Kdo dále souhlasí s §§ 17 až 19 podle
zprávy výborové, nechť zvedne ruku.
(Děje se.)
To je většina. §§ 17 až 19 jsou přijaty
podle zprávy výborové. Tím je současně
zamítnut návrh posl. Můni a soudr.
na škrtnutí těchto paragrafů.
Kdo souhlasí s §em 20 v úpravě návrhu
posl. Můni a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje
se.)
To je menšina. Tato úprava se zamítá.
Kdo dále souhlasí s §em 20 podle zprávy
výborové, nechť zvedne ruku. (Děje
se.)
To je většina. Tím je § 20 přijat
podle zprávy výborové.
§ 21. Kdo souhlasí s §em 21 v úpravě
návrhu posl. Můni a soudr., nechť zvedne
ruku. (Děje se.)
To je menšina. Tím je tato úprava zamítnuta.
Kdo souhlasí s §em 21 v úpravě návrhu
posl. Schweichharta a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje
se.)
To je menšina. Tato úprava je zamítnuta.
Kdo souhlasí s §§ 21 a 22 podle zprávy
výborové, nechť zvedne ruku. (Děje
se.)
To je většina. §§ 21 a 22 jsou přijaty
podle zprávy výborové.
Kdo souhlasí s §em 23 v úpravě návrhu
posl. Můni a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje
se.)
To je menšina. Tato úprava je zamítnuta.
Kdo souhlasí s §em 23 podle zprávy výborové,
nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. § 23 je přijat podle
zprávy výborové.
Kdo souhlasí s §em 24 v úpravě shodných
návrhů posl. Můni a posl. Schweichharta
a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Tato úprava §u 24 je zamítnuta.
Kdo nyní souhlasí s §em 24 podle zprávy
výborové, nechť zvedne ruku. (Děje
se.)
To je většina. § 24 je přijat podle
zprávy výborové.
Kdo souhlasí s §em 25 v úpravě shodných
návrhů posl. Můni a soudr. a posl.
Langra, Pechmanové, inž. Záhorského
a druhů, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Tato úprava je zamítnuta.
Kdo souhlasí s §§ 25 a 26, s nadpisem zákona,
nadpisy jednotlivých částí a s úvodní
formulí zákona podle zprávy výborové,
nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. §§ 25, 26, nadpis zákona,
nadpisy jednotlivých částí a úvodní
formule zákona přijaty jsou podle zprávy
výborové.
Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu
zákona ve čtení prvém
a to podle zprávy výborové.
Druhé čtení provedeme při
vyřizování odst. 4, bude-li této osnově
přiznáno zkrácené řízení
podle §u 55 jedn. řádu.
Tím vyřízen jest 1. odst. pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce, jímž jest:
2. Zpráva výborů soc.-politického
a rozpočtového k vládnímu návrhu
(tisk 1575) zákona o hranici příjmu vylučující
z nároku na důchod válečných
poškozenců (tisk 1619).
Zpravodajem výboru soc. politického jest pan posl.
Vávra, zpravodajem výboru rozpočtového
pan posl. E. Vencl.
Dávám slovo prvému p. zpravodaji p. posl.
Vávrovi.
Zpravodaj posl. Vávra: Slavná poslanecká
sněmovno! Mám podati zprávu soc.-politického
výboru o vládním návrhu (tisk 1575)
zákona o hranici příjmu vylučující
z nároku na důchod válečných
poškozenců.
Osnovou touto prodlužují se zákony z r. 1920,
1922 a 1924.
Vládní návrh navrhoval prodloužení
až do nové úpravy, avšak tento neurčitý
termín podařilo se změniti a stanoviti prodloužení
nejdéle do 30. června 1929, poněvadž
za každých okolností musíme nedostatky
a nespravedlnosti zvláště vůči
těžkým válečným poškozencům
odstraniti.
Máme opravdu křiklavé případy.
Uvážíme-li, jaké životní
trampoty musejí prožívati váleční
poškozenci, kteří mají amputované
ruce, nohy, a uvážíme-li nejtěžší
utrpení válečných slepců, musíme
již z lidského cítění jim co
nejvíce ulehčiti. Těmto nejhůře
postaveným válečným poškozencům,
ať již jsou samostatně nebo nesamostatně
výdělečně činní, musíme
hranici příjmu vylučující z
nároku na důchod zvýšiti. Spravedlivé
by bylo, hranice příjmu vůbec nebrati v úvahu,
poněvadž ničím není možno
nahraditi ztracený zrak jakož i údy nebo zdraví
zničené v kruté světové válce.
Bylo opravdu nespravedlivé, že těžkým
válečným poškozencům samostatně
výdělečně činným byla
hranice příjmu pro vyloučení na důchod
stanovena Kč 5.000 a v druhém případě
Kč 10.000. Jisto jest, že samostatně výdělečně
činný válečný poškozenec
má mnohdy daleko těžší existenční
postavení než jiný, neboť musí
míti pomocné síly k obstarání
prací, dohled jest mnohdy nemožný, vedle toho
i jiné okolnosti zvyšují jeho režii, takže
se stává konkurenčně neschopným,
čímž vším dostavuje se bída
do jeho rodiny.
Staly se v dřívějších letech
chyby, že jsme válečným poškozencům
neopatřili definitivní místa podle jejich
schopnosti u státních a samosprávních
úřadů, že přidělování
trafik, služeb nebylo a není takové, jak právem
zasluhují. Zdravý a dokonce hospodářsky
dobře postavený člověk nezasluhuje
tolik ohledu, aby dostal postavení lehké, bez risika
- to měli dostati především váleční
poškozenci, vdovy a sirotci.
Značná nespravedlnost stala se též zákonným
opatřením o přihlášce o důchod.
Byli lidé, kterým nebylo známo, do které
doby má býti nárok uplatněn, jsou
případy, že staří rodiče
po padlém synu, který byl jejich živitelem,
jsou dnes v největší bídě. Totéž
spatřujeme u vdov a sirotků. (Předsednictví
převzal místopředseda Zierhut.)
Byla to chyba též sociálních korporací,
okresních i obecních samospráv, které
se měly o své válečné poškozence,
vdovy a sirotky i o důchodce předků starati,
aby o důchod byli včas přihlášeni,
kdežto dnes mnohdy připadají k zatížení
samosprávy. Veliké nesnáze byly připraveny
všem válečným poškozencům
požadováním vrácení přeběrků
na důchodech, byly doručovány platební
výměry do tisíců jdoucí, takže
ani majetek důchodce nestačil a byl by dlouhá
léta značným dluhem zatížen.
Co dělají celkem tyto přeběrky? Kolik
máme důchodců? Jaké je zatížení
státu?
Srovnáme-li počet válečných
poškozenců-důchodců za léta 1923
až 1927, přicházíme k těmto výsledkům:
Invalidů-důchodců r. 1923 bylo 155.588, r.
1924 132.545, r. 1925 126.317, r. 1926 116.417 a r. 1927 112.210.
Vdov-důchodkyň bylo r. 1923 121.215, r. 1924 104.128,
r. 1925 100.133, r. 1926 95.468, r. 1927 91.353.
Sirotků-důchodců r. 1923 238.156, r. 1924
229.133, r. 1925 214.914, r. 1926 205.509, r. 1927 188.981.
Předků-důchodců r. 1923 73.371, r.
1924 76.902, r. 1925 78.916, r. 1926 75.188 a r. 1927 72.105.
Válečných poškozenců-důchodců
celkem r. 1923 588.280, r. 1924 542.708, r. 1925 520.280, r. 1926
492.582 a r. 1927 464.649.
V celku lze konstatovati přirozený úbytek
válečných poškozenců-důchodců:
Invalidů ubývá úmrtím, osamostatňováním
a dosažením vyššího příjmu.
Úmrtnost u invalidů není nyní vyšší
než 4%. U vdov jeví se úbytek ponejvíce
provdáním. R. 1925 provdalo se 6.000 vdov, r. 1926
téměř 5.000 vdov, r. 1927 jen 3.500 vdov.
Tento úbytek provdáním však stále
klesá, poněvadž vdovy stárnou. Sirotků
ubývá dosažením hranice věkové.
Nejmenší úmrtnost byla dosud u předků-důchodců.
Vzestup u předků v letech 1924 a 1925 jest vysvětliti
tím, že důchody předků byly v
těchto letech z valné části teprve
vyměřovány.
Nyní o počtu odpisů přeběrků
a zápůjček do 31. prosince 1927. Vyživovací
příspěvky činily celkem 933.002 Kč,
vojenské pense činily celkem 12.900 Kč, důchody
invalidní celkem 2,310.117 Kč, důchody pozůstalých
1,572.172 Kč, zálohy na důchody 111.885 Kč,
zápůjčky 1,890.983 Kč, úhrnem
6,831.059 Kč. Všech k náhradě předepsaných
přeběrků bylo 46,140.766 Kč, splaceno
bylo celkem 6,112.161 Kč, odepsáno bylo 6,831.059
Kč; zbývá r. 1927 přeběrků
celkem 33,197.546 Kč.
Počet důchodců, válečných
poškozenců k 31. prosinci 1927 podle procent ztráty
výdělečné schopnosti jest následující:
20 až 24% válečných invalidů
máme celkem k 31. prosinci 1927 31.942, 25 až 34%
invalidů 36.994, 55 až 64% invalidů
máme 4.278, 75 až 84% invalidů 5.720,
85 až 100% invalidů 3.329. Dohromady 112.210.
Úhrnem máme válečných poškozenců
k 31. prosinci 1927 464.649.
Vzhledem k těmto číslicím dovoluji
si poznamenati, že je docela na místě a úplně
spravedlivé, když válečným poškozencům,
kteří mají 65 až 100% neschopnosti,
jejich důchod zvýšíme, i kdyby to bylo
na účet důchodců, kteří
mají snad 20 nebo 24% neschopnosti.
Lituji, že mně nebylo možno doporučiti
k přijetí pozměňovací návrhy
podané v soc.-politickém výboru vzhledem
k nově připravované osnově pro válečné
poškozence, ale jsem přesvědčen, že
bude na tyto návrhy brán zřetel, jakož
i na resoluce, které byly navrženy vládními
poslanci, ve výboru přijaty, a které doporučuji
ke schválení.
Doufám, že ministerstvo soc. péče i
ministerstvo financí bude v plném znění
respektovati tyto návrhy a resoluce, o což se budeme
muset přičiňovati, a tím jistě
budou do značné míry nespravedlnosti u všech
důchodců, válečných poškozenců
zmírněny.
Proto doporučuji slavné sněmovně přijetí
zákona ve znění, jak je přijal soc.
politický výbor, jakož i přijetí
připojených resolucí. Ostatní pozměňovací
návrhy a resoluce navrhuji zamítnouti. (Souhlas.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Dávám slovo druhému zpravodaji, p. posl.
E. Venclovi.
Zpravodaj posl. E Vencl: Slavná sněmovno!
Ohromné oběti světové války,
jimiž zničeno zdraví, zmrzačeny údy,
ochromena pracovní schopnost, odňati živitelé,
jsou výstrahou do budoucnosti.
I u nás počet válečných poškozenců
je velmi značný.
K provádění péče státní
o válečné poškozence zařazovány
jsou do státního rozpočtu každoročně
částky, které dosáhly koncem r. 1927
celkové výše 4.668,319.894 Kč pro oblast
celého československého státu. O důchod
podle zákona o požitcích válečných
poškozenců přihlásilo se v celé
republice 951.148 válečných poškozenců.
Z tohoto počtu byl důchod přiznán
654.698 válečným poškozencům.
Samozřejmě lze konstatovati přirozený
úbytek válečných poškozenců
důchodců.
Tak na př. r. 1923 vyplácel se důchod celkem
588.280 poškozencům, kdežto r. 1927 již
jen 464.649 válečným poškozencům.
Od počátku účinnosti zákona
o státní péči pro válečné
poškozence bylo z titulu péče o válečné
poškozence až do 31. prosince 1927 vyplaceno 4.206,262.418
Kč.
Nutno poznamenati, že náklady administrativní
na provádění péče o válečné
poškozence jsou velice nízké, neboť činily
136,130.137 Kč a dosahují jen 3 1/4%
celkového nákladu, takže na vlastní
péči o válečné poškozence
připadá 4.051,615.832 Kč.
Zákonem ze dne 17. prosince 1927, č. 179 Sb. z.
a n. stanovena byla hranice příjmová pouze
do 30. června 1928, v předpokladu, že bude
vládě možno předložiti novou definitivní
osnovu zákona upravující celou péči
o válečné a poválečné
poškozence.
Ježto přípravné práce k tomuto
zákonu nebylo dosud možno skončiti, předložila
vláda návrh zákona tisk 1575, aby byla platnost
dosavadního zákona prodloužena až do nové
úpravy.
Soc.-politický výbor usnesl se, aby byla platnost
zákona prodloužena nejpozději do 30. června
1929.
Vláda i soc.-politický výbor navrhují,
aby základní hranice příjmová
stanovená zákonem ze dne 17. prosince 1927, vylučující
z nároku na důchod válečných
poškozenců, ponechána byla i na další
ve výši 5000 Kč při činnosti
hospodářsky samostatné, kteréžto
hranici při činnosti hospodářsky nesamostatné
odpovídá částka 10.000 Kč.
Rozpočtový výbor souhlasí s usnesením
soc.-politického výboru a navrhuje, aby posl. sněmovna
dala tomuto usnesení rozpočtového výboru
také své schválení. (Souhlas.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
K této věci jsou přihlášeni řečníci,
zahájíme proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 30 minutami. (Námitky
nebyly.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci:
na straně "proti" pp. posl. Jaša,
Horpynka, Kopasz, Bergmann, Karpíšková,
Červinka, Juran; na straně "pro"
pp. posl. Simm a Schäfer.
Dávám slovo prvnímu přihlášenému
řečníku, jímž je pan posl. Jaša.
Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Předloha,
kterou se prodlužuje platnost dosavadního zákona,
určujícího hranici příjmovou,
omezující nárok na důchod pro válečné
poškozence, je výstižným dokladem o činnosti
vládnoucí koalice v oboru sociálně-politického
zákonodárství. Na podzim minulého
roku přislíbila vláda definitivní
úpravu důchodů válečných
poškozenců a její uskutečnění
do poloviny letošního roku. Nyní důvodová
zpráva k tomuto zákonu přiznává,
že nemohly býti dokončeny ani přípravy
k takovému zákonu a odsunuje moudře řešení
těchto otázek na celý rok tak jak stává
se už pravidlem v praxi této majority při řešení
těch otázek, jež dotýkají se
drobných vrstev, jejichž řešení
vláda mnohomluvně přislíbila. Ukázalo
se, že projektované zhoršení důchodů,
které také pan referent soc.-politického
výboru považoval za nutné zde zdůrazniti,
pro spontánní odpor nejen invalidní veřejnosti,
nýbrž i širokých vrstev lidových
vůbec vláda uskutečniti nemůže
- a zlepšiti důchodové poměry invalidů
nechce. Východisko našla toto: odložiti nepříjemnou
věc ad calendas graecas. Zdá se, že majorita
přichází postupně k názoru,
že její třídní, protisociální
činy vyvolávají větší
a větší hněv a nespokojenost lidu, a
odraz tohoto smýšlení v lidových vrstvách
působí na jednotlivé složky koalice.
Ruka, novelisující jak sociální tak
kulturní radikalism, zaváhala, vyčkává,
prodlužuje provisoria - nikoliv z vnitřního
uvědomění, že je na špatné
cestě, nikoliv z vnitřní potřeby obratu,
nýbrž proto, že taková práce přibližuje
každým skutkem poslední hodinu tohoto protisociálního
a protikulturního režimu. Projevem tohoto váhání
je také tato předloha.
Právě teď je příležitost
dotázati se vlády, proč soustavně
po 2 roky zneklidňovala veřejnost invalidů
svými úmysly snížiti důchody?
Proč roztrpčovala mysli invalidů, těch
lidí, jimž společnost ublížila
na statku pro člověka nejcennějším,
na zdraví? Vláda, která na počátku
svojí éry ve své třídní
jednotnosti domnívala se, že má sílu
odníti drobným vrstvám jejich revoluční
vymoženosti a neváhala porušiti vzájemné
úmluvy, naslouchala pozorně jen hlasům těch
sobců a prospěchářů, kteří
praví, že stát dává na sociální
účely a také invalidům zbytečné
dary a že také problém invalidní spadá
do oboru té státní charitativní působnosti,
kterou dlužno už likvidovati.
Kdo jsou to invalidé? Lidé, jimž společnost
dala pro své hrubé zájmy rozdrtiti údy,
ochromila jejich duševní i fysickou sílu, vyřadila
je z konkurence hospodářského a sociálního
zápasu. Jsou to většinou chudí lidé,
konsumenti; boháčů bylo v zákopech
velmi málo. Od tří let postupuje tato vláda
proti jejich zájmům. Zdražuje jim potřeby
životní masem, moukou, cukrem počínajíc
a zvýšením činží končíc.
Při tom jim slibuje ústy ministra soc. péče
a zpravodaje sociálně-politického výboru
další snížení důchodů.
Zahání tyto lidi do zoufalství, vyhání
je na ulice, aby bránili ten kousek svého práva
na život, tu almužnu, kterou jim dává
stát. Zapomíná se, že úkol státu
k invalidům je nejen charitativní, nýbrž
že má k nim závazky vysoce mravní, důležité
také s hlediska státu, jenž neví, kdy
opět bude své občany k obraně své
bezpečnosti potřebovati a nebude-li od nich opět
žádati nových obětí na životech
a zdraví. Psychologie lidí je už taková,
že rádi zapomínají hrůz válečných
i jejích obětí, jako všeho, co je nám
nepříjemné a zač máme převzíti
kolektivní odpovědnost. A právě za
válku i její důsledky je společnost
odpovědna kolektivně. Má tedy společnost
i každý stát závazky i povinnost k obětem
války, jež mají býti splněny.
Právě na tomto účtu republiky jsou
položky, které nebyly do sud proplaceny. Pokud na
bojištích hřměla děla, ranění
s rozdrcenými údy sténali, počet mrtvých
a nezvěstných rostl, společnost tajila v
hrůze dech, ronila slzy, slibovala a přísahala,
že nahradí ztráty a křivdy, ale duše
měšťákova brzy zapomněla a dokonce
se zatvrdila. A čím více se vzdaluje ona
doba hrůz, tím rychleji se zapomíná,
ba dokonce se spekuluje, co by na obětech války
bylo lze ušetřiti.
Tato stručná předloha je tak asi všechno,
co má v jubilejním roce jak ministerstvo soc. péče,
tak vláda i sněmovní majorita říci
a dáti invalidům. Od války uplynulo 10 let
a je nutno nám všem nad mnohým se zamysliti.
Začínají se jubilejní slavnosti a
projevy. Bude hojně vzpomínáno padlých
za svobodu. Připomene také někdo z oficielních
řečníků, kolik invalidů z řad
legionářů i nelegionářů
zemřelo za těch 10 let následkem útrap
a zranění z války a kolik jich zemřelo
právě dík chatrné státní
a veřejné péči o invalidy? Vzpomene
někdo na právo živých, vlastně
živořících, nemocných, většinou
sociálně slabých? Připomene, že
je tu povinnost nejen k mrtvým, kteří jsou
sobeckými lidmi oslavováni pravidelně jen
proto, že ničeho už nežádají
a žádati nemohou, nýbrž i k živoucím,
na něž měšťák žehrá,
že musí přispívati na jejich podporu,
a stále se mu zdá, že neumírají
dosti brzy? Nechť se ony sobecké duše uklidní.
Tisíce invalidů už zemřelo a za dvě
desetiletí nebude již invalidní otázky,
nerozpoutá-li nacionální a buržoasní
šovinismus nový oheň krvavé konflagrace.
Požadavky válečných poškozenců
nejsou nijak neuskutečnitelny. Není pochyby, že
od r. 1923, kdy byla hranice příjmová zákonem
stanovena, poměry invalidů, dík zdražovací
politice dnešní vlády, se zhoršily. Není
tedy splněn předpoklad, se kterým zákon
počítá, že životní podmínky
se zlepší. Invalidé dožadují se
právem, aby hranice příjmová, vylučující
z nároku na důchod, byla stanovena částkou
14.000 Kč, a to jak při činnosti hospodářsky
samostatné, tak i nesamostatné. Tato hranice odpovídá
dnešním drahotním poměrům a nelze
proti ní nic namítati. Není také vážných
příčin k tomu, aby byla stanovena hranice
příjmová dvojí, jedna pro osoby samostatně
výdělečné a druhá pro nesamostatně
výdělečné.
Kromě toho je tu ještě další vážná
nespravedlivost a nesrovnalost. Do příjmů
válečného poškozence započítává
se příjem všech osob, k jichž výživě
je válečný poškozenec povinen přispívati
a které s ním bydlí ve společné
domácnosti. To znamená v praxi, že se neposkytuje
důchod těm invalidům, kteří
sami následkem své invalidity pracovati nemohou,
jde-li za výdělkem jejich manželka a děti
a dosáhnou-li příjmu, stanoveného
zákonem o hranici příjmové. Proti
tomu hranice příjmová v rodinách,
kde invalida přispívá na výživu
dalším členům, zvyšuje se za každou
takovou jednotlivou osobu o 10%.
Jsme toho názoru, že v letošním jubilejním
roce měli by odpovědní činitelé
poskytnouti také trochu klidu kruhům válečných
poškozenců. Výklad a provádění
invalidních zákonů mělo by se díti
v duchu liberálnějším než dosud
a dosavadní předpisy měly by býti
zmírněny. Invalidé žádají
svobodomyslnější praxi, pokud se týče
lékařských prohlídek, zejména
u vdov a starých rodičů. Vymáhání
přeplatků děje se způsobem často
velmi tvrdým, krutým, bez zřetele na rodinné,
zdravotní i majetkové poměry mnohého
chudáka. Ministerstvo soc. péče podle resoluce
senátní má uloženo v ohleduhodných
případech odepsati přeplatky. Tato resoluce
se však nerespektuje, naopak - v případě
nevrácení přeplatků vyhrožuje
se odejmutím trafik i soudními žalobami. Výnosem
ministerstva soc. péče ze dne 16. dubna 1927 a 17.
dubna 1928 byla sice projevena snaha zmírniti příkrý
postup úřadů, ale praxe je stále ještě
příliš tvrdá.
Co žádají invalidé? Dožadují
se novelisace zákona ze dne 25. ledna 1925 o prodloužení
lhůty ku přihláškám aspoň
na omezenou dobu, zejména na uznání jejich
nároků, kdy prokázaně přihláška
nebyla podána vinou obecních správ a nikoli
vinou invalidů. Mnohde, zejména na Slovensku a na
Podkarpatské Rusi, byly to notářské
úřady, které nepublikovaly tyto vyhlášky,
nedodaly včas tiskopisy, mnohdy zase pro neznalost předpisů,
starobu a nemohoucnost předků nebo rodičů
nebyly přihlášky podány včas.
Domníváme se, že vláda v tomto roce,
kdy pravděpodobně přece jenom budou udělovány
různé jubilejní dary, bude pamatovati také
na tyto lidi, z nichž mnozí jsou už v sešlém
věku, neschopni výdělku a v pravém
slova smyslu umírají hlady. Doufáme, že
ti především budou mít nárok,
aby na ně bylo pamatováno.
Sami invalidé uznávají, že systém
peněžitých podpor je nezdravý a už
od převratu domáhají se zákona o zavedení
povinného zaměstnávání invalidů,
kteréžto opatření v jiných státech
se velmi dobře osvědčilo. U nás kapitalisté,
kteří mají velmi význačnou
vinu na válce i na jejím prodlužování,
poněvadž měli za této války velmi
značné zisky, ba přímo žně,
velmi snadno vymkli se povinnosti zaměstnávati invalidy
a přesunuli povinnost pečovati o ně na bedra
veřejnosti a státu.
Připojujeme se ke spravedlivé žádosti
invalidů i válečných slepců,
aby nebylo aspoň teď, v jubilejním roce, úzkoprse
šetřeno na jejich léčebné péči
i členů jejich rodin, kde dnes vlastně jde
namnoze o záchranu posledních zbytků zdraví.
Jako už ve výboru soc.-politickém i v rozpočtovém,
tak i v plenu sněmovním znovu upozorňujeme,
že vláda, resp. ministerstvo financí, velmi
liknavě provádí resoluci Národního
shromáždění jednomyslně dvakrát
už schválenou, aby tabákové sklady i
prodejny byly vypsány a dány legionářům
a válečným poškozencům. Při
výpovědech dosavadním držitelům
uplatňují se velmi často nemístné
ohledy i protekce a tak na příklad na Slovensku
je dosud na 60% trafik v rukou dosavadních držitelů,
a trafikám i skladům se 60.000 až 100.000 Kč
čistého výnosu nebyl dosud přidělen
žádný invalida. Na Moravě a v Čechách
v některých obvodech nejsou poměry o mnoho
lepší.