Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Z tohoto postupu u čsl. vojska na Rusi v památných dnech vítězné proletářské revoluce bylo viděti, jak v novém státě bude reakce postupovati, zvláště ve vojsku. Dnes tato reakční politika ve vojsku je viděti nejlépe. Volební právo vojákům bylo vzato, zrovna tak jako ruským legionářům právo voliti rotné, plukovní, divisní komitéty. Rozdíl mezi dnešní armádou a ruskými legiemi je v tom, že obojím se sice odbourala politická práva, ale vojákům v ruských legiích se zvyšovaly platy, aby spíše byli ochotni zabíjeti za žold ruské dělníky-rolníky, ale této armádě, která má za sebou 10letou buržoasní dresuru a konsolidaci - té se peněžní požitky odbourávají (drahotní příplatek 1 Kč denně). Zde již buržoasie myslí, že může si dovoliti i tuto provokaci, aby snížila úroveň vojáků na minimum. Počítá s tím, zbaviti je úplně všech politických práv; hospodářsky je úplně zničiti tím že vojáci musejí čekati, až co jim dáme a tímto dvojím způsobem uděláme z nich úplný bezvládný nástroj. [Další část řeči byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 23. října 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 96 této těsnopisecké zprávy.]

Toto nebezpečí si musí uvědomiti celá dělnická třída v Československu a nesmí ničeho dáti na humanitářská a pacifistická hesla, i když je razí největší představitelé státu. Dělnická třída si musí uvědomiti, že stát československý je buržoasním státem a že představitelé státu jsou představiteli buržoasie a jako na takové musí dělnická třída na ně hleděti.

Představitelé buržoasních stran i představitelé socialistických stran rádi vytyčují rudý militarismus v Rusku. Jak tento militarismus vypadá proti demokratickému militarismu československému, je viděti z rozpočtu SSSR na rok 1927/1928, který činil v našich korunách 101.998,051.200 Kč 50 hal. Z tohoto celkového rozpočtu věnuje Sovětský svaz na vojenství 13.745,884.700 Kč, t. j. 13.1%. Rozpočet Československé republiky na rok 1929 činí 9.594,373.000 Kč. Z toho je viděti, že rozpočet na vojenství v Rusku jest o 7.01% menší nežli rozpočet na ministerstvo vojenství v Československu. Z tohoto rozpočtu na ministerstvo vojenství v Československu dává stát, jak jsem již řekl, na ministerstvo nár. obrany 1925 mil. Kč, t. j. 20.02%. Kde jsou tedy větší vojenské náklady: v Sovětském svazu nebo v demokratické republice?

Druhý rozdíl: Armáda v Sovětském svazu je armádou dělnické třídy, hájí jediné zájmy dělnické třídy před vlastní buržoasií a před kapitalistickými imperialisty, kdežto zde je armáda v rukou buržoasie a buržoasie si tuto armádu buduje proto, aby uhájila své kapitalistické panství, ačkoliv i tato armáda je z velké části složena z proletářské třídy. Buržoasní třída, aby hlavně držela armádu ve svých rukách, postupuje tak, jak je v této kapitole řečeno. Potlačuje každý svobodný projev a vůli prostého vojáka, upevňuje nesnesitelně režim, zostřuje kárný řád, a tím myslí, že si vedení armády udrží ve svých rukou. Jak se to provádí v praksi, je viděti z několika dopisů, které nám, komunistickému klubu, byly zaslány. Nejcharakterističtější je dopis od nováčků, kteří si v tomto dopise stěžují, jak se s nimi nakládá, a zvláště zdůrazňují, že toto se dělá při desetiletém výročí tohoto demokratického státu. Nováčci v tomto dopise praví (čte):

"Vážení páni! My mladí, kteří jsme narukovali r. 1928 k presenční službě vojenské, rozloučili jsme se se svými rodiči, příbuznými, milenkami, kamarády atd., abychom všichni jako zdraví sloužili věci ušlechtilé na obranu našeho mladého státu, který je podle slov našich představených obklopen nepřáteli.

Vojenskou službu, kterou je každý schopný povinen darovati vlasti, představovali jsme si jako něco, co nás mnohému naučí, co nás zdokonalí v tom, co jsme v civilu zanedbali. Představovali jsme si vojenský život veselý, na který každý dlouho bude vzpomínati. Představovali jsme si, že nám do našich srdcí přinese ideál svobodného občana, rozhodujícího o veřejném životě. V civilu naše myšlenky tíhly k novému životu plného zdraví a odvahy a chtěli jsme býti hrdi. A tak maně vzpomínáme na článek psaný pod čárou v "Národním Osvobození" od Medka, který přímo zbožňuje disciplinu vojska, sebezapření a národní spolupráci, kterou vykonávají Němci vedle Čechů, tak jako Slováci vedle Rusínů a pod. Tento pán, nepřáli bychom mu toho, mohl by býti jen chvilinku s námi, s t. zv. nováčky. Nemluvě o tom, že jsme úplně isolováni od veškeré lidskosti, dostali jsme v první dny na cvičení hadry vedle výzbroje a propriety v ubohém stavu.

My ubozí vojáci Československé republiky, kteří jsouce členy malé armády, máme býti zdatnými při žoldu 1.50 Kč denně, při čemž při jedné splátce bylo nám strženo za olej, na boty atd. Divili jsme se velice, když staří mazáci si stěžovali na malý žold, který prý nestačí. A teprve dnes víme, jak jsme dřeni, jak jsou druhé případy, že se druzí vojáci ptají, jak se nám vede. Vše musíš míti v čistotě, v pořádku,- ze starého chtějí udělati nové, při čemž musíš si kupovati vše od tkaniček do bot až k vaselíně a ke krému. Světnice musí býti čistá, ke které mužstvo musí koupiti košťata atd. Což na tyto věci nemáme práva? Jsme synové národa, jemuž sloužíme a jehož ideu jsme úplně ztratili. Tejrák je toho nejlepším příkladem tam, kde nejvíce trpí, kteří nejvíce věřili v nějakou svobodomyslnost. Stali jsme se v jubilejním 10. výročí Československé republiky dobytkem. Nejvíce, chudáci, trpí Slováci, Rusíni a Němci. Vedle slov "ty vole", "to jsou ale pitomci", nebo "chlape, já bych ti nejraději vjel do držky" a pod. i s tělesnými hrubostmi musíme držeti hubu. Litujeme velice Slováků a jiných, neboť my jsme zvyklí trochu otáčení a dobře rozumíme, ale oni nešťastníci jsou drženi ve strašném ponížení, které se zaťatými pěstmi jsou nuceni snášeti. Při defilé stojíme umdleně, křečovitě, za strašných muk "k poctě zbraň" a nesmíš se ani hnouti; jindy též páni kochají se nadávkami a sprostotou při povelu "bodák vztyč" a dívají se, jak má každý v levé ruce bodák vzhůru připravený, jako vrazi, a běda těm, kteří nejsou zvyklí pušce, neboť ti to odnesou boxováním a tupeni jsou tak, jak si v civilu nedovedeme představiti. Možno říci, že jsme zde po prvé překvapeni hrubostí, tupostí i ubohostí inteligence od aspirantů až po nejvyšší důstojníky. Teď teprve možno říci, že jsme vyléčeni. Stýkáme se se všemi a ptáme se na poměry a všude zklamání, samé zklamání, bezradnost a lhostejnost. Všichni jsou prodchnuti touhou po civilu a po pomstě. Slováci a Rusíni, možno říci, že se mnoho přetvařují a skrývají vše, při čemž myslí na odvetu. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 23. října 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 96 této těsnopisecké zprávy.] Můžeme potvrditi slova našeho presidenta, že voják bez idee je nemožný. Ideu jsme ztratili a jsme nuceni hledati novou, snad vzdálenější, ale za to hlubší. Chceme se státi vojáky s ideou třídní, tou, ke které patříme, tak, jak nás naučili. Ještě větší teror, ať je vojna jako řemen, aby se všichni probudili. To vám, pánové, píšeme, abyste vy, jako poslední naděje, řekli to tam, kam tato slova patří, řekněte to národu i všem potlačovaným, řekněte to lidem, kteří s námi stejně trpí."

Tento dopis jistě mluví za všechny, tento dopis zdůrazňuje, jaké poměry v armádě jsou. V řadě dalších dopisů stěžují si vojíni od 13. pěšího pluku v Šumperku na kapitána Poláka, který pro sebe menší poklesek zavírá vojáky, bije, nadává atd.

To jsou poměry v armádě při 10letém výročí tohoto demokratického státu a také demokratické armády. V těchto dvou dopisech jsou znázorněny poměry vojáků. Mnohokráte jsme o nich mluvili, zvláště zde v parlamentě. Náprava se však nestala nikdy. Nápravu musí udělati vítězný proletariát jak v závodech, tak na ulicích a zvláště v kasárnách. [Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 23. října 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 96 této těsnopisecké zprávy.] (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): K této prvé, politické části podrobné rozpravy o státním rozpočtu a finančním zákoně není již nikdo přihlášen, listina řečníků jest vyčerpána a rozprava skončena.

Přistoupíme proto k další části podrobné rozpravy, to jest k části kulturní a sociální, zahrnující ze skupiny I rozpočtové kapitoly: kap. 10. Ministerstvo školství a nár. osvěty, kap. 17. Ministerstvo soc. péče, kap. 18. Agenda ministerstva pro zásobování lidu, kap. 19. Ministerstvo veř. zdravotnictví a tělesné výchovy a kap. 20. Odpočivné a zaopatřovací platy.

Ke slovu o této části rozpravy jsou přihlášeni tito řečníci: na straně "proti" pp. posl. Jaša, dr. Schollich, Simm, Burian, de Witte, Prášek, Blatná, Kříž a Schmerda; na straně "pro" pp. posl. Vičánek, Hancko, dr Petersilka, dr Lukavský, Doležal, Freising, dr Fritz, Bartel a dr Feierfeil.

Uděluji slovo prvnímu ze zapsaných řečníků, panu posl. Jašovi.

Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Jubilejní rok je pro nás vhodnou příležitostí, abychom sledovali, jak se uvolněné síly čsl. národa rozvíjely v prvém desetiletí státu, a to jak v oboru práce hospodářské a sociální, tak i kulturní. Ideály svobody a naše naděje před dosažením státní samostatnosti obsahovaly také požadavky školské a kulturní. Výstavba našeho státu pokrokového a sociálně spravedlivého předpokládala také výstavbu nové školy. V tom ohledu první léta naší svobody znamenají opravdu jakýsi reformní vzruch a oživení. Dnešek však znamená zřejmý úpadek, reakci. Dnešní vláda a její charakter projevily se nejen jako protisociální, nýbrž i jako protikulturní, její představitel ministr dr Šrámek vyslovil se s naprostou otevřeností pro novelisaci kulturního radikalismu. V oboru školského zákonodárství tato většina ani nemohla ničeho zploditi, přijala v tom směru program vlády staré, ale to jen pro uklidnění myslí. V praksi pokusila se porušiti celkovou kontinuitu našeho pokrokového školského vývoje, a to takovou reformou školské zprávy, která pobouřila celou naši veřejnost. V druhé polovině decenia státu nedosáhli jsme podstatnějšího reformního činu a jubilejní rok byli jsme nuceni zahájiti přímo prudkým obranným odporem proti zamýšlené reakční školské správě.

Od prvních náběhů po převratu ku plánovitému a celkovému řešení otázek školských jsme nedospěli. Kulturní výbor posl. sněmovny provedl sice zajímavou debatu o tradicích, ale neměl příležitosti, vysloviti se o některé konkrétní otázce školské. Mezi tím některé sousední státy spěchaly přizpůsobiti své školy potřebám poválečné doby. Chtějí-li naši lidé viděti školu opravdu moderní a reformní, musí zajeti do Vídně nebo do Berlína. My jsme ustrnuli na zásadách předválečných, pokud se týče stránky organisační i věcné. Co bylo dosaženo nového, stalo se jen iniciativou samého učitelstva. Tak odrakouštěla své školy první Vídeň. My jsme se přidrželi zděděné soustavy starorakouské a základ našich škol spočívá dosud na zákonodárství rakouském z r. 1869, z druhé poloviny XIX. století.

Pak byly ministrem školství ohlášeny některé osnovy nových zákonů. Jde zase jen o návrhy zákonů dílčích. Jimi mají býti vyřízeny jen některé ožehavé otázky a potřeby proto, že jsou naprosto neodkladné.

Základní potřebou našeho školství jeví se dokonalý zákon unifikační, kterým by byly dány našemu školskému vývoji jednotná organisace a idea. Dnes se však o unifikaci škol v zemích historických, na Slovensku a Podkarpatské Rusi nemluví vůbec, ačkoli sami odborníci, školní inspektoři na Podkarpatské Rusi se vyslovili na konferenci o školách církevních, že dnešním poměrům nevyhovují. Církevní obce neplní svých povinností, školy podle úředních zpráv nejsou čištěny, vytápěny, nestarají se ani o jejich věcné potřeby. Konference školních inspektorů se proto usnesla žádati vládu, aby tyto školy převzal stát.

Pozoruhodná reformní práce středoškolské komise byla po odchodu soc. demokratického ministra založena ad acta. Pan ministr dr Hodža prohlásil v rozpočtovém výboru, že mu jde o reformu veškerého československého školství. Nelze prý reformovati střední školu bez reformy celku. Nutno připraviti i novou organisaci vysokých škol. Názor zajisté správný, ale, žel, o podrobnostech takových prací není veřejnosti ničeho známo. Co se stalo, jsou jen úsekovité změny, hlavně v osnovách střední školy a ohlášená reforma reálek.

Otázkou reformy učitelského vzdělání zabývala se kdysi pracovní komise ministerstva školství a výsledky své práce publikovala v listopadu 1924. Vládní prohlášení z prosince 1925 pravilo, že tato reforma je úplně zralá k provedení. Běží o požadavek starý a odůvodněný. Ale co bylo ve směru reformy učitelského vzdělání připraveno a co bylo z toho sděleno veřejnosti, nevyhovuje ani učitelstvu, ani potřebám školy.

Jednotný typ naší školy musí býti vybudován především od základu, od školy obecné. (Výborně!) Ona klade fundamenty výchovy a všeobecného vzdělání. Ona je ještě nyní skoro jediným zdrojem lidového vzdělání, a je zajisté povinností státu, aby rozvoj její byl dále usilovně zabezpečován. Jen tak může býti zvýšena všeobecná úroveň vzdělanostní, bez níž demokracie nemohla by se udržeti a růsti. Proto si přejeme, aby rozpočtové položky na tyto školy, zejména na pomocné a vzdělávací prostředky jejich byly bohatší, zvláště také pokud se týče podpory školní služby lékařské, rukodělného vyučování, podpory pedagogického zkoumání i pedagogické literatury. Učitelské konference, které mají svůj značný význam pedagogický i administrativní, měly by býti obnoveny.

Především potřebuje reformy naše škola měšťanská. Ona je dnes tříletou, ale veřejnost volá po rozšíření školy na čtyřletou. Dnešní situace jednoročních učebních kursů při měšťanských školách, tedy čtvrtých tříd, je neudržitelnou. Oprávněná potřeba těchto běhů je dokázána početností jejich žactva, obětavostí rodičů i obcí, které si je samy vydržují. Nesčetné resoluce a projevy vydržovatelů, docházející denně do této sněmovny, ukazují, jak novými zákony o hospodaření obcí jest existence těchto čtvrtých ročníků měšťanských škol do základů ohrožena. Subvence státu na tyto běhy je celkem nepatrná a stát ponechával péči o tyto školy výhradně obcím, někdy také náhodné přízni osudu. Po více než 20letém trvání těchto ročníků je v jubilejním roce další jejich existence vážně ohrožena a v mnohých případech hrozí jejich restrikce. Velmi četné petice městských i školních rad, předkládané stále sněmovně i kulturnímu výboru, právem se dožadují, aby čtvrté ročníky škol měšťanských byly přičleněny ke třem třídám měšťanek a aby zejména osobní náklad na tyto školy převzal stát.

Po volbách r. 1925 přednesl min. předseda ve sněmovně vládní prohlášení, kde doslovně pravil: "Vláda předloží co nejdříve osnovu zákona o školních újezdech, kterou bude upraven náklad na školy měšťanské." Návrh zákona o obvodových školách měšťanských měl vejíti v platnost už počátkem r. 1925, ale nebyl sněmovnám předložen do této chvíle. Mezitím se stalo, že mnoho školních obcí pro nedostatek míst v učebnách odepřelo přístup do svých měšťanek žákům venkovským, anebo jsou nuceny počet přespolních dětí omezovati. Tak velmi mnoho dětí, zejména na venkově, bylo zbaveno možnosti navštěvovati tuto důležitou školu. Na jižní Moravě jsou venkovské obvody, zejména na Moravském Slovácku, čítající až 12.000 duší, bez měšťanských škol, nikoliv proto, že by rodiče a obce o tyto školy nežádali - žádají o ně - ale se zřetelem na jejich udržování, na žádoucí rozdělení obvodů i nákladů na ně odkládá se jejich zřizování do nekonečna. Čeká se všeobecně netrpělivě na zákon.

Povolovati tyto školy a nezajistiti je řádnými budovami, nemělo by ovšem smyslu. Podniknouti však stavbu budovy školní jednotlivé obci je dnes skoro znemožněno a proto rozdělení nákladů na obce celého obvodu jeví se bezpodmínečnou nutností.

Školskou krisi máme v městech i v Praze, ale zejména na venkově. Tuto krisi přivodil především nešťastný zákon čís. 77 z r. 1927, který omezil přirážky obecní bez zřetele na potřeby a regionální zvláštnosti jednotlivých krajů a nařídil, aby i při limitu obecních přirážek školské výdaje zařazeny byly do rozpočtu obecního. Toto ustanovení, namířené proti obcím a proti školám, má těžký odraz v našich poměrech školských. Vždyť v 2935 obcích moravských v r. 1926 činily náklady školské 80 1/2 mil. Kč, t. j. 20 1/2% všech obecních vydání, a tyto sumy podle zákona musely býti vloženy do omezeného procenta přirážky obecní. To vedlo k nezdravému a nemožnému škrtání nejen v položkách obecních, nýbrž i školních. Zákonem tím byla platební potence obcí, vydržovatelek škol, podlomena tou měrou, že jsou donucovány vyřazovati z rozpočtu položky nejen kulturní, nýbrž i školsky sociální, jako na pomůcky školní, na pomůcky pro žáky nemajetné, na školy mateřské. Kromě toho projektuje se panem ministrem financí opětné zavedení školního platu. Tak vracíme se ve školství republikánském do poměrů horších, než byly před 50 lety. Prospěch školy v republice žádá bezpodmínečně změnu tohoto zákona. Je to velmi smutná perspektiva našeho školství v jubilejním roce, kdy přece ministr financí vyslovil se o hospodářství a finančních poměrech republiky tak optimisticky. Dík nemoudrému zákonu jeví se situace velmi drasticky: Finance státní velmi utěšeně prospívají, průmysl je v plném chodu, jeho zisky jsou veliké, ale naše obce nemají peněz na věcné potřeby školní. Proč reformní práce školská nejde kupředu?

Občas dovídáme se z úst pana ministra školství něco o postupu reformních školských prací. Některé osnovy jsou prý již připraveny, jiné jsou předmětem meziministerského jednání, jiné mohou býti podány sněmovnám. Ale postup těchto prací je tak pomalý, že jím kontinuita našeho školského vývoje je vážně ohrožena.

Víme, že nikoliv sám ministr školství nese na tom vinu. Příčina leží v ministerstvu a také mimo ně. Je přece dobře známo, že přímo argusovská pozornost náměstka předsedy vlády i celé strany lidové je věnována především každému hnutí v ministerstvu školství. Bylo tomu tak, je a snad i tak bude, že žádný akt tohoto ministerstva a žádná věta návrhu školského nemůže minouti stůl a šuplík pana ministra soc. péče. Mnohé už uvázlo a snad ještě uvázne v tom prostorném šuplíku. V tomto oddalování školských reforem bylo by nesprávným viděti snad jen netečnost k potřebám školy. Tu je jasná tendence a úmysl tento školský vývoj brzditi.

Jasným prohlášením pana ministra dr Šrámka na sjezdu lidové strany dne 2. října minulého roku, že v letošním roce bude novelisován kulturní radikalismus, bylo zjednáno o těchto věcech jasno. Každý pokrokový občan dnes ví, že jde o likvidaci pokrokových vymožeností v širokém rozsahu, že jde tentokrát o školu a učitele a tím také o ducha mladých republikánských občanů. Pokus s reformou školské správy jasně ukázal, že škola má býti vydána v plen církevnické nesnášelivosti, kterou u nás představují strany klerikální.

Církvi k udržení moci nad lidskými dušemi dnes aparát far nepostačuje. Jí jde hlavně o školu, o tu dceru církve, jak sama praví, kterou by ovládla učitele a dětské duše od nejútlejšího věku. Mocenské poměry politické jsou v Československu dnes takové, že možnost ovládnouti školu jeví se klerikálním stranám na dosah ruky.

Snaha ta měla podle proroctví a úmyslu pana ministra Šrámka býti splněna v desátém roce svobody čsl. lidu. Nestalo-li se tak dosud, pak možno jen děkovati mohutnému odporu lidových vrstev, jimž bylo jasno, o jaké hodnoty a snahy jde. Je příznačno pro charakter této vlády, že po celý jubilejní rok podněcovala nejprudší zápasy sociální i kulturní. Dělnické vrstvy byly současně znepokojovány úmyslem okleštiti a zhoršiti soc. pojištění. Vrstvy pokrokové byly do duše rozjitřeny úmysly zbyrokratisovati a odcírkevniti správu školskou. Je pamětihodné, že toho obranného kulturního boje velmi živě se zúčastnily nejen vrstvy socialistické, nýbrž i značnou měrou pokrokové složky občanské, v tom počtu - zejména na Moravě - také příslušníci strany, kterou ve vládě zastupuje pan ministr školství dr Hodža. Nicméně vytrvalá a houževnatá taktika pana ministra Šrámka a strany lidové přinesla své ovoce. Nemožno-li stranám klerikálním vyhověti cestou zákona, tedy se jim vyhovuje cestou administrativní. To se děje při jmenování inspektorů i ředitelů státních škol, poslední dobou překládáním pokrokových učitelů v zemích historických a zejména na Slovensku. Tam překládají se učitelé socialisté i nesocialisté, vždy podle přání ľudové strany. Na přání ľudové strany byl přeložen náhle správce státní ľudové školy učitel Krajčír. Šlo o učitele, jemuž školní inspektor dal nejlepší kvalifikaci. Prohlásil, že nikdy nedá ku přeložení tohoto učitele souhlasu. Ale Krajčír musil jíti, poněvadž p. posl. Hancko a jeho strana si toho přáli.

Byl přeložen správce školy v Karlově Vsi i jeho manželka, poněvadž si toho přál p. posl. Juriga. Byl přeložen přes protesty veliké většiny místního obyvatelstva. Měl býti přeložen také ředitel měšťanské školy ve Velkých Levárech Heřman na udání faráře, jež se ukázala vymyšlená a bezpodstatná,

Jak mohlo dojíti k takovýmto protiprávním a persekučním případům? Povzbuzující příklad dalo samo ministerstvo školství. Byli přeloženi z některých míst nepříjemní lidé v samém ministerstvu. Projevilo se to při obsazování některých míst inspektorských, jež stalo se krátkou cestou podle doporučení pana ministra soc. péče. Projevilo se to také při obsazování některých jiných míst, na př. u ředitelského místa na obchodní akademii v Třebíči, kde nad obsazovacími zvyklostmi právem staršího i nad organisací profesorů vyhrála ještě teplá, zbrusu nová legitimace agrární strany.

A příklady, zejména špatné, netáhnou jen, nýbrž jsou nakažlivé. Ľudáci jsou velmi učenliví. Proč by na př. ľudová strana nepoužila moci svého zemského správce a vlivu ve školském referátu k násilnostem proti učitelstvu a úřednictvu, když centrální úřad v Praze jim dal tento špatný příklad? (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Ovládnout školu a učitele - to je první a nejdůležitější úkol klerikálních stran ve vládě, v tom je smysl jejich lpění na vládní moci. Jejich křesťanský socialismus nemůže se v třetím roce trvání této vlády pochlubiti žádnými trofejemi v oboru sociální politiky, spíše naopak. Přesto přímo s křečovitým úsilím lpí na svých posicích. Proč? Na to odpověděl jasně p. ministr dr Mayr-Harting na sjezdu své strany v Jihlavě, kde řekl: "Už proto nemáme žádného důvodu snažiti se o předčasnou změnu poměrů ve většině, že nynější vláda je povolána k tomu, aby splnila alespoň nejdůležitější a nejnaléhavější z našich kulturních požadavků." Jaké to požadavky jsou, vyložil svého času jasně v posl. sněmovně jeho klubovní kol. posl. Zajiček: Je to zklerikalisování všeho školství od učitelských ústavů až do poslední obecné školy, od povinného vyučování náboženství na všech učilištích až do těch školních náboženských cvičení.

Přiznání ministra spravedlnosti jest velmi cenné. Dnešní protisociální většina musí zůstati zachována z důvodů vyšších. Vatikán a nuncius potřebují ve vládě silného a celistvého bloku, aby dosaženo bylo prostředky vnitřní politiky všeho, čeho by Vatikán nedosáhl nikdy diplomatickým jednáním.

Vatikánu se jedná o dosažení všech důležitých výhod církevně politických. Zasahuje tu tedy do naší vnitřní politiky činitel zahraniční a cizí. Katolické strany jsou ve vládě především exponentem jeho zájmů a nikoliv zájmů lidových. Tyto strany žádaly už často odměnu za svoje hlasy v této většině. Přijdou se svými požadavky zajisté ještě velmi často. Z jednání mezi ministry proniklo leccos, co je s to vzbouřiti k odporu všechny pokrokové lidi bez rozdílu politických stran. Tak na př. nařízení o výzdobě učeben a o církevních cvičeních ve školách bylo už připraveno. Mělo býti provedeno cestou administrativní. Ukázalo se však, že klerikálové žádají něco, co by bylo možné dosáhnouti jen změnou §u 3 malého školského zákona.

Jakou taktikou snaží se dosáhnouti strany klerikální svého cíle? Dříve za všenárodní koalice vetovali lidovci reformy školské, od r. 1926 junktimují každou hospodářskou předlohu se svými požadavky. Kdežto ostatní strany v souboru dnešní většiny pachtí se většinou za úlovkem hmotných výhod, položili klerikálové jako svoje "unum necessarium" svůj stěžejní požadavek: "Republika musí vydati svoji školu."