Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Tento podnik prý je také veden "obchodně". Loňského roku sám jsem viděl dva případy, že vlak, který měl přijeti do Prosečnice před 8 hod. večer, přijel v půl jedné v noci.

Jak se provozuje tato lokálka, která je příslovečná - a novináři dosti často o ní píší proč je na ní takové doprava? To proto, že se jednak nerozšíří park vozový, jednak stroje se dávají na tuto trať nedostatečné, takže zpravidla, když je mnoho cestujících, vlak zůstane před stanicí Luka pod Medníkem, resp. mezi Pikovicemi a Luka pod Medníkem stát, a teď se čeká, až se vytopí nová lokomotiva v Čerčanech. Loňského roku se stal případ, že stroj vypověděl mezi Pikovicemi a Luka pod Medníkem službu, vlak zůstal státi a nemohl dále. Pane ministře Najmane, teď bych byl opravdu rád, kdybyste poslouchal, poněvadž vím, že můžete leccos změniti. Přece byste měl, tuto lokálku vzíti pod svou obchodní ochranu, když už nemyslím pod ochranu resortní, poněvadž předpokládám, že vedete dráhy obchodně.

Tedy vlak zůstal státi mezi Pikovicemi a Luka pod Medníkem, ale poněvadž není telefonického spojení, poslal se zřízenec až do Jílového pěšky, aby objednal lokomotivu. Teprve po 12. hodině v noci vypravena byla lokomotiva z Čerčan, a poněvadž není telefonního spojení, výpomocná lokomotiva pískala tak, že celý kraj od Čerčan do Pikovic byl vzhůru a obyvatelstvo nevědělo, co se děje. Vlak místo v 19 hod. 42 min. byl na místě určení o ¹/₂1 hod. v noci.

Kdyby to bylo jednou, že stroj vypověděl službu, je to vysvětlitelné. Všichni, kdož rozumně posuzují, věří, že se jednou může státi nehoda na stroji, po druhé personálu, ale u této místní dráhy je již takový systém, že každou sobotu, zpravidla i každou neděli vlak přijíždí o 2 až 4 hodiny - zdůrazňuji zpožděně. Tedy je viděti, že toto obchodní vedení místní dráhy Praha-Vrané-Čerčany je jistě nesnesitelné. Trať tato je v letních měsících nejfrekventovanější v okolí pražském, přesto však je povolanými železničními kruhy nejvíce zanedbávána. K lokomotivám je, jak jsem již řekl, zavěšován nadměrný počet vagonů a lokomotivy nemohou potom překonati poměrně vysoké stoupání, zejména z Davle do Medníku. Ke srovnání stačí, uvedeme-li, že 46 km na trati Praha-Jílové ujede se téměř každou sobotu a neděli za 4 až 4¹/₂ hodiny, zatím co na př. soukromý autobus z Prahy do Jílového jede asi 1¹/₄ hodiny a aeroplán za 4 hodiny dostane se dokonce z Prahy do Varšavy. Prosil bych proto, aby se p. ministr opravdu postaral o obchodní vedení místní dráhy Praha-Vrané-Čerčany, poněvadž si toho tato dráha jistě velmi zaslouží.

Teď, pánové, o některých jiných poměrech na této lokálce. Je jisto, že frekvence na místní dráze Votice-Sedlčany není tak početná, jako na místní dráze Praha-Vrané-Čerčany a Praha--Vrané-Dobříš, a chtěl bych přece jako Pražák a jako zástupce pražské župy - a jistě i se souhlasem kolegů z pražské župy jiných stran - zdůrazniti, že tuto dráhu nelze srovnati s obyčejnou místní dráhou jinou. Sluší přece jen uvážiti, že tato místní dráha má charakter důležitější než jiná místní dráha. Kdo jede, uvidí tu spoustu mládeže, neboť kdo jezdí na výlet do Posázaví a na Dobříšsko? Jen mladý hoch, učeň, dělník, student, zkrátka nemajetní lidé; bohatí jedou jinam do lázeňských míst. Každý, kdo tudy jede, se přesvědčí, že dopravní poměry na této dráze jsou nesnesitelné.

K charakteristice chci ukázati ještě na jeden případ. Na této místní dráze máme léčebný ústav sanatorium spolku "Humanita" v Prosečnici. Celá železniční správa - nechci svalovati odpovědnost jen na p. ministra Najmana - by měla míti jednou odvahu se tam podívati, když nasedá v neděli 100 až 150 lidí do vlaku. Žádná stanice mimo Jílové nemá takovou frekvenci. Tam nemáme ani boudy, kam by si 10 lidí sedlo, když mrzne nebo prší. Svého času jsme žádali, aby v Prosečnici byla postavena malá staniční budova, poněvadž mnoho nemocných musí zde nasedati a čekati, když se vlak zpozdí i o 2 až 3 hodiny. Představte si, že v lese čeká 20 až 100 lidí na vlak. Prší-li, musejí choditi pod deštníkem, mrzne-li, musejí do hostince. Je příznačné, že železniční správa, kterou jsme žádali, aby zde postavila budku malou, měla odvahu žádati, abychom si ji postavili sami. Chci konstatovati, že to je obchodně vedený podnik, že naše státně-obchodně vedené podniky mají tu chytristiku, že když mezi Zdicemi a Příbramí některá malá osada chce zastávku, musí si tam tu boudu postaviti. Proto je to obchodně vedený podnik. Chtěl bych, aby pánové z resortu ministerstva železnic mi vysvětlili, jak přijde spolek "Humanita", který pracuje s velkými finančními náklady, aby jako léčebný sociální ústav, který převzal řadu povinností od státu, ale když chce od státu postavení malé staniční budovy, musel si ji postaviti sám, ačkoli sám příjem z této lokálky nemá. Zisky z veliké dopravy na této dráze má jen velký obchodně vedený podnik železniční. Pánové se konečně zmohli, že dopravili z Čerčan a postavili v Prosečnici 3 ubohé lavice. Pane ministře, já bych rád viděl, abyste se jednou podíval dresinou, jak tam doprava v sobotu a v neděli vypadá. (Výkřiky.) Musím konstatovati, že ministři nám dříve odpovídali na žádosti podávané ministerstvu železnic. Ale od té doby, kolego Bechyně, co jsi odešel, zrovna mnoho štěstí nemáme, na žádosti se nám často neodpovídá. (Výkřiky.) Musím konstatovati, že za Bechyňova režimu se na dopisy odpovídalo. Když socialisté byli ve vládě, odpovídali na petice. (Posl. Jiráček: Ale lavice nestavěli.) On tam tak dlouho nebyl, abyste to mohli vytýkati. Ale konstatuji, a také ve své interpelaci na to ukazujeme, že si páni ministři nynějšího režimu odvykli poslancům na dopisy odpovídati.

K další kapitole otázky místní dráhy Praha-Vrané-Dobříš a Praha-Vrané-Čerčany chci říci, že poměry jsou tu těžké. Vy je většinou také znáte. Tato lokálka je téměř týdně kaceřována. Víme, že jsou zde technické obtíže, které není možno rychle odstraniti, zvláště pokud se týče otázky rychlosti. Musím konstatovati, že za normálních poměrů vlak, který dříve za Rakouska jezdil 2 a 3/4 hodiny, dnes jezdí 2 hodiny. Tedy náprava. Ale poměry tak desolátní, jaké jsou v sobotu a v neděli, je možno odstraniti prostě rozmnožením vozů, případně rozmnožením vlaků. Vždyť státní správa železniční pořádá výletní vlaky leckams. Nemusela by to dělat, ale je viděti, že v lecčems je podnikavá. Proč by zrovna tam, kde jezdí nejchudší lidé, nepostarala se, aby náprava byla zjednána?

Naše státní dráhy nevyznačují se právě přílišnými ohledy k vrstvám obyvatelstva sociálně slabým. Je pravda, že jsou prohlášeny za podnik, postavený na obchodní základnu a pod tímto heslem se tato mnohdy sociální bezohlednost státních drah obhajuje. Avšak když je možno pořádati za účelem zvýšení osobní frekvence každou neděli řadu zvláštních výletních vlaků se zlevněným jízdným, je-li možno, aby návštěvníkům československých lázní byla poskytnuta sleva aspoň 25%, snad by pan ministr železnic ve svém resortu mohl nalézti také určitou ohleduplnost k pojištěncům nemocenských pojišťoven, po většině dělníkům a úředníkům, kteří jsou poukazováni do léčení v nemocnicích a sanatoriích a jiných podobných ústavech a poskytují jim slevu na jízdném. Tato výhoda je však odpírána soustavně všem organisacím, nositelům nemocenského pojištění a pokud některé nepatrné zbytky její se zachovaly, i tyto jsou odbourávány. Tak na př. asi před dvěma lety zrušena byla 50% sleva jízdného, poskytovaná pojištěncům nemocenských pojišťoven, vysílaných do lázní v Karlových Varech na zvláštní potvrzení. Všechny kroky, které příslušné organisace učinily, aby aspoň tato výhoda byla zachována, poněvadž jízdné činí u léčebných nákladů v lázních velmi značné procento, byly a zůstaly marnými. Připomínám, že v Rakousku správa státních drah velmi liberálně si počínala a vycházela vstříc těmto oprávněným požadavkům sociálně-politické práce a poskytovala pojištěncům při poukazu do sanatorií poloviční slevy. Snad p. ministr nebo odpovědný úředník resortu namítne, že musí se držeti zásady obchodního vedení podniku, jakým jsou státní dráhy. Na to však mu připomínám, že zejména on, který zastává princip soukromého vlastnictví, měl by si vzíti příklad z velkých železničních podniků v západních státech, které, třebaže jsou budovány na čistě obchodním stanovisku, velice dobře rozumějí reklamě a právě pro reklamu dovedou tam poskytovati v takovýchto sociálně odůvodněných případech řadu výhod, jimiž upozorní na svůj podnik a jimiž si získávají přízně svých konsumentů. Také p. ministr Najman ukázal právě při zavedení oněch výletních vlaků, že rozumí obchodu a reklamě. Bylo by si přáti, aby toto své porozumění, když již nechce je opříti čistě o požadavky sociálně oprávněné, opřel o požadavky obchodní a s hlediska aspoň reklamního povolil výhody pojištěncům, kteří jsou nuceni používati státních drah k dopravě do některého léčebného ústavu. Jsem si jist, že tento jeho krok by nezůstal bez ohlasu a že by ho mohl využíti pro resort, který spravuje, a mohl by současně říci, že udělal dobrý a sociálně záslužný skutek.

Na konec ještě několik poznámek k vládnímu návrhu zákona (tisk 1706) o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Před samým rozchodem parlamentu - tedy takřka mezi dveřmi - podala vláda osnovu zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, která je novým dokladem protisociálního kursu nynější vlády. Předloha tato znamená značné zhoršení proti původní osnově tím, že vynechává řadu do ní dříve zahrnutých kategorií, zejména advokátní a notářské úředníky, obchodní cestující a zástupce a dále tím, že junguje účinnost zákona s účinností zákona o nemocenském pojištění, ač vládní komise podobného usnesení neučinila. Bolestným a pobuřujícím překvapením je tato osnova také pro žurnalisty, jejichž pensijní pojištění je podstatně zhoršeno proti znění původní osnovy, takže předloha tato neskytá novinářům naděje na řádné jejich zabezpečení, ba ani na zabezpečení minimální proti tomu, co bylo dříve slibováno a také v prvním znění osnovy obsaženo. Touto osnovou chtěla vláda naznačiti, že v ní sociální smysl zcela nevymřel, ale prokazuje tím pravý opak.

K osnově zákona o zestátnění dráhy Votice-Sedlčany prohlašuji v zastoupení našeho klubu, že pro osnovu samozřejmě budeme hlasovati, jen vyslovujeme přání, aby všechny místní dráhy v republice, zejména které jsou v rukou soukromých, byly co nejdříve zestátněny. (Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Jiráček. Dávám mu slovo.

Posl. Jiráček: Slavná sněmovno! Předložená osnova zákona o zestátnění místní dráhy Votice-Sedlčany jest vlastně doplněním zákona č. 156/1925 Sb. z. a n. Místní dráha Votice-Sedlčany byla povolena koncesní listinou ze dne 15. května 1893 a jest 16.6 km dlouhá. Výstavba dráhy před 35 lety stála 1 a ¹/₂ mil. korun. Celý akciový kapitál byl upsán pouze korporacemi a soukromníky soudního okresu sedlčanského a nikdo jiný ani haléřem nepřispěl na stavbu této dráhy. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Když před 35 lety obětaví občané kraje sedlčanského začali stavěti tuto dráhu, chtěli pomoci výstavbou této dráhy chudému kraji, pro který Rakousko úplně nic neudělalo. Postavení dráhy v délce 16.6 km neodpomohlo zcela bídě a vystěhovalectví občanů tohoto kraje, který i po výstavbě této dráhy jest bez průmyslu. Je to kraj čistě hospodářský, kde živoří nejenom živnostník, obchodník a dělník, nýbrž výživy v tomto kraji nemá ani drobný zemědělec. Následkem těchto neutěšených poměrů pracující lid byl nucen hledati svoji výživu v krajích průmyslových a tím tyto celé kraje rok od roku se vylidňovaly.

To jest zjev všech krajů českého jihu. Jihočeská otázka neměla by býti pouze otázkou jihočeskou. Jihočeská otázka je nesporně významu celostátního. Pro jižní Čechy vlády rakouské neudělaly úplně nic, za republiky udělalo se velice málo, zvláště pro okres Votice-Sedlčany, který by zasluhoval největší podpory. Občanstvo tohoto kraje s radostí vítá zestátnění dráhy Votice-Sedlčany, která jedině nebyla zestátněna v celém ředitelství Praha-Jih, neb všechny vlády, jakož i všichni pp. ministři železnic stavěli se proti zestátnění této dráhy a proti oprávněnému požadavku okresu sedlčanského. Zestátnění této dráhy nepomůže docela tomuto kraji, ale odpomůže velkému zatížení okresu sedlčanského, který musel každoročně dopláceti 40.000 Kč na pasiva dráhy. Propočítání tarifů bude též velkou výhodou pro všechno občanstvo, zvláště pro živnostníky, pro obchod i průmysl, který v tomto kraji následkem neutěšených poměrů silničních i železničních se nemůže rozvíjeti tak, jako v krajích, které mají nejenom dobré silnice, nýbrž i železnice.

V desátém, jubilejním roce osvobození našeho státu dočkalo se konečně občanstvo těchto krajů zestátnění této dráhy. Vždycky vděčně bude občanstvo, zvláště živnostnictvo a obchodnictvo vzpomínati, že jedině vlivem nynějšího p. ministra železnic Najmana tato dráha je zestátněna. Pan ministr železnic Najman pochopil, že je nutností tuto dráhu zestátniti, a když sám se přesvědčil o chudobě tohoto kraje a vyslechl naše přání, požadavkům našim vyhověl. Náš kraj nemusil by býti tak chudý! Chudoba tohoto kraje i občanstva není zaviněna občanstvem samým, nýbrž vinu na tom mají, kdož nikdy pomocnou ruku občanům tohoto kraje nepodali. Přímo truchlivý obraz poskytují tyto kraje, které rok od roku více a více se vylidňují. Jest to Příbramsko, Sedlčansko, Voticko, Mladovožicko. Pánové a dámy, kdo tímto krajem projíždí, kdo tento chudý kraj zná, musí říci, že velký hřích se páše na tomto kraji, když nebylo dosud vyhověno přání, aby dráha Tábor-Mladá Vožice byla již jedenkráte vybudována. Prosím, obětavost tamějších občanů byla taková, že vyhověli zcela zákonu z r. 1923 a upsali celé 53% na tuto dráhu, přes to však vláda, ministerstvo železnic i celá naše správa železniční nepřistoupila k vybudování této nutné dráhy Tábor-Mladá Vožice. Podblanicko a Polensko jsou dále kraje, které nutně ke své výživě železničního spojení potřebují. Pouhý pohled na mapu stačí k důkazu, že hlavní příčina chudoby tohoto kraje jest nedostatek spojení železničního. Proto tyto kraje volají po rychlé pomoci. Sebe větší píle, sebe větší námaha a sebe větší obětavost neodpomohou bídě tohoto kraje, když pomocnou ruku v prvé řadě nepodá stát. Pan ministr dr Spina projížděje nedávno těmito chudými kraji, prohlásil: "Chudá půda, mnoho balvanů, mnoho práce a žádný chléb." A to jest také pravda. Proto se volá po výstavbě dráhy Plzeň-Brno, která jedině by mohla tyto chudé kraje zachrániti a tvořila by živoucí tepnu pro chudý kraj jihočeský i pro Českomoravskou vysočinu. Výstavbou této dráhy by z mnoha chudých okresů staly se okresy průmyslové, kde by dělnictvo našlo svoji výživu, takže by nemusilo býti nuceno hledati práci v průmyslových městech a nedělalo by tak mnohdy konkurenci průmyslovému dělnictvu. Na otázku, zda byla by tato dráha pasivní či aktivní, může každý, kdo tyto kraje zná, s klidným srdcem prohlásiti, že tato trať byla by se vší určitostí aktivní, neboť mnohé okresy, třeba chudé, jsou přece bohaté na mnohé přírodní bohatství, kde by bylo zárukou pro velký vývin průmyslu i turistiky. Jen v okresu sedlčanském a příbramském vzrostl by velký průmysl dřevařský, kamenický, cihelný, cementární, vedle toho jsou tam velká ložiska vápeníku, antimonové doly, které ovšem nejsou v provozu, neboť musely zastaviti práci, nemohouce absolutně konkurovati s druhými závody, které mají všechny možné prostředky nejen silniční, nýbrž i železniční, tedy celkově komunikační, k ruce.

Pro turistiku by bylo příhodné naše Povltaví. Vždyť kdo Povltaví jen trochu procestoval a zná, musí říci, že je to přímo druhé České Švýcarsko, které však pro širší veřejnost není přístupno, poněvadž se tam nikdo nemůže dostati, ani ten bohatý autem, když celým tímto krajem neprobíhá ani kousek státní silnice. Jsou tam pouze silnice okresní a ještě v takovém stavu, že ani povoz nemůže projeti, natož auto.

Jak již poznamenal kol. Johanis a jak jsem s ním také včera o tom mluvil, bylo by povinností všech rozhodujících pánů ze silničního fondu, aby těmto chudým okresům co nejvíce povolili na výstavbu okresních silnic a také silnice tyto zestátnili. (Posl. Kyncl: Je to tam horši než u nás v horách?) To jistě.

Nebylo-li by možno přikročiti v době co nejkratší k výstavbě této velké trati Plzeň-Brno - všichni jsme si dobře vědomi, že by to vyžadovalo velkého nákladu - máme na p. ministra železnic, na vládu i slavný parlament prosbu, aby se přikročilo alespoň ke spojení toho krátkého úseku Sedlčany-Příbram, aby tak tyto kraje byly spojeny s hlavní tratí. Kdo tyto kraje dobře zná, kdo v nich žije, ví, že chce-li se na př. nějaký občan dostati ze Sedlčan do Příbrami, musí si zajeti přes Prahu nebo přes Č. Budějovice a chce-li se dostati ze Sedlčan do Milevska, musí jeti přes Tábor na Písek. Pánové, kdybyste jednou zajeli na rozhraničí 3 politických okresů, Sedlčany, Příbram a Milevsko a dali občanům otázku, viděli-li železnici, jistě by vám mnohý odpověděl, že nikdy po železnici nejen nejel, nýbrž ani ji neviděl. Něco podobného jako na rozhraní těchto 3 velikých politických okresů není snad nikde jinde na světě.

Ke konci máme ještě jednu prosbu na p. ministra železnic. (Posl. Remeš: Již odešel!) Odešel, protože těch proseb je mnoho. (Posl. Johanis: Přednes mu to v klubu!) V klubu mu to také řeknu, ale řeknu mu to i zde jako ty, ačkoliv jsi měl také dříve příležitost mu to říci. (Výkřiky posl. dr Wintra. - Řečník obrácen k posl. dr Wintrovi:) Pane ministře, mnohdy někteří vaši kolegové vám to mohli říci také v klubu, ale řekli vám to i ve sněmovně. (Posl. Karpíšková: Někdy ne!) Naopak častokráte.

Přistoupilo-li by se k zestátnění této dráhy, máme prosbu na železniční správu, aby tuto trať zmotorisovala, aby tam v době co nejkratší byl dán motorový vůz, který nám p. ministr železnic přislíbil, neboť s určitostí očekáváme, že to bude znamenati nejen pohodlí pro občanstvo, nýbrž že se tím zvýší i doprava a že budeme míti rychlejší spojení s hlavní tratí, což nutně potřebujeme. (Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Můňa. Dávám mu slovo.

Posl. Můňa: Páni a paní! Používám této příležitosti, abych promluvil několik slov o události, která rozrušila nejširší veřejnost a na níž Československo má jistě veliký zájem.

Očekávali jsme, že při zahájení této schůze předseda sněmovny promluví o této události. Nestalo se tak. Ponecháváme veřejnosti, aby posoudila sama, jak se ve chvíli, kdy svět je vzrušen příklady neslýchané hrdinnosti, má posuzovati tento nedostatek taktu a smyslu pro zjevy tak úžasné mravní síly, jakých byl svědkem celý svět právě v těchto dnech.

Fašistický generál Nobile jen proto, aby mohl shoditi fašistickou vlajku a papežský kříž na severním pólu, uspořádal výpravu vzducholodí. Dnes již celý svět ví, jaké to bylo strašlivé hazardérství, jaký to byl projev naprostého nedostatku odpovědnosti. Na vzducholodi Nobilově byli dva učení lidé. Jeden z nich byl Čechoslovák dr Běhounek. Účast těchto dvou vědeckých pracovníků dodávala výpravě Nobilově seriosnějšího rázu. Vzduchloď ztroskotala. Celá posádka byla ohrožena strašlivou bílou smrtí. Svět byl vzrušen, započínají hrdinské pokusy o záchranu ohrožených. Skutečně se podaří, že letadlo zachránců se dostane ke skupině, v níž byl generál Nobile. Nestalo se však, co by byl očekával každý, nestalo se to, co je předepsáno nepsanými zákony o cti. Generál Nobile nedal přednost nevojákům, nedal přednost zraněným lidem ze své vlastní posádky, myslil jen na svoji vlastní záchranu. Nobile je mravní typ, který vytvořil fašismus, je mravní typ, který vytvořilo strašlivé utiskování a vykořisťování milionů lidí. Udržovatelé starého řádu nemohou být a nejsou hrdiny. Nemohou cítit s bídou jiných, myslí jen na sebe a proto vraždí, myslí jen na sebe a proto provádějí hazardérské pokusy, myslí jen na sebe a proto se zachraňují první, když jejich hazardérský pokus ztroskotal.

Bez reklamy, bez zbytečného vynášení vlastní šlechetnosti poslali sovětští dělníci a chudí rolníci také svoji výpravu na záchranu trosečníků. Vyjel ledoborec Krasin, na jehož palubě byli rudí námořníci, který vezl s sebou letadla, jež měli vésti rudí letci. Technické prostředky samy o sobě nic nejsou bez statečných lidí, kteří je ovládají. A lidé, kteří byli na sovětském ledoborci a sovětských letadlech, byli vychováni proletářskou revolucí. Proletářská revoluce učí lidi trpět, učí lidi umírat pro vyšší cíle, než jsou pouhé osobní zájmy. Tisíce a statisíce hrdinů vytvořila proletářská revoluce a jen tím mohla zvítězit, že měla lidi tak velikého srdce, tak velikého heroismu. Věřili jsme, právě proto, že známe mravní sílu revoluce, že rudí námořníci a letci splní svoji povinnost. Učinili však mnohem více.

Ledoborec Krasin razil si cestu ledovými horami a jeho letci soudruzi Čuchnovskij a Babuškin s nasazením vlastních životů pátrali po zmizelých. Soudr. Čuchnovskij nalezl skupinu ztroskotanců a sám se svým letadlem také ztroskotal. Zůstal na výspě, na níž mu hrozí smrt jako těm, jež chtěl zachránit. Avšak tento voják rudé armády telegrafuje své lodi: Zachraňte nejprve ty druhé a pak teprve mne.

Je málo příkladů tak slavného a velikého hrdinství, je málo příkladů tak veliké mravní ušlechtilosti, jakou prokázal tento voják státu dělníků a rolníků, vzniklého z revoluce, tento voják armády, která byla revolucí vytvořena.

Rudí námořníci na ledoborci Krasinovi splnili příkaz hrdiny Čuchnovského. Šli zachránit nejprve ty druhé. Jejich kamarád rudý letec soudr. Čuchnovskij je dosud ohrožen. Dnes je již jisto, že většina účastníků výpravy generála Nobile je zachráněna a že mezi zachráněnými je i Čechoslovák dr Běhounek. Není vyloučeno, že v několika hodinách se dovíme také o tom, že byl zachráněn šlechetný člověk, polární badatel Amundsen.

Revoluce, která dovede bezohledně ubíjeti své nepřátele a která má k tomu mravní právo, protože nese světu nový vyšší řád, je šlechetná až do sebeobětování tam, kde jde o bezmocné lidi, třeba byli jejími odpůrci. Lidé revolucí vychovaní jsou tvrdí k sobě i k jiným, jsou hrdiny.

Vojáci rudé armády, na niž plil celý měšťácký svět, o níž lhal, o níž říkal, že je bandou ničemů, tito vojáci rudé armády se představili světu. Stali se také u nás bratry Slovany i v měšťáckém tisku, nikdo se nemůže ubrániti strhujícímu dojmu, který vyvolal jejich čin. Vysoko nad všechny ty, kteří vojáky rudé armády pomlouvali, vztýčil se representant rudé armády soudr. Čuchnovskij a říká všem ubohým v celém světě:

Zachráníme nejprve vás a pak teprve budeme mysliti na sebe. Zachráníme nejprve vás, jež chamtivost a hazardérství představitelů starého světa vydává bídě a smrti, zachráníme vás, protože nám to přikazuje naše třídní vědomí, protože nám to přikazuje vědomí, že jsme nositeli nového vyššího řádu, za nějž je sladko umírati.

Dělníci, chudí rolníci a všichni utiskovaní a ponížení celého světa rozumějí této řeči. Nikdo na světě nedokáže, aby proti revoluci proletářské, která takto promluvila, dělníci a rolníci ve vojenských uniformách šli do války. Ti všichni podávají ruce svým soudruhům ze sovětského svazu, ti všichni si musejí říci: Obětujeme všechno pro záchranu celého světa, pro vybudování nového vyššího řádu a pak teprve budeme mysliti na sebe.

Klub náš se obrátil na předsednictvo s návrhem, aby posl. sněmovna vyslovila dík a uznání vládě svazu sovětských republik a hrdinným rudým námořníkům a letcům za záchranné práce, které z příkazu sovětské vlády byly podniknuty pro československého příslušníka dr Běhounka a ostatní trosečníky, zachráněné ledoborcem Krasinem. Očekávali jsme, že předsednictvo z vlastní iniciativy to učiní, nestalo se tak, a jednací řád této sněmovny znemožňuje nám v jakékoli formě podání podobného návrhu.

Konstatujeme skutečnost, že nikde v žádné sněmovně není jednací řád takový (Výkřiky komunistických poslanců.), aby znemožňoval podání podobného návrhu, o němž by mohlo býti hlasováno. Podle jednacího řádu máme možnost podati iniciativní návrh, o němž, poněvadž je konec parlamentního zasedání, může býti rozhodováno až někdy na podzim. Konstatujeme tuto skutečnost, která je taktéž charakteristickým dokladem t. zv. československého parlamentarismu.

Poněvadž je nám znemožněno podání a projednání návrhu, tedy jménem revolučních dělníků a rolníků Československa říkám soudruhům ze Sovětského svazu:

Děkujeme vám za to, že jste svým činem očistili proletářskou revoluci od pomluv, které na ni byly vrhány. Děkujeme vám za to, že jste všem chudým a utištěným dali velikou naději, že ledoborec proletářské revoluce je osvobodí třebas ve chvíli, kdy se bude již zdáti, že všechny naděje jejich záchrany jsou marné. Čest proletářské revoluci! Čest rudé armádě, rudým letcům a námořníkům! (Potlesk komunistických poslanců. - Výkřiky.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Prosím o klid.

Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Kunz. Uděluji mu slovo. (Výkřiky posl. Mikulíčka.).

Prosím o klid.

Posl. Kunz (německy): Slavná sněmovno! Hlasujeme-li pro tuto předlohu, nemůžeme si nechati ujíti příležitost, abychom znovu nepoukázali na stále ještě veliké nešvary, jak v železniční dopravě, tak na drahách vůbec. Zvlášť těžce jest těmito nešvary postižena země Slezská. Vlaková spojení ve Slezsku jsou stále ještě taková, že připomínají spojení téměř před 50 lety. Vlaková spojení ze Slezska do Brna nebo z míst Těšínska do Brna jsou taková, že, aby bylo lze využíti času v Brně a při tom pracovati u úřadů, jest k tomu třeba téměř 3 dnů. Spojení z Olomouce do Krnova jest rovněž nesmírně nepříznivé a rovněž tak spojení z Olomouce do Šternberka.

Pokud jde o nádraží, poukazuji zvláště na Svitavy. Město Svitavy se svým velkým ruchem dožaduje se již dlouho rozšíření nádraží, ale ministerstvo železnic této důležité věci stále nedbá. Rovněž tak jest nesmírně důležité, aby bylo rozšířeno nádraží v Dolní Lipové. Osvětlení na nádražích jest většinou ještě zastaralé, i když v blízkosti nádraží jsou moderní osvětlovací zařízení, setkáváme se stále ještě s nádražími s petrolejovým světlem a vedle nich s restauracemi s osvětlením elektrickým. Železniční správa, i když náklady jsou sebenepatrnější, nechce nádraží zmodernisovati. Jménem našeho klubu musím zcela zvláště poukázati na vybudování železniční sítě na severní Moravě a ve Slezsku, na vybudování železniční trati Budišov nad Budišovkou-Dvorce a rovněž vybudování železniční trati Horní Benešov-Bruntál jest nesmírně důležité. Hlavním požadavkem však jest vybudování dávno již projektované trati Cukmantl-Albrechtice, vedoucí údolím Opavy. Tento projekt nejen že nezpůsobí železniční správě útraty, nýbrž náklady budou se také vypláceti, naprosto nehledě k tomu, že se tím otevře doprava pro velká území Slezska. Pokládám také za svou povinnost, poukázati na stále ještě existující jazykové nešvary na drahách. V čistě německých krajinách setkáváme se stále s nádražími a stanicemi s jednojazyčnými nápisy. Na vozech, které projíždějí čistě německými tratěmi, jezdí celé garnitury s jednojazyčnými českými nápisy. Jest to překážkou dopravy. Železniční správa nechť činí vše možné, aby provoz vedla racionelně obchodnicky, neboť čím bude postupovati obchodničtěji, racionelněji a čím více bude vycházeti vstříc cestujícím a zákazníkům, tím větší výtěžek přinese tento obchodní podnik státu. V tomto smyslu budeme hlasovati pro předložený návrh zákona. (Potlesk.)