Jestliže se dovozuje, že na soc. pojištění přispívá podnikatelstvo a zaměstnavatelstvo a že proto má právo na paritu, na spolurozhodování, na to, aby nad nemocenským pojištěním bdělo ministerstvo financí, zástupci cedulové banky, politických úřadů, ministerstvo sociální péče atd., a jestliže se tvrdí, jak jsem právě slyšel od jednoho řečníka, že jen dělnické strany dělají demagogii, prohlašují-li, že dělníci všechno to platí a nikoli podnikatelé, pak musíte mi dovoliti, abych řekl, že stanovisko dělnických stran, že zaměstnavatelé neplatí nic, nýbrž všechno, co je tam placeno, platí si dělnictvo samo, není demagogickým stanoviskem strany, nýbrž také stanoviskem měšťácké národohospodářské vědy. Je to stanovisko těch nejlepších mužů, jaké měšťácká národohospodářská věda česká měla, je to stanovisko mužů nejkonservativnějších, kteří všichni zamítali socialismus, potírali a kritisovali jej úplně a nepřátelsky se chovali k jakémukoliv socialismu a reformismu. A přece jen tito národohospodářští učenci, když jednali o otázkách sociálního pojištění, okamžitě doznávali, že sociální pojištění 1. má býti řádně vybudováno, poněvadž patří k existenčním potřebám dělnické třídy a 2, že příspěvky, které jsou placeny, patří do mzdy dělnické třídy, takže měšťácká třída a podnikatelé nemohou si dělati na ně nejmenších nároků. Tak na př. krajně konservativní národohospodář dr Bráf v "Národohospodářské teorii" psal takto: "Dosažení plné soustavy dělnického pojišťování náleží k největším úkolům sociální politiky. Opatření pro případ nemoci. stáří atd. zabezpečuje se výhradně nebo aspoň částečně z výnosu vlastní práce pojištěného. Opatření aspoň částečné z výnosu práce dělníkovy je podstatným znakem pojišťování dělnického. Této podmínce je vyhověno i tehdy, když platy, pojistné prémie, zapravují se výhradně nebo částečně podnikatelem, neboť plynou z výnosu práce dělníkovy, jdou in partem salarii. a nutí-li stát svými předpisy podnikatele k příspěvkům těm, tedy je to zároveň již opatřením politiky mezdní, zásadně velmi závažným. Stát totiž nutí podnikatele k doplnění nedostatečné mzdy."
To jest jeden posudek jasný a přesný.
V jiném posudku prof. Jan Koloušek v "Systému národního hospodářství" napsal toto: "Nestačí ponechati péči o zaopatření pro časté budoucí nedostatky dobrovolnému počinu dělnictva samého, nýbrž zkušenost dokázala, že musí býti stanovena společenská závaznost (nucenost se strany státní moci), učiniti opatření, aby dělníci mohli míti náležitou obživu také tehdy, když na to se jim nedostává patřičné okamžité mzdy. Mzda může totiž zaniknouti, nedostatečnou býti: 1. při nemoci dělníkově, 2. když při zaměstnání se utrpí úraz, 3. pro neschopnost k práci následkem tělesných vad kterýmkoliv způsobem nastalých (invalidita), 4. pro stáří, 5. pro nemožnost najíti zaměstnání, 6. pro pozůstalé neschopné se vyživiti po smrti živitelově. Pro všechny tyto předvídané i nepředvídané případy mělo by se vlastně se mzdou vystačiti, t. j. mzdy plně zaměstnanému dělníku mělo by se tolik dostati, aby z ní nejen okamžitě mohl býti živ, nýbrž aby také pro všechny uvedené případy vystačila". Tomu tak není, proto jsou pojišťovny veřejného rázu. "Při tom může se shledati nutným, aby pojistné premie platili nejen dělníci ze své mzdy, nýbrž i zaměstnavatelé jejich. Tento příspěvek zaměstnavatelův k pojištění je pak vlastně jen doplňkem mzdy a jeví se s ostatními podobnými výhodami (na př. se zdravotními, bezpečnostními atd. opatřeními) jako nezbytný náklad výrobní."
A konečně již zde bylo uvedeno, jak o těchto otázkách soudil dnešní ministr financí dr Engliš. Ale budiž mi dovoleno, abych pro úplnost citoval ještě několik málo vět z jeho spisku "Sociální otázka", která vyšla před válkou: "Sociálním pojištěním se neujímá výrobě hospodářských statků žádné produktivní síly, vždyť se platí pojištění právě těm, kteří nemohou pracovati. Není tedy sociální pojištění žádnou obětí národního hospodářství, nýbrž jen otázkou rozdělení důchodů a tudíž snad obětí jednotlivců a tříd způsobilejších."
Tedy celek národního hospodářství, tak zv. státní celek, jak tomu říkáte, nepřináší žádných obětí, to co zaměstnavatelé dělají, jsou povinni dělníkům dávati, poněvadž to patří do jejich mzdy a proto nemůžete si činiti docela žádných nároků, abyste na druhé straně dělníky připravili o samosprávu v dělnickém nemocenském pojištění.
Je zajímavo, že dokonce v Rakousku, když jeden ministr chtěl samosprávu v dělnickém nemocenském pojištění oklestiti, za několik málo let tento útok proti samosprávě dělnické byl odstraněn, musel padnouti - tenkráte nebyli socialisté ve vládě, nýbrž mimo vládu a ačkoliv byli mimo vládu, prosadili to, že samospráva v dělnickém pojištění musela býti opětně dělnictvu vyslovena. Bylo to r. 1904, tenkráte přišel kapitalistický ministr liberální povahy Körber s osnovou zákona a zavedl paritu ve správě a jmenování vedoucích úředníků vládou. Nad tím bylo rozhořčení v dělnickém hnutí. A r. 1908 a 1909 byl Beck donucen přijíti s úplně jinou osnovou, ve které ustoupila vláda od onoho porušení samosprávy a samospráva měla býti dělnictvu ponechána. Přišel r. 1924, kdy v ministerstvu byli socialisté společně s demokratickými měšťáky v Československé republice a tenkráte byla již samospráva v dělnickém pojištění reformistickými socialisty nalomena ve veliké míře, poněvadž tenkráte utekli reformističtí socialisté od toho Beckova stanoviska a šli k tomu Körbrovu stanovisku ve starém Rakousku a dovolili to, aby vedoucí úředníci v pojišťovnách byli jmenováni. Tedy, pánové, zde je zase nová skutečnost, která nám ukazuje, že politika reformistických socialistů skutečně je nesprávná, že měšťácká třída v Československé republice proti dělnictvu postupuje i v zásadním ohledu daleko hůře než bylo postupováno proti dělnictvu ve starém Rakousku. Ale tu nejde o princip nějaké demokracie, nějakého právnictví, hájíme-li samosprávu dělnictva v dělnických pojišťovnách, nýbrž vy všichni víte velmi dobře, že zde jde o určité materielní otázky, o hospodářství s ohromnými statky dělnické třídy, že zde jde o to, jak bude naloženo s tisíci a miliony korun, které budou uloženy v sociálním nemocenském pojištění. Zde jde o kolosální peníze, které mohou býti uvedeny v pohyb a jest jisto, ze kdyby byla samospráva zavedena tak, jak dělnictvu přísluší v tomto dělnickém pojištění, že bylo by těch peněz použito ve smyslu potřeb dělnické třídy pracujícího lidu. Je-li však tato samospráva nadobro zničena, bude těch miliard použito ve prospěch výroby kapitalistické, tak, jak to více a lépe bude vyhovovati kapitalistické třídě, kapitalistickému státu. Je pozoruhodno, jak při tom všichni naši malorolníci a maloživnostníci byli napáleni tvůrci nového zákona o sociálním pojištění, kteří zde rozvinuli boj za změnu sociálního pojištění.
Prof. Schönbaum, který jistě je výtečným odborníkem v těchto otázkách, měl přednášku (Výkřiky posl. Mikulíčka.) o tom, jak zatěžuje sociální pojištění z r. 1924 různé podniky. Nevšímejme si toho, jak sociální pojištění zatěžuje podniky velké, poněvadž o těch celkem nebylo mluveno. Různí pánové v posl. sněmovně tvrdí, že s hlediska malých zemědělců a malých živnostníků bylo třeba udělati tam ty či ony změny a že s toho hlediska vznikl nápor proti soc. pojištění. Já jsem nabyl přesvědčení, že ve skutečnosti tomu tak není. Prof. Schönbaum v oné přednášce, kterou měl v Soc.-politickém ústavu, uvedl, že zemědělské hospodářství o třech dělnících - to jest již trochu více než úplně drobné hospodářství na venkově, má-li zemědělec 3 dělníky - bylo podle starého zákona z r. 1924 zavedením starobního pojištění pro zemědělské dělníky zatíženo, prosím, slyšte, za rok sumou 334 K, t. j. za jeden den okrouhle asi jedinou korunou! (Posl. Honzl: To není pravda!) To si vyřiďte s p. prof. Schönbaumem. (Výkřiky komunistických poslanců.) Podle této zprávy nové zatížení platné od r. 1925 není tak velké, aby bylo pro zemědělské drobné podniky a drobné živnostníky nesnesitelné. Ale kdyby bylo pravda, co bylo výkřikem naznačeno, že zatížení u drobných zemědělců a živnostníků je větší, pak přece jen musíte přiznati, že i podle původního návrhu, který byl podán vládní většinou, i podle změny, která se teď stala, sleva pro drobné rolníky a živnostníky v nyní změněném zákoně o soc. pojištění bude činiti několik málo korun za rok, bude tedy naprosto nepatrná. Nechtělo se vám těm malým živnostníkům a rolníkům reformou odpomoci a nemohlo se ani vám odpomoci, poněvadž tak velké slevy vám žádný nový zákon nemohl poskytnouti, ani ten nejreakčnější zákon nemohl vám v tom ohledu přijíti vstříc. Proto jsem přesvědčen, že zde byli velcí páni, velké hlavy, velké kapitalistické skupiny, kterým šlo ne o to, aby těch několik korun bylo zachráněno rolníkům a malým živnostníkům, nýbrž o to, aby mohli vládnouti velkými miliardami a o nich rozhodovati, aby se jich mohli zmocniti. To bylo také pravou příčinou rozvíření nevole na venkově a v malém živnostnictvu proti sociálnímu zákonu, jaký byl zaveden r. 1924. Myslím, že tak jako ve všech případech maloměšťáctvo, malorolnictvo a maloživnostnictvo bylo vždycky jenom hlasovacím materiálem pro zájmy velkých kapitalistických skupin, tím "kanonenfutrem", ať ve válkách krvavých anebo nekrvavých, tak i zde bylo živnostnictvo a drobné rolnictvo "kanonenfutrem", ačkoliv se říkalo, že se má státi náprava ve prospěch drobných rolníků a živnostníků. Ve skutečnosti však za tím v pozadí stáli velcí pohlaváři československého kapitálu, jimž šlo o velké peníze, které zde přicházejí v úvahu. V dělnickém pojišťování chtějí si určité kapitalistické skupiny z ústavů soc. pojištění udělati svou banku. Úspory tam má dávati dělnictvo, ale bankéři těch velkých úspor mají býti právě ti, kteří s hlediska kapitalistického státu, kapitalistické třídy k tomu budou povoláni. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Poukázal jsem již na celou řadu okolností, které dokazují, že stanovisko komunistické strany k celé otázce soc. pojištění bylo správné, hlavně s hlediska výchovného socialismu v řadách dělnické třídy, a myslím, že také i řada jiných věcí, které ještě lze uvésti, svědčí výtečně pro stanovisko komunistické strany. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Na př.: My jsme vycházeli s hlediska taktiky, která chtěla docíliti toho, aby mimo parlament byl vykonán tlak na měšťáckou vládu, na vládní strany i na parlament, aby zákonem stalo se to, čeho dnes dělnická třída potřebuje. Ale reformističtí socialisté nám to zazlívali. Mnohokrát nám zazlívali, že voláme dělnictvo na ulici, že nejdeme do vlády a mnoho jiného podobného jsme slyšeli od reformistických socialistů mnohokráte na veřejných schůzích, kde jsme se s nimi utkali. Ale podívejte se, teď naši reformističtí socialisté sami prohlašují, že docílili velmi značných úspěchů, že prý z toho původního návrhu vládních stran nezbyl kámen na kameni. Kdybychom nyní s nimi měli polemisovat a debatovat, vidíte, že bychom jim museli říci: "Vy se potíráte sami na celé čáře a na dobro! Pokud jste byli ve vládě, tenkráte podle vašeho vlastního tvrzení nedocílili jste žádných úspěchů a tenkráte udělán byl zákon velmi nevyhovující a velmi nedostatečný. Teď však jste mimo vládu a dosaženo bylo více úspěchů než tenkráte. když jste byli ve vládě."
My nepřijímáme stanovisko, že staly se nějaké zvláštní nápravy v původním návrhu, který vládní strany přijaly. Jakmile však argumentují socialistické reformistické strany, ze kdož ví co velkolepého a nádherného se jim zdařilo, pak musíme je chytiti za toto jejich tvrzení a tento jejich výklad a musíme jim říci: "Není tedy dobře býti socialistům ve vládě, poněvadž mimo vládu mohou od měšťáků dostati více, než když jsou ve vládě."
Ovšem reformističtí socialisté na určitou dobu sledovali tuto taktiku tlaku mimo vládu. Oni totiž byli donuceni tím způsobem postupovat. Oni se dokonce zde s této tribuny honosili tím, že odstranili tu původní reakční ošklivou vládní předlohu svou prací, tím co učinili v parlamentě i mimo parlament. Ovšem nás komunisty při tom přehlédli. Myslím však, že přece jen v těch akcích mimo parlament, které měly takové účinky, že se dnes jimi reformističtí socialisté honosí, říkajíce, že kdož ví co docílili manifestacemi, které dělnictvo konalo 29. března v Praze na ulicích, přece jen také byla nějaká hrstka komunistů. Myslím, že tito komunisté, zúčastnění na těchto akcích, měli snad také nějaký vliv na průběh všech demonstrací a manifestací, které byly uspořádány. Jestliže se tedy reformističtí socialisté dnes tím honosí, musím jim také připomenout, že když tyto mimoparlamentní akce a projevy, jichž se mělo zúčastniti všechno dělnictvo, byly zakázány policií, najednou vůdci reformistických socialistů zmizeli a nanejvýš ohlašovali, že tyto projevy byly zakázány, takže je konalo dělnictvo samo. A jestliže tam při těch akcích mimo parlament, o kterých dnes sociální demokraté říkají, že ony přinesly pro dělnickou třídu určitý úspěch, měli dělníci mluvčí, byli to mluvčí komunističtí. My ovšem myslíme, že věci byly poněkud jiné. Ano, 29. března vyšlo na ulici, demonstrovalo a bojovalo všechno dělnictvo bez rozdílu stran. A jakmile to viděly vládní strany, řekli si: To, co jsme původně zamýšlely reakčního udělati, nebude možno udělati jedním rázem proti všem socialistickým stranám. Tak to udělati nemůžeme. Musíme na to jíti chytře, musíme část socialistů získati na svou stranu, abychom přece aspoň ten celek reakčního díla mohli prosaditi a uskutečniti. A opravdu reformističtí socialisté na to vešli a dělali takovou politiku, že docílili jakýchsi zdánlivých, nepatrných ústupků, velmi malých, velmi nepatrných, ale v celku nedocílily nápravy reakčního díla, nýbrž naopak vládní strany docílily toho, že celek toho reakčního díla uskutečnily. Co dnes vidíme, co reformističtí socialisté znovu nyní učinili a co prohlašují za jakýsi svůj úspěch, je ve skutečnosti něco jiného. Jestliže vládním stranám, kapitalistickému státu a kapitalistickým třídám se podařilo zmocniti se velkých kapitálů v dělnickém pojištění, jestliže mohly od dělnického pojištění dělnictvo odstrčiti a celý aparát sociálního pojištění bude od uskutečnění tohoto zákona patřiti kapitalistickému státu, kapitalistickým podnikatelům, jestliže dále slyšíme, že reformističtí socialisté znovu se honosí a vychvalují to, co je skutečně neúspěchem dělnické třídy a dokonce tvrdí, že útoky kapitalistických stran, kapitalistické třídy proti dělnictvu jsou již odraženy, že již opětně všechen poměr reformistických socialistů k vládním stranám až na některé maličkosti a jízvy byl urovnán a opětně upraven, není to nic jiného, než kapitulace reformistických socialistů před dnešním reakčním vládním táborem.
Ale, ctěná sněmovno, jsou různé kapitulace. Ano, my dožili jsme se již jedné kapitulace starého, hrdého, třídního marxismu, po válce, v Československu i jinde.
Ale když tenkráte reformistický socialistický tábor po válce kapituloval, bylo možno mu s hlediska psychologického přiznati, že kapituloval se zřetelem na národní myšlenku, že to byla nacionální myšlenka, která šla tímto táborem a že vzhledem k ní reformističtí socialisté odešli od svého původního stanoviska a onu první kapitulaci provedli a uskutečnili. Ale jestliže tentokráte kapituluje reformistický socialismus - a znovu uvidíme kapitulaci jeho, možná velice silně se projevovati u příležitosti jubilejních oslav v Československé republice - je to úplně jiná kapitola. Tenkráte před tolika lety kapitulovali reformističtí socialisté před červenobílou vlajkou, ale tentokrát kapitulují před vlajkou bílou. (Potlesk komunistických poslanců. - Výkřiky posl. Mikulíčka.) Reformističtí socialisté v oněch dobách viděli před sebou vysoce vytýčenou myšlenku sebeurčení národa, národní samostatnosti, národní myšlenku a oni nevěděli, že již tenkráte - přiznejme jim to - byla to chyba - za touto národní myšlenkou, snad i jinak v určitých okolnostech a v určitých případech oprávněnou, již tenkráte byly zájmy měšťáckých tříd a kapitalistického tábora. Ale dnes jsou věci naprosto zjevny.
Dnes v Československu národní myšlenka dostává se stále více a více do pozadí a úplně v popředí celého našeho politického života naprosto a nadobro vystupuje třídní zájem kapitalistických vrstev, kapitalistické třídy. To se projevuje nejen ve zdražování životních potřeb, nejen v této reakční předloze o sociálním pojištění, nýbrž také ještě úplně někde jinde a dokonce takovým ohavným způsobem, jako byla ona zvěrstva v Podkarpatské Rusi. A tak dnes kapitulace a společný postup, třeba i při těch jubilejních oslavách, které snad budou pořádati socialističtí reformisté - to by byla ta nejsmutnější kapitola z jejich dosavadní reformistické politiky - má svou novou tvář. Jestliže by byli reformističtí socialisté schopni, třeba jen u příležitosti jubilejních oslav, společně jíti s těmi, kteří teď právě uskutečňují toto reakční sociální pojištění, pak zajisté by byl zde v Československu a v celé Evropě někdo blamován, ale tím blamovaným byl by reformistický socialismus. (Tak jest! - Potlesk komunistických poslanců.)
Bylo mluveno v sociálně-politickém výboru a bylo to také psáno v tisku, bylo to i řečeno zde četnými útoky proti komunistickému táboru a komunistické straně, že komunisté v Československé republice byli při "jednání" o této předloze, která se stane nyní skutkem, posledním kolem u vozu. To není pro nás žádnou hanbou, nýbrž chválou. Ano, je to pravda. My jsme byli při všem tom vyjednávání a čachrování, které bylo vedeno mezi reformistickými socialisty a vládním táborem, opravdu posledním kolem u vozu, my jsme se tohoto vyjednávání, čachrování nezúčastnili. Ale tam, kde šlo o to, aby byly vyzdviženy veliké otázky a veliká hlediska dělnické třídy, byli jsme na místě. A tato hlediska jsou tři:
První hledisko, že platiti na sociální pojištění cele a úplně mají podnikatelé, zaměstnavatelé. Druhé hledisko je to, že správa celého tohoto sociálního pojištění patří výhradně pojištěncům, výhradně dělnické třídě. A třetí hledisko je to, které jeví se nejstrašnějším. Leč druhé vrstvy je mají. Když podnikatel onemocní, má dále celý svůj příjem, poněvadž mu z podniku plyne. Když úředník onemocní, má dále celý svůj příjem měsíční, poněvadž z jeho platu mu to plyne samo sebou a samozřejmě. Jen dělník toho nemá. Proto třetí naše zásada je, že také celý plat svůj v době svého onemocnění a stáří má dělník dále pobírati. (Potlesk komunistických poslanců.)
Tam, kde jde o uplatňování a prosazování těchto hledisk větších a vyšších, byla komunistická strana na místě. A tak je tomu vůbec a všeobecně v celém dnešním dělnickém hnutí celého světa. Ale tam, kde jde o čachrování s kapitalistickými skupinami a stranami, není komunistický tábor přítomen. Není ho tam. Ale naopak zase posledním kolem jsou reformističtí socialisté tam, kde jde o veliké otázky dělnického hnutí, nebo o rozhodující otázky dějin. (Potlesk komunistických poslanců.)
Stejně tak je to s tím, že komunisté byli pouhým kibicem při jednání o těchto osnovách a věcech. Jsou kibici, kteří rozumějí hře v šachy lépe než ti, kteří hrají, a ti kibicové čekají jenom na ten okamžik, kdy jim bude možno ty, kteří hrají špatně, odsunouti, aby mohli hráti sami. (Tak jest!) A budou-li jednou tito kibicové hráti sami, pak víme velmi dobře, že budou hráti lépe než z reformistického tábora ti, kteří dnes hrají a stále se tím chlubí. (Výkřiky na levici.)
Je známo velmi dobře ono přísloví, že myš pokládá vždycky kočku za silnější, než je lev. To je samozřejmé, ale horší je, když kočka se domnívá, že ona je silnější než lev a že svede více než lev. A takový je náš reformistický socialismus. Je to hodná, dobrá reformistická kočička, ale ona se domnívá, že má obří sílu a že kdožvíco svedla a kdožvíco teprve svede. Ne. K tomu, co dělnictvo musí vykonati, je potřebí obří síly, a tuto obří sílu dělnictvu reformistický socialismus nedává, nýbrž dělnictvo ji získá komunismem.
My dnes nepřestaneme tuto pravdu, tuto zkušenost dělníkům
všude a všude hlásat a všude je vychovávati
ve smyslu onoho socialismu, který je dnes zapomenut v řadách
dělníků reformistického tábora.
Tento reformistický tábor domnívá
se, že má právo se vysmívati. Ale my
budeme dále hlásati onen socialismus, jak jej vyznával
Marx a jak ho uskutečňoval Lenin. My dělníkům
říkáme: Odbývají vás
almužnami a jen almužnami. Chcete-li však prosaditi
své požadavky, můžete je prosaditi jenom
vysokým uvědoměním revolučního
socialismu a svou vlastní průbojností! (Výborně!
Potlesk komunistických poslanců.)