Zároveň se zostřováním třídního
boje mezi pracujícím lidem a kapitalisty přiostřují
se i mezinárodní rozpory. Rostou rozpory mezi imperialistickými
státy na jedné straně, mezi imperialisickými
státy, koloniemi a polokoloniálními zeměmi
na druhé straně, konečně vzrůstají
rozpory mezi imperialistickými státy a Sovětským
svazem. Nebezpečí nové, strašnější
světové války je bezprostřední.
Všechen pracující lid měl by soustředit
pozornost tímto směrem. Třídně
vědomí proletáři musejí nejen
probouzeti lhostejné, nýbrž bojem proti válečnému
nebezpečí musejí vyburcovati všechny
příslušníky své třídy
k odstranění systému, nesoucího ve
svém nitru neustálé nebezpečí
imperialistických válek. Pracující
lidé musejí býti informováni o tom,
že rozhodnutí v boji imperialistů se Sovětským
svazem znamená rozhodnutí o sociální
revoluci. Náš třídní nepřítel,
buržoasie, je si toho vědoma. Proletariátu
je nutno to vysvětlit.
Imperialistické koloniální a intervenční
války, především proti Sovětskému
svazu, začínající velké hospodářské
a politické boje ve všech kapitalistických
zemích, všechno to vyúsťuje v zostřeném
třídním boji, neboť pro výsledek
bojů je rozhodující poměr sil mezi
buržoasií a proletariátem.
Revoluční vlna dělnického hnutí
stoupá. Májové demonstrace komunistů
byly všude letos silnější. Zároveň
roste nápor buržoasie na revoluční předvoj
pracující třídy. V Anglii se zvyšuje
pronásledování od doby generální
stávky, ve Francii je většina vůdců
komunistické strany v žaláři, v Německu
nekonečná řada protikomunistických
procesů a rozsudků, v Rakousku zatčení
soudruha Bély Kuna, zostřený policejní
režim, v Československu brutální pronásledování
a střílení do dělníků.
44 zastřelených a 153 těžce poraněných
dělníků, dělnic, rolníků
a dětí - poslední zastřelená
je matka několika dětí na Slovensku v Dolním
Kereškýně - žalářování
stávkujících, třídní
rozsudky nad zatčenými demonstranty, zákazy
komunistického školení, rozhánění
projevů pracujícího lidu, strašná
censurní prakse, imunita komunistických poslanců
existuje pouze na papíře, zákaz Spartakiády,
pronásledování revoluční mládeže,
třídních odborů, hrozby rozpuštěním
družstevních a tělocvičných organisací.
Buržoasie a její pomocníci chtějí
pronásledováním revolučního
hnutí, hlavně komunistické strany, připravit
možnost rozdrcení třídně uvědomělého
hnutí pracujícího lidu. Nynější
poměry nesnesou srovnání s poměry
ve starém Rakousku. Nepoužívá-li dosud
buržoasie method bílého teroru, je to jen proto,
že příčina tkví v mocenských
posicích proletářského hnutí.
Buržoasie v Československu není o nic lepší
buržoasie v zemích bílého teroru, kde
rovněž v poslední době zostřuje
postup proti revolučnímu hnutí. Finsko, Litva,
Italie, Maďarsko, Jugoslavie a ostatní balkánské
země, Španělsko - to vše jsou krvavé
vykřičníky na mapě sociální
revoluce.
Nynější vláda reakce je terorem proti
vzrůstajícímu hnutí pracujícího
lidu, je přípravou pro příští
boje. Buržoasie zahajuje zostřováním
bílého teroru veliké hospodářské
a politické boje a řeže při tom i do
svého vlastního masa, jak ukazují včerejší
události v Bělehradě, kde političtí
přátelé dr Kramáře vraždí
politické přátele Antonína Švehly.
Dělá neslýchané přípravy.
Pracující lid naráží ve své
obraně na veliké obtíže. Poněvadž
je buržoasie připravena, nebude odbojem pracujících
překvapena. Boje pracujících vyžadují
důkladnější přípravu a
důkladnější mobilisaci širokých
mas pracujícího lidu.
Důležitým a velmi významným momentem
pro posuzování situace je chování
reformistických vůdců. Poměr většiny
z nich k bílému teroru je poměrem kladným.
V Bavorsku, Maďarsku, Bulharsku a jinde vstoupila sociální
demokracie první do fašistické vlády.
Zástupci sociálních demokratů zůstali
tam tak dlouho, dokud jich buržoasie potřebovala.
V mezidobí, kdy jsou mimo vládu, omílají
staré fráze proti fašismu, jehož jsou
nejen nepřímými pomocníky, nýbrž
otevřenými spojenci a organisátory brutálního
teroru, jak toho příklad vidíme v Polsku,
kde na rozkaz soc.-demokratického diktátora Pilsudského
soc.-demokratický maršál Daszynski vyhazuje
policií komunistické poslance ze sněmovny.
Nikde se neví, kde mezi soc.-demokratickou stranou začíná
a kde končí policejní ředitelství.
Reformisté nejen že dodávají pomocníky,
z jejich řad pocházejí agenti-provokatéři
a udavači. Práce pro politickou policii je pro ně
prací čestnou.
Reformistům nejde o boj proti buržoasii za zájmy
pracujících. Nejraději bojují v kuloárech
sněmovny. Při tom se nemohou dočkati chvíle
vstupu do koaliční vlády buržoasního
státu. Svou agitací vyvolávají iluse
o levé vládě. Snaží se dokázati,
že je možno v období kapitalistické konjunktury
zlepšiti existenci pracujícího lidu. Pro první
i pro druhé jsou zde již názorně poučující
doklady. Jejich zmítání u dveří
ministerských kabinetů svědčí
o slabém vlivu jejich koaličních ilusí.
Po volbách do parlamentu řekli jsme jasně
na schůzích a v tisku, proč nejdou komunisté
do koaliční vlády. Byli jsme plně
pochopeni. Tím silnější musí
býti naše agitace za vládu dělníků
a pracujících rolníků. Neúprosným
odhalováním reformistické zrady a jasným
vysvětlováním významu diktatury proletariátu
jistě se nám podaří získati
většinu pracujících do boje za vládu
dělníků a pracujících rolníků.
Správným koordinováním bojů
proti válečnému nebezpečí a
proti zostřené buržoasní ofensivě
při používání taktiky jednotné
fronty zdola je možno, abychom našemu boji proti bílému
teroru a proti persekuci dodali rozhodného významu.
Nejbližší naše etapa je rudý den,
který není podnikem pouze komunistickým.
Jest akcí všech pracujících, akcí
jednotné fronty proletářské, je pořádán
k posílení boje za požadavky všeho proletariátu.
Jistě že chápou nekomunistické vrstvy
pracujících, že útok na legalitu komunistické
strany a na komunisty ovlivňované masové
organisace je útokem na všechen pracující
lid, poněvadž buržoasie chce rozehnati komunistickou
stranu proto, aby mohla snáze prosazovati své plány
namířené proti všem pracujícím.
Buržoasie a její reformističtí pomahači
snaží se namluviti neinformované veřejnosti,
že rudý den je komunistickým pučem.
Toť nejen sprostá lež, nýbrž i vyložená
provokace. Připravuje-li někdo puč, pak je
to buržoasie se svými pomocníky, jak to dokazuje
celý její dosavadní postup a zejména
nedávno odhalený tajný plán vlády
na rozbití třídních proletářských
organisací.
Prohlašujeme otevřeně: Komunistická
strana je stranou masového hnutí revolučního,
je stranou sociální revoluce. Jejím cílem
je revoluční svržení panství
buržoasie a nastolení diktatury proletariátu.
To však neznamená, že by komunistická
strana mohla "vyvolávati" v libovolný
den boj o moc, ona nepracuje ke svým cílům
připravováním spikleneckých pučů,
nýbrž organisováním a vedením
všech hromadných třídních bojů
pracujícího lidu. Dnes není u nás
ještě situace k svedení rozhodného zápasu
o nastolení diktatury; proto akce rudého dne není
a nemůže býti bojem o moc.
Rudý den je bojovnou demonstrací za všechny
denní požadavky pracujících, rudý
den je přímým východiskem k zostření
a rozšíření bojů za tyto požadavky,
rudý den je konečně jednou z etap v boji
za konečné cíle proletariátu, za vládu
dělníků a rolníků. Rudý
den je akcí jednotné fronty všech pracujících
měst i venkova.
Hesla této jednotné fronty byla a jsou:
1. Proti všem útokům buržoasie na existenci
pracujícího lidu. Za zlepšení soc. pojištění,
za vyšší mzdy, za zlepšení ochrany
nájemníků, za snížení
drahoty a daní. Za odražení útoků
na malozemědělce chystanými zákony
o polním pychu, polní stráži, zákony
o zcelování půdy, lesní reformu atd.,
za odstranění zákonů na zardoušení
samosprávy a proti národnostnímu útlaku.
2. Proti persekuci a buržoasnímu bílému
teroru. Proti úkladům o revoluční
hnutí proletářské. Za úplnou
legalitu komunistické strany a ostatních třídních
organisací dělnictva a rolnictva.
3. Proti nebezpečí imperialistické války,
proti militaristickému zbrojení. Na obranu jediné
vlasti pracujících, Sovětského svazu.
4. Proti zrádcovské činnosti reformistických
vůdců, proti spolupráci s buržoasií.
Za třídní boj, za jednotnou frontu dělnictva,
za celostátní sjezd závodních výborů
a rad, za sjednocení třídních odborů,
za svazek dělnictva s rolnictvem, za vládu dělníků
a pracujících rolníků.
Ve znamení těchto hesel koná se i rudý
den.
Rudý den je demonstrací všech utlačovaných
a vykořisťovaných, je nezbytnou nutností,
má-li býti pracujícím pro nejbližší
budoucnost zachována možnost pohybu, protestu a protikapitalistického
boje vůbec. Nekonati rudý den znamená v dnešní
situaci vzdáti se práva na ulici, uvolniti buržoasii
cestu k většímu vykořisťování
chudého lidu a k přípravám války.
Není dělníka, který by nechtěl
vyšší mzdu, lepší soc. pojištění,
ochranu nájemníků, snížení
daní a drahoty.
Není domkáře a malorolníka, který
by nechtěl se sebe setřásti různé
kapitalistické pijavice a darmožrouty.
Není pracujícího člověka, který
by nebyl proti zbrojení, proti válce a zvláště
proti válce se Sovětským svazem.
Není proletáře, který by nechápal
nutnost jednotné fronty, který by nepoznával,
že útok na revoluční část
pracujících rovná se útoku na celou
proletářskou třídu.
Nechť tedy není jediného pracujícího
člověka, který by nechápal, že
rudý den je demonstrací za všechny tyto jeho
třídní proletářské požadavky.
Ať žije jednotná fronta pracujících!
Ať žije rudý den 6. července! (Potlesk
komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Knirsch. Uděluji
mu slovo.
Posl. Knirsch (německy): Dámy a pánové!
Jménem své strany musím říci
k předloženému zákonu toto:
Nouze bytová jako zlo sociální trvá
dále, poněvadž opatření státu
směřující k tomu, aby byla odstraněna,
neměla plánovitosti a účelnosti a
nesou známky přílišné prozatímnosti
a způsobila často více neklidu, než
aby působila blahodárně. Je to tím
více politování hodno, když trvání
mimořádných bytových poměrů
vykonává dnes více nežli před
válkou ničivý vliv na zdraví lidu
a pohyb obyvatelstva. Zbídačení rodinného
života podmíněné bytovou nouzí,
okolnost, že rodinný život takovými poměry
namnoze je vůbec znemožněný, skutečnost,
že v uzavřených prostorách je nacpáno
pohromadě mnoho lidí, nejen značně
snížily počet porodů, zmenšily
zdravotní stav obyvatelstva, nýbrž způsobily
také hluboký duševní úpadek velké
části jeho.
To vyžaduje veškeré pozornosti odpovědné
veřejnosti, kterou vyzýváme, aby podporovala
každý krok způsobilý zjednati zdravé
bytové poměry a aby učinila všecko,
co je příznivo trvale vzrůstajícímu
stavebnímu ruchu.
Prvním krokem k tomu jest vyřízení
předlohy o stavebním ruchu na základě
přesné bytové statistiky, kterážto
předloha konečně odstraňuje systém
provisorního zákonodárství stavebního
a bytového. Jsme zásadně toho názoru,
že je v první řadě povinností
podnikatelovou, aby vystavěl dostatečný počet
bytů pro své zaměstnance a dělníky,
a pokládáme dělnické byty za část
podniku. Právě tak i stát má stavěti
byty pro své zaměstnance. Bude-li stát náležitými
prostředky, které tu opravdu jsou, financovati veřejnou
sociální činnost stavební, jestliže
samosprávná tělesa, úvěrní
ústavy, družstva, jakož i soukromníci
budou dále jako dosud vážně spolupůsobiti
při stavbě bytů, uvědomí-li
si podnikatelský kapitál svoji elementární
povinnost stavěti byty pro dělníky a zaměstnance,
právě tak jako stát, který musí
stavěti byty pro své úředníky
(Souhlas na levici), bude-li zákonnými prostředky
přidržen spekulativní kapitál účastniti
se nějakou kvotou při stavbách bytů,
bude-li chuť k stavební činnosti se strany
státu i pro budoucnost zvyšována zákony,
jež finančně stavby podporují, dojde
v dohledné době k uvolnění poměrů
a ku zlepšení na bytovém trhu, takže bude
možno konečně i v tomto oboru zavésti
hospodářskou svobodu. (Souhlas na levici.) Uznáváme
souvislost mezi zákonem o ochraně nájemníků,
o stavebním ruchu a mezi zájmem soukromého
kapitálu o bytový trh, a to i v tom smyslu, že
vázané poměry na bytovém trhu působí
do určité míry jako překážka.
Vázané poměry mohou býti však
odstraněny teprve, až bude opatřena dostatečná
zásoba bytů, jejichž nájemné
bude pro sociálně slabé nájemníky
snesitelným.
Moje strana odmítá tento zákon, hledíc
zvláště k jeho čtvrté kapitole
o zajištění bytů pro státní
zaměstnance. My nechceme vydati státní zaměstnance
v těžkou bytovou nouzi, avšak podle našeho
mínění jest stát povinen pro státní
zaměstnance scházející byty vystavěti.
(Souhlas na levici.) Politické úřady
zajišťují byty pro státní zaměstnance
většinou jenom proto, aby na útraty domorodého
obyvatelstva opatřily pohodlné byty zaměstnancům,
kteří byli přeloženi do německého
jazykového území za účely počešťovacími,
zatím co německé obyvatelstvo těchto
krajin zůstává vydáno v šanc
těžkým následkům bytové
nouze. (Posl. Horpynka [německy]: Pane kol. Knirschi,
zeptejte se přece pana předsedy, kde je pan ministr
Šrámek. To jest nemožné, s jakým
pohrdáním ten člověk jedná
se sněmovnou. - Posl. inž. Jung [německy]:
Jaký účel mají vaše slova, když
odpovědný ministr neuzná ani za vhodno přijíti
do parlamentu!) Kolega Horpynka má pravdu a
musím říci, že je to neúcta ke
sněmovně.
Nyní dovolte mi, dámy a pánové, ještě
několik slov, která nesouvisí s předlohou
projednávanou. Po dlouhé pause sešla se zase
sněmovna. Je to zasedání čistě
z rozpaků, které má zachovati zdání
parlamentarismu. A právě projevili zde kolegové
oprávněnou nevoli nad tím, jak sama vláda
se staví k tomuto zasedání parlamentnímu.
Stát je plný vnitropolitických krisí
a hospodářských bojů, které
překážejí jakékoliv vážné
práci. Sněmovně se nepředkládá
žádný z velikých sporných problémů.
Handluje se za kulisami, a smím-li použíti
toho výrazu, vuřtluje se dále. (Výkřiky
posl. inž. Junga.) Pánové z vládní
strany budou vyličovati toto zjištění
jako všechno, co přichází z naší
strany anebo od oposice, jako zásadní rýpalství
a kritiku, která slouží jenom k tomu, aby se
škodilo státu a uvařila se při tom polívčička
strany. Podkládal se nám tento úmysl i při
boji proti správní reformě a proti zákonu
o obecních financích a podkládá se
nám i při našem boji proti zhoršení
sociálního pojištění. Nuže,
zákon o obecních financích nabyl již
účinnosti a každý vidí jeho účinky.
Nedostavilo se žádné požehnání,
které měl zákon ve finančním
směru přinésti obcím, živnostenským
a obchodnickým středním vrstvám, uskutečnily
se však všecky předpovědi oposičních
stran. Jakákoliv radostná a obětavá
účast občanů na správě
obcí, která jedině může poskytnouti
práci tvořivou, byla zničena. Malomyslnost,
rozmrzelost, chaos a bezradnost vládne ve velikém
počtu obecních správ. A vláda a stát
stojí proti těmto poměrům bezradně.
Dochází k neslýchaným věcem,
jež by dráždily k smíchu, kdyby jejich
následky nebyly tak smutné. (Souhlas na levici.)
A správní reforma? Ta je měřítkem
vnitřních poměrů ve státě.
Má se státi účinnou dnem 1. července,
tedy ve 14 dnech. Avšak již při jejím
provádění kupí se obtíže
v takové míře, že se vládní
strany ani neodvažují vypsati volby do nově
tvořených zastupitelstev zemských a okresních.
Měli jsme pravdu se svojí kritikou a se svými
předpověďmi. Dámy a pánové,
naše stanovisko ke státu nebo ke státní
myšlence je jasné a určité. Je obsaženo
ve státoprávním prohlášení.
Avšak my němečtí národní
socialisté nehledíce na toto své základní
stanovisko, ukazovali jsme od začátku, kdy jsme
byli připojeni k tomuto státu, cestu, která
může jedině přivoditi v něm klidnou
spolupráci ve prospěch všech národů
a která, použije-li se jí, může
zajistiti státu poslání v novém pokojném
uspořádání Evropy. Touto cestou je
přidružení k politické a hospodářské
zájmové sféře Německa a nová
organisace správy na základě samosprávy
národů a občanů ve státě.
Vlády šly důsledně cestou opačnou
a dnešní vláda se domnívala, že
provedením správní reformy položila
úhelný kámen k české centralistické
budově státní. Nuže, my národní
sociálové bojujeme dále zde i v cizině
o samosprávu sudetských Němců a můžeme
konstatovati, že hnutí za samosprávu jest v
pohybu. Proto naši stranu pronásleduje státní
zástupce a státní policie, aby nás
v našem úsilí ochromili. (Posl. inž.
Jung [německy]: V Ústi n. Labem se vede již
zase vyšetřování proti mladým
lidem pro účast na táboru mládeže!)
Tak jest. Nechci tu mluviti o všech takových šikanách
a zákazech, jichž se nám dostává
při politických průvodech a prohlášeních.
Avšak s tohoto místa musíme vášnivě
protestovati proti způsobu, jak je censurován náš
tisk (Výkřiky posl. inž. Junga.), který
směřuje k tomu, aby straně bylo zabráněno
pronikati se svými požadavky a cíly a propagovati
je. (Výkřiky na levici.) Jenom jeden příklad:
Kol. Simm mluvil nedávno v řadě schůzí
mezi jiným i o našem požadavku po samosprávě.
Ústřední list strany "Der Tag"
přinesl o tom zprávu s výtahem řeči
Simmovy, podle něhož on prohlásil: "My
němečtí národní sociálové
budeme se snažiti, abychom oživili znovu boj o základní
práva sudetsko-německého lidu. Nejbližším
cílem vnitropolitického boje jest, aby bylo dosaženo
státu s řádem vybudovaným na národní
samosprávě. Tento řád je také
nejvyšším zájmem státním.
Sudetsko-německému lidu má se v jeho zemi
dostati takové samosprávy, aby o zvláštních
potřebách sudetských Němců
rozhodoval sudetsko-německý sněm, sudetsko-německá
zemská vláda se sudetsko-německým
presidentem jako předsedou." Dámy a pánové!
Tyto vývody Simmovy pohybují se úplně
v rámci našich požadavků po vnitropolitickém
přetvoření státu a v jeho řeči
nebylo ani narážky o tom, že se snažíme,
aby k tomuto přetvoření došlo násilím
anebo převratem. Simm hájí zde požadavky,
které naše strana již postavila na svém
prvním sjezdu v Mostu, požadavky, které byly
dokonce ústavně zaručeny 400.000 podkarpatských
Rusů, požadavky, o něž pro svoji zemi
a lid usilují Slováci a kteří nejsou
daleko toho, že jim budou splněny. Je neslýcháno
a přímo pobuřuje, že my o stejném
právu pro náš sudetsko-německý
3 1/2 milionový
národ nesmíme ani diskutovati, neboť z vývodů
kol. Simma státní zástupce nenechal
státi ani slova. (Různě výkřiky.
- Posl. inž. Jung [německy]: Dej nyní
jen pozor, aby ti předsednictvo sněmovny to všecko
nevyškrtlo z řeči, jak se mně to naposledy
stalo!) To není jednotlivý případ.
Jest jenom vybrán z konfiskací téměř
denních. My pociťujeme tuto censuru také jako
hanbu, poněvadž k ní dochází
za odpovědnosti německého ministra justice.
(Výkřiky na levici.) Bylo by nespravedlivé
nebo demagogické, kdybychom činili odpovědným
za každý případ konfiskace ministra.
(Výkřiky posl. inž. Junga.) Avšak
v censurní praxi, o níž tu mluvím, jest
systém. Mají býti ochromeny aktivní
síly k bojům o právo našeho lidu a osvětová
práce má býti podvázána. Takový
systém německý ministr krýti nesmí.
I když je v prvé řadě mířen
proti některé straně, přece účinkuje
proti zájmům našeho celého sudetsko-německého
lidu. (Posl. Horpynka [německy]: Ale Mayr-Harting něco
takového dělá s nadšením, to
je jasně! - Posl. Simm [německy]: To nutno
říci, že ve všenárodní koalici
nebyla ministerská lavice tak stranicky orientována
jako dnes!) Místo, aby na ministerské lavici
byl vztýčen prapor samosprávy a den co den
oň usilováno, aby tu příkladem byli
slovenští kolegové, místo toho censuruje
nebo konfiskuje se požadavek sudetských Němců
po samosprávě jako státu nebezpečný.
Nám se zabraňuje policejní mocí v
duševním boji o právo na samosprávu
našeho 3 1/2 milionového
národa, jehož země byla od října
1918 až do mírového diktátu saint-germainského
svéprávnou provincií Německé
říše, zatím co na druhé straně
přeje se vendské menšině v Německé
říši, že může dokonce dosáhnouti
vlastní suverenity státní. (Výkřiky
posl. inž. Junga.) Německý tisk zaujal
svého času ku známému interviewu Masarykovu
podrobné stanovisko. Považuji za nutno právě
s hlediska našeho boje o samosprávu říci
i s tohoto místa také ještě několik
slov v této věci. Lužičtí Srbové
tvoří dnes v zemi menšinu na venkově
asi 120.000 hlav, i česká statistika zjišťuje
jenom 250.000 duší. (Výkřiky posl.
inž. Junga.) Menšina, která při venkovském
a rozlehlém charakteru svého území
nemůže býti shrnuta ani v jeden teritoriální
správní obvod, tím méně pak
v provincii snad, jak se žádá s připojením
na Čechei.
Předseda (zvoní): Pan řečník
užil nepřípustného slova k označení
Československého státu. Volám ho za
to k pořádku.
Posl. Knirsch (pokračuje): Přece jsem nic
neřekl, pane předsedo! (Posl. inž. Jung
[německy]: Co řekl?)
Nerozuměl jsem dobře, prý jsem urazil Československý
stát. (Výkřiky posl. inž. Junga.)
Předseda (zvoní): Prosím pana
řečníka, aby se mnou nepolemisoval, a aby
pokračoval. (Různě výkřiky.)
Posl. Knirsch (pokračuje): Město Kottbus
čítá mezi 48.000 Němců jenom
1000 Srbů lužických, Budišín vedle
35.000 Němců jenom 1000 lužických Srbů.
Také venkovské území je silně
promíseno německým obyvatelstvem. Jde tu
v pravém slova smyslu tedy o menšinu, která
ovšem byla kdysi mnohem větší a zůstala
po velkém stěhování národů
před 1000 lety jako slovanský zlomek 120 tisíc
lužických Srbů odkázána sama
na sebe v moři 60 milionů lidí německých!
Nuže, jak je postaráno o jejich práva národnostní?
Srbové nerušeně užívají
své řeči mateřské a najdeme
i v německých městech Kottbus a Budišín
lužické nápisy. Žádnému
z německých úřadů nenapadne,
aby nějakému lužickému obchodníku
dával o nich jazykové předpisy... (Posl.
inž. Jung [německy)]: Baxa by si měl z toho
vzíti přiklad!) Tak jest.
Žádnému německému úřadu
nenapadne, aby lužickému obchodníku předpisoval,
jak má jazykově býti opatřen vývěsní
štít anebo jídelní lístek. (Předsednictví
převzal místopředseda Slavíček.)
Saský zákon školský považuje vedle
německé školy národní se srbským
vyučováním za rovnoprávnou národní
školu čistě lužickou nebo s vyučováním
smíšeným. Osvobození od vyučování
v lužické řeči je možné
jenom na návrh rodičů nebo vychovatelů.
Evangelicko-luterská zemská konsistoř dala
k disposici stipendia na vzdělání evangelických
duchovních v lužickém kraji. Svobodný
stát Saský poskytuje peníze k opatření
a zavedení lužických čítanek
a ode dávna snaží se v kursech lužického
písma a jazyka obcovacího státem podporovaných
pomáhati lužickým učitelům.
Poněvadž Čechové budou věřiti
více svědectví francouzskému než
mně, dovolím si uvésti, co napsal o svým
dojmech francouzský duchovní de Savaux, který
za účely studijními procestoval lužický
kraj. Pravil mezi jiným: "Saská vláda
v každém směru blahovolná úplně
vyhovuje přáním Lužičanů,
pokud jde o jejich řeč a zvyk. Všude, i v Horní
Lužici, kde je národnostní vědomí
velmi živé, cítí se Lužičané
ve své velké většině občany
Německa. Zcela jistě nepomýšlí
na spojení s některou sousední zemí.
Vědí, že Lužice může žíti
jenom jako část Německa."
O této lužické menšině, která
již od r. 1300 žije v osudovém společenství
s německým národem a cítí se
srostlá s kulturním společenstvím
národa německého, mluví nyní
president státu, v němž státní
zástupce konfiskuje požadavek 3 a 1/2
milionového národa po samosprávě,
jako o národě ještě neosvobozeném
a ještě nespojeném! Tento projev presidenta
Masaryka zasluhuje největší politické
pozornosti, poněvadž vedle něho běží
čilá, bohatými prostředky peněžními
podporovaná, krtčí práce s české
strany mezi Lužičany. Jsou-li slova Masarykova
adresována kulturnímu světu, aby jeho zrak
byl odveden od národnostního problému vlastního
státu a namluveno mu, že takový problém
existuje stále v říši Německé,
pak je ta krtčí práce vypočtena na
to, aby byla vypěstována v říši
Německé lužická irredenta, která
má z říše podporovati české
snahy Němcům nepřátelské. P.
Savaux praví ve své zprávě o lužické
studijní cestě, že by bylo u Lužičanů
všecko dobře, kdyby nebyl uměle živen
a rozpoutáván směr proti Německu.
Ten vychází, my to víme, z Prahy a sleduje
dalekosáhlé cíle, o které bylo po
zhroucení se středních mocí v r. 1918
zcela veřejně bojováno.
Spis Hanuše Kuffnera "Náš stát",
jehož autorem prý jest dr Beneš, jest
znám. (Výkřiky na levici.) V jeho
mapě jest hranice Českého státu, o
níž se usiluje, posunuta daleko do říše
Německé. Mnoho Němců je ještě
dnes ochotno odložiti tento spis jako výplod nemocné
fantasie, tomu však tak není. Jest to program. Již
27. října 1918, tedy ještě před
podpisem příměří, požadoval
český profesor Adolf Černý v "Národních
Listech", aby bylo Lužičanům poskytnuto
právo sebeurčení a aby byli spojeni s Českým
státem. Tajemník lužického národního
výboru byl přibrán k mírové
konferenci jako člen české delegace, aby
na ní tyto požadavky hájil.
Dne 5. února 1919 předal a objasnil pan dr Beneš,
nynější československý ministr
zahraničí, výboru desetičlennému
na mírové konferenci tyto požadavky formulované
českým profesorem Černým. Mírová
konference ovšem nepřistoupila na tyto plány,
avšak čeští státníci a politikové
mají želízko v ohni a konstruují otázku
lužickou.
Dámy a pánové! Zde máte ukázku
menšinové politiky Československa. Doma jest
snaha potlačiti policejní mocí hnutí
za svobodu a právo, na druhé straně popichují
a dráždí se jejich občané proti
vlastnímu jejich státu. Není taková
politika bláhovostí při geografické
poloze a národnostním složení státu?
Problém národnostní nedá se řešiti
násilím a potlačováním. Dokonce
poměrně malé menšiny v Italii a ve Francii
jsou pro tyto velké státy problémem. Čím
větším pak teprve 3 1/2
milionu sudetských Němců, 2 miliony Slováků
a milion Maďarů pro Československo! Domnívají-li
se pánové na českých lavicích,
že v republice je národnostní otázka
rozřešena, poněvadž na ministerské
lavici sedí také dva němečtí
ministři, pak se velmi klamou. (Výkřiky
na levici.) My trváme na svém právu a
požadujeme pro sudetskou zemi vlastní zemské
zastupitelstvo a vlastní zemskou obranu. K našim soukmenovcům
v zemi však voláme slovy Francouze de Vazaille, která
prohlásil on k Elsasanům, bojujícím
také o vlastní autonomii, a kteráž platí
také pro nás, sudetské Němce. "Vládnouti
sám sobě, nikoliv chtíti býti otrokem,
není to známkou velikosti lidské duše?
(Další věta byla usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 21. června 1928 podle §u
9, lit. m), jedn. řádu, vyloučena
z těsnopisecké zprávy. Viz str. 95 této
těsnopisecké zprávy.) (Potlesk poslanců
něm. strany nár. socialistické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Schweichhart. Uděluji mu slovo.