Velmi charakteristické je srovnání, které bylo ve výboru předloženo o činnosti a dávkách, které poskytuje zajišťovací pokladna služebných v Praze proti dávkám v okresních nemocenských pojišťovnách. Tyto rozdíly v dávkách nejlépe ukazují, je-li s prospěchem, aby nemocenské pojištění bylo dále tříštěno. Ale zde právě uplatňují se stranickopolitické zájmy dnešní vládní většiny, jež se staví proti dalšímu sjednocení nemocenských pojišťoven a dokonce buduje nové nemocenské pojišťovny.
Všimněme si jen stručně, jaké jsou rozdíly zejména ve správních nákladech. Je to sama úřední zpráva ministerstva soc. péče o statistice nemocenské posledních let, ve které se uvádí a dokládá, že okresní nemocenské pojišťovny na dávkách nemocenských z celého svého vydání poskytují 41 Kč, kdežto společenstevní jen 40 Kč. Pokud pak jde o správní náklady, se kterými se velmi často operuje z různých stran, připadá na jednoho člena u okresních nemocenských pojišťoven 47 Kč, kdežto u společenstevních 62 Kč, u zapsaných pokladen pomocných pak 51 Kč. To je, myslím, nejlepším číselným dokladem toho, že nemocenské pojišťovny, zřizované proti okresním nemocenským pojišťovnám, nejsou levnější, a že tyto dvojí správní náklady, které tím vznikají, přirozeně oslabují pak léčebnou péči odbornou, oslabují celé nemocenské pojištění a jsou tedy škodlivé pro pojištěnce.
Při celém jednání o osnovu novelisační je nejstrašnější, že zaopatření přestárlých bylo také z důvodů politických opět odsunuto v tomto zákoně, ač jinak zdravý rozum by radil, aby otázka tato byla zde řešena. Vždyť i odborná komise Ústřední soc. pojišťovny, která nebyla jednostranně složena - byli tu zástupci zaměstnavatelů i zaměstnanců, byli tu členové různých politických skupin a stran - uznala a doporučila také ve svém odborném návrhu, aby přestárlí byli zařazeni do soc. pojištění. Již léta slibuje se zaopatření přestárlých, neprovedlo se však dosud, a ani tentokráte nemá býti ještě provedeno. Kolik starců a stařen mohlo již příští rok bráti řádný důchod starobní, kdyby byli bývali prostě přijati do zákona dosavadního! Jestliže však pro nedostatek dokladů a podkladů věcných a statistických nebylo to ještě možno při sdělávání tohoto zákona v prvém stadiu, bylo to jistě možno tentokráte, kdy máme všechny číselné doklady k tomu a kdy také odborná komise Ústřední soc. pojišťovny upozornila na finanční předpoklady tohoto pojištění. (Výkřiky posl. Tomáška.) Ale proč máme zaváděti přímo pojištění těchto přestárlých, můžeme-li tak učiniti nepřímo, můžeme-li to odkládati a zase je odkazovati na pozdější dobu?
Za našich poměrů je fakt, se kterým se může každý člen této sněmovny den co den setkati, že v závodech jsou zaměstnáni lidé, kterým je 60 nebo 65 let, ale i 70, dokonce i více. Jsou to sice ojedinělé případy, ve kterých i v tak vysokém stáří je člověk nucen hledati si ještě zaměstnání, ale jsou takové a dokazují tedy, že by bylo velmi nutno, aby byli touto osnovou pojati t. zv. přestárlí do soc. pojištění. Bylo by to jen lidskou vzájemností, kdyby tito lidé byli prostě připuštěni k pojištění a aby jen v tom případě, nemohou-li již pracovati, dostalo se jim podpory přestárlých. Bylo by to jen v zájmu věci, kdyby podpora přestárlých byla řešena přímo v tomto zákoně, ale bohužel se tak nestalo. Vládní většina se k těmto návrhům nepřipojila, aniž by uvedla konkrétních námitek proti tomu, prostě zamítla návrhy v tomto směru podávané. Argumentovalo se jen tím, že je třeba, aby osnova byla již vyřízena, vynucovaly se přímo schůze, aby co nejrychleji bylo sociální pojištění projednáno. Velmi často se u nás mluví o demokracii. Chceme-li však opravdu naplniti toto slovo, musí si právě koaliční většina uvědomiti, že je s tímto pojmem také spojen způsob jednání v této sněmovně a v její výborech. Nesrovnává se s tímto pojmem velmi často postup ve výboru soc.-politickém, neboť se tu neuplatňovala výměna názorů a věcné argumenty, nýbrž velmi často jen diktát náhodné většiny.
Také rozhodně musíme odmítnouti návrh, ve kterém se vylučují ze starobního a invalidního pojištění osoby, které nepřekročily 16. rok svého věku. Hlavním důvodem, který byl uváděn a o kterém zde mluvil také včera p. dr Zadina, byla snaha o zlevnění soc. pojištění. Touto snahou byly vedeny také návrhy na vyloučení domáckých a sezonních dělníků. Bylo by opravdu jednou záhodno zjistiti důkladně, jakou roli hraje pojištění a pojistné příspěvky ve výrobních nákladech. Operuje se tu velmi často miliony, ale málokdo uváží, že tu jde vlastně o nepatrné poměrně zatížení, které ve výrobních nákladech nerozhoduje. Připustíme-li v určitých případech, že naše hospodářské poměry jsou tak ubohé, že příspěvky na pojištění starobní a invalidní nemohou platiti ani zaměstnavatel, jako učební mistr, ani rodiče učňovi, pak sotva lze odůvodniti vyloučení všech mladistvých osob do 16 let takových, které výdělečně pracují a které jsou jako dělníci nebo dělnice zaměstnány v továrnách. Prosím, aby pánové z vládní většiny si všimli, kolik set, ba kolik tisíc dělníků a dělnic je zaměstnáno v továrnách textilních, v závodech na cukrovinky, ve sklářství a v jiných závodech, ve kterých se bez této práce nemohou obejíti. Jde zejména o mladistvá děvčata, u kterých zvláště dnes po návrhu na výbavné má otázka pojištění značný význam. Tu jde také o osoby, které tak brzy stejně důchod nebudou bráti.
Dovoluji si také upozorniti na to, že dnes jde o sloučení pojištění hornického se všeobecným pojištěním dělnickým. V tomto pojištění hornickém již po 40 let jsou pojištěny i osoby mladistvé do 16 let. Jakým způsobem vyřeší se nyní tato otázka? Jestliže zůstane při vyloučení těchto mladistvých osob z pojištění, tak se zase jen ztíží kýžené a žádané sjednocení soc. pojištění všeobecného s pojištěním hornickým. Pochybuji, že si horníci dají líbiti, aby právě tito mladiství dělníci z pojištění byli vyloučeni. Zatím však rozhodovala tu neoprávněná snaha po úsporách.
Této snaze vychází se také vstříc v §u 12, kde dosud hodnota naturálních požitků znamená zvýšení mzdové stupnice o tři třídy, nyní se však navrhuje u deputátníků, aby byli zařazeni jen o 2 třídy, dále u pomocnic v domácnosti a čeledi hospodářské a učňů mají býti naturální požitky započteny jen o jednu třídu než jak odůvodňuje mzda na penězích. Nehledě k tomu, že hodnota naturálií je na venkově stejně nižší, že již tím se konečně vychází vstříc snad odůvodněným potřebám v zemědělství, všimněme si, k jakým důsledkům povede toto nižší hodnocení. Vezměme na př. služebnou v Praze, která má 140 Kč měsíčního platu na penězích, k tomu zaopatření, které možno jistě hodnotiti dobře dnes na 600 Kč, úhrnem tedy požívá mzdy 740 Kč. Podle správné zásady by patřila tedy do VII. třídy pojištění, podle návrhu přijde však nejvýše do II. třídy jakoby měla plat 250 Kč měsíčně. Podle dosavadního zákona náleží do IV. třídy. Co to znamená pak v nemoci a pro budoucí důchod starobní, případně invalidní, je možno velmi snadno zodpověděti. A takto se uměle snižují příspěvky pojistné, takto se snižují uměle náklady nemocenského pojištění, ovšem tímto způsobem se také právě postihují velmi těžce pojištěnci, neboť se tím snižuje jejich nemocenské a obmezuje jejich léčebná péče a snižují důchody starobní.
Jsou snad tyto důchody starobní, ať podle dosavadního nebo budoucího zákona, tak dostatečné? Jestliže můžeme počítati s důchodem 200 Kč až 300 Kč a snad ještě v daleké budoucnosti 400 až 500 Kč měsíčně, není to jistě žádný dostatečný důchod a bylo právě povinností všech, kteří o této věci také spolurozhodovali, aby tento fakt uvážili. Je nutno důchody starobní a invalidní spíše zvýšiti, nikoli ještě uměle snižovati.
Je pravda, že při důchodech dosáhlo se určitých zlepšení. Nepopíráme, že i vládní většina přiklonila se tu k návrhům, které znamenají zlepšení. Je to zejména u důchodu vdovského, který podle §u 114 má býti dáván sice stále do 65 let podmínečně, jestliže vdova je invalidní nebo pečuje o 2 nebo více dětí. Ovšem nesmíme přehlížeti, že tu jde vlastně o poloviční důchod, nesmíme také přehlížeti, že tu přece jenom zůstává stará křivda, která je v tom, že se stále v našem sociálním zákonodárství činí rozdíl mezi vdovou dělnickou a vdovou úřednickou nebo jinou. Ve všech oborech ostatního pojištění, i v pojištění hornickém, má vdova bezpodmínečně důchod, jenom v pojištění dělnickém tato křivda má v podstatě zůstati i nadále, byť třeba jen částečně omezená.
Je také nesprávný odst. 4 §u 160, ve kterém se vylučuje započítání mzdy, také náhrady podle §u 1154; nehledě k tomu, že tu jde o krátkodobé období, odporuje to právě odst. b) téhož paragrafu, poněvadž v případě, v němž se vyplatila mzda podle §u 1154, není přerušen pracovní poměr. Pracovní poměr trvá a jestliže tedy zásadně tento paragraf uznává, že pokud pracovní poměr trvá, mají býti příspěvky odváděny, je samozřejmo, že náhrada vyplácená podle §u 1154 právě předpokládá trvání pracovního poměru.
Aktivita pojištění, jeho zdokonalení je závislé zejména na rozdělení mzdových tříd. Pojistné dávky mají odpovídati co nejvíce skutečným hospodářským poměrům. Jak dalece se však přibližuje naše pojištění těmto poměrům? Při pojištění bral se zřetel dosud na nejvyšší mzdu 37 Kč. Mzda, která přesahovala tuto číslici, nebyla respektována. Nyní se navrhuje rozmnožení tříd o jednu, takže by se bral zřetel také na vyšší mzdu, a to 37.50 Kč a výše, průměrně 39 Kč, ovšem pouze v pojištění nemocenském. V pojištění starobním a invalidním není brán zřetel na tuto třídu, leda jen podmínečně. Proto pokud nebude odpovídati pojištění skutečným hospodářským poměrům, můžeme mluviti velmi často o podpojištění.
Navrhujeme proto a navrhovali jsme i ve výboru, aby mzdové třídy byly odstupňovány na 15 stupňů pro pojištění nemocenské a na 6 stupňů pro pojištění starobní a invalidní. Za dosud platných mzdových tříd jsou dělníci s vyšší mzdou zkracováni a tak poškozováni nejen v době nemoci, kde jejich nemocenské nedosahuje ani 50, ba často ani 40% jejich mzdy, nýbrž i trvale pro budoucí své důchody invalidní a starobní.
Právě v zájmu hospodářství sociální pojišťovny by bylo, aby byly rozmnoženy mzdové třídy, poněvadž by se tím také uplatnil aktivní živel v pojištění. Není to tedy jen hmotný zájem pojištěnců, ale i zájem pojišťoven, aby byl brán zřetel na skutečné hospodářské poměry.
V §u 248 upravuje se pojištění dělníků domáckých a sezonních. Původní úmysl vyloučiti tyto skupiny dělnické byl zmařen, avšak přes to zůstávají v návrhu zákona ustanovení, s nimiž nemůžeme souhlasiti. Navrhuje se, aby z pojištění byly do budoucnosti vyloučeny osoby v domácké práci zaměstnané, pokud nedosáhnou určitého nejmenšího peníze. Toto ustanovení je velmi neurčité, zejména kdyby mělo býti ponecháno pouze příslušnému úřadu, v tomto případě ministerstvu soc. péče, aby o tom rozhodovalo. Zákon má na mysli omeziti pojištění na osoby trvale anebo aspoň pravidelně se nalézající v námezdním poměru. Tento poměr však není dostatečně vystižen výškou mzdy. Stane se, že v době krise v určitém průmyslu třeba po měsíce se pracuje omezeně a mzda klesne na velmi nízký stupeň. Ať tu jde o dělníky domácké nebo sezonní, nelze nikdy věcně odůvodniti jejich vyloučení. Jestliže návrh, pokud jde o sezonní dělníky, stále ponechává podmínku pojištění, že mají býti pojati do něho, jestliže jsou alespoň 90 dnů v roce zaměstnáni, je to nespravedlivé. V pojištění nemůže hráti roli rozdíl mezi prací sezonní a trvalou, poněvadž nesmíme nikdy přehlédnouti, že t. zv. dělník sezonní není zaměstnán jen v jednom oboru, nýbrž že pravidelně vykonává také jiné zaměstnání a jen při příležitosti dochází na sezonní práci. Za sezonní zaměstnání v pravém toho slova smyslu možno považovati jen krátkodobé zaměstnání, při česání chmele, ledaření, ve žních a snad i v jiných zemědělských pracích, na které má důležitý nebo rozhodující vliv jenom počasí. V průmyslu se dnes při technickém zdokonalení a rozdělení prací nemůže mluviti vůbec o sezonním zaměstnání. Jsem proto povděčen p. zpravodaji, že převzal do návrhu náš podnět, aby před vydáním prováděcího nařízení, které by upravovalo pojištění domáckých a sezonních dělníků, vyslechnuty byly také odborové organisace, neboť ony mohou právě ze své praxe nejlépe přispěti k tomu, aby nebylo postupováno proti duchu zákona. Připomínáme, že právě v poslední době došlo ke kolektivní smlouvě v oboru sklářském, která ukazuje, že jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci v domáckém průmyslu snaží se upraviti podmínky pojištění v domácké práci, aby odpovídaly skutečným poměrům. Bylo by tedy velmi záhodno, aby právě rozhodující pánové ve vládní koalici si povšimli tohoto faktu, neboť velmi často operovali s tím, že pojištění domáckých dělníků je nemožné pro odpor zaměstnavatelů.
Ale jest si třeba všimnouti ještě i jiných otázek, které pro dělnictvo mají speciální význam. Je to především nová úprava §u 95, který jedná o dávkách z nemocenského pojištění. Zde byl učiněn určitý krok kupředu tím, že dosavadní karenční doba pro nemocenské byla zkrácena na 2 dny, tedy stanovena jednotně, ačkoliv dosud při krátkodobých nemocech trvala 3 dny. Poněvadž také vypuštěno bylo ustanovení o prvé neděli, čímž také získává pojištěnec určité výhody, nelze popříti, že tu byl učiněn určitý krok kupředu. Nicméně však tento krok nemůže ještě uspokojovati, a to z těchto důvodů: Původně nebylo nároku v prvých 2 dnech v době nemoci a proto již v Rakousku bylo vydáno své doby ustanovení v t. zv. třetí novele občanského zákona, kde v §u 1154 bylo vyjádřeno, že v době nemoci nebo jiného znemožnění práce, kterou zaměstnanec byl ochoten vykonávati, ale nemohl bez vlastní viny, má nárok na náhradu mzdy, která byla stanovena až do jednoho týdne. Když tento paragraf byl později převzat i v našem státě, bylo právě z tohoto důvodu zastaveno nemocenské v prvých dnech nemoci. Později však ustanovení § 1154 bylo omezeno a dělníci zbaveni v nemoci výhod tohoto paragrafu, ale také v pojištění nemocenském byla zavedena znovu karenční lhůta. A tak místo zlepšení, byl vlastně poměr pojištěnců zhoršen. Čím se to odůvodňovalo? Velmi často tím, že prý právě v prvých dnech nemoci je nutno předejíti simulaci, zneužívání. Nyní se však počíná ukazovati na základě získaných zkušeností, že při zavedení karenční lhůty prodlužují se choroby a tím ovšem vlastně také zhoršuje i stav nemocenských pojišťoven. Bylo by tedy velmi odůvodněné a jenom spravedlivé, aby tato karenční lhůta byla úplně odstraněna, při nejmenším, aby nemocenské pojišťovny nadány byly ve stanovách právem, aby dobrovolně tuto karenci mohly odstraniti.
Velmi důležitou otázkou jsou však s hlediska organisačního právě návrhy, které směřují k novému složení představenstev a svazů pojišťoven. Zde se nejvíce jeví rozdíl mezi původním a nynějším návrhem. Původně, když se koalice rozjela, bylo navrhováno, aby složení představenstva bylo úplně rovnoprávné: stejný počet zaměstnavatelů jako zaměstnanců. Tento neudržitelný návrh, který nemohl ani mravně obstáti, byl ovšem nyní změněn v návrh, že má býti 9 pojištěnců a 3 zaměstnavatelé v představenstvu a opačně opět že má býti složen dozorčí sbor.
Bylo tu velmi často operováno s tím, a také p. posl. Petr neodepřel si včera zmíniti se o tom, že právě tato snaha po paritě byla podnícena hospodářstvím pojišťoven nemocenských, správou jejich, ba dokonce poukazoval k tomu, že prý z politických důvodů některá pojišťovna nevyhověla pojištěnci a nedala mu to, co mu náleželo.
Pan kol. Petr mluvil tu o desítkách těchto špatných příkladů a desítkách špatného hospodaření, ale pohříchu neuvedl ani jednoho z nich. To je největší slabina jeho řeči. Byli bychom opravdu povděčni, kdyby se stále neoperovalo s hospodářstvím nemocenských pojišťoven, kdyby se nesevšeobecňovalo, negeneralisovaly jednotlivé ojedinělé případy, nýbrž kdyby se konkretně řeklo, jaké vlastně jest hospodářství pojišťoven.
Vždyť můžeme - a právě věcné doklady o hospodářství pojišťoven to dokazují - pevně věřiti, že hospodářství nemocenských pojišťoven je přísně kontrolováno, daleko přísněji než hospodářství záložen, hospodářství bank a hospodářství jiných institucí také veřejnoprávních, které ovšem jsou v rukách zaměstnavatelů nebo jejich skupin a nejsou v rukách dělníků nebo zaměstnanců. Ale jenom to, co jest nebo bylo v rukách zaměstnanců, podléhá stále velmi přísné kritice.
Operuje se také tím, že i zaměstnavatelé platí příspěvky. Ano, zaměstnavatelé odvádějí příspěvky, ale je prokázáno, že příspěvky platí přece jen ten, kdo je vydělává, kdo produktivně pracuje. Kdežto polovina příspěvku dělníkova jde na účet jeho mzdy přímo, jde druhá polovina na účet výrobních nákladů, tedy nepřímo opět na účet mzdy, nehradí-li se v ceně výrobku. A v tom je ten velmi důležitý rozdíl, který je třeba míti na mysli. My nepopíráme, že v řadě případů zaměstnavatel, který spolupracuje, ať svým kapitálem nebo svou prací duševní, který se zúčastní práce v podniku, také přispívá - o tom nechceme pochybovati - ale jeho podíl jest jistě mnohonásobně menší než podíl dělníků, které snad zaměstnává a kteří svou prací mu umožňují, by mohl také svůj podíl nemocenské pojišťovně platiti. Právě proto, že považujeme sociální pojištění za důležitého hospodářského činitele, máme na tom zájem, aby v sociálních pojišťovnách bylo správně hospodařeno a aby opravdu pojištěnci, kteří mají na pojištění nejbližší interes, v pojištění rozhodovali a pojištění ovládali. Vždyť v léčebné péči, kterou pojištění provádí a jež mu staví čím dále, tím větší úkoly, vrací se vlastně pracovní schopnost; v podpoře nemocenské nebo v důchodu starobním a invalidním zvyšuje se a zabezpečuje hospodářský stav jedince; v uložených jistinách v Ústřední sociální pojišťovně podporuje se, nebo má se podporovati produktivní činnost celku. Tam směřují všechny naše snahy a proto vidíme, že příspěvky, které jsou zde placeny, nejsou nijak marně vynaloženy, že to není marné uložení kapitálu. Právě proto o tomto kapitálu, který se ukládá do sociálního pojištění, mají rozhodovati ti, kteří jej tam ukládají.
Nemůžeme proto souhlasiti s návrhem, který je obsažen v předložené osnově, aby opět odloženy byly volby představenstev a dozorčích rad nemocenských pojišťoven, aby opět provedeno bylo jmenování představenstev a dozorčích výborů pro pojišťovny a správní komise zemských úřadoven, i když se tu praví, že se tak má státi pro dobu přechodnou. Neradi bychom viděli, aby tato přechodná doba trvala zase opět více než 10 let.
Naléhavou je také volba rozhodčích a pojišťovacích soudů. Spousta případů je v nemocenských pojišťovnách nevyřízena a je proto potřebí, aby co nejdříve přikročeno bylo k volbám do nemocenských pojišťoven, abychom opravdu mohli mluviti o tom, že správa jejich je v rukou pojištěnců a že také oni budou tu spolurozhodovati.
Nemůžeme však souhlasiti s tím, aby když dojde k dočasnému jmenování, bylo toto jmenování provedeno ministerstvem sociální péče, nýbrž máme za to, jde-li o přechodnou dobu, že může v této době svůj úkol daleko lépe splniti Ústřední sociální pojišťovna jako vrchní orgán nad nemocenskými pojišťovnami. Je ovšem také nutno, aby při tomto jmenování brán byl zřetel na návrhy, které přijdou z kruhů pojištěnců.
Oprávněnou pozornost vzbudily snahy o zrušení svazů nemocenských pojišťoven. To proto, poněvadž v návrhu, kterým mají býti zrušeny, přehlíží se úplně jejich hospodářský i sociálně-zdravotní význam. Svazy to byly právě, které soustřeďovaly a umožňovaly léčebnou péči nemocenských pojišťoven, které dbaly o to, aby léčebná péče byla racionelní. Ony nejen sjednaly z toho důvodu s lékaři smlouvy, které umožňovaly, aby nemocenské pojištění mohlo klidně prováděti úkoly léčebné péče, nýbrž tyto svazy právě i umožnily, aby mohly nemocenské pojišťovny v ostatních oborech své činnosti dostáti svým úkolům. Svazy to byly, které ušetřily nemocenským pojišťovnám velmi značné peníze. Ve svých t. zv. retaxačních odděleních ušetřily jen na lécích nemocenským pojišťovnám v r. 1925 182.000 Kč. Snad nebyl tento výsledek v každém roce stejný, ale přece je tu viděti, že tu jde o statisíce, které byly zachovány nemocenským pojišťovnám.
A lze-li konstatovati, že v posledních letech nemocenského zákona zavedly nemocenské pojišťovny i tak zvanou preventivní léčbu pojištěnců, je to zase důkazem, že svazy napomáhaly svým zřízením činnosti nemocenských pojišťoven.
Avšak nestačila jen péče, kterou tu měly na zřeteli svazy nemocenských pojišťoven. Nemocenskými pojišťovnami za součinnosti svazů a jejich podpory zřizována byla ambulatoria, ozdravovny, léčebné ústavy, budovány prostě nové léčebné příležitosti, které v celku znamenaly ohromný, nebývalý rozsah sociálně-zdravotní péče. A jistě budete souhlasiti se mnou, že jedním z předních úkolů soc. pojištění je právě ten úkol, který má navrátiti nemocného jeho povolání, který mu má navrátiti zdraví, který má prodloužiti jeho život, který tedy prostě má dosáhnouti nejen toho, aby nemocný pojištěnec byl co nejdříve uzdraven, nýbrž i aby se předešlo nemoci nebo nebezpečí nemoci.
Vždyť sama Ústřední sociální pojišťovna ve svém vyjádření o svazech, které svého času podala k vládnímu návrhu, praví toto:
"Poněvadž jak okresní nemocenské pokladny, tak i jiné pokladny, pociťovaly nutnost, aby sdružovaly se ku provádění společných úkolů, vyrostly vedle povinných jednot dobrovolné svazy, které vykonaly jak na poli organisačním, tak administrativním, veliký kus práce. Tyto svazy plnily mezi členskými pokladnami ve skutečnosti všechny úkoly, které vyhradil nemocenský zákon dřívějším jednotám, sjednávaly nejen se zaměstnanci nemocenských pojišťoven, nýbrž i s lékaři smlouvy, zakládaly léčebné ústavy, zaváděly jednotné tiskopisy a jednotnou administrativu, vykonávaly činnost výchovnou a dozorčí a tak prostě obstarávaly všechny úkoly, které by nemocenské pojišťovny těžko mohly samy prováděti. Dlužno též zdůrazniti, že na poli účelného rozšíření a prohloubení léčebné péče vykonaly mnoho. Proto také první novela československého zákona o nemocenském pojištění prohlásila tyto svazy za povinné pro veškeré nositele nemocenského pojištění."
Soudím, že nic nemůže lépe dokázati
význam svazů nemocenských pojišťoven,
než toto vyjádření odborníků.
Z toho důvodu není právě možno
pochopiti útok, kterým se žene na svazy nemocenských
pojišťoven, útok, který je patrně
dirigován jedině opět stranicko-politickými
důvody. Již v Rakousku se pojišťovny sdružovaly
k účelům léčebné péče
a není proto žádnou náhodou, jak již
citováno je ve vyjádření, že
r. 1919 byla také naší sněmovnou schválena
povinná působnost svazů.