Další hranicí je mimo jiné podle min.
Engliše únosnost obyvatelstva. Je pravda, že
podle statistik jsou před námi co do výše
zatížení jen Norsko, Švédsko, Nizozemí,
Dánsko, Anglie; menší zatížení
má Francie, Německo, Rakousko atd. Kde hledati příčinu?
Slavná sněmovno! Jsou to skutečně
veškeré naše veřejné úkoly
tak přepychově plněny? Vezměme si
školství. Je skutečně tak znamenitě
postaráno o naše děti? Vedle skutečně
pěkných škol máme ještě
celou řadu škol nehygienických a nedostatečných.
A i kdybychom konec konců měli paláce pro
své národní školství, bylo by
to takové neštěstí pro národ,
který neustále s chloubou hlásá do
světa, že je národem Komenského? (Výborně!)
Ale podívejte se již na jiné obory naší
veřejné činnosti. V celé řadě
obcí slavná sněmovno, najdete domky pro chudé,
obecní pastoušky v takovém stavu, že je
vám z toho stydno a hanba. Jsou obce, které dávají
chudým podporu 2 Kč měsíčně.
Ani v republice Československé, v demokratickém
státě, nevymizelo ještě ustanovení
z dob naprosto reakčních o opatřování
chudých střídou, které je každodenním
snižováním lidské důstojnosti
nejubožejších lidí, a chudinský
zákon není ještě v tom směru
novelisován. Celá řada okresů nemá
pro nedostatek prostředků dosud zřízeny
okresní chorobince jako doplněk chudinské
a nemocniční péče. Najdete města
bez kanalisace, ohrožená každý rok tyfovou
nákazou, města bez dlažeb a vodovodů;
scházejí infekční nemocnice, útulky
pro rodičky, sirotčince. Vidíte nesjízdné
obecní a okresní silnice. Nelze tedy mluviti o nějakém
přepychu v plnění veřejných
úkolů se strany státu a veřejných
korporací. A je-li zatím daňové zatížení
poměrně vysoké, je vina jinde, jak jsem poukazoval,
jednak v nízké životní úrovni
pracujícího lidu, dále v tom, že před
převratem a ve válce bylo příliš
mnoho zameškáno.
Jak potom s touto tendencí, která se hlásá
v tisku nynější vládní většiny,
jest srovnati prohlášení velmože českého
kapitálu dr Preise, ředitele Živnostenské
banky? V "Obzoru Národohospodářském"
z 1928 na str. 496 praví: "Průmyslové
podnikání, jako každé snažení
lidské vůbec, musí směřovati
k vyššímu cíli: k dosahování
nejen tělesného nýbrž i duševního
blahobytu národa, kterému slouží a ve
kterém působí. Hospodářské
podnikání nemá za účel jenom
výdělek a zisk. Vyšším jeho posláním
je pracovati k tomu, aby v něm působící
úřednictvo a dělnictvo mohlo dopracovávati
se v něm a pomocí jeho lepší existence
fysické i duchovní, dopracovati se místa
na slunci, které mu lidsky náleží."
To jsou slova - a my se tážeme, kde jsou skutky, které
by odpovídaly těmto slovům? (Výborně!
Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Jednou z premis Englišova optimismu je stabilisace
měny. Dr Engliš dívá se na peněžní
jednotku jako na určitou miniaturní míru
a to na životní míru průměrnou,
která je dána výrobou či spotřebou
statků. Bankovka - národohospodářsky
- je podle něho poukázkou novou a specificky naši
českou kvotou národního majetku a produktu.
Prostý důsledek, který plyne i bez teorie
je, že stabilita normy je závislá na stabilitě
cenové. Nejde o novou thesi. Vynikající anglický
profesor národohospodářství Keynes
v pojednání o peněžní reformě
"A tract of monettary reform" z r. 1924 hájí
jako předpoklad měnové úpravy nutnost
udržet stabilitu cenovou a nutnost udržeti stabilisační
relaci mezi vnitřními a vnějšími
cenami. Z toho však plyne další vážný
důsledek: je povinností vlády a ministerstva
financí, chtějí-li udržeti stabilitu
měny, aby se co nejostřeji postavili proti spekulačním
pokusům zdražovatelů. (Výborně!)
Tu však vidíme, že cenový index maloobchodních
cen potravin stále stoupá. Chce-li vláda
a ministerstvo financí udržeti tuto stabilitu měnovou,
kterou se holedbá, pak jest její povinností,
aby se co nejostřeji postavila proti každým
spekulačním pokusům o zdražování.
(Výborně!) Ale vidíme něco
jiného. Vidíme, že cenový index maloobchodních
cen potravin neustále stoupá. Kdežto v listopadu
1925 činil 863, v listopadu 1927 činí již
905. Životní náklady dělnické
rodiny vykazují v téže době vzestup
z čísla 705 na 735. Podle výkazů Národní
banky za říjen 1928 nastává nové
zvýšení indexů životní míry
o 1.2% a indexy cenové počínají trvale
jeviti prudkou vzestupnou tendenci. Pan ministr financí
dobře ví, kde hledati příčinu.
Před zavedením fixních agrárních
cel - v červnu 1926 přede žněmi, platil
se v Praze chléb za 2.60 Kč, mouka k vaření
3.40 Kč, cukr 5.10 Kč, hrách 4.40 Kč.
Ale v říjnu 1927 - po zavedení cel a po dobré
žni - stál chléb 3.50 Kč, mouka 3.80
Kč, cukr 6.05 Kč. Nám se dostává,
bohužel, smutné zadostiučinění,
že these, která byla příčinou
vnitropolitických změn, přiměřené
- nikoli přehnané celní ochrany, stává
se i vyznáním víry ministra financí,
který může sice hájiti svůj názor
v novinách, nemá však tolik síly, aby
ve smyslu tohoto svého přesvědčení
mohl usměrniti hospodářskou politiku tohoto
státu. Jestliže však - jak jsem dovodil - pohyb
cenový znamená otřásání
naší měnou, znamená zneklidnění
celé národohospodářské struktury
našeho života, musí míti vláda
a ministr financí kuráž rázně
klepnouti přes prsty chamtivé ruce těch,
kteří se dosud nevybavili z mentality válečného
a poválečného kořistění.
(Tak jest!)
Ministr financí mluví dále jako o jednom
z předpokladů svého optimismu o našem
peněžnictví jako o pevné páteři
našeho národního hospodářství.
To je jeho názor, názor s hlediska celostátního.
Tento názor projevil se i prakticky v tom, že v celé
řadě případů - a dokonce dle
zákona - došlo k sanaci bank, které zkrachovaly.
Mohu tedy říci poněkud s ironií, jestliže
Engliš se dívá na naše peněžnictví
jako na páteř národního hospodářství,
že tato páteř jednu dobu byla velmi zkřivena
a že její narovnání stálo stát
velké miliony. Naše banky, jestliže bychom chápali
jejich původní národohospodářský
úkol, měly by se skutečně chovati
jako páteř celonárodního hospodářství
a jako takové neměly by se přímo nebo
nepřímo zúčastňovati dravých
kapitálových spekulací. Vzpomínám
na případ anglický z r. 1921, kde anglické
banky odepřely spolupráci v činnosti, směřující
k ulehčení nezaměstnanosti. Jeden z ministrů
zcela správně prohlásil, že země
nepochopila, že půl tuctu bankovních ředitelů
může svou politikou finanční a hospodářskou
zruinovati celý národ. Načež "Financial
Times" v září 1921 hrubě prohlásil:
"Ať jest kdokoli onen ministr, který maluje strašáka
peněžního trustu v okamžiku, kdy se doporučuje
vládě, aby byla nanejvýše zdvořilá
k bankám, mělo by se mu dáti elementární
poučení jak o faktech, tak o způsobech. Chápe
on a jeho kolegové, že půl tuctu mužů
v čele pěti bank mohou obrátiti celou vládu
vzhůru nohama, odepřou-li obnovení pokladničních
poukázek?" A já se ptám, slavná
sněmovno, oč jsou u nás poměry lepší?
Můžeme skutečně děkovati určité
energii ministra financí, že se dosud brání
bankokracii. S jakým úspěchem, o tom nemluvím.
Ale celá politika velkých stran jest ovládána
bankami, náš hospodářský život
úpí pod jejich břemenem. Veřejný
zájem pro naše banky je věcí naprosto
vedlejší. Našemu finančnictví úplně
schází plán, podle něhož by bylo
celé národní hospodářství
velkoryse zreorganisováno a zvýšen jeho výkon.
A místo, aby banky posloužily svým kapitálem
k regeneraci našeho průmyslu, sáhá se
- mám na mysli silniční fond - nikoliv na
reservy bank, s nimiž se spekuluje, nýbrž na
peníze sociální pojišťovny, vytvořené
dělnickou prací. A že nejsme daleko od komanda,
kterým vyhrožovaly anglické banky, je patrno
ze zákroku p. Hodače ve věci sociálního
pojištění. Komando bank děje se trochu
méně okázale, ale je tady. A jestliže
u Svazu průmyslníků zcela veřejně
nyní byla zdůrazněna jejich mezinárodní
solidarita, je zdůrazňována i bankami. Zatím,
co se naše banky vrhají na nejpochybnější
spekulace a transakce, vyvlastňuje před jejich očima
cizí kapitál naše velké a staré
průmyslové závody (Výborně!)
a náš hospodářský život
ocitá se v cizím područí. A my prohlašujeme,
že nás nepřesvědčí vnější
a honosná národní paráda fašistických
a národně-demokratických ředitelů;
chtějí-li podati důkaz o svém národním
cítění, ať zachraňují
český průmysl před cizí invasí
a pracují na jeho emancipaci od cizího kapitálu.
Dělati vlastence a prodávati českého
dělníka cizímu fabrikantovi - to nejde dobře
dohromady.
Slavná sněmovno! Dovolte, abych resumoval všeobecnou
část své řeči. Pan ministr
financí přes všecky útoky a bubnovou
palbu prokázal nynějšímu režimu
neocenitelné služby. Konsoliduje národní
hospodářství na soukromokapitalistických
základech. Hájí se Svazem průmyslníků
princip výrobnosti a odstraňuje vše, co je
mu na úkor. Dokládal jsem, že jde o politiku,
která poškozuje konsumenta a zaměstnance, o
konsolidaci jejich životních poměrů
se nikdo nestará. A ozve-li se ministr financí,
aby aspoň jednou zjednal průchod aspoň maličké
spravedlnosti, zarazí se mu jeho výmluvnost vládní
koalicí hned na počátku. A tak všecky
tyto konsolidační snahy končí fiaskem,
přes veškeré úsilí p. ministra
financí, jestliže proti němu bude p. Šrámek
vrážeti miliardy do věcí, kterým
nerozumí, nebude-li u nás dosti energie k zákroku
proti kartelům a bude-li lichva nalézati příjemný
úkryt pod šosy této vlády, jejíž
charakteristika spočívá zejména ve
věcech hospodářských v tom, že
je to vláda, která nevládne.
Když jsem takto ukázal určité skvrny
na slunci optimismu pana ministra financí, přikročím
ke státnímu rozpočtu.
Státní rozpočet je - jak správně
konstatuje p. min. financí - zobrazením myšlenkové
konstrukce celého státního hospodářství,
je instrumentem, kterým se provádí ve smyslu
vládnoucí většiny správa státu.
Ale státní hospodaření je pouhým
výsekem celého veřejného hospodářství.
Proto zcela správně a organicky promluvil ministr
financí úvodem ke státnímu rozpočtu
o financích obcí, okresů a zemí a
projevil svůj názor na definitivní konstrukci
samosprávných financí. Tyto své názory
rozvinul dále v "Národohospodářském
Obzoru". Pan ministr prohlašuje, že mu bylo předem
jasno, že po zákonu č. 77/1927 dostane se velký
počet obcí a okresů do krise. Tuto krisi
pak že má podchytiti vyrovnávací fond.
Musím knstatovati, že tento efekt nebyl předvídán
mnohými vládními poslanci, z nichž mnozí
při návštěvě u mne zcela otevřeně
prohlašují, že byli tímto zákonem
napáleni. Nedivím se, snaží-li se vládní
ministři napalovat nás, oposiční poslance,
ale velmi se tomu divím, že napalují i své
vlastní poslance. (Výkřiky posl. Moudrého.)
Přes veškero naše varování
přijat byl do zákona čís. 77/27 princip
subvenční. Byl přijat za režimu, který
jest označiti za jednostranně politický.
Důsledky tu jsou. Princip samosprávy je po tomto
zákonu úplně potřen. Vůle a
usnesení obecního zastupitelstva v Plzni, Budějovicích
atd. musí bezpodmínečně kapitulovati
a ustoupiti před červenou tužkou mladého
účetního revidenta, který snad nemá
nejmenší praktické zkušenosti. Není
pevných a jednotných směrnic pro úpravy
rozpočtové. Rozpočty několika tisíc
obcí na rok 1928 nejsou, ačkoli již máme
téměř listopad, definitivně vyřízeny.
Definitivní obnos přídělový
není znám. Dochází k excesům,
které jsou právě tak trapné, jako
politování hodné. Nemají býti
obce rozhořčeny, nechá-li se velkému
městu, řekněme Hořovicům, na
kulturní a sociální účely na
rok 1928 padesátikoruna, (Slyšte!), ponechá-li
se na zřízení kabinetů v nové
škole městu Dymokury z rozpočtených
10.000 Kč pouhá tisícikoruna, škrtají-li
se dokonce k velké radosti obcí, ale k malé
radosti záložen a bank i úvěry na úrok
a úmor dluhů? Subvence znamenají vždy
možnost zneužití. Provádění
zákona čís. 77/27 bez přesných
směrnic znamená úplnou libovůli.
Slavná sněmovno, pakliže bychom použili
principu vysloveného v §u 10 zákona č.
77/27 na státní rozpočet, že bychom
totiž dávali do státního rozpočtu
jen výdaje založené přímo na
zákonu nebo na právním titulu, pak bychom
mohli redukovati státní výdaje na třetinu,
po případě na čtvrtinu. Pak bychom
z toho státu udělali jen toho nočního
hlídače, který se stará jen o věci
nezbytné.
Pan ministr financí obává se nového
zadlužování - bojí se účinků
úvěrové inflace - a právem! Co však
říci tomu, že téměř všechny
zálohové a krátkodobé úvěry
se mění v trvalé zadlužení? Jak
asi je udiven a kroutí hlavou ubohý starosta v X.,
jemuž v roce 1927 zemský výbor vyhrožoval
velmi přísně a káral jej za to, že
použil k běžnému vydání
dlouhodobého úvěru, když teď r.
1928 dostane od zemského výboru rozkaz, že
musí použíti, totiž přeměniti
to, co bylo použito na krátkodobá vydání
tak, aby z toho byly dlouhodobé zápůjčky.
Mělo-li by býti docíleno aspoň nějakého
zisku ze zákona č. 77/27, mohl se docíliti
v tom, že by se byla zjistila normální běžná
provozovací potřeba samosprávy. Ale při
nedostatku přesné instrukce a usilovné snaze
o to, aby fond stačil - a toho by si měl p. ministr
financí, jakožto vynikající národohospodář
dobře všimnouti - nebylo dbáno primitivních
principů právních a národohospodářských.
Nejen že byly škrtány výdaje, bez nichž
se naprosto nemůže obejíti život kulturního
státu, nýbrž výdaje běžné
- na př., kdy náklad se vynaloží na
úpravu silnic - zařazují se proti národohospodářskému
principu do výdajů mimořádných
a tento výdaj se hradí výpůjčkami.
Jako doklad účinku zákona č. 77/27
uvádím, že tak vážné sbory,
tak seriosní a klidný sbor, jako sbor našeho
dobrovolného hasičstva, obracejí se ostře
proti tomuto zákonu a prohlašují jej za vyložený
nesmysl. Svaz československého hasičstva
obrátil se na ministerstvo financí s velmi ostrým
podáním, v němž zdůrazňuje,
že řada okresních správních komisí
zastavila vyplácení náhrad atd. a tak Svaz
hasičstva říká: Vážení
pánové, půjde-li to tak dále, pak
ovšem nezbude nic jiného, než že se musíme
do těch stříkaček, až pojedeme
k ohni, zapřáhnouti sami. Svaz československého
hasičstva prohlašuje, že po vyčerpání
prostředků zastaví župy veškerou
svou činnost, že župy nebudou moci v důsledku
toho platiti příspěvky Zemské jednotě
hasičské a Svazu dobrovolného hasičstva,
že se zastaví veškeré výkony, jimiž
veškeré hasičstvo dobrovolné bylo vázáno
po dobu 30 let.
A teď divte se, že dochází v řadě
obcí k resignaci celých samosprávných
sborů a celých obecních zastupitelstev. Já
se nedivím, že obce jsou rozhořčeny,
poněvadž nejen ve veřejné správě,
nejen po stránce finanční, nýbrž
i v judikatuře nejvyššího správního
soudu velmi ostře se postupuje proti obcím. Jako
doklad uvádím judikaturu nejvyššího
správního soudu ve věci obecních kostelů.
V mnoha případech totiž byly vystavěny
kostely obcemi a jsou vlastnictvím obecním. První
takový případ byl případ plzeňský.
Jestliže prostému občanu se řekne, že
obec si vystavěla kostel, tu jistě usoudí,
že obec má jím také patrně právo
disponovati, když jejím nákladem byl postaven.
A teď se stalo v mnohých obcích, že 3/4
řím.-katolických občanů přestoupilo
k církvi československé, jsou příslušníky
církve jiné. Obecní zastupitelstvo, snad
bylo příslušné k tomu, aby se usneslo,
že v tomto kostele budou se konati střídavě
služby katolické a československé církve,
po případě, že tento kostel se má
dáti církvi československé - prostý
rozum by řekl, jestliže je to majetek obecní,
tento kostel je vlastnictvím obce, může s ním
obec disponovati. Ale nejvyšší správní
soud se postavil na stanovisko, které nejen s hlediska
prostého rozumu, nýbrž i s hlediska právního
kriteria jest naprosto nemožné. Nejvyšší
správní soud se postavil na stanovisko i když
je kostel obecní, i když je postaven z obecních
peněz, i když je obec povinna jej udržovati,
jakmile jednou ten kostel byl pokropen, tato obec nemůže
s ním více nic dělati. Náš nejvyšší
správní soud prohlašuje, že jakmile velebný
pán něco pokropí, že už na to nikdo
nesmí sáhnouti. Tedy judikatura nejvyššího
správního soudu nám tvrdí, že
v republice Československé, v našem svrchovaném
a suverenním státě nemáme jednotného
právního řádu, a to je se stanoviska
právního velmi zajímavé, nýbrž
že prý máme ve státě, který
má býti svrchovaným, dva právní
řády: máme zde prvý právní
řád světský, který spočívá
na zákonech, které jsou vydány nebo recipovány
Národním shromážděním,
ale ještě jeden právní řád
zvláštní, a to prý je právo církevní.
A náš správní soud bez jakéhokoli
logického odůvodnění prohlašuje
věc, jež nám právníkům
rozumným a stojícím na normativní
theorii celé řady profesorů, ať je to
Weyr, Engliš a j., nejde na rozum, jak je to možné,
když tu bude stát kostel obecní a nebude posvěcen,
že o tomto kostelu bude platiti právo světské,
naše státní zákony, ale jakmile přijde
velebný pán a pokropí jej, už neplatí
o něm naše zákony usnesené parlamentem,
nýbrž zákony, které spočívají
na nějakém kanonu vydaném v Římě.
Slavná sněmovno, nedivme se potom, že naše
obce jsou roztrpčeny, že dochází k resignacím
v obecních zastupitelstvech, že starostové
tisíců obcí, kteří nevědí,
co mají dělati s obecním rozpočtem,
a jsou přetíženi novými agendami, počínají
se vzdávati svých funkcí.
Musím při řeči pana ministra financí,
jestliže ji podrobuji kritice, zdůrazniti jednu věc:
Pan ministr financí neopomene při žádné
příležitosti zdůrazniti, že při
všeobecném hlasovacím právu má
býti struktura samosprávných financí
jinaká než při privilegovaném hlasovacím
právu. Jestliže tuto finanční češtinu
přeložíme do politické češtiny
p. dra Kramáře, znamená to: Chceš-li
míti hlasovací právo, musíš platiti.
Neplatíš-li, nemůžeš rozhodovati.
Vážení pánové, vezměte
si do rukou správu státního úřadu
statistického a zjištěte, jaké je procento
úhrady obecních rozpočtů z přirážek.
Uvidíte, že je to nejvýše 30%, ale celých
70% obecních a samosprávních výdajů
hradí se z výnosu majetku, z poplatků a dávek.
Čili ti chudí spotřebitelé platí
v těch obcích zrovna tak jako poplatníci
přímých daní a mají z obce
daleko méně nežli přímý
poplatník.
Mluvím-li již o výhodách tak zv. poplatníků,
dnes veřejně na tomto místě žaluji
na jednu věc, totiž přímé rozkrádání
- odpusťte, že musím použíti toho
termínu - obecního majetku, který povstal
z bývalého obecního statku. Zákonem
č. 421/19 vráceno bylo aspoň z části
obcím to, oč byly připraveny chamtivostí
tak zv. starousedlíků. Ustanovení zákona
má býti nyní v řadě zejména
jihočeských okresů změněno
tím způsobem, že obecní zastupitelstva,
kde leckde mají starousedlíci většinu,
usnášejí se na rozprodejích obecních
statků, a to, jak se říká, z usnesení
místních občanů, a to tak, že
se 1 ha obecních pozemků prodává za
1000 Kč. (Slyšte!) A k tomuto olupování
obcí o obecní majetek tvoří se celé
společnosti, které mají název "družstva",
a tito rytíři donucují bezzemky a méně
majetné k tomu, aby se neucházeli o koupi těchto
pozemků a slibují jim, že, když tak učiní,
když jim pozemky prodají, nebudou platiti daní.
Zajímavo je, že okresní správní
komise, kterou mám na mysli, kde má většinu
jedna z nynějších státotvorných
stran nynější koalice, schvaluje tyto odprodeje
a jeden z vynikajících členů, který
je advokátem, ihned vyhotovuje trhové smlouvy a
když se smlouvy schválí, přicházejí
do obcí páni se strany republikánské
a lidové a prohlašují, jací jsou chlapíci,
jak ty starousedlíky tím obecním majetkem
podělili. Není divu, že za tohoto systému,
který se leckde začíná opět
obnovovati, naše účast v samosprávných
sborech, okresních, obecních a zemských zastupitelstvech
není pánům z vládní většiny
zrovna příjemnou. A já se zde táži:
Jsou páni ministři tohoto státu, i když
za nimi stojí tato většina, k tomu, aby hájili
návrat režimu, který se zde objevuje? Vláda
bez uzardění předložila osnovy zákonů,
kterými se omezuje volební právo do obcí,
okresů a zemí, předložila volební
zákony, které znamenají políček
demokracii, ale prohlašuji na základě svých
dobrých zpráv, že se v ministerstvu vnitra
připravuje zákon, kterým se má omeziti
i volební právo do posl. sněmovny a senátu.
(Slyšte! Slyšte!) Slavná sněmovno!
Pro nás svoboda a rovnost vyslovené v ústavní
listině nejsou pouhým abstraktním pojmem,
pro nás jsou živou náplní a splněním
revolučního příslibu.
Potoky krve ve francouzské revoluci byly prolity ve znamení
těchto příslibů a kdyby nebylo těchto
příslibů a těch velkých hesel
francouzské revoluce, toho zápasu za tato hesla,
vážená sněmovno, nebylo také
svobody otců těch, kteří se dnes proti
těmto heslům staví, nebylo roku 1848, nebylo
revoluce, nebylo osvobození z poddanství panského
a nebylo také naší revoluce a našeho osvobození.
(Výborně!) My, slavná sněmovno,
prohlašujeme, jestliže se nynější
občanská většina po tom, co učinila
v okresích a zemích s volebním právem,
odváží a chtěla-li by se odvážiti
s tímtéž cynismem sáhnouti na všeobecné
volební právo v parlamentu, že my se neomezíme
pouze na řeči s této tribuny. (Výborně!)
Slavná sněmovno! Abych se navrátil k svému
thematu: pan ministr financí představuje si definitivní
úpravu finančního hospodářství
tak, že by obce, okres a země tvořily jednotné
finanční těleso. Toto stanovisko je zajímavé
z několika hledisek. Je zajímavé předně
potud, že mým teoretickým úvahám,
již velmi starým, dává se jím
plné zadostiučinění a že se tu
přijímají principy, které já
jsem již dávno hájil. Pan ministr financí
prohlašuje za nutno zavésti to, co bylo dávno
již v cizině, to je nutnost postoupiti samosprávě
určité trvalé daňové prameny.
Musím ovšem prohlásiti, že přikazování
kvoty spotřebních daní, jak je pan ministr
zamýšlí, není řešením
pro samosprávu právě populárním.
A konečně prohlašuje pan ministr, že je
potřebí přebudovati celý systém
od základu a rozděliti mezi obce, okresy a země
správně jejich úkoly. Historický vývoj
naší samosprávy ukazuje, že rozdělení
těchto úkolů se zřetelem k širokým
zmocňovacím klausulím obecních a okresních
zřízení dělo se hlavně s hledisek
politických. Snažili jsme se co nejvíce urvati
státní správě. Jde nyní o rozdělení
s hledisek administrativních. Mám na věci
tento názor: jsou určité věci lokálně
dosud spravované, které nezbytně potřebují
unifikace a jednotného řízení. Je
to zvláště chudinství, policie, stavební
řád atd. u obcí; silnice, zdravotnictví,
chudinství u okresů. Tyto věci mohly by dojíti
spojení u zemí, mohly by býti administrativně
sjednoceny a místo přenechání zemských
přirážek a subvencí bylo by možno
použíti nových zdrojů příjmových
k jejich úhradě. Přirozeně, že
by byly tyto věci řešeny za účasti
místních činitelů, ovšem za jednotícího
vlivu zemské správy.
Je tu dále otázka komunálního úvěru,
který byl zákonem č. 77/1927 úplně
podvrácen. Při nedostatečnosti přídělového
fondu není zajištěna úhrada úroků
a úmoru. Nezbývá než novelisovati zákon
tak, aby byla retablována úplná bezpečnost
komunálních zápůjček pro ústavy,
a to jak po stránce věcné, tak po stránce
formální.
Převzetí služby úrokové a úmorové
zemí za předlužené svazky bude podle
mého soudu jediným východiskem. Netajím
se ovšem tím, že zde povstanou vzájemné
rozpory a žárlivost mezi obcemi a okresy.
Ministr financí navrhuje tedy, abych použil termínu
německé finanční vědy, "Finanzausgleich",
finanční vyrovnání mezi státem
a zeměmi. Moje stanovisko kryje se konec konců s
názory oficiální vědy. Mohl bych uvésti
článek Popitzův ve "Finanzwirtschaft"
o rozdělení úkolů, přikázání
dostatečných příjmů.
Toto vyrovnání nesmí se však podle mého
soudu státi na úkor autonomie, neboť naše
komuny čeká ještě spousta úkolů.
Vzpomínám jen jednoho. Řešení
pozemkové politiky obcí, která u nás
před válkou byla zanedbávána a nedoceňována.
Proti úžasné lichvě se stavebními
pozemky, kdy dravá spekulace vydělává
stamiliony, kdy výtěžek ze zhodnocení
pozemků, provedeného obecní kanalisací,
spojením s elektrickou drahou a zavedením vodovodu
shrábne několik spekulantů, kdy položením
kolejí stoupají ceny půdy o tisíce
procent, jsou naše města bezmocna, poněvadž
nemají dostatek půdy. Německá města
před válkou věc pochopila zcela jinak a zřizovala
vlastní pozemkové fondy k nabývání
pozemkového majetku. Freiburg měl 77.4% veškeré
půdy svého obvodu ve vlastnictví, Koblenz,
Augsburg, Frankfurt n. M., Štětín měly
přes 50% půdy. Pozemkové fondy se velmi osvědčily.
Má-li však dojíti k obrození hospodaření
obecního a obnovení důvěry v obce,
musí býti splněna další podmínka:
zveřejnění celé procedury rozpočtové.
Zákon č. 77/1927 znamená výsměch
principu publicity. Obecní zastupitelstvo jedná
sice o rozpočtu veřejně, ale tajemná
kuchyně nadřízených úřadů
může provésti takové změny, že
nezůstane v rozpočtu kámen na kameni. Tento
princip veřejné diskuse platí jak pro státní,
tak pro obecní rozpočet. Právem naříká
francouzský vědec Jéze na rozpočtovou
komisi francouzského parlamentu, kde se uplatňují
více ambice ministerských trosečníků,
nežli věcná kritika. Právem žádá
se další spatium pro jednání rozpočtového
výboru. Tímtéž právem musíme
však reklamovati naprostou a nedotknutelnou publicitu rozpočtů
obcí, okresů a zemí.
Napoleon na vrcholu své slávy a moci nebyl s to
opatřiti si veřejnou výpůjčku,
poněvadž nebylo důvěry k režimu,
který nešetřil principu publicity. Jak má
býti důvěra k rozpočtům veřejných
korporací, je-li známo, že jejich usnesení
může býti úplně zvráceno
nekontrolovatelným a jednostranným aktem vyššího
úřadu?
Resumoval bych tuto část své řeči
takto: Rozumná dělba úkolů a příjmů
mezi stát a samosprávu, ale upřímné
vyrovnání, nikoliv malicherné poručnikování
a škorpení.
A nyní ke státnímu rozpočtu. Na str.
121 důvodové zprávy rozpočtového
výboru nalézáme vyznání víry
ministra financí, s názvem "finanční
politika", ale lepší poučení, než
toto vyznání, podává nám výhled
do finanční politiky tohoto státu ve zprávě
o výnosu daní a dávek v letech 1919 až
1928. Z něho je patrno, že přímé
daně v r. 1919 činily cca 760 mil., spotřební
650 mil. Daně spotřební byly tedy nižší
nežli daně přímé. Ale v r. 1928
činí přímé daně jen
1900 mil., kdežto daně spotřební jsou
vyšší o celou miliardu, činí 2872
mil., kdežto zvýšení daní přímých
za těchto 9 let lze vyjádřiti cifrou 2.5,
zvýšení daní spotřebních
lze okrouhle vyjádřiti cifrou 4.5. Nastalo tedy
u přímých daní zvýšení
21/2, u daní nepřímých 4 1/2násobné.
Namítne se mi snad ze strany pana ministra financí,
že daně přímé jsou základem
přirážek a ty že neberu v úvahu.
K tomu však musím říci, že neberu
v kalkul daně obchodové, které jsou eminentně
daněmi spotřebními. A tyto daně musí
vynésti r. 1928 přes 1 miliardu, kdežto v r.
1919 nevynesly ani 200 mil. Neberu dále v úvahu
daň z obratu a přepychovou, ze které nese
konsument aspoň jednu miliardu, ne-li více. Neberu
dále v úvahu ohromný vzestup výnosu
dávek u obcí, kde pod nátlakem ministra financí
se zdaňuje voda, elektřina, pivo, kar ty, nájemné,
zkrátka vše, nač si člověk vzpomene.
A konečně neberu v úvahu ani okolnost, že
nedoplatky přímých daní podle závěrečného
účtu za r. 1927 činí přes 4
miliardy a nedoplatky přirážek několikrát
4 miliardy. Neberu v úvahu, že tyto nedoplatky dluží
právě velcí poplatníci, jimž
se slevují daně i přirážky, kdežto
malým se prodávají kozy, šicí
stroje a prasátka. Vezmu-li opět Englišovo
měřítko, pak objektivní škoda,
kterou daně působí, je rozhodně větší
na straně konsumenta než producenta. A razí-li
pan ministr financí heslo: "Pryč s daněmi
obchodovými", razím heslo: "Pryč
s enormním zatížením lidové spotřeby!".
Nemohu se s tohoto místa zabývati celým problémem
nepřimého a přímého zdanění.
Vrhnouti se k útočišti nepřímých
daní je věc velmi svůdná; berou se
z kapsy poplatníka neslyšně, kdežto přímé
daně žádají formální rozkaz.
Není proti nim obrany, kdežto u přímých
daní je zaplaven berní aparát desetitisíci
rekursů. Již Adam Smiths si chválí,
že zdaněná osoba "platí je po částečkách,
když obstarává své nákupy".
Tato neviditelnost svádí k zneužití.
Jestliže srovnáváme poměry v našem
státě s poměry v cizině, vidíme,
že na příklad v Anglii byl poměr daní
přímých a nepřímých
r. 1901, 1902 42.2:57.8, r. 1911, 1912 47.5:52.5, r. 1913, 1914
47.8:52.2, r. 1921, 1922 59.8:40.2. Tedy vývoj zcela opačný
nežli vývoj náš. Vidíme jej však
i v Australii, Kanadě, Spojených Státech.
Ve Spojených Státech na př. činil
poměr přímých daní k nepřímým
před válkou 11:89, v r. 1921, 1922 však 69.4:30.6.
Tedy naprostý přesun k přímým
daním. Uvážíme-li že účelem
postižení spotřebními daněmi
je zachytiti ty, kdož pro nízký důchod
unikají zdanění a uvážíme-li,
že pro nízké minimum daňové je
u nás kde kdo daní postižen, pak zcela jasně
vysvitne nespravedlnost neustálého posunu k daním
spotřebním.