Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Všemi těmi otázkami zaměstnávala se Exekutiva zástupců všech odborových organisací a předložila své požadavky; při spravedlivém a rozumném posuzování těchto požadavků byl by býval odstraněn spor, poněvadž zejména ve příčině úhrady nečiní se přemrštěné požadavky. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

O detailech vedlejších příjmů, které nebyly obsaženy v rámci postulátů Exekutivy, a o odměnách za řepnou kampaň rozhodovala zvláštní komise, která se, bohužel, nikdy nedohodla. Průběhem jednání byla konfiskační prakse všeho tisku úžasná, zejména "Československé železniční listy", orgán státotvorné organisace železničářské, Jednoty zaměstnanců čsl. drah, byly předmětem neúnavné konfiskační činnosti.

V listopadu 1927 byly provedeny podobné výpočty a zjištěno, že náklad na služební přídavek činí bez slovenské výhody 84 mil. Kč, náklad na zvýšení pensí 15 mil. Kč - proti těmto nákladům zjistilo se dále, že 40 mil. Kč je vlastně již uhraženo, poněvadž se při zavádění přídavku služebního rušily 40% přídavky vyrovnávací a zbytek as 15 mil. Kč bylo lze uhraditi z rozpočtu ministerstva železnic.

Ministerstvo železnic však svým postupem dalším projevilo, že nemá smyslu pro potřeby zaměstnanců a pro poměry ve státě. Policie, četnictva, státního zastupitelstva mělo býti použito ke zdolání hnutí; zastavení dovolených, povolání těch, kteří byli na dovolené; byla provedena přísná kontrola nemocných, nejpřísnější dohled na dozor, suspendování, trvalé odstranění ze služby, trestání, pokuty, zápovědi účasti na schůzi, práce přes čas, to vše mělo potlačiti hnutí, které bylo ve svém jádru spravedlivé. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Víra, že cestou spravedlivou a rozvážnou dosáhne se úspěchu, pohasla, nepřátelé demokracie a socialismu projevili svou vůli.

Každé přesvědčující slovo, že velká většina zaměstnanců, a právě nejmenší z malých, nebudou míti z této úpravy pranic, přehlíženo.

Vládní nařízení, pravil jsem, neodpovídá přesnému znění zákona, zejména nedbá, že úředníci statu III stanoveni v novou skupinu gážistickou, a způsobuje, aby postavení jejich bylo daleko pod úroveň zaměstnanců pragmatikálních.

Jsem toho mínění, že vládní nařízení č. 15 patří do parlamentních výborů soc.-politického a rozpočtového, aby bylo zkoumáno.

Podle státního rozpočtu na r. 1928, oddíl III, § 5, nalézáme podrobnosti, kolik dělníků má býti účastno úpravy platové u služby výkonné. Ten počet je příliš malý v poměru k ostatním zaměstnancům definitivním.

Téměř 19.000 osob bude ve službě čsl. státních drah existenčně nezajištěno, třebaže se od nich nadále bude požadovati úkon neobyčejně těžký a odpovědný. Odborovým organisacím nastává povinnost pilně si všímati, jsou-li ti, kteří jsou označeni jako výpomocní zaměstnanci, zaměstnáni na místech systemisovaných, a pro případ že ano, bude třeba uplatniti pro ně vše, co zákon přiznává.

Pan min. předseda dr Švehla neústupně trvá na stanovisku, že vládní nařízení č. 15 nelze změniti, dokud není plně provedeno a dokud není dán jasný obraz o jeho účinu.

Souhlasil, aby na podkladě §u 67 s použitím §u 73 bylo doplněno tak, že by služebními nebo platovými přídavky do pense započitatelnými vyrovnány byly rozdíly mezi platovými stupnicemi civilních státních zaměstnanců a železničářů.

Byli jsme názoru, že jekékoliv přídavky, jimiž by nebyly provedeny platové stupnice vládního nařízení č. 15, nemohou přinésti uklidnění personálu. Neboť je pravda, že rozdíly mezi pragmatikálními platovými stupnicemi nemohou potrvati a povedou vždy k zneklidňování železničářů, kteří ovšem v duchu zákona očekávali ohodnocení své služby příznivěji vzhledem k nebezpečí a odpovědnosti služby.

Předpokládali jsme, že tento náš požadavek bude respektován tím spíše, poněvadž by takové provedení úpravy nevnášelo zmatek do vedlejších příjmů železničářů a spor by byl zažehnán. Nestalo se tak, pánové usnesli se na jiném způsobu úpravy a vyhlásili jej krátce před vánocemi.

Odborové organisace, nechtíce znemožniti vyplácení určitých obnosů, vyplývajících z přídavků a jako remunerace řepní kampaně, likvidovaly prozatím tento spor, prohlašujíce, že bude další povinností a úsilím odborových organisací domáhati se nápravy.

Nápravu spatřujeme v tom, jestliže bude honorován návrh, který jsme dne 19. ledna t. r. podali v tisku 1438 a jímž žádáme novou úpravu v určitých částech platového zákona č. 103 a 104.

Návrh náš nečiní nároku na úplnost, nýbrž sleduje revisi platového zákona, systemisaci služebního řádu, zejména pro železniční a poštovní personál.

Navrhovatelé navrhují zřízení zvláštní komise, složené ze zástupců ministerstev, parlamentu a rámcových odborových organisací, kterým by se uložilo, aby nejdéle do 31. prosince 1928 s účinností od 1. ledna 1928 prozkoumala a pozměnila dosavadní systemisaci služebních míst a stanovila systemisaci definitivní.

Uvážíme-li, co nám praví účetní závěrka a víme-li, že v roce 1926 nebyli jsme ve vládě účastni, nemůžeme převzíti odpovědnost a musíme prohlásiti, že nás výsledky účetní závěrky a státní hospodaření za r. 1926 neuspokojují, a že nemůžeme pro tuto státní účetní uzávěrku hlasovati. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Rosche. Dávám mu slovo.

Posl. dr Rosche (německy): Dámy a pánové! Pan kol. Buříval ve své důkladnosti mi téměř nic nenechal.

Dnes má hlas v této síni mnoho místa, nenaráží ani na pravo ani na levo a při akustice v této sněmovně obyčejně se vrací. To znamená jinými slovy, že nemá vlastně vůbec žádného účelu, abychom k té věci mluvili. Předně nevidím žádného zájmu a za druhé to nic nepomůže, i kdybychom přednášeli sebe rozumnější důvody. Dnes mluvím po třetí ke státním závěrečným účtům, ale v zásadě situace zůstala táž.

Nesmíme si zatajovati, že rozpočet a závěrečný účet jsou nejdůležitější předlohy za celý rok, na nich obou přece vlastně závisí zdar či nezdar státu. Nefunguje-li řádně ten či onen, nemůže-li hospodářství opatřiti položky rozpočtu, věc prostě nejde. Rozpočet udává plán, předpověď pro státní hospodářství příštího roku, kdežto závěrečný účet nám podává čísla skutečná. To, jak do sebe zapadají nebo jak se přibližují, závisí na mnoha okolnostech. Čím jsou si blíže, tím větší cenu má rozpočet.

Pro hospodářství státu jest však rozhodující závěrečný účet, neboť podává nám skutečný obraz hospodaření, a tedy pokud jde o jeho důležitost, dlužno mu dáti přednost před rozpočtem. Člověk by však ani nevěřil, že se závěrečný účet, který jest tak důležitý, projednává takovým způsobem, že jest to paškvil parlamentarismu. Nějaký návrh, který snad rozhoduje o 2 nebo 3 milionech, dovede pobouřiti celou sněmovnu, ale předloha, jež podává zprávy o miliardách, zůstává úplně bez zájmu. Slyšte a žasněte! Závěrečný účet se svými 325 stránkami byl vyřízen v rozpočtovém výboru za dvě hodiny. Závěrečný účet a jeho rozsah jest ovšem obrovská práce a musím čestně prohlásiti, že nejvyšší účetní kontrolní úřad skutečně se vynasnažil odevzdati dobrou práci. V zásadě však prací účetního kontrolního úřadu jest jen skutečné zjišťování daných číslic, odpovědna za ně jsou však ministerstva a působilo to velmi komicky, že v rozpočtovém výboru, když se projednával státní závěrečný účet, nebyl přítomen ani jeden ministr, takže jsme jim ani nemohli poděkovati za jejich velikou šetrnost, s jakou hospodařili, a na druhé straně jim říci, co máme na srdci. V té věci podám návrh. V jiných státech projednává se státní závěrečný účet právě tak jako rozpočet, poněvadž právě ze státního závěrečného účtu jsou patrny přibližné směrnice pro rozpočet příštího roku, proto jest tedy úplně nepochopitelné, že zde v této sněmovně lze tuto osnovu projednávati takovýmto způsobem.

Podle zákona má státní závěrečný účet býti podán do 18 měsíců po skončení účetního roku. Dříve byli jsme zvyklí také na delší lhůtu, ale v té věci nastal obrovský pokrok. Letos byl předložen státní závěrečný účet za r. 1926, současně s rozpočtem pro r. 1928. Jest to vymoženost, že nejvyšší kontrolní úřad nepoužil ani oné osmnáctiměsíční lhůty, nýbrž předložil již účet po 8 měsících. Ale co to pomůže! Závěrečný účet zůstal ležeti dlouhé měsíce a teprve dnes, koncem března, dochází k jeho projednání. Proč? Proč nebyl spojen závěrečný účet hned s rozpočtem? Či má se tímto návrhem skutečně jen vyplniti čas, či jeho účelem jest, aby poslanci ztratili spojitost mezi rozpočtem a závěrečným účtem? Také v této věci podám návrh, podle něhož se příště má projednávati rozpočet současně s předminulým závěrečným účtem. Jen tak jest možno do věci vniknouti a přiblížiti se jí.

To všechno by bylo velmi pěkné a dobré, ale v podstatě celá tato kritika má pouze teoretickou cenu. Mohu zde kritisovati závěrečný účet jak chci, mohu jej kriticky rozebrati, mohu zjistiti, že některé ministerstvo překročilo svůj rozpočet o tolik a tolik, mohu zjistiti, že se nepoužilo § 7 zákona č. 175, myslím z r. 1919, mohu zjistiti, že se přihodil nejen omyl, nýbrž že nedovoleně, úmyslně došlo k podstatnému překročení - to všechno nic není, poněvadž v tomto státě, ačkoliv již trvá 10 let, neznáme ministerské odpovědnosti. Suďte o tom, jak chcete, ale stát bez ministerské odpovědnosti jest v očích ciziny nemožný; neplatí to pouze pro závěrečný účet, platí to i pro každý jiný zákon, pro každé jiné nařízení, platí to pro smlouvy s cizinou. S kým, pro boha, má uzavírati cizina smlouvy, nenesou-li ministři za to odpovědnosti? Také v té věci podám návrh, aby pro ministerskou odpovědnost, jak ji předpisuje ústavní listina, konečně byl vydán příslušný zákon.

Máme ještě další nedostatek - abych zůstal při formálních věcech - že totiž nejvyšší účetní kontrolní úřad nemá u nás ani zdaleka významu, který mu přísluší. Podle ústavní listiny jest ovšem účetní kontrolní úřad nezávislý. To jest správné. Ale předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu ani zdaleka nezaujímá postavení, jaké má ministr, neboť jest úředníkem. Důkazem toho jest zákon č. 103/1926, kde se upravuje jeho místo, kdežto o ministrech se mluví úplně odděleně. Ministr jmenuje úředníky svého odboru. Jak jsem slyšel, předseda našeho účetního kontrolního úřadu činí to prý také, ale v zásadě prý nemá k tomu právo. Jest to trpěný stav, zákonem neupravený, proto mohl by ony úředníky jmenovati vlastně také někdo jiný. Tito úředníci nejsou proto nezávislí. V Maďarsku na příklad předseda účetního kontrolního úřadu jest jmenován na doživotí, odpovídá za vše parlamentu. U nás tomu není ani zdaleka tak. Účetnímu kontrolnímu úřadu za všech okolností přísluší místo ministerstva nezávislého, aby mohl skutečně nestranně a bez jakýchkoliv překážek, bez pochybnosti a nezávisle kritisovati každé ministerstvo, i ministerstvo financí.

Ostatně v této souvislosti zmínil bych se rád ještě také o jiném zjevu: Víte, že u nás obor působnosti jednotlivých ministerstev není upraven? U nás nemáme upraveny obory působnosti jednotlivých ministerstev, nýbrž převzala se prakse ze starého Rakouska podle starého rakouského tajného oběžníku, který jinak nemá žádného významu, a dojde-li ke kompetenčním sporům, musí o nich býti sjednána v ministerské radě dohoda po dobrém. Také v té věci podám návrh.

To jsou nedostatky, které ovšem mají důležitý význam, a shrnuji je krátce takto: Závěrečný účet musí býti podán sněmovně zároveň s rozpočtem, musí býti zároveň s rozpočtem projednáván a musí býti projednáván týmž způsobem jako rozpočet. Nejvyšší účetní kontrolní úřad i se svým předsedou musí býti vybudován právě tak jako nezávislý úřad, resp. jako ministerstvo. Předseda nechť má stejná práva jako ministr, a pokud jde o další věci, které jsem uvedl, budiž také příslušnost ministerstev upravena a ustanovena zákonem. Představte si, jak to vypadá v praksi, neví-li dnes nikdo, ani samo ministerstvo, že ta a ta věc patří do oboru působnosti ministerstva. Nelze se ani domysliti, jaké by z toho mohly vzniknouti spory. Veřejnost nemá o tom ani tušení a snad ani většina poslanců neví, že takovýto poměr skutečně máme.

Promluvím-li nyní k závěrečnému účtu samotnému, dovolil bych si především ve všeobecné části tuto poznámku: u závěrečného účtu postrádám všeobecné kritiky. Závěrečný účet přináší nám pouze peněžní účet, konstatuje podle rozpočtu: Tolik a tolik povoleno, tolik a tolik vydáno. Proto uvádí rozdíl, buď aktivní nebo pasivní, dluh nebo pohledávku. Podle mého mínění není to správné, nýbrž účetní kontrolní úřad jest povinen připojiti k těmto faktům nestrannou kritiku, že ta a ta věc jest nesprávná, že to neb ono dlužno vytknouti, že to neb ono má býti zrušeno. Neboť v zásadě podle dnešního stavu nejvyšší účetní kontrolní úřad pouze konstatuje, odpovědno za to jest ministerstvo. Ale na ministerstvo, jak jsem již dříve řekl, se nemůže. Z pouhého peněžního účtu v závěrečném účtu nic nemám. Rozhoduje majetkový účet. Ale v které předloze objasní se stav nějakého majetku? Odkud víme, jaký majetek má stát? Odnikud. Státní podniky jsou sice povinny podle nařízení a zákona z roku 1924 sestavovati rozvažné účty. Ale jak vypadají tyto rozvažné účty? Jsou to jen účty podniků, daleko ne rozvažné účty v obchodním smyslu. Jak s tím chcete dnes pracovati? Dostáváte pouhý číselný materiál a nic jiného, nemluvě ani o tom, že nejste orientováni o zařízeních takového podniku, nebo že byste zde mohli něco vytknouti. Nemusíme se zastaviti u této věci. Nemáme přehledu, nehledě ke státním podnikům, ani o podnicích, na nichž je stát účasten, ať již ve formě akcií cukrovarů, paroplavebních společností nebo bank, nechci je zde číselně vypočítávati. Nemáme přehledu, nikdo neví, kolik má stát u toho či onoho cukrovaru nebo paroplavební společnosti, nebo u té či oné banky, ale my vůbec ani nevíme, jaké úroky onen kapitál nese nebo je-li výnosně uložen. Nuž, pánové, kde máte pro to vysvětlení? Není ho.

Mluvme o něčem jiném. Československo jest zemí fondů. Právě nyní se zabývám sestavením všech fondů v Československu. Nacházím jich asi 20 nebo ještě víc. A co máme zde? Meliorační fond, bytový fond a konec debaty. Kde máte fond pozemkového úřadu, kde je fond, z něhož má býti poskytnuta náhrada zaměstnancům, kde je fond na umělá hnojiva? Ani slova o tom, pánové. Pro boha, kdo nedbá těchto vad, kdo nemá pojmu o tom, co se zde děje, jak ony fondy vypadají, jak to s nimi je, kdo z toho dostává peníze, ten nemůže jasně viděti. Fondy tvoří vlastní kapitolu a při nové úpravě financí nebo v zákoně budeme musiti hájiti rozhodně stanovisko, aby celá věc nebyla aspoň zatěžována ještě novými fondy, neboť fondy znamenají v zásadě roztříštění hospodářství a pro účetní kontrolní úřad, to uznáte, obrovské ztížení kontroly. Neboť pak se prostě řekne: To není státní fond, nýbrž stát jest zde jen zúčastněn, a poněvadž to není státní fond, nic vám do kontroly není. To jest, pánové, skutečný stav a to musíme vytknouti. Tak to býti nesmí a nemá.

Máme ještě také tento případ. Chybí nám dosud finanční zákony a vadu projednávání státního závěrečného účtu musíme spatřovati také v tom, že Národní shromáždění nevydalo směrnic, jak naložiti s vykázanými přebytky. Vidíte ovšem při projednávání státního závěrečného účtu, že si ani nejvyšší účetní kontrolní úřad, ani ministerstvo nemusí dělati starosti, že by se někdo staral o přebytky. Ti lidé o nich nevědí, proto nemohou také dávati nějaké směrnice ani účetnímu kontrolnímu úřadu, ani ministerstvům, co vůbec mají s přebytky dělati. Ale pan ministr financí dr Engliš uznání hodným způsobem - musím to ve své nestrannosti uznati. i když se mi při tom bude vytýkati, že tím způsobím stav: "Co se rádo má, o se škádlívá" - konstatuji tedy s uznáním, že do finančního zákona pro r. 1928 do čl. XIX, odst. 2 vložil ustanovení, podle něhož přebytky připadají fondu pro umořování dluhů. Tedy opět nový fond! Ale to nevadí, jest zde a zkrátka dělá pořádek s celými přebytky za minulá léta. Stran tohoto fondu musíme si objasniti, je-li právní osobností, nebo je-li skutečně pouze fondem, u něhož jsou průběžné položky, jichž se má užíti právě k umořování dluhů. Jelikož tímto zákonem jsou nedostatky dřívějších závěrečných účtů napraveny, neobyčejně by nás zajímal přehled, o jaké přebytky vlastně jde, které mají býti tomuto fondu přiděleny. Musí nám býti jasný význam tohoto fondu, neboť při známé spořivosti naší státní správy dlužno právem předpokládati, že do tohoto fondu plynou velké částky a může se nám státi, že do rána budeme bez dluhů. (Veselost na levici.) Pánové, vy se smějete, vy se domníváte, že se nám to nemůže stát, ale ideálně posuzováno jest i to možné. Ale při tom vychází najevo zajímavá věc, že konečně vlastně musíme prostřednictvím těchto přebytků dostati přesné vysvětlení, co se vlastně děje se všemi zálohami, které se poskytují podle rozpočtu. A z takovéhoto přehledu účetního kontrolního úřadu bychom na konec zvěděli, co je se zálohou na likvidaci bývalé státní tukové ústředny v částce 83 milionů korun, jak se použilo vkladů u peněžních ústavů na upsání IV. státní půjčky privilegovanými osobami ve výši 492 mil., co jest se zálohami na úhradu schodků košicko-bohumínské dráhy v částce 920 milionů, které vznikly do r. 1923, co s pohledávkami za správami Čech, Moravy a Slezska, vyplacenými těmto zemím na úhradu platů učitelských jako zálohy v částce 691 milionů, co s pohledávkami za státním obilním ústavem ve výši 4886 milionů, co s pohledávkami za finanční správou ruských legií v částce 256 milionů, co s pohledávkami na československý díl rakouské půjčky Společnosti národů v částce 489 milionů, co s půjčkami u zemských peněžních ústavů k umožnění úpisu IV. státní půjčky v částce 194.6 milionu, co s penězi uloženými u státních podniků ve výši 728.8 mil., co s vklady u věcného fondu československých státních drah v částce 395.8 milionů a co s úhradou investičních výdajů v částce 1100.6 milionů. Proč jsem to uvedl? Poněvadž konec konců jsou to zálohy v částce 11.395.8 milionů. Při těchto zálohách musíme ovšem rozlišovati, zda jde o skutečné zálohy - tedy o investice atd. - ale také zvíme, které pohledávky jsou skutečně dubiosní na 50%. Ještě o tom promluvím. Mluvím-li o kontokorentních účinech, abych se u věci jen na chvíli zastavil, v tomto oddílu má vlastně býti uvedeno jen vyúčtování mezi různými státními pokladnami, vyplývající ze vzájemného styku a jehož konstatování jest třeba ke kontrole. Ale ze závěrečných účtů za léta 1924, 1925 a 1926 vidíme, že správní úřady vyúčtovaly zde také účiny, jež svou podstatou jsou plnění reálné a proto sem nepatří.

Několik slov o aktivech a pasivech nebo o pohledávkách a dluzích. Všichni znáte snad § 7 zákona z r. 1919, v němž se praví toto: "Nastane-li ve správním roce nutná potřeba poukázati výdaje, o které ve státním rozpočtu není postaráno, nebo jimiž se překročí povolený úvěr, nebo konečně jež mají býti vzaty z úvěru k jinému účelu nebo na jiné období povoleného, jsou příslušné úřady ústřední povinny, zaslati spis po dohodě s ministerstvem financí před výpravou k nahlédnutí nejvyššímu účetnímu kontrol. úřadu, jenž jest oprávněn učiniti do 8 dnů své námitky. Nelze-li námitek těch odstraniti dohodou, rozhodne ministerská rada, jejíž porady v tomto případě předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu jest povinen se zúčastniti." Musíme dělati rozdíl mezi překročeními, která skutečně mají souhlas účetního kontrolního úřadu podle §u 7 a která mají zákonný podklad, jakož i mezi potřebami a překročeními, která nařídila pouze ministerská rada. Při tom musíme konstatovati, že tato jsou úplně nezákonná a nepřípustná, a bude třeba přezkoumati, do jaké míry mohou se takováto rozhodnutí skutečně opírati o zákon nebo nařízení.

Několik slov k dubiosním pohledávkám. Již dříve jsem se zmínil, že za dubiosní pohledávky můžeme považovati zálohy na výplatu učitelských platů. Finanční správa musí konečně jednou dáti věc do pořádku a tyto zálohy nesmějí již dále vléci. Nemá to smyslu právě tak, jako výše daňových nedoplatků a výše nedoplatků při dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku. Jsou to nesprávné číslice, s kterými počítá jen objektivní posuzovač, který nezná věc podrobněji. Kdo však situaci zná, ví dobře, že stát nemůže ani částečně vymáhati tyto daňové nedoplatky a tyto nedoplatky z dávky z majetku a z dávky z přírůstku na majetku. Za dubiosní dlužno jistě také považovati asi miliardu na ruské a ukrajinské státní příslušníky, kterou prý vydalo ministerstvo zahraničí. Mluvím-li o těchto odchylkách podle §u 7 zmíněného zákona, činí tyto odchylky r. 1925, myslím, asi 270 milionů. Ty však ovšem nejsou obsaženy v povolených více než 500 milionech Kč. V odůvodnění rozdílu v závěrečném účtu za r. 1926 máme také takové položky, na příklad položky 120, 152, 155, 156, 157, 158 a 160, všechny v kap. 11. Nechť žije branná moc! Tam jsou ona překročení, kde se odvažují opět jednou netázati se nejvyššího účetního kontrolního úřadu, ačkoliv máme ustanovení §u 7. Proč to máme opomíjeti? Či dlužno se zde obávati, že účetní kontrolní úřad by to snad mohl nepovoliti a snad vznésti odpor k ministerské radě? Rozhodně jest to zákonitá cesta a ta druhá nezákonitá, a kdybychom měli zákon o ministerské odpovědnosti, mohlo by se některému ministrovi přihoditi, že kdyby toto povolení neměl, musil by platiti a být zavřen. To vše jen pod zorným úhlem ministerské odpovědnosti. Poněvadž u nás takové odpovědnosti nemáme, jsou tyto poměry přípustné a možné, neboť jinak nemohlo by se to státi. Musíme si všimnouti ještě této věci: Také v případech, kdy účetní kontrolní úřad dá svolení podle §u 7, měla by býti v zásadě ustanovena částka, která nesmí býti překročena, asi jako při prodeji nemovitého majetku. Tu má dnes ministr financí při prodeji nemovitého majetku ještě povolení do 5 milionů Kč, nad tuto částku musí se tázati Národního shromáždění. Ale zde u nás to nemá vůbec žádného významu. Vidíte však, pánové, že takovéto věci musí býti nějak vymezeny a musí býti řečeno: Do 5 milionů může ministr financí jednati podle svého uvážení, což nad to jest, patří před tuto sněmovnu. Chceme věděti, co se děje. Neboť jinak nemá celá kontrola žádného smyslu. V rozpočtu to není, do závěrečného účtu zařadí se povolení a nikdo se již o to nestará. Domnívám se však, pánové, že se za žádných okolností nesmí s penězi takto nakládati.

Několik slov o státních podnicích při všeobecné části. Víte, že všem státním podnikům ukládá se v §u 1 nařízení č. 206 z r. 1924, aby zavedly obchodní zásady, aby podniky vedly obchodně. K tomuto pojmu patří také předkládání obchodních rozvahových účtů. O té věci mluvil jsem již dříve, ještě se k tomu vrátím. Ale táži se: Lze všechny tyto státní podniky zařaditi pod pojem obchodního hospodaření? Na příklad: Státní učebné ústavy v Libverdě a v Uhřiněvsi. Peníze vynakládají se tam na vyučování žáků. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by třeba poskytovati subvenci. Druhý příklad: Tabáková režie. Jak je to tam? Jest tabáková režie obchodní podnik či nikoliv? Jest! Je-li však obchodní podnik, musíte předsedu tabákové režie ihned zavříti, poněvadž podle obchodních pravidel podnikatel smí vydělati pouze občanský zisk. Nákup tabákových výrobků stojí stát 230 milionů a jako zisk se udává 1279 milionů. To je lichva! A ten člověk by musil býti pro lichvu zavřen. Ale nechme žertu! Tabákovou režii nelze však považovati v tomto smyslu za podnik obchodní s obchodním hospodařením, poněvadž to není možno.

V úvodních zprávách k závěrečným účtům, právě pokud jde o státní podniky, zmínili jsme se o mnoha nerozřešených otázkách. A tu jest přece velice zajímavé, podíváme-li se jednou vůbec na otázku uložení kapitálu ve státních podnicích. Ať úmyslně či bez úmyslu, u drah a pošty chybí podklad. Snad se béře ohled na reparační komisi. Ale v zásadě při povinnosti míti obchodní bilance, musilo by se dojíti také k tomu, že se použije také zákona o stabilisačních bilancích, neboť, pánové, při bilanci, není-li při tom zároveň uveden provozní kapitál a uložený kapitál, nemůžete zjistiti, dá-li se vůbec mluviti o výnosnosti. To úplně chybí. Proto nemůžeme také nikdy mluviti o tom, že máme úplný inventář.

Nuž, jaké je stanovisko účetního kontrolního úřadu ke státním podnikům? Zákonem jest to také ustanoveno, ale žádnému člověku ani nenapadne, aby snad správní sbor nebo revisní komise přibraly k poradám účetní kontrolní úřad, neboť při tomto nazírání na účty závodu a tak zvanou bilanci nebyly by pak snad vůbec možné tyto diference mezi účetním kontrolním úřadem a ministerstvy, k nimž zcela určitě dojíti musí. Ale pak by se změnilo také mnoho jiného. Pak by totiž účetní kontrolní úřad nahlédl do skutečného obsahu obchodování závodů. Tak na příklad státní cukrovary vykázaly r. 1925 zisk 6347 milionů. R. 1926 vykazují zisk 849 milionů. Cukr zdražil. Odbyt cukru se celkem také nezmenšil. Tedy odkud tento rozdíl? Vysvětlení? Žádné. Jiný příklad. Státní dráhy. R. 1926 mají přebytek 121 milionů. Při tom nebyly však započítány přídavky k platům v částce 61 milionů, pense 40 milionů, provozní schodky místních drah 112 milionů.

V krátké době, kterou mám k disposici, mohu ovšem poukázati na státní závěrečný účet jen tu a tam a snažil jsem se to učiniti všeobecně. Pokud jde o závěrečný účet zvláště, musím prohlásiti, že jest ovšem velmi chvalitebné, že byl předložen zároveň s rozpočtem. Ale po této stránce nastalo podstatné zlepšení také materielní. Záleží v tom, že finanční správa, pokud jde o hospodaření mimo rozpočet, učinila konec dřívějšímu systému. Neboť nesmíme si zatajovati, že r. 1924 byl zahájen rok pokladním stavem 2979 milionů, koncem r. 1924 klesl na 1852 milionů a r. 1925 na 468.9 milionů. V této době bylo tedy z tak zvaného tajného rozpočtu vzato přes 2¹/₂ miliardy, nebo lépe řečeno r. 1924 vzali jsme z tohoto tajného rozpočtu 2754 milionů, r. 1925 2520 milionů a dnes vidíme příznivý rozdíl, že dr Engliš vzal si zálohu již jen 183 milionů. To jest pokrok, jehož naprosto nelze podceňovati. Jestliže při hospodaření mimo rozpočet činíme rozdíl mezi úvěrovými operacemi, máme výdaje ve výši 4725 milionů a příjmy 1780 milionů, takže docházíme k saldu 2945. Účet vykonaného pokroku činí ve výdajích, jak již řečeno, 183 milionů, v příjmech 3431 milionů, takže máme saldo plus 3248 milionů, kdežto na příklad r. 1924 měli jsme ještě minus 2528 milionů. Těchto 183 milionů jest v zásadě zákonně kryto a nemá tedy účelu dále se při nich zdržovati. Ale plus 3200 milionů dá se opět vysvětliti tím, že byl likvidován válečný obilní ústav. Jak známo, dostal zálohu 4886 milionů. Z toho jest za moučnou půjčku hrazena pouze částka 2007 milionů. Zbytek musí se ovšem opět vyrovnati nějakým taškářstvím. Tu si totiž stát musí dáti sám zálohu úvěrními operacemi. Nenajde-li se jiná cesta, musí se to tak udělat.