Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V naší republice rozhodoval velmi často diktát sobecké, stavovské a stranické libovůle, zvláště samolibosti socialistické, než abychom mohli býti přesvědčeni, že by jedenkráte při naší pomoci mohla býti nahrazena opravdovou vůlí, koncentrovati v nové většině podle možnosti zase jen příslušníky národa státotvorného, jeho lidi dobré vůle, k tomu, aby bylo vykonáno, co nebylo dosud vykonáno ve smyslu revindikace našich starých ztracených práv, jejichž revindikaci jsme připjali na obnovu naší státní samostatnosti. Mám obavu, když tato koalice zmizí, že místo ní nepřijde koalice, která naším národním zájmům bude vyhovovati více, prostě proto, že v této budou zase páni z krajní levice německé, němečtí soc. demokraté, kteří jsou, pokud běží o národní zájmy německé, naší národní věci více, podle mého názoru, nebezpečni, než německé strany, které jsou v dnešní vládní koalici.

Bohužel, pravím, bohužel, nevykonali jsme v předešlých koalicích všenárodních některé věci, které byly pokládány za nezbytnost prvního řádu. Stranické zájmy, stálé a stálé obavy před nevůlí neuvědomělých t. zv. mas nebo voličů, kteří nechápou potřebu státnosti, vedly strany socialistické k tomu, že nebyly uskutečněny různé nezbytnosti národní a státní. Tyto nezbytnosti národní a státní byly bohužel uskutečněny teprve nyní za doby tak zv. občanské nebo buržoasní nebo třídní česko-německé koalice. A nemusím, myslím, mluviti o tom, jak velkého významu pro stát je účast německých vládních stran na uzákonění osnov, jimiž byla pro trvalou dobu pevně postavena základna naší branné moci, naší státní brannosti, jimiž byla definitivně upravena veřejná administrativa, jimiž bylo na dlouhou dobu opravdu v širokém měřítku opraveno a upraveno finanční zatížení obyvatelstva. Toto finanční zatížení, jmenovitě pokud je vytýkáno jako zabití naší samosprávy, nemělo a nebude míti těch hrozných následků, o kterých oposice mluví.

Jsem sám vedoucím konceptním úředníkem v samosprávě a vím, že po převratu se mnozí lidé domnívali, že v obecních zastupitelstvech jsou skryty veřejné finance ve velkých tresorech a že záleží jenom na agilnosti a nedočkavosti určitých stavů nebo určité třídy, aby tyto peníze, které tam někdo hlídá a vydati nechce, byly na různé potřeby vytaženy. Nemáme v obyvatelstvu mnoho smyslu pro úměrnost, které vyžaduje vedení státu. Zůstává pořád ohromně mnoho neodpovědnosti v myslích českého člověka a všecky podobné agitace a rekriminace jsou pro každého, kdo jenom poněkud národohospodářskou strukturu a finanční nosnost našeho obyvatelstva zná, naprosto nepřijatelné.

A vytýkají-li pánové z oposice - polemisuji schválně, poněvadž je nutno, abychom zamezili nezpůsob, že každý mluví se svého stanoviska a neodpovídá ani těm, kteří mluvili dříve - že byly vykonány určité věci touto většinou způsobem, kterým byl velmi po- škozen zájem stavů nebo tříd, které oni zastupují, tož přirozeně, dámy a pánové, toto všecko mohli a měli věděti pánové z oposice tenkráte, když běželo o likvidování bývalé všenárodní koalice a když tato dnešní koalice stála na obzoru. Klidí se následky toho, co bylo učiněno tenkráte v nedostatku vědomí potřeby národní solidarity ukvapeným odchodem stran socialistických ze všenárodní většiny. Je přece samozřejmo, že většina, konstruovaná podle jiného světového názoru než menšina, nebude nikdy ve své parlamentární práci dělati všecko tímtéž způsobem a podle týchž programových zásad, jak by to dělala menšina. Vždy také bude menšina dočasně snižovati význam většiny, aby mohla prosaditi své tendence politické a hospodářské, nebo kulturní a sociální zájmy podle svého světového názoru nebo programu. A nikdy se nemůže žádati, aby to dělala většina, která se řídí ve své politické praksi ideály nebo programem naprosto odlišným. Kdo na to naříká a poukazuje na škody národní, má jíti do sebe a zpytovati své svědomí a podle toho budoucnost napraviti a nespekulovati na třídní koalici jiného rázu, která pro náš národní zájem a pro naše národní úkoly nebude míti více smyslu, než má koalice třídní - chci-li přijmouti tuto nomenklaturu dnešní. Každému z nás je samozřejmo, že moderní civilisace vůbec a moderní demokracie zvláště může se udržeti jenom na principu solidarity a snášenlivosti, jen na zásadě ochoty, vzájemně vyrovnati různé tužby a ukládati vzájemné povinnosti. Moderní civilisace, která vykazuje čím dále tím větší diferencovanost stavů, nemůže se naprosto obejíti bez snahy hledati a najíti kompromisy. A vývojem vzdělanosti postupně čím dále tím více bude zbytečné toto zdůrazňování stranickosti, toto zcírkevnění našeho stranického aparátu, poněvadž lidé budou čím dále tím více mysliti - a věřím-li v něco, věřím právě v rozvoj mohutnosti lidského myšlení - lidé nebudou věřiti slepě programům a vůdcům, nýbrž budou se postupně přesvědčovati. A na této cestě, myslím, jest ušlechtilejší demokracie a lepší formy parlamentarismu, než jaké vidíme dnes u nás.

Myslím, že cesta, která byla nastoupena ve všenárodní koalici ve smyslu tohoto ideálu demokracie, byla opuštěna jen pro nedostatek odpovědnosti, že si neuvědomily některé strany, že je třeba voličstvo vychovávati, že dávaly přednost dočasným zájmům stranickým před velikým zájmem onoho velikého kolektiva, žijícího od věků do věků, jímž je národ. Není možné zlepšení poměrů dotud, dokud nebudou podřízeny nízké, hamižné, sobecké, třídní a církevní zájmy tomuto ideálu národního kolektiva, dokud nebude tanouti všem na mysli to, aby i za dočasné oběti národ trvale mohutněl a stával se lepším.

Trpí-li kdo dočasnou konstelací vládní většiny v naší republice, je to národní zájem český a trpíme tím přirozeně především my, národní demokraté. Stát jistě získal účastí Němců v koaliční vládě na své konsolidaci. Docela otevřeně přiznám, že účast německých vládních stran na díle odhlasování vojenské reformy, berní reformy a správní reformy znamená podstatné upevnění důvěry v konsolidaci a pevnost našeho státu v cizině a vyloučení iredentistických pokusů, se kterými pánové se strany Hackenkreuzlerů a se strany nacionální v cizině agitují, neboť je možno ukázati na skutečnost, že Němci u nás jistě nejsou tak strašlivě utiskováni, když mají dva Němce ve vládě a když tito Němci s dobrým svědomím mohou snésti, že mohou ve vládě seděti. Osobně nepokládám pana inž. Junga, pana prof. dr Schollicha a pana Krebse naprosto za lepší nacionály, než jsou snad páni ministři Mayr-Harting a Spina a tutti quanti. Pánové se drží jako velmi dobře národně uvědomělí a organisovaní stále toho dobrého Claussewitzova hesla: "Getrennt marschieren, vereint schlagen!" Je to jedině správná taktika v politice a my jim to nemůžeme zazlívati, nýbrž je povinností nás Čechů a Slováků, abychom se od nich učili. Proto nám není většina tato sympatická a kdyby sebe větší kalafunové blesky bily do pánů Mayr-Hartingů a Spinů, víme, že různá taktika z obou stran, ať jsou zastoupeny ve vládě nebo v oposici, docela stejně vychází z jejich srdcí a z dobrého nacionálního uvědomění. Němci jsou v politice a veřejném životě daleko více disciplinováni nežli my a měli v celé historii v politických věcech daleko větší úspěchy než anarchisticky založení Slované. Říkám to otevřeně s této tribuny, poněvadž si to musíme upřímně říci.

Je samozřejmé, že za účasti německých stran v této vládní většině jsou zastaveny všechny naděje, které jsme připínali na zřízení našeho samostatného státu a že jmenovitě je zastavena cesta revindikací, vztahujících se na škody za doby nesvobody. Je to účel německé účasti v této vládě a musíme přiznati zvláště panu Mayr-Hartingovi, že tento úkol plní více než svědomitě a než by mohlo býti žádáno od jeho objektivity jako ministra spravedlnosti. Pan ministr spravedlnosti je to specielně, který nám působí stále té rány a který každou chvíli činí setrvání právě naší strany v této koaliční většině velmi nesympatickým a, řekl bych, umožňuje nám odchod nebo by jej nám mohl umožniti.

Pan ministr spravedlnosti to je, který v našem státě československém snaží se všemi silami, vyhovuje tomu německému ideálu, který věrně vyznává jako pp. Schollich, Jung a Czech, prosaditi ono perhoreskované heslo o nacionálním "Besitzstandu", které nás dráždilo, které jsme nemohli uznati za Rakouska a proti kterému jsme se i tam úspěšně bránili.

Ve svém resortu jako ministr spravedlnosti dopouští se těžkých nespravedlností na českých lidech tím, že vylučuje i dobře kvalifikované uchazeče z nabytí místa presidenta na př. krajského soudu v Opavě nebo na kterémkoliv jiném místě jenom proto, že jsou Češi a že na tom místě, o které se hlásí, byli dříve Němci. Je-li pro nás těžko něco takového trpěti, je pro nás téměř nemožností hlasovati pro tento rozpočet. Budeme-li proň hlasovati, je to jenom proto, že víme, že by po této většině žádná jiná lepší většina nepřišla.

Pan ministr spravedlnosti je pro nás opravdu velmi nestravitelný a takových jmenování, jak jsem se již zmínil, nebudeme moci jistě trvale snášeti. Jestliže, pánové a dámy, někdo přispívá k tomu, aby se tato koalice rozpadla, je to p. ministr Mayr-Hartinga myslím, že páni z německých stran oposičních, nacionální, Jungovské a sociálně demokratické, měli býti opravdu za tuto taktiku p. ministrovi vděčni, jako my ji musíme litovati, chcete-li, abych mluvil se stanoviska třídního.

Pan ministr Mayr-Harting se dopouští nesprávnosti a nekorektnosti, že si dovoluje jako ministr spravedlnosti mentorovati soudce soudu nejvyššího a nakazovati jim, jaký mají míti názor na úpravu otázky jazykové, jmenovitě v poměru k cizině a vyzdvihovati judikaturu jednoho soudu proti soudu druhému, ačkoliv jsou neodvislé. To není zachovávání principu, nedotýkati se výkonu orgánů, obstarávajících justici, a musíme proti tomu co nejdůrazněji protestovati.

Na druhé straně musíme poděkovati presidentu Nejvyššího soudu p. dr Popelkovi, že se postavil proti pokusu, aby jako president Nejvyššího soudu byl ministrem Mayr-Hartingem poučován, jak se má dívati na práva jazyková. (Posl. Hackenberg [německy]: Co je s Nejvyšším správním soudem? Ten není nic?)

Co se týče Nejvyššího správního soudu, ne váhám naprosto, pane kol. Hackenbergu, říci, že jestliže něčeho litujeme, tož je to způsob, jakým tento správní soud vyřizuje otázky národnostní. My to snášíme, pane kolego Hackenbergu, my to musíme trpěti, poněvadž trváme na ústavě, ale litujeme skutečnosti, že Nejvyšší správní soud může se domnívati, že v republice Československé mají nárok na ústavní práva jazyková příslušníci států cizích, kteří nemají ústavních práv v tomto státě vůbec. Promiňte mi, jsem také právník, třeba se nepokládám za právníka vynikajícího, ale zdá se mi, že po této stránce může býti alespoň rozdíl v názorech, třeba subjektivně, a že to, co správní soud v této věci řekl, nemusíme pokládati za nedotknutelné. Nejsem ministrem spravedlnosti a nemohu tomuto soudu předpisovati, jak má souditi, ale nemá to dělati také p. ministr spravedlnosti.

Jestliže správní soud svým výrokem o aplikaci §u 54 živn. řádu při živnostech hostinských vydal takové rozhodnutí, kterým vystavil největší potupě nás jako příslušníky státotvorného národa, že musíme býti svědky toho, jak v různých místech zněmčeného nebo poloněmeckého území sundávají se za slavnostní asistence štíty s nápisem "Hostinec" a že se tam ponechávají jen nápisy německé - za to jistě nebudeme těmto pánům nikdy vděčni.

Zdá se, jakoby se správní soud dopouštěl schválností, protože na př. při výkladu §u 19 zákona, kterým se upravují poměry veřejných zaměstnanců, zvláště samosprávných, řekl, že důvodová zpráva k tomuto zákonu, připojená Národním shromážděním, pro něho neexistuje, ačkoliv důvodová zpráva expressis verbis říká, jak mají býti ustanovení zákona vyložena. Správní soud však se přidržuje ve své odpovědi prý gramaticko-lexikálního výkladu, který se mu zdá býti správným, bez ohledu na to, co sněmovna poslanecká, po případě senát v důvodové zprávě k tomuto zákonu připojil jako autentický výklad. (Posl. Hackenberg [německy]: Dělejte jasné zákony a pak nebudete potřebovati důvodových zpráv!) Pane kolego, snažíme se to dělati, bohužel nezáleží to jenom na právnících, a bohužel velmi často naše demokracie dělá zákony takovým způsobem, aby se mohlo říci, že je to takové, jak to chtějí jedni, i jak to chtějí druzí. Ostatně kdybyste zde byl seděl ze začátku, byl byste slyšel, že jsem si tuto demokracii a tento náš parlamentarismus nijak pro sebe nepochvaloval.

Není pochyby, že za této vládní většiny německá rozpínavost a často německá zvůle v našem státě velmi silně roste. Vidíme to především v psaní německých časopisů, na příklad - abych nešel daleko - pražské "Bohemie", kterou čeká zasloužený osud, až dozraje její doba, jak ji ostatně měl už jednou stihnouti, vidíme to dále v psaní časopisu "Deutsche Post" v Opavě. Vidíme tu německou nenávist proti našemu státu a národu, která se propouští skoro bez censury a vidíme, že právě vliv německého ministra spravedlnosti znamená těžké ohrožení tohoto smyslu pro pořádek a pro ukázněnost, aspoň nezbytnou ve způsobu psaní a mluvení na veřejných schůzích. Je přirozené, že tyto věci těžce neseme.

Vidíme dále, že se ustupuje německým aspiracím rozpínavým ve všech jiných úřadech. Vidíme nejen, že se obsazují místa podle toho, zda uchazeč je německé národnosti a ne podle toho, je-li dotčený úředník řádně kvalifikován. Já pro svou osobu vám řeknu jako t. zv. nacionální poslanec, že jsem rozhodně pro to, aby se třeba stal předsedou krajského soudu v Kutné Hoře, v Táboře, v Uherském Hradišti atd. Němec nebo aby i jiným vysokým úředníkem správním i v českých krajích stal se Němec, ovšem je-li skutečně pro tento úřad kvalifikován v každém ohledu jedničkou. (Posl. Hackenberg: A co Teplice a Ústí?) Ano, beze všeho, vždyť jsem řekl, že bych byl pro to, aby se v německých i českých krajích obsazovaly úřady podle kvalifikace. Ale naprosto nemůžeme trpěti systém udržování národní německé državy, který se snaží realisovati, jak se o tom mluví, pan ministr Mayr-Harting Kromě toho, poněvadž pan ministr zde sedí, musím říci, že je naprosto nemožný způsob aby se řeklo intervenujícímu poslanci, že věc zůstane ležeti k vyřízení až po prázdninách - a aby až odjede na prázdniny, vyřízena byla hned jinak, jako se stalo jmenováním německého notáře v městě M. Ostravě, kde jest jen pětina Němců. Myslím, že teprve tehdá, kdyby tam bylo 5 notářských míst, měli by pánové nárok, aby jedno z těchto míst dostali. Jsou-li tam však jen dvě místa, je samozřejmé, že to není přirozeným důsledkem rovnoprávnosti. Ovšem Němci si rovnoprávnost tak představují, aby ze dvou míst notářských jedno dostalo se Němci a druhé Čechovi, i když je tam Němců jen jedna pětina.

Škody, které byly natropeny našim národním zájmům od té doby, co vstoupili Němci do většiny v otázce provádění pozemkové reformy, jsou všeobecně známé. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.) Promiňte, řeknu-li sám za sebe jako člověk, který má také jeden zabraný velkostatek, že jsem užasl, když mně Státní pozemkový úřad napsal - když jsem chtěl prodávati různé parcely českým lidem, abych rozmnožil český živel v této obci životické - že od nynějška takové odprodeje nemůže schvalovati. Bylo to v době, kdy začala německá účast v naší vládní většině a koalici. Státní pozemkový úřad mi oznámil, že od nynějška nemůže schvalovati žádných smluv, podle kterých bych chtěl prodati z tohoto velkostatku něco českým lidem. Ovšem Státní pozemkový úřad to řekl nepřímo, on řekl, že prý nemůže schvalovati smlouvy, kterými by bylo prodáno něco oněm uchazečům, kteří nejsou dosavadními pachtýři. A poněvadž jsem tento velkostatek koupil od kněžny z Hohenzollernů a vévodkyně Vendome, které se pochopitelně nestaraly o to, co dělá jejich dobrý ředitel, cizí příslušník, Bavorák Jiří Schuster, byli vesměs pachtýři na tomto velkostatku jen Němci, Čech tam nedostal ani místo pohůnka. A tak českému nacionálnímu poslanci, který koupil zabraný velkostatek, předpisuje Státní pozemkový úřad, že může prodávati část těchto pozemků, když už je chce prodati, výhradně dosavadním Němcům. Jak jsme přišli daleko za této účasti Němců ve vládě a jak výtečně pánové z německých vládních stran plní svou povinnost nacionální, ukazuje tato demonstrace ad oculos na mně samotném.

A jak to vypadá se samozřejmými požadavky českých lidí, aby ve svém samostatném státě našli zaměstnání a živobytí v oněch velikých průmyslových podnicích, které dnes zaměstnávají 10.000, 20.000, ano i 30.000 lidí, jako jsou vítkovické závody a podniky Báňské a hutní společnosti, na př. Karlova Huť nebo Bohumínská drátovna, atd., na to bych mohl uvésti zase celou řadu strašných případů. Promiňte mi zase mé osobní vzpomínky. Když jsem přijel s p. presidentem republiky ze světa z Ameriky a dělal jsem v prvních dnech jakousi službu komořího u něho, neb - jak bych to nazval, že jsem uváděl u něho návštěvy, přišel také pan gen. ředitel dr Sonnensehein z vítkovických železáren a p. dr Günther, kteří se představili jako představitelé dvou největších železářských závodů. Nepoznal mne p. Sonnenschein, ačkoliv mne znal před válkou, ale upamatoval se, když jsem mu řekl: Ich bin der sattsamb kannte Hetzer von Polnisch-Ostrau. Tak mě totiž systematicky nazývali němečtí pánové z Ostravy. On odpověděl: "Ja, dann weiß ich schon." A pan sekretář ze Slezské Ostravy, vida mne v uniformě legionáře v tomto předpokoji presidentově, řekl: "Ja, ja, die Verhältnisse haben sich halt gründlich verändert, das glaube ich. Man wird sich anpassen müssen".

Dnes vypadá situace českých dělníků ve vítkovických železárnách tak, že se neplní sliby, které byly dány, že se vyhazují lidé, kteří byli ve dnech převratu přijati buď jako inženýři nebo dílovedoucí, mistři a dělníci a přijímají se místo nich stále noví lidé němečtí. Pan ředitel Sonnenschein je pokládán za persona grata v našich vysokých společenských a politických kruzích, a český element trpí, český element je znevažován čím dále tím více, ovšem s poukazem na to, že pánové mají nad sebou ochranná křídla p. Mayr-Hartinga a Spiny a že se nemůže německým lidem nic státi. Podobně je tomu v Karlově Huti u Frýdku a v bohumínské drátovně. Tyto věci jsou opravdu nesnesitelné a neudržitelné, a já nevím, jak dlouho budeme moci tyto poměry snášeti. Tak jsme si nepředstavovali samostatnost svého národa, pro to jsme nechtěli samostatnost, ve které jsme viděli nejvyšší prostředek k uplatnění národní bytnosti a jejích nároků na revindikaci ztracených práv! Dnes, v 10. roce republiky, vidíme, že náš člověk proto, že je člověkem českým, nenachází ochrany jedině pro ingerenci pánů z vládnoucích stran německých, resp. jejich exponentů-ministrů.

Neodcházíme-li z vlády, je to proto, poněvadž víme, že by přišla českoněmecká koalice agrárnicko-socialistická, která by byla nejméně tak nespolehlivou, resp. našemu národu tak nepříznivou, jako dosavadní. Zdá se mi, že naše účast může jen věci zlepšiti a proto jsme zde. Tedy ne ze srdce, ale z těžké a tvrdé národní povinnosti, jak to dělají také z téhož důvodu pánové z německých vládních stran.

S tohoto hlediska posuzujeme i rozpočty oněch resortů, které jsou předmětem specielní debaty. Dovolte mi, pánové, abych k tomu mohl říci několik slov: Pokud jde o naši politiku zahraniční, schvalujeme úsilí p. ministra Beneše, který se snaží zabezpečiti tuto republiku obrannými smlouvami se státy Malé dohody, s Francií, přátelským poměrem s Polskem a přátelskými a korektními styky s Německem a Maďarskem. Schvalujeme jeho úsilí pacifikační, poněvadž víme, že republika se udrží daleko spíše, bude-li okolo nás mír a bude-li co nejdéle, než abychom se chtěli radovati ze špatných poměrů evropských, z nějakého neklidu a možnosti zápletek a válek. Ovšem nezapíráme si, že jsou pořád na obzoru věci, které mohou každou chvíli toto pacifikační úsilí zahraničního ministra dr Beneše zmařiti. Dnes to mohu říci, kdysi jako referent o branném zákoně jsem to nemohl říci tak otevřeně. V srdci zůstávám já a mnozí z nás, kteří jsme zde, vytrvalými vyznavači myšlenky, že naše věc není ještě daleko vyhraná a že nás, chcete-li, v desetileté, chcete-li, ve staleté, chcete-li v tisícileté budoucnosti očekávají zase s našimi sousedními národy možné konflikty toho druhu, jaké jsme měli v tisícileté minulosti, a proto jedinou trvalou základnou tohoto státu zůstane oddanost a věrnost v srdcích příslušníků národa, který tuto republiku založil, žádné spoléhání na koalici s Němci, ať jsou kterékoli barvy. Němci mohou býti ve vládní většině, budou-li takovými, jako jsou Němci ve Švýcarsku nebo Elsasané ve Francii. Přál bych si, aby tato doba přišla, ale bojím se, že je ještě příliš daleko.

Víme, co chce Maďarsko, a nemůžeme míti vůči němu lehkomyslně optimistických názorů. Tam se připravuje zvrácení dnešních poměrů. Maďarsko nemá 30 nebo 40 tisíc vojáků, které by podle mírových smluv míti mělo, nýbrž jak to bylo dokumentováno onehdy, má stálé vojsko na 480.000 mužů ve všech těch vojenských cvičících formacích, které dnes se jmenují různě, ale které mají za úkol vyvrátiti v příhodné chvíli dnešní stav silou válečnou a mocí brannou.

Díváme se těmto aspiracím kolem nás otevřeně do očí, nebudeme si nic namlouvati, poněvadž slepá lehkomyslnost mohla by míti katastrofální následky pro náš stát. Chceme dobrý poměr k Polsku. Já, kterého zvou polonofobem, bych si přál, aby byl ještě lepší, poněvadž Polsko je ohroženo také aspiracemi, jež vyvolaly světovou válku, ze které se oba naše státy narodily.

Přejeme si ovšem, aby náš pan ministr zahraničí odpíral jmenovitě ve Společnosti národů častým aspiracím německých a maďarských menšin, které mluví o "utlačování". Jak to "utlačování" vypadá, dokazuje na př. skutečnost, že tento "utlačovaný" třímilionový národ má v Československu dvě technické vysoké školy jako devítimilionový národ československý.

Přejeme si také, aby potíral tyto německé aspirace co možná největším zaštítěním a ochranou oněch menšin slovanských, které se k nám obracejí se svými aspiracemi, na př. Lužičanů v Německu a 350.000 Slováků v Maďarsku. Tam je vděčné pole ukázati na vlčí oči oněch rekriminantů a iridentistů, kteří přicházejí na mezinárodní fora a poukazují na "utlačování". Ať se srovná volební právo, zastoupení ve veřejných korporacích a školy, které mají německé a maďarské menšiny u nás, a které mají slovanské menšiny v Německu, případně v Maďarsku, a bude ihned světové veřejnosti zjevno, jak vypadá to "utlačování".

Jsme ovšem, pokud běží o zahraniční politiku, proti názoru ministra dr Beneše, aby bylo uznáno Sovětské Rusko de jure. Nejprve se stanoviska mravního. Není třeba hledati dokumenty. Pokud jsme trochu literárně vzdělaní, známe velké jména slavného ruského spisovatele Merežkovského a není třeba ničím jiným proti tomuto uznání operovati, než poukazem na jeho úchvatné dílo "Grjadučijcham". Směr politický, který znamená vyvrácení veškeré dosavadní civilisace, zničení všech plodů staleté a tisícileté práce kulturní, jak to vidíme na Rusku, který vlastní národ vydává hladu a bídě a svou inteligenci staví ke zdi a pochovává do hrobů, ten režim nemůže žádný člověk, který má trochu úcty k ideálu humanitnímu, uznati. Náš odpor proti tomu je, jak jsem řekl, především mravní. Pokud jde o hospodářskou stránku, mluvil jsem o tom s panem gen. řed. Sonnenscheinem, když se tak zdůrazňovalo, že jsme vyvezli loni do Ruska za 200 mil.; při naší několikamiliardové vývozní obchodní bilanci to neznamená nic. Je to 220 milionů, ale i to všecko na úvěr - turbiny a elektrárny, které staví vítkovské těžařstvo - a Rotschildův koncern dovede si opatřiti zaplacení, kdežto mnozí jiní, nemohou z Ruska pohledávek dostati, jak to přiznávají různé trusty, v Německu, Anglii atd., které byly pro ten účel tvořeny. My jsme viděli ten systém německých agentur, které se udržely v Rusku i po válce pro tradici, že německé výrobky jsou nejlacinější, a udržuje se pořád. To je zase docela jiná hospodářská propaganda, než můžeme rozvinouti my, kteří se s Německem, jmenovitě v průmyslu, nemůžeme měřiti. Bolševici zůstávají elementem války, nepokojů a rozvratů, války mezinárodní i občanské, a proto nemůžeme z důvodů mravních a hospodářských souhlasiti s tím, aby tento režim, který zajde tak, jako zašel carský režim, a který uvolní místo lepším formacím, byl uznáván republikou, která vznikla právě z toho, že svými nejlepšími lidmi ve světové válce se exponovala proti němu.