Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ale my jsme při projednávání zákona o soc. pojištění také poznali, že určité strany, frakce, bojují velmi houževnatě o určité názory, o jejich uplatnění a zase jsme měli příležitost ukázati, k jakým účelům sloužila ta novelisace. Přece k tomu, aby byl zlepšen zákon o soc. pojištění, zlaciněn a zjednodušen, k tomu nebylo třeba vytvořiti nebo vydupati v zákoně nové kompetence a utvořiti řadu vrchnostenských úřadů, k tomu nebylo třeba podříditi každý jednoduchý úkon, na který podle dosavadních zákonů měla právo Ústřední soc. pojišťovna nebo některý jiný dozorčí orgán, ministerstvu soc. péče, ministerstvu financí, zástupcům bankovního úřadu atd. To je to zjednodušení soc. pojištění. (Výborně!) Tam, kde dříve bylo třeba buď jednoduché majority nebo rozumného úsudku nadřízeného úřadu nebo ústavu, tam to nyní půjde přes kolik instancí a budeme z toho dělati ty veleslavné a tolik posmívané šíbry (Tak jest!) a dobrá věc bude zatím v klidu odpočívati.

Vzpomínám tak maně, kolik slavných řečí bylo v této sněmovně proneseno o zjednodušení státní správy, kolik pokusů bylo učiněno na zlevnění administrativy. Vzpomínám si, jak neslavně ty pokusy dopadly, jaké žalostné jsou dnes výsledky toho, proti čemu jsme se opírali, co jsme kritisovali, před čím jsme varovali. Musí se to asi některým pánům úžasně líbiti, že to kopírují a přenášejí s celou pietou do věcí, kde pro to není místa a čímž vybudovávají strukturu zákona, který bude fenoménem, co nikdo pro nás nedokáže, a co také, jsme přesvědčeni, ani nikdo nebude chtíti dokázati, poněvadž prakse ukáže, že to není zjednodušení, nýbrž zkomplikování a především zdražení.

Došli jsme k tomu, že musejí býti zrušeny Svazy, protože stojí peníze. Stojí prý 5 milionů Kč. Ale týmž dechem, jímž novelisace ruší vžité Svazy, které mají za sebou ohromný kus práce a stojí jen 5 milionů, které několikanásobně pojišťovnám byly vráceny, jak dokázáno, ve formě jiných úlev, zřizují se podle zákona zemské úřadovny, které budou státi 42 mil. Kč. To je ta slavná úspora a to zjednodušení, kterého se dopracováváme na úkor pojištěnců a myšlenky pojišťovací, to je ten způsob, jímž má býti patrně dokázáno, co říkal p. posl. Malík a také p. ministr soc. péče, aby totiž široké vrstvy nepohlížely nepřátelsky na soc. pojištění.

My poznáváme, že tento zákon opravdu nepřestává na tom, jak by kde dal kterému ministerstvu ten nejvrchnější dozor a vložil celou kompetenci do jeho rukou, jak by dal úřednictvu práci, nýbrž i jak by znemožnil rozumnou agendu. Vidíme, že je v zákoně vedle věcí, na něž jsme již upozornili, ještě řada jiných velmi pěkných a důležitých. Když se projednával původní zákon o soc. pojištění, zabýval se jím také rozpočtový výbor posl. sněmovny, který při projednávání některých předpokladů, aby pojistil, že nebude možno přijíti na zásadu, že zákon může býti měněn zákonem a že tato změna musí býti vždycky k horšímu, chtěl udělati určitou závoru a přijal resoluci, která se zřetelem na zaměstnance ustanovené u pojišťoven stanovila, že až budou sdělávány služební a jiné řády, které budou upravovati poměry zaměstnanců, nemají těmito řády býti dotčeny a upraveny poměry platové a postupové, zejména však že se nemají vztahovati na zaměstnance již ustanovené. Nuže, a tento zákon nemá nic jiného na práci, než aby nejen jako zákon zrušil zákon předchozí, nýbrž aby také nevzal nejmenšího zřetele na tuto resoluci rozpočtového výboru, protože právě tento zákon ve změně §u 69 nám stanoví, že změny resp. úpravy, podle kterých budou zpracovány vzorné řády služební a disciplinární, kterými budou také současně vymezeny postupové a požitkové poměry zaměstnanců, mají se vztahovati i na zaměstnance již ustanovené, a to, prosím, "se slušným zřetelem k jejich dosavadním nárokům."

Páni z ministerstva soc. péče se poněkud pozastavili nad tím, že jsem se zarážela nad touto stylisací a nad tímto vyjádřením "slušného zřetele". Ale myslím, že opravdu to není obvyklá stylisace a že jí nenacházíme šmahem v našich zákonech, abychom, když ji najdeme, plným právem se nad ní nepozastavili. Ale ještě daleko více: pokusme se vyložiti "slušný zřetel" k nabytým nárokům. Poněvadž je tu již jednou dána jako vedoucí motiv celého zákona politická scenerie, tedy tento slušný zřetel se bude do značné míry opírati o politickou scenerii. To znamená, že budeme míti politickou scenerii, která bude míti dostatečně slušný zřetel, že budeme míti i politickou scenerii, která nebude míti smyslu pro dostatečně slušný zřetel - ale že budeme míti také politickou scenerii s neslušným zřetelem. (Výborně.) A jak potom upravíme poměry zaměstnanců, jak potom vymezíme jejich nároky a práva, když bude takováto politická scenerie? Zdá se mi, že nikomu, ačkoliv vím, že máme ve státní správě odborníky v personálních věcech, ani nejlepšímu odborníku se nepodaří v nějaké klasifikační tabuli kdekoliv najíti známku a označení pro slušný zřetel a že se také nepodaří nikomu, kdo bude dělati prováděcí nařízení, aby do nich tento slušný zřetel vtělil. A jestliže tedy máme v zákoně ustanovení, jež rozumově nelze prováděti, tedy ptám se jistě plným právem, proč tam tato ustanovení dáváme, proč klameme veřejnost nebo proč dráždíme lidi, kteří nabyli určitých práv, kteří mají smlouvy a dekrety, proč rušíme právní řád a pořádek, proč je dráždíme strašákem něčeho, co nikdo na světě nedovede provésti o vtěliti v nějaké prováděcí nařízení? Anebo proč hned neřekneme otevřeně a poctivě, že příští vlády a politické scenerie nemají míti slušný zřetel, mají si počínati tak, jak za vhodné uznají? Proč to tam tedy dáváme a proč to stanovíme?

Vážená sněmovno! Jsem přesvědčena, že bych mohla ještě velmi dlouho na jednotlivých detailech tohoto zákona dokazovati, co je na něm dobrého, rozumného, moudrého. Vzpomínám si, že kdysi kdesi o jedné z knih, která budila rozruch, bylo napsáno takovéto paradoxon: je v ní mnoho dobrého a mnoho nového. Ale to nové není dobré a to dobré není nové. A my bychom to mohli říci s plným dobrým svědomím o tomto zákoně: je v něm něco dobrého, ale to už není nové, to už je vybojováno, to už je vykoupeno těmi, jimž to patří, a je v něm mnoho nového, a to už dokonale není dobré. To nové už je výsledkem poměrů a důsledkem tendence, se kterou se přistoupilo k novelisování zákona.

Vážená sněmovno! Vzpomeňte si, jak byla signalisována tato novelisace zákona...

Předseda (zvoní): Upozorňuji, že řečnická lhůta jest již vyčerpána.

Posl. Pechmanová (pokračuje): Jsem okamžitě hotova.... jako podmínka, která stůj co stůj musí býti na 100% splněna, jako podmínka, která byla opovězena nikoli s dobrou vůlí, nikoli s ohledem na potřebu širokých vrstev lidových, nýbrž která byla označena jako výsledek politické moci, o níž jednání bylo zahájeno ve znamení ostrého politického boje, a jako podmínka, která bude dnes splněna sice nikoli na 100%, jak bylo úmyslem, ale která bude přece jen splněna, aniž porazí naše přesvědčení, že nejspolehlivějším měřítkem pro národohospodářský blahobyt není blahobyt horních desetitisíc, že toto měřítko má daleko citlivějšího ukazovatele a tím je spokojenost, klid a blahobyt širokých vrstev lidových. Dokud toto nebude splněno, nevěříme, že kterákoli vláda, kterákoli politická scenerie má to, co zde musí býti, má-li tato republika zůstati věrna svému poslání a státi se státem sociálně spravedlivým. (Výborně! Potlesk poslanců strany čsl. nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Leo Wenzel. Dávám mu slovo.

Posl. L. Wenzel (německy): Slavná sněmovno! Celý hospodářský vývoj v Československé republice vede k zániku drobného provozu. Celý systém nepřímých daní, počínaje daní obratovou až k dani cukerní, daň přepychová, vůbec všechny nepřímé daně soustavně vylučují řemeslníky z těžkého, konkurenčního boje. Na jiném místě jsme několikráte poukázali na to, že tímto systémem nepřímých daní jest živnostenský stav zbavován svých výrobních prostředků a živnostník stává se chudým dělníkem, pracujícím za mzdu. Ruku v ruce s touto monopolisací produkčních prostředků kráčí vytlačování drobného provozu ochromeného nepřímými daněmi, ohromnými velkozávody, vývoj béře se cestou od nástroje ke stroji, kapitalisticky zařízená výroba vzrůstá na útraty řemeslnické práce.

Sledujeme-li zprávy státního úřadu statistického, vidíme, jak vzrůstá nejistota živnostenských existencí, bída, tlak, zotročování, ponížení a vykořisťování. Nejznámější a nejproslavenější soustava Tomáše Bati v Československé republice jest pádným příkladem. Tato soustava odsoudila 60.000 obuvníků v Československu k úplné hospodářské bezmocnosti. Vláda neučinila dosud nic. Cukerní baroni a diktátor Živnostenské banky, pan ředitel Preiss, neustlal také cukrářům právě na růžích. Vidíme, že také tato živnost následkem cukerní daně, daně přepychové a vysokých cen cukru úplně propadla zkáze. Řemeslo drobných cukrářů. výrobců čokolády, perníkářů, které před několika léty ještě kvetlo, číselně stále více upadá. Zajímavé konstatování můžeme zjistiti také při živnosti deštnikářské. Deštnikář jest dnes vyloučen z výdělečného života, jest ještě jen sluhou průmyslu a pracuje jako drobný obchodník.

Živnost rukavičkářská jest již dnes převážně jen živnosti překupnickou. Drobný živnostník jako samostatný rukavičkář jest dnes nemyslitelný. Podle informací musím konstatovati, že také drobní truhláři mají stále větší potíže. Zakládání velkých nábytkových skladů ve městech nutí je, aby se krok za krokem vzdávali své existence. Také stavební zámečnictví neprožívá skvělé konjunktury. Jako konkurence vystupuje továrník v oboru výroby. A tak se možnost výdělku zámečníka podstatně omezuje. Způsob výroby u kovářů a podkovářů jest dnes ještě velmi často řemeslný, avšak obor výroby byl podstatně omezen rozvojem automobilového průmyslu. Vedle toho také kovář pociťuje dnes těžkou konkurenci kapitalisticky zařízených továrních podniků. Pohleďme, jak se daří bednářům. Pivovary, lihovary, octárny, velké obchody vínem vyrábí si většinou sudy samy. A tak kdysi kvetoucí živnost bednářská jest rovněž na ústupu. A jak se daří krejčím? Tovární výroby oděvů pomocí kapitálu, stroji, vytlačila samostatného krejčího s jeho místa. Řemeslo jirchářské bylo továrnami a technikou nesmírně ohroženo. Vývoj ve tkalcovství jest znám. Velkoprůmysl zvítězil na celé čáře a leckterému tkalci daří se zajisté hůře než nejhůře placenému dělníkovi. Tak mohli bychom, pokud jde o úpadek řemeslnického života jmenovat ještě leckteré povolání a tak podati důkaz zkázy řemesel. Jedním slovem, řemesla upadají. Stále více vzrůstá počet špatně placených řemeslníků, pracujících za mzdu. Stále více vzrůstá armáda živnostníků, kteří často vydělávají méně než špatně placení tovární dělníci. Rozdíl mezi majetnými a nemajetnými živnostníky jest stále příkřejší. Již několik měsíců udržuje sociálně politický výbor a pražské Národní shromáždění veřejnost ve velkém napětí, co se nyní má státi se sociálním pojištěním.

Hájím stanovisko, že řemeslník má velmi velký zájem na sociální politice. Řemeslník sám jest nejen podnikatel, nýbrž zároveň také odborník. On prodělal stupeň učednický a tovaryšský. Proto jeho poměr k učedníkům a pomocníkům jest jiný než průmyslového podnikatele k zaměstnancům. Rozlišování podle tříd a stavovské politiky příčí se řemeslu. Tak stojíme na stanovisku, že zde musí dojíti k sociálnímu vyrovnání a že musí býti mezi zaměstnavateli a zaměstnanci překlenut most. Tam, kde ještě jako v minulých stoletích tovaryš a učedník jsou na stravu a na byt v domě mistrově, jak jest tomu při různých živnostech ještě dnes, jest spojení mezi podnikatelem a dělníkem, mezi mistrem a pomocníkem ještě užší. Pomocník a učedník patří mezi rodinné příslušníky německého řemeslníka. Toto úzké spojení mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem může zajisté mnoho přispěti ke zmírnění sociálních protiv. Z tohoto důvodu musíme také podstatně jinak posuzovati otázku pojištění pro samostatně výdělečně činné a pro dělníky. Vedle toho ještě řemeslo není pouze mostem mezi zaměstnavatelem a dělníkem, nýbrž může také otevříti pomocníkovi cestu, aby se jednou sám osamostatnil. Kdežto průmyslový dělník nemůže doufati, že by se jednou stal továrníkem, pro pomocníky v živnostech stále ještě to možno je, ovšem za příznivých výdělečných podmínek.

To, že řemeslník stojí uprostřed, činí z něho sociálního činitele, jehož nelze podceňovati. Proto a vycházejíce z tohoto mínění, my, němečtí národní socialisté, vždy jsme stáli na stanovisku, že "propast" mezi pomocníky a mistry a tím i jednota německého živnostenského stavu nesmí se ničiti a nesmí se rozpoltiti. Velká většina živnostníků vyslovila se ještě zcela otevřeně pro povinné starobní pojištění. Připomínám jen stanovisko známých živnostenských poslanců. Jmenuji zde mezi jiným zemřelého posl. koželuha V. Krause. Nejen zde ve sněmovně, nýbrž i v mnoha novinářských článcích, hájil zemřelý kolega posl. V. Kraus pojištění samostatně výdělečně činných. Mám před sebou těsnopiseckou zprávu z 288. schůze ze dne 18. září 1924 pražského Národního shromáždění. V této zprávě jest také vytýčeno stanovisko vůdce německé živnostenské strany, kolegy posl. Stenzla. Tenkráte ještě prohlásil kolega posl. Stenzl, že sociální pojištění jest velmi významný návrh zákona, který po stránce sociální má pro nejširší vrstvy německého lidu veliký význam a nesmírnou důležitost. Pan posl. Stenzl prohlásil: německá živnostenská strana, jako jejíž zástupce zde k návrhu o zavedení starobního a invalidního pojištění mluvím, vítá takový zákon, poněvadž její členové jsou pracující a vydělávající lidé a těmto nutným sociálním opatřením musí se přinésti plné porozumění. Tenkráte dovozoval posl. Stenzl, že německý živnostenský stav může dáti plný svůj souhlas k tomuto zákonu jen tehdy, nedojde-li k žádné změně na junktim mezi pojištěním nesamostatně výdělečně činných a samostatně výdělečně činných, podle něhož obě pojištění mají nabýti účinnosti současně. Tedy také tenkráte usiloval vůdce německé živnostenské strany posl. Stenzl o vybudování sociálního pojištění samostatně výdělečně činných. Dnes, kdy ve všech táborech a ve všech povoláních živnostenského života pokračuje plná hospodářská zkáza, najednou vše umlklo. Nemůžeme přece naprosto tvrditi, že by se situace německého živnostenského stavu zlepšila. Dnes předpokládáme na základě závěrečného účtu, jak živnostenský stav jest proti rolnickému stavu doslova berním exekutorem nucen platiti nejtěžší daně. Není pochyby, že veškeré daně nese živnostenský stav. Každý rozumně myslící člověk předloží si otázku, proč nesmí jednou živnostník, zestárne-li, onemocní-li a klesne-li pod prací, zůstal-li přes těžkou práci nemajetný, dostati pojištění?

My, němečtí národní socialisté, vždy jsme usilovali o dělnické, ochranné zákonodárství. Uznáváme, že ochrana dělnictva a dělnická pojištění pro případ nemoci, úrazu. stáří, invalidity, pojištění pozůstalých a pojištění zaměstnanecké jest požadavkem doby. Ale také zde klademe otázku, je-li správné, že se tak přechází a zapomíná na statisíce drobných, živořících živnostenských existencí. Či není snad živnostník dělníkem? Tvoří snad v boji o živobytí méně než dělník nebo zaměstnanec? My, němečtí národní socialisté, již tenkráte, když kolega posl. Josef Patzel mluvil k sociálnímu pojištění, prohlásili jsme zásadně své stanovisko k otázce sociálního pojištění v zájmu samostatně výdělečně činných řemeslníků. My, němečtí národní socialisté, pokládáme za těžké bezpráví, že se nynější vláda a lidé stojící za ní, tak macešsky chovají k celému živnostenskému stavu republiky. Vidím již v duchu posměšný obličej a odmítavé chování určitých tříd, známých kapitalisticky orientovaných živnostenských politiků, přicházíme-li s tímto požadavkem.

Staré přísloví, že řemeslo má zlaté dno, již neplatí. Z někdy zlatého dna stalo se prorezavělé plechové dno. Na místo kvetoucího stavu obchodnického nastoupily konsumní spolky a velkoobchodnické domy "Gec". Drobného živnostníka zničila továrna.

Nelze již mluviti o kvetoucí živnosti. Heslo, ať si živnostník své sociální pojištění ušetří, jest krásně myšleno. Ale jak to vypadá v praksi! Ze sta řemeslníků má snad deset štěstí, že si na stará kolena ušetří něco peněz. Ostatních devadesát pracuje až zestárnou a zešediví a odcházejí jako těžce pracující lidé s chudobou do hrobu. Celá Československá republika není založena tak, aby chránila hospodářsky slabého, o tom mluví pádné důkazy a tu mluví důkaz pravdy dosavadního vývoje v Československé republice.

Naskýtá se otázka, odkud se mají vzíti peníze, aby živnostenský stav byl náležitě zabezpečen pro sociální pojištění. Z rozpočtu pro rok 1929 vidíme, že čtvrtina všech výdajů se vynakládá na vojáky a hraní na důstojníky. (Posl. inž. Jung [německy]: A celá dvanáctina na otročení dluhům!) Velmi správně!

Takové jsou zjevy v době odzbrojení. Jest zajisté lehko kritisovati a neukázati na cestu, kde by se opatřily peníze. Československo má ve svém státním rozpočtu pro rok 1929 výdaje na obranu země 1400 mil. Kč. K tomu však dlužno ještě přičísti 302 miliony tak zvaného výzbrojního fondu, který se v rozpočtu neobjevuje. Náklad na udržování vojenských staveb, úroky ze zápůjček pro účely zbrojení, péče o invalidní vojíny vyžadují obrovských částek.

Pro živnostenský stav není peněz. A přece vidíme, že výdaji tohoto druhu a výdaji pro výzbrojní fond dosahuje náklad na vojsko 2.250 milionů, to jest 23.5% celkových výdajů pro rok 1929.

Jeden člen vládní strany mi kdysi řekl: "Militarismus jest nutné zlo". Ale vojenské výdaje Československa jsou poměrně vyšší než ve Francii (13%) a v Italii (20%). Československé výdaje na vojsko jsou v Evropě předstiženy jen ještě Polskem (30%). Na šest mužů vojska připadá jeden gážista. Generálů jest 111. Štábních důstojníků máme 2353, štábních kapitánů 4164, kapitánů 8816 a nadporučíků a poručíků 3452. Letectví stojí pro rok 1929 přes 60 milionů Kč. Na zvláštní výzbroj dělostřelectva rozpočteno je 1.8 milionu, na automobily 25 milionů, na střelivo a výbušiny 76 milionů a na ruční zbraně a děla 29 milionů.

Cvičení ve zbrani a manévry stojí vedle dopravních nákladů 43 miliony Kč stále ještě 50 milionů Kč a téměř 21 milionů Kč se vydává na koně.

Stálé vojsko čítá 110.000 mužů, jeho vydržování stojí 235 milionů. Vedle toho vydržuje Československo ještě četnictvo a státní policii, což stojí 150 milionů. "Vnější" a "vnitřní" bezpečnost stojí československý stát tedy přes 2600 milionů Kč.

Tato strašlivá břemena musejí býti vynakládána pro hraní na důstojníky a na vojáčky, na sociální účely živnostenského stavu pak ovšem peněz není.

My němečtí národní socialisté žádáme jako dříve, aby bylo vybudováno co nejlépe nejen sociální pojištění zaměstnanců, nýbrž i sociální pojištění samostatně výdělečně činných.

K tomu účelu podáváme resoluční návrh. Důvody k resolučnímu návrhu jsou zajisté dány v každém směru. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Krejčí. Dávám mu slovo.

Posl. Krejčí: Slavná sněmovno! Kdyby někdo po dobu zasedání denně chodil na galerii a poslouchal řeči oposice, při tom však z pohodlnosti nebo neznalosti neviděl nebo nechtěl viděti a znáti poměrů v našem státě, musil by pod tíhou důvodů oposice ustrnouti hrůzou nad zločinností vládní většiny a podivením, že se mohou v našem státě nalézti lidé, kteří dopouštějí se tak hrozných zločinů, z jakých oposice obviňuje vládní většinu. Kdyby významu a působnosti oposice dosaženo bylo obviňováním vládní většiny, pak musím jí přiznati, že v tomto směru dosáhla takového rekordu, jakého snad nedosáhne žádná oposice, která kdy v této slavné sněmovně bude se ozývati.

Viděli jsme to na př. při otázce celní, kde sypala oposice hromy a blesky na většinu této sněmovny, poněvadž chce vyhladověti většinu našeho národa. Zatím však výsledek celní ochrany zemědělské výroby projevil se úplně opačně. Nezaměstnanost klesla na nejmenší míru, poněvadž kruhy zemědělské majíce jakous takous ochranu své výroby, podníceny byly ke zvýšené intensitě svého hospodářství, jejíž výsledkem je letošní uspokojivá a při nepříznivém počasí, můžeme říci, i dobrá úroda, která přináší zlevnění chlebovin. A kdyby nebylo chamtivosti meziobchodu, zejména v oboru masném, kterouž vykazují se stejně tak podniky socialistické, jako podniky soukromé, mohlo by míti obyvatelstvo městské hojnost laciného masa i při tom, že dovoz cizího dobytka podléhá nedostatečným clům.

V projednávané předloze o starobním a invalidním pojištění dělnictva slyšeli a četli jsme toho už velmi mnoho, jak vládní většina zhoršuje pojištění dělnictvu, nepřejíc mu na stará kolena nebo v neschopnosti práce i toho bídného zaopatření, jakého mu socialisté poskytli zákonem č. 221 z r. 1924.

Je tedy nutno, abychom si trochu blíže posvítili na ono zhoršení.

Se starobním a invalidním pojištěním stal se osudný omyl. Jsem 23 roků politicky činný a mohu říci, že skoro na všech z oněch několika set schůzí, jež jsem absolvoval, ozývaly se hlasy po zabezpečení ve stáří u těch lidí, kteří celý život pracujíce, nemají pro případ stáří nebo zmrzačení žádného zaopatření. Když však zákon z r. 1924 nabyl účinnosti, objevilo se mezi lidem tolik nespokojenosti a odporu proti zákonu tomuto, že není možno ani opakovati slova, jak lidé, kteří ze zákona měli čerpati zaopatření ve stáří, o zákonu se vyslovovali. Odkud to? Většina lidí závistivě pohlížela na státní zaměstnance, že mají ve stáří pensi, a neuvědomili si, že státní zaměstnanec na tuto pensi musí si platiti po celou dobu své aktivní služby. Lidé čekali, že starobní pojištění spadne jim do klína bez obětí, že stát učiní jim nějaký zvláštní present. Zapomnělo se, že stát zřízený na spáleništi a troskách státu bývalého, zřízený za těžkých obětí a neutěšených poměrů, nemůže takových presentů nikomu dávati. Ale právě tato okolnost, že žijeme nedlouho po ukončení světové války, která ožebračila veškeré lidstvo, je velmi málo příznivou k zavedení zákona, který má vésti lidstvo k nucenému šetření a ukládání si na stáří, když poměry hospodářské dovolují a umožňují vyzískati pouze tolik, co bídně stačí k obhájení života. Kdybychom sebe důtklivěji radili někomu ke spoření a ukládání přebytků, není to nic platné, jestliže příjem tohoto člověka sotva stačí na krytí denních potřeb. Jestliže dnes dělnictvo vydělává sotva tolik, aby mohlo nuzně život uhájit, pak nucené ukládání přináší mu nesnáze a vyvolává jeho odpor. Po válce a ještě i v dnešní době všecky státy svádějí úporný boj o získání odbytišť pro své výrobky a uhájení práce a výdělečné možnosti svého lidu. Je otázkou, zda náš stát, který nemá jako stát vnitrozemský možnosti levné dopravy po moři a tím schopnosti konkurence s ostatními státy, může zatěžovati svoji výrobu tak velikými sociálními náklady, zdražovati tím svoje výrobky a vyřazovati se tak ze světové soutěže a tím připravovati svůj lid o možnost výdělku. Až dosud není plně ukojena potřeba lidí, pokud se tyče otázky bytové, a je nutno nejenom postaviti řadu nových domů, hlavně ve městech, ale způsobiti, aby cena těchto bytů byla úměrnou příjmům lidu. Jestliže však jakákoliv práce při stavebnictví, počínaje nakopáním hlíny na cihly, nalámáním kamene na vápno, těžbou uhlí k vypálení vápna a cihel, přes všechny ostatní práce až k vyhotovení klíčů, zatížena je nepřiměřeným vydáním na starobní, nemocenské a invalidní pojištění, jakým způsobem je pak možno očekávati, aby nově postavený dům skýtal levný příbytek? A co je pak platno dělníkovi, že má naději na starobní pojištění, když nemaje řádného bytu bydlí přímo v doupatech a dávno před dosažením 65. roků zachvácen je z nedostatku přiměřeného bytu chorobami, které jej sklátí v předčasný hrob?