Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Náš zápas proti těžkému nepřímému zdanění není držením teoretických dogmat, ale plyne z prakse. Doklad o tom podává publikace stálé komise při ministerstvu financí. Zatížení spotřeby veřejnými břemeny r. 1925". I když autoři této publikace nepředkládají absolutně platné maximy, přece se dovídáte: "Dělnické rodiny v třídě 2 až 4 tisíce Kč na spotřební jednotku mají zhruba zatížení daní z cukru a tuků 2násobné, u mouky více než 2 a půl násobné, u chleba více než 3násobné, u soli téměř 4násobné, než dělnické rodiny v třídě 8 až 10 tisíc Kč."

Tedy ti nejubožší jsou zatíženi nejkrutěji. Zatížení důchodovou daní a daněmi spotřebními činí tu na 12% důchodu podle oficielního uvedení státního úřadu. Tedy oficielní úřad v ministerstvu financí sám vypočítává, že při důchodu, řekněme 4000 Kč, činí zatížení dělnické rodiny na těchto 4000 Kč daněmi spotřebními s daní důchodovou, bez cel a bez dávek obecních 513 Kč. Račte dovoliti, jak vypadá existenční minimum našeho dělníka, když ze 4000 Kč svého důchodu na daně spotřební a na daň důchodovou musí odevzdati přes 500 Kč? Toto zatížení při důchodu 6000 Kč činí ročně téměř 700 Kč. Jde o to, jak u nás vypadá existenční minimum. Já jsem o této věci mluvil s p. ministrem financí, který mně řekl: "Co je to existenční minimum? To je přece jiné v Čechách a jiné na Podkarpatské Rusi. Je jiné u dělníka, než u úředníka." Já tu věc chápu docela jinak. Zachovati existenční minimum jako minimum daně prosté, znamená zachovati každému člověku ve státě, který pracuje, tolik, aby mohl býti s rodinou slušně živ, slušně se ošatiti a vychovati své dítky. To je princip národohospodářský velice jednoduchý.

Rozpočet na r. 1929 je potud důležitý, že v něm objevují se důsledky naší daňové reformy.

Slavná sněmovno! Strana živnostenská to byla, která z otázky daňové reformy učinila otázku celé existence své strany a prohlašovala při předvolebních kampaních, že až strana živnostenská dostane se k moci, nebudou potom daně platiti, alespoň ne živnostníci. Ve státním rozpočtu na r. 1929 projevuje se věc tak, že všeobecná daň výdělková činí 175 mil. Kč, tedy ani ne o 5 mil. méně, než činila tato daň v rozpočtech předešlých. Tedy ze všeho, co slibovala, dosáhla strana živnostenská toliko, že všeobecná daň výdělková na papíře se ovšem snižuje proti všeobecné dani výdělkové dřívější o 3%, ale toto snížení je pouze zdánlivé, a to proto, poněvadž v důsledku velice ostrých předpisů ukládacích a daňových, základna u všeobecné daně výdělkové stoupá. Tato ustanovení administrativní a trestní jsou tak přísná a přiznání k dani důchodové, resp. výdělkové tak složité, že skutečně jen velice těžko může poplatník uniknouti. Slyšel jsem historii - nevím, zda je správná - že když přišly první archy o předpisech daňových, jeden z našich ministrů se radil s ministrem druhým a řekl mu: Já tomu nerozumím a nerozumí tomu ani můj sekretář. Tito dva ministři dojeli k panu ministru financí a ten prý jim řekl, že těmto archům také nerozumí. Myslím, že je řada poplatníků, kteří nad tou spoustou papírů zůstali úplně bezradní.

Dovolte mně, abych několika slovy promluvil ještě k naší politice obchodní. Při jednání o naše obchodní smlouvy v posledních dvou letech objevilo se množství obtíží, které plynou hlavně ze dvou momentů: jednak, že náš průmysl nemá dostatečného jasna o své celní ochraně, jednak že máme vysoká a nehybná obilní cla. Musíme doznati, že náš průmysl má dnes skutečně značnou celní ochranu. Vedle této celní ochrany, byť jen v několika málo případech, má také ochranu, která tkví v řízení povolovacím a kontingentování dovozu. Mám na mysli na př. automobily. Průmysl je nesporně dostatečně chráněn. To podle mého soudu není chybou. Každý stát chrání a musí chrániti svou výrobu v době, kdy tak činí všechny státy. Ale praktická obchodní politika musí počítati s ochranářskými tendencemi.

Jde však o to, aby výroba počítala s možnostmi vývoje a neustrnula. Po této stránce nemůžeme říci, že by náš průmysl byl skutečně na výši situace.

Slavná sněmovno! Když loni se jednalo v Ženevě o konvenci proti zákazům vývozu a dovozu, byl náš průmysl na prvém místě a ohlašoval nejvíce výhrad. My jsme v Ženevě ohlásili přes 30 výhrad a měli jsme v té věci naprostý rekord. Toto množství výhrad dokazuje, že československý průmysl neustále nedovede se vymaniti z úzkých ochranářských tendencí, přes to, že zástupci našeho průmyslu na ženevské mezinárodní konferenci hlásili se k ideám o obchodní svobodě. Po ženevské konferenci byl Poradní sbor pro otázky hospodářské pověřen studiem materiálu k provedení ženevských resolucí. Akce tato dnes spí a není naděje, že z ní něco bude. Průmysl nemá na ní zájem, poněvadž by musil říci, jak si představuje in concreto soustavu naší obchodní politiky včetně ochrany celní. Kromě několika schůzí nebylo vykonáno ničeho. Nedávno byla v Praze hospodářská konference. Byla: tu pozoruhodná neúčast čsl. průmyslu, který se jí vědomě stranil, aby nemusil vyjádřiti své názory o ženevských resolucích.

V praxi jeví se tyto názory hlavně tím, že čsl. průmysl v jednáních o obchodní smlouvy nevystupuje naprosto programově. Když se letos jednalo o smlouvu s Francií, přijel do Prahy francouzský delegát, který byl vybaven generální plnou mocí. Českoslovenští delegáti měli nepříznivé postavení, protože se musili o každé sebemenší a detailnější otázce dohodovati se zástupci průmyslu, kteří neměli vůbec odvahy k účelné dohodě se státem, který nám dodává především suroviny. Vlna tvoří hlavní část našeho dovozu z Francie. Některé momenty z jednání o tuto smlouvu byly až dramatické, při čemž jsme nestáli právě v posici nejlepší. Při jednání v Paříži se přítomní průmyslníci zdráhali poskytnouti vůbec jakékoli ústupky. Při jednání s Polskem českoslovenští delegáti musili několikráte přijeti z Varšavy k poradám s průmyslem, protože bez souhlasu průmyslu nemohli dáti souhlas k různým formulacím. To jistě neprospívá naší prestiži venku.

Další naší obchodně politickou nesnází jsou fixní obilní cla, k čemuž přistupuje i naše veterinární praxe. V Jugoslavii, jak víte, je úplné rozhořčení pro tuto věc a Jugoslavie prohlašuje, že podobnou praxi, jakou si my zařizujeme při dovozu dobytka, zavede si také, pokud jde o dovoz našich strojů. Tak se hromadí celá řada horkostí a nastává velmi dusná atmosféra pro naše obchodní jednání s Jugoslavií. Obilní cla jsou, jak víte, pevná, nemohou býti snížena pod zákonem stanovenou míru, což má za následek, že jejich význam jako nástroje obchodní politiky je mařen. Naši vyjednavači nemohou ničeho nabídnouti za ústupky rázu průmyslového.

Toto dogma, které hlásáme, odvážil se, jak víte, hájiti i p. ministr Engliš. Započal se svými články v Hospodářské politice a s články v "Lidových Novinách", ale sotva s nimi započal, prohlásili ve "Venkově", že náš p. ministr financí ničemu nerozumí, že žádný prach nevynalezl a p. ministr financí musil býti prý v zájmu státu a nevím ještě v jaké jiném zájmu, zticha.

Slavná sněmovno! Musím poukázati ještě na jednu věc, pokud jde o naše obchodně-politické vztahy. Specielním případem naší obchodní politiky je Rusko. Nemáme s ním smlouvy, ale s Ruskem se obchoduje a obchodovalo by se. Naše oficielní kruhy obchodní a průmyslové maří neustále každý pokus o lepší styk s Ruskem. Loni byl v Praze založen Československo-ruský obchodní ústav. Měl míti název "komora", ale v důsledku zakročení Pražské obchodní komory musil tento název vymizeti. Ústav pracuje; jeho prací byla letošní exposice SSSR na pražském veletrhu, která ukázala, že ruské zboží může míti u nás odbyt a obráceně. Obchod s Ruskem je ztěžován, třeba na druhé straně naše největší průmyslové závody, Škodovka, Vítkovice, Poldina huť, Brno, Bächer atd. mají s Ruskem velmi dobré styky průmyslové a obchodní. Naši střední exportéři nemohou s Ruskem vůbec obchodovati, protože si nemohou opatřiti stejné podmínky jako tyto veliké firmy. Bezesmluvní poměr s Ruskem je naší škodou, jsme Ruskem přehlíženi a v této věci předstihuje nás Vídeň a Berlín. Je skutečně nedůstojno našeho velkého průmyslového a exportního státu, že naše zboží nemůže jíti do Ruska přímo, nýbrž rukama Berlína a Vídně. (Souhlas poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Průmysl sám je pro styk s Ruskem, ale oficielní mluvčí průmyslu se buď vyhýbají diskusi o věci, nebo maří možnost uzavření smlouvy. (Předsednictví se ujal místopředseda Malypetr.)

Slavná sněmovno, resumoval bych svůj výklad o všeobecné části rozpočtu asi takto: Při posuzování celkové hospodářské situace v desetiletí trvání našeho státu musíme klásti důraz na dva momenty: na výrobnost a na distribuci. Srovnávání obchodních bilancí za rok 1926 a 1927 a za uplynulé měsíce tohoto roku svědčí o skutečném konjunkturálním vzestupu naší výroby. Zvýšení aktiva vývozem tovarů r. 1927 o 1 1/2 miliardy proti r. 1926, zvýšení dovozu surovin o 812 mil. Kč a další výsledky r. 1928 jsou předtuchou dalších možností a dalšího vývoje našeho průmyslového podnikání. Ale nesmíme si zapříti - a musíme to zde důrazně prohlásiti - že po druhé stránce, pokud jde o účast práce na výtěžku tohoto rozmachu, bylo Československou republikou během desetiletí jejího trvání vykonáno pramálo, téměř nic.

Základem dalšího průmyslového a hospodářského vývoje našeho státu je hospodářský mír. Ale jak můžeme míti hospodářský mír, když, jak jsem řekl, máme mzdy nedostatečné a není zde dosti ochoty k řešení našich velkých sociálních problémů? Proto, chcete-li míti v našem státě hospodářský mír a chcete-li míti další hospodářský rozkvět celého našeho veřejného i soukromého podnikání, musíte se v celé správě státu říditi maximou: spravedlnost pro všechny a chléb pro všechny, kdož - ať hlavou či rukou - poctivě pracují. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Meissner. Dávám mu slovo.

Posl. dr Meissner: Slavná sněmovno! Mezi mnohé nectnosti, jimiž je nadána vládnoucí koalice, patří také ta, že si libuje ve snižování parlamentarismu. Myslím, že za vlády této koalice měla tato sněmovna velmi zřídka příležitost, aby uceleně a odděleně jednala ve zvláštní debatě o některé ožehavé otázce, ve formě debaty o pilném dotazu. Nemýlím-li se, byl takový případ jen jediný. A zdá se, že v tomto směru je to již systém této koalice. Udá se těžká nehoda, která vyvolá zájem celé veřejnosti i zahraničního světa, vše je obráceno ke sněmovně, co ona k této nehodě, jejím příčinám i prostředkům, jak by se podobným katastrofám mohlo čeliti, řekne, a sněmovna resp. její vládní majorita usnese se, že nemá býti provedena zvláštní debata, k níž by byla soustředěna pozornost a tím vyzvednuta vážnost události, o které se má jednati, nýbrž debata ta je spojena se všeobecnou debatou o rozpočtu.

A tu jsem já do jisté míry na rozpacích, chtěje mluviti k politické stránce rozpočtu, k politice vládnoucí koalice vůbec, do jakého vztahu mám já, veden jsa tímto úmyslem, přivésti svoje vývody k debatě o katastrofě v Biskupské ulici? (Výborně!) Přichází mi tu na pomoc výrok jednoho z čelných politiků koalice, který prohlásil při jedné příležitosti, že tato koalice je "na beton". Možná, že to bude beton z Biskupské ulice a tu mne jedině opravňuje při těch zvláštních způsobech našich parlamentárních debat, abych v souvislosti o nosnosti betonu při stavbách mohl se zabývati problémem nosnosti a pevnosti při stavbách politických.

Zdá se mi, že také stavba vládnoucí koalice, která s velikými nadějemi a s velikou rychlostí byla hnána do výše, která chtěla dosáhnouti nebe, která měla býti postavena z pevného materiálu, trpí těžkou konstruktivní vadou. My jsme byli poslední, kteří bychom byli chtěli posuzovati vládnoucí koalici a její činy jen jednostranně, s hlediska oposičního. My jsme dali již před dvěma lety i později několikráte výraz tomu, že naše oposiční stanovisko k této majoritě nesvede nás k tomu, abychom všechno, co tato majorita činí nebo co ji charakterisuje, kritisovali jednostranně nepříznivě. My jsme měli dobrou vůli s hlediska všeobecné politiky zkoumati a zjistiti, má-li tato konstelace alespoň nějaké plus, které by bylo nutno uznati s hlediska oposice. Ale my, bohužel, čím déle tato koalice je u vesla, tím více musíme přiznati, že i při nejblahovolnější kritice, při nejlepší vůli zůstati objektivními, je možno nalézti jen velmi málo toho, co by bylo lze této koalici připsati k dobru. Tato koalice liší se od dřívější všenárodní koalice ve dvou podstatných bodech. Všenárodní koalice byla jednolitá národnostně, byť i nesoustřeďovala všechny strany československé národnosti, ale ona byla nejednolitá, různorodá, v ohledu třídním a sociálním. Ona neměla proto žádných podstatných rozporů národnostních ve svém středu, ona mohla pokračovati ve vybudování státu, na jehož založení strany všenárodní koalice spolupůsobily, ona měla jen úkol: překlenouti rozpory v otázkách hospodářských a sociálních. Snad by se mohlo všenárodní koalici vytýkati, že byla jednostrannou národnostně, avšak přes ty různé výtky se strany příslušníků jiných národností nelze činnosti všenárodní koalice z posledních let vytknouti nějaké zřejmě agresivní činy proti národnostem menšinovým. Ona nemohla vládnouti ve smyslu národnostních menšin což jest nepochopitelné - ale ona se v posledních alespoň letech svého trvání vystříhala všeho, co by vyvolávalo nějakou zvláštní citlivost menšinových národností, neboť ve všenárodní koalici byly zastoupeny také strany národnostní smířlivosti, které uvnitř koalice tlumily každou snahu po národní agresivnosti.

Zcela jiného ducha jest tato vládnoucí koalice. Ona svým složením jest na zcela opačném pólu. Ona jest národnostně smíšená a sociálně a třídně jednolitá. Snad v zájmu zdravého vývoje bylo by bývalo lepší, aby z jednoho extrému se nebylo přešlo okamžitě k extrému druhému. Snad by bylo bývalo v zájmu zdravého vývoje, aby konstelace, která vystřídala všenárodní koalici, když již byla národnostně smíšenou, nebyla sociálně jednotlitá, nýbrž sociálně smísená, aby nebyla sociálně a třídně jednostrannou. Ale my musíme již počítati s daným faktem a právě tento ráz vládnoucí koalice, že při své smísenosti národnostní není smísena třídně, nýbrž je třídně, hospodářsky a sociálně jednostrannou, je největší závadou a konstruktivní vadou této koalice. Ona způsobila, že spolupráce mezi stranami různých národností, která se do té doby zdála býti přímo nemožnou, byla vykupována nikoli na poli národnostním, nýbrž výhradně na poli hospodářském a sociálním, takže existenci této národnostně smísené koalice zaplatilo dělnictvo sociálně. A to je podle mého přesvědčení těžká chyba, to je veliká újma myšlence spolupráce příslušníků různých národností v této republice. Neboť byl tu vyvolán u dělnictva, v prvé řadě u dělnictva československého, dojem, že spolupráce příslušníků různých národností je v této republice nezbytně spojena se sociálními obětmi dělnictva.

My jsme se nikdy nedívali na občanské strany německé jako na strany idealistické, my jsme jich necenili ani výše ani níže než občanské strany československé. Jsme si docela dobře vědomi toho, že, kdyby čsl. buržoasie měla v této republice trvalou většinu bez socialistů a nepotřebovala dočasné pomoci německé buržoasie, vládla by bez ohledu na dělníky, bezohledným způsobem pro své třídní zájmy. I když jsme byli ve spolupráci s ní, nikdy jsme se netajili tímto přirozeným charakterem naší buržoasie.

U nás není oněch odstínů občanských stran, jako v Německu, nemáme u nás podobné strany, která by se blížila centru, a nemáme žádné strany, která by se rovnala na př. demokratické straně v Německu. Jsme si tedy vědomi toho, že čsl. buržoasie, kdyby na trvalo měla zaručeno, že sama může vždycky vládnout, využívala by své moci tak, jako jí využívá proti dělnictvu a socialistům buržoasie jiných států. A my jsme také německou buržoasii, německé občanské strany aktivistické neoceňovali jinak, jen že jsme se domnívali, že u nich rozhodne zřetel k té okolnosti, že ony jsou stranou národnostní minority, že ony nemají záruky, že vždycky budou u vlády, že následkem toho nesáhnou na instituce demokratické, které jim s jejich třídního hlediska mohou býti sice proti mysli, které by sice potíraly ve svém státě, kdyby byly většinou, ale tam, kde jsou národnostní minoritou, jsou tato demokratická zatížení pro ně větví, na které sedí.

Já bych si nebyl dovedl představiti, aby v Rakousku kterákoliv občanská strana česká, i ta nejkonservativnější, byla připustila zhoršení volebního práva a osekání samosprávy. Ta česká strana v Rakousku i občanská, která by se toho dopustila, byla by bývala nemožná, vždyť naopak vidíme, že to byly občanské strany české, které v Rakousku zcela poctivým způsobem se angažovaly pro dobytí všeobecného a rovného práva hlasovacího. (Výkřiky.)

Já tu nechci hráti úlohu soudce nad politikou německých stran občanských, poněvadž to nepřísluší mně, nýbrž německým voličům. Zmiňuji-li se o této věci, činím tak proto, že mám za to, že politika německých stran občanských v posledních letech mohla citelně poškoditi myšlenku spolupráce příslušníků obou národností, neboť ony svým způsobem politiky, tím že dávaly souhlas k protidemokratickým akcím, že dávaly souhlas k nepěkné agresivnosti v otázkách sociálních proti dělnictvu, u vrstev politicky nedosti vyspělých daly vzniknouti názoru, že tato spolupráce je nezbytně spojena s rázem a akcemi protisociálními. Můj názor byl, neměla-li býti tato myšlenka ani v nejmenším pochroumána, že bylo věcí aspoň těchto stran, nestrpěti nejmenší újmy na demokratických zařízeních a postaviti se co nejrozhodněji, i kdyby srdce uvnitř překypovalo protitřídní snahou a záští, z vyšších důvodů politických proti všemu, co by nějakým způsobem dráždilo dělnictvo československé.

Můžeme konstatovati k svému potěšení, že toto vyciťuje nejen dělnictvo české, nýbrž i německé. Nevím, do jaké míry bude přijata politika německých stran aktivistických s hlediska národnostního, ale tolik smím snad konstatovati, že největší odpor proti ní není z důvodů národnostních, nýbrž jeví se též u německého křesťansko-sociálního dělnictva z důvodů sociálních. Podle mého názoru tudíž, i když došlo k občanské koalici národnostně smíšené, měla to býti konstelace, která, když už není schopna řešiti větší problém ryze národnostní, měla si ukládati reservu, pokud jde o sahání na instituce demokratické a měla býti neobyčejně střízlivou, pokud šlo o sociálně-politické vymoženosti dělnictva.

Máme za sebou období dvouleté. Budoucnost ukáže, co způsobila tato nešťastná a pochybená politika protidělnická. Je to po prvé, kdy v Československé republice máme vládu čistě občanskou. My jsme do tohoto okamžiku nikdy nemohli utvořiti si správnou představu, jak by buržoasie vládla, kdyby nebyla nucena bráti ohled na požadavky dělníků, representovaných socialistickými stranami. Tady po prvé názorně nám bylo předvedeno, nejen co občanské strany všech národností umějí, nýbrž i co chtějí a co by provedly a chtěly provésti, kdyby měly volnou cestu a kdyby nebylo překážek z našich řad.

Chceme-li správně vystihnouti ducha, kterým byla vedena občanská koalice, pak nám stačí vyzvednouti fakt, že se tato majorita obešla bez ministerstva soc. péče. (Výborně!) V dřívějších konstelacích, ať to byla všenárodní koalice nebo konstelace jiná, bylo ministerstvo soc. péče jedním z nejdůležitějších resortů. Při nejmenším mu byla přikládána váha stejně veliká jako jiným resortům hospodářským a zejména oněm resortům, které jsou povolány, aby ex professo hájily zájmy určitých hospodářských vrstev státu anebo tříd, jako je ministerstvo zemědělství pro zemědělce nebo ministerstvo obchodu pro obchod, živnosti a průmysl.

Tentokráte po prvé koalice odstranila ministerstvo soc. péče, (Tak jest!) a nahradilo je ministerstvem pro zamezení soc. péče. (Tak jest! Potlesk čsl. poslanců strany soc. demokratické.)

Nedovedu si představiti, aby bylo v dřívějších majoritách anebo v budoucnosti kdykoli za jakékoli konstelace mohlo ministerstvo zemědělství vůči zájmům zemědělským míti takovou úlohu, jako za této koalice mělo ministerstvo pro zamezení sociální péče. Ministerstvo zemědělství, kdyby byla konstelace jakákoli, kdyby seděl na křesle ministra zemědělství kdokoli, považovalo by za svoji povinnost, hájiti do nejkrajnější meze zájmy zemědělských producentů i při nebezpečí, že by s ohledem na danou majoritu se vším neprosadilo své.

Vzpomínám si na to, že za rudozelené koalice po určitou dobu vedl ministerstvo obchodu příslušník strany agrární, a věru že velmi svědomitě, přes to, že byl příslušníkem strany jiné než obchodní nebo živnostenské, hájil zájmy obchodních a průmyslových vrstev. To je samozřejmou povinností správce určitého resortu ministerstva. A čeho jsme tu byli svědky? Ministerstvo, kdyby bylo ministerstvem soc. péče, muselo by nésti i v této špatné protisociální koalici prapor ochrany slabých v této republice. (Posl. Bechyně: To by musel pan ministr soc. péče míti lepšího náměstka ministerského předsedy!) A místo toho vidíme, že ministerstvo pro zamezení sociální péče neslo prapor protisociální. Vždyť se stalo velmi často, že tato majorita občanských stran byla nucena vrátiti a zlepšiti to, s čím přišlo ministerstvo pro zamezení sociální péče. Jen si, prosím, vzpomeňte na původní předlohu o přestárlých. To byla předloha, se kterou by se bylo ministerstvo soc. péče muselo styděti přijíti před veřejnost. Vzpomeňte si, jakou roli hrálo toto ministerstvo v jednání o sociálně-pojišťovací novelu. Nejen že podalo předlohu, od které potom kde kdo utekl, ale ujednání mezi oposicí a majoritou, když to nešlo vetem, aspoň potutelnou stylisací soustavně mařilo. Nyní zase ohlašuje novou předlohu o přestárlých. Bylo to toto ministerstvo, které, když šlo o kompensaci za škrtnutí XI. třídy ve formě pojištění tak zv. přestárlých, podalo své veto a znemožnilo lepší postavení osob starších 60 let (Slyšte!) a nyní se ukazuje podle novinářských zpráv, co těmto starým ubožákům chce dáti.

Odborná komise vypracovala velmi pěknou předlohu, zlepšující pojištění soukromých úředníků a v tom také žurnalistů. Neříkám, že by tato předloha obsahovala vrchol všech požadavků těchto kategorií zaměstnaneckých, ale ony byly s úpravou odborné komise spokojeny a srozuměny. (Výkřiky: Také zaměstnavatelé!) Jaký byl úkol ministerstva soc. péče, když tu byla předloha, proti níž nebylo s hlediska finančního, hospodářského a politického žádného odporu? Ministerstvo soc. péče by považovalo za svůj úkol, zkoumati tuto předlohu, je-li dosti dobrá pro soukromé zaměstnance a žurnalisty. To by mělo povinnost zkoumati, zda nelze nějakým způsobem tuto předlohu zlepšiti. Poněvadž však nemáme ministerstvo soc. péče, nýbrž ministerstvo pro zamezení soc. péče, tedy toto ministerstvo zkoumalo tuto předlohu, jak by ji mohlo zhoršiti. Není to, promiňte mně to ostré slovo, ostuda, když tato občanská, podle našeho názoru zpátečnická většina teprve má zase zlepšovati ve prospěch soukromých zaměstnanců a žurnalistů to, co ministerstvo pro zamezení soc. péče zhoršilo?

To je charakteristickým znakem, to je symbolem ducha této většiny. Tak by vypadala politika občanské většiny v Československé republice a tak by vypadala soc. péče, kdyby tu nebylo brzdy ve formě cílevědomého dělnictva a socialistických stran! Tak by se v Československé republice vládlo soc. politicky, kdyby tu nebylo zvláštních ohledů a pomyšlení na budoucnost, že socialistů v Československé republice postrádati se nemůže! To je ten symbol této většiny. Zde v tomto ministerstvu se vyjadřoval duch, jakým by tato většina byla vládla, jakým tato většina původně vládla a jakým by tato většina dnes pokračovala ve své vládě, kdyby během doby jí nebyl došel dech, kdyby nepřestalo tlouci srdce a nebyla se stala uvnitř rozháranou a slabou. Vždyť příslušníci křesťansko-sociálních dělnických organisací odborových, českých i německých, byli nuceni zvednouti nejprudší odpor právě proti politice tohoto ministerstva, ačkoliv právě toto ministerstvo bylo by bývalo povinno při nejmenším, když už nebralo zřetele na potřeby dělníků socialistických, přihlížeti k zájmům křesťansko-sociálních dělníků, kteří podporují tuto vládu.

A tak můžeme konstatovati, že tato vládní majorita vyvolává nejprudší odpor v řadách dělnictva. Orgány této koalice se chlubily několikráte, že sluší přičísti k jejímu dobru, že se u nás vyrábí, že je hospodářská konjunktura, že je zaměstnanost. Ale když tuto věc posoudíte s hlediska dělnického, můžete konstatovati trudný zjev, že se dělnictvu přes jeho zaměstnanost, to budiž konstatováno, vede velice zle, ba hůře, že dnes následkem stoupající drahoty, která byla vyvolána zákonodárnými a hospodářskými činy této většiny, mzdy dělnické nestačí. A již dlouho jsme nebyli svědky, tak častých a prudkých hospodářských zápasů o zlepšení mezd jako jsme nyní. Velké mzdové spory kovodělníků, horníků i v jiných odborech ukazují, jak je tíživý nepoměr mezi mzdou a drahotou, t. j. mezi cenou předmětů, jež dělnická rodina musí konsumovati pro své potřeby. Než to se netýká jen dělníků. Což za této koalice vede se hospodářsky a sociálně špatně jenom dělníkům? Což nejsme zase před velkým mzdovým hnutím bankovních úředníků? Což pak mohou si dnes libovati státní zaměstnanci i státní úředníci?

A tu jsem u druhé části, totiž u té, že tato koalice vyvolává odpor proti své sociální a hospodářské politice nejen u vrstev, které ve vládě nejsou zastoupeny, nýbrž i u vrstev, jichž zájmy je povinna hájiti tato koalice a strany v ní soustředěné. Můžeme pozorovati, že důvody ke stížnostem mají nejen dělníci, kteří jsou mimo vládu, ale že všechno to, čím se tato majorita honosila jako úspěchem pro vrstvy, jež hájí, obrací se v pravý opak. Majorita tvrdí, že chce dobro, ale podle Goetheho plodí zlo. Je to jako v oné pohádce o Krakonošovi, který způsobil, že suché listí chudé ženy přeměnilo se zdánlivě ve zlaté listí a ona nesla domů těžký náklad v domnění, že přináší své chudé rodině zlato a druhý den, když kouzlo přestalo působiti, ukázalo se, že je to jen obyčejné, suché, bezcenné listí.

Tato koalice tvrdila svým voličům, že Krakonoš zamíchal její zákonodárnou činnost a že jim přináší zlaté listí. Když uplynula krátká doba a zákony ty vcházejí v činnost, vidí zklamané voličstvo, že to není zlato, nýbrž zvadlé a bezcenné listí. Ukáži to na příkladech.

Představte si - a tím přicházím opět do souvislosti s tematem o postavení dělnictva a zaměstnanectva za vlády této koalice - jak působí onen zákonodárný čin, jímž se koalice tak holedbala a na nějž byla tak pyšna. To je platový zákon a s tím související systemisace. Ten zákon a systemisace měly napraviti těžké křivdy, spáchané na četných kategoriích státních zaměstnanců. Měly odstraniti důvodné příčiny k nespokojenosti u největší části státních zaměstnanců, měly postaviti státní zaměstnance na životní úroveň, která by odpovídala významu jejich práce pro občanstvo a stát.