Vážení pánovia! Ja by som ešte
v krátkosti dotkol sa školskej politiky, ktorú
sleduje p. minister školstva, poneváč myslím,
že tá dirigovaná je podľa tých
samých pohnútok, ako i jeho nešťastná
zahraničná politika a ako i jeho nešťastný
zásah do otázky politickej správy.
Tu je na pr. hneď otázka kultúrnej autonomie
nemeckej. Pán minister školstva, keď nastúpil
svoj úrad, pri prvej príležitosti označil,
že cieľom jeho úradovania bude, aby pri- šiel
v otázkach kultúrnych a školských k
takému výsledku, ktorý možno nazvať
kultúrnou autonomiou jednotlivých národov
v republike.
Vážení pánovia! Iste bolo to veľké
slovo, ktoré tu pán minister povedal a iste si neuvážil,
aké ďalekosiahle konzekvencie môžu mať
také verejne prevzaté záväzky, ak majú
byť poctivým spôsobom dodržované.
Myslím, že sa tu pán minister školstva
troch u zmýlil, lebo si myslel, že i v Československej
republike možno robiť politiku takým spôsobom,
ako sa robila v bývalom Uhorsku, kde rečmi, teatrálnym
spôsobom, blufom možno bolo omráčiť
a omámiť politického protivníka a možno
bolo na neho pôsobiť vo smere určitej politiky.
Áno, my, ktorí sme z býv. Uhorska a ktorí
sme sledovali tam politický život, máme podobné
precedenty z maďarskej politiky. Keď na pr. maďarská
štátoprávna opozícia viedla mesiace
a mesiace obštrukciu proti branným predlohám
maďarskej vlády min. predsedu Štefana Tiszu,
vtedy táto zúrivá opozícia naraz,
teatrálnym spôsobom, neočakávane sa
skončila tým, že vodca opozície, starý
Koloman Thaly na verejnom zasedaní parlamentu s min. predsedom
Štefanom Tiszom podali si ruky, objali a pobozkali sa, a
to malo za účinok, že prestala dlhé
mesiace trvajúca obštrukcia. (Výkřiky
posl. Hlinky.)
Podobne stalo sa i v posledných rokoch maďarskej politiky,
keď gróf Bethlen, súc neistý ohľadne
chovania sa maloroľníckej strany, objavil sa na spoločnom
bankete, povedal veľkú, skvelú reč,
a maloroľnícka strana s veľkým oduševnením,
tam na mieste na bankete hneď pristúpila ku politike
pána Bethlena, a tým vyriešený bol jeden
vnútorne politický problém uhorský.
Prosím, snáď v Maďarsku dá sa robiť
takáto politika, tam kde politika je športom, kde
je hračkou vládnucej triedy džentríckej
a šľachtickej, ale u nás v Československej
republike takáto politiká sa robiť nedá.
A tak sa zdá, že dnes i tí páni, ktorí
tou školskou autonomiou boli nadšení, prichádzajú
k tomu názoru, že za tými veľkými
teatrálne vyslovenými slovy nebola poctivá
vôľa a nebol náležite premyslený
plán. Otázka školskej autonomie je otázka,
ktorá musí byť do posledných detailov
reálne, pozitívne premyslená. S veľkými
rečmi sa tento problém riešiť nedá.
Pán minister školstva prehlásil v jednej svojej
reči: "Politika, ruky preč od školstva!"
To je iste heslo, s ktorým súhlasíme všetci,
avšak pôsobenie pána ministra dokazuje, že
to bol práve on, ktorý do školstva vnášal
a vnáša politiku.
Vážení pánovia! Tu je martinská
reč (ukazuje řeč) pána ministra
Hodžu. 19. augusta bol pán minister Hodža
v Turč. Sv. Martine delegovaný vládou
Československej republiky, aby zastupoval tam vládu
pri martinských slávnostiach. V tejto reči
pán minister Hodža dotknul sa určitej
otázky, ktorá vznikla nie snáď z nejakej
nespokojnosti verejnosti, ale tým, že práve
pán minister z tejto otázky urobil problém.
Bola to otázka určitého vedeckého
smeru a pôsobenia niektorých bratislavských
univerzitných profesorov. Ja sa nejdem vmiešovať
do merita celej tejto záležitosti, nejdem skúmať,
či bratislavskí profesori majú pravdu a či
nie, či ten vedecký názor, ktorý oni
hlásajú je správny a či nie. Ja nie
som vedátorom, nie som linguistom ani historikom, že
by som vedel posúdiť, či majú pravdu
a či nie. Ja len konštatujem fakt, že bratislavská
univerzita dosiaľ neprekročila medze pôsobenia
vedeckých inštitútov, že bratislavskí
univerzitní profesori dosiaľ publikovali svoje vedecké
práce, svoje názory vo forme vedeckých publikácií,
kníh a článkov vo vedeckých časopisoch.
Ale jeden člen bratislavskej fakulty dopustil sa - horribile
dictu - toho skutku, že ako historik kritizoval určité
chovanie sa pána ministra školstva počas prevratových
udalostí a vyslovil vo veľmi slušnej, vedeckej
a vecnej forme určitý kritický názor.
Vážení pánovia, a toto primälo
pána ministra školstva, aby ako zástupca vlády,
ako odpovedný správca rezortu ministerstva školstva
povedal veľkú filippiku proti bratislavským
profesorom, proti vedeckému účinkovaniu...
(Hlasy: Chaloupeckého!) Nielen Chaloupeckého,
poneváč ho nemenoval, ale slová pána
ministra vzťahovaly sa na celú grupu učencov,
bratislavských profesorov. Vážení pánovia,
pán minister školstva išiel tak ďaleko,
že túto vedeckú činnosť týchto
univerzitných profesorov porovnával s činnosťou
rozvratných elementov na Slovensku, s činnosťou
tých, ktorí snažia sa podkopávať
existenciu Československej republiky.
V tejto veci podali sme naliehavú interpeláciu a
iste, že vláda nám na túto interpeláciu
dá odpoveď. Ale je veľmi povážlivé,
keď minister v úradnej jeho jakosti, ako šéf
školstva a verejnej výučby, postaví
sa takýmto spôsobom, terorizuje a vplýva na
v určitej miere predsa len podriadených univerzitných
profesorov, a to k tomu nie pre ich politickú, ale pre
ich vedeckú činnosť. Máme ústavu
a v tej ústave je zaručená sloboda vedy.
A nech má ten Chaloupecký akékoľvek
názory, či s ním súhlasíme
a či nie, jestli ich on publikuje vedeckým spôsobom,
žiadny minister školstva nemá práva, aby
ako minister školstva odsúdil vedeckú činnosť
toho univerzitného profesora. (Hlasy: Ale univerzitný
profesor Hodža môže odsúdiť profesora!)
Vážení pánovia, minister Hodža
môže odsúdiť názory pána
prof. Chaloupeckého, ale môže ich odsúdiť
len vo svojej jakosti ako profesor. Tam má katedru na filozofickej
fakulte univerzity Komenského. Nech si tam raz pán
minister školstva sadne a nech raz prednáša,
ešte nemal jednej prednášky od tých čias,
čo je univerzitným profesorom. Nikto proti tomu
nič namietať nebude, jestli tam polemizovať bude
s Chaloupeckým alebo s kýmkoľvek iným,
ale je neprípustné, aby ako minister výučby
v úradnej svojej činnosti ohrožoval slobodu
vedy, ktorá sloboda je základnou myšlienkou
našej ústavnej listiny.
Akým spôsobom reagované bolo potom vo verejnosti
na tieto vývody pána ministra školstva? Nie
div, že orgán ľudovej strany "Slovák"
hneď využil takéto dobré (Výkřiky.)
posmelenie so strany ministra školstva a hneď v
nasledujúcom čísle požadoval vyšupovanie
profesora Chaloupeckého zo Slovenska. (Výkřiky.)
Ale, vážení pánovia, pravda, ačkoľvek
"Slovák" je časopis vládnej strany,
predsa len neslobodno každé slovo "Slováka",
ktoré napíše, brať úplne vážne.
Ale povážlivé je, vážení
pánovia, jestli "Slovenská Politika",
osobný to orgán pána ministra školstva,
podobným spôsobom sa vyjadruje, ako demagogický
"Slovák". "Slovenská Politika"
spustila z príležitosti reči pána ministra
Hodžu veľký článok, v ktorom
žiada garančný zákon proti bratislavskej
univerzite a proti určitým vedeckým názorom
hlásaným niektorými bratislavskými
profesormi.
Váženia pánovia! Tam na druhom brehu Dunaja,
v Budapešti majú slávny zákon, ktorý
im robí ostudu po celom svete, numerus clausus, a táto
budapeštianska politika presadzuje sa teraz i na vládnej
lavici československej. Tá samá reakčná
myšlienka, ktorá sa tam ako numerus clausus objavuje
proti študentstvu, v Československej republike berie
na seba podobu plánu garančného zákona
proti univerzitným profesorom. Pekne sme sa to dopracovali!
Pán kol. Štefánek mal tu v parlamente
včera veľkú reč a sťažoval
si tiež ako ja na prenasledovanie politických úradníkov
a učiteľov proti teroru ľudovej strany. Pán
kol. Hrušovský už spomenul prípad
učiteľa Fialu v Karlovej Vsi, ktorý nedopustil
sa ničoho iného, len toho, že miestnemu farárovi
nebol po vôli a ktorý, súc najlepšie
kvalifikovaný, na povel miestneho farára prehodený
bol na iné miesto. Podobným spôsobom stalo
sa to s inými učitelami a mohol by som uviesť
veľa takých prípadov. Mám tu materiál,
ale nie je mi možné, už mi dochádza čas.
Sväz slovenských učiteľov podal proti
tomuto spôsobu vladárenia v školskej správe
protest a tento si dovoľujem prečítať,
poneváč to nie je sväz socialistických
učiteľov, to je sväz pokrokove smýšľajúcich
učiteľov, ktorý vedie republikánska
strana. A oni sa usnesli 14. t. m. na tomto prejave:
"So všetkou rozhodnosťou a s hlbokou roztrpčenosťou
odmietame úsilie školských úradov bezdôvodným
a bezohľadným prekladaním definitívnych
učiteľov umlčať a trestať tých,
ktorí svojou vzornou školskou činnosťou
a obetavým pôsobením mimoškolským
uvalili na seba nenávisť tých reakčných
kruhov, ktoré kultúrnou prácou učiteľstva
cítia sa vo svojích doménach ohrožené.
Žalujeme verejnosti československej, že v jubilejnom
roku republiky dostáva sa nám za nezištnú,
z lásky k milovanej vlasti konanú prácu nie
uznania, ale nespravodlivých, krutých trestov. Až
dosiaľ videli sme v školských úradoch
nielen spravodlivých sudcov našej práce, ale
aj svojích ochráncov proti anonymným udávačom
a lživým pomlúvačom. A je naším
najúprimnejším želaním, aby tomu
bolo tak i naďalej."
Prosím, to sú slová republikánskeho
učiteľstva na Slovensku. (Výkřiky
ľudových poslanců slovenských.) Ale,
pánovia mojí, vy nás nebudete učiť
republikánskemu cíteniu. Do tých čias,
kým sa bratríčkujete s pánom dr Tukom,
nedávajte nám lekcie z vlasteneckého citenia.
(Posl. Hancko: Internacionalista hovorí o vlastenectve!
- Výkřik posl. Hlinky.) Vy ste tiež
internacionalista, ale čierny. Tak, prosím, sme
si rovní.
Pán kol. Štefánek prednášal
tie samé žaloby proti perzekúcii učiteľov
na Slovensku. Ale, kto je šéfom školského
rezortu? (Výkřiky posl. Johanise, Hancka a Hlinky.)
Prosím, jestli je perzekúcia zamestnancov v
politickej správe na Slovensku, prosím, nie je div,
však je šéfom správy exponent ľudovej
strany. Pán minister vnútra nezasahoval veľmi
do týchto vecí; len teraz, keď je zjavné,
že tieto veci nemožno ďalej trpieť ako bolo
dosiaľ, pán minister vnútra učinil opatrenie,
aby zamedzené bolo zneužitie úradu zemskej
správy ku stranníckym účelom ľudáckym.
Sotva sa tak stalo, už sme počuli veľký
útok so strany pána kol. Onderča proti
pánu ministrovi vnútra.
Ale čo sa týka školskej správy, akým
právom si sťažuje pán kol. Štefánek,
keďže šéfom tejto školskej správy
je jeho politický vodca, ktorého politiku v poslednej
dobe práve pán kol. Štefánek tak
oduševnene hájil pri každej príležitosti?
My nemôžeme súhlasiť s politikou, ktorá
v slovenských veciach sledovaná je najvýznačnejšou
politickou osobnosťou vlády našej republiky,
poneváč ju považujeme za škodlivú
nielen pre záujmy Slovenska, ale i štátu, považujeme
ju za takú, ktorá objavila sa v poslednej dobe i
v iných oboroch štátnej správy tiež
škodlivým spôsobom. Nemôžeme mať
dôveru k tejto vláde, ktorá tieto rejdy trpí.
Z tohoto dôvodu i pri hlasovaní rozpočtu použijeme
príležitosť, aby sme prehlásili svoj protest
proti tomuto vládnemu režímu. (Potlesk poslanců
čsl. strany soc. demokratické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dalším řečníkem je pí.
posl. Landová-Štychová. Uděluji
jí slovo.
Posl. Landová-Štychová: Dámy
a pánové! Než přejdu k referátu,
týkajícímu se specielně této
kapitoly, chci zde při této příležitosti
pronésti jménem všech proletářských
žen a matek tuto obžalobu a výzvu. Po 10 letech
buržoasie v tomto státě nevládne již
sliby, nýbrž tvrdou pěstí státního
aparátu. Veliké naděje pracujícího
lidu byly zklamány. Skutečný denní
život stal se ještě těžším
než před válkou. Nízké mzdy,
rostoucí drahota, byt nedůstojný člověka,
starost o děti trpící podvýživou,
tuberkulosou, karabáč kapitalistické racionalisace,
včetně nezodpověděná otázka:
Jak vystačiti, jak lidsky žíti - trápí
chudou ženu dnes právě tak jako dříve,
olupuje ji o zdraví, o mládí, o veškeru
radost ze života. Smutně to vypadá v dělnických
domácnostech.
Pracující lid nemá příčiny
k oslavám. Oslavovati mohou pouze ti, jimž dnes tak
jako dříve patří banky, továrny,
doly, velkostatky, všechno bohatství tohoto státu.
Štědře, bez rozdílu národnosti,
ať Čech, Němec nebo Maďar zachovala se
k nim republika, přidala jim vše, co bylo ubráno
chudým, na mzdách, na daních, clech, ta republika,
za niž svou krev prolévali proletáři.
A co dala republika pracujícím ženám
za 10 let svého trvání? Dělnice je
nadále stižena kletbou laciné pracovní
síly. Stále větší počet
žen je vháněn do továren. Jsou však
ještě bídněji placeny nežli dělníci.
Úřady státu, jehož ústava slibuje
ženám rovnoprávnost, byly první, kdož
ji porušily. Spoutaly ženy starými okovy tradic.
Nucený celibát státních zaměstnankyň,
připravovaný celibát učitelek, toť
přímo plivání na ústavu. Stát
nařizuje pod hrozbou kriminálem roditi děti
a tentýž stát okrádá dělnické
matky o to, co si vybojovaly již za starého Rakouska.
Zhoršuje jim ochranu v mateřství. Uštvaná,
ustaraná matka, děti, trpící podvýživou
a tuberkulosou, toť 10 let republiky!
Údělem starým dělnicím a dělníkům
jest i nadále žebrácká hůl, protože
v Československé republice nebylo za celých
10 let republiky o přestárlé dělníky
postaráno. Horníkům ještě za
starého Rakouska dané bratrské pojištění,
které vdovám a sirotkům zajistila aspoň
polohladovou existenci, má býti podstatně
zhoršeno. Pouze živelní odpor horníků
a jejich žen zabránil dosud zhoršení.
(Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.)
Drahota, nízké mzdy, kapitalistická racionalisace,
zhoršení sociálního pojištění,
odbourání všech popřevratových
vymožeností dělnictva, osmihodinná pracovní
doba, sobotní odpoledne pro ženy, tak vítá
republika po 10 letech pracující lid! A není
na tom dosti. Nové mraky ukazují se na obzoru, mraky
války, nové války imperialistické.
Pro větší zisky kapitalistů má
býti opět prolévána drahá krev
proletářů a chudých rolníků.
A příští válka bude ještě
strašnější než válka světová.
Žena má býti do války právě
tak zatažena jako muž. Ale my říkáme:
Hrozné utrpení žen, které je dosud v
živé paměti z minulé války, nesmí
se opakovati. Ženy nebudou nikdy už plniti hroznou úlohu
výrobce válečného materiálu
a udržováním výroby v chodu prodlužovati
válku na léta. Bude-li však pracující
lid přes svoji nenávist k válce donucen vzíti
zbraně do rukou, pak nebude bojovati proti svým
bratřím v utrpení, nýbrž proti
těm, kteří jej chtějí hnáti
na krvavá lidská jatka. Mraky imperialistické
války proti sovětskému Rusku se stah ují.
Proč? Proč zbrojí všecky kapitalistické
vlády tak šíleně proti této první
dělnické republice? Protože Sovětský
svaz jest úplně jiným světem, světem
pracujících, proti němuž obrací
se všechna nenávist kapitalistického světa.
Tam pracující ženy se nespokojily sliby, nadějemi.
Zahájily velký jednotný boj za zničení
celé politické a hospodářské
moci kapitalistů. A výsledky 11 let Sovětské
republiky mluví jasnou skutečností o správnosti
cesty, kterou šly ruské pracující ženy,
dělnice, rolnice. Za těchto 11 let byly zlomeny
a rozmetány navždy právní nerovnosti
žen, zničena byla nerovnost v práci a po prvé
uskutečněno heslo: za stejnou práci stejnou
mzdu. Pracovní doba snížena byla na 7 hodin.
Ohromnou sítí jeslí, dětských
domů, zbudovaných v bývalých palácích
a vilách boháčů byly učiněny
první kroky k osvobození ženy - matky od největší
tíhy starostí. Sítí dělnických
kuchyní při továrnách a úřadech
prolomena byla chmurná vězení dělnických
kuchyněk. Ženě dány byly 4 neděle
v roce zaslouženého odpočinku v sanatoriích,
v domech odpočinku. Zvyšuje se neustále kulturní
úroveň ženy a ona je stavěna na nejodpovědnější
místa ve správě státu, výrobě,
školství, v sociálních ústavech.
Sítí klubů, kroužků, organisací,
přitahují pracující ženu ku práci
kulturní, k politickému uvědomení,
k aktivní účasti na výstavbě
socialismu, nového řádu, který zničí
kořeny jakéhokoli útlaku a vykořisťování,
všechno bohatství země dáno bylo pracujícím
a škrtnutím zisků vykořisťovatelů
zvyšuje se neustále materiální a tím
i kulturní úroveň pracujících
lidí. Výsledky 10 let Československé
republiky a 11 let SSSR jasně ukazují cestu i našim
pracujícím ženám. Ne cestou slibů,
sladkých slov a parlamentárních vyjednávání
s největšími nepřáteli pracujícího
lidu a jich pomahači, ne tupou lhostejností a odevzdaností
v osud, nýbrž bojem, jednotným bojem všech
žen společně s muži vydobude žena
sobě a svým dětem šťastnějšího
a radostnějšího života!
Dosti již stálého ustupování.
Pracující lid je připraven opět vyraziti
do boje za své požadavky. Hrdinný boj kladenských
horníků, kteří se v 10. roce republiky
rvou o větší kus chleba, nesmí zůstati
osamocen. Všeobecný boj za zvýšení
mezd musí býti prvním krokem bojovného
nástupu proti stále drzejšímu vystupování
kapitalistů. A ženy nebudou nečinně
přihlížeti. Boje horníků na severu,
zemědělské stávky na Slovensku, hrdinná
zasáhnutí hornických žen na Kladně
poučily buržoasii tohoto státu názorně
o tom, co dovede uvědomělá proletářská
žena. Ona nejvíce trpí dnešními
poměry a proto musí býti v prvních
řadách bojujících, nedbajíc
persekuce policejního a četnického násilí.
Ženy společně budou bojovati s veškerou
rozhodností proti válce, proti krvavým lidským
jatkám a obrátí zbraně, k jichž
výrobě budou zapřaženy, proti těm,
kdož ženou jich nejdražší do úžasné
smrti. Ženy neustanou od boje dříve, dokud
nebudou odstraněny všechny dnešní nešvary,
celý dnešní vykořisťovatelský
systém, dokud nebude zřízen takový
pořádek, kde by člověk pracoval ne
pro zájmy bohatých, ale pro sebe, pro společnost,
pro blaho dětí, pro novou šťastnou budoucnost.
Nechť žije boj proti dnešnímu vykořisťovatelskému
režimu! Nechť žije boj za dělnickou a rolnickou
republiku pod vedením jediného poctivého
vůdce, pracujícího lidu - komunistické
strany Československa.
Dámy a pánové! Je pravda, v jubilejních
dnech je vždycky dobré a nutné dělati
jubilejní bilance a srovnání, jako jsem udělala
teď. Jsem též pověřena podati zde
stručný výtah z jubilejní bilance
persekuce v Československu, o kterém se v širších
lidových kruzích zde i za hranicemi stále
ještě udržuje falešná domněnka,
jako by bylo Československo takovou malou oasou humanity
a zbytků demokracie ve světové poušti
měšťáckého třídního
teroru a fašistické reakce. Leč na třídní
justici, teror a fašistický sadism, které se
projevují v jednotlivých kapitalistických
státech, není možno dívati se jako na
specialitu té které země. Jsou tu sice různé
odstíny, ale podstata je táž, a to ta, že
kapitalistický svět potřebuje k znásobení
a zabezpečení svých zisků zvláštního
t. zv. racionalisačního systému, který
činí existence rodin dělnického i
t. zv. středního stavu naprosto nejistými
a jejich zdraví a životy takřka bezcennými.
Toto soustavné znásilňování
a ožebračování pracujících
vrstev provází ohlupující tendence
jednak klerikální, jednak měšťácké
kultury na straně jedné a na straně druhé
téměř jednotné zákonodárství,
zejména v soudnictví a trestním právu.
Není jediné kapitalistické země dnes
se skutečně nestranným státním
aparátem. Naopak. Jakmile se kde dělnictvo pozvedne
k protestu proti třídnímu útlaku,
spěchá celá státní správa
na pomoc kapitalistickým zájmům které
jsou dnes už otevřeně ztotožňovány
se zájmy států a které spolu také
již dokonale srostly.
Československo není a nebylo výjimkou mezi
ostatními. Naopak, už od prvopočátku
byla mu přidělena západními revolucemi
málo čestná úloha středoevropského
pokusného králíka, na kterém se zkouší
praktické pokusy o účincích výjimečných
opatření a zákonů proti dělnictvu.
A jestliže dnes, v době hysterického běsnění
policejních orgánů, ať už v Zakarpatské
Boroňavě, na Kladensku, Rozdělově
nebo nejnověji v Praze a v Bratislavě, ozvou se
tu a tam hlasy, že za spoluvlády socialistických
stran něco takového by nebylo možným,
pak jsou to jen hlasy těch, kteří zaspali
první léta republiky, nebo trpí vážnou
poruchou paměti.
Vzpomeňme si především pustých
štvanic proti prvním českým komunistům
před návratem a po návratu jejich ze sovětského
Ruska v letech 1918 a 1919. Celá jejich činnost
se tehdy omezovala, jak jsem se sama přesvědčila
účastí na některých schůzích
a v kroužcích, na informativní přednášky
a články o sovětském zřízení
v Rusku. Dělnické massy přijímaly
tyto první zprávy o Rusku, o kterém se do
té doby tolik lhalo, samozřejmě s dychtivým
zájmem a mnozí začali teprve nyní
chápati osudný význam likvidace našich
revolučních dělnických rad a nahrazení
jich národními výbory a hospodářskými
radami, kde zasedali zástupcové průmyslové
a agrární buržoasie, a při nichž
socialistické rady hrály jen podružnou roli
jakýchsi poradních sborů.
Rozsvítilo se v hlavách dělnických
mas, které přes hrozby a vyhlášku výjimečného
stavu vynutily si na Kladensku schůzi, na které
referoval jeden ze štvanců vlastenecké ulice,
soudr. Můňa. Zato v hlavách socialistických
vůdců to sotva zablikalo. Stačilo vlídné
pozvání do hradních komnat, aby zjihlo tvrdé
čelo hlasatele vzdorné výzvy "oko za
oko, zub za zub".
Do stále houstnoucích řad přívrženců
komunism vysíláni jsou špiclové a provokatéři.
Agenti provokatéři Jaroslav Pospíšil
a Václav Skála vetřeli se až do ústředního
výboru české sekce komunistické internacionály
a měli úkolem usvědčiti české
soudruhy z velezrádných styků s maďarskou
vládou rad. Pospíšil měl specielní
úkol, opatřiti vedoucí soudruhy před
zatčením maďarskými státovkami.
Když se věc nedařila, podstrčil Pospíšil
jednomu ze soudruhů bankovku maďarských sovětů
na ukázku. Za 3 hodiny nato došlo k zatčení
a pak k hromadnému zatýkání ostatních.
To se stalo počátkem května a teprve 7. října
byla na většinu zatčených divisním
soudem uvalena řádná vyšetřovací
vazba.
Nelze ani zde líčiti celé persekuční
hnutí prvních let republiky. Stačí,
když připomenu především historicky
významný fakt o neslýchaném postupu
soc. demokratických vůdců, který jest
uchován nejen v novinářských článcích,
ale zejména v protokolech t. zv. velezrádných
procesů z tehdejších dob.
Události se tehdy vyvíjely v nečekaně
rychlém tempu: Diskuse v kroužcích marxistické
levice o podmínkách III. internacionály;
známý Můňův proces velezrádný
z r. 1920, zaranžovaný za vlády Tusarovy
provokatéry Pospíšilem a Skálou;
roztržka soc. demokratické strany a vznik strany komunistické
až k vystřídání rudo-zelené
koalice úřednickou reakční vládou
Černého, kterou nastolil sám soc. demokratický
min. předseda Tusar v září
1920.
Tímto opatřením měla býti před
dělnickými masami sňata odpovědnost
ze soc. demokratických vůdců za to, co se
pak dělo dále a co je nesmazatelnou skvrnou v dějinách
čsl. soc. demokratické strany. Je to zabrání
"Lidového domu" v Praze četnictvem; pokus,
udusiti v krvi protest dělnictva, vyjádřený
generální stávkou 9. prosince 1920; je to
střelba do dělníků v Praze, střelba
vojska v Mostě do zástupů dělnictva,
žádajících propuštění
zatčených členů akčního
výboru, která si vyžádala 6 mrtvých
a 21 raněných, z nichž dvěma byly amputovány
nohy.
3.000 zatčených, z nichž několik set
soudruhů a soudružek žalováno pro velezradu,
na kterou byl jediný trest, a to smrt; řada rozsudků
výjimečných senátů v Brně,
Jihlavě, Bratislavě, Uh. Hradišti, na Kladně
- k těžkému žaláři až
do 10 let. Nejhloupější i nejrafinovanější
provokace vládních agentů, které při
procesech vyšly najevo a z nichž zejména případy
agenta Georga Nanássyho a Aloise Beneše, odhalené
za procesu Můňova r. 1920 jsou výmluvnou
ilustrací k oběma okřídleným
oficielním heslům "Pravda vítězí"
a "Demokracie, toť diskuse". Zatím stoupaly
ceny denních potřeb, mzdy byly po každém
těžce vybojovaném nepatrném zvýšení
takřka v zápětí znehodnoceny zvýšenými
cenami denních potřeb. Lid protestoval, žádal
nápravu, ale dočkal se zase jen olova. Tyto poměry
charakterisuje mimo jiné krvavý masakr ze dne 21.
února 1920 v Krompaších. Dělnické
ženy se bouřily proti soustavnému zkracování
přídělů mouky při železárnách
Rimamuráňské společnosti a chtěly
jíti protestovati ke správě závodů.
V tomto úmyslu jim zabránilo četnictvo, a
to tím, že jednoduše do houfu žen vystřelilo.
Na dlažbě zůstali 2 mrtví a 17 raněných,
většinou žen, z nichž 4 pak zemřely.
V pochopitelném rozrušení lidu došlo k
odvetě. Tímto způsobem hloubila vláda
Černého propast mezi lidem a republikou,
ve skutečnosti konala vláda Černého
jen příkazy tajné vlády, proslulé
"pětky". Nechybělo mezi prostými
stoupenci socialistických stran těch, kteří
byli tak naivní a nedali si vymluviti, že ve vládě
jsou lidé, kteří se mstí československému
lidu za to, že dosáhl samostatnosti a vlastního
státu. Také v levějším tisku
pokrokových měšťáků objevily
se články plné rozhořčení
nad postupem vlády proti lidu a mrzuté poukazy na
to, aby státní moc nebyla tak příliš
exponována ve prospěch jediné vládní
strany. I na schůzích bylo protestováno a
ozvaly se hlasy, aby nedělala vláda z Československa
policejní stát. To, prosím, bylo všecko
již r. 1920. Naivní stoupenci měšťáckých
demokratických hesel nechápali souvislost všech
těchto reakčních zjevů s plánovitou
obnovou a upevňováním kapitalistického
řádu v Evropě. První výjimečné
zákony považovali za pouhou ochranu republiky proti
bolševismu, o němž věřili, že
jest nepřítelem osamostatnění čsl.
národa.