Zástupci Svazu zemědělců a českých agrárníků se zvláštním důrazem usilovali o vyloučení dalších zemědělských dělnických kruhů ze sociálního pojištění. S tímto vítězným úspěchem, který ve skutečnosti není nic jiného, než poškozením zemědělských dělníků a tudíž části zemědělského lidu, pokud jde o dobrodiní soc. pojištění - pánové přece mluví stále o zájmovém společenství venkovských obcí a venkovského lidu - předstoupí pravděpodobně přímo před kruhy svých voličů a budou jim to skutecně vyličovati jako zvláštní úspěch. Neuváží, že způsobili části dělnictva, bydlícího na venkově, těžkou škodu a že to musí míti také další důsledky? Zemědělské kruhy často si naříkají, že nemají dostatek pracovních sil a často jen síly úplně nevhodné pro zemědělské práce. Heslo "útěk z venkova" ve skutečnosti není již heslem, nýbrž stalo se vážnou otázkou rolnického stavu. Kdo se podívá do zemědělských orgánů všech stran, a nejen v této zemi, také v říši Německé a kdekoli jinde, najde tam vždy nářky nad nedostatkem vhodných zemědělských pracovních sil. Také v osobním styku opět a opět narážíte na otázku nedostatku pracovních zemědělských sil. Co je příčinou, že dělnictvo se tlačí z venkova do měst? Ve článku, který uveřejňuje o otázce zemědělských dělníků časopis "Deutsche Landpost" dne 16. prosince 1927, píše autor Hugo Schulz: "Ani zákaz přijímati mladistvé dělníky do továren, ani jakékoliv jiné nucené opatření nemůže odstraniti nedostatek čeledi na venkově. Tomu zlu se musí jíti na kořen. Položíme-li si tedy otázku po vylíčení příčin: Jak se zamezí útěku z venkova? pak je pro to jen jedna odpověď, která zní: Nutno zvýšiti rentabilitu zemědělství, nutno zlepšiti životní poměry, zkrátiti pracovní dobu, zvýšiti mzdu. Jedním slovem: Dělnickou otázku na venkově rozřeší jenom to, že zemědělství bude postaveno na roveň průmyslu."
Tyto vývody, které uveřejnil sám orgán Svazu zemědělského, s jejichž obsahem se tedy ztotožňuje, postihují problémy správně. Uznávám, jak je těžko provésti úplné sociální zrovnoprávnění zemědělství s průmyslem. My však víme, že se to jistě nestane tím, že budou široké kruhy zemědělského dělnictva připraveny o výhody sociální, jež jim dosud byly zajištěny a které bude míti dělnictvo průmyslové zajištěno i dále. Pánové ze Svazu zemědělců měli by si přece uvědomiti účinky jejich požadavků, aby bylo odstraněno sociální pojištění pro široké vrstvy zemědělských dělníků. Když sestárlí dělníci průmysloví v kratší nebo v delší době, v 10, 12 nebo 15 letech, kteří žijí na venkově jako sousedé vedle zemědělských dělníků saisonních, budou dostávati každý měsíc svoji starobní rentu v částce několika set korun, a když v sousedství bydlící, rovněž sestárlý zemědělský dělník saisonní bez jakékoliv nejmenší podpory bude museti pracovati do nejvyššího stáří, a to pracovati za nejskrovnější odměnu anebo vůbec bez odměny za pouhé živobytí, anebo snad bude vyhozen na ulici jako žebrák, když vedle něho průmyslový dělník po 65. roce dostane svůj důchod, když ženám a vdovám se dostane skutečného zaopatření a když vedle nich saisonní dělník bude bez ochrany, pak se vás táži: Jaké účinky projeví na venkově tento stav pro dorůstající generaci? Pro novou dorůstající generaci jistě to nebude podnětem k tomu, aby zůstala na venkově a propadla stejně smutnému osudu jako zemědělští saisonní dělníci. Útěk z venkova, na nějž si agrární vrstvy již dnes stěžují, nabude ještě většího rozsahu, než tomu bylo dosud. Poslouží se tím skutečně zemědělství, je to cesta, kterou se může pomoci zemědělství k úspěchu? Domnívají se pánové, že jim budoucí generace bude vděčna za takový zpátečnický postup? Pánové ze Svazu zemědělců hlasují pro všecka, ba i nejtěžší břemena, ba slouží jako trabanti a podporují tento systém a nemluví již o vysokých daních, nýbrž jenom o vysokých sociálních břemenech, jež jsou nahromaděna v sociálním pojištění. My to víme jinak, my víme, že takový účinek na zemědělské dělnictvo bude míti nejhorší následky pro veškeré zemědělství, právě při této příležitosti, neboť vyloučení saisonních dělníků ze sociálního pojištění bylo provedeno jenom z důvodů tak zvané úspory pro zemědělské vrstvy, ve skutečnosti pro velké agrárníky. Při této příležitosti nutno konečně jasně a zřetelně ukázati, jakými prostředky dělají tyto kruhy náladu proti sociálnímu pojištění, aby je v očích kruhů zemědělských snížily a vylíčily jako nesnesitelné.
Kol. Weiser zabýval se na tomto místě 30. listopadu 1927 za debaty o státním rozpočtu situací zemědělství a řekl také několik slov o sociálním pojištění. Ve vydání z 3. prosince 1927 přináší časopis "Scholle" (Broumov) výtah z této řeči, v níž se mezi jiným praví: "Zemědělství je v tomto státě zadluženo více než 5 miliardami. Přispěly k tomu ztracená válečná půjčka, dávka z majetku, vysoká břemena daňová a sociální pojištění. Zvláště poslední kapitola sociální pojištění. Chci tu ukázati na příkladě, že hospodářství s pěti pracovními silami položí na oltář sociální péče v 50 letech s úroky a s úroky z úroků téměř půl milionu. To je částka, které dnes člověk již ani nepotřebuje, aby takové hospodářství koupil." Nehledě k tomu, že číslice zadlužení zemědělství 5 miliard není dokázána a že rozpočítána na jednotlivé hospodářství znamenala by poměrně nízkou částku 5000 až 6000 Kč, staví se tu onen kolega neodpovědným způsobem proti sociálnímu pojištění. Roční příspěvek za pojištěného zemědělského dělníka činí v sociálním pojištění asi 250 Kč. Majitel hospodářství s 5 pracovními silami měl by tedy zaplatiti na sociální pojištění ročního příspěvku 1250 Kč, což v 50 letech dělá asi 60.000 Kč. Posl. Weiser však mluví o tom, že příspěvek na sociální pojištění činí 500.000 Kč, tedy skoro desetinásobek toho, co se musí platiti ve skutečnosti. (Výkřiky na levici.) Můžeme si představiti, že střední zemědělec s 5 pracovními silami, když slyší, že jenom na sociální pojištění musí sehnati v 50 letech půl milionu, musí se státi nepřítelem tohoto pojištění, poněvadž si prostě vypočítá, že nikdy nebude moci takovou částku sehnati. Byl tu tedy přímo pobuřujícím způsobem uveřejněn a rozšiřován falešný výpočet pro zastrašení malých zemědělců. Je zbytečno poukazovati na to, že není tu na místě předpoklad 50 let. Posl. Weiser mohl právě tak dobře říci, že nutno na sociální pojištění při 5 pracovních silách zaplatiti ve stu letech milion korun. Úmysl takových důvodů je zřejmý a jasný. Širokým masám zemědělců příspěvky platících má se nahnati takový strach, aby všemi možnými prostředky vystupovaly proti sociálnímu pojištění.
Stejný úmysl můžeme pozorovati také při vyloučení mladistvých dělníků a učedníků pod 16 let ze sociálního pojištění. Průmysl nikdy neprotestoval proti ponechání mladistvých dělníků a učedníků a teprve v posledních dnech před skončením jednání v sociálně politickém výboru ozvalo se takové přání. Živnostenská strana ovšem již delší čas dělala propagandu, aby mladiství dělníci a učedníci pod 16 let byli ze sociálního pojištění vyloučeni. Jakými prostředky, je známo. Podobají se těm, o nichž jsem vypravoval u posl. Weisera. Že vyloučení mladistvých dělníků a učedníků znamená pro ně veliké nebezpečí, je zřejmo každému zasvěcenci. Všecky organisace mládeže, jak národně-sociální, tak i občanské a marxistické svazy mládeže protestovaly proti vyloučení mladistvých ze sociálního pojištění. V pamětním spise poukazovaly na to, že v mnoha živnostenských podnicích je dávno zaveden provoz strojní a že pro mladistvé dělníky a učedníky je nebezpečí úrazu mimořádně velké i risikem nemoci, ba že je větší než pro dělníky dospělé, že tedy učedníci a mladiství dělníci by měli také větší nárok na ochranu. Místo toho se úplně vylučují ze sociálního pojištění a ztrácejí tím léčebnou péči, která by mnohého mladistvého dělníka a učedníka mohla uchrániti před předčasnou neschopností k práci a před následky úrazů podnikových a nemocí vznikajících ze zaměstnání. Znamená tedy novelisace i na tomto poli zhoršení dosavadního stavu a musí naraziti na odpor všech sociálně cítících vrstev.
Jednou z nejdůležitějších částí soc. pojištění je část finanční. Nejprve šlo zde o zásadní stanovisko k tak zvanému systému úhradovému. Od samého počátku projevovali jsme vážné pochyby o nesmírném hromadění velkých peněžních částek, které mají býti podle dnešního příspěvkového systému shromažďovány v ústřední sociální pojišťovně. Podle původních výpočtů má ústřední sociální pojišťovna po 20 letech míti pohromadě více než 10 miliard. Tato celková suma se nezmění ani po novelisaci. Vedle těchto ohromných částek budou snad stejné peníze nahromaděny v pojištění soukromých zaměstnanců, v pojištění úrazovém a v jiných sociálních ústavech. Můžeme předpokládati, že celkový stav jmění sociálních pojišťovacích ústavů nutno odhadnouti po 20 letech nejméně na 20 miliard, tedy na dvojnásobek nynějšího státního rozpočtu. Tím se stane tento ústav největším peněžním ústavem republiky a má tedy samozřejmě veliký význam to, jakým způsobem budou tyto ohromné částky převedeny zpět do hospodářství a za jakých podmínek a za jakého zúročení budou tyto peníze uloženy. Vládní strany myslely, že lze pokud možno vysokým zúročením zmírniti břemena pojišťoven. Ve svém znění zákona ustanovily trvalé zúročení na 41/2%. Není nikterak lhostejno pro peněžní hospodářství na jedné straně a pro sociální pojištění na druhé straně, s jakou úrokovou mírou se bude počítati. Při trvalém zachování úrokové míry 41/2% je jistě zaručena vyšší rentabilita, je však otázkou, jakou cenu za toto vyšší zúročení zaplatí celkové hospodářství a zda se taková míra dá také trvale udržeti. Velké peněžní prostředky sociální pojišťovny budou vykonávati v nejbližší budoucnosti, avšak ještě více v pozdějších letech, vždy větší vliv na úrokovou míru celého hospodářství v této zemi. Uvážila většina dostatečně, co by znamenalo pro obce, okresy a jiné instituce, které potřebují půjčky, musely-li by platiti vyšší úroky, než jaké snad budou v několika letech v úvěru soukromém? (Posl. Geyer [německy]: Pan ministr financí řekl minulého roku, že úroková míra je úhelným kamenem celého hospodářství!) Zajisté.
Uvažovalo se na druhé straně také, jak bude pokles úrokové míry vůbec brzděn trvalým setrváním největšího peněžního ústavu při pevné úrokové míře a co to znamená pro tvoření cen a vůbec pro hospodářství? Uvažte, že právě tato okolnost má veliký význam pro konkurenci tohoto státu v cizině, pro hospodářství světové. V předválečných dobách měla anglická banka úrokovou míru 2% a víme přece dobře, že se tyto poměry v krátké době zase dostaví. Budeme-li míti ve svém největším ústavě úrokovou míru 41/2%, musí to míti za následek neschopnost našeho hospodářství k soutěži na světovém trhu. Přihlíželo se konečně k tomu, že v případě, nedá-li se tato úroková míra 41/2% přece trvale udržeti, musí nastati značný úbytek při výplatách důchodů? Pan ministr Šrámek prohlásil ovšem v sociálně politickém výboru, že takové úbytky budou právě hrazeny ze státní pokladny. Pochybujeme, že by to vůbec bylo možno při těžkém daňovém zatížení obyvatelstva. Avšak i tehdy, kdyby to možno bylo, byla by to hra s ohněm. (Posl. Geyer [německy]: Viz staropensisty!) Zcela správně. Takovým způsobem by byly ohroženy základy sociálního pojištění.
Od samého počátku stavěli jsme se proti úhradovému systému, jak je zaváděn v této předloze, poněvadž ve hromadění tak ohromného jmění poznáváme hospodářské a politické nebezpečí pro celek. My však prohlašujeme také zcela upřímně, že v převedení takové kapitálové moci do rukou ústavu, v němž Němci nemají nejmenšího práva samosprávy, nutno spatřovati těžké nebezpečí národnostně politické. Požadovali jsme proto, aby toto veliké hromadění peněz bylo značně sníženo a aby tím těžký problém správného uložení peněz ze sociálního pojištění ztratil aspoň částečně svůj význam. Nebude vždy snadno použíti tak ohromných peněz vhodným produktivním způsobem a počítati při tom stále se 41/2% úrokovou mírou. Snad se to podaří v příštích dvou nebo třech letech; čím déle však takové hromadění kapitálu potrvá, tím obtížnější bude uložiti takové ohromné peněžní prostředky při nezměnitelně ustanovené úrokové míře. Již z těchto důvodů navrhovali jsme systém přirážkový, který jest daleko lacinější a hromadí jenom malé peněžní prostředky. Od tohoto systému jsme také mohli očekávati vyšší důchody, než tomu jest u drahé úhrady kapitálové. Je to důležité nejen proto, že důchodci mohli by pak ve skutečnosti očekávati vyšší důchody, nýbrž i proto, že je hospodářsky důležitější, aby osoby, které se v nejbližších 15 až 20 letech stanou invalidními, požívaly důchodové sazby o 50 až 60% vyšší, než abychom se již dnes úzkostlivě vázali na určité nejvyšší částky, které teprve po více než 40 letech se úplně projeví a jichž tedy generace nyní žijící vůbec nedosáhne.
Při otázce úhrady kapitálové nechala se stranou také jiná velmi důležitá věc, totiž stálost měny. Nikde v celém znění zákona nelze zjistiti ani nejmenšího zajištění proti znehodnocení peněz. Kdežto akcionáři Národní banky dali si zákonem o cedulové bance zajistiti svoje dividendy ve zlatých rentách, není důchod starých práce neschopných dělníků nijak zajištěn. Nikde v celém zákoně nebyl učiněn ani nejmenší pokus zabrániti znehodnocení, jaké bylo způsobeno úpadkem měny po válce v četných státech. V debatě o sociálním pojištění bylo mnoho mluveno o tom, má-li býti ta neb ona mzdová třída zvýšena anebo snížena, má-li vykazovati větší anebo menší dávky. Je to jistě důležité a má to velký význam pro důchodce. Mnohem význačnější však jest, aby byla trvale zajištěna kupní hodnota důchodu, aby peněžní částky nebyly jednoho krásného dne právě tak znehodnoceny, jako byly jednoho dne po válce finančně zhoršeny pense a starobní pojištění státních zaměstnanců. Ani na tomto poli nebyla, bohužel, opatřena žádná ochrana pro masy sociálně pojištěných a naše výstrahy zůstaly marnými. Místo toho byl v četných zákonných ustanoveních, v §§ 80, 81, 180, 181, 259 a) rozšířen vliv ministerstva financí na ústřední pojišťovnu a tím postaven tento peněžní ústav pod kuratelu dočasné vládní koalice.
Protestujeme proti tomu, aby ústavu, který byl vytvořen k zajištění dělnického zaopatření proti nemoci, stáří a invaliditě, bylo používáno k pohodlnému financování různých státních obchodů. Soc. pojištění bylo vytvořeno pro dělníky a nikoli pro ministerstvo financí a pro jeho plány. (Souhlas na levici.)
Jedním z nejspornějších bodů je také poměrné zastoupení zaměstnavatelů a zaměstnanců v nemocenských pokladnách. Ode dávna hájili jsme mínění, že nemocenské pokladny jsou ústavy dělníků a že mají býti také jimi ve smyslu samosprávy spravovány. Až do novelisace tohoto zákona trval poměr takový, že ve správním výboru mělo místo a hlas 8 dělníků a dva zaměstnavatelé, kdežto v dozorčí radě byl poměr opačný. Vládní strany žádaly původně paritu, t. j. poměr pěti zaměstnanců k pěti zaměstnavatelům v obou výborech. Tento návrh za projednávání padl a na jeho místo nastoupil kompromis, podle něhož ve správní radě stojí devět zaměstnanců proti třem zástupcům zaměstnavatelů a v dozorčí radě je tomu naopak. Tím však, že bylo zvláště právo rozhodovati o jmenování a propouštění úředníků vyhrazeno společné schůzi představenstva a dozorčího výboru, byla ve skutečnosti sjednána parita. Ve společných schůzích stojí budoucně 12 zaměstnanců proti 12 zaměstnavatelům. My jsme odpůrci této parity, poněvadž hájíme názor, že zástupci dělníků mají právo sami spravovati své ústavy. Co by řekly vládní strany, kdyby v nějakém novém politickém seskupení, které přece dříve nebo později přijde, požadovaly socialistické strany, aby i v živnostenských komorách vedle zástupců obchodu a živností dostali místo a hlas z polovice také zástupci dělnictva? Co by řekly, kdyby v peněžních ústavech, pokud mají nějaký veřejný ráz, jako ve spořitelnách, zemských hypotečních bankách a v jiných peněžních ústavech, požadovali dělníci rovněž polovici všech míst ve správních radách? Co by zvláště tomu řekli pánové ze Svazu zemědělců, kdyby zemědělští dělníci nejen jej postavili, nýbrž i pronikli s požadavkem parity v zastoupení v zemědělských radách? Ve všech těchto případech jistě by byla náročivost dělníků s rozhořčením odmítnuta. A přece by bylo možno s klidným svědomím tvrditi, že tyto požadavky jsou aspoň tak, ne-li více, oprávněny, než paritní zastoupení v nemocenských pokladnách. Chtějí-li vládní strany požadavek většího zastoupení podnikatelů v nemocenských pojišťovnách odůvodniti tím, že nutno vlivem zástupců podnikatelských odstraniti konečně tak zvané špatné hospodářství v nemocenských pokladnách, pak poukazujeme na to, že v podrobné debatě v sociálně politickém výboru bylo výslovně prokázáno, že ve skutečnosti nikde neexistuje takové špatné hospodářství a že nemocenské pojišťovny jsou všeobecně korporacemi dobře spravovanými. Dávno však by bylo zmizelo zdání jistých nepořádků a stranického využívání nemocenských pokladen, kdyby se vláda již dříve k tomu odhodlala, aby vypsala volby do nemocenských pokladen. My národní socialisté jsme opětovně žádali vypsání voleb do nemocenských pokladen již v zákonodárném období 1920 až 1925, ale i v době potom jsme vždy zase s tímto požadavkem přicházeli. V letech 1924 a 1926, tedy těsně před odhlasováním a po odhlasování zákona o sociálním pojištění, podali jsme o tom interpelaci a ministr Schieszl odpověděl r. 1924 na naši interpelaci, že hned po odhlasování zákona o sociálním pojištění v poslanecké sněmovně budou volby do nemocenských pokladen vypsány. Na podzim r. 1924, tedy několik měsíců po odpovědi, byl zákon odhlasován, avšak přes novou interpelaci a nový nátlak nemohlo býti dosaženo vypsání voleb do nemocenských pokladen. Ve skutečnosti neměli jsme voleb do pokladen 15 let. Stav, který je nejen nepochopitelný, nedemokratický, nýbrž přímo neslýchaný ve státě tak zvané demokracie. Není divu, když dělníci, kteří nemají příležitosti, aby projevili své mínění o správě pokladen hlasovacím lístkem, stali se nedůvěřivými a přístupnými všem vlivům sociálně zpátečnických vrstev. Doufám, že vláda nyní, když padla poslední výmluva v tomto směru, přijde konečně s volbami do nemocenských pokladen a tím že bude dána jistota poctivé a přáním dělnictva vyhovující správy. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)
Chceme-li dnes na konec shrnouti výsledek boje o sociálním pojištění, pak nutno konstatovati: V některých částech bylo jistě dosaženo zlepšení zákona. Je samozřejmo, že si to oposice přičítá za zásluhu. Důchody vdov, byť i ne značné, mohly býti zvýšeny, příspěvky pojištěnců byly o něco málo sníženy, což nepovažujme přímo za největší úspěch. Mohlo býti dosaženo karenční lhůty se 3 na 2 dny. Čekací doba v případě invalidity byla snížena ze 150 na 100 týdnů. Co však naproti těmto malým zlepšením, jež sotva stojí za zmínku, bylo zhoršeno? Kruh pojištěnců byl zmenšen, tisíce zemědělských a sezonních dělníků, dětí dělnických a mladistvých dělníků bylo trvale oloupeno o dobrodiní pojištění. Samospráva sociálních pojišťoven byla velmi omezena a znovu rozšířena dozorčí práva státních úřadů a ministerstev, zvláště ministerstva financí. Svazy nemocenských pokladen byly postaveny pod Damoklův meč trvalého nebezpečí, že budou rozpuštěny a tím byl zničen i poslední zbytek náběhu k národnostní samosprávě v sociálním zákonodárství. Práva dělníků ve správě pojišťovny byla značně omezena. Zajisté kdyby byly pronikly úmysly koalice bez odporu, pak by se nebylo oposici podařilo dosáhnouti aspoň některých zlepšení. Předloha byla by dopadla pro dělnictvo a vůbec pro ideu pojištění mnohem hůře. My němečtí národní socialisté podali jsme parlamentním tiskem 1418 vlastní iniciativní návrh na novelisaci sociálního pojištění. My na tomto iniciativním návrhu trváme a dovoláváme se ho jakožto programu pro nejbližší dobu a jako cesty, po které musíme jíti dále. Nepodařilo se však zjednati platnost zásadám v něm obsaženým, většina naopak odhlasovala novelu, která v ostatních bodech znamená zhoršení zákona.
Z těchto důvodů nemůžeme hlasovati pro předložený návrh zákona. Budeme však dále bojovati a pracovati, aby se ze sociálního pojištění, které je dnes pro dělnictvo nedostatečnou a nepotřebnou formou péče o budoucnost, stalo konečně dílo, jež by dělníkům nejenom ulehčilo aspoň do jisté míry starost o hospodářskou budoucnost, nýbrž v němž by se mohli cítiti také nikoliv jako objekt, nýbrž jako subjekt zákonodárství, jakožto instituce sebe sama spravující. To chceme příště činiti a k tomu ať směřuje naše budoucí práce! (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)
Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Tayerle. Dávám mu slovo.
Posl. Tayerle: Slavná sněmovno! Pozornost dělnictva tohoto státu jest obrácena dnes k rozhodování poslanecké sněmovny. Již řadu měsíců víří naší veřejností otázka sociálního pojištění, řadu měsíců zabývaly se odborné kruhy touto otázkou. Všeobecně bylo dnes uznáno, že původní návrh vládní, který znovu rozvířil otázku sociálního pojištění u nás, nemůže býti uskutečněn a tak se stalo, že z původní stavby vládního návrhu nezůstal skoro kámen na kameni. Nelze dnes již mluviti o vládní předloze, která právem vyvolala takové pobouření v dělnictvu, neboť tato předloha ještě dalekosáhle zhoršovala nedostatky dosavadního zákona o sociálním pojištění.
Dělnictvo přijalo zákon o sociálním pojištění s uspokojením, hlavně proto, že tvořil základnu pro budoucí vybudování sociálního pojištění. Nenadálo se ovšem, že v krátké době změnou politických poměrů přijde se s návrhy, které znamenají zhoršení tohoto zákona, místo dalšího zlepšení, kterého je nezbytně třeba.
Spěch, který byl při projednávání vládní osnovy a který se zejména uplatňoval v poslední době, i když nemohl překonati odpor, který se právem tomuto ukvapenému postupu stavěl v cestu, ukazuje nejlépe, že tu nešlo vždy a v každém směru o opravdové zlepšení sociálního pojištění, nýbrž za každou cenu o zhoršení dosavadního stavu.
A jak málo je vážné péče o hospodářské zajištění sociálního pojištění, o kterém se tolik mluvilo, dokazuje právě okolnost z poslední chvíle, že rozpočtový výbor, který se měl přece velmi důkladně zabývati právě finanční stránkou návrhu, ani řádně o věci nepojednal. Postup ten právě charakterisuje nynější vládní většinu, postup tím pozoruhodnější, čím více se argumentovalo s finanční stránkou soc. pojištění.
Musím při této příležitosti také poukázati k tomu, že neslouží nijak našemu parlamentu ke cti a k povznesení jeho významu, jestliže jeho výbory nejsou v pravém slova smyslu výbory pracovními, výbory rozhodujícími. Právě při projednávání soc. pojištění se ukázalo velice často, že členové výboru nejsou vysíláni stranami do něho s dostatečnou pravomocí, a tak se stalo, že když členové vládní většiny po věcných výkladech a dokladech oposice uznali nutné změny, neodvážili se často ani ke stylistické změně jen proto, že o nich dosud nerozhodl jejich koaliční výbor.
Pozoruhodno také je a nutno k tomu poukázati, že
členové koalice počali ve výboru soc.-politickém
mluviti teprve tehdy, když chtěli podle jednacího
řádu znemožniti slovo řečníkům
oposice. Jinak až na zpravodaje nebo jednotlivé členy
zachovávali hluboké mlčení. Tak potom
ocitáme se ve stavu nedůstojném, neboť
nerozhoduje vlastně výbor, nýbrž jednostranně
složený pomocný orgán koalovaných
stran, rozhoduje se vedle, rozhoduje se často o věcech
čistě odborných s hlediska výhradně
stranicko-politického. Této chyby dopouštěli
se právě hlasatelé odpolitisování
sociálního pojištění a jen proto
mohlo dojíti i v této osnově, která
se ovšem nedá srovnávati s původní
osnovou vládní, k řadě usnesení,
která jsou diktována výhradně stranicko-politickými
ohledy, i když rozum mluví proti nim. Je to na př.
zase další zachování a zřízení
nových pokladen společenstevních. Toto nové
tříštění nemocenského
pojištění dělnického jest jen
důsledkem snah o zpolitisování nemocenského
pojištění, nikoliv o jeho odpolitisování,
jak právě s této strany se hlásá.
Přímo pak do očí bije další
zachování a další vybudování
zajišťovací pojišťovny služebných
v Praze, které bylo zase požadavkem strany nár.
demokratické právě tak, jako ukvapené
rušení svazů nemocenských pojišťoven.