Co se však nyní navrhuje, totiž zřízení zemských úřadoven, je do jisté míry drobením úkolů Ústřední sociální pojišťovny. Osvědčená působnost svazů dobrovolných se přechází a má nyní změněna býti povinná jejich působnost opět v činnost dobrovolnou. Ale i ta má býti po 5 letech zakázána a znemožněna. Je zajímavo, že vládní koalice a zejména ministerstvo soc. péče má odvahu vystoupiti proti sociálním institucím, i dobrovolným sociálním institucím, nemá však vládní koalice ani ministerstvo soc. péče odvahu vystoupiti zejména dnes, kdy by to bylo nejvýše záhodno, proti nesociálním a hospodářsky škodlivým útvarům, jako jsou kartely podnikatelské. Jak by bylo dnes potřebí kartelového zákona, jak by bylo dnes třeba, aby se vším důrazem vystoupeno bylo proti nesociální činnosti těchto různých sdružení podnikatelských! Na to je dosti času, to se stále odkládá, stále nejsou podklady, stále není dosti šetření. Stále nejsou vykonány potřebné přípravy, aby se nikomu nezkřivilo vlasu na hlavě z těchto pánů, kteří prostě dirigují a ovládají náš hospodářský život, na němž konec konců je také závislý prospěch a vývoj soc. pojištění. Zde tito pánové odvahy nemají. A je právě charakteristické, že v době, kdy se tolik mluví o racionalisaci a zjednodušení veřejné správy, přichází se s návrhy, které znamenají zhoršení a ztížení, které znamenají, že má býti nahrazeno dosavadní dobré zařízení nedostatečným a při nejmenším neosvědčeným. Pan ministr soc. péče ve výboru prohlásil, že svazy potrvají tak dlouho, pokud nebude provedeno sjednocení úrazového pojištění. Je to otázka velice naléhavá, která má býti řešena. Pohříchu nestalo se tak dosud, ale jistě bylo by jen účelným, kdyby existence svazů při nejmenším spojena byla s existencí úrazových pojišťoven a aby obě tyto otázky pak najednou byly řešeny na základě zkušeností, které byly získány. To, co dnes vidíme, znamená poškozování nemocenských pojišťoven, nemocenského pojištění. Vládní koalice, místo aby podporovala součinnost nemocenských pojišťoven, svým návrhem ji vlastně podlamuje.
Nutno však také poukázati na agitaci, která se vedla v zápase o sociální pojištění proti zaměstnancům nemocenských pojišťoven. Vytýkaly se velice často vysoké platy, ač podle statistiky ministerstva soc. péče o nemocenském pojištění za r. 1924 činil plat zaměstnance nemocenské pojišťovny průměrně 18.000 Kč a plat vedoucího úředníka průměrně 32.000 Kč. Jednotlivé případy se zevšeobecňovaly a málo kdo uvážil, jak těžká a obtížná je služba právě v nemocenských pojišťovnách. To, co se stalo v posledních dnech v nemocenské pojišťovně v Mor. Ostravě, kde úředník pojišťovny, úředník svědomitý, klidný, byl při vykonávání svého úřadu zabit rozčileným pojištěncem, velice drasticky odhaluje postavení těchto zaměstnanců. Zdali postavení jejich bude ulehčeno tím, že budou míti menší platy, ale více poručníků, lze snadno uhadnouti. Nelze pokládati proto za správné, jestliže podle návrhu k §u 69 mají býti odborové organisace zaměstnanců nemocenských pojišťoven, až půjde o vzorné služební a disciplinární řády, pouze vyslechnuty. Není vyloučeno, že Ústřední soc. pojišťovna při svém složení může opravdu, zejména když tu rozhoduje ještě ministerstvo soc. péče, jen vyslechnouti zástupce zaměstnanců, ale pak nedbati jejich návrhů. Pokládám proto za nedostatečné toto ustanovení, neboť nutno přece v zákoně hájiti zásadu, že při sjednávání pracovních a služebních podmínek spolurozhodují oba činitelé, zaměstnavatelé i zaměstnanci. Bylo by tedy na místě, aby místo výslechu bylo zde stanoveno spolupůsobení organisací zaměstnaneckých. Jestliže dokonce tyto služební a disciplinární řády mají podléhati schválení ministrů soc. péče a financí, pak se mají zaměstnanci nač těšiti. Jsem dalek toho dotýkati se osobně pp. ministrů, tím méně, poněvadž nemůžeme dnes věděti, kdo bude rozhodovati; avšak jisto je, že zvyšuje se tu nebezpečí, že budou tyto řády podléhati byrokratické libovůli a že zaměstnanci nemocenské pojišťovny mohou zažíti podobná překvapení, jaká zažili státní zaměstnanci. Rozhodně však nutno odmítnouti poslední větu v odst. 4 téhož paragrafu, podle které je míti při úpravě požitků dosavadních zaměstnanců slušný zřetel k jich dosavadním poměrům. To znamená, do srozumitelné češtiny přeloženo, že vlastně změnou poměrů má nastati také změna služebních požitků. Touto větou se vlastně dává do zákona podnět ke zhoršování dosavadních poměrů. Každý zaměstnavatel, aspoň každý slušný zaměstnavatel, který přejímá úředníky nebo dělníky, obyčejně zachovával zásadu, že nezkracoval přejímané zaměstnance na jich získaných nárocích. Vláda však tímto svým návrhem a dále návrh tímto svým duchem vlastně stanoví, že nemocenské pojišťovny, které převezmou zaměstnance jiné pojišťovny, nejsou povinny přiznati jim služební postavení, jaké měli ve zrušené nemocenské pojišťovně.
Není od místa, jestliže při této příležitosti vzpomenu, že soc. pojištění je závislé na hospodářském postavení pojištěnců. Jaký je tento stav, ukazuje právě rozvrstvení pojištěnců podle posledních údajů, které ukazují, jak poměrně nízkou mzdu máme u svých pojištěnců. Náleželo tu z pojištěných do tříd se mzdou do 20 korun, t. j. I. až V. třída 63% pojištěnců, do třídy VI. až VIII., t. j. se mzdou 20 až 30 Kč 19.82% pojištěnců a do tříd IX až X se mzdou přes 30 Kč 17.14% pojištěnců. Co to znamená? Že 1,578.307 pojištěnců mělo mzdu do 20 Kč. Myslím, že není lepší charakteristiky našich hospodářských poměrů nežli kterou podávají tyto číslice, které zřetelně ukazují, jak neblahý a nízký je náš hospodářský stav. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Každé zhoršení tohoto stavu znamená přirozeně také nebezpečí pro sociální pojištění. Musíme proto žádati, aby vláda se vším důrazem uplatnila svůj vliv na vývoj hospodářských poměrů. Dnes naskýtá se jí zvláštní příležitost v otázce cukru. Nemůžeme věřiti, že přistoupila při jednání s cukrovarníky na nové zdražení cukru o 30 haléřů. Bylo již zde řečeno a nebudu to opakovati, že zdražení cukru je neodůvodněné a vyvolá pravé pobouření mezi dělnictvem a zaměstnanci vůbec, kteří se obávají, a jak se ukazuje, také už nikoliv neprávem, dalšího zdražování. Je nutno upozorniti na neodůvodněné rozpětí cen masa, pokud jde o živý dobytek a maso z něho prodávané v řeznických krámech. Znovu se potvrzuje nebezpečí zprostředkovacího obchodu. Zavčas zakročiti, zavčas předejíti novému vzestupu cen znamená vlastně ochranu životní úrovně. Dělnictvo i jiní zaměstnanci jsou nuceni v poslední době zápasiti o každý haléř mzdy. Právě dnes se jedná zase na ministerstvu veřejných prací o určité zvýšení mezd pro ostravský revír. Nebude a nemůže býti konce těmto akcím, jestliže nastane nová vlna zdražovací. A jestliže podařilo se dosáhnouti určitého zlepšení mezd v určitých případech, a toto zlepšení znovu má býti vyrváno novým zdražením potravin, pak si uvědomme - a měli by si to právě ve vládních kruzích dobře uvědomiti co to znamená pro další vývoj v našem hospodářském životě.
Proto ne nadarmo právě při této příležitosti, kdy jde také o finanční náklady na sociální pojištění, zdůrazňuji, že je nejvýše nutno raziti nové cesty také v naší celní politice. Že nemůžeme otevříti své hranice cizímu dovozu bezpodmínečně, aniž bychom zabezpečili své zaměstnance, jest pro mne jasno. Ovšem naše celní politika musí vésti ke zvýšenému nákupu spotřebitelů, nikoli k vyšším cenám potravin a snížení odběru. Útok cukrovarského kartelu vynucuje znova naléhavě vyřízení zákona kartelního právě tak, jako neoprávněné zvyšování cen zprostředkovacím obchodem vynucuje projednání zákona lichevního a rázná opatření proti neoprávněnému drancování kapes spotřebitelů. Nedovede-li si vláda tyto úkoly uvědomiti, musí počítati také s tím, že i státní zaměstnanci nebudou moci brzo vystačiti s platy, které jsou jim dávány. Je to tedy zájem státu i jako zaměstnavatele, aby své občany chránil a zabezpečil před útoky sdružených podnikatelů.
V hospodářské politice, kterou budeme provozovat, budou vlastně dány nejspolehlivější základy pro sociální úkoly státu, pro sociální pojištění, pro úkoly, jichž splnění ukáže, že stát stal se opravdu pravým domovem svým občanům. My jsme byli zvyklí z Rakouska jen poslouchat. V mnohém ohledu ještě dnes trpíme poměry, pod kterými jsme žili. Velmi často i v politice platí slovo, že není takové umění dovésti poslouchat, jako jest uměním poroučet a vládnout. Umět vládnout, umět rozhodovat v pravé chvíli, jest právě největším uměním politiky a bylo by velmi účelné, kdyby právě v okamžiku, když stojíme před novou vlnou zdražení, když stojíme před rozhodováním o budoucích úkolech a budoucím plnění těchto úkolů v soc. pojištění, tuto pravdu si uvědomili ti, kteří v těchto věcech rozhodují.
Je historicky dokázáno, že úpadek národa, jeho ztráta samostatnosti - a velmi krásně o tom pojednal ve svém "Konci samostatnosti české" spisovatel Denis, jemuž postaven bude v Praze pomník - byla způsobena úpadkem sociálního smyslu, který přivedl národ do úpadku politického. Bylo by velmi záhodno, aby se pánové ve vládní většině včas vzpamatovali. A když tentokráte.neodhodlali se provésti původní vládní návrh, je to jen důkaz, že si uvědomili, že touto cestou se jíti nemůže a nesmí, nikoli snad v zájmu socialistů, v zájmu socialistických stran, nýbrž přímo v zájmu tohoto státu. Nemáme u nás nejlepší sociální zákonodárství. Není správné, když se s tím velmi často operuje. Velmi mnoho nám schází ještě. Snad je to odůvodněno rozdílnými poměry hospodářskými. Dovedeme pochopiti, že musí býti naše hospodářské i sociální zákonodárství soustavně budováno, ale je potřebí, aby se tomuto budování nestavěly zbytečné a svévolné překážky v cestu. Nejsme a nemůžeme býti spokojeni s osnovou, která je zde navrhována, byť i uznáváme, že v celé řadě návrhů přiznány byly požadavky a návrhy, které byly předloženy stranami oposičními. Budeme se proto nadále domáhati změn, které pokládáme za nutné k dalšímu budování sociálního pojištění, těch změn, které tentokráte vládní většinou nebyly uznány. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. a něm. strany soc. demokratické.)
Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále paní posl. Blatná.
Posl. Blatná (německy): Slavná sněmovno! Není nic smutnějšího v životě dělníka a dělnice, než tíživá obava před změnami životního osudu, než nejistota existence. To vědí dnes nejen socialisté, to proniklo již také do měšťácké vědy, do vědy měšťáckých sociálních reformistů. Werner Sombart praví ve své psychologické studii o proletariátu na místě, kde se zabývá zápasícím a trpícím dělníkem, že nejistota existence jest ústředním problémem, jímž by se mělo obírati zákonodárství a jímž se obírati musí. Dělník zápasí a trpí, ale trojnásobné je utrpení dělnice. Ta je dnes přímo utlačena trojím břemenem: domácí prací, povoláním a mateřstvím. Obrovské síly musila by taková žena napnouti, kdyby měla vyplniti veškeré tyto povinnosti bez třenic a úplně. Již tehdy, když jsme kritisovali poslední předlohu o sociálním pojištění, musili jsme poukázati na to, že péče o matku a dítě je nedostatečná. Dnes však, když stojíme před tímto návrhem, musíme s hrůzou říci, že proti několika zlepšením stojí velmi podstatná zhoršení. Náš straník soudruh Taub zabýval se již včera velmi podrobně tím, jaký zločin jest páchán tímto zákonem na mladistvých, na pomocnících v domácnosti, které jsou mimořádně poškozovány. Tímto problémem se tedy, ačkoliv jest velmi vážný, tak podrobně zabývati nebudu. Ale přece bych ráda řekla, že, mají-li býti mladiství, mladší 16 let, vylučováni z práva na pojištění, čáky příští generace jsou poškozovány, a že to v životě dělníkově znamená přece zcela něco jiného, je-li o několik let poškozen, nežli v dlouhověkém životě měšťákově. Řeknu-li vám, a jest to statisticky dokázáno, že dělník v továrně na porcelán jest průměrně živ pouze 36 let, nepotřebuji dále již líčiti, jaké nehorázné poškozování jest pácháno na mladistvých, na příští generaci tím, že šestnáctiletí jsou z práva na pojištění vylučováni. Vláda původně zamýšlela vyloučiti 600.000 lidí z práva na pojištění, a to ony z lidí, již mají nejvíce pomoci zapotřebí, mladistvé, přechodně zaměstnané, tedy sezonní dělníky a spoustu domácích dělnic, tedy dělnictvo, které se skládá ze 70 až 75% z výdělečně činných žen. Tyto domácí dělnice, které sahají k této práci částečně také z toho důvodu, poněvadž jim umožňuje spojovati mateřství s výdělečnou prací - poněvadž myslí, když svou práci přeloží do jizby, kde se bydlí a spí a pere a vaří, když tam přeloží i svoji práci z povolání, že tím mírní palčivý konflikt mezi mateřstvím a povoláním - tyto ženy měly býti za to trestány tím, že měly býti z práva na pojištění vyhozeny. Když zazněl na venkově křik několika set tisíc bezmocných lidí, co se má státi s posledním zbytkem jejich práva na pojištění a v sociálně politickém výboru sněmovním vzplanul boj, těžký zápas socialistických stran proti zhoršení sociálního pojištění, tu vláda trochu couvla. Tu zamýšlela nyní, že z této dělnické kategorie mají býti vyloučeni pouze oni, kdož mají menší příjem než 60 Kč měsíčně, v tom předpokladu, že příjem menší než 60 Kč měsíčně k živobytí nepostačí, že jej dlužno ceniti pouze jako vedlejší příjem a vedlejší výdělek.
Panstvo, které zde u zeleného stolu došlo k této moudrosti, mělo by se podívati trochu do života. Jsem přesvědčena, kdyby si došlo do našich krušnohorských dědin, že by našlo rozřešení této hádanky, že by vidělo, jak celá hejna dětí, školních dětí táhnou po silnici do bohatších vesnic, aby nahradila žebrotou, oč méně doma vynáší práce. Panstvo, které zde u zeleného stolu došlo k této moudrosti, mělo by jíti do Slezska a na Moravu, do dědin domácích tkalců, tkalců barchetu, kde muž tká a žena navíjí a děti pomáhají při navíjení a všichni dohromady vydělají 45 až 50 Kč, z čehož musí žíti celá rodina, dá-li se to žitím vůbec nazvati.
Pak opět před naším bojem couvli a chtějí toto couvnutí snad jaksi maskovati tím, že nyní má rozhodnouti o tom nařízení, která kategorie z těchto dělníků má podržeti právo na pojištění čili nic, a je to skorem groteskní, že musíme si jako úspěch připsati k dobru, že osud statisíců žen a dětí jest vydán na pospas libovůli byrokracie. Nemobilisovali jsme masy k boji jen mimo sněmovnu, nepokusili jsme se jen uvnitř parlamentu v neslýchaném zápase zadržeti nejtěžší škody, my jsme pracovali i positivně. Podali jsme iniciativní návrh, v němž náš klub činí positivní požadavky, požadavky stran matky a dítěte, o nichž bych zde ráda trochu promluvila.
U nás je washingtonská úmluva ratifikována ve svých podstatných částech, také požadavek, že šestinedělka má zdarma dostati ošetření při porodu, a je-li zapotřebí i pomoc lékařskou, avšak naše zákonodárství jde přes to bez povšimnutí, že samy porodní asistentky nejsou vůbec do pojištění pojaty. Porodní asistentky, které pomáhají tisícům a tisícům žen v jejích těžké hodince, jsou na stará kolena, když se staly samy neschopnými výdělku, úplně odkázány na sebe. Ustanovení však, že každá šestinedělka má obdržeti bezplatnou pomoc při porodu, jest u nás tu a tam ilusorním, zvláště na Slovensku, tu a tam však i v sudetských zemích, poněvadž porodní služba není u nás rozdělena, poněvadž není o řádnou porodní službu postaráno, takže uprostřed v srdci Evropy jsou daleké krajiny, kde není řádné porodní služby, kde tisíce a tisíce těhotných žen musí žíti přímo v psychose úzkosti, zda budou míti při své těžké hodince také odbornou pomoc. Ve svých požadavcích šli jsme nad požadavky washingtonské konvence. Žádáme ve svém návrhu, aby každá výpomoc pro šestinedělky šla přes dnešní dosavadní zákonnou praxi 6 neděl před porodem a 6 neděl po porodu, žádáme nad to každou výpomoc ve výši nemocenské podpory 8 neděl před porodem a 8 neděl po porodu a máme pro to svoje důvody. Nejen proto, že washingtonská konvence představuje minimum toho, co bylo požadovati, nýbrž i proto, poněvadž léta, která od té doby uplynula, hospodářsky, zvláště však ve vývoji strojové techniky způsobila hotovou revoluci. Vývoj, který dnes známe pod označením "racionalisace práce", vyvolal v různých odvětvích revoluci, pozměnil práci. Práce byla rozložena na mnoho zcela malých složek, na mechanické části, z práce se takřka staly pákové pohyby, práce byla zbavena duše, práce se stala bezduchou, a přece vyžaduje tato bezduchá práce úplnější, intensivnější pozornosti pracujícího, jenž stojí u stroje. Před nedávnem byli jsme na mezinárodním socialistickém kongresu v Bruselu, a tu povstal americký delegát, který měl příležitost po léta pozorovati účinky racionalisace práce, a ten nám podal zprávu, jak tato práce působí na dělníka, jak se stávají lidé v krátkém čase nervosními, jak se stávají anemickými, jak trpí bledničkou, on nám podal zprávu, že prací vázanou se člověk v krátké době, v málo letech skorem opotřebuje. Avšak racionalisace práce nepozměnila pouze jen práci samu, nýbrž ona pozměnila i dělnictvo revolučně. Kvalifikovaný dělník byl zatlačen nekvalifikovaným, muž byl zatlačen ženou a v našich továrnách, na př. v továrnách na porculán v mé oblasti říkají lidé, že se továrny staly přímo opatrovnami mladé dívky ve stáří schopném vývoje a mladé ženy schopné roditi - a tak je tomu, všude tento proces pronikl a zákonodárce, který se má zajímati o život a zdraví jednotlivce, především však o zdraví a život příštího pokolení, měl by se zabývati tímto těžkým problémem.
V našem zákonodárství jest washingtonská konvence sice v podstatných částech provedena, zůstala však v ne nepodstatných článcích nepovšimnuta. U nás nejsou zákonem zavedeny v továrnách přestávky na kojení a nemusí býti zřizovány jesle. Všude není tomu tak, slavná sněmovno; v zemích, na které jsme zde u nás jinak zvyklí dívati se trochu s vrchu, jsou přestávky na kojení a jesle zákonitě stanoveny. Stalo se tak v Kanadě, Chile, Japonsku, Portugalsku, Argentině, Jugoslavii a nepotřebuji zde o tom vyprávěti, že je to zákonitě upraveno v Polsku a Rusku a Francii. Jestliže i zákon o sociálním pojištění zde nemůže zjednati nápravu, poněvadž není pro to kompetentní, přece bych na tomto místě ráda ukázala na tento těžký nedostatek.
Slavná sněmovno, ve svém iniciativním návrhu jsme požadovali, aby každá šestinedělka při narození dítěte dostala tři soupravy prádla pro kojence: dojista to není žádný revoluční návrh! Přes to jest však mimořádně důležitý, neboť kdo zná život tam venku, ví, že dnes tak zvaná výbava pro očekávané dítě v mnohých a mnohých případech se skládá z několika hadříků. Nechci vůbec mluviti o tom, jak se tato péče o kojence a mateřství jinde praktikuje, nechci vůbec mluviti o tom, jak příkladným způsobem postupuje rudá Vídeň, nechci vůbec mluviti o tom, co se v tomto oboru stalo v Rusku, avšak ráda bych vám řekla, páni a dámy, že také v Německu bylo v roce 1925 vydáno podle zákona na matky a kojence 56.5 mil. marek, k tomu přicházejí ještě vydání za lékařskou pomoc, za lékařské ošetřování a přídavky členů rodiny. U nás však byla taková vydání nemocenských pokladen naším sociálním zákonodárstvím naprosto znemožněna. Žádali jsme ve svém iniciativním návrhu, aby prémie za kojení trvaly 26 týdnů a pochybuji, pánové a dámy, že musím tento náš návrh odůvodňovati důvody čistě zdravotními a populačně politickými. Žádali jsme ve svém návrhu, že má býti i družka účastna požehnání zákona. Když jsme na mezinárodní socialistické konferenci v Bruselu mluvili o tomto svém požadavku, neměly ženy ze západních zemí absolutně porozumění pro to, neboť pro ně tento rozdíl mezi manželkou a družkou v zaopatřovacím zákonodárství vůbec neexistuje, pro ně neexistuje tento pojem vůbec, a orientujeme-li se zde tak rádi západnicky, pak bychom se měli také jednou i v tomto oboru trochu západnicky orientovati. Žádali jsme ve svých návrzích, že mají i ony ženy býti účastny požehnání zákona a myslím, že by to bylo samozřejmostí, jíž netřeba odůvodňovati - ony matky, jejichž muž zemřel 9 měsíců před narozením dítěte. Nadto jsme žádali, že všecky ženy, ať jsou již k pojištění oprávněny či nikoliv, jsou-li členy rodiny či nikoliv, že všecky ženy, jejichž roční příjem činí méně než 15.000 Kč, mají býti pojaty do práva na pojištění a že částky vyplacené sociálními pojišťovnami mají býti vládou opět vráceny. To není rovněž revolucionářské, i to jest pouhou samozřejmostí, také to se děje jinde. Tak na př. ve Španělsku jest zavedeno povinné pojištění, podle něhož každá žena mající příjem menší 4000 peset, podléhá povinnému pojištění. Také jsme toho mínění, že vychovávací příspěvky nutno posuzovati s docela jiného hlediska. Podle našeho mínění musil by býti zaručen bez ohledu na výši renty každému dítěti vychovávací příspěvek, a to ve stejné výši, totiž v takové, že výchova jest skutečně zaručena. Vím, pánové a dámy, přesto, že to nejsou žádné revoluční návrhy, že nebudou provedeny dnes ani zítra, a přece to nejsou naprosto všechny naše požadavky v tomto oboru. Máme požadavky, že pro žádné dítě nesmí péče ustati v té chvíli, kdy matka své dítě odstaví, nýbrž že péče musí trvati ještě dále ve formě vychovávacích příspěvků za každé dítě, až se úplně vzdělá ke svému povolání. Vím, že je to požadavek, který nedojde svého splnění dnes a nemůže ho dojíti zítra a také nedojde; mluvím-li o tom s tohoto místa, pak jest to slovo návěští.
Zlou kapitolou jest kapitola o vdovských rentách. Vdovská renta je u nás vázána podmínkou, že vdova, umře-li jí muž, vydělá pouze třetinu toho, co žena v podobném postavení přibližně vydělává; tedy péče o matku ustává tehdy, kdy by jí bylo nejvíce zapotřebí, totiž tehdy, když muž zemře. Ovšem projednávaný zákon činí - a to chci beze všeho uznati výminku pro ženy, které jsou 65 let staré a starší. Našemu neslýchanému zápasu v sociálně politickém výboru se podařilo, že vidíme tato výminečná ustanovení rozšířena na vdovy, jež mají na starosti péči o 2 děti. Avšak všeobecně jsou vdovské renty vázány na tuto těžkou podmínku. S tohoto místa bylo zde již dovozováno, že je to přec u vdovy po dělníkovi zcela jiné nežli u vdov po státních úřednících a u vdov po úřednících soukromých, že žena dělníkova jest zvyklá spolu vydělávati, že spolu vydělává ještě za mužova živobytí a že hospodářsky nenastává pro ni změna, jestliže muž zemře, to znamená tedy, že dělnické děvče, jež po čtrnácti letech vstupuje do boje o život, které po celé manželství se plahočí, má se dále dříti, vždyť ta má široký hřbet, ta může táhnout; to znamená, že dělníkova vdova v té chvíli, kdy muž zmírá, jestliže až dosud se zaměstnávala výchovou dítěte a vedením domácnosti, musí dítě nechati na ulici, aby si sama hledala výdělek. Toto ustanovení je proto tak popuzující, tak roztrpčující, a proto na naše lidi venku tak působí, protože je zde obrovský rozpor mezi vdovským zaopatřením dělníka a vdovským zaopatřením státního a soukromého úředníka. A proti tomu co nejostřeji protestujeme, tomu se brání lidé venku a proti tomu chceme i my zde zaprotestovati.
Protestujeme se vší rozhodností proti každému
nedostatku péče jak o matku, tak i o dítě,
nejen z čistě lidských a sociálních
důvodů, nýbrž i z důvodů
populačně politických. Naše vláda
považuje ve věcech populačně politických
za vrchol moudrosti, že těžkými tresty
stíhá vyhnání plodu. § 144, to
je poslední výplod moudrosti i v případech,
je-li v rodině tolik bídy, že narozením
dítěte výchova ostatních dětí
není již možnou, i v oněch případech,
jsou-li v rodině dědičné nemoci, jako
pijáctví, tuberkulosa a syfilis, kde tedy děti
mohou býti ve zvýšené míře
dědičně ohroženy; i tehdy je vyhnání
plodu stíháno těžkými tresty.
To je vrcholem moudrosti v populačně politických
věcech v době, kdy racionalisace práce vyhazuje
tolik a tolik pracujících lidí z práce
a kdy tito z produkčního procesu vyhození
nacházejí nyní uzavřený ventil,
který dříve byl otevřen, totiž
vystěhovalectví do Ameriky. V našem ministerstvu
leží tisíce nevyřízených
pasů, poněvadž Amerika nedovoluje více
nastěhování dělníků,
lidí bez pomoci. Péče o matky a děti
selhává úplně v době, kdy se
u nás dělá taková bytová politika,
že náš zákon o ochraně nájemníků
byl demolován, kde byly vytvořeny nové možnosti
pro vyhánění cen. Tato péče
selhává úplně v době, kdy celní
a obchodní politika naší vlády způsobila
vlnu drahoty, jejíž výše činí
dělnictvu život skorem nemožným. Tato
péče selhává úplně v
době, kdy proslavený zákon o obecních
financích skorem znemožňuje sociálně
politickou činnost našich samosprávních
těles, našich obcí a okresů a také
sociálně politickou činnost oněch
sborů, jež jsou na samosprávných tělesech
závislé, komisí pro ochranu dětí
a péči o mládež. Co má na př.
činiti svobodná matka, najde-li nyní dveře
porodnice uzavřené? Nyní má ještě
volbu, buď skočiti do vody nebo se vrhnouti v náruč
zločinu. Z našeho zákonodárství
mluví neslýchaná nenávist proti lidovým
masám tam venku; mluví z toho nenávist, ale
též ještě něco jiného. Náš
soudruh Viktor Adler, jehož úmrtního dne se
brzy dovrší desítiletí, pravil: Měšťák
není nikdy nebezpečnější, jako
když se bojí. Z ustanovení našich zákonů
mluví nenávist, mluví však také
strach. Příští generace poznají
již z okolnosti, jak málo se dělá pro
péči o matku a o dítě, jak úzkoprsá
a slaboduchá a egoistická je tato naše doba.
Samozřejmě budeme hlasovati proti tomuto zákonu
a já bych vám ráda řekla toto: Lidé
tam venku, mužové a ženy, touží po
dnu, nemohou se dočkati hodiny, až vám bezprostředním
odhlasováním poděkují za vše
to, co jste pro ně v tomto roce učinili. (Potlesk
něm. soc. demokratických poslanců.)