Předseda (zvoní): Ke slovu není
již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.
Pan posl. Burian podal návrh na vrácení
věci imunitnímu výboru.
Dávám slovo k doslovu zpravodaji p. posl. Tůmovi.
Zpravodaj posl. Tůma: Slavná sněmovno!
Pan posl. Štětka neuvedl ničeho ke své
obhajobě a také nepřinesl nijakých
námitek proti zprávě imunitního výboru.
Myslím, že vše, co přednesl, bylo určeno
snad jinam, ale imunitního výboru se to netýkalo.
Na jednu věc však musím upozorniti. Uvedl také
případ posl. Macka. Mně je známo,
že případ posl. Macka byl minulého
týdne v imunitním výboru pořadem projednán,
ale je mně také známo, že imunitní
výbor projednal také řadu imunitních
věcí, týkajících se poslanců
komunistických, kteří podle zprávy
imunitního výboru mají sice býti vydáni,
ale na denní pořad sněmovny se zprávy
výboru dosud nedostaly. Tím tedy chci říci,
že imunitní výbor záležitosti,
jež jsou mu svěřeny, řeší
s náležitou pečlivostí a není
proto upřímné a poctivé mluviti zejména
s této tribuny ve sněmovně, že by případ
kol. Macka nemohla sněmovna projednati proto, poněvadž
ve výboru nebyl vyřízen. Celá řada
případů komunistických poslanců
byla již dávno vyřízena, aniž ještě
se dostaly pořadím na pořad schůze.
Nemohu se připojiti k podanému návrhu, aby
případ tento byl vrácen imunitnímu
výboru. Navrhuji posl. sněmovně, aby přijala
návrh výboru imunitního, aby posl. Štětka
k trest. stíhání pro uvedený čin
vydán byl.
Předseda (zvoní): Přistoupíme
ke hlasování.
Nejprve budeme hlasovati o návrhu posl. Buriana,
aby tato imunitní věc vrácena byla výboru
imunitnímu k novému projednání.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť
pozvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh jest zamítnut.
Kdo nyní souhlasí s návrhem pana zpravodaje,
aby posl. sněmovna svolila k trest. stíhání
posl. Štětky, nechť pozvedne ruku. (Děje
se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna usnesla
se svoliti k trest. stíhání posl.
Štětky.
Tím vyřízen jest 3. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce pořadu, jímž jest:
4. Návrh, aby senátu prodloužena byla lhůta
stanovená §em 43 úst. listiny k projednání
usnesení posl. sněmovny k vládnímu
návrhu zákona, kterým se mění
§§ 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920,
č. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích nárocích
bývalých vojenských gážistů
a §§ 3 a 16 zákona ze dne 22. prosince 1924,
č. 288 Sb. z. a n., o změně některých
předpisů o zaopatřovacích požitcích
vojenských osob a pozůstalých po nich (tisk
1452).
Senát usnesl se ve 122. schůzi dne 28. března
1928 na prodloužení lhůty o 6 neděl
a ve 127. schůzi dne 24. května 1928 na prodloužení
lhůty o dalších 6 měsíců,
což sdělil přípisy ze dne 28. března
1928 a ze dne 24. května 1928 k tisku 578 sen.
K této věci je přihlášen řečník;
zahájíme proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 15 minutami. (Námitky
nebyly.)
Námitek není. Navržená lhůta
jest přijata.
Ke slovu je přihlášen p. posl. V. Beneš.
Dávám mu slovo.
Posl. V. Beneš: Slavná sněmovno! (Posl.
Krejčí: Vítám Tě, vítám
Tě, paní jasná!) Zdá se mi, vážená
sněmovno, že tyto pány z lidové strany
tato jasná paní trápí v jejích
panických snech. (Veselost.) Já, pánové,
v úvodu prohlašuji předem, že pana poslance
Krejčího nechám křičeti.
Promluvím a odpovím teprve ke konci své řeči
na ty výkřiky, kterými mne pánové
častují. Upozorňuji jen na to, že pánové
z lidové strany, kdykoliv já vystoupím na
parlamentní řečniště, povykují,
vykřikují, pomlouvají, dokonce někteří
z nich přinášejí lži, ale mne to
nikterak nebolí, poněvadž tito pánové
z lidové strany se jen snaží, aby potvrdili
staré dobře známé pravidlo, že
uličníci vždycky házejí na hrušky,
které nesou nejlepší ovoce. (Veselost.)
Děkuji vám, pane posl. Krejčí,
za ten pěkný kompliment. Nic si z toho nedělám,
že jste mne tak uvítal. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Slavná sněmovno! Na Staroměstském
náměstí mluvil pan ministr nár. obrany
1. července k veteránům zahraniční
armády a pravil mezi jiným: "Pohlížeje
na vaše ukázněné řady, činím
tak s pýchou a s chloubou, věda dobře, že
armáda prodchnutá vaším duchem splní
plně své poslání." (Výkřiky.)
Posláním armády jest obrana státu
a jsem toho názoru, že vedle pohotové armády
měla by tu státi také vláda i pohotový
parlament republiky, representovaný zvláště
její koaliční většinou, prodchnutý
týmž duchem, týmiž ideemi, které
daly státu život a vedly jeho zahraniční
odboj.
Ujišťuji pak slavnou sněmovnu, že duch ten
věrně byl vyjádřen ve čtyřicetitisícovém
průvodu Československé obce legionářské
(Výkřiky posl. Krejčího.),
na jejíž standardách byla četná
hesla, mezi nimi i heslo: "Neodměňujte rakouské
generály!" A jisto je, že obec legionářská
myslila především na tuto lidovou stranu, z
jejíž intence zajisté tento návrh zákona
dostal se na parlamentní prkna a dostal se i dnes k dalšímu
projednávání. (Výkřiky poslanců
čsl. strany lidově.)
Kdo přihlížel legionářské
manifestaci, ví, že heslo "Neodměňujte
rakouské generály!" bylo pozdravováno
nejbouřlivěji. (Výkřiky čsl.
soc. dem. poslanců.) Vyjadřovalo živelný
odpor všeho obyvatelstva proti návrhu zákona
(Výkřiky posl. Krejčího.), který
přímo pobuřuje všechny vrstvy obyvatelstva
všech stavů, který staví před
oči našeho lidu nepochopitelný čin vládní
koalice i vlády, jejímž jménem právě
pan ministr nár. obrany tak správně mluvil
1. července.
Má-li býti zákon výrazem vůle
většiny obyvatelstva státu, potom tento zákon
by byl prostým popřením konstitučního
základu, na kterém v demokracii i zákon státi
musí. Ohromná většina obyvatelstva je
proti němu, není to zákon z vůle většiny
ovládaných.
Právě v těchto dnech dočetla se naše
veřejnost ve vládní odpovědi na interpelaci
kolegů ze strany českých socialistů,
že vláda vyplácí rodinám a vdovám
popravených italských a ruských legionářů
po 5524 Kč, jejich dětem jen 1668 Kč a starým
jejich rodičům dokonce jen po 1440 Kč ročního
důchodu. Jak žebrácká je to pomoc proti
pensím, které uchystala občanská koalice
zásluhou hlavně lidové strany lidem oné
kasty, která pomáhala italské legionáře
vléci na popraviště! (Posl. Krejčí:
Moře čistě lásky! - Veselost
poslanců čsl. strany lidově.) Já
vám, pánové, potom povím o té
lásce, teď nemám na vás čas.
Uvažujeme-li o slovech páně ministrových
o vděčné paměti legiím, jejichž
přečetní příslušníci
žijí a živoří v osvobozeném
státě v bídě a nedostatku, vidíme-li
štědrou dlaň, rozdávající
tak hojně generálům Mrázkům,
Boehm-Emolim nebo bohatým generálům Pitlíkům
se stotisícovými příjmy, potom bude
každému jasno, kromě této koalice, proč
těžký rozpor mezi skutky a slovy její
vlády naplňuje vrstvy všeho obyvatelstva rozhořčením,
proč přímo pobuřuje a zraňuje
do duší.
Ve své poslední řeči mluvil posl.
dr Meissner o zákonu o reformě státní
správy a nazval jej správně siláckým
výkonem koalice. (Výkřiky.) Ale takových
siláckých výkonů občanské
koalice je v našem nejnovějším zákonodárství
více: jsou to jednak zákony z justamentu, jednak
zákony tvořené pod nátlakem a hrozbami
některých členů koaličního
tábora.
Nejcharakterističtějším je z nich t.
zv. zákon o generálských pensích.
V našem boji proti němu dostalo se nám nečekaného
pomocníka. Jest jím senát, který tím,
že zákon neprojednal, ačkoliv měl k
tomu více než dosti času, postavil se tak celý
vlastně do řad oposice (Potlesk poslanců
čsl. strany soc. demokratické.) a potvrdil skvěle
správnost našich výtek. Nic na věci
nemění, že to senátní koalice
činila spíše jenom ze strachu před veřejností
a nikoliv z jiných, snad mravních důvodů.
Lze-li o některém zákoně tvrditi,
že ani svým obsahem, ani metodou svého vzniku
není vlastně zákonem, ba že není
ani poctivým kompromisem, poněvadž postrádá
mravního zdůvodnění na dvou stranách
smluvních v občanské koalici, potom je to
tento zákon. (Posl. Krejčí: A co pak ten
nezbytný a nepostradatelný ministr, co ten)? Řekněte
mu to, pane kolego, ale ne abyste se před ním moc
klaněl, až k němu půjdete.
Konstituční zákon v demokracii musí
býti přece jen manifestací majority, která
stojí za parlamentní většinou. Za generálskými
pensemi stojí ve skutečnosti jen pranepatrná
menšina obyvatelstva tohoto státu, je to zákon
z tohoto důvodu protikonstituční, je to vlastně
jen diktatura koaliční většiny poslanecké
sněmovny, poněvadž senátní většina
koaliční stojí proti němu v opatrné
oposici. Je to jenom oposice trpná, ale stačí,
aby ukázala, čeho se to vlastně koaliční
vláda Šrámkova dopouští,
vnucuje-li republice tento provokativní zákon.
Bylo by žádoucí, aby občanská
koalice řekla nám upřímně,
že se má prodloužením lhůty na
senátní jeho projednání ulehčiti
tísni, do níž ji návrh generálských
pensí připravil, do které se vlastně
sama tím návrhem vehnala, že se jej chce koalice
zbaviti vůbec touto metodou, která má zameziti,
aby nevešel v platnost podle §u 43 státní
ústavy. Anebo chce opravdu koalice umožniti normální
projednání tohoto zákona? Bylo by zajímavé
slyšeti upřímnou odpověď.
Pánové! V debatě, která provázela
návrh zákona ve dnech únorových, bylo,
tuším, poukazováno na to, že zákon
byl uzákoněn za legionářského
generála Husáka. Je to pravda, ale mezi r.
1920 a 1928 je přece jenom určitý rozdíl.
Tenkráte stát konal přece jen lépe
nežli dnes svoji povinnost k lidu, k invalidům vůbec.
R. 1920 nešel stát proti vlastním zaměstnancům
redukcí jejich platů, nepohoršoval je pověstnou
už systemisací a platovou úpravou, která
všecko dala vysoké byrokracii, nic však chudým
zaměstnancům. Tehdy nebylo obilních cel,
daně nebyly měněny v dávky a nebyly
tedy přesunovány s beder bohatých lidí
na bedra chudiny, bylo i politicky volněji a bylo daleko
lépe hospodářsky, neboť vysoká
byrokracie neparcelovala si tenkráte ještě
stát spolu s buržoasií, s majetnými
vrstvami tak, jako dnes. Pánové, nás k odporu
proti tomuto zákonu nevede nenávist. Nepobuřuje
nás, že se ty pense platí vůbec. Pobuřuje
však nás a pobuřuje každého, že
se chce platiti více než je povinností, než
je mravně zdůvoditelné v době, kdy
tisíce našich chudých lidí trpí
nedostatkem.
V nedávných dnech přinesen byl tamhle do
agrárních lavic chléb z Vrchoviny a znovu
se tu ukazovalo na strašnou bídu podkarpatoruského
lidu. To rozhořčuje, že se generálské
dary mají rozdávati v době, kdy statisíce
přestárlých marně čeká
na akt povinnosti vlády tohoto státu, kde zase už
tisíce lidí vyprošuje si denní chléb
sepiatýma rukama ode dveří ke dveřím
a kdy československý stát trpí, aby
se žebrotou hanobilo stáří nejubožejších
lidí. Proč nevyváží občanská
koalice bouři odporu, která se proti tomuto zákonu
zdvihla, předlohou o pojištění přestárlých?
Víte, pánové. jak uboze je postaráno
o studentstvo, o sociální pomoc studentstva v tomto
státě? Rádo se ukazuje na zradikalisování
studentstva. Nemyslíte, že naše studentstvo je
zradikalisováno v prvé řadě takovým
návrhem, jako je tento generálský pensijní
zákon? Zatím co od r. 1920 chléb chudých
lidí vytrvale tvrdne a scvrká se, zatím co
přemnozí nemají chleba vůbec, má
býti dokonale oslazen a po obou stranách pomazán
chleba pensionovaných generálů. Takový
je rozdíl mezi r. 1920 a 1928.
A nyní dovolte, pánové, abych ukázal
na několika případech, které velmi
jasně osvětlují povahu celého tohoto
režimu, jak se u nás i v legionářských
řadách ještě žije. První
případ není legionářský,
ale přece jen si zaslouží, abych ho tu na věčnou
paměť uvedl.
"Slavná správo velkostatku Jeho Jasnosti Knížete
Pána z Lichtensteinu v Kolodějích."
Takovýto nadpis dal svému dopisu, zaslanému
bývalému knížeti Lichtensteinovi, nebohý
český člověk, který psal (čte):
"Karel Běhounek, bývalý dělník
polní v knížecím dvoře v Křenici,
práce neschopný, osleplý následkem
poranění očí při práci
v Křenici, bytem v Obecním domku v Slušticích,
s měsíční podporou 10 Kč pro
ženu a jedno dítko od obce sluštické,
prosí za podporování své žádosti
za dar z milosti k rukám Jeho Jasnosti Nejmilostivějšího
Panujícího Knížete a Pána.
Vaše Jasnost, Nejmilostivější Panující
Kníže a Pane! Nejpokorněji podepsaný
Karel Běhounek, narozen 1870, ženat, otec jednoho
dítka, nezaopatřeného, skoro úplně
slepý, práce neschopný, r. 1899 jako polní
dělník v knížecím dvoře
v Křenici zaměstnaný při kopení
jetele na oči zraněný, nyní osleplý,
příslušník obce sluštické
s Kč 10 měsíční podpory pro
sebe, ženu a 1 dítko, darovaným bytem v obecním
domku ve Slušticích, trpí velikou nouzí.
V strastiplných poměrech prosí za udělení
daru z milosti, důvěřuje po Bohu ve Vaši
Jasnost Panujícího Knížete a Pána,
že nebude oslyšen.
Ve Slušticích, v březnu 1928.
Podpis:
Karel Běhounek."
Pánové, ani v pana ministra sociální
péče Šrámka, náměstka
předsedy vlády, více nedůvěřuje
tolik, jako v knížete pána z Lichtensteinu,
od něhož po Bohu očekává, že
se jeho těžkým dnům nějakým
způsobem uleví.
Pánové, a hlavně z lidové strany,
tento Karel Běhounek je také český
člověk. Myslím, že je to katolík,
protože tu vykládá, že se obrací
k svému Bohu. Je morek z našeho morku. (Výkřiky
poslanců čsl. strany lidové: Vy nemáte
Boha!) Mám, pánové, ale ne takového,
jako je váš! (Veselost.) A děkuji za
to osudu, že jsem nenašel takového, jako vy,
kteří připouštíte, aby mezi vámi
v parlamentě lidé takto nízce a uboze se
vyjadřovali k takovým vážným
věcem. (Potlesk poslanců čsl. strany soc.demokratické.)
Buďte ujištěn, že můj Bůh
je dobrý a že stojím před ním
v hluboké pokoře. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Vážení pánové! Tento muž
je z kostí vašich a pamatujte, že je to 10 let
po založení republiky, která odstranila predikáty
a hanbu ponížení s lidských čel,
kde v jubilejním roce jejím volá tento český
člověk již zase tak uboze a poníženě
k nejjasnějšímu knížeti a pánu
o slitování a činí to způsobem,
který by vás musil páliti jako oheň
do svědomí, kdybyste svědomí měli.
Ale vy nemáte svědomí pro chudý lid,
jenom pro rakouské generály, pánové
z lidové strany. (Hlasy: Ohýbati páteře!)
Odpovídám vám na to.
Tento stát nestal se dosud domovem Karla Běhounka
a jemu podobných ubožáků, zůstal
mu cizinou, a dotud, pánové, dokud mezi námi
a mezi vámi bude žíti jediný takový
ubožák, jediný takový Karel Běhounek,
nemáte pánové z občanské koalice
a z lidové strany prostě práva, rozdávati
desetitisíce bohatým a majetným lidem, pensistům
generálským podle návrhu zákona, který
jste připravili. (Potlesk. - Posl. Krejčí:
Za Rakouska jste to dělal vy!) Počkejte, přijdeme
na to!
R. 1917 přišel do Spojených států
amerických generál Štefánik,
který v provolání a v programu napsal pro
československý americký lid velmi zajímavá
slova: "Ti, kdož vybojovali národu svobodu, budou
také organisovati příští stát."
Zatím však pánové z lidové strany
pozorujete, že ti, kdož vybojovali národu svobodu,
nanejvýše se těší vašim pomluvám
a útokům, a vy, kteří jste ruky nepřiložili,
všemožně se staráte o to, abyste všechny
legionářské ruce zuráželi, vy
tady vládnete a kážete. Není vám
to ještě, pánové, vhod, ještě
musíte dělati takové kousky chlapecké?
(Hlas: Tohle bylo dětské!) To vaše je
chlapecké. Ano, jestli to mé bylo dětské,
tedy čisté, děkuji za to, tím jste
mě úplně obhájil.
Krvavou ironií na generálova slova zůstávají
ta sta a sta případů legionářské
bídy a nouze, bídy bratří, kteří
podle slov písma nemají, kam by hlavy své
složili, zatím co lišky v tomto státě
tak dobrá bydla mají. Dovolte, abych uvedl alespoň
některé doklady z veliké řady případů,
jež mám k disposici.
V Ledči nad Sázavou žádali o sklad tabáku
dva legionáři-invalidé, americký legionář
br. Prokop a stoprocentní invalida br. Kukeň. Jejich
žádost byla zamítnuta, protože tabákovou
abaldu bylo nutno dáti Václavu Dalešickému,
býv. c. k. obrlajtnantu, majiteli hospodářství
v ceně 150.000 Kč, jež má pronajato,
neboť je zároveň likvidátorem pojišťovny
v Praze, kde v Rohanské ul. č. 1052 žije, dostávaje
kromě toho vojenskou pensi ve výši několika
tisíc Kč. V tomto případě zakročovala
obec legionářská, zakročovali dokonce
poslanci stran, ale marně. Abaldu dostal c. k. obrlajtnant
Dalešucký a legionářští
invalidé, z nichž jeden je stoprocentní, dále
čekají na lepší budoucnost. V Doubravicích
u Strakonic dostal prozatím trafiku br. Fárek. Měl
ji 4 měsíce a po 4 měsících
mu ji finanční ředitelství vzalo a
dalo ji sice vdově, ale ženě, která
má hostinec a živnost hospodářskou,
a tento muž se 3 dětmi. invalida, marně čeká
na lepší budoucnost.
Ale povím vám o případu, který
je daleko ještě bolestnější, než
co jsem tu řekl. V Ježovech na Klatovsku živoří
ruský legionář, bratr Foltýn. Býval
dělníkem na trati po převratu, když
se vrátil. Když se ženou mlátil na ruční
mlátičce klásky, které posbíral
po žních na poli, utrhla bratru Foltýnovi mlátička
ruku. Od té doby žije ve strašné bídě.
Když jeho bída vyvrcholila, a on viděl, že
je na obtíž rodičům své ženy,
napsal mi dopis. (Posl. Krejčí: Abyste mu dal
něco z válečných půjček?)
Ne. Já válečné půjčky,
jak víte, nemám. Ale já jsem mu něco
dal ze svého poslaneckého platu. (Posl. Krejčí:
Z válečných půjček ne?) Ne.
(Posl. Krejčí: Všechno to Kotva pohltila?)
Nevím, co máte s Kotvou. Já nic. (Veselost.)
Psal: "Bratře, prosím Tě, pomoz mi.
Přimluv se za žebráka v kanceláři
presidenta republiky. Ať pan president nařídí..."
(Výkřiky.) - Pánové, poslechněte
tato slova! "... aby mi úřady republiky povolily
hráti na flašinet." Tento muž prošel
Sibiří. Tento muž bojoval v celé řadě
bojů revolučních, osvobozenských.
Jak by asi užasnul mrtvý Štefánik,
kdyby jen na vteřinu mohl vstáti ze svého
hrobu a přečísti si dopis nešťastného
bratra Foltýna z Ježova, člověka, který
kdysi také snil o lepším životě,
a dnes prosí o flašinet. (Posl. Krejčí:
Co tomu říká bratr Edvard, je tam přece
vlivný ve vládě?) Nevím, jak je
tam vlivný. Já jsem proti této vládě
v oposici a proto se svým bratrem, jak víte, nejednám.
(Veselost.)
Tedy takovýmto způsobem ruský legionář
bratr Foltýn organisuje československý stát.
(Posl Krejčí: Kolik je vás?) Je nás
hromada a myslím, že všichni pořádní
lidé. Ani řeménky u obuvi byste jim nemohl
rozvázati.
V Libni v Odkolkově mlýně pracuje 75letý
nádeník Jan Chaloupka. Jeho stará žena
je choromyslná. Oba dva žijí v těžkých
poměrech, bídně. Tento chuďas ve svých
75 letech musí se živiti námezdnou prací.
(Posl. Krejčí: Ten se hrbí jako tady Vojta
Beneš!) Já jsem narovnaný.
A přece tento chudák Chaloupka dal státu
dvě děti, které konaly ke státu svou
povinnost. Jeden z nich byl italským legionářem
a druhým dítětem nebyl nikdo jiný
než Anna Chaloupková, ona hrdinská žena,
která svému národu nabídla život.
přinesla Masarykovo poselství z Ameriky do Prahy
v nejtěžších chvílích válečných.
(Slyšte!) Anna, Chaloupková, o níž
snad jednou budou psány články v čítankách,
a bude stavěna za vzor československé mládeže.
(Výkřiky. Hluk.) Umřela r. 1919 v
Praze tuberkulosou a z nedostatku. Byla tehdy už zaměstnána
státem, který jí platil 220 Kč měsíčního
platu, ročně 2640 Kč. Když pak byly
rozdávány revoluční medaile, byla
přiznána i mrtvé Anně Chaloupkové.
Ale starý otec jí nepřijal a vzkázal
vládě, která mu ji darovala, aby opatřila
jeho choromyslnou ženu a aby opatřila jeho stáří
bez chleba, stáří plné nouze, o které
se staral jen soudr. Tomášek a Klein, kteří
v kanceláři p. presidenta vyžádali si
2000 Kč pro jejich stáří. Nezdá
se vám, pánové, že by bylo daleko svatější
povinností než konati spravedlnost k rakouským
generálům, konati spravedlnost k takovým
katolickým Karlům Běhounkům, k takovému
nebohému lidu na Vsatsku, k rodinám invalidů,
k legionářům atd. atd. (Hlasy: Jen když
se Benešům daří dobře!) V
minulých dnech mluvil tu kol. Jaša o americkém
memorandu čsl. obce legionářské z
Clevelandu z května t. r. - Abych nezapomněl na
ten výkřik, že se nám daří
dobře. Nedaří se mně špatně.
Ale já se řídím podle slov Písma,
podle slov apoštola: Jedni druhých břemena
noste! A pomáhám proto jiným, chcete-li.
já vám najdu sta svědků, kteří
vám dokáží, že z toho svého
mála dávám jiným jak mohu. Děláte-li
to vy, prosím, přihlaste se.
Na celé řadě případů
ukazuje americké memorandum legionářské,
jak macešsky obstarávána je legionářská
invalidní péče o naše americké
legionáře. A na konec tito američtí
legionáři (v počtu 2500 mužů)
píši: "Je smutným, ba tragickým
faktem, že v jubilejním roce 10. výročí
republiky čsl. emigrace, legionáři, invalidé
v Americe. musí se stále ještě tímto
způsobem domáhati spravedlnosti na státu,
který svou krví a životy padlých bratří
pomáhali budovati. Vláda republiky Československé
právě v nedávné době zvýšila
štědře pensijní požitky býv.
c. a k. generálů. My však nejsme s to, za celé
desetiletí dosáhnouti minimálního
opatření malého počtu našich
bratří legionářů, invalidů."
Vážení pánové a dámy!
Takové je ono chmurné, bezútěšné
pozadí, od něhož se jako cynický výsměch
odráží text generálského zákona,
který jste znovu přinesli na prkna této sněmovny.
(Hlasy: Zbytkové statky posl. Chalupy!) Může
vám dáti jeden, už s námi není.
(Veselost.)
Ujišťuji vás, že boj o tento zákon
nebude dobojován ani tehdy, až snad senát pod
vaším nátlakem najde dosti kuráže,
aby provokativní zákon uvedl v život. Ale i
všechno zlo může míti též
dobré stránky. Bude je míti i v tomto případě,
který probudí svědomí všech poctivých
mužů a žen, aby odsoudili pokus, který
nemá příkladu v historii deseti let tohoto
státu. Věc, o niž jde, je především
lidská, teprve potom politická. Ale právě
proto, že je tolik lidská, je také tolik politická.
Strašlivě politická, a zůstane již
proti vám, lidovcům, zvláště
živou, nebezpečnou zbraní. (Hlasy: Zdá
se, že zase kdosi básní!) Já rád
řeknu něco slušně, co vy dovedete jen
slovy hrubými.
Žádné poukazy na generála Husáka,
žádné výmluvy nesejmou s koalice těžkou
odpovědnost za tento zákon před naším
lidem.
Návrhem zákona o generálských pensích
ve chvíli citelného nedostatku nejširších
vrstev sáhli jste, pánové, na bolavé
místo našeho života a lidu. Otevřeli jste
znovu onu bolavou ránu, za kterou je příliš
mnoho slz, utrpení, křivd a kleteb.
I občanská koalice je si snad vědoma toho,
že jejím otcem je lid československého
státu, které jí dal ve volbách r.
1925 hlasy a také život. Dal do jejích rukou
vládu. Zapomněla občanská koalice,
že je to tentýž lid, který po pět
let trpěl pod krvavými, mravními i hladovými
ranami války, jíž v čele stáli
také tito podarovaní generálové?
Zapomíná občanská koalice, že
na těle československého lidu, toho jejího
otce politického, zůstaly krvavé jizvy po
ranách, a že ten, kdo ty jizvy a rány neuctivou
rukou otvírá na těle vlastního lidu,
dotýká se drsně, neuctivě ran otcovských?
Ty krvavé rány byly zasazeny našemu lidu popravami
v Motole, v Mor. Ostravě, jsou to krvavé jizvy po
smrtelných ranách. zasazených popravčími
mistry Rakousko-Uherska synům našich matek na Piavě,
v Coneglianu, v Oderzo, v Calvechiu, v Rivě a v Castel
Romanu, ve Vadovicích a všude tam, kde umírali
na popravištích legionáři. Jedním
z těchto popravených byl také Bedřich
Havlena, před jehož šibenicí stál
jsem v těchto dnech.
Slavná sněmovno, je tomu právě 10
let, co Havlena a jeho druzi vydechli na šibenicích.
Tehdy, 28. června 1918, hluboce vzrušen nad politickými
vraždami na Piavě, usedl ve Washingtoně Tomáš
Masaryk, aby psal italským legiím i všemu
kulturnímu světu jako velitel československé
armády svůj protest proti těmto neslýchaným
činům. Jako cynický výsměch
zní textace generálského zákona k
tehdejším Masarykovým slovům. Psal Masaryk:
"Činíme pak členy dynastie habsburské
a hohenzollernské odpovědnými za osudy našich
zajatců a přisaháme, že pokud i jen
jediný z nás žíti bude, odpovíme
na popravy našich zajatých druhů stejnými
represáliemi. Přisaháme, že bez milosrdenství
ztrestáme vrahy našich zajatých bratří."
Pánové teď přicházejí
po 10 letech, aby ve jménu občanské koalice
odpověděli na smrt Havlenovu a jeho druhů.
Ve chvíli. kdy po pražských ulicích
kolem prapory nezdobených státních budov
doznívají kroky legionářské
armády, z níž většina jsou lidé
chudí, sociálně trpící, četní
invalidi světové války, neschopní
slušného výdělku a se srdcem zkormouceným
nad chudobou svých rodin, v této chvíli je
pozdravuje občanská koalice zákonem, který
odměňuje členy kasty, která legionáře
posílala na smrt, desetitisíci korunami odměňuje
třídu těch, kdož podpisovali jejich
smrtelné ortely. Nebude snad dlouho trvati a některý
z nich požádá si o řád za občanské
zásluhy, který koaliční vláda
právě připravuje.
Předseda (zvoní): Upozorňuji
p. řečníka, že řečnická
lhůta je skončena.