Posl. Burian: Ctěná sněmovno! U příležitosti jednání o soc. pojištění, máme všechnu příčinu, abychom si připomenuli jednu starou dobrou větu, totiž tu, že životní zkušenosti, kterých dobývá dělník, ať již ze svého osobního života, anebo z událostí rázu veřejného, jsou nejlepší školou dělnické třídy. Právě v poslední době narážejí takové skutečnosti nejen na mozky dělníků, nýbrž i na jejich existenci, takže každý jednotlivý dělník musí se nade vším zamysliti a musí si říci: Jak mám smýšleti, jak a co mám podnikati, co mám dělati? Před touto otázkou stojí dnes každý jednotlivý dělník i celá dělnická třída.
Máme několik takových skutečností, které právě nyní jsou velmi důležité. Jest to zdražení cukru a zdražení všech životních potřeb vůbec. Každý dělník zamítá toto zdražení cukru a všech životních potřeb; ale otázky ty musí dělník promysliti také ještě dále, a tu nevyhnutelně, myslí-li, musí dospěti k určitým politickým závěrům a politický uzávěr, který dělník musí činiti na základě této praktické zkušenosti, vyplývající ze zdražování životních potřeb, může býti jen jeden: V měšťácké demokracii není pracující lid žádným suverénem a nemá žádnou suverenitu. V měšťácké demokracii pracující lid je zatlačován do pozadí, neboť, jaký by to byl suverén, který ukládá zdražování cukru a zdražování životních potřeb vůbec sám sobě. Zajisté suverén pracujícího lidu by mohl ukládati sobě různá důležitá a rozmanitá břemena, ale jen tenkráte, kdyby mu to prospělo. Ale, aby si pracující lid ukládal břemena a zdražoval si svoje životní potřeby ve prospěch několika jednotlivců, ve prospěch velmi malé vrstvy lidí, kteří z toho těží, to je něco naprosto nesmyslného. Proto zde má dělnictvo proveden názorný důkaz, že v měšťácké demokracii není ve skutečnosti žádné suverenity pracujícího lidu.
Jakmile si toto vyslovíme, rázem se dostáváme do debaty a rozporu s reformistickým socialismem. V této debatě a v tomto rozporu s reformistickým socialismem jsme na celé čáře nevyhnutelně pak také při projednávání zákona o soc. pojištění. Tato debata nevzniká proto, že by komunisté byli naplněni nějakým záškodnictvím proti reformistickému socialismu, nýbrž vzniká ze životních událostí a zkušeností, z těch poměrů, ve kterých žije pracující lid, a z těch požadavků, které pracující lid v denních svých potřebách musí nevyhnutelně sledovat.
Reformistický socialismus si stěžuje na nás, a říká, že my ho napadáme, čímž tříštíme dělnické hnutí, a jiného více uvádí proti nám. Nuže, když již zde bylo mluveno o tom a byl uváděn příklad z řecké mythologie, budiž také mně dovoleno, abych vzpomněl oproti těm nářkům reformistických socialistů jednoho starého řeckého myslitele, který vyslovil dobrou pravdu: že boj je tvůrcem našeho života. Domnívám se také, že boj, jaký je, který vzplanul, a možná ještě delší dobu bude veden mezi námi komunisty a reformistickým socialismem, nakonec přece jenom bude míti za následek zvýšení tvůrčí činnosti dělnické třídy a zvýší bojeschopnost dělnické třídy. Ne, tento náš vzájemný boj nepoškodí dělnickou třídu, nýbrž naopak pomůže dělnické třídě k větší a větší její energičnosti. Nemusíme tedy se obávati tuto debatu s reformistickým socialismem vést; a jestliže dnes reformistický socialismus vystupuje s takovou nesmírnou náročností proti nám komunistům a domnívá se míti právo vykládat, že on kdož ví co svede a že komunistická strana je takovou pouhou nulou, pak naopak budiž mně přece jenom dovoleno, abych vůči takovéto velké náročnosti reformistického socialismu mohl i v Československu obhájiti názory jednoho muže, kterým není nikdo jiný nežli tvůrce něčeho tak mizivého jako je moderní světový názor o socialismu, budiž mně dovoleno obhájiti názory Karla Marxe a obhájiti názory jiného muže, který je zase tvůrcem něčeho takového nepatrného a tak malého, jako je vláda dělníků a rolníků v té nesmírné a velké říši ruské, obhájiti názory Leninovy. My v řadě věcí při projednávání zákona o soc. pojištění máme skvělou příležitost obhájiti komunistické hnutí, komunistickou stranu, marxistický socialism a propagovati ho v širokých masách dělnických a říci reformistickým socialistům řadu velmi důležitých, pro ně snad velmi trpkých pravd.
Ve věci sociálního pojištění nám reformističtí socialisté dělají řadu výtek. Říkají, že onen útok, který podnikla dnešní vládní většina proti tomuto sociálnímu pojištění, jak bylo stvořeno r. 1924, umožnili komunisté proto, poněvadž oni to byli, kteří zdiskreditovali zákon z r. 1924 jak svým zamítáním tohoto zákona, tak i svým hlasováním v posl. sněmovně. Nuže, podívejme se na tyto věci. Myslím naopak, že jsou to reformističtí socialisté, kteří zdiskreditovali a oslabili svou činností všechen opravdový zájem o sociální pojištění v dělnické třídě. Tito reformističtí socialisté hlásají v řadách dělnické třídy názory, které v myslích dělníků musí vyvolávati pocity malosti a nikoli pocity chrabrosti, kterých je potřebí dělnické třídě. Musíme vytýkati reformistickým socialistům, že celým svým postupem nevychovávají dělnickou třídu tak, jak by měla býti vychovávána. Celou dlouholetou, dlouhá desetiletí trvající snahou všech socialistů od Lassalla a Marxe počínaje přes Bebela a Liebknechta až po Lenina bylo odpoutati dělnickou třídu v myšlení, v praxi, v politice, vůbec ve všem od měšťáckého stanoviska, od měšťácké ideologie a teorie a vytvořiti nové teorie a názory pracujícího lidu, nové teorie a názory socialistické, které jsou protichůdné teoriím a názorům ať maloměšťáckým, ať velkoměšťáckým. To všechno reformističtí socialisté zapomněli a zanedbali. Přišli ve věci soc. pojištění již roku 1924 s výklady, jaké je to grandiosní a velkolepé dílo. Má to něco společného s třídním socialismem, jak jsme ho dříve znali a vyznávali? Tvrdím, že nikoliv. Chci se zde dovolati dokonce jednoho myslitele měšťáckého, který vyznával kapitalismus a který před celým stoletím působil. V několika větách, jež budu citovati, ukazuje, jak se má pracující lid dívati na své osudy a co má žádati od společnosti lidské. Ne ten drobet, který byl dělnické třídě dán r. 1924 sociálním pojištěním, jak tenkráte bylo uzákoněno, nýbrž něco daleko vyššího, většího a cennějšího. Byl to Compte, positivistický myslitel a filosof, jak se říká. Uvádím ho proto, poněvadž od něho přijal mnohé věci president Československé republiky Masaryk. Tento Compte ve svém nazírání, jaká má býti úprava společenských a sociálních poměrů pracujícího lidu, hlásal něco jiného, než co slyšeli jsme od socialistických reformistů a co jsme také slyšeli od celého měšťáckého tábora. Celý měšťácký tábor nám říká: V sociálním pojištění jsme vytvořili něco nádherného - a dnes dokonce nám tento měšťácký tábor chce namluvit, že sociální pojištění ještě zlepšili a vrhá se na dělnickou třídu a říká: Co ještě chcete, vždyť jsme vám zde vytvořili něco tak skvělého a vy pořád ještě od nás žádáte a pořád ještě jste nespokojeni? Buďte nám vděčni za to, co jsme vám poskytli! To byla jejich řeč r. 1924 a to je také řeč měšťáckých stran r. 1928. A co reformistický socialismus? Neklade proti tomuto stanovisku měšťáckého tábora jiný, protichůdný a správnější socialistický názor, nýbrž přijímá toto měšťácké stanovisko, a jako nám vykládal r. 1924, že bylo vytvořeno velkolepé dílo, tak vykládá nám také dnes r. 1928, že bylo vytvořeno nyní opětně takové dílo, které už má jenom některé vady a závady, některé jizvy, ale jinak je prý už všechno v pořádku a urovnáno. Co prý kdysi měšťácké strany chtěly zhoršiti, to teď už zase do značné, ba hodně dokonalé míry je napraveno.
Vždycky bylo úkolem socialistů vychovávati dělnictvo tak, aby si bylo vědomo, že mu patří v lidské společnosti prvenství a ne nějaká taková maličká náplast, která je mu dávána v podobě nějakého sociálního pojištění. Tento Compte, který jinak zamítal a potíral socialismus jako nemožný, přece jen si představoval, má-li trvat kapitalismus, že musí poskytnouti dělnické třídě nesmírně mnoho, že ji musí poskytnouti dokonalou existenci, ale nikoliv takovou, jakou dnes dělnická třída a všechen pracující lid má, nýbrž existenci naprosto jinou. Vyslovil se v tom smyslu, že očekává a žádá, aby lidská společnost, zbudovaná na základech kapitalistických, byla pro pracující lid na tolik výhodná a dobrá, aby každý jednotlivý dělník měl byt o 7 světnicích a aby jeho příjem - před jedním stoletím - činil 300 franků měsíčně, což by dnes dělalo nejméně 3000 francouzských franků: měsíčně, tedy snad nějakých 4000 Kč. Tedy to, pánové, patří dělnické třídě a je to daleko více, než jak vy dělnickou třídu chcete odbýt.
Compte vyslovil dále určitou zásadu, pokud se týká společenského pořádku za trvání kapitalistického společenského řádu. Tenkráte ještě nebyl znám socialismus. Compte přiznal, že vládnouti lidské společnosti mají kapitalisté, nebo jak on říkal kapitáni průmyslu a zemědělství, ale tito že mají býti kontrolováni filosofií, muži vědy, citem ženy a silou dělníka.
Nedívejme se tedy na žádného Marxe, na žádného Lenina, vezměme jenom v úvahu takovéhoto Compta a podívejme se při tom na politiku reformistických socialistů, neboť ti mají býti těmi, kteří dají dělnictvu správnou filosofii, správný program, správný světový názor, správné politické nazírání. Dělají to reformističtí socialisté, či nikoliv? Nedělají. A zase to mají býti socialisté, kteří mají dáti dělnické třídě tu dělnickou sílu, aby prosadila ne malé, nýbrž nejvyšší své požadavky. A dávají reformističtí socialisté tu sílu dělnické třídě? Nikoliv. Reformističtí socialisté naopak dělnickou třídu o tuto sílu připravují, zbavují dělníky této síly. Nebudu nijak dovolávati se jednotlivců a polemisovati s jednotlivci reformistického, socialistického tábora. Není to potřebné, poněvadž myšlení celého tohoto reformistického tábora je úplně stejné a co slyšíme od jejich řečníků zde s tribuny poslanecké sněmovny, čteme stejně v jejich časopisech, ve všech jejich tiskovinách, slyšíme také od těchto řečníků v různých schůzích, kde před dělnictvem vystupují a mluví. Proti tomuto smýšlení celého reformisticko-socialistického tábora chci zde ukázati na konkretním případě sociálního pojištění, že měli jsme a máme pravdu s tím stanoviskem, jaké jsme zaujali ve věci sociálního pojištění. Tedy reformističtí socialisté velebili zákon z r. 1924, jako chválí dnes zákon, který teď ve sněmovně má býti uskutečněn, zákon z r. 1928. Ale právě to je po nanašem soudu veliká chyba, které se reformističtí socialisté dopustili. Když jdeme my mezi dělníky a říkáme: zde nestalo se vám po právu, zde byli jste odbyti nedostatečnou podporou, nedostatečným zákonem - pak ovšem v dělnictvu vzrůstá důsledkem toho bojeschopnost, dělnictvo žádá více, pak nálada v dělnictvu je taková, že je ochotno chrániti ten nedostatečný zákon více a lépe než se stanoviska reformistického. A jestliže reformisté chválili a přechválili to, co r. 1924 se stalo skutkem, jestliže dnes znovu stejnou taktiku sledují proti zákonu z r. 1928, projevují spokojenost s tímto zákonem, pakli také tuto spokojenost hlásají masám, pak lámou sílu a odpor mas dělnických, pak nedělají v masách dělnických propagandu, která v nich má býti činěna v zájmu velkých požadavků dělnické třídy a tím poškozují nesmírně mnoho náladu v dělnické třídě, tím více, poněvadž bylo a je toto jejich prohlášení v úplném rozporu s pravdou a skutečností. Dělnictvo je na naší straně. Dává za pravdu naší kritice, kterou jsme pronášeli proti zákonu o sociálním pojištění a také dnes po naší kritice tohoto zákona bude znovu dávati nám za pravdu, poněvadž velmi dobře vidí nesmírné nedostatky tohoto zákona. Na jedné straně dělníci mají velmi mnoho platiti a přispívati, na druhé straně nedostávají takové důchody, jaké jim příslušejí. Jak bylo možno vychvalovati tento zákon, jak bylo možno domnívati se, že na základě tohoto vychvalování dělnická třída bude vzdoru schopna, jak to bylo možno zvláště v Československu? Jest vypočítáno muži, kteří jsou jakýmisi úředními osobami v Československu, na př. předsedou Všeobecného ústavu pensijního, který měl přednášku v České národohospodářské společnosti a dokázal, že v Německu na všechny sociální potřeby vydáváno je 23 tisíc milionů čsl. korun ročně, kdežto v Československu jen 2.500 milionů Kč. A kdybychom srovnali počet obyvatelstva v Německu s Československem, dospěli bychom k tomu výsledku, že v Československu platí se ve skutečnosti na sociální potřeby pracujícího lidu 2.500 milionů Kč, kdežto podle příkladu Německa mělo by se platiti 5.300 milionů Kč, tedy dvakráte tolik. To bylo potřebí říci dělnické třídě a ne to, že dělnická třída vyzískala kdož ví co zákonem o soc. pojištění, ne to, že jiné státy na světě nevykonávají tolik pro dělnickou třídu, co vykonává Československá republika, nýbrž k dělnické třídě mělo se mluviti sebevědomějším a hrdějším způsobem, než se to ve skutečnosti stalo. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Dále se podívejme na to, co dělali reformističtí socialisté za vlády měšťácko-socialistické, jak prospěli tomu dělnickému pojištění. Co věděla již r. 1878 vláda rakouská, tedy aristokratická, to nevěděli naši reformističtí socialisté tenkráte, když tu věc, o které se nyní zmíním, bylo v jejich silách provésti a uskutečniti. Tenkráte rakouská vláda po prvé zřizovala společenstevní, živnostenské, nemocenské pokladny anebo lépe a správněji řečeno, vypracován byl tam zákon o těchto živnostenských, společenstevních nemocenských pokladnách a rakouská vláda tenkráte tyto pokladny zřizovala na podkladě samosprávy pojištěnců, samosprávy dělníků a učinila to s tímto odůvodněním: "Jest potřebí, aby dělnictvo dostalo vliv na správu pokladen, tím odstraní se jednak pasivita mnohých členů proti pokladnám, jednak všichni zúčastnění budou spíše nakloněni je zřizovati a udržovati." Vláda rakouská dobře věděla, má-li míti dělnictvo zájem o nemocenské pojišťování, zájem o nemocenské pokladny, že musí míti možnost voliti si tam své zástupce, spravovati si tyto pokladny, neboť pak bude míti zájem o to, aby tyto pokladny zkvétaly, pak také bude lépe a raději platiti příspěvky do těchto nemocenských pokladen. Ale, když měli reformističtí socialisté buditi tento zájem v dělnické třídě, tak to nečinili, neboť kdyby byli chtěli buditi tento zájem, pak měli k tomu příležitosti dosti a mnoho. První, kdo porušili samosprávu dělnického nemocenského pojišťování, byli reformističtí socialisté, poněvadž za vlády socialistických ministrů nevypsali volby do nemocenských pokladen. Jak se může dělnictvo zajímati o toto dělnické nemocenské pojišťování, když zájem o toto pojišťování vzali jsme tomuto dělnictvu ne my, nýbrž reformističtí socialisté? Tímto svým postupem udělali těžkou a velkou chybu. Všemi těmito okolnostmi: přechválením zákona z r. 1924, jednáním v otázce voleb do nemocenských pokladen, tím vším oni zdiskreditovali v dělnictvu dělnické pojišťování a zeslabili v dělnictvu sílu, kterou dělnictvo má míti, když chce za určitý požadavek jíti do boje. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má p. posl. Burian. Prosím, aby pan řečník nebyl vyrušován.
Posl. Burian (pokračuje): Podívejme se dále, jaké smýšlení zanášeli do řad dělnických reformističtí socialisté. Při postupu našem proti tomuto soc. pojištění, jak jsme jej volili r. 1924, také to byla směrodatná otázka, jaké smýšlení při tom měla vládní většina a měšťácké strany. Vidíte, vážení pánové, když svého času Bismarck dělal zákon o starobním pojišťování v Německu, tu vyjádřil se v ten smysl, že tento zákon je nutný a potřebný také z toho důvodu, poněvadž, bude-li dáno starobní pojištění dělnictvu, bude dělnictvo věrnější státu. Bismarck měl za to, že je to konstruktivní práce pro stát - pro Bismarckův stát - a Bismarck tenkráte ve sněmovně pravil: podívejte se, jaký je rozdíl mezi dělníkem, který nemá žádné pense, a který proto je nespokojený, je proti státu, proti celé kapitalistické společnost, proti celému právnímu řádu, a našimi sluhy a lokaji - řekl to jako aristokrat a šlechtic - kteří ve stáří dostanou nějakou tu pensi, nějaké to zaopatření a jsou spokojeni. Proto také, aby dělníci podobali se těm sluhům a lokajům, a byli spokojeni, je potřebí učiniti tento zákon o starobním pojištění.
Já se nedivím, když také dnes v demokratickém státě, v demokratické republice Československé měšťácké vládní strany mají docela stejné smýšlení, jako měl Bismarck. Ale to musím vytknouti, že docela ze stejného názoru vycházeli také reformističtí socialisté. Dr. Winter jako zpravodaj mluvil r. 1924 zde ve sněmovně a hájil soc. pojištění, které tenkráte bylo odhlasováno, těmito slovy: "Soc. pojištění spíná výrobní vrstvy se státem. Člověk, který dlouholetými příspěvky nabyl naději na důchod pro dobu nezpůsobilosti výdělečné, nedá tuto naději tak snadno všanc, on neohrozí tak snadno vývoj státu, neboť uvažuje, že může ztratiti více než své okovy." Dr Winter v podstatě řekl něco podobného, co řekl Bismarck. Sociální reformisté, slovem, dělali toto usnesení v takovém smýšlení, které mají měšťácké strany: Dejme jim to starobní pojištění a oni přestanou býti těmi sebevědomými rebelanty socialistickými, oni budou dobrými našimi sluhy, služebníky a lokaji. A dr Winter jim vysel vstříc a toto měšťácké stanovisko taktéž přijal. Bylo proto docela přirozené, že proti tomuto dělnictvo degradujícímu vlivu byli jsme povinni vystoupiti, a že jsme to učinili nejen svým hlasováním, ale také kritikou, kterou jsme tenkráte pronášeli. A že byla pravda na naší straně, když my nezveličujeme toto soc. pojištění, nýbrž, když my upozorňujeme na všechny jeho vady a nedostatky a na to, že dělnické třídě nevyhovuje, toho nejlepším důkazem je to, jak kdysi před válkou bylo smýšleno v soc. demokracii. Mehring v "Dějinách německé soc. demokracie" psal o otázce. jaké stanovisko má soc. demokratická strana zaujmouti k soc. pojištění v tom smyslu a v tom způsobu, jak je provedl Bismarck. Zaujal jiné stanovisko než dr Winter a než soc. demokratický reformismus. Nic nenalézáme ve staré soc. demokratické straně, ani v té německé soc. demokratické straně, vychvalování soc. pojištění, které uskutečněno bylo v Německu. Nic tam nenalézáme z těch Bismarckových názorů, že dělníci mají se podobati sluhům a že mají býti spokojeni se svými okovy, nýbrž nalezneme tam právě něco opačného. To právě pobuřovalo dělnictvo socialistické ve starých dobách, že s takovými věcmi přišel tam Bismarck a všechny měšťácké strany. A Mehring svým jadrným. silným způsobem dal tomu výraz. Může se říci, že Mehring později byl komunistou, ale když toto psal ve svých "Dějinách německé sociální demokracie", nikdo proti tomu neprotestoval v soc. demokracii německé a tento názor byl všeobecně platným názorem německé soc. demokracie i soc. demokracie celého světa. Mehring charakterisoval, co je to soc. pojištění pro dělnickou třídu, s onoho hrdého, chrabrého a sebevědomého třídního dělnického marxistického stanoviska. A marxismus nemůžete jen tak bagatelisovati, poněvadž je to ta nejvyšší věda, kterou prozatím ve společenských otázkách lidstvo má.
Jak nazírati na soc. pojištění, o tom řekl Mehring toto: "Zásadně neměly tyto zákony Bismarckovy se soc. reformou vůbec nic společného." Tedy Mehring a stará sociální demokracie prohlašuje, že to vůbec není ani žádná soc. reforma, dává-li se dělnictvu nějaké sociální pojištění, nýbrž že je to docela něco jiného, a to vyjadřuje takto: "Nedotýkaly se ani jediného problému moderní dělnické otázky, ta jde výše a dále než je sociální pojištění, nýbrž pohybovaly se ony zákony o starobním pojištění na poli chudinské péče. Vydávati zlepšení chudinské péče za sociální reformu, to odmítali již někteří měšťáčtí politikové. To nebyly žádné sociální reformy, nýbrž žebrácké reformy." Co řekl Mehring a co měla sociální demokracie smělost říci Bismarckovi, tu smělost máme dnes také my říci Šrámkovi a všem jiným. (Potlesk komunistických poslanců.) Litujeme, že sociální demokraté již té smělosti nemají.
Aby bylo pochopeno stanovisko, jaké sociální demokraté v praktickém ohledu zaujímají k tomu, když projednávána jest otázka takovýchto sociálních reforem, pokračuje pak dále Mehring: "Tímto posudkem není však odmítána spolupráce na takových zákonech o chudinské péči, poněvadž chudinská péče v měšťácké společnosti může býti zařízena lépe či špatněji."
Tedy věc je jasná. Přijdou-li takové
otázky do zákonodárného sboru měšťáckého,
přirozeně dělnická strana musí
k tomu zaujmouti stanovisko, musí usilovati o zlepšení
toho, s čím měšťácké
strany přicházejí, ale nikdy nemůže
vejíti dělnická strana na tak malý
názor, který rozšířen je v měšťácké
společnosti stále ještě dnes, jako by
se něco velikého dávalo dělnické
třídě soc. pojištěním.
Toť jen chudinská podpora, kterou dáváte
dělnické třídě a nic jiného.
A když takové stanovisko zaujímáme my,
jako komunisté oproti zákonům z r. 1924 i
oproti zákonu z letošního roku, domníváme
se, že tím prospíváme dělnické
třídě, poněvadž ji burcujeme
k tomu, aby vyvíjela více sil a aby se nespokojila
s tím drobtem, který je dáván dělnické
třídě. Naopak, když se věci chválí
a přechvalují, pak samozřejmě musí
si říci i měšťácké
strany: "My jsme už tomu dělnictvu udělali
tak mnoho, takové grandiosní věci, co bychom
dělali ještě více?" Toto stanovisko
reformistické poškodilo dělnickou třídu
v Československu velice. A jestli se nám stále
ještě vytýká naše hlasování,
pánové, prosím, dnes reformističtí
socialisté musí s tím, čeho používali
proti nám, marně ovšem po celou řadu
let, naprosto přestati, poněvadž teď projednávána
byla osnova, kterou prohlašují oni sami v některých
bodech za zlepšení starého sociálního
pojistění. A v sociálně-politickém
výboru šmahem hlasovali proti všem paragrafům
i proti těm, které přinášely
určité zlepšení. Právem, poněvadž
nelze určitou osnovu posuzovati jen podle jednotlivých
paragrafů, nýbrž podle toho, co za tou osnovou
je. A poněvadž za touto osnovou zřejmě
je duch reakce, který začal po volbách r.
1925 silnějším se projevovati v Československé
republice, proto podle tohoto celku musily býti posuzovány
také jednotlivé paragrafy a proto dnes sociální
demokraté a národní socialisté stejně
tak hlasovali proti různým věcem. Mluvčí
sociálních demokratů zde prohlásil,
že s největší rozhodností budou
hlasovati proti této nové předloze zákona.
To jsme udělali r. 1924 taktéž a můžeme
býti jen vděčni tomu, že my komunisté
v této věci alespoň pro okamžik vybojovali
jsme něco v řadách sociálních
reformistů. Pánové, je však třeba
ještě ostřeji a ještě více
rozbíti to hledisko, které se tak silně rozšiřuje,
jako by cosi velkolepého sociálním pojištěním
bylo vybudováno, jako by zde byla nějaká
dalekosáhlá zásluha vládních
stran, když přistoupily na některá zlepšení
v osnově o sociálním pojištění,
a když naopak zase tato vládní většina
dělnické třídě vzala celou
tu samosprávu, která v sociálním pojištění
má býti. Vládní strany odůvodňují
to všechno jistě jedním a stejným způsobem:
"My na to platíme a když na to platíme.
chceme míti v tom ohledu také na to nějaký
vliv, chceme míti podíl na té správě."
Jenže promiňte, pánové z vládních
stran, věci jsou trochu jiné. V Rakousku podnikatelstvo
spokojilo se s nepatrným vlivem na správu nemocenského
pojištění, ale tomu tak není v Československé
republice. V Československé republice podle starého
zákona socialistických reformistů i podle
nového zákona vládní většiny
vzalo si měšťáctvo celé sociální
pojištění naprosto pro sebe. Z kapitálů,
které budou v sociálním pojištění
nastřádány, dostanou jednotliví dělníci
jen důchod, ale s celým tímto kapitálem
bude hospodařiti kapitalistická třída.
Také na jednotlivé drobnosti v nemocenských
pojišťovnách, jako je dosazování
úředníků, lékařů
a jiné, nebude míti měšťáctvo
jen skrovný a nepatrný vliv, poněvadž
tam ve skutečnosti o tom bude úplně rozhodovati.
To, co měšťácká třída
zde učinila, znamená, že měšťácká
třída na toto sociální pojištění
platí z poloviny, ale bude jí patřiti úplně
a naprosto celé. (Tak jest!)