Místopředseda Slavíček (zvoní):
Listina řečníků k povšechné
rozpravě jest vyčerpána. Jest tedy tato rozprava
skončena.
Uděluji slovo panu zpravodaji posl. dr Hnídkovi
k doslovu.
Zpravodaj posl. dr Hnídek: Slavná sněmovno!
Poněvadž v rozpočtové debatě
bylo proneseno mnoho podnětů, mnoho výtek
a námitek proti rozpočtu, o nichž bude nutno
promluviti, prosím, aby mně bylo dovoleno proti
těmto výtkám obhájiti rozpočet
na konci debaty specielní, a prosím, aby návrh
rozpočtu, jakož i finančního zákona,
jak vyšel z rozpočtového výboru, byl
vzat za podklad rozpravy podrobné.
Předseda (ujav se předsednictví
- zvoní): Podle §u 53 jedn. řádu
hlasuje se po skončené rozpravě povšechné
o tom, má-li osnova, a je-li několik osnov, která
z nich má býti základem rozpravy podrobné,
když se předem bylo hlasovalo snad o návrhu
na přechod k pořadu schůze.
Návrh na přechod k pořadu podán nebyl.
Dám tudíž nyní hlasovati o návrhu
pana zpravodaje, jejž učinil v doslovu, aby osnova
státního rozpočtu a finančního
zákona podle zprávy výborové byla
vzata za základ rozpravy podrobné.
Prosím pány poslance, aby zaujali svá místa.
(Děje se.)
Sněmovna je schopna se usnášeti.
Kdo souhlasí, aby osnova státního rozpočtu
a finančního zákona vzaty byly podle zprávy
výborové za základ rozpravy podrobné,
nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Sněmovna se tedy usnesla přejíti
k rozpravě podrobné na podkladě osnovy
doporučené zprávou výborovou.
Před tím učiním některá
presidiální sdělení.
Prosím pány poslance, aby neopouštěli
svá místa.
Posl. Zápotocký, dr Stern a soudr. podali
podle §u 46, odst. 2 jedn. řádu návrh,
aby se ministr vnitra dostavil do schůze posl. sněmovny,
v níž bude tento návrh odhlasován, a
podal zprávu, jaká opatření učinil
ve věci řádění policie vůči
účastníkům pohřbu obětí
poříčské katastrofy dne 16. října
t. r.
Návrh opatřen jest předepsaným počtem
podpisů, vyhovuje jednacímu řádu a
dám o něm rozhodnouti bez rozpravy prostým
hlasováním.
Kdo souhlasí s návrhem posl. Zápotockého,
dr Sterna a soudr., aby se pan ministr vnitra dostavil do schůze
posl. sněmovny a podal žádanou zprávu,
nechť pozvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh jest zamítnut.
Posl. V. Beneš žádá o udělení
dovolené od září do konce listopadu
1928 pro studijní cestu do Spojených států
amerických.
Navrhuji udělení této dovolené.
Kdo souhlasí s mým návrhem, nechť pozvedne
ruku. (Děje se.)
To je většina. Navržená dovolená
jest udělena.
Budeme pokračovati v projednávání
pořadu.
Zpráva výboru rozpočtového o vládním
návrhu (tisk 1750) státního rozpočtu
republiky Československé a finančního
zákona pro rok 1929 (tisk 1813) a rozprava o prohlášení
ministra financí, učiněném ve 158.
schůzi posl. sněmovny dne 7. září
t. r., jakož i o prohlášení ministra veř.
prací, učiněném ve 165. schůzi
dne 18. října t. r.
Přistoupíme nyní k rozpravě podrobné,
a to podle částí stanovených ve 165.
schůzi dne 18. října t. r.
Zpravodaj posl. dr Hnídek vzdal se slova, které
mu podle §u 43 jedn. řádu v podrobné
rozpravě přísluší.
Zahájíme prvou část rozpravy podrobné,
to jest část politickou, do které
náležejí tyto kapitoly rozpočtu ze skupiny
I: kap. 1. President republiky a kancelář presidenta
republiky, kap. 2. Zákonodárné sbory, kap.
3. Předsednictvo min. rady, kap. 4. Ministerstvo zahraničních
věcí, kap. 5. Ministerstvo nár. obrany, kap.
6. Ministerstvo vnitra, kap. 7. Ministerstvo spravedlnosti s nejvyšším
soudem, kap. 8. Ministerstvo pro sjednocení zákonův
a organisace správy, kap. 9. Nejvyšší
správní soud a Volební soud.
K této části rozpravy jsou dosud přihlášeni
řečníci: na straně "proti"
pp. posl. Horpynka, Heeger, dr Dérer,
dr Koberg; na straně "pro" pp.
posl. dr Mičura, Kunz, Onderčo,
Špaček, Myslivec, dr Feierfeil,
dr Fritz.
Dávám slovo prvnímu řečníku
přihlášenému na straně "proti",
panu posl. Horpynkovi.
Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové!
Pan ministr pro věci zahraniční dr Beneš
stěžoval si v jedné ze svých posledních
řečí v rozpočtovém výboru
do opětovných výroků několika
německých oposičních poslanců,
kteří řekli, že poměr Československa
k Německu nebo Rakousku prý není dobrý.
Pan dr Beneš je totiž toho mínění,
že se takovými výroky prokazuje špatná
služba dobrému poměru Československa
k těmto sousedům. Tato argumentace pana ministra
zahraničí je dojista velmi podivná. Kritikové
a lidé věrně varující nejsou
dojista nikdy oblíbení, nejméně v
Československu. Avšak nikdo nemůže přec
tomu, kdož varuje před katastrofou a udává
prostředky, jak by bylo lze se jí vyhnouti, dávati
vinu, jestliže k ní dojde.
Kdyby poměr Československa k Německu byl
opravdu tak dobrý a přátelský, jak
ministr Beneš praví, pak nelze zhola nahlédnouti,
jak by tento poměr mohl býti zkalen výroky,
které nemají jiného účelu,
než panu ministrovi pro věci zahraniční
a ostatním činitelům tohoto státu
ukázati, jak by se tento poměr dal utvářiti
ještě přátelštěji. Ale,
bohužel, jde zde o zbožné přání
a sen pana ministra, poněvadž ve skutečnosti
se věci mají docela jinak, a naší úlohou
jest podle možnosti pečovati, aby neměl pan
ministr z tohoto snu nepříjemné probuzení.
My němečtí nacionálové se však
předem ohrazujeme proti zcela neoprávněné
výtce, jako bychom svým poněkud střízlivým
vylíčením celé věci a poukazem
na její nepříjemnou stránku mohli
snad škoditi cíli, který přece nepochybně
úplně tak sledujeme jako ministr Beneš,
totiž aby bylo odstraněno veškeré kamení,
jež leží v cestě skutečně
přátelskému poměru s Německem.
Přirozeně pravý opak je pravdou. Stavíme
se na stanovisko, že nepotřebujeme pochybovati o dobrém
mínění nebo dobré vůli pana
ministra pro věci zahraniční. Co prospěje
však tato dobrá vůle, není-li jí
v jiných odborech a není-li pan ministr s to, aby
tyto odbory přesvědčil o nezbytnostech zahraniční
politiky? Ministr Beneš naznačil přece
sám dosti upřímně různosti
mínění a rozpory, které jsou mezi
jeho pojetím a pojetím jiných odborů,
poukázav na to, že všichni směrodatní
činitelé této republiky se jednou konečně
definitivně sjednotí a budou musit stanoviti celostátní
linii obchodní politiky. Stěžoval si, že
tato otázka v této zemi byla řešena
pouze příležitostně, a dále se
vyjádřil, že vývoj Evropy v nejbližším
čase přinutí Československo k řešení
této otázky, poněvadž Československo
bude musiti samo připraviti svou obchodní politiku
pro nejblíže příští léta
v pravý čas. A Beneš sám vyslovil
velmi vážnou výstrahu, které naprosto
můžeme přisvědčiti, totiž,
že by musilo dojíti k těžkým vnitropolitickým
krisím, kdyby nebylo možno vyřešiti obtíže
v Československu. Připojíme-li k tomu: "I
ke krisím zahraničním", pak dokládáme
se opět panem ministrem pro věci zahraniční
samým, který zcela správně řekl:
"Československo má k Německu silné
hospodářské vztahy, a tudíž po
této stránce velké politické zájmy".
Růžový optimismus svedl nyní ministra
Beneše, aby sice připustil, že Československo
má při obchodním vyjednávání
s Německem veliké obtíže v průmyslu
a zemědělství, jinak aby však doufal,
že konkretní jednání mohou brzy započíti
nebo že tato vyjednávání nebudou též
déle trvati než s mnohými jinými státy.
Neprozradíme dojista panu ministru Benešovi
nic nového, upozorníme-li ho, že tato jednání,
jež všechny části našeho průmyslu
pociťují jako velmi nutná a která přece
podle samého pana Beneše tvoří
hospodářskou nezbytnost střední Evropy,
nezapočnou dříve, dokud Československo
nedá do pořádku všecky nevyřízené
věci mezi sebou a německou říší
a neprokáže tím svoji dobrou vůli a
svoji spolehlivost jako smluvní strana. Tak jako až
dosud to nejde. Jest zde především otázka
markových priorit. Zde jde i při výměně:
1 zlatá marka = 1 Kč, což dojista by nebylo
řešením ideálním, avšak
stále ještě řešením možným,
o částku několika milionů, které
nutno každoročně zařaditi do rozpočtu
na zúročení a umořování.
Avšak pan ministr financí dr Engliš prohlásil
na dotaz mého kolegy ve straně dr Keibla,
že v této otázce nemůže Československo
vyjíti vstříc, ježto jde o otázku
zásadní.
Pan ministr financí nám ovšem zůstal
dlužen vysvětlení, o jakou zásadu vlastně
jde. Jde snad o zásadu, že platný zákon
nesmí býti měněn? Avšak taková
zásada přece vpravdě v Československu
neexistuje, neboť se přece novelisuje dosti platných
zákonů, a ještě více jich bude
nutno napříště novelisovati. Nebo jde
o zásadu platnou prý v Československu, že
nic nesmí býti zhodnoceno? Jiné kategorie
papírů byly přece též zhodnoceny.
Může tedy jíti pouze o krásnou zásadu,
že se v Československu zásadně nic neplatí,
k čemu absolutně není nuceno, i když
právní pohledávka je tak skálopevnou.
Je to snad zásada západní finanční
kultury, o které pan ministr financí tak blouzní?
Doporučujeme pilně panu ministru pro věci
zahraniční, aby si s panem ministrem financí
jednou ujasnil otázku této zásady, aby věc
markových priorit mohla býti skutečně
jednou slušně revidována. Podiví se,
jak rychle pak budou vyjednávání o obchodní
smlouvu s německou říší pokračovati.
Snad odevzdá též pan ministr pro věci
zahraniční panu ministrovi financí číslo
"Prager Presse" z 18. října t. r., které
obsahuje článek "Placení dluhů".
V tomto článku se zastává velice rozumné
stanovisko, že nesmiřitelné stanovisko v otázce
placení dluhů může míti neblahé
následky pro příslušný stát
a že v otázce zlatých rent samotných
může lpění na liteře mírové
smlouvy více státi než se žádá
na zaplacení papírových dluhů.
Časopis praví doslovně:
"Avšak i jinak mají cizozemští věřitelé
ještě velmi účinné donucovací
prostředky v ruce, aby dali pocítiti svoji moc.
Není možné, aby po 10 letech se nechalo několik
miliard ve zlatě splacených titrů v cizině
plovati, aniž se to jednou nejevilo v úvěrově
politickém směru..... Otázka těchto
rent by zůstala otevřenou ranou na evropském
rentovém trhu.... Při tom asi neušlo příslušným
státům, že budou se zřetelem na uzávěru
amerického úvěru odkázány se
svými úvěrovými požadavky na
evropské trhy."
Co slovo, to zlatá pravda! Ovšem nejde v tomto článku
o dluhy, jež má platiti Československo, nýbrž
o dluhy, o nichž časopis doufá, že mají
býti Československu zaplaceny.
Snad se otáže pan ministr pro věci zahraniční,
zda to je stanovisko zásady, jež hodlá pan
ministr financí zaujmouti v otázce zhodnocení.
Vskutku však jest veselé, že Československo
ve svém nejoficiálnějším listu
žádá placení na jiných. Ostatně
se při této příležitosti mluví
přirozeně "o malém sporu o markové
priority".
Ano, spor je malý, poněvadž Československo
nepotřebuje mnoho platiti, chce-li činiti samo,
co žádá na jiných. Avšak je to
velký spor, poněvadž jde právě
o zásadu, ovšem o zásadu, že se věřitelé
nesmějí připraviti o své peníze.
Ostatně bychom rádi věděli, kde Československo
v otázce markových priorit nabídlo 15% ve
zlatě a kde věřitelům více
podává, než je Československo dáti
povinno. Toto tvrzení "Prager Presse" o pražských
markových prioritách je totiž úplně
nesprávné.
Vezměme však i otázku zákona na ochranu
domácího trhu práce. I zde se pan ministr
velice klame, míní-li, že tento zákon
není překážkou, poněvadž
se administrativní cestou dosáhlo dohody o provádění.
Jest skutečně velmi škoda, že pan ministr
pro věci zahraniční neřekl, "kdo"
toho dosáhl a jak tato "dohoda" vypadá.
S Německem totiž takové dohody není
a zde leží těžiště nebezpečí
pro československé hospodářství.
Jest úplně samozřejmé, že Německo
nemůže si dáti líbiti, aby 35.000 jeho
příslušníků následkem
skutečně velmi zvláštních ustanovení
prováděcího nařízení
k zákonu na ochranu domácího trhu práce
zůstalo existenčně viseti ve vzduchu nebo
záviselo na milosti kteréhokoli malého okresního
hejtmana. Tento stav však trvá přes opačná
ujištění a sliby, jakkoli je neudržitelný.
Neudržitelné je též ovšem, že
během jednání o obchodní smlouvu,
vlastně během jeho klidu, jednoduše cestou
celního vyjednávání, jest clo podle
váhy rozšířeno i na obaly, a tak nastává
náhle skutečné zvýšení
cla ve velkém měřítku, takže
veškeré mezitím sjednané dohody stávají
se illusorními a pro Československo vzniká
jednostranně o mnoho vyšší základna
u jednotlivých celních položek.
Ani takový postup neodpovídá ani slušnosti,
ani hospodářské kultuře a nemůže
zvýšiti dobrou víru v Československo
jakožto smluvní stranu, kterážto dobrá
víra tvoří přece před poklad
každé obchodní smlouvy. Myslí pan ministr
pro věci zahraniční, že si dá
německá říše takovou hru dlouho
líbiti? Dr Beneš řekl, že za uplynulých
10 let nebylo nijakého konfliktu s Německem. Formálně
jest to správné, avšak jen proto, poněvadž
německá říše až dosud ležela
spoutaná na zemi a nemohla se brániti.
Pan ministr pro věci zahraniční může
přece býti ujištěn, že německá
říše nezapomene na chování Československa
v hornoslezské otázce, kde pan dr Hodač proti
jasné vůli většiny obyvatelstva rozhodně
spolupůsobil při odstoupení velké
části německých území.
Právě tak nemůže německá
říše zapomenouti, že v době obsazení
ruhrského území Československo více
nebo méně zastřeně si pohrávalo
myšlenkou účasti na famosních sankcích
proti německé říši.
Poměry se však změnily, o čemž
se mohl pan ministr pro věci zahraniční přece
osobně v Berlíně přesvědčiti,
a německá říše stojí zde
opět jako velmoc, s níž se více nedá
smýkati, jak by kdo chtěl.
Pan ministr pro věci zahraniční račiž
co nejdříve učiniti veškerá opatření,
aby se tyto věci skutečně a také citově
změnily, sice jednoho dne namísto přátelského,
jak tvrdí, poměru shledá, že poměr
k německé říši je napiatý.
Jsme dojista posledními, kteří by měli
zájem na takové změně, neboť
by zasadila těžké rány sice veškerému
československému hospodářství,
především však sudetsko-německému.
Zde je také místo, kde musíme shledávati
chování německých vládních
stran zcela ne pochopitelným. Jim byly oznámeny
právě tak jako naší straně na
př. spravedlivé požadavky stran markových
priorit. My jsme zde ve sněmovně vážně
poukázali na význam této otázky pro
Československo a pro německou říši.
Pánům z německých vládních
stran však ani v tomto případě ani v
případě zákona na ochranu domácího
trhu práce nenapadlo, udělati ani to nejmenší,
ačkoli mohli přijetí těchto zákonů
znemožniti, a ačkoliv věděli, jaké
zhoubné následky musejí míti tyto
zákony na poměr k německé říši.
Skutečně byli ve Wilhelmstraße lidé,
kteří myslili, že německé vládní
strany budou svou tak zvanou "účastí
na moci" Československo tak říkaje neutralisovati.
Německé vládní strany také
tam v tomto směru těžce zklamaly, poněvadž
se dnes jasně vidí, že zhola nic nezmohou,
ba že dokonce spolupůsobí na zákonech,
jež znamenají otevřené nepřátelství
proti německé říši.
Přikročuje-li nyní německá
říše k odvetným opatřením,
měla-li by po registraci československých
státních příslušníků
v německé říši následovati
ještě ostřejší opatření,
jsou-li tím v prvé řadě postiženi
sudetští Němci, trpí-li obzvláště
těžce sudetsko-německý průmysl
nepokračováním v jednání o
obchodní smlouvu s německou říší,
pak nechť se poškození poděkují
za to německým vládním stranám,
jejichž nepatrná politická obezřetnost,
jejichž nemohoucnost a nečinnost volají do
nebe.
A tito pánové mají ještě dnes
odvahu, že se označují jako aktivisté.
Aktivismus je přece opakem toho, co činí.
A na konec ještě krátce: Pan kolega Oehlinger
z německé křesťanskosociální
lidové strany to byl, jenž citoval výrok pana
ministra pro věci zahraniční, že "Anschluß"
znamená válku, a který připojil, že
takové politiky by se německé vládní
strany nemohly účastniti.
Ony se jí však účastní, neboť
jinak by nemohly hlasovati pro rozpočet ministerstva pro
věci zahraniční. Pan ministr pro věci
zahraniční se neodvážil popříti
skutečnost, že tento výrok učinil. Na
to, že jej učinil francouzsky a ne německy,
"ľansehluß c'est la guerre", se přece
nebude chtíti vymlouvati.
Myslí pan dr Beneš, že to je cesta, aby
se upravil přátelský poměr k němeeké
říši? Neznamená taková fráze
již sama sebou konflikt?
Je to jednoduchý prostředek prohlásiti, že
se nesmí o otázce rakouského připojení
mluviti, ale pak by se také nesmělo mluviti proti
připojení, právě jako jest velmi jednoduché
utlačovaným menšinám dáti radu,
aby si své záležitosti jako vnitřně
politické projednaly doma a poukázati je na bezúspěšný
vnitropolitický boj příslušného
státu. Tuto radu byl by měl někdo dáti
panu dr Benešovi nebo panu dr Masarykovi ve
starém Rakousku! Jsme ovšem přesvědčeni,
že by byli hned nato přispěchali do své
vlasti zpět.
Avšak útisk, jímž zde trpí sudetští
Němci, v jest desetkráte horší, než
jakého doznali Češi ve starém Rakousku,
jestliže se tam dalo vůbec mluviti o nějakém
utlačování neněmeckých národností.
Najednou mají utlačovaní národové
mlčeti, a k tomu ještě v otázkách,
které, jako n. p. připojení Rakouska k Německu,
jsou výslovně vyhrazeny řešení
rady Svazu národů, kteréž řešení
přirozeně dá se přivoditi jen vhodnou
agitací. Nemůžeme činiti nic jiného,
než varovati pana ministra pro věci zahraniční,
aby nepokračoval po cestě, kterou se až dosud
ubíral.
Poněvadž tuto cestu nemůžeme schvalovati,
bude německá národní strana hlasovati
proti rozpočtu ministerstva pro věci zahraniční.
(Souhlas a potlesk poslanců něm. strany národní.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. dr Mičura. Dávám mu slovo.
Posl. dr Mičura: Slávna snemovňa!
Keď hlásim sa k slovu v rozpočtovej debate,
dovoľte mi, aby som predovšetkým niekoľko
otázok nadhodil vo veci rezortu, ktorý môjmu
povolaniu najbližšie stojí, to je rezortu ministerstva
spravedlnosti, a aby som až potom prešiel na iné
otázky štátnej správy. Vykonávanie
spravodlivosti označuje sa ako jeden z predných
ideových úkolov štátu. Je to zakorenené
i v obecnom presvedčení občianstva. Maly
by sa tedy všetky inštitúcie, ktorým je
v štáte uložené prisluhovať spravodlivosť,
tešiť vrelej a uznanej pečlivosti a ochrane,
ako u zákonodarných sborov, tak u činiteľov
vládnych. Zvlášte malo by sa dostať týmto
inštitúciam, reprezentovaným v najväčšej
m ere súdmi, bez námietok a byrokratických
škrupulí všetkého, čo je im odôvodnene
k zdarnej práci treba. Skutočný stav však
ukazuje, že v mnohom, ako ďalej uvediem, vrelej pečlivosti
a porozumenia súdom sa nedostáva.
Organizácia súdov je skončená a na
vonok je súdnictvo konsolidované, to je: uvedené
je na jednotný organizačný základ.
Stalo sa to recepciou organizačného zákona,
zdedeného po Rakúsku, i na Slovensko a Podkarpatskú
Rus. Navliekli sme proste rakúsku uniformu všetkému
súdnictvu v republike. Nevytýkam to, lebo mi je
jasné, že bolo mnoho vecných i osobných
ťažkostí, ktoré musely byť prekonané
a preto nedostalo sa ešte času, aby bola upravená
a ušitá nová uniforma. Je mi aj to zrejmé,
že bolo nutné zaviesť vopred jednotnú
uniformu, aby pozdejšie mohla byť daná nová
uniforma.
Organizácia súdov je rámec, upravujúci
súdnictvo iba na vonok. Ale je tu ďalší
a o mnoho ťažší úkol justičnej
správy, než je zovňajšia organizácia.
Týmto úkolom je: Vytvárať novú
tradíciu čsl. súdnictva. Mojím vlastným
povolaním, ako sudcovi, bola mi poskytnutá príležitosť
nahliadnuť hodne z blízka do terajšieho vnútorného
života súdnictva na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi
a môžem zistiť, že niet v ňom jednotného
ducha, že dosiaľ nedošlo k súladu a vyrovnaniu
medzi tradíciou maďarského súdnictva
a tradíciou, ktorú reprezentujú sudcovia,
prišlí na Slovensko z Čiech a Moravy. Nie je
to ovšem zjav v súdnictve špieciálny,
je to skôr všeobecným zjavom celého verejného
života Slovenska. Mám však za to, že to
bude ľahšie a že prv možno dosiahnuť
vytvorenie nového ducha v užšom rámci
súdnictva, než v širokom rámci celého
verejného života slovenského. Preto obraciam
na vec pozornosť ministerstva spravedlnosti.
Pojednávajúc o celkovej organizácii súdnictva,
nemôžem pominúť i jednotlivosti. Súdom
na Slovensku dali sme nový jednací poriadok, ktorý
v podstate je opisom jednacieho poriadku platného v Čechách
a na Morave. Ide tu o dielo unifikačné. Zkúsenosti,
ktorých sme s týmto jednacím poriadkom nadobudli,
sú dobré, až na to, že niektoré
jeho predpisy zaviedly v súdnej manipulácii prílišnú
komplikovanosť. Bolo by treba, aby ministerstvo spravedlnosti
zjednodušilo príslušné predpisy - ako
sa to stalo v samom Rakúsku.
Ožehavá a pre hospodársky vývoj Slovenska
základnou dôležitosťou je otázka
urýchlenia prác so zakladaním pozemkových
kníh. Dotýkam sa jej už od počiatku
svojho poslanectva každoročne. Tentokrát môžem
konštatovať, že sa stal, hoci malý, predsa
len krok ku predu. Do rozpočtu v pol. 2. riadnych výdajov,
kap. 7., zaradený je väčší úver
na platy smluvných síl, určených pre
zakladanie pozemkových kníh. Som presvedčený,
že je to počiatok ďalšej systematickej práce.
Žiadam pána ministra spravedlnosti a pána ministra
financií, aby týmto prácam v budúcich
rozpočtoch poskytli väčšie úvery
a umožnili tým, aby v dohľadnej dobe bol na Slovensku
položený bezpečný základ pozemkovému
a vôbec nemovitostnému vlastníctvu a tým
i hypotekárnym úverom. Odporúčam pánu
ministrovi financií, aby uvážil, či
by nebolo vhodné zpoplatniť podania a rozhodnutia
vo veci zakladania pozemkových kníh k urýchleniu
prác. Som presvedčený, že mierny poplatok
nestretnul by sa s odporom občianstva, lebo jeho záujem
na riadnej pozemkovej knihe ide nad miernu materielnú obeť.
V súvislosti so zakladaním pozemkových kníh
je i otázka rýchlejšieho postupu v komasačných
prácach. I to je životný záujem zemedelského
pokroku na Slovensku. Treba tu tesnej súčinnosti
ministerstva zemedelstva s ministerstvom spravedlnosti. Pri dobrej
vôli mohly by byť v dohľadnej dobe slovenskému
roľníctvu zjednané vhodné vývojové
podmienky. Obraciam preto pozornosť pána ministra
zemedelstva na túto vec.
Súdnictvo v celej republike a zvlášte na Slovensku
postihnuté je nedostatkom sudcov. Vo verejnom mienení
a zvlášte v očiach právnického
dorastu stalo sa sudcovské povolanie odióznym, nenávideným.
Prečo? Úkoly sudcov z povolania samy o sebe iste
sú vznešené. Myslím, že niet krásnejšieho
verejného úradu nad sudcovstvo. Kde sú tedy
dôvody, pre ktoré právnický dorast
odvracia sa od súdnej služby. Iste, že nie vo
vnútornej povahe úradu samotného! Dôvody
tie sú materielné a nie ideové. Je všeobecne
známo, že sudca musí mnoho a zodpovedne pracovať
a že za svoju prácu nedostáva primeraného
platu. Tak zv. lex Dolanský zlepšil trochu
platové pomery sudcov, ale behom jedného roku platový
zákon toto zlepšenie odňal. Väčšina
sudcov nie je honorovaná za svoju prácu ani tak,
ako manuelný robotník a remeselník. Má
ovšem výsadu nepresaditeľnosti a nezosaditeľnosti,
má ústavný záväzok neprijať
žiadneho vedľajšieho honorovaného zamestnania,
ale nie mu je daná možnosť, aby aspoň
slušne a bez ťažkých starostí o úhradu
prvotných požiadavkov hmotného života
sa prebíjal.