Vnucuje se tu otázka: "Což nepotřebuje
už stavební ruch státní podpory?"
Odpověď pádnou dává tu několik
číslic nade vše výmluvných. Vezmeme
případ hlavního města Prahy. Dle úředních
odborných údajů je průměrná,
předpisům veřejné hygieny odpovídající,
hustota bydlení 250 obyvatel na 1 ha. Ve Velké Praze
je ještě dnes průměr 568 obyvatel na
1 ha, tedy více než dvojnásobný proti
odborně přípustnému a zdravotně
odpovídajícímu průměru. Žižkov
pak vykazuje dokonce hustotu 1204 obyvatele na 1 ha, převyšuje
tedy 5krát přípustný průměr.
(Slyšte!) My ještě dnes vidíme
proto ve Velké Praze mnoho chudáků bydlících
ve sklepních děrách, dřevěných
boudách, lidí bez přístřeší
vůbec, lidí bydlících na půdách
a v barákových i v jiných vagonových
koloniích. Takové byty jsou samozřejmě
semeništěm nejrůznějších
nemocí, hlavně tuberkulosy, i jiné hmotné
a mravní bídy. Je to ten nejtemnější
stín Prahy.
Budiž při této příležitosti
dovoleno dotknouti se bolestné otázky těch
největších pražských chudáků
v ohledu bytovém, kolonistů. Je jich rozseto po
periferiích kolem 12.000 a jsou to lidé většinou
deložovaní, na dlažbu vyhození. Za poslední
- opravdu krvavý groš - vybudovali si jakous takous
střechu nad hlavou vně města, aby nikomu
nepřekáželi a aby ze svých nepatrných
prostředků mohli si vůbec přístřeší
pro sebe a děti vybudovati. Avšak nyní visí
nad nimi jako Damoklův meč stálá hrozba
o zrušení kolonií, což by značilo
odnětí jim posledního útočiště.
Případ je tak tragický, že zasluhuje
pozornosti celé veřejnosti. Státní
regulační komise, v jejíž rukou leží
osud těchto nešťastníků, bude musiti
za pomoci státu - finance obce jsou podvázány
- zachrániti kolonisty. Ať se definitivně a
konečně prohlásí, které kolonie
se dají držeti stále, a pak ať všechna
práva jsou jim zajištěna, pro ostatní
kolonisty buďtež ihned vybudovány slušné
a řádné byty. Před vybudováním
těchto řádných náhradních
bytů nemůže býti sáhnuto na kolonisty
a na jejich za tak až dojemných okolností vybudovaná
útočiště. Kolonistům je třeba
jistoty, nynější jejich postavení a
hrozby nad nimi se vznášející vhánějí
je do zoufalství. Je jim také třeba vodovodu,
kanalisace i osvětlení - jsou to lidé jako
my.
Avšak nejen v Praze, nýbrž i všude jinde
v republice je velká bytová nouze. Bylo by nošením
dřeva do lesa, kdybych tu měl opakovati statistiky
o bídě bytové v celé republice, zejména
na periferiích republiky a v je jích průmyslových
i městských střediskách, bylo by trapným
opakováním, kdyby se tu měly přednášeti
stálé a snažné žádosti dělníků,
státních a veř. zaměstnanců
a všech bytovou nouzí trpících. Mohl
bych tu přednésti přímo srdcervoucí
případy z Brněnska, Ostravska, ze Slovenska
i z Podkarpatské Rusi.
Je proto třeba hledati příčiny bytové
nouze a odpomáhati jí. Vedle nedostatečné
péče státu o podporu stavebního ruchu
jsou hlavními důvody dnešní krise bezohledné
zdražování stavebních hmot a nezřízená
lichva se stavebními pozemky. V republice mohli jsme míti
nyní výbornou konjunkturu stavební, protože
úvěr byl poměrně laciný to
je věc u každého stavebníka nejdůležitější.
Avšak spekulace a anarchisticky vedené soukromé
podnikání zmocnilo se stavebních pozemků
i stavebních hmot a žene jejich ceny do horentní
výše, paralysujíc tak možnost klidného,
zdravého a pevného rozvoje stavebního ruchu.
Kam vede lichva se stavebními pozemky, ukazuje příklad
Prahy, kde dostoupily ceny stavebních pozemků závratné
výše. Spekulanti se stavebními pozemky, nakoupivší
před několika lety pozemky za sta korun, prodávají
je nyní za sumy desateronásobné, ba i vyšší.
Pozemky, jež prodávány byly v Bubenči
r. 1922 za 350 Kč za sáh, prodávají
se nyní za 3000 Kč za sáh, uvnitř
města pak prodává se sáh až za
50.000 Kč, při čemž stát jako
majitel předchází při cenění
špatným příkladem. Lichvě se
stavebními pozemky nutno čeliti energickými
prostředky - je to ze všech druhů lichvy lichva
nejhorší. Dosavadní zákony o opatřování
stavebních míst, o vyvlastnění, ukázaly
se nedostatečnými a jsou spojeny pro malé
stavebníky s mnoha nepříjemnostmi a šikanami.
Řízení jest komplikované, v případě
odvolání ukládají se žadateli
náklady odvolacího řízení,
úřady pak vycházejí často silným
vlivným jedincům proti drobným uchazečům
vstříc a zdržují jednání
nebo nevyřizují věci vůbec.
Jako drastický příklad nedostatečnosti
zákonných předpisů i jich nedodržování
uvádím dotaz, který podáváme
právě ve věci sevljušské, kde
přes mnoho intervencí chrání se nedotknutelnost
pozemků hortyovského šlechtice Perenyiho, ač
malí rusínští, maďarští
i čeští uchazeči trpí velkým
nedostatkem půdy v přelidněném městě.
Čím ostřejší a drakoničtější
budou pro majitele předpisy o nuceném vyvlastnění
stavebních míst, tím humannější
a účelnější budou ve svých
důsledcích pro celek.
Úžasná lichva prováděna je dnes
také se stavebními hmotami, jichž ceny ženou
se do výše, při čemž dlužno
podotknouti, že dělníci na těchto ziscích
participují buď nepatrně nebo vůbec
nic. Dne 16. března t. r. měl jsem příležitost
ukázati v této sněmovně a doložiti
konkrétními daty, jak to vyhlíží
u nás s cementárnami, cihelnami, vápenkami
a se dřevem. Od té doby se poměry podstatně
ještě zhoršily. Není jistě bez
zajímavosti, že sám spolek čsl. inženýrů
velmi ostře odsoudil letos ve svém časopise
nezřízené zisky podnikatelů se stavebními
hmotami a žádal, aby nadměrný zisk podnikatelů
byl veřejnosti vrácen ve zlevněném
produktu, umožňujícím lacinější
stavění.
V cihelnách pracují dnes dělníci za
bídných poměrů, v dobré polovině
bezesmluvně, při čemž hodinové
mzdy cihlářů činí 2 Kč
až 2.50 Kč, nejvýše 3 Kč. Průměrná
mzda v republice za vyražení 1000 cihel pohybuje se
kolem 50 Kč, na Moravě, Slovensku a Podkarpatské
Rusi i níže. Při velmi namáhavé
práci od slunce východu do západu vydělá
cihlářská rodina týdně 150
až 180 Kč. Naturální byty cihlářů
jsou při tom obrazem bídy; jsou to většinou
boudy, chatrče, cikánská přístřeší.
Majitelé cihelen a podnikatelé však prosperují
stále více a více. Kdežto před
válkou byla cena cihel 15 až 18 Kč, je třeba
platiti nyní za cihly 320 Kč loco cihelna, na staveništi
samém v Praze pak dokonce až 420, ba i 490 Kč.
A často nemožno jich ani dostati a musí se
na cihly čekati, až kartel dodá potřebné
množství. Kartely cihelen působí stejně
jako všechny ostatní zkartelované podniky se
stavebními hmotami velmi neblaze na ceny stavebnin a bylo
by účelno a nutno podívati se dobře
na tyto kartely a učiniti jejich řádění
konec. Aby se zakryly nadměrné zisky cihelen, praktikuje
se lichva s cihlami tím způsobem, že majitelé
cihelen prodají výrobu povozníkům,
kteří pak dělí se s podnikateli o
zisk a vina z abnormálně vysoké ceny cihel
svaluje se pak na dovoz. Bylo by proto nutno umožniti pomocí
snížených tarifů na stavební
hmoty dovoz materialií do Prahy i jiných měst,
kde se mnoho staví. Zejména je to ovšem nutno
všude tam, kde jde o stavbu obecně prospěšných
podniků, nemocnic atd. Podáváme v tom směru
své návrhy. Charakteristickým dokladem podnikatelské
ziskuchtivosti velkých zkartelovaných cihláren
je kampaň, kterou podnikají právě
nyní v tisku proti obecní cihelně v Praze.
Protože je tu možnost kontroly cen při výrobě
a možnost regulování cen, pracuje se všemi
prostředky proti.
Zlé jsou dnes také poměry v cementárnách
a ve vápenkách. Konjunktura podnikatelů je
tu přímo skvělá, dělnictvo
však a konsumenti z ní nemají nic. Před
válkou prodával se cement v továrně
za 3.50 K i laciněji, dnes však při zdokonalení
výrobních prostředků prodává
se 100 kg cementu za 29 až 33.50 Kč. Mzdy cementářského
dělnictva před válkou pohybovaly se kolem
4 K, dnes pak při těžké a nezdravé
práci u stálých dělníků
kolem 37 Kč na př. u Králodvorské
cementárny. Při tom však nestydí se
tato cementárna pracující se zisky, jež
dále uvedu, snižovati úroveň dělníků
a ožebračovati je tím, že zaměstnává
i dělníky sezonní s využitkováním
roztříštěnosti dělnictva. Těmto
sezonním dělníkům platí pak
24 Kč denně a může je kdykoliv vyhoditi
okamžitě z práce. Při tom, jak je známo,
je práce v cementárnách i vápenkách
toho druhu, že dělníci nechávají
v těchto závodech v poměrně mladém
věku plíce i žaludek. V řadě
cementáren moravských i slovenských jsou
pak poměry ještě horší, denní
mzdy u mužů činící 20 Kč,
u žen 15 Kč na den, nejsou tu zvláštností.
Dělníci jsou s majiteli cementáren ve stálém
těžkém mzdovém boji, podnikatelé
jim stále hrozí propuštěním z
práce, omezením práce atd. A při tom
právě cementárny prosperují tak, že
jejich zisky volají přímo po trestech a po
zakročení. Byla již několikráte
citována v této sněmovně data o Králodvorské
cementárně, bylo voláno po zakročení,
ale marně. Králodvorská cementárna
je nejdůležitější ze všech
podniků, ona reguluje ceny jako nejdůležitější
faktor na trhu cementu v naší republice. Je zajímavé
sledovati roční bilance Králodvorské
cementárny za poslední léta. V březnu
jsme vypočítali, kolik činily zisky cementárny
v letech 1925 a 1926. Nyní jen dodáváme,
že podle bilance z r. 1927 se zisk cementárny v r.
1927 proti roku 1925 zdvojnásobil - činí
r. 1927 57,373.000 Kč proti 28,445.000 Kč r. 1925,
při čemž ještě velká část
zisku ukryla se do investičních nákladů,
jimiž byla továrna zmodernisována a ve všech
směrech dobře vypravena.
Mimochodem podotýkám k tomu, abych charakterisoval
ducha naší poslední daňové reformy,
že položka "daně a veřejné
dávky" poklesla u Králodvorské cementárny,
výborně prosperující a své
dělníky, zvláště sezonní,
mizerně platící, z 8.6 mil. Kč na
5.5 mil. Kč. Dividenda činí v r. 1927 stejně
jako v předešlém roce 50% - cifra, která
volá jistě do nebe, uváží-li
se, že mnoho zisku je ještě utajeno a uloženo
jinak. Není divu při tomto anarchistickém
soukromokapitalistickém podnikání, že
kurs papírů cementárny, který činil
r. 1920 pouhých 750, stoupl ke dni 1. března 1928
na 4545, tedy šesteronásobně.
Budiž při této příležitosti
dovoleno poukázati na jednu okolnost, která by měla
vzbuditi pozornost vlády i celé naší
veřejnosti, totiž že akcie našich cementáren
skoupili většinou zahraniční cizí
kapitalisté, kteří však dali veřejnou
výzvu ve svých odborných listech, aby se
jejich levný německý cement do naší
republiky nedodával. Tak tedy vydělávají
zahraniční kapitalisté enormní zisky
v našich cementárnách, náš cement
se při tom československými odběrateli
draho platí a naše dělnictvo se při
výrobě mizerně honoruje, zatím co
v Německu a Rakousku mají konsumenti cement u těchže
majitelů cementáren mnohem lacinější.
Je to přímo neuvěřitelná hospodářská
politika - analogie našeho hospodářství
s cukrem, lihem, železem i dřevem. Vyvážíme
lacino do ciziny nebo umožňujeme svou hospodářskou
politikou laciný prodej zboží v cizině,
zatím co se doma prodává a žije draze.
Na útraty naší malé republiky žije
pak část bohaté a hospodářsky
mocné ciziny. Takováto hospodářská
politika je sebevražedná; její kořeny
tkví ovšem ve zlořádech dnešního
soukromokapitalistického a anarchistického podnikání,
které nebere ohled ani na konsumenta, ani na masu malých
a středních producentů, nýbrž
jen na zájmy kapitalistů a velkopodnikatelů.
Úvahy o hospodářské politice naší
republiky za nynější koalice stanou se ještě
pesimističtějšími, podíváme-li
se u nás na trh dřeva, té velmi důležité
stavební hmoty. Je zajímavé sledovati vývoj
cen dříví u nás od r. 1924. U dřeva
tvrdého a kulatiny stoupl index cen z 652 r. 1924 na 1235
r. 1927, tedy o plných 100%. Stejně u měkké
kulatiny, kde stoupl index cenový ze 416 r. 1924 na 813
r. 1927, tedy rovněž o plných 100%. Podobně
je tomu s cenami řeziva omítaného. Letos
se pak poměry na trhu dříví ještě
zhoršují. Řezivo smrkové stouplo od
loňska o 20%, borové o 30%, stavební dřevo
až o 40%. 1 m3 borovice, prodávaný
loni za 540 až 560 Kč, stojí nyní 630
až 690 Kč, 1 m3 dřeva prodávaného
loni za 480 až 520 Kč, stojí nyní 530
až 600 Kč! A to jde o dřevo vagonové,
v detailu je ovšem dražší.
Možno říci, že enormní zdražení
dřeva loni a letos bylo signálem k zdražení
ostatních stavebních hmot. Při tom je na
věci smutné - již mnohokrát mluvil jsem
sám o tom v této sněmovně - že
sama státní lesní správa mnoho zavinila.
Z jižních Čech prodala nejlepší
borové dřevo do ciziny, doma pak nebylo materiálu.
Bez zřetele na celkové zájmy dřevoprůmyslu
a na dělnictvo zaměstnané v tomto oboru,
prodala správa na velkostatku Schwarzenbergově v
Třeboni a Ferdinanda d´Este v Chlumu všechno
borové řezivo do ciziny bez přihlížení
k domácí potřebě. Tak zásobujeme
naším dobrým dřevem cizinu, zatím
co doma je nedostatek. Ceny stavebního dříví
pak ovšem u nás stoupají a je ho nedostatek.
Předseda: Upozorňuji pana řečníka,
že jeho řečnická lhůta již
uplynula.
Posl. inž. Nečas (pokračuje): Budu
hotov za pět minut.
Z Podkarpatské Rusi, kde více než polovina
vší půdy je pokryta lesy, slyšíme
také stálé stereotypní stesky našich
pil a podnikatelů, že nemají dosti dřeva,
protože se prodává cizincům. Stesky
ty, zvláště z Rahova, jsou takového
druhu, že se jimi budu zabývati jinde a obšírněji.
Nízké poplatky na vývoz kulatiny umožňují
zejména Německu, že je schopno zakoupiti veškeré
zásoby, které zpracovány tamními vyspělými
moderními závody, docházejí k nám
často zpět. U nás naproti tomu máme
na vývoz řeziva značné poplatky, takže
nemůže býti vyváženo, jak toho
potřeba vyžaduje, ač Československo
má řadu dobrých pilařských
podniků, vyhledávaných i cizinou.
I když uvážíme, že jsou tu svízele,
které se - zvláště v obchodní
politice - dají někdy těžko překonávati,
přece jen musíme označiti naši dřevařskou
politiku, zejména způsob hospodaření
naší státní lesní správy,
v celku za nezdravou a brzdící i poškozující
náš stavební ruch a jeho rozvoj.
Při tom znovu třeba zdůrazniti, že dřevařské
dělnictvo a dělníci na pilách jsou
žebrácky placeni. Mzda v průměru činí
2 Kč, nanejvýše 3 Kč za hodinu. - O
dřevorubcích venku, jejich ubytování
atd. nechci se při tom ani zmiňovati. Dělnictvo
nemá ze zvyšování cen dřeva,
jeho hnaní do výše, ničeho a dojde-li
tu a tam k nepatrnému zvýšení mzdy,
není to naprosto vyváženo stoupající
drahotou.
O našem dřevu můžeme říci
- v jiném ovšem smyslu než o cementu - že
z něho žije cizina, domácí potřeba
však že není dobře a plně uspokojena
a že nad to musí býti přehnaně
vysoko placena.
Přejdu nyní ostatní stavební hmoty,
- u nichž bych mohl stejně jako u cihel, cementu a
dřeva uvésti data a doklady o zdražení
hmot a špatných při tom mzdách - a dotknu
se jen několika slovy skla, protože tento případ
je zvláště křiklavý. Postavení
sklářského dělnictva a vliv této
práce na zdraví dělnictva jsou známy,
nebudu jich rozváděti. Avšak zdůrazniti
se musí, že kartel sklářů zdražil
proti loňsku sklo až o 150%. Zasklení 1 m2
sklem 2.2 mm silným stálo r. 1927 - 17.50 Kč,
letos 33 Kč, zasklení sklem 3 mm silným stálo
loňského roku 26 Kč, letos 51 Kč.
Znám případ, že sklenář,
který oferoval levněji, byl od kartelu pokutován.
Úhrnem možno říci, že následkem
stále stoupajícího zdražování
stavebních hmot zdražily se stavby proti loňsku
o 16 až 20%. Nepatrné zvýšení mezd
dělnictva stavebního o 5-10-13% není v žádném
poměru ke stoupnutí cen životních potřeb.
Zatím co majitelé podniků se stavebními
hmotami bohatnou, platí konsumenti draho materiál
a životní úroveň dělnictva padá.
To je ovšem stav neudržitelný. Opakujeme proto
svůj starý požadavek po obnovení cenových
a lichevních soudů a zostření jejich
prakse zvlášť proti podnikatelům se stavebními
hmotami. K ozdravění poměrů je tu
třeba zakročení se vší přísností.
Letos slyšíme kolem sebe stále mnoho krásných
slov o stálosti naší měny, aktivnosti
naší bilance, ozdravění státního
rozpočtu, o konsolidaci všeho hospodářského
života. Mnoho takových krásných slov
padlo minulé dny na manifestační jubilejní
schůzi Svazů čsl. průmyslníků.
Ministr obchodu pan inž. Novák ukončil
tam svoji hlučně aklamovanou řeč -
mluvil tu ovšem jako továrník, ne jako ministr
všeho obyvatelstva - těmito slovy: "Háje
vždy a všude zásadu soukromého vlastnictví
a soukromého podnikání se všemi důsledky
tohoto principu, věřím, že tak nejlépe
prospěji našemu státu a našemu národnímu
hospodářství."
Dnes projednávaná předloha dává
však při bedlivém a objektivním analysování
mnoho příležitosti k poznání,
že právě ten panem ministrem vychvalovaný
princip vedl ve svých důsledcích k anarchii
a krajně nezdravým poměrům v řadě
výrobních odvětví.
Šlo se - za vedení dnešní koalice zejména
- v hospodářském a sociálním
ohledu cestami falešnými, které prospěch
přinášely jen hrstce lidí, ale celku
škodu. Od celní předlohy a odbourávání
našich sociálně-politických zákonů
až ke předloze generálské - to je doba
utrpení pracujících tříd a
ponížení republiky, které však
se napraví, doufáme, už v budoucnosti nedaleké,
jakmile padne a bude odstraněna tato vláda - exponent
činitelů jen podnikatelských. (Potlesk
poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Jílek. Dávám mu slovo.
Posl. Jílek: Soudruzi a soudružky, paní
a pánové! Nedělní družstevní
manifestace zavdala příčinu buržoasnímu
a s ním refomistickému tisku ke štvaní
proti komunistům, kteří dovedli této
manifestaci vtisknouti třídně-bojovný
ráz. Buržoasní tisk štve, protože
komunističtí dělníci udělali
tímto svým vystoupením díru do jubilejních
oslav desetiletého trvání Československé
republiky. Reformistický tisk rád by svým
štvaním na komunisty zahalil skutečnou příčinu
svého vzteku. Je mu nemilým, že se v neděli
objevila skutečná síla komunistického
vlivu a že se reformistům nepodařilo zneužíti
dělnického projevu pro manifestaci holdu a věrnosti
dělníků buržoasnímu státu.
Pracující lidé nemají však žádného
důvodu k oslavám. Většina jich jasně
již chápe, že stát - jak pravil K. Marx
- jest orgánem třídního panství,
že je orgánem utiskování jedné
třídy druhou, že zjednává "pořádek",
který upevňuje a uzákoňuje toto utiskování
a tlumí srážky tříd. Československá
republika jest orgánem třídního panství
bohatých, orgánem utiskování třídy
chudých třídou bohatých, zjednává
"pořádek" ve prospěch bohatých,
který upevňuje a uzákoňuje toto utiskování
a tlumí odboj chudých proti bohatým. Není
tedy, jak rádi tvrdí reformisté, orgánem
třídního usmiřování,
i přes to, že jde o demokratickou republiku, neboť
demokratická republika jest - podle Engelse - "nejlepší
ze všech možných zástěr kapitalismu;
v demokratické republice vykonává bohatství
svoji moc nepřímo, avšak tím jistěji."
To už důkladně poznala velká část
pracujících lidí tohoto státu, proto
nejsou ochotni holdovati tomuto kapitalistickému státu
a svému přesvědčení dávají
průchod způsobem důstojným třídně
uvědomělých lidí. Všem projevům,
kterých se zúčastňuje třídně
uvědomělý proletariát, snaží
se vtisknouti svůj třídní ráz,
plným právem staví proti státní
vlajce svůj rudý prapor, proti kapitalistickému
státu staví svůj stát dělníků
a pracujících rolníků, proti vlasti
buržoasní staví svou vlast proletářskou:
Sovětský svaz socialistických republik.
Při oslavách desátého výročí
SSSR, rozháněly nás policejní pendreky,
k oslavám desetiletí buržoasní republiky
československé nás policejní pendreky
nedonutí.
Má-li pracující lid takové názory,
jsou tím vinny poměry, ve kterých žije
svůj bídný život. "Myšlení
lidu" - praví Marx -"určuje jejich společenské
bytí". U pracujících lidí v Československu
se to plně potvrzuje.
Dnes není doba, kdy se mohli bohatí vymlouvati na
nutnost všeobecného strádání.
Buržoasní tisk píše o konjunktuře.
Podle něho vypadá situace ve výrobě
takto:
Podle zpráv československé Národní
banky poklesl ke konci března počet nezaměstnaných
v republice proti únoru 1928 o 8495. Podle předběžných
zpráv ministerstva soc. péče lze odhadovati
v dubnu 1928 úbytek nezaměstnaných asi na
20 až 25%. Počet nezaměstnaných v březnu
1928 byl ze všech předešlých let z tohoto
období ročního nejmenší. V průmyslu
v některých odvětvích v dubnu a začátkem
května je zlepšení a jen v ojedinělých
případech nastalo oslabení. Nejpronikavější
oživení činnosti nastalo ve stavebnictví
a ve všech s ním souvisících průmyslech.
Průmysl zemědělský byl v celku zaměstnán
dobře, v pivovarech pracuje se uspokojivě, jen v
cukrovarském průmyslu dostavila se krise v důsledku
snížení anglického cla na surovinu.
Průmysl potravinářský je zaměstnán
normálně, zpracování mléka,
čokolády a cukrovinek je na vzestupu.
V uhelné těžbě dostavilo se jisté
oslabení, jako se tou dobou každoročně
dostavuje. Ale přes to těžba uhlí kamenného
v dubnu 1928 proti dubnu 1927 stoupla o 4%, hnědého
docela o 13% a výroba koksu zvýšila se o 13%.
Železárny (hutě) jsou velmi dobře zaměstnány,
vysoké pece pak pracují při plné kapacitě.
Zároveň s tím vzrůstá spotřeba
železa doma a vývoz za dobré ceny za hranice.
Ke zvýšení domácí spotřeby
železa přispívá velký počet
staveb. Spotřeba oceli proti době předválečné
stoupla docela o 50% a nové objednávky stále
docházejí.
Továrny na stroje dostávají další
objednávky doma i z ciziny, automobilky pak přijímají
nové dělnictvo. Poptávka po strojích
hospodářských rovněž oživuje.
Veškeré podniky stavebního průmyslu
mají silnou konjunkturu. Cementárnám se daří
znamenitě, v cihelnách pracuje se přes čas,
i lomy jsou dobře zaměstnány, průmysl
keramický je zaměstnán tak dobře,
jak tomu ještě od konce války nebylo.
Sklárny pracují poměrně dobře,
veškeré podniky, resp. odvětví nejsou
sice zaměstnána plně, nicméně
i zde nastalo znatelné zlepšení po dlouhé
nemoci. Veliké objednávky pro sklárny došly
z Ameriky a Francie.
Průmysl porculánový vykazuje jisté
oslabení.
V textilním průmyslu nastalo oslabení. pokud
se týče výroby bavlny, jejíž
odbyt je menší, ba omezuje se zde dokonce doba práce,
místy pracuje se do skladu. Naproti tomu podniky na zpracování
vlny stojí si lépe, jsouť zaměstnány
dobře, což lze říci i o průmyslu
hedvábnickém. Ale lnářský průmysl
stojí si spatně, práce se zde omezuje, ba
podniky se zastavují. V konfekčním průmyslu
je práce dosti, výroba obuvi kvete a vyváží
se jí hojně.
Chemický průmysl je zaměstnán lépe,
papírnický slaběji.
Kapitalistické zisky tomuto popisu situace plně
nasvědčují. Loňského roku činila
míra nadhodnoty podle výpočtu soudr. Freunda
okrouhle 200% variabilního kapitálu, který
činil 24.2 miliardy Kč. Dosahuje tedy dosažená
nadhodnota 49.2 miliardy Kč. Jak obrovský je tento
dosažený zisk, poznáme nejlépe z porovnání
se ziskem vysoce vyvinuté výroby Spojených
států severoamerických, která dosáhla
podle soudr. Vargy r. 1927 něco přes 100% nadhodnoty.
Průmysloví kapitalisté, velcí sedláci
a zbytkáři se za minulý rok nikterak neomezovali
ve své spotřebě, naopak užívali
plnou měrou, a přesto jim po odečtení
výdajů na veřejné dávky na
ně připadající, na sociální
pojištění, na platy zaměstnanců
v obchodě a bankovnictví, na platy do ciziny, celkem
11 1/2 miliardy Kč,
zůstává v průmyslu a obchodu 37.7
miliardy Kč na spotřebu a akumulaci doma. Potom
je snadno možno, aby se statisíce vyhazovaly na bankety
průmyslníků za přítomnosti
vládních činitelů, jako byl poslední
18. t. m. v Praze v Lucerně.
Protějškem k neobyčejně vysokým
ziskům a blahobytu buržoasie je neuvěřitelně
nízká životní úroveň proletariátu.
Velmi nízké mzdy převážné
části dělnictva, vysoká a stále
vzrůstající drahota v době několikanásobně
zvýšeného výkonu. Pracující
člověk je bez přehánění
bezprávným otrokem s bídnou existencí.
Dělník ve fabrice a na velkostatku, malorolník
na "své" hroudě, malý úředník
v kanceláři, drobný státní
zaměstnanec a voják ve službě jsou dnes
skutečnými otroky.
Při mizerných platech a šílené
výkonnosti nemohou se ani ozvati, za každý
projev protestu hrozí jim vyhazov z práce, nezaměstnanost
a v pravém slova smyslu smrt hladem.
Toto enormní vykořisťování buržoasii
ještě nestačí. Pro upevnění
svého panství, pro zvětšení svých
zisků a blahobytu zhoršují kapitalisté
neustále ještě tu, již s dostatek bídnou
životní úroveň pracujících.
Jsou ve své nenasytnosti bezohlední. Nepostačují
jim docilované obrovské zisky. V honbě za
vyššími zisky zostřují ofensivu
proti pracujícím lidem. Zostřená ofensiva
naráží však na obranu pracujících.
Mocná mzdová hnutí a boje horníků,
zemědělských dělníků,
textilníků, stavebníků, kovodělníků,
dělnictva v cihelnách, dřevodělníků
a řady jiných odborů ukazují na radikalisování
mas a vůli k boji u pracujícího lidu. Dělnictvo
bojuje proti drahotě, proti chystanému zhoršení
sociálního pojištění; domkáři,
malorolníci a drobní zemědělci jsou
proti placení vysokých daní a neustálým
exekucím, jsou proti švindlům s pozemkovou
reformou, proti chystaným podvodům s lesní
reformou a komassací půdy; chudí nájemníci
jsou proti zvyšování činží
a rušení ochrany nájemníků. Drobní
státní zaměstnanci domáhají
se zlepšení svého bídného postavení;
pracující lid v celé republice, zejména
v oblastech národnostních menšin bouří
se proti "reformě" veřejné správy,
utužující režim prügelpatentu, velká
většina obcí je proti okleštění
obecní samosprávy s novými nadiktovanými
dávkami a panskou kuratelou. Politický boj se neustále
přiostřuje. Myšlenka jednotné fronty
proletářské při tom proniká
stále do širších vrstev přes odpor
a sabotáž reformistických vůdců.
Široké masy pracujícího lidu kloní
se doleva, zatím co reformističtí vůdcové
otevřeně se přiznávají do buržoasního
tábora a hlásají průmyslový
mír. Přechodný zjev vzrůstu hlasů,
odevzdaných pro kandidátky reformistů, při
současném vzrůstu hlasů a posic komunistických
toto "levění" pracujících
mas jen potvrzuje.