je neplatná u obcí do 10.000 obyvatel nebo výše. To tedy znamená, že nájemníci, a nejen ti, kteří sympatisují se stranou komunistickou, měli by chápati, a že by bylo nutno v tomto smyslu prováděti všeobecně práci poučovací, že, co má býti dnes schváleno, že předloha, jež byla dnes sněmovně předložena, neznamená nic jiného než nejpotměšilejší ránu, kterou kdy vláda zasadila zákonu na ochranu nájemníků. Hlavně namířeno je ustanovení o obcích s 2000 obyvateli nejen proti malorolnickým, maloměšťáckým existencím, nejen proti zemědělskému proletariátu, nýbrž především proti proletariátu průmyslovému, neboť nesmíme ani na okamžik zapomínati, že dělník není s to po drahná léta, ne teprve od konce války, najíti byt v městech a platiti v městech za byt činži. Dělník bydlí od drahných let mimo město nebo na periferii města, ve velmi mnoha případech však, zvláště v našich průmyslových oblastech, bydlí dělník ve vesnicích, jimiž jsou průmyslová města obklopena. Po tom všem, kolik škody způsobila vláda v posledním jeden a půl roce průmyslovému dělnictvu, přichází teď toto opatření, které neznamená nic jiného, než že desetitisíce proletářů budou zbaveni přístřeší. Nesmíme dále přehlížeti, že právě § 31 v praxi nebude mít jen za následek, že v tisících obcích ztratí proletářské existence svůj byt, nýbrž že tito byt hledající objeví se nejen na venkově, nýbrž že je budou pociťovati také v městech; toto ustanovení bude míti za přímý následek desetitisíce lidí bez přístřeší, bez bytů a dále že se bytová nouze ve městech v několika měsících mimořádně přiostří.

Myslím, že jsem již povinen prokázati křesťanskosociální straně všeobecně a panu Krumpeovi zvláště, že otázka bytové politiky úzce souvisí s politikou nacionální, a to nejen se stanoviska našich německých nacionálů, nýbrž i se stanoviska českých nacionálů. Je-li totiž vůbec tak zvaná národnostní otázka, o niž se zajímají tyto obě strany, musila by to býti národnostní otázka, která, jak řečeno, je úzce spiata s otázkou, jak bydlí český nebo německý národ, a odpověď na tuto otázku závisí na zodpovědění otázky předchozí, kdo je českým a kdo německým národem. Myslím, že tato otázka jest rozřešena nejen pro komunisty, nýbrž i pro socialisty aspoň theoreticky: Základ národa spočívá v hospodářském, materiálním, politickém a početním významu širokých vrstev dělnických. Je-li tudíž činěn dotaz po zdraví německého nebo českého národa, nutno tuto otázku doplniti druhou: Jak bydlí český a jak bydlí německý dělník? Neboť jak dnes bydlí český a německý dělník, je vydán nejzkázonosnějším účinkům dnešní měšťácké kapitalistické bytové politiky. Dnešní byt proletáře jest líhní plicní tuberkulosy, jest líhní proletářské nemoci, jest líhní prostituce, jest líhní morální zvrhlosti. Chtějí-li tedy měšťácké strany vésti vážný boj za zdravý základ německého nebo českého národa, musily by se starati, aby především byla vyřešena ona otázka v zájmu širokých vrstev obyvatelstva, na jejímž rozřešení závisí ochrana zdraví pracujícího člověka.

Nyní víme však nejen ze stanoviska komunistické strany, nýbrž víme to z nejvýznamnějších prací vážných měšťáckých, vědeckých, sociálních badatelů, že způsob, jak bydlí němečtí i čeští proletáři, vede ke zničení, ku podkopání zdraví národa, pročež mělo by první, největší a se stanoviska těchto měšťáckých stran i nejnárodnější úlohou býti moderní, velkorysá bytová politika a bytová péče. Co však místo toho nabízí vláda tomuto parlamentu a obyvatelstvu Československé republiky? Místo, aby na cestě bytové politiky, bytové reformy učinila krok ku předu, místo aby tedy zde chránila nepatrný zlomek zájmů pracujících tříd, chystá se vláda, jak vidíme, zhoršiti bytovou politiku, pokud má vztah ku pracující třídě, tudíž úplně zničiti předpoklady, jež by byly žádoucí pro zdravý rozvoj a vývin české a německé třídy pracující. Tedy i v případě, že pohlížíme na věc se stanoviska měšťáckého sociálního reformisty a bytového politika, jest tato předloha jednoduše kulturní hanbou.

Jak vidíme, je otázka ochrany nájemníků, udržení dnešních ustanovení o ochraně nájemníků, úzce spiato s řadou mimořádně významných, sociálně-politických otázek, zvláště spiato se zdravotní otázkou širokých vrstev dělnických. Jsme ovšem daleci, abychom uvěřili, že by vládu mohlo zaujetí našeho stanoviska ku předloze, že by kritika mohla ji přiměti, aby tuto hanebnou předlohu odvolala a nahradila ji upotřebitelnou, hledíc se stanoviska i jen moderních sociálních reformistů, zlepšenou předlohou. Takové ilusi jsme se nikdy neoddali, víme velmi dobře, že účinný, úspěšný boj proti této předloze nelze vésti v této sněmovně, víme, že úspěšný boj možno jen vésti, rozhodneme-li se svolati široké vrstvy pracujících, proti nimž bude tento zákon nejostřeji namířen, a organisovati jich odpor. A co nejen pro nás je důležité, nýbrž je či mělo by býti důležité pro všecky socialistické strany, je skutečnost, že tato předloha, jež ničí ochranu nájemníků, je atentátem na sociální postavení pracujících vrstev, že tato předloha je pouze částí, ovšem velmi důležitou částí celého reakcionářského zákonodárství, jímž se vyznamenává českoněmecká koaliční vláda od r. 1926. Českoněmecká koaliční vláda, to třeba připustiti, pracovala velmi důsledně a velmi soustavně. Jakmile se usnesla na řadě velmi důležitých zákonů, jež jsou namířeny proti zájmům proletářů, jako jsou zákon na ochranu republiky, zákon proti teroru, správní reforma, vojenské předlohy, berní reforma a nyní tyto hanebné předlohy, jakmile se toto vše stalo, myslí vláda, že učinila vše nebo mnoho, aby mohla zlomiti schopnost odporu proletářského. Vláda a vládní strany již r. 1926 dovedly znamenitě provésti tak zvaný proces přeskupení, a to tak, že socialistické strany, které až dotud patřily do koaliční vlády, byly vyloučeny, což jim nebylo tenkráte ani tak nepříjemné, a že české měšťácké strany, česká buržoasie, vešly v koaliční vládu se zástupci buržoasie německé. Tento velkorysý, politický, přeskupovací manévr nebyl by býval možný bez přímé nebo nepřímé podpory se strany českých socialistických stran. Neboť nejen že tyto strany vstoupily na půdu oposice teprve tehdy, když měly jistotu, že česká buržoasie má spolehlivou parlamentní většinu, nejen to, tyto strany prohlásily od prvního dne, kdy vstoupily do oposice, že budou dělati vážnou, důstojnou, loyální oposici na půdě parlamentarismu a že musí se zříci, aby mimo tuto sněmovnu společně s veškerým proletariátem a jeho zástupci organisovali a vedli vážný politický boj, totiž třídní boj proti politice československé vlády.

Zákonodárství českoněmecké koaliční vlády skládá se z řady akcí, jimiž organisuje a provádí buržoasie třídní boj proti proletariátu, to značí, že buržoasie všech národností Československé republiky jest od jara 1926 ideologicky a organisačně úplně za jedno, ona organisuje a vede jednotně třídní boj proti československému proletariátu. Socialistické strany, české socialistické strany, které do této vlády od r. 1926 nenáležejí, nechtěly mezitím nahlédnouti, že nelze se ubrániti vládní politice na půdě parlamentarismu. Naopak, tyto strany došly mezitím opět k hlubokomyslnému náhledu, že proletariátu nemůže nic tak prospěti, jako když vstoupí zástupe českých socialistických stran znovu do vlády. Jakého poučení nabyly tyto strany ze sociálních bojů posledních let, jest tudíž ještě důkladnější uznání zásad ministerialismu, to znamená zásad třídního smíření a nikterak zásad třídního boje. Nepopíráme ovšem, že se těmto stranám podařilo způsobiti svým zdánlivým parlamentním bojem u dělnických vrstev dojem, jakoby zde šlo o vážné boje. Jest však úplně jasno, že až dosud nebyl podniknut koaliční vládou žádný atentát proti československému proletariátu, proti němuž by byly socialistické strany zorganisovaly mimo tuto sněmovnu vážný proletářský boj, boj třídní. A prohlašujeme zde zcela výslovně, že ustanovení těchto předloh, i budou-li dnes schváleny, že ustanovení této arcireakcionářské předlohy neměla by větší ceny než cár papíru, kdyby většina českého proletariátu byla vedena mimo tento parlament k vážnému, mohutnému sociálnímu boji proti politice této vlády. Socialistické strany tuto myšlenku odmítají, prohlašují nám, přímo nebo nepřímo, že jsou ochotny podporovati oposici na půdě parlamentní proti reakcionářské vládní politice, že však odmítají organisovati takový boj mimo tuto sněmovnu. My však říkáme nejen průmyslovému proletariátu, nýbrž všem vrstvám pracujících, že to není poslední akt, který jest proti jejich zájmům podnikán, jestliže nemají pro to porozumění, aby s třídně uvědomělou částí proletariátu organisovaly a vedly rozhodný, tvrdý boj proti politice československé buržoasie; to znamená, ustanovení tohoto zákona tak, jako ustanovení daňové reformy, reformy správy a podobných zákonů jsou namířena nejen toliko proti průmyslovému proletariátu, nýbrž proti pracujícím jako celku. A poměry těchto lidí se nezlepší tím, že se jim vypráví se strany socialistické a křesťanskosociální pohádka, že dříve nebo později, tu a tam zákon bude novelisován nebo nějak dojde ke kompromisu s vládou, nýbrž možno poměry těchto vrstev zlepšiti tím, ukáží-li se tyto vrstvy odhodlanými vystoupiti a vésti vážně boj proti vládě a proti její politice.

Tato myšlenka jednotného proletářského boje proti reakcionářské vládní politice, tato idea jednotné fronty to jest, co zastupují komunisté a co je socialistickými stranami zamítáno. Účinky daňové reformy, účinek správní reformy a zvláště účinek předlohy, jež se dnes má státi zákonem, přivede opět nové desítky tisíců proletářských existencí na nohy, ukáže desetitisícům lidí, že jest směšnou utopií domnívati se, že je možno v kapitalistickém třídním státě na základě parlamentních kompromisů, úmluv atd. ulehčiti osud proletářských vrstev. Co mohou masy vybojovati v těžařském boji, vybojují třídními bojovníky a rovněž tak je to s politickými úlohami proletariátu. Proletariát neodvrátí jediného atentátu vlády, není-li odhodlán tuto obranu umožniti na půdě proletářského třídního boje. Proto naše strana prohlašuje, že nezůstaneme pouze při tom, abychom v parlamentě řekli své mínění k hanebným ustanovením tohoto zákona, nýbrž že považujeme za svoji nejvýznačnější úlohu pečovati, aby byly velké masy pracujícího lidu dosti brzy obeznámeny s hanebným, protirevolučním charakterem těchto zákonů. Co pak nezmůžeme my zákonodárci, to dokáže účinek těchto zákonů v praxi. Zákon sám bude již svým působením dostatečně burcovati. Jest naší úlohou, abychom tyto vyburcované masy pracujících obeznámili s metodami, jichž mají používati ve svém boji za zlepšení svého sociálního postavení. Víme, že ovšem nevedeme tento boj společně se stranou pana Krumpea, nýbrž proti němu a jeho straně, nevedeme společně s některou měšťáckou stranou, nýbrž proti měšťáckým stranám. Víme, že socialistické strany souhlasí - byť i jen teoreticky a programově - s požadavkem, aby byl organisován třídní boj proti tomuto reakcionářskému zákonodárství, víme však také, že nepostačí takové teoretické přiznání, že je nutno rozraziti rámec oposice na půdě parlamentarismu, že nutno tento rámec překročiti, že nutno mobilisovati síly mimo parlament, které teprve postačí, aby znemožnily takové zákonodárství.

Nejsme ilusionisty a snílky. Víme, že úplné vyřešení bytové politiky se stanoviska proletářských mas není vůbec možné v kapitalistickém státě, avšak nejsme tak bláhoví, abychom myslili, že bychom nebyli s to, poněvadž jest konečné řešení nemožné, vymoci určitá částečná řešení, a to nikoli cestou parlamentního smlouvání, nýbrž vynutiti si je cestou proletářského třídního boje. A proto říkáme, že zatím, co zde poukazujeme na arcireakcionářský charakter zákona, vynaložíme vše, seč jsme, aby široké masy indiferentních proletářů, socialistických dělníků působily se své strany tím směrem, aby se jejich vůdcové nespokojili říci zde s této tribuny vládě několik nepříjemných slov o reakcionářském smyslu tohoto zákona, nýbrž že tito vůdcové mají se přičiniti, seč jsou, aby mimo parlament organisovali mohutný, mezinárodní boj proletariátu Československé republiky. Pravíme vládě a vládním stranám, že tento zákon je v řadě hanebných zákonů nejhanebnějším, nejreakcionářštějším zákonem, jenž dýchá z každé řádky třídní nenávistí buržoasie proti proletariátu. Jsme přesvědčeni, že tento zákon, až jeho obsah bude dostatečně znám širokým vrstvám, nám pomůže tyto masy organisovati. Především však pravíme všem socialistickým stranám a dělníkům, kteří nejsou ještě námi přímo nebo nepřímo zachyceni, že by to bylo podvodem na jejich zájmech, kdyby se někdo pokoušel jim namluviti, že by snad bylo možno ubrániti se účinkům tohoto zákona parlamentními prostředky. Pravíme těmto masám, že obrana proti tomuto zákonu, zlepšení v oboru bytové politiky dá se dosíci jenom tím, jestliže široké masy pracujících z venkova a měst se rozhodnou ukázati, že povedou vážný, mohutný, na internacionálním podkladě organisovaný boj.

Pravíme dělnickému obyvatelstvu, že komunistická strana organisuje tento boj, který ukáže vládě dříve, než by snad se domnívala, že trpělivost širokých mas dosáhla vrcholu. Pravíme dělnické třídě, že nemůže zůstati stát na této cestě, že musí kráčeti dále, že bude muset organisovati širší, všeobecnější, obsáhlejší boj, aby konečně vytvořila podmínky a předpoklady pro onen boj, na jehož konci není možný jen nějaký parlamentní úspěch, nýbrž porážka buržoasie vůbec, možnost roztříštění základů kapitalistického společenského řádu a zřízení základů řádu socialistického. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Major, uděluji mu slovo.

Posl. Major (maďarsky): Od r. 1918 bolo stálou snahou všetkých vlád československého štátu, aby na úkor pracujúcich vrstiev obyvateľstva konsolidovaly nadvládu buržoázie, štabilizovaly kapitalistickú výrobu a republiku po vzore ostatných kapitalistických štátov zatiahly do záujmovej sféry medzinárodného kapitálu. V tomto ohľade nečinia výnimky ani sociálne-demokraticko-buržoázné vlády starej, neslávne zosnulej koalície, lebo veď dnes už je jasné, že matkou tak zv. sociálnych vymožeností z rokov revolučných bola veľká bázeň pred vypuknutím revolúcie a nie humanizmus, toľkrát spomínaný. Sociálné vymoženosti boly odtokovými kanály revolučného hnevu ľudu. Ony boly tými hromosvody búrlivých časov, ktoré nemaly iného úkolu, než aby hroziace hromy už-už vypukujúcej sociálnej revolúcie zachytily a vzbudily v massách falošné ilúzie o občanskej demokracii, humanizme a o triednom miere. My sme už vtedy tvrdili, čo tvrdíme dnes, že pozemkovej reformy bolo treba k tomu, aby pracujúci malí gazdovia a zemerobotníci v dedinách nesledovali na poli vyvlastnenia pôdy príklad pracovníkov ruských a aby nezaberali pôdu zemänov bez akejkoľvek náhrady.

Demokratické volebné právo je podvodom, lebo buržoázia, ktorá drží v rukách politickú a hospodársku moc, má možnosť zfalšovať verejnú mienku a hneď je hotová s odkopnutím demokratických vymožeností, akonáhle ony vážne ohrožujú jej záujmy.

Volebné právo vojakov zaniklo, osemhodinová pracovná doba existuje len na papieri, smluvy uzavreté so zamestnávateľmi sú iba papierovými cáry v očiach vlády a kapitalistov. Proti zákonu o sociálnom poistení, ktorý je už bez toho nedokonalý, chystajú sa cynickí oplani spáchať atentát, rozluka cirkve od štátu zvrhla sa v prázdné schvasty u tých, ktorí bučia o tom už desať rokov. A ak pridáme k tomu ešte 50 až 60 % nésníženie robotníckych miezd, stále stúpanie drahoty, krvave vysoké dane vyrubené maloroľníkom, remeselníkom a robotníkom, ktoré dnes už na Slovensku vymáhajú četnícke oddiely v sile 40 až 50 mužov, tu sa nám zjavne ukazuje bilancia hospodárenia a sociálnej politiky starej koalície, lebo veď každý zločin terajšej občianskej, socialistov prostej vlády je len pokračovaním a vyvrcholením tej neblahej politiky podvádzania ľudu, ktorú páchala stará koalícia.

Oslavovanie desaťročného jestvovania republiky je trpkým výsmechom v očiach ľudí, ktorých kapitalistická vláda republiky vydáva na pospas smrti hladom, ktorých svlieka a vyhadzuje na dlažbu.

Bytová otázka bola už dosiaľ jednou z najpálčivejších otázok. Čo tu hovoril súdr. Můňa o bytových pomeroch pražských, to platí aj o hlavnom meste Slovenska Bratislave. Sto a sto rodín proletárskych bydlelo už pred vojnou v plesnivých podzemných dierach, avšak nieto príkladu na takú bytovú mizeriu, aká besní dnes po celom meste. V smradľavých stajniach, s ktorých sanytrových stien uškľabuje sa týfus a tuberkulóza, tiesni sa sto a sto predčasne zostarlých mužov, žien a detí. Keď človek navštívi takýto brloh mizerie, na zapadlých tvárach tam bydliacich badať nekľudnú otázku: Snáď nás nechcete i odtiaľto vyhodiť? Lebo verte mi, pánovia, ktorí tam v laviciach vládnej väčšiny hájite záujmy domácich pánov, že v Bratislave sú ľudia, ktorí žijú v ešte hroznejších bytových pomeroch, než títo obyvatelia stajní. Vy na to poviete, že je to boľševická demagogia, avšak nemožno vyvrátiť a ľahko je dokázať skutočnosť, že sú rodiny v Bratislave, ktorých domácim pánom je dobrý boh, lebo veď nútení sú bydlieť pod šírym nebom. A že práve títo musia platiť tie najhroznejšie úžernícke činže, o tom zbytočné je hovoriť. Títo musia dať na činžu svoj najdrahší poklad, svoje zdravie tomu mocnému pánovi, ktorý vraj šatí ľalije poľa a stravuje vtákov nebeských, avšak neposkytuje útulku korune stvorenia, človeku.

Ukrutná tohoročná zima vyžiadala si aj ľudské obeti. Niekoľko ľudí zmrzlo z tých, čo bydlia pod šírym nebom, ako ste sa o tom i z novín ráčili dozvedieť. Avšak prípady takéto vyvolávajú u vás nanajvýš cynický úsmev alebo v najlepšom prípade farizejské krútenie hlavou, lebo z vaších úst plynú slová lásky Kristovej, kdežto vo skutočnosti ste podlejší ako škodlivá dravá zver.

Aby som moje tvrdenie dokázal, dovolím si predviesť niekoľko fotografií členom snemovne. Kto chce, môže sa na ne podívať a presvedčiť sa, že tu nejde o boľševickú demagogiu, ale o faktickú skutočnosť, lebo sú ľudia, ktorí bydlia v Bratislave pod šírym nebom alebo pod šiatrom.

Desaťročná republika nemôže sa veľmi chlúbiť, že by len niečo bola učinila na poli stavebného hnutia v prospech pracujúcich tried v Bratislave. Štát nielen že nevystaval príslušný počet činžových domov, ale činí takmer nemožnou i stavbu malých rodinných domkov. Lebo kým r. 1921, 1922, 1923 udeľoval 75 až 80% subvencie bytovým úžerníkom, ktorí vystavali obrovské činžové paláce s nepatrnou investíciou kapitálu súkromného, avšak požadujú za byty horentné sumy 20.000 až 30.000 Kč činže, takže tieto nemôže zaplatiť ani vo mzde zkrátený robotník, ani živoriaci remeselník, ale ani menší úradník nižšej platovej triedy, dotiaľ stavebníkom malých rodinných domkov poskytuje štát iba 30 až 40% garancie, čo znamená, že pod ťarchou obrovskej úrokovej miery musí sa srútiť ten odvážlivec, ktorý tohoto štátneho ručenia použije.

Avšak práve tak úzkoprsé je na tomto poli i mesto samé. Komunistická frakcia zastupiteľského sboru už urobila pokusy v bytovej otázke, nakoľko podala bezpočetné návrhy a interpelácie, smerujúce ku zlepšeniu bytových pomerov; avšak každé úsilie ukázalo sa byť jalovým, lebo všemohúci exponent štátu, ktorého veto padá rozhodnejšie na váhu než usnesenie zastupiteľského sboru obyvateľstvom voleného, pán Bellai, hlavný notár mesta, odvolá sa proti takýmto usneseniam a nieto prípadu, že by tomuto zhýčkanému miláčkovi vlády nebola daná pravda.

Avšak vláda snaží sa ešte aj iným spôsobom zaistiť si svoj vliv na mestskom dome. Určitú časť členov zastupiteľského sboru menuje vláda a títo sú vernými mamelukmi toho politického smeru, ktorý je reprezentovaný vládou a ktorého jedinou snahou je, aby pod zámienkou ochrany tak zv. štátnych záujmov vsotil pracujúce miliony v osud hoväda a zaistil demokratický raj v území republiky len pre tých, ktorí za cenu krvavého potu pracovníkov hromadia svoje miliony.

Vzhľadom na to, že počet obyvateľstva v Bratislave vzrástol za desať rokov s 80.000 na 123.000, by bolo opravdu už na čase, aby vládné kruhy už vážne pomýšľaly na hmotné podporovanie mesta v takej miere, aby ono mohlo držať krok s týmto prekotným vzrastom duší a mohlo dostatočný počet bytov sriadiť pre svojích občanov, ktorí bydlia v stajniach, psích búdach a pod šírym nebom.

Čo sa však na miesto toho deje? Neuplynie dňa, aby obyvateľov niektorého chatrného domu nevysťahovali. Dňa 10. marca sa stalo, že sborila sa strecha domu v Krížovej ulici čís. 1, kde bydlí 12 robotníckych rodín. Rodiny tieto sú v stálom nebezpečenstve života. Dňa 13. t. m. dostavili sa tam úradní orgánovia a na miesto toho, aby tieto robotnícke rodiny ubytovali v príslušných bytoch, proste im rozkázali, aby sa z dosavádnych bytov vysťahovali, ich nábytok bude niekde uskladnený podľa ustanovenia zákona, ľudia však môžu si hľadať byty u pána boha, lebo veď ide tu o ľudí chudobných a títo nemôžu platiť 10.000, 20.000 až 30.000 Kč odstupného.

Príznačnou špecialitou poválečných dôb je odstupné, bujne rozkvetá po všetkých väčších mestách republiky. Hyeny kapitalistickej spoločnosti, bývalí váleční keťasi sú sohraní s domácimi pány a podľa svojích válečných plánov, v kaviarňach veľkolepe vypracovaných, vrhnú sa s ukrutným elánom na svoje ubohé obeti a poskytnú byt len tomu, kto môže zaplatiť vyššie zmienené úžernícke ceny. Lebo v Bratislave prázdné byty sú. V dome v Kozej ulici č. 25 je na pr. byt barónky Nyáryovej, kde už od troch mesiacov je päť izieb prázdnych len preto, lebo majiteľka bytu požaduje okrem činže maličkosť 40.000 Kč odstupného.

A úrady, ktoré práve v paláci sedrie v Kozej ulici ukladajú niekoľkomesačné väzničné tresty funkcionárom strany komunistickej, lebo títo opovažujú sa kritizovať anomálie jestvujúceho spoločenského poriadku, nevidia, čo sa deje v ich vlastnej ulici. Tomu koniec koncov sa ani nečudujeme. Následkom stáleho vzrastu komunistických pravôt nemajú kedy zabývať sa s takýmito malichernými záležitosťmi. Dvom pánom naraz nemôžu slúžiť ani policia, ani súdy. Nemôžu súčasne hájiť záujmy domácich pánov a zamestnávateľov a záujmy hladujúcich, otrhaných vypovedencov, ktorí bydlia v stajniach, chlievoch a pod šírym nebom.

Policia - pravdepodobne v nedostatku práce inej - poriada pasové aféry, komunistické spyknutia, špehúnske senzácie, páchané v záujme sovietskej Unie a iné ohňostrojné atrakcie, avšak je bezvládna proti bytovým hyenám, ktoré nemálo prispievajú k tomu, že vypovedenci zmrznú alebo že stanú sa korisťou tuberkulózy a iných epidemických neduhov.

Ľudia neostiechajú sa ani tých najzúfalejších činov, len aby sa dostali pod ochrannú strechu pred nepohodami počasia. Len pred niekoľkými dňami rozbil istý nezamestnaný okno kaviarne, a keď ho policajt zadržal, pohodil s úsmevom: "Aspoň teraz budem mať prístrešie".

Prešťastní občania republiky humanistu Masaryka musia páchať zločiny, aby neumierali hladom alebo nezmrzli, alebo nepáchali samovraždy.

Je v Bratislave jedna mestská "nočná útulňa", kde za niekoľko korún môže sa ubytovať na noc celá rodina. Zpravidla tu umiestňujú - samozrejme ak je dosť miesta tých, ktorý nemajú kam hlavu položiť. Sem sa dostanú obvykle tie z bytov vyhodené rodiny, ktorých nábytok musí mesto podľa zákona uskladniť, avšak o ľudí už sa nemusí starať. Zvlášte sú tu muži, zvlášte ženy a zvlášte deti. Či tu môže byť reč o tom, že by rodič mohol svoje dieťa vychovávať, ako toho vyžaduje od neho štát a cirkev a sama táto svätuškárska spoločnosť?

Nehľadiac na to, že výchovný systém a mravné normy buržoázneho spoločenského poriadku sú špatné, lživé a smerujú iba ku konsolidácii občianskej spoločnosti, ktorá zakladá sa na vykorisťovaní, či nie je tu na ruke vyložené farizejstvo nepriateľov komunizmu, ktorí so svätuškárskou bezočivosťou vyhlašujú, že komunisti chcú rozvrátiť rodinný život? Či jest pôsobivejšieho prostriedku k rozvráteniu rodinného života, ako hlad, neodenosť a bezbytnosť?

Pravda, ku stavbe päťposchodového policajného palácu je dosť peňazí. Tiež ku stavbe palácov bankových, víl a luxusných bytov najde sa úhrada, avšak nieto peňazí ku stavbe drobných bytov, aby mohli byť nebydliaci proletári umiestení. Nieto peňazí na stavbu nemocníc, aby nákazliví nemocní nemuseli po dvoch ležať na nemocničných lôžkach a nehynuli po stách tí, ktorých nemocnice nemôžu prijať.

Rovnaké pomery ako v Bratislave zavládly tiež takmer vo všetkých väčších mestách na Slovensku. Zvláštné číslo "Munkás" -a zmieňuje sa o istom prípade, že jeden maloživnostník slovenskej národnosti bydlí v bravčovom chlieve a za tento byt musí ešte platiť i činžu. Nuž či sa vám nezardíe kože až po kosť, ctení otcovia vlasti z vládnej väčšiny, že - ako to vy obvykle prízvukujete - "človek na obraz boží stvorený" musí ako zviera bydlieť v bravčovom chlieve? Akože budete skladať účty vášmu všemohúcemu nebeskému prednostovi, keď tomuto človekovi ešte i tento byt vypovedia po odhlasovaní týchto návrhov zákona?