Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pánové, uvážil-li jsem, co proti všem vaším násilným opatřením po celou dobu, co byly používány, stalo se strany sudetskoněmecké, musím říci, že jest to dojista nejsmutnější kapitolou, které se možno dotknouti. Dojista stáli všichni se strany sudetskoněmecké vůči vám v oposici, avšak tato oposice nebyla pevně semknuta, tato oposice 3 1/2 milionů Němců nepostavila proti vám nic, co by bylo vás nebo stát v oné době vyvrátilo, neboť tyto 3 1/2 milionů Němců nejsou revolucionářskými, neumějí nenáviděti, neboť kdyby uměli nenáviděti, pak by vám byli celou boudu vybílili. A přes to, že jste to věděli, přese vše a pouze z tohoto důvodu jste mohli učiniti svá opatření. Sudetští Němci skýtali obraz rozvratu, který nijak neodpovídal našemu postavení. Neboť národ, postižený opatřeními, jak jste si je dovolili, musil by býti zcela pevným tělesem, nesměl by býti rozštěpen a roztržen do té míry, jak tomu bylo ve skutečnosti. S touto skutečností jsme musili počítati. Avšak na jedné straně nespolupůsobili němečtí sociální demokrati tou měrou, jak se patřilo, a na druhé straně přicházely stále více najevo různé zjevy a umístění určitých otázek v popředí. A tu bych rád předeslal: Jako politik jsem se nepostavil na stanovisko, že jest správným sledovati jednostranně národně politické otázky, nepostavil jsem se na stanovisko, že jest správným jednostranně sledovati důležité věci hospodářské, nýbrž zaujal jsem stanovisko, že národně politické, kulturní, hospodářské a také sociální věci souvisí spolu jako soukolí a závisí jedna na druhé, právě tak jako stojím na stanovisku, že hospodářství sama vždy zasahují do sebe jako soukolí. Zastaví-li se jedno kolo, zastaví se i celý stroj. A z tohoto důvodu došlo k různým falešným názorům, že zájmy stavovské měly přednost před čistými zájmy národními. K tomu bych chtěl říci toto: Proti stavovskému hnutí nelze absolutně nic namítati předpokládaje, že ono zná podřízení vyššímu pojmu ve formě národní organisace nebo národního společenství, pakliže ovšem stavy nespatřují svoji spásu ve vzájemném boji, nýbrž ve vzájemném porozumění, poněvadž pak tím uvolní místo pro kulturně politické, národně politické požadavky. (Souhlas poslanců něm. strany nár. socialistické.) Stranictví, jaké bylo na německé straně, neskýtalo možnosti pro ono úzké semknutí a tak jsme viděli, že útvar parlamentního Svazu se rozpadl, že další pokusy o změnu ztroskotaly; neboť na německé straně neměl v čase jejího revolučního konventu nikdo do toho co mluvit, v čase, kdy všichni stáli v oposici. Dnes se tvrdí, že se vlastně postavení ani mnoho nezměnilo. A za obrazu úplné rozervanosti podnikli kol. Knirsch a moje maličkost pokus o nové dorozumění. Chci to zkrátiti, pánové. Obraz rozervanosti jsme měli, obraz dorozumění a rozumu měl přijíti na jeho místo. Všichni tvrdí, že si přejí dorozumění, a nikdy ještě k němu ve skutečnosti nedošlo. Pravím vám, že pojem dorozumění, jaký nyní je, jest nesprávný. Dorozumění, jak ho potřebujeme, není dorozumění, které sedí na rtech, nýbrž to, jež musí seděti na levé straně prsou. (Potlesk na levici.) Chtěl jsem s kol. Knirschem provésti dorozumění, jež by bylo vybudováno na úplné důvěře, mělo býti vybudováno pro každou politickou situaci, mělo býti vybudováno na zralosti pro vyrovnání od národa k národu. O tento pojem šlo mně vážně a pro tento pojem jsem potřeboval dorozumění na německé straně, a pro tento pojem potřeboval jsem i porozumění u vás. Neboť devisa zněla: "Vyrovnání od národa k národu." A kdyby bylo na německé straně bývalo došlo k dorozumění, pak byla by vám položena otázka: Pánové, chcete se vážně s námi dorozuměti a vyrovnati? A vyzněla-li by odpověď na tuto otázku v "ne", pak by musilo toto dorozumění svésti nás Němce dohromady k bojovému souručenství, jehož jest nám zapotřebí také v tomto případě. - Teď je ovšem mínění rozdílné. Myšlenka dorozumívací, jak byla prováděna, nepostupovala, protože pojetí bylo na každé straně rozličné, ani jedni říkali, že k dorozumění sudetských Němců může dojíti tenkráte, jsou-li všichni v oposici, nebo tenkráte, jsou-li všichni ve vládě, kdežto já stál na stanovisku, že právě situace, kdy jedna část je ve vládě, druhá stojí mimo vládu, je k tomu nejvhodnějším momentem, z toho jednoduchého důvodu, že v oposici činí všichni tak jako tak totéž, zvedají proti zákonům ruce do výšky, kdežto stav, ve kterém jsme, nanejvýš nutně vyžaduje dorozumění. Proč? Před časem vstoupili na základě jiného pojetí Němci k vám do vlády, a tvrdilo se, že německé vládní strany také právě proto nejsou na postupu, po případě, že německé vládní strany provozují systém, který je na další škodu obyvatelstva. Pravím vám zde, že absolutně nemám v úmyslu vyhrávati si na obhájce německých vládních stran, jedno však prohlašuji a doznávám to svobodně a otevřeně: Vstup německých stran do vlády jsem považoval za správný. O dobu, že tam předčasně vstupovaly, o způsob, že tam vstupovaly bez výhrad, lze se příti. A tu vám prohlašuji, že zde snad s německé vládní strany byly předstiženy poměry u vás. Kdyby byla s německé vládní strany vyčkávána vhodná doba, pak by bylo k tomu došlo z přinucení, byli byste se sami na Němce obrátili, pak by byla však i z přinucení odbila hodina, kdy německé vládní strany by byl mohly za vstup do vlády klásti požadavky. A já pravím o německých vládních stranách toto, v čem s nimi nesouhlasím: Vstoupily do vlády bezpodmínečně, nerozuměly svému mocenskému postavení, jež ve vládě zaujímají, ku blahu německého národa a dopustily se i veliké chyby, že neodhadly správně dobu, jak dlouho mohou ve vládě setrvati, ani způsob, čeho se mohou účastniti, nýbrž až do nynějška bez výminky účastnily se všeho. (Potlesk na levici.) A já pravím, že německé vládní strany vzaly na sebe velikou odpovědnost. Zákony, jež provedla dnešní koalice, mají svou tíží a dosahem pro německý národ rozhodující význam a myslím, že si vláda, která za půldruhého roku přikročila k berní reformě, k zákonu o obecních financích, správní reformě, sociálnímu pojištění, jak nyní má přijíti, rozpočtům ve všenárodním pojetí, vojenským předlohám, že si tato vláda za každých okolností tím snad sama ukrátila živobytí. (Výkřiky na levici.) Porozumíte jednomu, že jste vlastně pánům ze sociálně-demokratické strany dali do ruky propagační prostředek který by byli nedostali za žádných okolností a jednou jsem řekl panu dr Meissnerovi, že nepotřebovali sociální demokrati na české i německé straně vůbec nic podnikati, že vládní opatření jsou s to způsobiti, aby věc praskla sama sebou.

Nyní se budete tázati: Když takhle mluvíš, proč kážeš pak o dorozumění? Tvá řeč je výrazem nespokojenosti s německými vládními stranami. Ano, to souhlasí. Avšak na druhé straně musím říci, že německé vládní strany často volaly: Pomozte nám, zesilte naše řady, podporujte nás - a bylo to odmítnuto. Z myšlenky lépe pracovati musila se logicky vyvinouti i myšlenka dorozumění. Kdyby byly německé strany chápaly pojem oposice, byly by samy od sebe přišly na to, že ke zlepšení, k prosazení svých požadavků potřebují pomoci a podpory. Divil jsem se tomu, že německé vládní strany vlastně v tomto ohledu neučinily spoluodpovědnou oposici jak strany národní, tak národních socialistů, a na druhé straně pravím, že i oposice, pokud je měšťanskou, neporozuměla v tomto případě správně účelu a podstatě správné oposice. Neboť já musím vedle čistě národně politického problému přihlížeti také k agrárně politickému, sociálně politickému problému a všem ostatním, poněvadž k závěru nakonec může jeden ubíti druhý. Motiv potřebný k účelu dorozumění, byl tedy dán. Chtěl bych teď hned přejíti k tomu, jak s německé strany byla podstata dorozumění myšlena a chtěl bych zde říci toto: Dorozumění na německé straně bylo ode všech členů znamenitějších stran přijato a uvítáno. Kol. Knirsch a já jsme tehdy ve výboru prohlásili, že jsme ochotni činně a positivně spolupracovati za jiných podmínek než německé vládní strany a spojili jsme s tím pojem dorozumění; a pojem dorozumění našel v národě přijetí, jaké skutečně odpovídalo duchu národa. Tu se, bohužel, s druhé strany stalo něco, k čemu nesmělo dojíti. Na pojem dorozumění byla ve sněmovně pronesena řeč Windirschova o zemské vládě, pak následovala facka Schollichova a na to pak přišla šplouchající močůvka. (Veselost a výkřiky.) Nyní si představíte, že člověk, ujavší se dorozumívací myšlenky vážně a s chutí, nemohl shledati tyto poměry snesitelnými. Ještě bych chtěl předeslati toto: Když jsem před časem mluvil ve výboru o dorozumění, došlo k chybě se strany žurnalistů, kde bylo tvrzeno, že dr Rosche prý mluvil pouze za svoji osobu, kdežto ve skutečnosti jsem prohlásil: Prohlašuji za sebe ve svém jménu a jménem strany, že jsme ochotni činně a positivně spolupracovati, avšak za jiných podmínek než německé vládní strany. Protokoly, sepsané tehdy v rozpočtovém výboru, předložil jsem straně a strana musila protokoly schváliti, do časopisů přišla oprava, že za mými vývody stojí má strana v uzavřeném šiku. Tehdy jsem žádal v klubu o plnou moc, abych mohl vyjednávati s jinými stranami. Tato plná moc byla mně však z nevysvětlitelných důvodů odepřena. Když se tehdy tyto scény ve sněmovně odehrávaly, měl jsem zato, že vidím přicházeti okamžik, abych v klubu prohlásil: Pánové, nejsem s to sledovati myšlenku, jak vy ji máte, a schvalovati postavení, jež zaujímáte; kdo si přeje dorozumění, nemůže nijak strpěti tyto poměry, jak je dnes máme. Tehdy bylo po měsíce neobsazeno ve straně místo předsedy klubu. Plná moc mně dána nebyla a v ten okamžik jsem postavil stranu před alternativu: Buď mne strana učiní předsedou klubu, nebo mne postaví mimo stranu, nebo já se postavím sám mimo rámec strany. Proč jsem tak učinil? Poněvadž jsem stranu musil podrobiti zkoušce, zda stojí jako jeden muž za dorozumívací myšlenkou. Tehdy strana mi přiznala předsednictví klubu, avšak já se musil dožíti toho, že strana šla ven a mezi stranníky naprosto nepůsobila pro dorozumívací myšlenku v tom smyslu, jak já ji zastával, takže jsem se musil ze svého pojetí odpovídati 15. ledna v zasedání říšského vedení strany, kde proti náhledům členů sněmovny mi důvěrníci jako jeden muž dali za pravdu a žádali, aby členové sněmovny podporovali akci, jak byla naznačena, ze všech sil a všemi prostředky. Uvádím-li to, děje se tak z jednoduchého důvodu, poněvadž tehdy byla dána situace, aby na přání důvěrníků bylo v akci pokračováno. Neboť akce slibovala učiniti pokroky, ježto od veškerých stran byla dána příslušná prohlášení, aby se působilo ve smyslu dorozumění. Poukazuji v tomto ohledu na řeč sen. Ledebura v senátě, poukazuji na řeč sen. Jessera, poukazuji na řeč posl. inž. Junga v Opavě, na prohlášení sen. Tschapka a nakonec poukazuji na provolání Padesáti, které vyšlo v novinách 18. prosince a nemělo jiného účelu než ve vší vážnosti získati členy sněmoven všech německých stran pro dorozumívací myšlenku a požádati je, aby konečně zanechali nevěcného osobního boje, jaký se v politice vede. Asi to připadá vnějšímu světu docela komickým, že jsou mezi poslanci politické poměry takové, že nedovolují vzájemné jednání, poněvadž jednotliví členové sněmoven jsou zařízeni na čistě osobní boj. Já zastávám však názor, že čistě osobní bojovou methodou nedá se dělati věcná politika na prospěch národa. Proto jsem prohlásil, že pro dorozumění je především zapotřebí slušného způsobu jednání, úcta před lidstvím a lidskou důstojností. (Potlesk.) Zde dorozumívací myšlenka; na druhé straně však přišla 21. prosince zpráva, že snahy po dosažení dorozumění mezi německými vládními stranami a německou oposicí dlužno považovati za ztroskotané. Tu přeběhl přes cestu článek "Passauer Donauzeitung", který volal do boje proti německým vládním stranám, že dorozumění prý není možné, a jak to v tomto článku stálo: "Do boje proti osobám, jež podporují systém." Šíp přišel od zadu, pisatel článku jest znám. A nyní přichází to tragické na celé věci, že na jedné straně stál předseda klubu s dorozumívací myšlenkou, na druhé straně však vlastní strana kolportovala tento bojovný článek do sudetskoněmeckých listů. (Posl. Tichy [německy]: Kdo je pisatelem?) To je nyní vedlejší, pane kolego! (Posl. L. Wenzel [německy]: To je to hlavní!) Pisatelem tohoto článku jest prý jakýsi pan Naschér, diktátorem nebo diktujícím byl pan dr Dembitzký. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!)

Jestliže dnes je možno zaujati takové stanovisko, že na jedné straně se připustí, že se chce dorozumění, na druhé straně se však do obyvatelstva vytrubuje: Žádné dorozumění, boj, a jestliže tento článek rozšiřuje vlastní strana, pak po mém názoru nebylo žádné shody v názorech. (Souhlas na levici.) Dorozumění považoval sen. dr Brunar v Mikulově za nemožné tím, že postavil thesi, že vnitřně-politický cíl nemůže nás přivésti k politice dorozumění; tomu však odporuji, poněvadž jsem toho názoru, že vnitřně-politickým cílem by musila býti samospráva, která je s to nás všecky přivésti na společnou platformu. (Potlesk.) Pojem sebeurčení předbíhá politickou budoucnost, zatím co pojem samosprávy není nijak v kolisi se sebeurčovacím právem, a to je to, čeho obyvatelstvo nutně potřebuje, v tomto ohledu stojím úplně na stanovisku německé národně sociální strany dělnické, a stojím na stanovisku, že německé obyvatelstvo musí bojovati za samosprávu v kulturním a politickém ohledu za každých okolností. Jestliže dr Brunar článek v Mikulově též vysvětloval, nebyla tím věc zprovozena se světa. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.)

Pak přišel čas po 15. lednu, kdy vedeno bylo vyjednávání o smlouvách o smírčích soudech. Budete se moci upamatovati, že v tom čase bylo skutečně jednání jednotlivých politických representantů jiným, přišel čas, kdy se vší vážností bylo vzato v úvahu navzájem promluviti o různých otázkách a sobě porozuměti. To však nestačilo, poněvadž krátce poté přišla již na tapetu otázka voleb do okresních a zemských zastupitelstev. Volby do zemských a okresních zastupitelstev měly na popud německo-politického pracovního úřadu rozvinouti otázku, zda by nebylo možným, aby německé strany postavily společnou listinu a na této platformě vstoupiti ve vyjednávání. Tehdy se udála ta podivuhodná věc, že vedení strany bylo sice vyrozuměno o tomto vyjednávání, že však právě já jsem nesměl vyjednávání se zúčastniti, protože jsem je nedostal na vědomí. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Vyjednávání se zúčastnil dr Brunar a já se dověděl teprve po oklikách, že se konalo. Myslím, že snad právě toto vyjednávání bylo vyjednáváním nejdůležitějším, aby se ve věci mohlo skutečně upřímně promluviti, abychom se sblížili. (Souhlas.)

Kdo dnes stojí na stanovisku dorozumění, ten musí také právě volby považovati za popud, kde možno dorozumění dokazovati. Musil jsem tu míti zato, že strana, která prohlásila, že stojí za dorozumívací myšlenkou jako jeden muž, také musí jako jeden muž se zastávati jednotné listiny. Že strana se zastávala jednotné listiny, čítajíc v to německé sociální demokraty, to bylo něco úplně samozřejmého, že však jednotnou listinu odmítla, když vypadli němečtí národní socialisté, tomu jsem nemohl porozuměti, neboť jsem si pravil: Vedle velikého kruhu jest vzíti nejbližší menší kruh, až se právě utvoří skupina, která se může sjednotiti na nějaké basi. A tehdy bylo zastáváno stanovisko, že tohle nemá platiti a já jsem při hlasování vstoupil do poměru 14:1. Dojem o stanovisku k volbám, který jsem z celého vyjednávání o dohodě získal, vzbudil ve mně dojem, že strana naprosto nestojí za mnou jako jeden muž a mně byly činěny předhůzky, že stranu kompromituji, že voličové jsou prý venku znepokojeni, že jsem řady venkovské uvedl v nepořádek, že jsem dorozuměním zlámal bojovnou sílu, že ochromuji oposici, že rozřeďuji politiku; shledal jsem, že jsou při práci živly, aby mne jako politika odsunuly stranou ve vlastní župě. Za těchto okolností jsem si řekl: Jest nemožné, abych mohl v tomto rámci dále působiti. A tak došlo k tomu, že jsem v zasedání říšského vedení strany 22. dubna dal straně svůj mandát k disposici bez ultimata. A nyní se událo toto: Teprve když 10 až 15 řečníků se přimlouvalo, abych si mandát ponechal, teprve pak jsem prohlásil, že mandát v této formě si ponechati nemohu, že však jsem ochoten dáti se postaviti mimo stranu, abych mohl pracovati na myšlence dorozumění a prohlásil jsem, že jsem chtěl čistě v tomto smyslu pracovati, dokonce jsem i navrhl eventuální podmínky, že nevstoupím do žádné z německých vládních stran a že přejímám také jiné podmínky. Avšak myšlenka postaviti se mimo stranu byla prostě odsunuta stranou, při čemž se řeklo: Musí prý vyjíti návrh z říšského vedení strany v některé nejbližší schůzi. Postavení mimo stranu mělo míti tento účel: Viděl jsem, že v rámci strany nemohu s dorozuměním dojíti daleko a věřil jsem, že budu moci jako objektivní třetí lépe působiti mezi stranami a volám pana tajemníka Uhla za svědka, jak jsem věc myslil, že jsem již o mnoho měsíců dříve jemu se vyjádřil, že se dokonce zabývám myšlenkou, eventuálně mandátu se vzdáti, abych mohl mezi německými stranami působili v zájmu jiného poměru mezi nimi. Po této schůzi říšského vedení strany musil jsem, bohužel, spěchati domů a nemohl jsem se zúčastniti župního sjezdu strany v Litoměřicích následkem těžké rány osudu. Potom jsem byl telegraficky povolán do Prahy a v klubovní schůzi jsem pánům prohlásil: Poněvadž z kruhů strany nedošel návrh, abych byl postaven mimo stranu, podávám jej sám, a není-li strana s to jej povoliti, pak složím mandát. Zároveň jsem se na schůzi vzdal místa předsedy klubu. Tehdy se událo, že otázka postavení mimo stranu se v klubu přešla ve dvou minutách jednoduchým prohlášením, že klub se postaví proti tomu, abych byl postaven mimo stranu; během 7 dní, od čtvrtku do pátku, byla nařízena schůze říšského vedení strany s odůvodněním: Clara pacta, musíme věděti, na čem jsme. A tehdy se udála věrolomnost. Sen. Brunar a já jsme se dohodli, že o klubovní schůzi bude vydána jen holá skutečnost, ale jinak žádný komentář. Poctivě jsem to dodržel, kdežto sen. Brunar se cítil přinucen ihned v neděli na to svolati schůzi v Šumperku a při nejmenším nezabránil tomu, že celá zpráva přišla do novin. Tím bylo celé schůzi říšského vedení strany 17. května prejudikováno, ježto sen. Brunar se vyslovil proti postavení mimo stranu, eventuálně chtěl přistoupiti pouze na podmínku, že ostatní strany také postaví po jednom poslanci mimo stranu. Musím poctivě prohlásiti, že jsem nemohl věřiti vážnosti tohoto pojetí, při nejmenším nebylo by se smělo 17. května dáti hlasovati o postavení mimo stranu, poněvadž nebylo ještě s ostatními stranami o tom jednáno. 17. května se mně věc vyjasnila takto: Strana zamítla postavení mimo stranu úplně s výjimkou 4 hlasů, strana zamítla také návrh, aby dr Rosche byl postaven mimo stranu na jeden rok, zamítla také návrh postaviti mne mimo stranu s podmínkou, že nezaložím novou stranu a nevstoupím do žádné z vládních stran, zamítla také odevzdati věc komité, které se mělo zabývati tou otázkou, poněvadž prý je okruh příliš velikým. Rád bych k tomu připojil: Před časem jsem prohlásil: Budu-li postaven mimo stranu, pak je to vlastně tichou likvidací, není výkladů mezi mnou a stranou a také jest možnost, jestliže s dorozuměním v německém táboře se dále nedostanu, že cesta může vésti zpátky ke straně. Na to jsem výslovně upozornil, a přes to bylo to zamítnuto. Byl jsem sice požádán, abych nadále podržel mandát v rámci strany. To jsem však nemohl za daných poměrů udělati. A tu se stalo toto: Prohlásil jsem, že se mandátu vzdám a zpravím o tom sen. Brunara, až to oznámím presidiu sněmovny. Sám jsem dobrovolně prohlásil, že mandátu se vzdám; a pak se stane, že se usnášejí na krajském sjezdu strany v Mikulově: Dr. Rosche nechť ihned se vzdá mandátu, jinak bude po dána žaloba u volebního soudu. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Pánové, ať jest již tomu jakkoli, chtěl jsem pro stranu, pro národ během těch dvou let to nejlepší a strana nikdy, nikdy nesměla za těchto poměrů připustiti, byť i jen v jedné župě, usnesení, že mne bude volati před volební soud, neboť volání před soud by musilo míti za následek předchozí vyloučení ze strany a důvody, proč jsem vylučován. Župa lipská podala opravu, říkajíc: Jest to nemožné již na základě schůze říšského vedení strany 17. května. A já zde prohlašuji: Na schůzi říšského vedení strany nebylo vůbec učiněno usnesení o nějaké žalobě na ztrátu mandátu před volebním soudem, o tom nebylo vůbec mluveno. Nebylo toho také zapotřebí, poněvadž jsem sám prohlásil, že se mandátu vzdám. Nyní tuto otázku: Pisatel jednoho článku dovoluje si psáti o dorozumění prostřednictvím nové strany. Výrok, že by bylo nutno ihned vzdáti se mandátu, jest politickou nekorrektností. Chci mu na to odpověděti toto: Proč jsem se nevzdal ihned mandátu? Nesměl jsem si dát vzíti tribunu, nesměl jsem si dát vzíti sněmovnu, v níž jsem po dvě léta spatřoval hlavní stánek svého působení, nesměl jsem si dát vzíti tuto řečnickou tribunu, musil jsem však také ponechati svým druhům ve straně možnost, aby mohli se odvolati proti rozsudku říšského sjezdu strany 17. května u říšského sjezdu strany, který bude na podzim. Poněvadž se tak nestalo, mohl jsem přikročiti ke vzdání se mandátu. Nyní vezměte na vědomí, že 17. květnem počínaje, po prvé 12. června konala se schůze, že jsem však nemohl na této schůzi mluviti, poněvadž mne stihla druhá těžká rána osudu a odňala mně člověka, který mně byl velice blízký - předpokládajíc, že také politikovi jako člověku se popřeje chvíle oddechu, stihnou-li jej rány osudu. A zde volám za svědka pana předsedu Malypetra, že jsem se již 27. června dal zapsati do záznamu, abych mluvil zde ve sněmovně. Zkrácené projednání správní reformy ukázalo, že bude účelnější, bude-li řeč posunuta na dnešek, a budiž konstatováno, že jsem již před mikulovským usnesením zde ve sněmovně prohlásil sněmovnímu presidiu, že chci mluviti 26. a že nebylo mikulovské usnesení příčinou, že se mandátu vzdávám. A při tom bych rád předem hned ještě řekl toto: Mohla by mně být činěna předhůzka, že jsem podržel mandát od 17. května až do dnešního dne, abych bral dále diety. Abych této zámince předešel, vezměte na vědomí, že jsem diety od 17. května do konce července dal k disposici pro dobročinné účely. A oč běží při celé věci? Zde jde o to, že strana 14:1 chce vésti rozhodný boj proti osobám, jež podporují tento systém, až do úplného zničení, jak se vyjadřuje, a já připomínám, že prosincový článek se zaujetím stanoviska strany v klubovní schůzi, že pouze boj jest rozhodujícím, jest v tomto případě úplně identický. A dále zde prohlašuji, že hlavní příčinou, proč jsme se nemohli dohromady sejíti, případně musili se rozloučiti, jest, že jsem byl tak smělým prohlásiti: "Že nedorozumění nedokážeme, není vinou pouze německých vládních stran, nýbrž i německé strany národní." Kdybych byl jednostranně prohlásil, že vinny jsou pouze německé vládní strany, pak by bylo bývalo všecko v nejlepším pořádku. Nemohl jsem to však strpěti, poněvadž mám skálopevné přesvědčení, že táž vina padá na stranu národní, a pociťoval jsem to trpce, že byli vesměs do věci zatahováni mužové jako sen. dr Ledebur, sen. Jesser nebo dr Spina, s nimiž jsem v tom směru tolik jednal. Mohl bych zde dále uvésti pány, kteří se toho účastnili a mohl bych dále uvésti pány, kteří se vřele této myšlenky zastávali. Že v této věci řady nejsou ještě uzavřeny, prohlašuji zcela otevřeně a snad to může býti, že doba v tomto ohledu není ještě zralá a může se snad státi, že oni pánové, kteří jsou proti dorozumění, budou poučeni o lepším. Rád bych ještě promluvil o tomto bodu. Pan sen. Hartl byl tak laskav, že v jednom časopise uveřejnil otevřený dopis Svazu zemědělců, kde poukazuje na to, s jakým posměchem před časem mluvil kol. Windirsch o dorozumění. Vynechává však, že jsem tehdy v parlamentní řeči prohlásil: Pak dojde k dorozumění i bez Windirsche! Uvádí také, že křesťanští sociálové prohlásili, že německým vládním stranám není známo, oč se jedná, že prý nebyly učiněny nijaké konkrétní návrhy. Zde bych rád prohlásil toto: Není absolutně nutné, aby také tisk byl o všem orientován, a jsou případy, kdy také tisk není na obrázku. Řeknu však jedno: Dorozumívání bylo nacionální stranou přerušeno v době, kdy nebylo ještě rozhodnuto o jednání před smírčími soudy, jinými slovy, kdy se nenechává ani jednání před smírčími soudy vstoupiti v platnost, jež by bylo tomuto celému osobnímu boji učinilo konec. Tím byly však otevřeny tomuto celému boji dveře dokořán. Ještě bych se rád zmínil o dalším případě. Pan sen. Brunar uváděl jako odůvodnění, že jsem si hrál na vůdce dorozumění, vedle prací v rozpočtovém výboru a ve sněmovně za důvod, že jsem byl od nedobře smýšlejícího tisku zvláště pochválen a proto jsem si hrál na vůdce. To jsem pociťoval hořce z toho jednoduchého důvodu, že zde mohu na své nejlepší vědomí a svědomí prohlásiti, že jsem to mínil s dorozuměním vážně a že jsem nedělal dorozumění proto, poněvadž jsem byl žurnalisty chválen. Volám zde veškeré žurnalisty za svědky, zda jsem se kdy ucházel o přízeň některého listu nebo žurnalisty. Při této příležitosti budiž zároveň konstatováno, že, i když také jsem chtěl dorozumění, tak přes to nedám si popříti, že jsem právě tak národně cítící, jako ten, kdo vidí vyřízení záležitostí pouze v denním vražedném bratrském boji. Prohlašuji celé veřejnosti, že jsem si také nikdy vůči české straně nezadal, a volám zde celou českou, jakož i německou parlamentní veřejnost za svědky, zda jsem kdy před nimi stál s chvějícími koleny jako nabízeč. Budete mně musit potvrditi, že jsem jako přímý člověk s nacionálním cítěním zastával vůči vám své stanovisko. O této kapitole by se dalo ještě mnoho mluviti. Jedno vám prohlašuji zcela otevřeně. Psalo se: Dr Rosche nezašel na nacionální stranu, nýbrž bylo veliké nebezpečí, že nacionální strana ztroskotá na dru Rosche. Je-li to pravdou, pak jsem toho názoru, že je štěstí, že se stalo, co se stalo, pak to byl osvobozující čin. Jedno však řeknu: Mám pocit, že cesta dorozumění jest jedině možnou k projednání mezi německými vládními stranami a stranami oposičními. Cesta dorozumění, po níž jsem chtěl kráčeti, nevyloučila ani boj, vyžadovala však jiného boje, boje, který vůbec nemusel raniti. V tom to vězí. Vedu-li dnes boj, sahaje jinému na osobní čest, nadávaje mu zrádců národa, všiváků, klacků atd., s těmito metodami nemohu požadovati, aby on si se mnou sedl za stůl a promlouval o dorozumění. Proto bylo mojí metodou jednati se svými kolegy s německé a české strany věcně, nikoli bojovati s osobami. Dorozumění jest však též zapotřebí, aby se s českou stranou mluvilo o jádru problému. Neboť o to jde mně vážně. Sedí-li Němci ve vládě čili nic, je pro mne bezvýznamnou věcí. Jsou-li všichni v oposici, je-li jich část i ve vládě, jest vedlejší. Rozhodujícím jest pro mne jedno, zda je možné vyrovnání od národa k národu. Tu vám chci říci toto. Mám určitý pocit, že i u vás na české straně pokročilo třídění duchů tak dalece, že i na vaší straně se rozeznávají dnes dva tábory. Tábor, jenž si dorozumění přeje, a tábor, který chce dále boj. Právě tak jako se chce na německé straně zde boj, onde dorozumění. Mám plné přesvědčení, že váš národ si přeje mír a že můj národ si přeje mír, a obracím se na vás jako na členy sněmovny s jednou prosbou: Přeje-li si národ mír, pak musí poslanec, zástupce národa, také připustiti mír. V tomto smyslu bych rád svoje vývody zakončil. Vím, že jsem dnes své vývody nepřednesl šťastně. Důvod vám vysvětlím. Mám pro to svědky, jimž jsem prve prohlásil, že se dnes cítím zdravotně nadmíru špatně. Vezměte to za omluvu. Já vím, že myšlenka nebyla zachycena v celosti, a že tu a tam bude mezera. Avšak jedno jest nejrozhodnější: Myslil jsem to se svým národem vážně, upřímně a dobře, nesledoval jsem zvláštní zájmy, chtěl pouze to nejlepší.

Pánové z české strany! Slavíte letos desítileté jubileum, slavíte jubileum dosažené svobody, budete slaviti jubileum ve znamení všeobecné koalice, nikoli ve znamení všeobecné koalice ve vládě, to je pro mne vedlejší, nýbrž ve znamení semknutého, sjednoceného, silného národa. (Posl. L. Wenzel [německy]: V opojení a ne ve znamení pravdy!) Pane kolego na opojení má český národ právo, byl-li však český národ oprávněn k našemu útisku, jest jinou otázkou a proto jsem pravil: Pánové, buďte vážně pamětlivi rozřešení tohoto problému, nezapomeňte zevrubněji zkoumati otázky: "Je možné, abychom došli k stanovisku pro vyrovnání národů, obývajících tento stát?" Neboť jedno jest jisto: Budete-li své jubileum slaviti v opojení, jak kol. Wenzel praví, v slavnostní náladě, nezapomínejte, že máte 50% jiných obyvatel, že máte miliony obyvatel, kteří vaše jubileum slaví se smutkem, se vztekem pro své utlačování. Můžete dnes míti mezi těmito národy representanty, kteří prohlašují: "Uznáváme tento stát." Ale nebudete moci u ostatních národů najíti nikoho, který může podle desetileté zkušenosti říci: "Milujeme tento stát." Proto odmítám jako urážku také to, když se německým soukmenovcům, kterým se též dobrá vůle přiznává, říká českoslovenští patrioti, na rozdíl od národně uvědomělých Němců, protože prohlašuji: K patriotismu patří láska - a lásky nemůže býti ani u německých vládních stran.

Rozvinul jsem vám myšlenku pro budoucnost a rád bych vám řekl ještě toto: Společenství krve, jazyka, mravu a kultury nám ze srdce nevyrvete, to je zde s našimi bratry v Říši, to je zde s našimi bratry v Rakousku a s celým velikým německým národem. (Potlesk.) Váš myšlenkový pochod jde směrem, jak dr Kramář praví: "Nezapomínejme nikdy, že jsme Slovany." Ke konci jeví se věc takto: Zde Slovanstvo, zde Němectvo - a bude otázka, má-li býti spor řešen se zbraní v ruce - nebo zbraní ducha, kultury, hospodářského života a práce...

Nezapomeňte, co jsem vám pravil asi na počátku: Můžete si svoji politiku zaříditi, jak si vždy přejete. Zahraničně politicky se však při žádném seskupení nevyhnete Německu. (Obrácen k předsedovi:) Pane předsedo! Na konci svých vývodů bych vás prosil, abyste vzal na vědomí, že se vzdávám mandátu a (podávaje předsedovi listinu) tímto vám odevzdávám písemné oznámení. (Potlesk.)