Posl. dr Viškovský: Slavná sněmovno!
Projednáváme státní rozpočet,
který přesahuje význam jednoletého
rozpočtu a který je zároveň posledním
slovem k prvému desítiletí naší
práce v republice a předmluvou k novému desítiletí
práce další. A s tohoto stanoviska bych si
přál, aby také rozpočet ten byl posuzován.
Toto desetiletí, které právě uplynulo,
bylo velkým hledáním cest, bojem nejen o
chleba, nýbrž také bojem o principy, zápasem
o dnešek a také o budoucnost. Nikdy tento zápas
nebude během 10 let vybojován a dobojován.
Ale dnes můžeme si udělati bilanci této
desetileté práce a říci, že jsme
nic neprohráli, nic nezadali, že stojíme pevně
na svých posicích, že jsme zdravým státem,
že máme důvěru nejen uvnitř,
ale také svého okolí, že plníme
své poslání v Evropě, že máme
svůj respekt, že učinili jsme pokroky ve výchově
svého lidu jak kulturně, tak politicky.
Položili jsme si velký úkol. Vědomě
jsme rozbili Rakousko-Uhersko - a opakuji to - když jsme
seznali, že ono ztratilo své dějinné
poslání či že tomuto dějinnému
poslání se zpronevěřilo, že stalo
se překážkou civilisace svých národů,
překážkou pokroku, vězením národů
menších a že nedovedlo se vybaviti z teorie o
národech panujících a o národech sloužících
a že nakonec pak kleslo na pouhý nástroj německého
imperialismu. De mortuis nil nisi bene; nechci vyvolávati
vzpomínky na to, co jsme zažili my, národ český
a slovenský za Rakouska.
Řekl jsem, že jsme rozbili Rakousko-Uhersko vědomě,
a my se tím netajíme. Učinili jsme tak, abychom
otevřeli cesty zrajícím národům,
abychom uvolnili nové, mladé, netušené,
utajené a utlačené síly hospodářské
a kulturní k dalšímu vývoji. Přinesli
jsme podporu demokracii a přišli jsme také
opříti věc míru. Šli jsme odvážně
do světového zápasu. Zborcené Rakousko-Uhersko
však ukládalo nám také velké
závazky, t. j. zbudovati něco nového a života
schopného na těchto troskách - a my jsme
také poctivě budovali. Na troskách Rakouska
vyrostla republika, naše republika životná, plná
chuti ku práci a k životu. Ale pěstovali jsme
také styky a pečovali jsme o ostatní nástupnické
státy. Měli jsme nejlepší vůli
spolupracovati s nimi a naše zásada trvale byla, že
nemáme žádného zájmu o nezdar
našich států sousedních; i když
jsme byli leckdys zklamáni, zejména Maďarskem,
nedáme se odraditi také pro budoucno od této
dráhy.
Nepřeceňujeme svého postavení v Evropě,
nebyli jsme však a nechceme býti pátým
kolem u vozu ani v Evropě. Nalezli jsme tam své
poslání, t. j. zejména přispívati
podle síly k poválečnému ozdravení
Evropy a bez vášní a nenávisti v duchu
mírových smluv jsme přispívali k plnění
tohoto úkolu, věrni zejména spojencům
svým a vedeni snahou odkliditi napětí každé
a všude.
Kdo chce organisovati a zlepšovati, musí v prvé
řadě začíti od sebe. My jsme tak činili.
Poukazuji na naše stanovisko a naši práci k vyřešení
otázek národnostních a náš poměr
k národnostním menšinám. My, malá
Evropa, vytvořili jsme si a vybojovali své národnostní
Locarno, provedli jsme vyrovnání, na kterém
troskotalo Rakousko, via facti prací a zájmovým
sblížením. Provedli jsme je následkem
železné nutnosti národů v této
republice, pomoci sobě sami v zápase existenčním.
Demokracie a společné zájmy lidu zvítězily
tu nad národními rozpory.
Mluví se o problému organisace Evropy a myslím,
že ve chvíli, kdy se díváme na otázky
nejen s hlediska jednoho roku a rozpočtu jednoročního,
nýbrž s hlediska většího období,
díváme-li se do budoucna nejméně desetiletého,
máme právo při této příležitosti
také o těchto otázkách promluviti.
Heslo a program "Paneuropa" a podobné diskutují
se, ačkoli se u nás pokládají za vidinu,
kdežto v Americe velké spojení politické
ve velké celky se stalo skutkem. Po válce státy
nejprve byly odkázány se svými starostmi
na sebe samy, zvláště když postiženy
byly velmi citlivě nezaměstnaností, nedostakem
odbytu, všemi těmi nebezpečími hospodářskými
a sociálními, která s těmito zly jsou
spojena. Nastala v Evropě recidiva k ochranné politice
a hospodářskému isolování jednotlivých
států, důsledek to zoufalého zápasu
sebezáchrany. Heslo: Zachraň se každý
sám, jak dovedeš - bylo po řadu let vůdčím
heslem hospodářské politiky. To způsobovalo
útěk od vyšších met a od vyšších
celků. Nutno však jistě pomýšleti
zvolna na návrat k politice hospodářské
a obchodní vyššího stylu.
Evropa žila a žije, jak jsem pravil, v obchodní
politice z ruky do úst. Bije jednoho, aby žil druhý
sám. To je dílo pro destruktivní živly,
jímž se navzájem zeslabujeme a jímž
živíme nepřátele pořádku,
proti kterým by byl býval a je čas se spojiti.
Ne-li Panevropa, tedy aspoň ochrana proti společnému
nebezpečí, ať se toto společné
nebezpečí jmenuje bolševismus nebo jinak. Rozumná
politika mezinárodní dělby práce,
směny jejich produktů, to je pravá cesta,
která vede z dnešní situace. Hospodářské
vzájemné ubíjení, to je cesta, která
vede zpět. My jsme sami na svém těle, bohužel,
pocítili dosti bolestně důsledky této
politiky, a já chci poukázati jenom na jeden z očividných
a citelných příkladů podobné
politiky.
Chci poukázati, co republice naší bylo způsobeno
anglickou politikou cukerní. My jsme důsledky této
anglické politiky pocítili dvojnásobně.
Pocítili jsme je velmi bolestně jednak s hlediska
hospodářského, jednak také jakožto
spojenci. Chápu zájem Anglie na vlastní produkci
cukerní, ale nejsou to dnes jen materielní zájmy,
které by měly býti vůdčími
v politice vzájemných styků mezi jednotlivými
státy. My - republika Československá - jsme
ve značné nevýhodě proti anglickému
zkonsolidovanému starému státu, neboť
vedeme teprve zápas o svou existenci. My jsme teprve rodícím
se hospodářským celkem. Anglie ovšem
má právo poukazovati na prospěch svůj,
který hájila ve věci cukerní, ale
my nepochybně utrpěli jsme mnohem větší
škodu ve věci cukerní, nežli Anglie mohla
získati ze svého kroku hospodářských
prospěchů. A jestliže posuzujeme tuto věc
ne pouze s hlediska poměrů obou států,
které zde jsou zúčastněny, nýbrž
s hlediska vyšších celků, s hlediska evropského,
pak musím říci, že tato celá
aféra hospodářská znamená pasivum
evropské. Může si dovolovati Evropa častěji
takovýto luxus vzájemného hospodářského
poškozování, luxus neshody a luxus disharmonie?
Nemá dosti napomenutí a mementa, zejména
z Ameriky? Amerika, která před 400 lety byla ještě
pustinou bez kultury, kterou obývali divoši, před
100 lety kolonií bez politické samostatnosti, bez
politického významu, před 50 lety ještě
zpola stát otrokářů, dnes stojí
na vrcholu politické moci světa, jest rozsudím
v Evropě, jest na vrcholu bohatství a technického
pokroku, jest politicky sjednocena, pacifikována a opřena
o silnou demokracii. Naproti tomu Evropa při své
nepoměrné kulturní výši je politicky
a hospodářsky stále ještě churava.
Co pomáhá jí veškerá stará
kultura, ta její veliká pýcha? Zní
to jako paradox, ale řekl bych, že tato stará
kultura je zároveň velkou přítěží
a velkou slabinou na její další dráze.
Amerika prožila radikální politický
přerod, veliké sjednocení, probojovala se
k rozhodné demokracii, zatím co my ještě
úpěli pod feudalismem, ona skokem od otrokářství
dostala se k veliké demokracii, nezatížená
tím, co tížilo nás tradicemi dřívějších
věků, rozvinula své síly, sjednotila
se ve veliký územní celek, bránící
válkám, zabezpečující trvalý
mír. Podporuje závodění duchů
a rozpětí pracovních sil, nenadržuje
prostřednosti, nezná sentimentality, nezná
byrokratičnosti, kastovnictví a jiných slabostí
Evropy, má snad své stinné stránky,
ale převahu stránek dobrých. Má vždy
smysl pro sílu a volnost v hospodářském
zápase, v podstatě je státem zdravým
až do svých kořenů. A Evropa? Vedeme
a vítězíme v Evropě v duševním
zápolení, ve vědě a v umění,
ale podléháme v hospodářském
boji. Proti skvělé organisaci kapitálu a
práce v Americe ustupujeme stále v soutěži
do pozadí. A to, slavná sněmovno, neplatí,
jak často se uvádí, pouze pro zaměstnance,
nýbrž také pro zaměstnavatele. Před
100 lety Amerika byla vzdálena od nás celé
měsíce, dnes týden a brzy bude vzdálena
dny a desítky hodin. A s tím musí Evropa
již počítati. Dnes každá slabost,
každá zaostalost je osudným nebezpečím.
Proti nejvyššímu rozpětí sil z
oné strany nelze postaviti methody, které chrání
slabost, prostřednost, bojácnost nebo netečnost.
Amerika proti Evropě, to znamená práce proti
práci, podnikavost proti podnikavosti, odvaha proti odvaze.
Proti odvaze nemůžeme postaviti pouze ochranářství,
sentimentalitu nebo humanitu, třeba tyto věci měly
své světlé stránky. Panevropa nebude
ovšem hned a také nechci ji kázati, ale Evropa
musí se přeučit. Amerika nebude vždy
Evropě dobrá jen na půjčování
peněz, nýbrž také na vypůjčování
dobrých pracovních a myšlenkových method
a podnikavosti.
Dovolte, abych přistoupil několika slovy k našim
poměrům vnitropolitickým. Deset let jsme
se učili státnickému umění,
10 let jsme vychovávali národ, 10 let jsme zkoušeli,
hledali cesty a methody politické, bloudili jsme a zase
nalézali své cesty. Byli mezi námi netrpělivci,
pesimisté, ustrašenci, snad také zlomyslníci
a svůdcové, kteří nám našeptávali
o oktrojích a diktatuře, o oligarchii, otravovali
naše ovzduší podobnými svody. My jsme
odolali těmto lesklým vidinám, které
ve svých důsledcích mohou vésti jen
k nebezpečným propastem. Zůstali jsme věrni
demokracii, zachovali jsme ji a odevzdáváme ji dnes
budoucímu desetiletí čistou a neporušenou.
Vyzkoušeli jsme demokratické methody na svém
vlastním státě v choulostivých dobách,
kdy problémy se valily, kdy narážely na sebe
principy, kdy prodělávali jsme těžké
zkoušky ohněm, ale demokracie přece k naší
radosti obstála. Strážci naší demokracie,
náš první president republiky a hlava vlády,
nynější ministerský předseda
Antonín Švehla uhájili ji v těžkých
a osudných chvílích. Švehla,
muž kompromisu, zůstal vždy nekompromisním,
kdykoli šlo o věc demokracie. Stal se vášnivým
ochráncem demokratických method, ale také
mistrem demokratického politického umění.
Jeho demokratické methody vládnutí zůstávají
také trvale majetkem celého našeho státu,
politickým bohatstvím naší republiky.
Vždy bude k nim znova saháno. On prorazil demokracii
trvale dráhu a zabezpečil jí místo.
Jsou obdivuhodny výsledky jeho demokratických method
v uplynulém desetiletí naší republiky
a je na místě, abychom si uvědomili, proč
dosáhl Švehla svými methodami těchto
úspěchů, proč přímo
fascinoval své okolí i své politické
odpůrce, odkud tyto úspěchy. Již důvěra
v jeho dílo, kterého se ujal, vždy zajišťovala
mu předem úspěch. Byla to v prvé řadě
okolnost, že on nikdy neustoupil, když běželo
o dobrou věc a potřebu státu. Byla to ta
okolnost, že on ujal se vždy a jedině věcí
dobrých a skutečně dosažitelných,
a bylo to zejména to, že on splnil vždy důvěru
k němu, že nikdy neopustí půdu demokratických
metod. To mu vyneslo onu pověstnou autoritu, které
také děkujeme za tolik vynikajících
a úspěšných děl, vyřešených
v uplynulém desetiletí našeho státu.
Těžce ho postrádáme mezi námi.
Toužíme po jeho návratu do aktivního
politického života. (Výborně!) On
je budovatelem dnešní většiny, dnešního
režimu. Ať cokoli se namítá s kterékoli
strany, to dlužno konstatovati, že také tento
režim zůstal věren principu demokratickému,
k němuž připojil ještě nový
princip, t. j. sblížení národů
k aktivní spolupráci ve státě. Švehla
uvedl ad absurdum názor o nemožnosti více většinových
kombinací, který tradován byl řadu
prvních let v naší republice, aby dokazována
byla politická slabost této republiky. A on přispěl
tím také ke zvýšení důvěry
politické a hlavně ke zvýšení
politické morálky u nás. My jsme si oddechli,
když zvěděli jsme, že republika není
odkázána na jedinou možnou většinovou
kombinaci, že není živa pouze z milosti některého
směru nebo jediné strany.
Mluví se o střídání většin
a pro střídání většin
v našem státě. Jako průlom máme
již svoji reservu, možnost jiných kombinací,
a nelekáme se tedy možnosti střídání
většin. Na různých stranách při
různých situacích byly diskutovány
a uvažovány různé politické většinové
kombinace a zkoušena vynalézavost v tomto oboru. Zejména
však nejvyšší cena byla vypisována
na možnost kombinace, která by vylučovala hlavně
naši stranu z většinové práce.
Toto Kolumbovo vejce však nebylo dosud nalezeno a postaveno
na hlavu, a to proto, poněvadž Kolumbové nerodí
se každý rok ani u nás, ani mimo naši
republiku. Tito pánové, kteří počítali
s eliminováním naší strany z politické
většiny, měli by si vzíti příklad
z oněch událostí na Poříčí
a usouditi, jak nebezpečno je stavěti mohutná
tělesa na slabé nohy, na slabé pilíře.
Ve státě musí platiti problém "spojovati
a ne "vylučovati", zejména ne zeslabovati
jeho spodní konstrukce. Tomu bych rozuměl a v tom
se také s jinými srozumíme.
Dva roky trvá vláda tohoto režimu, téměř
tři roky trvá dnešní spojenectví.
Je čas snad, aby bylo vystřídáno?
K čemu tato netrpělivost? Soudím, že
nejlepší vláda a režim je vláda
a režim nejstálejší.
Je potřebí, aby obyvatelstvo mělo víru
v režim. Jestliže se mluví dnes o stabilisování
v našem státě, pak bych byl první, který
by mluvil nejen pro stabilisaci hospodářskou, nýbrž
také pro stabilisaci politickou a pro stabilisaci režimu.
Stabilita, toť také vlastně největší
legitimita. Nechceme ztrnulosti, a také ne překotnosti
a stálé nejistoty režimu. Politická
stabilita, to je také důležitá hodnota
ve státě a má také velkou cenu hospodářskou
jako opora a východisko hospodářské
podnikavosti. Naopak nejistota režimu demoralisuje občanstvo
a demoralisuje podnikatele, je zjevnou půdou dobrodružnosti.
Nepopírám, že je žádoucno další
vnitřní zcelování většiny
a přál bych si, aby tento proces činil další
a další pokroky. K tomuto povede nás další
společná práce a také výsledky
této práce. Většina musí se vždy
semknouti ve vyšší celek a tento celek a toto
semknutí musí také býti cítiti.
Musí se spíše skládati ze stran, než
na strany se rozpadati. Musí také zmizeti vzájemná
žárlivost stran na úspěch strany druhé,
místo toho musí zavládnouti trvalá
loyalita, snaha po společném úspěchu.
Musí tu býti cítiti solidární
odpovědnost. A to všecko je možno při
trvalé a klidné spolupráci, ne však
tehdy, když neustále hoří půda
pod nohama, když hrozí krise a nebezpečí
rozpadu. Takovou většinu si přejeme: stojící
pevně ne na židli o třech nohách, nýbrž
většinu interně, navzájem dohodnutou,
mající vždy připravený svůj
program, ne program na celá půlstoletí, ale
také ne program na zítřek nebo na týden,
z ruky do úst. (Výkřiky posl. Bechyně.)
Hlavní činnost většiny není absorbována
starostí o sebe, neboť úkolem většiny
není držeti sebe a vládu, nýbrž
držeti stát. Dokud taková většina
nebude zaručena, nedáme se zlákati teoriemi
o střídavosti ve státním režimu,
naopak budeme posilovati to, co tu je, ve smyslu zásad
a myšlenek, které jsem uvedl. Také je potřebí,
aby ona míra snášenlivosti, která je
podmínkou spolupráce většiny, přenesla
se také na ostatní veřejný život
a styky stran i mimo parlament, zejména však také
na náš tisk, neboť není myslitelno, abychom
společně budovali, když pod nohama béře
nám někdo jiný sotva postavené základy
a stavební lešení.
Uplynulých 10 let znamená ohromnou náplň
úkolů. Byly doby, kdy s obavami bylo sledováno
kvapné, horečné tempo pracovní, kdy
parlamentní stroj chrlil zákony, které veřejnost
sotva stravovala. Bylo raděno k rozvaze a uklidnění
tohoto tempa - a přišlo také uklidnění.
Přišel časový rozvrh úkolů,
ale proto nemáme žádného důvodu
k odpočívání a ke ztrátě
času. Právě tak, jako nelze doporučovati,
abychom předbíhali problémům a době,
tak nemůžeme se dáti předcházeti
problémy a událostmi a dáti se jimi překvapovati.
Občanstvo chce míti garancii, že parlament
a vláda je vždycky na stráži, jinak vzniká
ovzduší paniky a nedůvěry. Třeba
tedy viděti včas problémy a je řešiti.
Životní problémy lidu nedají se ukládati
byrokraticky do zásuvek psacích stolů a také
nemohou býti umlčeny. (Výborně!)
Velké otázky životní nečekají
na vládu ani strany, nýbrž razí si cesty
samy a porážejí, co jim překáží.
Toho jsme si také plně vědomi. Měli
jsme jistý pocit, že jsme byli poněkud zdrženi
a že jsme byli poněkud pozadu na orloji času,
když jsme vyřizovali některé otázky
ne naší vinou, ale právě vleklým
projednáváním těchto otázek
a zasahováním obstrukce při projednávání
otázek velmi důležitých.
Byly to otázky aktivování veřejné
správy, byla to také otázka cukerní,
které vyvolaly obavy ze svých předpokladů.
Otázka cukerní byla jistým takovým
mementem. Tu vyvolána byla v jistých kruzích
odvaha, řešiti tyto otázky svépomocně
a suplovati státní autoritu. Většina
i vláda odmítly rozhodně usurpaci tohoto
práva při tomto pokusu. A bylo jistě na čase,
aby se tak stalo, neboť bylo by velmi nebezpečno,
kdyby podle podobného příkladu se řídil
druhý anebo také třetí. Kdyby každý
řešil podobným způsobem problém
státní sám, pak bychom šli vstříc
zmatkům. V tom viděli jsme právě útok
na státní autoritu, třeba snad ne zamýšlený,
bránu k bezvládí a zmatkům, a proto
s největší rozhodností proti tomuto
pokusu jsme se postavili. Věc byla včas zachycena,
autorita byla také plně zachráněna
a veřejnost nabyla důvěry ve své orgány.
Podobné pokusy také pro příště
tímto příkladem budou odvráceny.
Vítám také rozhodnutí o vypsání
voleb do okresních a zemských zastupitelstev. Průtahy
další mohly by způsobovati jenom škody
hospodářské a velkou ztrátu pracovních
sil, zejména v naší autonomii. Veřejnost
musí věděti a cítiti, že neutíkáme
od zákonů a usnesení a nesmí si zvyknouti
čítati s tím, že lze provádění
zákonů zmařiti odklady. To by bylo špatnou
politickou výchovou. My jsme vyřídili ožehavý
problém sociálního pojišťování.
Sociální pojišťování bylo
prohlášeno se stran socialistických za tabu,
za něco naprosto nedotknutelného a byli jsme varováni
před každou reformou dosavadního zákonodárství
o pojišťování sociálním.
A hle, během projednávání ukázalo
se, kolik důležitých věcí třeba
opraviti a potřeba ještě doplniti v sociálním
pojišťování. Ukázalo se, že
náš podnět k revisi zákonů o
soc. pojišťování přinesl neobyčejné
výhody samému dělnictvu. A oni dělníci,
kteří od 1. ledna 1929 budou platiti nižší
příspěvky... (Posl. Johanis: To osnova
původní neměla!) My se postaráme
o to, aby tato věc byla včas vyřešena
- až dělníci 65letí se sto příspěvkovými
týdny budou moci již vstoupiti v požívání
renty, což by nebylo možné bez této revise,
až vdovy 65leté bez průkazu invalidity budou
moci požívati od 1. ledna renty starobní, až
sirotci budou dostávati místo jedné pětiny
jednu čtvrtinu renty jakožto zákonný
příspěvek, až ženy vdávající
se budou dostávati odstupné, až nastoupí
také důsledky jednotné úpravy karenční
doby při nemocenském pojišťování,
pak dělnictvo také pozná dosah tohoto našeho
"zločinu", ke kterému rádi se přiznáváme.
Pánové postavili se ve svém zápase
zejména s největší rozhodností
proti myšlence parity. Nechci při této debatě
příliš široce rozváděti
celý problém, chci konstatovati jen tolik, že
vedle dělnictva, které právem má veliký
zájem na úpravě sociálního
pojišťování a nejen na úpravě,
nýbrž i na jeho provádění, jsou
zde ještě jiní činitelé, že
je tu stát a jsou tu zaměstnavatelé, kteří
mají nemenší zájem na tom, aby sociální
a nemocenské pojišťování prováděno
bylo naprosto korektně, správně v duchu zákona
a politicky nestranně.
Neličte, pánové, ve veřejnosti zaměstnavatele
stále jako někoho, kdo chce ráno k snídani
a k večeři snísti jednoho dělníka.
Dnes zaměstnavatelé vědí, co znamená
dobrý dělník, co znamená jeho zdraví
a jaký zájem má míti na jeho zdraví.
A ujišťuji vás, že tím, že přivedete
do správy zaměstnavatele, přivedete velmi
důležitý element, který se bude starati,
aby pojišťování bylo řádně
vedeno. Ale také získáte pro sociální
a zejména nemocenské pojišťování
nyní zájem a spoluodpovědnost celé
veřejnosti, neboť až dosud veřejnost dívala
se na věc sociálního a hlavně nemocenského
pojišťování jako na věc, za kterou
není odpověden nikdo jiný než zástupci
dělnictva, sedící ve správách
nemocenských pokladen. Od 1. ledna budou tam seděti
také zástupci zaměstnavatelů, oni
budou míti svoji odpovědnost, oni budou tuto odpovědnost
cítiti, a věc nemocenského pojišťování
stane se věcí veškerého obyvatelstva,
odpovědnost za ně bude ležeti na srdci celému
obyvatelstvu. To získáte jako veliké plus
a právě tuto věc ztráceli jste tím,
dokud veřejnost mohla a směla souditi, že pojišťovny
nemocenské jsou jen věcí dělnictva,
jejich správy a že do této věci oni
nemají co mluviti a nemají za to odpovědnost.
To je důležitá věc. A ta parita, ta
hrozná parita, o které jste mluvili a kterou jste
vytýkali jako felonii stranám občanským!
Podívejte se, jak působí v Ústřední
soc. pojišťovně, co hrozného stalo se
v této Ústřední sociální
pojišťovně, co může dělnictvo
proti této Ústřední soc. pojišťovně
namítati, jaké maličkosti mohou vytýkati
tomuto ústavu, ve kterém parita jest zavedena! A
hle, pánové, Ústřední soc.
pojišťovna vytvořila komisi, která studovala
věci v soc. pojištění a připravila
velký elaborát pro revisi tohoto pojištění.
My jsme tento elaborát uvítali jako neobyčejně
cenný materiál pro revisi soc. pojištění,
ale také vy jste z největší části
se odvolávali na tento elaborát. A tento elaborát
jest jedním z nejdůležitějších
základů revise, kterou jsme právě
provedli, a která přinesla tolik výhod, o
kterých jsem mluvil, samému dělnictvu. Projednávání
soc. pojištění přineslo jistou potěšitelnou
ukázku spolupráce majority s oposicí. Já
sám těšil jsem se z tohoto slibného
náběhu a tato spolupráce přinesla
také nepochybně své výsledky, kterých
ani vy nemůžete popírati, ale, bohužel,
tato spolupráce neobstála až do konce. A mám
pocit, že nebylo třeba tohoto obstrukčního
záchvatu, aby tak konec pokazil onen slibný začátek.
Přes to všechno tuto obstrukci nepodceňuji,
ať již přinesla politický úspěch
anebo neúspěch, ona nikdy nebyla na škodu a
v prvé řadě přinesla úspěch
věci samé. O jeden balvan máme méně
na cestě ke konsolidaci.
V debatě mluvilo se o aktivování veřejné
správy a zejména také o zákonu na
úpravu finančních poměrů samosprávných
svazků. Byl to zejména p. dr Meissner, který
v debatě vytýkal většině, že
dusí samosprávu touto finanční úpravou.
Ale já se ptám, kdo zavinil a kdo způsobil,
že bylo třeba této úpravy? To byl ten,
kdo nehospodařil racionelně v samosprávě,
kdo nehospodařil dosti svědomitě, kdo způsobil
a kdo navršil ty ohromné dluhy samosprávné
a kdo způsobil nemožné samosprávné
přirážky. A ptám se: je vinen lékař,
který musí zavésti přísnou,
byť velice nepříjemnou životosprávu
tomu, kdo hřešil léta na svém zdraví
nebo který dokonce musí zasáhnouti nožem
do nemocného těla? My tuto odpovědnost, pánové,
odmítáme v této věci plně.
Pan dr Meissner v této debatě mluvil také
o praktických důsledcích nových berních
zákonů a kreslil nám velice smutnou perspektivu
ohromného zatížení poplatnictva novými
přímými daněmi v nové úpravě.
Chci zde s největší jasností a rozhodností
prohlásiti, že budeme velmi bedlivě a přísně
sledovati vše, co v tomto oboru naše berní administrativa
bude prováděti, a že budeme důsledky
berní reformy v praksi velmi bedlivě zkoumati, zejména
však, že se co nejrozhodněji postavíme
proti fiskálnímu duchu při provádění
těchto zákonů.
My jsme, pánové, byli ti, kteří první
dali podnět k tomu, aby byly zmírněny berní
sazby všech přímých daní, ale
zároveň jsme prohlásili, jestliže berní
sazby byly sníženy na míru snesitelnou, že
je povinností občanstva, aby daně také
přiznávalo a platilo. A my neodvoláváme
z tohoto stanoviska ničeho, nikdy nebudeme učiti
své obyvatelstvo, aby zatajovalo příjmy a
výdělky, nýbrž budeme je učiti
poctivému přiznání. Na druhé
straně však budeme musit žádati, aby jim
bylo měřeno spravedlivě se strany berních
orgánů. (Výborně!) Ale jestliže
jsme se snažili, abychom zmírnili berní sazby,
a to všem bez rozdílu, a jestliže jsme upravovali
zásady o ukládání berní, nebyla
u nás snaha upraviti ty zásady tím způsobem,
aby velcí poplatníci, jako to bylo dříve
a dosud, mohli nám se svými příjmy
a zisky utíkati. Něco podobného v naší
republice nebudeme nikdy podporovati a nechceme nikdy trpěti.
Tím méně však mohli bychom trpěti,
aby fiskální provádění berních
zákonů svůj berní šroub obrátilo
proti poplatníku malému a nechalo utíkati
poplatníka velkého. Ale my jsme také zabezpečili
v berních zákonech berní autonomii a tuto
berní autonomii jsme nejen obnovili - ona byla již
téměř mrtva - nýbrž také
jsme ji nově vybudovali. A jestliže jsou zde obavy,
že některé druhy přímých
daní, zejména také daň důchodová,
daň výdělková, jsou šroubovány
nespravedlivě vysoko, pak se také musíme
podívati na činnost těchto daňových
komisí a také na to, jak příslušníci
jednotlivých tříd stavovských uplatňovali
princip spravedlivého rozvrhování daní
v těchto daňových komisích. (Výborně!)
A uvidíme, nejsou-li tu snad závady nějaké
třídní politiky, která se vloudila
i do těchto daňových komisí. Tyto
věci budeme zkoumati, a já nechci činiti
úsudek dříve, dokud jsme si nezjednali materiál,
ale nikdy tuto věc nepustíme se zřetele.
(Předsednictví převzal místopředseda
Slavíček.)
Pánové, pak jest zde ještě jedna věc:
Kam plynou a pro jaký účel se předpisují,
po případě snad také fiskálně
zvyšují tyto daně, ač fiskalismus nebudeme
nikdy hájiti? Na potřeby státu! A tyto potřeby
státu jsou pořád ještě velké.
Kdo to byl, který hlásal omezení státních
rozpočtů, státních potřeb,
který hlásal myšlenku spoření?
To jsme byli my a této myšlence spoření
ve státním rozpočtu, ve státních
výdajích zůstáváme nadále
věrni, v tom zůstáváme konsekventními.
Že nemůžeme škrtati rozpočty kulturní
a podobné, toho jsme si vědomi. Vy byste jistě
také odporovali, kdyby se někdo odvážil
škrtati potřeby sociální. Nikdy nás
to nenapadlo. Sledujte, pánové, rozpočet,
zdali bylo něco škrtnuto z rozpočtu pro sociální
péči. Ale musíme spořiti, budeme spořiti
a také spoříme.
A já se táži, který režim pro úspornost
a pro to, aby stát nepotřeboval své daně
zvyšovati a fiskálním způsobem je šroubovati,
učinil více, zdali to byl režim náš,
či zda to byly režimy jiné? (Výkřik
posl. Bechyně.)
Mluví se o stabilisaci rozpočtu. Také tento
proces stabilisace rozpočtu není a nemůže
během několika let býti ještě
dokončen. Napřed musíme zabezpečiti
trvale rovnováhu v našem rozpočtu. Ale tato
rovnováha, kterou rozpočet již po tři
léta nejen formálně, nýbrž i
materielně vykazuje, je zjednána a vykoupena jednak
mimořádnými příjmy, na druhé
straně pak škrcením jistých výdajů,
a to na oněch místech, kde tyto příjmy
nejsou trvale udržitelné ve své nynější
formě a ve svých pramenech, anebo kde trvale nemůžeme
toto škrcení státních výdajů
bez vážné újmy zejména našeho
hospodářského vývoje udržeti.
Příjmy trvale neudržitelné, zatěžující
produkci a export, jsou pak: dopravní daň nebo daň
obratová, kterou na př. nyní pro obtíže,
které tyto daně našemu exportu působí,
chceme částečně také exportnímu
průmyslu slevovati. Dále jsou to některé
zvláště odiosní dávky, které
jsou spojeny s velikou vybírací režií
anebo se šikanami. Chci se na př. zmíniti o
odiosní dani z porážek, pro jejíž
odstranění již dlouho pracujeme a bojujeme.
Ale na druhé straně jsou to i výdaje, které
musíme škrtiti, zejména týká
se to škrcení hospodářských investic.
Hospodářský život žádá
od nás kategoricky uvolnění investiční
činnosti. Poukazuji na př. k elektrisaci, k našemu
vodnímu hospodářství, ale zejména
k dopravnictví, k našim drahám, neboť
zkušenosti ukazují, že jak bezpečnost,
tak i plné rozvinutí a ovládnutí úkolů
státních drah vyžaduje zajištění
drah novými investicemi, rozšíření
vozového parku atd. Těchto prostředků
nelze zadržovati našemu dopravnictví.
Před tím však musíme si prodisputovati
principielní otázku organisace a racionalisace správy
státních drah, neboť nelze trvale investovati
a při tom trvale udržovati stálou pasivnost
státních drah a jiných státních
podniků. Musíme se konečně dostati
v těchto věcech dále než k teoretickým
úvahám. Otázka státních podniků
musí býti zrale uvážena v souvislosti
s touto investiční akcí. Ovšem nemůžeme
a nechceme se vzdáti výsostných práv
státních zejména v dopravnictví, nemůžeme
však za jejich udržení platiti každou cenu,
zejména cenu trvalé pasivity, neboť stát,
který vyřešením tohoto problému
uspoří každoročně veliké
deficity, může pak tyto úspory věnovati
na podporu hospodářského života, který
této podpory má nutně potřebí.
Moji kolegové z republikánského klubu promluví
ještě o celé řadě jiných
problémů, zejména také hospodářských
problémů našeho zemědělství,
promluví zejména a našich potřebách
s hlediska ochrany našeho dobytkářství,
o potřebě ochrany malého člověka
živelním pojišťováním atd.,
nechci tedy o této věci více se šířiti.
Ke konci chci říci toto: Souhlasíme s tímto
jubilejním budgetem, budgetem naší stabilisace,
který přináší novou mízu,
nové síly pro naši státní konsolidaci
a pro další dílo našeho vybudování.