Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jen jednu poznámku k presidentovu heslu "Pravda vítězí". Ve svém poselství ze dne 28. října 1919 prohlásil president, že byl a je proti každé intervenci proti Sovětskému svazu, že jest také proti každé intervenci proti tehdejší revoluci v Maďarsku. Ale ve své knize "Světová revoluce" doznává, že byl pro intervenci, že byl pro válku proti sovětům v případě, kdyby mobilisovali Japonci, to jest v případě, když by zde byly po ruce potřebné branné síly. Masaryk jest znám jako rozhodný odpůrce třídního dělnického hnutí. Ve své knize "Světová revoluce" se chlubí, že byl a jest radikálnějším odpůrcem bolševismu než páni v Paříži a Londýně. Renegátu socialismu Karlu Kautskému píše 13. října 1924: "Za války a po ní velmi často jsem myslil na naši rozmluvu a živě s Vámi cítil, když jste musil bojovati proti leninismu." Sovětský svaz jest pro Masaryk a žalářem, protože tam není měšťácké demokracie. Ale masy pracujících lidí v Československu již chápou, čím je měšťácká demokracie a čím vláda dělníků a rolníků v Sovětském svazu socialistických republik. Deset let vývoje v Československu ukázalo pracujícím lidem jasně, že kompromisnictví s buržoasií vede zpět, vede k reakci hospodářské, politické i kulturní.

Masy, zklamané bezúspěšnou revolucí z roku 1918, jsou a budou svým dosavadním neúspěchem poučeny. Neuvěří už nikdy, že spása jest v předchozí konsolidaci starých poměrů za pomoci měšťáků, nýbrž povedou za vedení komunistické strany a komunistické internacionály důsledný třídní boj a po vítězství nad buržoasií zavedou si svou konsolidaci proletářskou. (Souhlas poslanců strany komunistické.)

Dělníci a pracující lidé na venkově neuvěří už v pozvolný vývoj na parlamentární a demokratické základně, ale učiní vše, aby postavili vývoj na základnu revoluční a po porážce buržoasie zaberou výrobní prostředky a moc a zajistí si vládu zespodu, to jest Sověty volenými v závodech a diktaturou proletariátu. (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Ukáže se na konec a již ve druhém desetiletí trvání Československé republiky, že i ten masarykismus byl k něčemu dobrý, a to v ten smysl, že naučil proletariát nevěřiti nikomu než svým vlastním třídním zájmům a nebudovati na nikom než na své vlastní třídě. (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dále má slovo pan posl. Myslivec.

Posl. Myslivec: Vážené prázdné lavice Národního shromáždění! (Veselost.) Dovolte mi než přejdu k věci samé, k rozpočtu a k situaci vážící se k němu, abych jenom několika málo slovy krátkou poznámkou vzpomenul vývodů řečníka bezprostředně předcházejícího.

Pan posl. Bolen použil rozpočtové debaty k tomu, aby zaútočil na hlavu representanta našeho státu, na pana presidenta. Vytýkal, že profesor posl. Masaryk jinak soudil, a snažil se dovoditi, že nyní jinak jedná. Chtěl mu vyčítati nedůslednost. Mně to připomíná případ podobný, že jedenkrát v německém říšském sněmu státníku - mně sice nesympatickému, ale přece jen vynikajícímu - Bismarckovi vytkli, že v té nebo v oné otázce jest nedůsledným, a Bismarck na to odpověděl, že není žádná chyba, dospěl-li člověk k lepšímu názoru, když chybný dřívější svůj názor opraví, nýbrž že je to politická poctivost, a dodal: důsledným za každou cenu jest jenom osel.

Své dřívější názory opravovali již všichni politikové, a každému, kdo se učí, může se přihoditi, že také k jiným názorům dospěje a své původní názory opraví. To učinil zejména historik a politický vůdce našeho národa Palacký, který r. 1848 napsal známý svůj výrok: "Kdyby Rakouska nebylo, musili bychom je utvořiti". Ale po 24 letech, r. 1872, když psal doslov k "Radhostu" - opravil ten výrok a přiznal se, že je to jeho největší, a pokud se pamatuje jediná, politická chyba, které se dopustil, a že naopak průběhem doby dospěl k přesvědčení, že Rakousko, ocitnuvší se na nakloněné ploše fanatické politiky Němců a Maďarů, spěje své jisté zkáze vstříc.

Toto jsem chtěl jen poznamenati k řeči předešlého řečníka a chtěl bych jako charakteristickou vlastnost vytknouti, že začíná taktika komunistické strany v naší republice tím, že útočí na přední representanty a přední osobnosti ve státě. Svádělo by mne to skoro, abych volil k tomu přirovnání trochu triviální: na špatné hrušky kluci kameny neházejí.

A nyní, vážené Národní shromáždění, k rozpočtu samému. My - a to už bylo konstatováno každým snad řečníkem v rozpočtové debatě - slavíme jubilejní rok. A právě ta okolnost, že každý skoro z řečníků v této rozpočtové debatě toho vzpomenul, ukazuje, jak všeobecná jest radost k 10. výročí obnovení státní samostatnosti našeho státu. Jubilejní rok přináší jubilejní rozpočet. Jubilejní rozpočet vyznamenává se tím, že je rozpočtem hospodářské a finanční konsolidace, že ukazuje, jak náš stát zavádí postupně pořádek ve svých financích a tím buduje nejsolidnější základ pro budoucí své úkoly. Ale jisté obavy v jubilejním roce - deset let jest v životě jednotlivce něco, ale v životě národa a státu jest velmi málo mohla by buditi národně-politická rozháranost, jevící se v boji politických stran navzájem. Vnitřně politický boj mezi jednotlivými stranami je stejně údělem tábora oposičního jako tábora vládní většiny. Myslím, že ani ta okolnost nedovede nám zkaliti radost nad 10. výročím obnovení naší státní samostatnosti. Když jsem před dvěma lety meškal v Americe, tu ne jednou, ale mnohokráte slyšel jsem otázku: "Jak jest u vás s politickými poměry? My zde s obavou", a snad řekli i s hrůzou, "čteme, jak prudké boje zase jsou mezi jednotlivými stranami v národě českém, s bolestí postrádáme jednoty, svornosti a nadšení, jaké se jevily při převratu a v době bezprostředně následující na poli zákonodárném, zejména činností v Revolučním Národním shromáždění." A ptali se mne s obavou, co máme souditi o budoucnosti našeho samostatného státu? Odpověděl jsem jim a moje odpověď je uklidnila: "Dokud budete slyšeti a čítati o vnitropolitickém životě ve staré vlasti, že je tam boj mezi jednotlivými stranami, že se navzájem potírají, pak buďte ubezpečeni, že není zle; kdybyste však jednou se dočetli, že v českém národě všechny strany bez rozdílu zase daly hlavy dohromady, že se sešly, radí se o situaci, pak buďte si vědomi, že nastala chvíle vážná a že to může znamenati také pro náš národ a pro náš stát nebezpečí." Neboť to je starou naší vlastností, že se navzájem v dobách, řekl bych, štěstí potíráme, kdežto na druhé straně ve chvíli vážné, ve chvíli ne- štěstí a v době válečné - a zejména poslední léta válečná byla toho důkazem - dovedeme přece jen se vzchopiti a spojenými silami paže vedle paže, rámě vedle ramene dovedeme čeliti hrozícímu nám nebezpečí.

Při 10. jubileu naší státní samostatnosti jest naším úkolem vděčně vzpomenouti práce buditelů. Neváhám říci, že jubilejní oslava, tento týden zahájená včerejší schůzí Národní Rady krásným proslovem jejího p. presidenta Prokůpka i řečí p. ministra Hodži, byla zahájena opravdu důstojně, protože ukazuje, že národ náš neztratil vlastnost, která je ke cti každému národu, t. j. vděčnost, že vzpomenul těch, kteří prvně kladli základ k obnovení naší samostatnosti. Neřekl jsem dalekosáhlé slovo, když jsem řekl, že naši národní buditelé kladli již základ pro obnovení naší státní samostatnosti. Před krátkým časem v Čes. Budějovicích se konalo jubileum 60letého trvání tamějšího Jirsíkova gymnasia. Když biskup Jirsík žádal vídeňskou vládu o povolení, aby směl založiti české gymnasium, byl blahosklonně odmítnut, ale bylo mu poznamenáno, že se nic namítati nebude proti tomu, když si takové gymnasium zřídí sám. Tu podjal se biskup Jirsík toho úkolu, on, správce biskupství nejméně dotovaného v Čechách. 12.000 zl. měl ročně a 80.000 zl. ročně potřeboval na vydržování gymnasia a on se podjal toho úkolu a založil to gymnasium. A nyní po 60 letech bylo vděčně vzpomínáno tohoto velkého vlasteneckého činu. A starosta českobudějovický dr Dlouhý, když vítal na radnici hosty, pronesl slova, která charakterisují situaci: "Kdyby nebylo Jirsíka a jemu podobných, nebylo by 28. října 1918", čili: bez práce buditelů nebylo by toho, co v 10. výročí letos oslavujeme. Vážené Národní shromáždění. Ano, kdyby nebylo buditelů, nebylo 28. října 1918. Vždyť je to naší soudobé generaci takřka neznámo, jak velký, řeknu přímo zázrak se stal v jednom století. 100 let a nic víc je tomu, kdy jeden z předních buditelů, muž, který zasvětil své vynikající síly, vědomosti a schopnosti svému národu, Dobrovský, kněz, pronesl slova: "Už není více možno, aby byl zachráněn národ náš". A básník Puchmajer oděl to v poetické roucho, ale žaluplné, když napsal: "Odroděnými obstoupena syny, vlasť se řítí v smutné rozvaliny." Tehdá Palacký jediný snad přece jen neztratil víru v budoucnost národa a pronesl historicky památná slova: "Já alespoň, kdybych byl třeba z cikánského rodu a ještě k tomu poslední toho rodu potomek, ještě za nejpřednější svou popovinnost bych pokládal, ze všech sil pracovati k tomu, aby alespoň čestná po tom rodu zůstala památka v dějinách člověčenstva."

Vážené shromáždění, potěšilo mne, že tato pravda už tak daleko si prorazila cestu, že jí vzpomenuto bylo i na letošním legionářském sjezdu projevem pana presidenta na Staroměstském náměstí, kde pravil: "Láska k národu a vlasti rozumí se slušným lidem již dávno sama sebou. V ní byli jsme vychováni od našich rodičů, kteří svou obrozenskou prací byli spoluzakladateli naší republiky". Sám první representant státu uznává zde, že obrozenská práce to byla, ta práce buditelů, která sluší býti nazvána spoluprací na založení naší republiky. A ještě v jednom místě to konstatoval čelný representant státu, pan president. Pravil: "To dokazuje náš odboj, nejen odboj zahraniční, nýbrž i domácí." To se mně zvlášť líbilo, že ta slova byla pronesena ústy tak povolanými a že byla pronesena na místě tak významném, jakým byl legionářský sjezd.

Vážené shromáždění! Po buditelích národních přišli buditelé a vůdcové političtí, arciotcem, patriarchou novodobého českého politického života Palackým počínaje. Rieger v díle Palackého spolupracoval a pak nadále v něm pokračoval. Havlíček snažil se, co tito dva a jejich spolupracovníci politicky hlásali a prováděli publicisticky, do celého národa vnésti a národ pro to nadchnouti. Všichni věřili, že náš národ dopracuje se lepších dob. Palacký v doslovu k "Radhostu" poznamenal: "Já bohužel nyní již i sám pouštím naději o trvalém zachování říše rakouské. Ne proto, že by ona nebyla žádoucí aneb sama v sobě byla nemožná, ale že Němcům a Maďarům dáno zmocniti se panství a založiti v ní jednostranný despotismus plemenný, jenž ve státě různojazykovém a konstitučním co politický nesmysl nemůže míti dlouhého trvání. Němci pak a Maďaři nechtějí Rakousku jinak, nežli co despocii takové. Vinou jejich, ježto již upřímo roztrhati usilují říši, ona pohříchu octla se již tuze daleko na ploše šikmé, která vede do propasti."

A poznamenal - a v tom se jeví jeho víra v budoucnost národa i státu: "O národ můj při tom nebojím se příliš, třebas by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm i železem, chováť on v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoliv."

Víra v budoucnost našeho národa a našeho státu mluví z těchto slov Palackého. A Rieger vtělil to v ono známé heslo: "Byli jsme před Rakouskem, ba i slavně byli, a budeme bohdá i po něm."

A Havlíček prohlásil v duchu "Národních novin": "A Dunaj bude naše řeka slovanská" - a dodalo se "a Rakousko bude slovanská říše". A ještě dodal: "Ale padneme-li my Čechové, pak bude veta po svobodě svobodných Slovanů západních, ale také veta po Rakousku".

"A Dunaj bude naše řeka slovanská" se splnilo, ovšem poněkud jinak než v to věřil Havlíček. Nikdo snad ze současných a dřívějších politiků nepředstavoval si následky světové války v té míře, ale v zásadě byla u nich pevnou víra v budoucnost našeho národa a v jeho státní samostatnou budoucnost. Nedočkali se jí, zemřeli jako Mojžíš, který snad s hory Moria patřil na zem zaslíbenou, ale svou nohou na ni již nevstoupil.

Před 25 lety, když jsme nesli Riegrovu mrtvolu ke hrobu, netušili jsme, že se dočkáme alespoň my toho, čeho dočkati se nebylo dopřáno Palackému a Havlíčkovi, ale to nikterak neumenšuje jejich zásluh, záslužné jejich práce pro dosažení obnovení naší státní samostatnosti. Ale, vážené Národní shromáždění, naším úkolem o desítiletém jubileu není jen vzpomínati minulosti, nýbrž pamatovati také na budoucnost. A nesmíme zaměňovati spokojenost s bezstarostností. Jsem přesvědčen, že přímo šílené jsou naděje - aspoň hlásané propagandou, trochu z Němec, ještě více z Maďarska - že to, co světovou válkou bylo vytvořeno, bude v dočasné, brzké době revidováno. Co bylo vykoupeno tak draze, nemůže býti v krátké době měněno bez nebezpečí pro celou Evropu.

Ale, i když jsme spokojeni - se vším ovšem ne, a s čím nejsme spokojeni, na odstranění toho jsme povoláni pracovati - nesmíme býti bezstarostní a slepí k tomu, co se děje kolem. Vzpomínám tu zvláště pěveckých slavností ve Vídni, konaných koncem července letošního roku. Jen 160 zvláštních vlaků, vedle všech pravidelných vlaků, dováželo do Vídně hosty na pěvecké slavnosti. 200.000 lidí tam přijelo. Byly to slavnosti zdánlivě nevinné, pěveckého spolku, ale přece jen to byly slavnosti dosti nebezpečné, jak vidíme z projevů, které tam byly učiněny. Předseda svazu německých pěvců Liszt prohlásil při vítání hostí: "Německo od Adiže k Baltu a od Mosy k Memelu." A předseda slavnostního výboru těchže slavností pěveckých Jos. Jaksch při uvítacím večeru prohlásil: "Musí nadejíti okamžik, kdy se vzkřísí stará Germania a kdy se sjednotí Němci přiznáním naší vůle, kterou všemi prostředky chceme uplatniti." A sociálně-demokratický starosta města Vídně Seitz prohlásil krátce: "Chceme býti jediným národem a jediným státem."

Vážené shromáždění! Za 14 dní poté, kdy skončeny byly pěvecké slavnosti ve Vídni, konány byly v Berlíně oslavy ústavy. Zase oficielní slavnost, jako při slavnostech vídeňských. Přijel i president německého sněmu, pruský ministr, byl přítomen sám president, kancléř, ministři, tedy ryze oficielní slavnost. Slavnostním řečníkem při berlínských oslavách byl profesor Radbruch, býv. ministr spravedlnosti v popřevratovém Německu. Ve své řeči řekl také toto: "Připojení Rakouska k Německu bude hromovou ranou. Rakousko, používajíc práva sebeurčení, slíbeného všem národům, připojí se k velké matce, k německé vlasti. Tehdy zachvátí německou duši ne snad brutální opojení z uskutečněného bratrství. Bude to opojení podobné tomu, které bude oslavovati den, v němž bude německé území úplně zproštěno cizích vojsk. Není Němce, který by v těchto dvou věcech: připojení Rakouska a osvobození obsazeného území - nebyl za jedno se všemi ostatními Němci." (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Co myslil prof. Radbruch tou hromovou ranou nevysvětlil dobře. Poznamenal to však ve svém výkladu francouzský spisovatel Bainville v listě "Liberté", když napsal: "Ta hromová rána, o níž mluví Radbruch, to nebude anšlus, který se uskutečňuje denně bez hluku, nýbrž bude to bitva svedená v Čechách, třeba blízko Sadové, kde Češi budou poraženi jako kdysi na Bílé Hoře. Neboť přirozeným důsledkem anšlusu bude, že budou k Německu připojeny 3 miliony Němců, které byly mírovými smlouvami přiděleny k Československu a které před tím patřily k Rakousku."

Vážené Národní shromáždění! Vynikající tedy osobnosti proklamují tyto velkoněmecké plány, ale na vstřebání těch plánů do žil a krve všeho německého, zejména rakouského obyvatelstva, pracuje se i s propagandou obdivuhodnou. Přítel, který navštívil v letě Alpy, přinesl mi jako ukázku mapu, která je ve všech turistických alpských chatrčích vyvěšena a dokonce i rozdávána (ukazuje mapu). To je mapa Německa. Červenou barvou vyznačeno Německo dnešní a mapa nese nápis "Heim ins Reich" - "Domů do Říše" a "Friedensverträge sind nur Menschenwerke" - mírové smlouvy jsou jen lidským dílem. To je přímo výzva ke změně, zrušení mírových smluv a všeho, co je v nich obsaženo. Bílou barvou naznačeno je území Poznaňska, Alsaska, Lotrinska a pohraniční kraje Čech, Moravy a Slezska. To jsou ty 3 miliony Němců, o nichž píše Bainville v "Liberté", že připojení jich v Velkoněmecku bude jenom dalším krokem, jenž má následovati po anšlusu.

Dole je bíle vyčárkované červené území - Rakousko. Račte si představiti, kdyby se ten velkoněmecký plán uskutečnil! Dále jsou na mapě vyznačeny ještě četné červené ostrůvky německé. Kdyby se ten plán utvoření Velkoněmecka připojením Rakouska k Německu anšlus se mu říká nedosti dobře po česku podařil, pak vážené shromáždění znamená to vítězství Německa ve světové válce, vítězství největší, znamená to však také, že těch 40 milionů životů, které byly obětovány ve světové válce, bylo obětováno nadarmo.

Vážené Národní shromáždění! Jubilejní naše oslavy spadají, žel, už takořka do volebního boje. Stojíme před volbami do okresních a zemských zastupitelstev. Doufám, že nevzplane boj u nás tou měrou, aby mohl zkaliti radostnou jubilejní náladu letošního jubilejního roku. Lidové straně, za niž mám čest mluviti, dostalo se vývojem věcí a zejména zákonem o reformě politické zprávy neobyčejného zadostiučinění. Lidová strana byla v revolučním Národním shromáždění, když se pracovalo na zákonu o župním zřízení, jedinou stranou, která varovala před ukvapeným uzákoněním župního zřízení, poukazujíc, že ani ve chvílích politických převratů nemá býti postupováno ukvapeně, že hranice zemí jsou útvary, jež se vyvinuly během staletí, ba tisíciletí, a že nemá býti ukvapeně, nepředloženě na takových historicky se vytvořivších útvarech radikálně měněno. Tehdy přes výstrahu lidové strany byla předloha o župním zřízení uskutečněna a schválena. Alespoň toho podařilo se dosíci lidové straně, že při tvoření žup zachovány byly staré původní hranice, že jedna župa nesahala současně do Čech a Moravy, jak to na Německo-Brodsku a Jihlavsku bylo proponováno, a na druhé straně z Moravy na Slovensko, aspoň toho docílila lidová strana, že byly zachovány i při utvoření župních hranic staré hranice zemí. Ale když zákon 8 let už byl na papíře a měl býti realisován, přišel p. ministr vnitra a s upřímností a otevřeností opravdu uznáníhodnou prohlásil: "Ten zákon se nedá prakticky provésti. Není prostě možno, abychom zákon o župním zřízení uvedli v život." To byl nejmocnější motiv k provedení reformy politické správy v tom smyslu, v jakém byla provedena.

Dalším podstatným bodem zákona o reformě politické správy je aspoň dočasné uspokojení - poněvadž věčně spokojen není žádný jednotlivec, ani žádný národ - a jistě dlouholeté uspokojení Slováků. Toto uspokojení pokládám za prvotřídní státnický čin a v tom přesvědčení mne upevňuje okolnost, že státy, které náležejí k našim spojencům a přátelům, Rumunsko a Jugoslavie, nemají té vnitřní politické jednoty a ucelenosti, jaká se jeví v Československé republice. Rumunsko má dva parlamenty, jeden v Bukurešti, jeden v Albě Julii. Co se odehrálo před krátkým časem ve skupštině bělehradské, nemusím oživovati ve vaší paměti. Naproti tomu můžeme konstatovati s uspokojením, že vnitropolitické poměry v našem státě do značné míry právě také zásluhou zákona o reformě politické správy byly ustáleny a tím konsolidace jistě na dlouhou dobu zabezpečena. Přál bych si jen, aby v nastávajících volbách odstrašujícím příkladem byly ony volby v Košťanech u Teplic, kde jsme to "zásluhou," komunistické strany přivedli tak daleko, že 17. října při volbách obecního představenstva dlouholetý český starosta byl smeten a zvolen Němec, poněvadž se 6 českých komunistů spojilo s Němci a volilo za starostu Košťan u Teplic Němce.

Nepřipomínám to k vůli komunistickým dosud členům tohoto Národního shromáždění, této sněmovny. Pronáším to proto, aby si povšimli této okolnosti ti čeští voličové, kteří odevzdávali dosud při volbách své hlasy pro tuto stranu, ačkoliv vnitřně s komunistickým programem nesouhlasili, poněvadž nemohli jako rozumní lidé souhlasiti, ale z protestu, snad z nespokojenosti volili s komunisty, aby se rozmnožil počet hlasů protistátních. Ať si nezahrávají s tím ohněm, poněvadž, co se stalo 17. října v Košťanech u Teplic, je smutným, ale důrazným vykřičníkem pro všechna česká srdce, pro všechny české voliče, aby nedopustili, aby jedenkráte ve své vlasti, ve své republice, zásluhou komunistů byl domorodý, český, slovenský národ uveden v područí umělé většiny!

A teď mi laskavě dovolte, abych při této rozpočtové a jubilejní debatě zmínil se jen stručně o dvouletém trvání nynější - jak byla nazvána - občanské koalice, neboť ta koalice od samého svého vzniku, od počátku své existence byla tak potírána, jak jsme toho v našem samostatném státě od jeho obnovení nikdy nebyli svědky. Členové této koaliční většiny museli opravdu pracovati tak, jako kdysi pracovali dělníci, zaměstnaní při budování chrámu jerusalemského. V jedné ruce meč a ve druhé náčiní stavitelské, zednické. Tak budovali Israelité jerusalamský chrám a tak musila koalice občanská pracovati během uplynulých dvou let proti tak vehementní oposici, která proti ní byla vedena. Ještě neučinila nic, teprve se rodila a již bylo proti ní útočeno jako proti výlupku vší špatnosti. Řekl jsem tehdy: To je nespravedlivé, neboť ta koalice zatím ještě neměla příležitost něco vykonati, vždyť se teprve rodí. Jestliže ji už nyní potíráte, dáváte sobě vysvědčení politické neobjektivnosti, nespravedlnosti. Bude-li ta koalice špatně pracovat, pro koho bude lépe pracovat, než pro oposici? Bude-li dobře pracovat, proč ji tak vehementně potíráte?

Občanská koalice provedla berní reformu. Slyšel jsem zde před několika dny přímo sžíravou, ironie plnou kritiku p. dr Meissnera o této berní reformě. Naproti tomu bych konstatoval prostě, že uzákoněním berní reformy byly všecky přímé daně o 20 až 40% sníženy, v celkovém obnosu o více než 400 mil. Kč. (Posl. Chalupník: Zeptejte se těch malých chudáků!) Nemusím se nikoho ptát, ale béřu statistiku z posledních 8 měsíců jen v Čechách, vykazující výnos daní, a konstatuji, že v lednu až srpnu letošního roku vybráno bylo 720 mil. Kč. (Posl. Chalupník: Jen se podívejte na platební rozkazy!) Přijdu na ně také.

Tedy bylo vybráno o 389.5 mil. Kč méně než v 8 měsících roku předcházejícího. Daně důchodové na to vybráno bylo za 8 měsíců 360 milionů Kč, o 229 mil. Kč méně než za 8 měsíců předcházejícího roku. (Posl. Chalupník: Komu se slevilo!) Všem se slevilo, všem, kteří platí důchodovou daň, a pokřikující soudruh bude věděti, že i dělníci jsou mezi těmi, kterým daň byla slevena. (Výkřiky čsl. soc. demokratických poslanců.)

Byla slevena domovní daň třídní a činžovní. Za 8 měsíců o 28 mil. Kč bylo jí vybráno méně než za 8 měsíců předcházejícího roku. (Výkřiky posl. Chalupníka: To jsou číslice, které mluví.) Žádná demagogie, dohady. (Výkřiky posl. Chalupníka a Kříže.) Račte laskavě dovoliti, já jsem konstatoval to, o čem mluví číslice. Já se netajím, že se při předpisování daní dějí také přehmaty. Měl jsem příležitost před nemnoha dny intervenovati se svými kolegy z lidového klubu proti takovým přehmatům, poněvadž vypichovati to a demagogicky toho zneužívat může jen nesvědomitá politika. Ale politika svědomitá tam, kde se přehmat stal, okamžitě jde a snaží se o nápravu- Opakuji i zde, co jsem řekl v ministerstvu financí. Když jsem přednesl tyto křiklavé přehmaty, které se staly - uvádím zejména Hostomice, kde trojnásobně, ba v jednom případě až 8násobně byla zvýšena základna daňová - řekl jsem: Prosím, já bych rád, abyste se vůči nám, pánové z ministerstva financí, chovali tak, jak o to žádal jednou hrabě Špork. Hrabě Špork byl velitelem jakéhosi armádního sboru proti Turkům. A když už měl sbor sešikovaný, seskočil s koně a pronesl originelní, jemu vlastní modlitbu, řka: "Pane bože, teď tě o jedno prosím: Když už nechceš býti se mnou, nebuď, prosím tě, také s těmi tureckými psy a uvidíš, jak s nimi zatočím!"

To jest událost historická, která byla také v kadetní škole na obraze zvěčněna. Já jsem řekl pánům z ministerstva financí: Když již nechcete býti s námi, se stranami, které tvoří vládní většinu, které nesou břímě dne i horka, nebuďte aspoň s tou oposicí, která neloyálním způsobem na nás útočí a naši těžkou práci nám ještě více ztěžuje. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany lidové.)

Vážené shromáždění! Řekl-li mluvčí socialistické oposice, pan dr Meissner, že jdeme od Bereziny k Lipsku, tu myslím, že je dobře pamatovati také na sebe, a když už r. 1926 utrpěli jednu porážku, první bitvu na Marně ztratili, bylo by záhodno, aby se varovali, aby je nepotkal osud německé armády r. 1918 (Výkřiky posl. Chalupníka a Kříže.), kdy po druhé překročili Marnu a utrpěli porážku větší skoro ještě než v prvním případě. (Posl. Chalupník: To by bylo k vašemu dobru!) My se také na to těšíme a spoléháme se, že naše voličstvo je tak vyspělé a rozumné, že dovede mysliti a počítati, že dovede zdravým rozumem odlišiti pravdu od lži, zrno od plevy a zlato od pozlátka, že dovede oceniti poctivou, ne demagogickou, ale svědomitou politiku dnešní koalice, a kritiku, kterou proti ní provádí oposice.