Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Kdo až dosud věřil, že buržoasie přece jen nepožene své výboje do nejkrajnějších mezí, musí býti zákony - daňovou reformou, reformou veřejné správy, okleštěním samosprávy, zhoršením ochrany nájemníků atd., jež byly v poslední době přijaty anebo mají býti v nejbližší době přijaty, zhoršením hornického pojištění vedle zhoršení soc. pojištění, odbouráním důchodu válečných poškozenců, chystaným zákonem o zákazu stávek, zákonem o polním a lesním pychu, zákonem o veřejné stráži, atd. - úplně přesvědčen o pravém opaku. Avšak nejen to, na podkladě těchto skutečností musí každý nabýti přesvědčení, že buržoasie nikoliv sama, nýbrž za pomoci reformistických vůdců ve své nenasytnosti a bezmezné dravosti bude v zotročování a vysávání pracujících mas pokračovati, nebude-li jí v tom pracující třídou zabráněno.

Sociálně-politické zákonodárství v Československu je toho nejlepším dokladem. Buržoasie používá sociální politiky k tomu, aby udržela pracovní sílu dělníka, kterou vykořisťuje, aby zastřela hospodářské a sociální rozdíly a aby se takticky vyhnula přímému boji s pracující třídou o moc, jak tomu bylo v Československu zvláště po převratě. Proto se zákon o 8hodinné době pracovní, zákon o závodních výborech atd. staly zákony, aby pracující třída byla ve svém třídním boji a postupu zastavena.

Zákon o závodních výborech, který nedal členům závodního výboru žádného práva rozhodovati, ač vůdci reformistů po převratě dělníkům tvrdili, že dělníci budou rozhodovati v závodech, nedal jim ani spolurozhodování v závodě, tím méně ve výrobě, při nákupu a prodeji zboží, nedal členům závodních výborů ani právo rozhodovati při přijímání a propouštění dělníků, ba dokonce nedal členům závodních výborů žádné rozhodování o bezpečnostních a zdravotních opatřeních, která jsou v závodech nutná a nezbytná. Kontrolu v závodě, ve výrobě a kontrolu finančních zisků zákon o závodních výborech vyňal úplně z kompetence závodních výborů, ale za to jim uložil, aby v závodě pomáhaly dělati pořádek zaměstnavateli, ale jen mezi dělnictvem, což znamená, aby členové závodních výborů dělali fabrikantům hlídače, popoháněče a policajty.

Takovýto zákon strčili reformističtí vůdcové dělníkům na krk, aby je jednak spoutali podle přání buržoasie a fabrikantů, aby dělníci nepřikročili k vyvlastnění závodů a jednak také proto, aby dělníci byli zákonem v závodech isolováni a nemohli se spojovati pres hranice závodů ke společnému třídnímu zápasu, nemohli se spojovati v boji za své požadavky a nemohli vytvořiti vyšší orgány závodních výborů a konečně aby závodní výbory sloužily reformistickým vůdcům a odborové byrokracii jako brzda v době, kdy masy pracujících přes hlavy svých vůdců daly by se do pohybu k zápasu proti vykořisťovatelům a utlačovatelům, jako se to stalo 3. dubna tohoto roku při boji za soc. pojištění na pražských ulicích.

Státní správa censuruje a konfiskuje každou zprávu ze závodů, vycházející od dělníků, kteří volají po sjednocení pracující třídy, po společném boji závodních výborů a svolání celostátního sjezdu závodních výborů a rad.

My víme, proč a na čí popud se děje toto opatření, které zde vláda důsledně provádí, neboť je si vědoma toho, že dělníky, kdyby se sešli, nebylo by možno jen tak beze všeho odvrátiti od zápasu proti buržoasii.

Místo vyvlastnění dolů, velkých podniků a závodů, které slibovali po válce reformisté, dali reformističtí vůdcové souhlas k vydání zákona o daňových úlevách, podle kterého byly fabrikantům, uhlobaronům a majetné třídě vůbec odpisovány dlužné daně, jdoucí do několika set milionů Kč. Podle státní účetní uzávěrky za r. 1927 bylo vykázáno 6 miliard nezaplacených daní, které se odpíší ponejvíce buržoasii, anebo se na nich sleví. Pro upevnění kapitalistického vydírání a vysávání pracujících mas byly soukromému podnikání a budování kapitalistických podniků dávány za souhlasu reformistických vůdců ze státní pokladny ve formě subvencí ohromné sumy peněz. V letech 1920 až 1927 bylo dáno ze státní pokladny na subvencích pro podnikání průmyslové, zemědělské, obchodní a finanční na 2 miliardy Kč. Rozdělení těchto ohromných peněz mezi buržoasní zájmové skupiny nelze zjistiti, o tom nikde v celém státním účtě není ani zmínky.

Aby buržoasie v budování svého kapitalistického řádu, v racionalisaci a konsolidaci nebyla ničím rušena, aby měla zabezpečeno, co z práce dělníků nakradla, vybudovala si policejní a vojenský aparát, jehož roční náklad činí přes 3 miliardy Kč. Vedle toho pro bezpodmínečné uznání svých majetkových výsad navrhla a za pomoci reformistických vůdců prosadila zákon tiskový, zákon na ochranu republiky, podle kterých je stíhán každý, kdo by se dovolával slibů v poválečné době daných reformistickými vůdci, anebo kdo by veřejně ve světle pravdy ukázal na všechny ty zlodějny a podvody, které se páší na pracující třídě.

Taková je historická pravda o daných slibech reformistických vůdců a jejich plnění. Před touto skutečností nesmí dnes dělnická třída zavírati oči, ba naopak, po všech těch smutných zkušenostech musí nabýti přesvědčení o tom, že byla reformistickými vůdci ve svém třídním zápase hanebně zrazena. Musí také z toho vyvoditi všechny důsledky.

Buržoasie byla si po válce dobře vědoma svých hříchů, páchaných na dělnické třídě, a stejně tak dobře věděla, jaký by ji stihl trest za všechny ty zločiny, a proto povýšila reformistické vůdce ve státní správě až na ministry, ba dokonce přibrala je do svých finančních ústavů, podniků, dávajíc jim tak možnost k osobnímu obohacování a blahobytnému životu. Proto vůdce sociálních demokratů tak nadšeně a s jásotem volal: "Ó, jak je sladce žít!"

K usnadnění restaurace rozvrácených hospodářských a politických poválečných poměrů slibovala a dokonce dávala buržoasie dělnictvu některé věci, v plném vědomí, že je po čase odbourá, jak to také potvrzuje soustavné odbourávání všech poválečných vymožeností. Byl odbourán zákon o podpoře nezaměstnaných a nahrazen gentským systémem, výlupkem to sociálního zákonodárství zvlášť, na němž vláda ušetří ročně sta milionů. Byl zrušen zákon o zabírání bytů ve prospěch nebydlících, byly zrušeny bytové komise a zákon o podpoře stavebního ruchu, dále byl zrušen levný prodej mouky a bramborů a jiných životních potřeb, ve státní režii prováděny, na nějž musili podnikatelé připláceti tak zv. moučnou dávkou. Tyto všechny dary pracující třídě byly již dávno odebrány a proto dochází dnes již také na odbourání sociálního pojištění, jež nebylo dosaženo bojem pracujících mas, které se stalo zákonem, jako všechny soc.-politické zákony v Československu, jen dílem hanebného kompromisu s buržoasií.

Velmi často zejména v této době jest mi odpovídati na otázku, proč a k jakému cíli bylo v Československu buržoasií připuštěno sociální pojištění. Tuto otázku mně nekladou komunističtí dělníci z fabrik, kde jsem pracoval 25 let, ale dělníci stojící mimo stranu, jejímž jménem zde mluvím. Všem těmto kamarádům jako dělnický poslanec v buržoasním parlamentě odpovídám:

Sociální pojištění v kapitalistickém státě není ani z daleka takové, za jaké bylo vyhlašováno zejména reformistickými vůdci, kteří prohlašovali, že sociální pojištění znamená úplné zabezpečení všech chudých a pracujících od narození až do smrti. Zejména "Právo Lidu" v době projednávání zákona chválilo buržoasii, že je světovou válkou poučena o nutnosti zabezpečení pracující třídy a proto že se vyslovuje pro sociální pojištění. "Právo Lidu" dne 30. května 1925, tedy po odhlasování zákona, pod tučným názvem "Nebude chudých" napsalo: "V druhé polovici příštího roku vejde v činnost celý grandiosní zákon o pojištění všech pracujících osob v republice, kterým se splňuje pracujícím a existenčně nezajištěným dávno kýžený požadavek, aby byli opatřeni v případě nezaměstnanosti a nezpůsobilosti k práci." Dále se v tomtéž článku praví: "Osoby pojištěné samy budou si spravovati pojišťovny a stát obmezí se jen na provádění organisace a zaváže se, že bude ze státních příspěvků poskytovati příplatky k úhradě nákladu."

Jak vědomě lhali a klamali pracující lid reformističtí vůdcové, jest potvrzeno tou skutečností, že nejen správa pojišťoven není v rukou pojištěnců, ale že ze zákona o soc. pojištění byli vyloučeni všichni, kdož by podpory nejvíce potřebovali, t. j. staří, sedření dělníci a chudáci, kterých státní statistika r. 1921 napočítala 360.000 osob, jako oprávněných chudých nešťastníků, kteří celý svůj život dřeli a na stará kolena zůstaly jim vedle žebrácké hole jen verše, jako výsměch uveřejněné v "Právu Lidu" v den odhlasování soc. pojištění, které začínají těmito slovy:

Zda tyto verše budou v desátém výročí trvání tohoto státu recitovati ti vyhození, sedření dělníci, těch 360.000 veteránů práce, jsme opravdu zvědavi.

Sociální pojištění nebylo také dáno pracující třídě z nějakého sociálního cítění třídy majetné vůči třídě pracující nebo se zřetelem k potřebám pracujícího lidu. Není přece ještě sociálním cítěním a jeho plněním, když najedený, úplně zabezpečený člověk dá hladovému žebráku 10tihaléř, aby se zaň najedl, když každý ví, že pouhá houska stojí 25 hal. Není přece odčiněním následků neschopnosti k práci, kterou dělník utrpěl při zaměstnání, dáti mu jen polovici toho, co potřebuje pro sebe a svou rodinu, anebo dáti vdově a sirotkům po zemřelém dělníku jen čtvrtinu toho, co potřebují na nutné životní potřeby, a konečně není jistě starobní důchod 6 Kč denně v 65 letech po 50tileté práci a po 50tiletém placení příspěvků do pojištění nějakým zabezpečením ve stáří a neschopnosti k práci. Skutečné sociální pojištění, to jest zabezpečení pracujících mas v době nezaměstnanosti, nemoci a neschopnosti k práci a ve stáří v Československu není a nebude, pokud v něm potrvají kapitalistické, vydřidušské a utlačovatelské řády. Sociální zabezpečení pracujících mas může býti zavedeno jenom tam, kde vládne dělnická třída, jako je tomu v Sovětském svazu. Čemu se říká v Československu soc. pojištění, jest jen zákop k ochraně majetné, v blahobytu a nadvládě žijící buržoasie před vykořisťovanou, hladovou a utlačovanou pracující masou. Tento charakter má soc. pojištění československé, které bylo uzákoněno proto, aby v poválečné revoluční době bylo zabráněno vzmáhajícímu se třídnímu boji a postupu pracujících mas proti třídě vykořisťovatelů. To je vlastní příčina, proč sociální pojištění stalo se skutkem. Tento znak soc. pojištění vyniká dnes tím výrazněji, neboť vládní návrh zákona na zhoršení soc. pojištění osvětluje dokonale cesty započaté v poválečné době reformistickými vůdci.

A nyní je odpověděti na druhou otázku, kterou slyším od dělníků, proč v Československu dochází ke zhoršení soc. pojištění. Na tuto druhou otázku dává odpověď vznik a projednávání zákona o soc. pojištění. Zákon o soc. pojištění byl vykoupen krvavou třídní daní, kterou platili reformističtí vůdcové na účet pracujících mas, a to úpravou a slevou dávky z majetku, která odhaduje se na několik set milionů korun, zřízením fondu pro zkrachované banky, do kterého každým rokem z peněz státních plyne 50 mil. Kč, honorováním rakouských válečných půjček, kterými vzrostl státní dluh o 6 miliard Kč, převzetím pohledávek vzniklých dodávkou za doby války, jež činily 700 mil. Kč.

Když buržoasie měla splněny všechny tyto své požadavky, pak svolila k uzákonění sociálního pojištění, ale s podmínkou, že náklady na soc. pojištění nesmí přesahovati 600 mil. Kč ročně. Že i tento požadavek buržoasie byl splněn, přiznává na př. článek v "Národních Listech" ze dne 29. listopadu 1926, ve kterém se praví: "Při projednávání soc. pojištění podařilo se nám, zejména dr Kramářovi v politické pětce, snížiti výdej na soc. pojištění z původně preliminovaných 800 mil. Kč na polovinu".

Buržoasie dnes zná velmi dobře reformistické vůdce právě z dob projednávání soc. pojištění a všech sociálních zákonů, zná jejich bezpáteřnost, náklonnost k handlování a nedůslednost v třídním boji a proto zahájila útok na soc. pojištění a jeho zhoršení. Nepomohlo reformistickým vůdcům, kteří se dovolávali proti tomuto útoku slibů, daných buržoasií, že bude zákon postupně zlepšován, a že se buržoasie zavázala k tomuto plnění; buržoasie kašlala a bude vždycky kašlat na své sliby dané reformistům, neboť jest si dobře vědoma, že reformističtí vůdcové obmezí svůj boj proti buržoasii jen na parkety buržoasního parlamentu a že nepovedou dělníky do boje na ulici proti buržoasii a jejímu úmyslu zhoršiti soc. pojištění.

Proto buržoasie a její vláda loňského roku v říjnu předložila v parlamentě návrh na zhoršení soc. pojištění, v němž postavila své zásadní požadavky k upevnění svého mocenského aparátu, čímž chtěla reformistické vůdce vytlačiti z posic. Chtěla zrušit Svazy nemocenských pojišťoven, které reformistům dala anebo ponechala, neprovádějíc volby do pojišťoven celých 10 let za jejich služby, které vykonávali a vykonávají k ochraně a upevnění kapitalistických řádů, při zotročování a vysávání pracujících mas.

Požadavky buržoasie pro zhoršení soc. pojištění nesly se těmito směry: 1. Okruh pojištěnců zúžit. Vyloučiti z pojištění učně a mladistvé dělníky do 16 let. Vyloučiti z pojištění dělníky sezonní, zemědělské a domácké v počtu na 650.000 osob. 2. Pojištění zlevniti, to znamená zavésti nové nižší třídy a tím snížiti příspěvky ve všech třídách a zvláště příspěvky nejnižší kategorie dělnictva, která zůstane v soc. pojištění, až o 40%. Hodnotu naturálních požitků pojištěnců zlevnit tak, aby při zařazování do mzdových tříd - asi u 210.000 osob - měla vliv, že budou místo o tři třídy výše zařazeni jen o jednu třídu výše, a konečně působit k tomu, aby dělníci, kteří pracují v důsledku krise omezeně, byli zařazováni do mzdové třídy podle skutečného výdělku, rozděleného na celý týden, čímž by se dostali do nejnižších mzdových tříd s nejnižším příspěvkem a se zkráceným nárokem na dávky nemocenské a také s nižší třídou v pojištění starobním a invalidním.

3. Třetí požadavek zněl: Zrušit samosprávu soc. pojištění. Pojištění a jeho správu vyrvati z rukou pojištěnců a dáti ji do rukou zaměstnavatelů t. zv. paritou. Obsazování míst úředníků a zřízenců v pojišťovnách vzíti z vlivu pojištěnců a dáti je pod vliv zaměstnavatelů. Zrušiti svazy nemocenských pojišťoven jako organisované nositelky zlepšené léčebné péče pojištění a konečně soc. pojištění a jeho orgány ještě více roztříštiti zakládáním nových pojišťoven společenstevních, gremiálních a závodních.

Pro zájmové pojišťovny snížiti počet pojištěnců na polovici a tím udržeti pojišťovny neschopné života. Postaviti sociální pojištění a jeho orgány pod policejní dozor a tyto podle potřeby rozehnati a správu pojišťoven sestaviti tak, aby vyhovovala zaměstnavateli.

4. Hospodářský plán a kapitálové reservy Ústřední soc. pojišťovny podříditi finančnímu kapitálu. Zvýšením úrokové míry kapitálových reserv vzíti Ústřední soc. pojišťovně možnost zvýšené péče o pojištěnce. Kapitálové reservy Ústřední soc. pojišťovny, nashromážděné z dělnických příspěvků, podříditi státnímu dozoru a státu dáti právo použíti těchto kapitálových reserv k jiným účelům, po případě i k vedení nové války. Připnouti podle přání finančního kapitálu na finanční hospodářství v Ústřední soc. pojišťovně regulátor finančního kapitálu. Vedle toho celé sociální pojištění a jeho správu a rozhodování podříditi státnímu aparátu.

Proti tomuto záměru vládnoucí buržoasie postavili se dělníci bez rozdílu stran a národností v tomto státě s největší rozhodností. Dělníci prostě viděli, že drahota denně stoupá, mzdy nepostačují k úhradě nejnutnějších životních potřeb. Dělníci poznali, že denně roste třídní útlak, a proto se počal ozývati mohutný hlas dělníků v závodech, dílnách a na polích za zvýšení mezd a za zabezpečení v době stáří a invalidity. Masové projevy všech pracujících nesly bojovné heslo: Za zvýšení mezd, za odvolání vládního návrhu na zhoršení sociálního pojištění a za jeho zlepšení. Co však říkali reformističtí vůdcové vládnímu návrhu a jeho obsahu? Předně mu vytýkali, že byl zpracován bez slyšení odborníků, kteří zákon zbudovali. Za druhé, že buržoasie ruší daný slib, že zákon o sociálním pojištění nebude zhoršovat. Nevolali však dělníky, o jejichž zájmy tu vlastně šlo, proti této násilnické buržoasii do boje, proti úmyslu vlády zákon zhoršiti, tak jako nevolali do boje dělnickou třídu při vzniku tohoto zákona r. 1924 při jeho projednávání, kdy ustupovali krok za krokem; ba naopak všemi prostředky bránili svým příslušníkům, aby konali společné projevy proti úmyslu vlády s jinostraníky, to je s dělníky komunisty a s nimi se nespojovali. Ale čím více dělníci na společných projevech volali po společném boji nejenom za odvolání vládního návrhu, za zlepšení sociálního pojištění ale také za zvýšení mezd naproti stoupající drahotě a zvýšení nájemného, tím usilovněji volali reformističtí vůdcové buržoasii a její vládu k rozumu, aby nevháněla dělníky, zejména příslušníky sociálně demokratické a národně sociální strany do jednotné bojovné fronty s komunisty, kteří chtějí vésti boj do všech důsledků a za všechny požadavky pracujících mas, včetně sociálního pojištění. Tvořící se jednotná fronta všech utlačovaných a vykořisťovaných mas zahnala reformistické vůdce ke dveřím buržoasie a její vlády. Za dveřmi buržoasie reformističtí vůdcové důrazně upozorňovali, že dělníci, jejich příslušníci, přes jejich hlavy se spojují s komunisty a že je vážná obava, že by to nakonec vláda prohrála ne v parlamentě, nýbrž na ulici.

Jaké černé služby tu vykonávali na ochranu buržoasie reformističtí vůdcové, ukazuje nejlépe článek v "Právo Lidu" ze dne 29. listopadu 1927, který cituji jako historický doklad, a ve kterém se varovným hlasem k vládě a buržoasii volá pod výrazným titulem: "Dělníci chtějí bojovat!" V článku se mezi jiným praví: "Měšťácké strany dosahují svým protidělnickým postupem toho, že se v dělnických řadách překlenují všechny taktické a stranické rozdíly. Buržoasii se podařilo sraziti při této příležitosti novelisace sociálního pojištění dělnickou třídu v jednu řadu a proto koalice narazí při útoku na soc. pojištění na značnější odpor sražených dělnických řad."

Toho se buržoasie ulekla, zdánlivě sice setrvala na svém návrhu na zhoršení soc. pojištění, ale po straně umožňovala reformistickým vůdcům, aby vyprostili své příslušníky z jednotné fronty, která se utvořila přes všechna opatření vlády, jako bylo zakázání projevů, jejich rozpouštění, persekuce dělníků za pomoci reformistických vůdců proti tvořivší se jednotné frontě. Tato opatření ukázala se však bezúčinná a proto reformističtí vůdcové použili rafinovaného podvodu, aby své příslušníky odvrátili od bojovné fronty pracujících mas. Reformističtí vůdcové požádali vládu, aby vládní návrh dala přezkoušeti "odbornou komisí", která se stala jediným mostem, po němž reformističtí vůdcové přeběhli k buržoasii, přetahujíce na druhou stranu své příslušníky pod heslem "vláda couvá, úznávajíc námitky odborné komise za správné, vláda utíká od svého návrhu na zhoršení soc. pojištění".

Pan dr Winter dokonce včera zde doplnil tyto nepravdy tvrzením, že z vládního návrhu nezůstal kámen na kameni. Pan dr Winter, včera na tomto místě nestál jako obhájce sociálního pojištění, nýbrž jako obžalovaný, který je obviněn ze zločinu spáchaného na pracující třídě. Pan dr Winter při své obhajobě se také doznal k činu, z něhož je obviňován, neboť do slova uvedl: "Tlak veřejného mínění byl tak veliký, že koalice byla donucena k ústupu. V tragické chvíli našli jsme také pomocníka nad pomyšlení silného, odbornou komisi." Pan dr Winter se tu úmyslně při své obhajobě vyhnul jako čert kříži dělníkům. Pan dr Winter tu říká, že "tlak veřejného mínění byl tak silný". Jaký tlak? Kým byl tento tlak vyvolán? Pan dr Winter neřekl, že to byli dělníci z továren, kteří přes hlavy všech reformistických vůdců šli na ulice, jako tomu bylo 29. března t. r. (Výkřiky posl. Mikulíčka.) Pan dr Winter se také doznal, že to byli reformističtí vůdcové, kteří nehledali opory v síle pracující třídy, nýbrž řekl doslova: "V kritické chvíli našli jsme pomocníka nad pomyšlení silného, odbornou komisi". Žádosti reformistických vůdců za předložení vládního návrhu odborné komisi vláda vyhověla, a to právě v době, kdy komunistická strana na ochranu a za zlepšení sociálního pojištění, zvýšení mezd, vyhlásila v celostátním měřítku bojovnou manifestaci a demonstraci všech pracujících bez rozdílu stran a národností.

Tohoto opatření se zalekla nejen buržoasie, nýbrž ještě více reformističtí vůdcové, kteří velmi dobře věděli, jakmile by se v bojovné náladě dělníci sešli, jak tomu bylo 29. března, přes zákaz na pražských ulicích, kde dělníci se dostali do bojovného pohybu, že by se jim již nepodařilo odvrátiti dělníky sliby od boje a že by byl konec všemu čachrování s buržoasií; a proto vládu nejen varovali, nýbrž za dveřmi buržoasie úpěnlivě žádali, aby manifestaci dne 6. července zakázala a všemi prostředky potírala. Reformističtí vůdcové ve všech svých tiskovinách, zejména v "Právo Lidu", nejvíce štvali proti manifestaci a demonstraci dne 6. července, vyhlášenou stranou komunistickou, uvádějíce, že komunistická strana chce dělati 6. července státní převrat, že chce pučem svrhnouti vládu, tu vládu, která prý jest ochotna se dohodnouti o novelisaci sociálního pojištění s dělnictvem. Na adresu svých příslušníků a dělníků volali: "Nechoďte na demonstraci 6. července. Komunisté chtějí, abyste prolévali za ně krev. Vláda učinila přípravy nejen rázu policejního, nýbrž i vojenského a každý pokus o demonstraci utopí v krvi."

V důsledku hrozivě napjaté situace, která po 29. březnu hýbala pracující masou v továrnách, a v důsledku rady reformistů upustila vláda od provedení svého justamentu, ale neustoupila od svého plánu, pozvala reformistické vůdce k jednání ještě před 6. červencem, napřed k tajnému, které později bylo veřejné, neoficielní, a nakonec stalo se oficielním.

Pan dr Winter se tu včera přiznal k této nejčernější zradě, která byla spáchána na zájmech pracujícího lidu. Pan dr Winter tu včera doznal, že jim nešlo o soc. pojištění, nýbrž o to - jak doslova pravil - aby byly nalezeny předpoklady pro klidné parlamentární projednání zákona, pro klidné parlamentární soužití oposice s většinou a o možnost, aby při nejbližší změně politického režimu se nemuselo naléhati na okamžitou změnu novely. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)

Tedy reformistickým vůdcům nešlo o nic jiného, než o klidné projednávání zhoršení soc. pojištění. Ale panu dr Wintrovi šlo jistě o něco jiného, jak sám doznal, šlo mu o protažení mostu, který položila odborná komise, až na ministerská křesla. (Výkřiky posl. Mikulíčka.) Pan dr Winter se tu také zřekl i toho, že až bude ve vládě, zhoršení soc. pojištění nebude napravovati. Pan dr Winter se tu také včera vyzpovídal jako kající hříšník, jako generál, který boj prohrál bez armády. Armáda takto bojujícího generála byla odvedena s bojiště a soustavně uspávána tvrzením, že nepřítel, t. j. vláda, couvá, že je poražena a že z její pevnosti rozuměj vládního návrhu - nezůstal kámen na kameni. Pan dr Winter tu také řekl, jaký boj prohrál, podle jakého plánu boj vedl a kdo všechno byl v generálním štábu. Pan dr Winter se doznal, že nevedl boj podle přání, vysloveného v resolucích, přijatých na společných schůzích všeho dělnictva, ve kterých byl nejen plán, jak boj vésti. ale i přísaha věrnosti všech dělníků, že chtějí proti zhoršení soc. pojištění bojovati, že chtějí bojovati za zlepšení soc. pojištění. Ale reformističtí vůdcové nedbali přání dělnictva. Generálové hodili do koše celý plán boje za zlepšení soc. pojištění, sestavený dělníky z továren. Generálové vedli boj podle plánu odborné komise, tedy vrch. generálního štábu buržoasie a fabrikantů. Co byla odborná komise? Řekli jsme již hned v soc.-politickém výboru, že to byl most, nastrčený reformistickými vůdci, po kterém tito přelezli k buržoasii. Že jsme správně odhadli účel tohoto mostu odborné komise a zachytili pro věčnou historii reformistické vůdce, jak po něm přelézají, je potvrzeno Wintrovým doznáním, že členové odborné komise, ze které byl tento most postaven si uvědomili svoji delikátní úlohu. Dr Winter říká, že "každý rozumný člověk je musí považovati za východisko ze situace špatné a zlé, jakou vyvolala vláda". Dr Winter tu potvrzuje to, co jsme dokazovali my, že situace pro buržoasii a její vládu v době pohybu pracujících mas na ulicích byla špatná a zlá a proto byl most odborné komise postaven, poněvadž p. dr Winter po tomto mostě odborné komise šťastně přelezl a nebyl chycen zrazenou armádou. Poněvadž se p. dr Winter na druhou stranu k buržoasii dostal suchý a nenamočený, použil včera této tribuny, aby poděkoval jménem dělnictva odborné komisi za služby mu prokázané. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)