Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Schweichhart (německy): Slavná sněmovno! Účelem projednávaného zákona jest z úřední moci zajistiti pro nebydlící byty, jež se uvolňují, a zameziti slučování bytů. Zákon poskytuje politickému úřadu právo naříditi vlastníkovi domu, aby volné byty pronajal.

Zákon trpí velkým vnitřním rozporem. Pokouší se jednak vyjíti vstříc naléhavému požadavku, aby byly vystavěny nebo opatřeny byty pro nebydlící, avšak s druhé strany jest veden úsilím rušiti ochranu nájemníků, rovněž tak i bytovou péči omezováním dříve platných a dále jdoucích ustanovení. Jeho úplná nepostačitelnost vyplývá již z toho, že se neustanovuje všeobecná přihlášková povinnost pro majitele domů o bytech, které se uprázdní. Jen v obcích s více než 10.000 obyvateli může býti vlastníkům domů uloženo přihlašovati byty, které se uprázdní. Původně tohoto omezení, jak známo, nebylo. Zde již počíná úmyslné rušení tak zvané mimořádné bytové péče. O dalších omezeních v neprospěch nebydlících promluvím ještě později.

Největší chybou v konstrukci zákona jest, že byty v obcích s více než 10.000 obyvateli musejí býti přihlašovány u obecní správy, ale proti tomu disponuje těmito byty okresní politický úřad. (Výkřiky posl. Hackenberga.) Tuto organisační chybu, která v praxi může vésti k těžkým komplikacím, chceme napraviti svým návrhem, že o zadávání bytů mají rozhodovati jen obce a nikoli politické úřady. Jsme ovšem i proti omezení oznamovací povinnosti na obce s více než 10.000 obyvateli a navrhujeme proto, aby toto ustanovení bylo škrtnuto.

Nejsme srozuměni ani se zněním §u 7 návrhu. Podle něho mohou obce s více než 10.000 obyvateli usnesením, schváleným zemským úřadem a vyhlášeným způsobem v místě obvyklým, ustanoviti, že vlastníci domů smějí až do r. 1930 bez svolení obce uprázdněné byty pronajímati pouze určitým osobám, a to těm, které jsou veřejnými funkcionáři nebo veřejnými nebo železničními zaměstnanci, těm, kdož mají v obci právo domovské, jakož i majetníkům a zaměstnancům podniků důlních, továrních, živnostenských, zemědělských nebo obchodních v obci. Dále osobám, které se v obvodu obce stěhují z bytu do bytu - a to jest nové - měly-li již byt ve vlastním domě nebo - byt naturální nebo služební anebo byt najatý od vlastníka domu. V tomto vypočtení povolání schází, což jest divné, celá skupina lidí, kteří by přišli o své přednostní právo, kdyby tato ustanovení byla přesně dodržována, tak na př. zaměstnanci sociálních pojišťoven. To vše bylo by velice zjednodušeno, kdyby byl přijat náš návrh k §u 7, čís. 1 a 3, podle něhož přicházejí v úvahu prostě osoby, které v obci vykonávají své povolání.

Pokud jde o ustanovení čís. 4 §u 7, že jen ty osoby mají dostati byt, které již nějaký měly, účelem tohoto ustanovení jest zřejmě soustavně vylučovati podnájemníky od dosažení bytu. Především chcete chrániti právo šťastných, kteří již nějaký byt mají. Zdali tato nesrovnalost je sociálně spravedlivá, jest jinou otázkou. Stavíme se proti tomuto rozlišování a navrhujeme, aby byty byly poskytovány osobám, které již v obci bydlí, i když nemají samostatného bytu.

§§ 9 až 16 návrhu jednají o státních zaměstnancích, kteří byli nuceně v bytech umístěni a jejichž byty byly zajištěny z úřední moci. Zde nastává zmírnění potud, že jde pouze o byty, které byly obsazeny od 19. srpna 1922. Nové byty nemají býti tedy více zabírány. Poněvadž však staré zábory jsou často těžkým zatížením vlastníka domu a poškozováním ostatního obyvatelstva, navrhuje naše strana, aby bylo ministerstvo sociální péče povinno v dohodě se zúčastněnými ministerstvy v obi cích, v nichž není prázdných bytů, státním zaměstnancům služebně do těchto obcí přiděleným opatřiti potřebné byty v novostavbách za nájemné v místě obvyklé. Jak soustavně má býti omezována mimořádná bytová péče, znějící jako výsměšek, ukazuje křiklavě § 24 návrhu. Podle něho nevztahují se ustanovení §§ 1 až 16 na domy, jakož i přestavby, přístavby a nástavby domů, pro něž bylo uděleno nebo se udělí úřední stavební povolení po 27. lednu 1917. Zákaz spojovati byty nebo přikazovati prázdné byty neplatí tedy pro všechny obytné domy vybudované po válce. To se také nevztahuje na budovy státu, země, okresu, obcí, dále na byty vybudované korporacemi, ústavy lidumilnými a jinými, jichž se užívá pro účely těchto ústavů.

Věci stojí tedy tak, že ve starých domech trvá ochrana nájemníků, tedy byty se skorem vůbec neuprázdní, kdežto nové obytné domy při zabírání prázdných místností podle zákona zde nepřicházejí v úvahu. A přece se pravidelně stává, že se v těchto nových domech byty dříve uprázdní než ve starých. Zde, jak lze viděti, jest znovu ohromný rozpor.

Pro nás jest úplně nepřijatelné i ustanovení §u 24, odst. 2., podle něhož v obcích s méně než 2000 obyvateli tento zákon automaticky pozbude účinnosti. V těchto obcích přece, jak známo, má obecní zastupitelstvo právo zrušiti ochranu nájemníků. Četné venkovské obce již užívají tohoto práva lidu nepřátelského. Neustále čteme v tisku naší strany zprávy, že se tu a tam aspoň činí tyto pokusy. Tak se stalo v uníčovském okrese, kde již ve 4 obcích, a to v Medlově, Pasece, Zadním Újezdě a Rybníčku byly podniknuty nebo provedeny takové pokusy. Zdá se, že agrární strany mají jistý úmysl zrušiti, pokud mohou, tuto ochranu nájemníků ve svém oboru působnosti. Poněvadž v četných malých obcích s méně než 2000 obyvateli bydlí mnoho dělníků a i tam jest většinou citelná bytová nouze, jest toto ustanovení prostě nepřátelské dělnictvu a dlužno je označiti jako ústupek agrárníkům. Snad má býti takovými opatřeními postaráno o lidi k práci ochotné; vesnická jednota vypadá velmi podivuhodně.

Z této krátké kritiky vyplývá již úplná nepostačitelnost tohoto zákona, jenž, nebude-li změněn, jak navrhujeme, prakticky nebude míti účinku. Pravděpodobně jest zde i nevyslovený úmysl jistých vrstev. Rozumíme, oč jde většině. Zpravodaj posl. Matoušek v soc.-politickém výboru upřímně přiznal, že postup zahájený stran ochrany nájemníků v březnu 1928 k vědomému zrušení mimořádné vázanosti nemovitého majetku jest i v tomto návrhu dodržen. Ve vládní většině se domnívají, že do 31. prosince 1930 tato tak zvaná mimořádná opatření, týkající se bytové péče, nebudou již více potřebná. Splní-li se však tato očekávání, na to dlužno počkati. Dosavadní zkušenosti ukazují, že bytová otázka naprosto nebyla uspokojivě rozřešena způsobem, jehož se chopila vládní většina, a také rozřešena býti nemůže. Volná soutěž sil na bytovém trhu, ke které většina spěje, při co možná největším nadbytku poptávek po bytech slouží pouze kapitalistickým ziskuchtivým zájmům. Bytová lichva vzkvétá již znovu a jest přímo podporována tím, že se tento zákon nevztahuje na nové domy. Spekulanti s pozemky a domy triumfují nad nájemníkem díky spolupráci vládní většiny. Naším úkolem jest však za všech okolností podporovati blaho pracujícího lidu a podporovati hospodářsky slabé. K nim patří i proletářští nájemníci. Varujeme vládní většinu důtklivě, aby neomezeně nepřijímala tohoto zákona, jenž jest pouze článkem dlouhého řetězu zákonitých opatření většiny proti pracujícímu lidu, proti kulturnímu a sociálnímu pokroku. Zákon má sloužiti k udržení širokých vrstev pracujícího lidu v porobě a ujařmení, a toho si jistě přeje mnoho z jeho původců. To nejmenší, co stát má a musí poskytnouti svým členům, jest kromě dostatečné výživy i vydatná bytová péče. Této péče se však do dneška nedostává pro mnoho set tisíc lidu. O velkorysé podpoře stavby bytů z peněz veřejných sborů není již bohužel řeči. Zhoubným zákonem o obecních financích byly obcím vědomě odňaty prostředky k obecně prospěšné stavební činnosti. To se stalo na př. v Podmoklech, jak vím z vlastního přesvědčení a zkušenosti. Celá vina za těžké sociální následky takové lidu nepřátelské politiky padne na vládní strany, které pro militarismus, pro generály a duchovní, pro velký kapitál mají miliardy v nejrozmanitějších formách, ale nečiní ničeho pro pracující lid. Súčtování za tuto zpátečnickou kapitalistickou politiku většiny dostaví se, jak doufáme, velice brzy. (Potlesk poslanců něm. soc. demokratické strany dělnické.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo pan posl. Koczor.

Posl. Koczor (maďarsky): Ctená snemovňa! Návrh zákona bytového v tejto jeho forme nezdá sa mi byť prijateľným. Zvlášte vytýkam ustanovenia týkajúce sa zaistenia bytov štátnym zamestnancom, lebo ako na to ukazujú zkúsenosti z minulosti, ustanovenia tieto poskytujú možnosť k nespočetným zneužívaniam, zvlášte keď ide o majiteľov domov maďarskej národnosti. Je cele každodenným vžitým zvykom, že štátny úradník dá za výhodnú cenu do prenájmu určitú časť bytu pre neho zabraného a takto bydlí takmer zdarma, alebo že majiteľ domu zabraného štátom musí bydlieť v stajni, ako som na to poukázal vo svojej interpelácii tisk 1560.

Zvlášte priostruje ustanovenia tohoto návrhu okolnosť, že sa ich bude zneužívať zasa len proti obyvateľstvu maďarskému ku väčšej sláve toho zhusta prízvukovaného prejavu ministra zahraničia Beneša, že vraj menšiny - a tedy i Maďari - dostali nepomerne viac, než ku čomu viaže republiku smluva o ochrane menšín.

Minister zahraničia bol vždy veľkým majstrom propagandy, dobre zná psychologické základy reklamy a vie, že stálé a neprestajné prízvukovanie niektorého tvrdenia vzbudzuje v ľudoch vieru v jeho pravdivosti. Týmto spôsobom položil tiež základy republiky a takto chce podložiť i jej budúcnosť a vzbudiť vieru vo svete, pozornosť ktorého obracia sa k naším utrpeniam, ba vzbudiť chce ju i v nás, že všetko je v poriadku, že nemáme pražiadnych prianí, že sme s naším osudom spokojní a šťastní.

Skutočnosť je však opakom toho. Maďari tu ukrutne trpia, sú nevýslovne utlačovaní, lebo každá snaha štátnej moci smeruje ku soslabeniu a zničeniu kultúry a hospodárstva nášho národa a v konečných dôsledkoch k nášmu odnárodneniu.

V našom hospodárskom a kultúrnom živote postrádame akejkoľvek podpory štátnej moci, postrádame účasť na peniazoch zaradených k takýmto účelom v rozpočte štátnom ako aj v rozpočtoch nižších administratívnych orgánov, ba čo viac zabraňuje sa i tomu, aby sme z naších vlastných síl sriaďovali si orgány alebo spolky pre náš kultúrny a hospodársky pokrok. Na tomto poli ide sa tak ďaleko, že od maďarských spolkov, v maďarských obciach - aby som uviedol len jeden príklad v Buči, kde podľa sčítania ľudu z r. 1919 nebolo jediného Čechoslováka - požadujú, aby úradným jazykom "Gazdovského krúžku" bol jazyk slovenský.

Postup vo veciach štátneho občianstva presahuje všetky predstavy. Ak naskytne sa čo len nejaká zámienka, odopierajú jeho udelenie a tým zasa len celé massy ľudí zväčša na sklonku svojho života, chudobné vdovy zbavujú núdzneho zárobku a uvrhujú ich v biedu. Avšak beda i tomu, komu štátné občianstvo veľmi milostive udelia, lebo jestliže ho dávka z majetku zničila napolo, tak poplatok za udelenie štátneho občianstva zničí ho doista nadobro, lebo veď tieto poplatky sú o veľa väčšie, než dávka z majetku a takýto nešťastník nemá ani možnosť, aby sa za takéto občianstvo poďakoval a povedal, že naň nereflektuje, lebo veď vymeraný poplatok sa na ňom bez milosrdenstva exekvuje.

Čo sa však pri prevádzaní pozemkovej reformy deje, to je už naozaj podlosťou páchanou tým cieľom, aby Maďar stal sa bežencom. Maďarského zemerobotníka a maloroľníka pozbavujú chleba, všetkých Maďarov pozbavujú možnosti nabývať pôdy, a v územiach zo 100% maďarských udeľujú pôdu československým kolonistom alebo privilegovaným jednotlivcom, bývalým županom a ministrom, ako zbytkové statky. Jestliže takéto nabývanie statkov deje sa "predajom z voľnej ruky", to na podstate nič nemení, lebo veď statkár môže statok odpredať len za cenu pozemkovým úradom schválenú a len osobe taktiež ním - schválenej. Napriek tomu všetkému máte odvahu - podľa predpisov nepoctivej reklamy - vysloviť, že požívame viac práv, než koľko nám patrí, odvažujete sa tvrdiť, že pozemkovú reformu neprevádzate v snahe odnárodňovacej, že ju neprevádzate za tým účelom, aby ste číročiste maďarské vidieky urobili smiešanými, ba odvažujete sa stále prízvukovať, ako ste to posledne urobili i Seton Watsonovi, že pri prídele pôdy nenakladá sa s Maďarmi nespravodlive. Nechcem to pomenovať vlastným menom, avšak to už nie je odvaha. Jestliže tvrdenia z vládnych úst vyznelé kryly by sa s pravdou, vtedy by nič neprekážalo tomu, aby môj návrh z r. 1926, podľa ktorého pozemková reforma má byť prevedená podľa národnostného úmerného čísla okresov, nadobudnul moci zákona alebo aspoň dostal sa po dvoch rokoch do posl. snemovne, veď výbory maly dosť času k jeho prejednaniu. Keby maďarský ľud fakticky bol účastný pôdy, vtedy by nebolo treba hlboko mlčať a nechať bez odpovedi moju interpeláciu, ktorú som v tejto veci podal už pred rokom, lebo ku vyvráteniu naších žalôb stačilo by veľmi jednoducho, keby sa uverejnilo, kde, v ktorých obciach koľko pôdy dostali Maďari v pozemkovej reforme, veď pôda je niečo hmatateľné a ľahko by bolo vykázať, koľko dostali Maďari.

Mohol by som v tom pokračovať ďalej, avšak to, čo som povedal, naprosto stačí k tomu, aby sa videlo, ako sa rešpektujú záväzky smluvy o ochrane menšín voči Maďarom. A vtedy, keď sa struna napína až do krajností a prenasledovanie a útisk Maďarov sa len stupňuje, konštatuje pán minister zahraničia, že všetko je v poriadku, konštatuje, že od uzavretia mieru sa pomery konsolidovaly a zapomína na to, že práve postup vlád v oči menšinám a tedy i voči Maďarom soslabuje sílu týchto mierových smlúv.

Na názor pána zahraničného ministra o nezmeniteľnosti mierových smlúv dal pádnu odpoveď poslanec nem. nár. strany Kallina a senátor nem. kresť. sociálnej strany Ledebura za tieto ich prejavy im úprimne ďakujeme. (Posl. Horpynka [německy]: Či smí Ledebur jako vládní straník takto mluvit?) Zdá sa, že sa o to sem-tam pokúša.

Sme si vedomí toho, že mier je životnou otázkou Europy. Vieme i to, že snaha Anglie smeruje hlavne k tomu, aby bol zachovaný mier v strednej a južnej Europe. Avšak práve preto nemôžeme sdeľovať názor pána ministra zahraničia, že mierové smluvy sú nezmeniteľné, a musíme odsudzovať jeho nazeranie, že vraj "akýkoľvek praktický pokus o revíziu mierových smlúv vyvolal by také zmätky, protivy a konflikty, ktoré by znova zapríčinily konflagráciu celej Europy."

Nikto si nepraje novej vojny, avšak práve preto, že nielen Anglia, ale už i celý svet vidí, že mierové smluvy sú neudržateľné a že rany nimi jednotlivým národom zasadené sa nikdy nezahoja, budú sa snažiť o ich zmenu v ceste mieru. Možná, že Anglia ešte dnes zaujíma pohodlné stanovisko udržovať pomery prítomné, avšak som presvedčený, že na tomto svojom stanovisku práve v záujme mieru nebude trvať, lebo veď, ak podľa pána ministra zahraničia je akýkoľvek pokus o revíziu nebezpečný, vtedy stokrát nebezpečnejším je a skôr či neskôr nezbytne povedie ku konfliktu násilné udržovanie dnešných pomerov. Som úprimne presvedčený o tom, že revízia mierových smlúv v ceste dohody poslúžila by výtečne nielen mieru Europy, ale i záujmom Československa a ani vážni štátnici československí sa pred tým neuzavierajú, avšak dnes musia mlčať, súc k tomu donútení imperialistami vo svojej megalomanii hluchými a slepými, ktorí vo svojej predpojatosti nevidia ani záujmy svojej vlasti a nalaďujú verejnú mienku proti dobre pochopeným záujmom svojho národa.

Vy dobre pochopíte to, že Maďarsko nikdy nemôže sa vzdať svojích pokrevencov od neho násilne odtržených, a nemôže sa vzdať revízie mierových smlúv, lebo tým vzdalo by sa života a spáchalo by samovraždu.

My, sem pripojení Maďari, cítime sa byť práve tak oprávneným národom ako vy, a nie sme ochotní stať sa páriami, ktorí sú tuná len k tomu, aby hospodársky a národný majetkový stav českého a slovenského národa bol na náš úkor zveľaďovaný. Prejav zodpovednými štátniky toľkokrát zdôrazňovaný, že republika potrebuje územie Maďarmi obydlené s hľadiska hospodárskeho a strategického, vyjadruje a podľa vášho chápania znamená, že veľmoci uvrhly nás sem v plen a že vy máte právo pomíjaním naších živnostníkov, vyháňaním naších úradníkov, znemožnením akéhokoľvek umiestenia našej inteligencie a prevádzaním pozemkovej reformy preniesť pôdu cez storočia Maďarmi obrábanú do rúk československých a zbaviť možnosti živobytia státisíce nášho národa, urobiť ich bežencami a kolonizáciou zmeniť číro-čisté maďarské okolia v územia smiešané a potom ich úplne odnárodniť. Jestliže si myslíte, že my so všetkým tým budeme dakedy súhlasiť, vtedy veľmi sa mýlite; jestliže sa domnievate, že preplňovaním žalárov a vlastizradnými procesy, robenými s mučením, ktoré zahanbujú i stredovekú inkvizíciu, ako je na to ukrutným príkladom pojednávanie, ktoré sa odohralo tohoto času v Košiciach, nás umlčíte, vtedy sa veľmi klamete.

My i naďalej budeme prízvukovať nespravodlivosť a útisk, ako sa voči nám postupuje, neprestaneme apelovať na spravodlivý cit a poctivosť Europy a celého sveta a i naďalej budeme požadovať udelenie práva k životu a neodpočinieme dotiaľ, kým nespravodlivosti na nás spáchané nebudú odčinené a nebudú zabezpečené existencia a vývin nášho národa.

Nie výsady, ale pravdu požadujeme, požadujeme pravdu ako od vás, tak od Europy. Nech aj u vás víťazí lepšie chápanie, nech porozumiete, že mier a dohoda môže byť len pri pravde a medzi národami rovnakého rangu, lebo spolunažívanie otroka a otrokára môže snáď prechodne znamenať mier, avšak moc, ktorá sa opiera na bodáky, nemôže trvať nikdy večne. Pochopte slová pravdy a striezlivosti, tým najlepšie poslúžite svojmu národu a mieru Europy.

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. inž. Kallina. Uděluji mu slovo.

Posl. inž. Kallina (německy): Dámy a pánové! Mínění mého klubu o předloženém návrhu zákona vysloví řečník, jenž bude po mně následovati, Horpynka.

Mám jinou věc, o které zde promluvím. Poněvadž mi pan předseda nechtěl dříve uděliti slova k věcné poznámce, byl jsem nucen touto cestou dnes se dostati ke slovu.

Jest to mimořádně smutný důvod, jenž mne nutí, abych zde dnes zaujal stanovisko, neboť dlužno znovu oplakávati kvetoucí lidský život, jejž podle známých vedlejších okolností musím označiti jako oběť úžasné lehkomyslnosti nebo úplné neschopnosti vojenského lékaře. Měl-li někdo příležitost sledovati okolnosti projevující se při četných onemocněních vojáků, končících se smrtí, pochopí i překvapující vysoký počet, jejž vojenská zdravotní správa každoročně uveřejňuje o úmrtnosti v českém vojsku. Tato statistika v době od 1. října 1925 do 30. září 1926 vykazuje tyto číslice: při průměrném úhrnném stavu vojska 120.000 mužů onemocnělo 84.661, z toho 400 zemřelo; smrtelných neštěstí stalo se 70. Velký jest i počet sebevražd, 113, t. j. jedno promile stavu vojska. Procento vojenských sebevražd od r. 1921 stále vzrůstá a od této doby zvýšilo se o plnou třetinu. Je-li již strašné a hrozné, když mladí mužové musejí ztratiti svůj život jako oběti vojenské služby nebo spíše týrání vojáků, tím méně pochopitelné a odpovědné jest, pokoušejí-li se vojenské úřady potom přímo na rozkaz dokazovati svou nevinu na těchto úmrtích. Ale přímo za zavržitelné dlužno označiti, že se vojenská správa vůbec neujme pozůstalých své oběti.

Již v září 1925 měl jsem příležitost interpelací zdůrazniti jeden z těchto případů. Šlo tehdy o Josefa Hoffmanna, správce přísečnické elektrárny, jenž zemřel za zvláštních okolností. Tuto interpelaci podal jsem dne 17. září 1925; poněvadž sněmovna byla rozpuštěna, stala se bezpředmětnou. Přesto, že tato interpelace byla znovu podána, bylo na ni od pověděno teprve 11. května 1927. V interpelaci výše zmíněné byl jsem s to, abych dokázal, že výpovědi o okolnostech, projevujících se při smrti zmíněného Josefa Hoffmanna mimořádně si odporovaly; a ministrova odpověď nemohla tyto rozpory vyjasniti. Zvláště bych ukázal na to, že se touto interpelací mohlo dokázati, že při ubytování vojáků na manévrech v okolí Benešova nebylo téměř slámy a že vždy dva mužové dostali společně jen jednu přikrývku, ačkoliv tam bylo velice chladno.

Mohl jsem dále prokázati, že vojenští ošetřovatelé neumějí německy a že zmíněný Josef Hoffmann, ačkoliv měl 39 stupňů horečky, byl v té době českými ošetřovateli, kteří německy neuměli, vykoupán. Ukončil jsem tehdy tuto interpelaci těmito otázkami na pana ministra:

1. Jest pan ministr ochoten dáti ihned přesně vyšetřiti zástupcem ministerstva nár. obrany všechny svrchu uvedené okolnosti, které přivodily smrt záložníkovu?

2. Jest pan ministr ochoten oznámiti sněmovně přesné vyšetření všech svrchu uvedených okolností a výsledek vyšetřování a vinníky pohnati k nejpřísnější odpovědnosti a potrestati je?

3. Jest pan ministr ochoten poskytnouti co největší pomoc pozůstalým tohoto člověka, zemřelého v nejlepších mužných letech?

Pánové! Ministr ve své odpovědi podle lékařského posudku pouze prokazuje ovšem úplnou nevinu vojenských osob a za druhé podle doslovného znění lékařského posudku dokazuje, že byl zde dostatečný slaměný podklad a že vojín měl možnost přikrýti se dvěma pokrývkami a že tedy není možno pomýšleti byť i na vzdálenou souvislost s onemocněním vojína Hoffmanna. A nyní přichází příznačná věc této odpovědi."O neporozumění nářkům Hoffmannovým nelze mluviti, poněvadž první lékař, kterému se Hoffmann hlásil nemocným, byl dr Dörfel, který jest národnosti německé." Nuže, interpelace vůbec netvrdila, že by mu byl dr Dörfel nerozuměl, nýbrž tvrdilo se v ní, že ošetřovatelé neznají německy a přes toto tvrzení se přešlo k dennímu pořadu. Tento muž jest mrtev a pozůstalí nedostali do dneška ani haléře podpory. (Německé výkřiky: Neslýcháno!) Poté jsem v listopadu loňského roku při poradách o rozpočtu použil příležitosti, abych tuto otázku znovu uvedl a požádal pana ministra, aby dal provésti nové vyšetřování a jasně mi na mou otázku odpověděl.

Pan ministr nato odpověděl dopisem ze dne 22. února 1928. V tomto dopisu opakuje více nebo méně jen svou někdejší odpověď na interpelaci a pak si dopřál této neslýchané a parlamentního ministra nedůstojné věty, prohlašuje doslovně: "Snad by se bylo vdově lépe posloužilo poučením, jak má uplatniti své případné nároky na důchod podle platných zákonných ustanovení, než podáním interpelace." (Výkřiky na levici.)

Pánové! Náš klub poté ihned zaslal předsednictvu poslanecké sněmovny přípis tohoto znění (čte): "Panu posl. inž. Kallinovi byla dodána odpověď ministra národní obrany, jejíž opis jest připojen. Poslední věta tohoto rozhodnutí, jež zní: ťSnad by se bylo vdově lépe posloužilo poučením, jak má uplatniti své případné nároky na důchod podle platných zákonitých ustanovení, než podáním interpelaceŤ, jest nepříslušnou a domýšlivou kritikou činnosti poslancovy a výsměšným poučováním, jež klub poslanců a senátorů německé strany národní musí co nejrozhodněji odmítnouti. Jmenovaný klub poslanců a senátorů si dovoluje předložiti tuto věc předsednictvu sněmovny, jež jest povoláno stíhati porušení důstojnosti sněmovny a zvolených zástupců lidu a navrhuje, aby pana ministra nár. obrany poučilo, že podobné stanovisko k členu sněmovny jest těžkým porušením vážnosti lidového zastupitelstva a že ho předsednictvo neschvaluje. Parlamentní klub žádá, aby ministr národní obrany byl vyzván, aby tuto větu svého přípisu s politováním odvolal, a očekává zároveň, že mu předsednictvo sněmovny oznámí, co v této věci zamýšlí učiniti." Pánové! Tento přípis byl dne 26. dubna podán předsednictvu sněmovny a do dnešního dne nedošla na něj odpověď. (Výkřiky na levici.) Nebo snad bylo odpovědí, kterou dostal náš jednatel kol. posl. Horpynka, že pro odjezd pana ministra národní obrany nebylo možno do dneška tuto věc vyříditi, při čemž se zapomnělo, že pan ministr nár. obrany ještě před třemi týdny, jak se domnívám, byl v této zemi a že do té doby uplynulo již pět týdnů, aniž se v této věci bylo něco učinilo?

Pánové, nyní však dlužno zaznamenati nový, ještě neslýchanější případ týrání vojáků, jejž se zřetelem na zkušenosti, které jsem zde vylíčil, nehodlám vylíčiti pouze v interpelaci, nýbrž hodlám jej oznámiti celé veřejnosti, a jenž jest vlastním důvodem, proč jsem se přihlásil ke slovu. Jde znovu o úmrtí německého vojína, jenž se stal obětí týrání vojáků, o svobodníka poddůstojníka Františka Wilhelma od dělostřeleckého pluku č. 9, 4. baterie, v Žilině. Tento František Wilhelm byl dne 1. dubna po ukončení poddůstojnické školy jmenován svobodníkem a ještě na velikonoce 1928 přijel na dovolenou do svého domova Chýš. Na škaredou středu dne 4. dubna musil se pro velké bolesti uchýliti na lůžko. Na Bílou sobotu šel k lékaři dr Františku Brehmovi, tam bydlícímu, jenž zjistil otok žláz a vyzval ho, aby na velikonoční pondělek přišel, že ho ještě jednou důkladně prohlédne. Při tomto vyšetřování, kterého se zúčastnil i syn jmenovaného lékaře, dr Robert Brehm, bylo zjištěno jitření pravděpodobně tuberkulosní povahy. Když pacient oznámil, že musí nastoupiti vojenskou službu, prohlásili mu oba lékaři, že po návratu do své posádky má ihned žádati, aby byl přijat do nejbližší nemocnice, neboť jest těžce nemocen. Písemný výsledek této lékařské prohlídky jest v mých rukou. Pacient hlásil se po svém návratu do své posádky ihned několikráte k prohlídce nemocných, avšak vojenský lékař major Tesař neuznal ho nikdy nemocným, až dne 23. dubna zhroucen bolestí hrozil, že se přihlásí k plukovnímu hlášení. Poté byl téhož dne odeslán do divisní nemocnice v Ružomberku, ale jeho stav se zatím již tak zhoršil, že po operaci, která byla provedena den poté, a to dne 25. dubna, zemřel. Otec nešťastného vojína vyzval dne 5. května zmíněného majora Tesaře, aby se ospravedlnil, proč jeho syna, ačkoliv se několikráte hlásil u prohlídky nemocných, neuznal nemocným a odmítl ho odeslati do nemocnice. Odpovědi nedostal. Otec obrátil se pak doporučeným dopisem na pluk, v kterémžto dopise se zmínil o dopise zaslaném majoru Tesařovi a zároveň žádal, aby mu byl vrácen kufr jeho syna Místo úřední odpovědi došlo jen psaní tohoto znění (čte):

"Vážený pane Wilhelm! Především dovoluji si vám, sice jako neznámý, ale přesto s vámi cítící, vysloviti svou soustrast k vaší těžké ztrátě. Náhodou jsem obeznámen s touto neblahou věcí a sotva mohu vysloviti své rozhořčení nad jednáním plukovního lékaře. Rozhodně vás mohu ujistiti, že kdyby byl lékař nejednal tak netečně, tak váš syn mohl býti zachován na živu. Váš syn byl neobyčejně dobrý voják a člověk a proto jest mi tím nepochopitelnější proč ho plukovní lékař tak zřejmě nechtěl uznati nemocným. Jak jest prokázáno, hlásil se několikráte k prohlídce nemocných, ale vždy byl odmítnut jako schopný služby. Radil bych vám, abyste rozhodně tuto věc nenechal usnouti a obrátil se přímo na kancelář presidentovu, dále na nějaký časopis, aby se aspoň veřejnost dověděla, jak lehkomyslné a nevědomé lékaře stát vydržuje. Aspoň tím učiníte dobrou věc, aby i jiní rodiče, mající starost o své syny, byli varováni. Že major Tesař cítí, že nejednal správně, vyplývá již z toho, že na váš oprávněný dotaz vůbec neodpověděl. Jest úplně nepochopitelné, že lékař nemůže smrtelně nemocného člověka rozeznati od zdravého a jest to důkazem jeho úplné neschopnosti svědomitě zastávati tak odpovědné místo.