Svůj požadavek školy konfesijní vyjádřili
na tomto foru i venku zcela jasně. Ale vedle stěžejního
požadavku mají řadu postulátů
dílčích: Revise učebnic, vymýcení
z nich jakékoliv připomínky na českou
reformaci, odstranění učitelstva ze správních
školských orgánů, navrácení
plného vlivu ve škole duchovním. Proti pokrokovému
duchu učitelstva působí hrozbami i tresty,
zejména přesazováním, volají
po "silné ruce" ve školství. Učitel
má se státi pouhým výkonným
činitelem zbyrokratisované a zklerikalisované
školské správy. (Výkřiky posl.
Hlinky a posl. Johanise.)
Ovšem výbojnost a úspěchy klerikalismu
u nás jsou důsledkem hlubokého mravního
a kulturního úpadku naší buržoasie.
Husitská pokrokovost velmi rychle vyprchala z jejích
hlav. Naše měšťanské vrstvy, bohužel,
hledí si dnes už jen své politické a
hospodářské kořisti. Chce-li některá
z vládních stran chtivě hospodářsky
jísti, chce-li udržeti si ve vládě a
ve státě vůdčí politickou a
hospodářskou moc, musí to vykupovati ústupky
na poli kulturním. Takovouto politikou junctimu si strany
reakční vynutily za cla kongruu, za hlasy ľudové
strany sanaci ľuďáckých bank a nová
církevní gymnasia. Při nepatrných
zvýšeních požitků staropensistů
vynutily si zvýšení pensí kněžím
a při novelisaci soc. pojištění vyžádaly
si nové předpisy o náboženských
cvičeních ve školách a kladou požadavky
další.
Tak vyplnění hospodářských
a často sobeckých přání jednotlivých
složek dnešní vládní koalice vyžaduje
ústupky velikého dosahu kulturního na straně
druhé. Hospodářské a sobecké
zájmy, touha po udržení a rozšíření
politické i hospodářské moci vedou
naši buržoasii k rychlé likvidaci protiklerikálního
boje, po uzavření kulturního míru,
jenž může býti s klerikály uzavřen
jen za cenu úplné kapitulace pokrokových
vrstev, za cenu zcírkevnění školství.
Proto vidíme divoký úprk od husitské
a pokrokové tradice představitelů t. zv.
liberálních a buržoasních vrstev národa,
úporné hledání tradic nových,
jež by zajistily bývalým liberálům
mír, i za cenu vydání nejvyšších
hodnot duchovních římskému zpátečnictví.
Škola a učitel jsou od představitelů
těchto vrstev opuštěni. Kdybych měl
personifikovati dnešní vládní majoritu,
učinil bych to takto: V organismu této koalice jsou
čeští klerikálové hlavou, agrárníci
představují ruce, žaludek a břicho,
němečtí aktivisté dali nohy, aby ten
útvar mohl choditi a ľuďáci s dr Tuk o
u jsou její ústa. Tak by stará parabola římského
senátora Menenia Agrippy mohla se projeviti ve druhém
vydání, kdyby tento útvar byl celý.
Ale on nemá oči a uši, je slepý a hluchý
už od narození.
Trváme na bezkonfesijní, svobodné a laické
škole. Škola má vésti k občanské
snášenlivosti, nesmí býti semeništěm
fanatismu. Má a musí zůstati věrna
československému duchu dějin, tradici husitské
a osvobozenské. Škola nesmí býti pod
žádným jednostranným vlivem, tedy ani
pod vlivem církevním. Škola je majetek celého
národa, bude spravována jeho zástupci, v
její správě musí býti rovnoprávnost
všech bez jakýchkoliv výsad. Konfesijní
školu odmítáme. Je zřízením
nespravedlivým, neboť je pod vlivem církevním,
ale placena státem, jehož většina občanů
hlásí se k tradicím pokrokovým. V
Československu připuštění konfesijní
školy vedlo by jen k nesmyslnému tříštění
školství. Měli bychom školy římsko-katolické,
řecko-katolické, československé, českobratrské,
židovské, pravoslavné a bezvěrecké.
Toho všeho nepotřebujeme. Potřebujeme jednotné
a dobré školy národní. Škola nemůže
sloužiti stranickým zájmům, nesmí
vychovávati zarputilé a vášnivé
straníky z drobných dětí, nýbrž
snášenlivé občany. Parcelace školy
podle konfesí, podle zájmů církví
znamená politiku konfesionálních koncesí,
která oslabuje jednotu státu. Je to politika proti
ideové tradici, na níž byl tento stát
tvořen a budován. Je to politika, jež staví
prospěch konfesionální výše než
zájmy národní a sociální, jež
jsou zájmy celku.
Školská správa v moderním státě
musí býti vybudována na podkladu demokracie
s ohledem na pedagogické zkušenosti a potřeby.
Má-li školství prospívati, musí
býti zabezpečen ve správě školství
odborný vliv učitelstva. Zachovejme si pro dobro
státu nejen svoji dobrou samosprávu politickou,
nýbrž i školskou. Ve školské správě
nemohou míti žádné privilegované
postavení nebo zastoupení ani vrstvy majetné,
ani konfesijní. Proto doporučujeme vybudovati školskou
správu jednotně na zásadách zákona
č. 292/1920.
Loni vyslovili jsme s tohoto místa mínění,
že usilovné hledání nových tradic,
jejich předkládání veřejnosti,
děje se s úmyslem, aby z myslí lidu vytlačena
byla nejen tradice reformační, nýbrž
i tradice osvobozenecká. Den po dni praxe dnešní
vlády a její většiny to potvrzuje. Nepřekvapilo
nás, že vláda a její mluvčí,
zejména tisk, nenašly ani slova pro ocenění
akcí dělnictva dne 14. října 1918.
Aby orgány vládní nemusily mluviti o významu
tohoto dne, ušlo vědomě jejich pozornosti,
že 14. října 1918 proklamována byla
první prozatímní vláda Československého
státu. Vládní orgány vědomě
zamlčely svým lidem tento revoluční
a státní akt velevýznamného dosahu.
Zamlčely i významný projev Wilsonův
ze dne 18. října, v němž president Spojených
států rozhodl, že československý
národ bude sám soudcem počinů rakousko-uherské
vlády. Vláda a koalice a i její tisk nechtěly
věděti nic o tom, že dne 18. října
1918 došlo k prohlášení československé
nezávislosti památnou washingtonskou deklarací.
Tento historický čin a jeho význam byl ponechán
k ocenění legionářům samým.
Vládní koalice hodlá dnes po uplynutí
10 let svobody národní považovati washingtonskou
deklaraci, ten pokrokový a sociální program
naší revoluce, za otázku vyřízenou.
Ona necítí se dnes zavázána ani k
těm chudým českým lidem, kteří
za ten revoluční program položili životy.
Ovšem tato deklarace, podepsaná Masarykem,
Benešem a Štefánikem, vyslovuje
se pro demokracii, pro sociální reformy, pro pozemkovou
reformu, pro odluku státu od církve, požadavky,
od nichž tato vláda nebezpečně se odchýlila
a definitivně už utekla. Jí je nepříjemným
slyšeti hlas této deklarace, projev revoluční
touhy československého lidu.
Ale nesmí ujíti pozornosti veřejnosti, jak
vláda zachovala se k samému 28. říjnu
a k jubileu našemu vůbec.
Považovalo by se za akt piety, kdyby vláda v jubilejním
roce vzpomenula nějakým významným
počinem na ty, kdo svobodu národa připravovali.
Ale musilo se právě těsně před
státním jubileem státi, že všechny
legionářské organisace bez rozdílu
musily obnažovati svoji bídu před veřejností,
musily obnažovati bídu tisíců legionářů
před zraky veřejnosti a žalovati, že za
10 let nebyla sociální otázka legionářů
vyřešena, že i letošní přicházející
zima znamená pro mnohé hlad. Peníz, který
měl býti věnován na př. legionářským
sirotkům, legionářům a invalidům
tuberkulosním, a jejich trpícím rodinám,
nabídla vláda velkomyslně starorakouským
generálům. Peníz, který měl
býti jako jubilejní dar věnován státním
a veřejným zaměstnancům, nabídla
vláda cukrobaronům. Vláda sama se postarala
svými činy, aby znemožnila jednotný
ráz oslav, sama nepřišla se žádnými
podněty a nepřinesla žádného
iniciativního počinu, jenž by odpovídal
významu jubilejního dne. Naopak. Jedna její
složka, lidová strana, vynucuje si, aby oslavy školní
byly přeloženy z 28. října na všední
den, aby bohoslužby nedělní prý nebyly
rušeny oslavami 28. října. Hold dětí
má býti konán namnoze v ponurých třídách
podle nařízení ministra školství.
V Praze dne 28. října mají děti dělati
špalír vojsku.
Není dbáno zvláštního zájmu...
(Posl. Johanis: 28. říjen 1918 a 1928! Václavské
náměstí pod mší a 28. říjen
1913 pod revoluci! To je příkladně!) Ano.
Není dbáno veřejného zájmu
našeho dětského světa, jehož projev
měl by býti jistě nejkrásnější
částí jubilejního dne. Duch 28. října
je této vládě a této koalici cizí.
Proto tato vláda oslavuje 28. říjen mlčením.
Za to daleko honosivěji chystá se vláda k
oslavě jiné, tisíciletého výročí
smrti sv. Václava. Proto už loňského
roku učinil pan ministr školství dr Hodža
pokus oživiti a posíliti u nás tradici
svatováclavskou. Došlo při tom dokonce ke zkreslování
historické pravdy, jakoby naše legie byly produktem
této tradice svatováclavské. Vláda
už dnes daleko před tímto výročím
na oslavu tisíciletí svatého Václava
zřizuje fond částkou 16 mil. Kč. A
tak má sv. Václav dnešní koalici pomoci
z jubilejních rozpaků, má pomoci zatlačiti
do pozadí skvělý obraz myšlenkové
revoluce husitské, českobratrské a osvobozenské.
Tisíc let je prý více než 10 let. Ovšem,
ale zeptejte se na mínění našeho lidu
a on vám potvrdí, že pro historii čsl.
státu přece jenom současných 10 let
znamená více než trpné politické
činy poplatného knížete Václava.
Kromě toho je nám psychologicky dosti cizí
ona doba, kdy vzájemně se vládcové
pro trůn zabíjeli, oslepovali a zavírali
do vězení neb do kláštera. Byl-li kníže
Václav mužem bohabojným a jestliže po
dosti dlouhé době došlo k jeho svatořečení,
je vnitřní věcí církve, aby
jeho památku uctila. Pro dnešní generaci nemohla
tato polomythická postava českého knížete
vydati žádné tvůrčí a
revoluční síly. Jeho tradice nemá
té síly, aby se stala podnětem pro hledání
nových cest a směrů. Jeho význam byl
již překonán v době buditelské.
Tradice svatého Václava není schopna prolnouti
do našeho nového národního života.
Příkladem pasivního knížete nemohou
se uvolniti skryté síly našeho lidu. Kníže
Václav nebyl revoluční muž, duch jeho
tradice nemohl napojiti ducha revolučních vojáků,
nemohl poskytnouti sil k odboji na život a na smrt. Tuto
příkladnou sílu hledaly legie v Husovi, v
sedlácích husitských, v Komenském,
v Poděbradovi, Havlíčkovi. Jaký význam
měla svatováclavská tradice prakticky za
světové války, kdy se rozhodovalo o našem
osudu? Mužové sv. Václava stáli skoro
vesměs na druhé straně fronty. Největší
obdivovatelé jeho platili vzorně svůj tribut
rakouské monarchii. Mužové sv. Václava
v rozhodné chvíli stáli proti mužům
14., 18. a 28. října. Když události
dozrály a dílo bylo dokončeno a nezměnitelno,
teprve potom velmi potichu a opatrně vjeli jako podloudnická
loď do přístavu republikánského.
Ovšem jakmile se rozhlédli a uklidnili, spěchali
zajistiti si vlivné a výhodné posice.
Ovšem pokusům oživiti tradice mrtvé může
se diviti jen ten, kdo nezná lsti a chytrosti moderní
politické a vojenské strategie. Chce-li dnes útočník
přiblížiti se rychle a nepozorovaně
ke svému odpůrci, aby ho co nejrychleji zničil,
vytvoří před zahájením útoku
celé mraky bílé mlhy. Pod jejím krytem
nepozorovaně postupuje. Mlha je pěkná, bílá,
zrůžovělá ranním sluncem, ale
pod ní postupují vojáci, ruční
granáty a smrt. Ty staronové tradice, svatováclavská
a cyrilometodějská, to je ona mlha, pod kterou postupuje
tábor reakce.
Dočkali jsme se, že malá vláda připravila
jen malý jubilejní program. Míra hříchů
jejích je už naplněna. Lid poznal ovoce její
a posoudí je. Nezměřitelná síla
lidu věčně hledající světlo,
jdoucí za svobodou jazyka i ducha, se uvolní, aby
uplatnila nejen svoji svobodu národní, nýbrž
i kulturní a sociální. Dnešní
stav, poměry a vláda nejsou ještě posledním
slovem československého lidu. (Potlesk čsl.
socialistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Hancko. Dávám mu slovo.
Posl. Hancko: Slávna snemovňa! Prv ako by
som započal k veci hovoriť, dovolím si prečítať
nasledovnú poznámku:
Pán posl. Igor Hrušovský zmienil sa
vo svojej reči o prezidentovi slovenskej krajiny pánu
Jánovi Drobnom v tom smysle, že "o jeho národnej
minulosti málo čo vieme, jedine to, že pri
sčítaní ľudu dal sa zapísať
za Maďara." Toto tvrdenie pána poslanca Hrušovského
vyhlašujem za tendenčne vymyšlenu zlomyseľnú
lož. Celý národ vie, že Drobný
je statočným, bezzištným Slovákom.
Toto je umelé otravovanie politických studní
na Slovensku, ktoré pán posl. Hrušovský
s dr Dérerom prevádzajú.
Slávna snemovňa! Ako rečník Hlinkovej
slovenskej ľudovej strany, ktorá v našom
parlamente jediná zastupuje záujmy slovenského
národa, hovoriť budem tým cieľom, aby
som poukázal na desaťročné zkúsenosti,
chyby a nedostatky, ktoré v záujme spoločného
dobra nášho štátu bude treba na poli kultúrnom
opraviť a nahradiť. Hlinkova slovenská
ľudová strana nie je vo vláde preto, aby pomáhala
páchať a zamlčovať chyby, krivdy a nepráva
a aby takto pomáhala slovenský národ odnárodňovať,
oslabovať a utláčať. Nie! My berieme účasť
na vláde preto, aby sme na všetky nedostatky a nepráva
stále poukazovali, ich odstraňovali, práva
pre národ vydobýjali a ich bránili. Slovom:
Aby sme slovenskému národu práve vládu
svojích vecí, ktorej dosiaľ nemal, v svojom
vlastnom parlamente vydobyli a zabezpečili.
Mojou úlohou je prehovoriť ku kapitole 10., k rozpočtu
ministerstva školstva a nár. osvety. Slávna
snemovňa! Jedným z najvyšších ideálov
je a bolo od jakživa to, aby slovenský národ
mal svoje školy, školy také, ktoré budú
raziť cestu svojráznej národnej kultúre,
v ktorých má sa vyučovať a vychovávať
v duchu slovensko-národných tradícií,
v duchu slovenskom a kresťanskom tak, aby celá výučba
a výchova vyvierala zo svojráznej duše slovenského
národa a priliehala k celonárodnej mentalite a historickým
národným ideálom a tradíciám.
Je najvyšším naším snažením,
aby zo slovenského školstva a celej kultúrnej
štruktúry vybudovali sme pre Slovensko nedobytný
hrad pre všetky časy, ktorý zdarne bude v stave
čeliť a vzdorovať akýmkoľvek odnárodňovacím
úsiliam a tendenciám. Túžbou slovenského
národa je, bolo a bude teda to, aby slovenská škola
stala sa ohnišťom slovensko-národno-kresťanskej
kultúry a pestúnkou našej sladkej slovenčiny,
aby vyvinula sa v samorastlú, svojráznu slovensko-národnú
ustanovizeň a ako takáto v nedobytnú pevnosť
spoločného štátu Slovákov a Čechov
republiky Československej. Nakoľko školská
otázka tvorí to najsuverénnejšie právo
slovenského národa, sú tieto naše túžby,
ideály a požiadavky v plnej miere oprávnené.
Skúmajme, aký bol stav vecí v uplynulom desaťročí
vo skutočnosti. Ako vieme, úsilie vládneho
režímu našej republiky bolo od vzniku nášho
štátu práve smeru protichôdneho. Naše
slovenské školstvo v jeho pôsobení nebolo
vo výšoznačenom smere nijako podporované.
Práve naopak. Svojráznej národnej kultúre
zatínaná bola cesta na každom kroku. Idea slovensko-národná
bola na úkor fantomu čechoslovakizmu utláčaná,
slovenčina vyhlašovaná len za nárečie
češtiny. Kresťanský ideál Slovenska
ubíjaný bol pseudopokrokovou, nevereckou kultúrou.
Duch celej školskej administrácie slúžil
dôsledne tomuto smeru a vládol až do príkrostí
smer protikatolícky. Duch svojrázneho slovensko-národno-kresťanského
smeru nemal v učebniciach miesta; ak sa tam aj domáhal
dostať, bol odtiaľ systematicky vytískaný.
Ideál viery v Boha, kresťanskej lásky a solidarity
nedostaly v učebniciach prístrešia, lebo aprobačná
komisia pred nimi nemilosrdne zatvárala dvere.
Všetky tieto zkúsenosti otriasly dôverou národa
k naším, ale takto nie viac našským a
svojským školám do tej miery, že národ
vyslovil svoj nesúhlas, odpor a protest v známom
školskom plebiscite, podľa ktorého veľmi
výbojne postavil sa na obranu rýdzej slovenskej
historickej školy a slovensko-národno-kresťanskej
kultúry.
V protichodnom, odnárodňovacom úsilí
išlo sa až tak ďaleko, že ešte aj dnes
jestvuje jedon exponovaný český profesor,
menom Chaloupecký, a to na slovenskej univerzite v Bratislave,
ktorý aj na vzdor živelnému odporu celého
slovenského národa odvážil sa proti
samostatnosti slovenskej reči a idee slovensko-národnej
až veľmi príkre brojiť a bojovať.
V jubilejnom roku tento smer čo najslávnostnejšie
odsudzujeme a žiadame kategoricky, aby štátna
správa pochodovanie dosavádneho kultúrneho
smeru na Slovensku neomylne zastavila a odporcov slovensko-národnej
kultúry a la Chaloupecký so Slovenska buďto
odstránila alebo k inému náhľadu priviedla.
Darmo je! Škola na Slovensku musí byť vrátená
slovenskému národu a do jeho služieb musí
byť postavená ako emancipovaná, rýdze
slovenská, samorastlá ustanovizeň v republike.
Podkladom školskej politiky v republike musí sa stať
prirodzená plemenná láska k národným
ideálom. Na Slovensku s ideálom slovensko-národným,
v historických zemiach s ideálom česko-národným,
v čom nech oba spája vernosť, oddanosť
a vlastenecká láska k spoIočnej vlasti, republike
Československej. (Potlesk.)
Prvé decenium republiky treba nám uzavrieť
s tým povedomím oboch štát tvoriacich
národov, že slovenský národ je rovnocenný
s národom českým a že oba tieto národy
sú aj kultúrne oslobodené a slobodné,
nie však jednom druhým opanované, ovládané.
(Předsednictví převzal místopředseda
Zierhut.)
Že sme ku konsolidácii v uplynulom desaťročí
nemohli v kýženej miere dospieť, jednou z hlavných
príčin je to, že cirkevná sloboda nebola
dosiaľ, menovite katolíckej cirkvi popriata a zabezpečená,
teda práve tej cirkvi, ktorej príslušníci
čítajú 10.5 mil. a tvoria prevažnú
väčšinu obyvateľstva celej republiky.
Dr Frant. Bednář, pokrokový človek,
v svojej úvahe, ktorú napísal v "Lidových
Novinách" zo dňa 19. augusta 1928, o zasahovaní
cirkví do verejného života, hovorí toto:
"Každé zasiahnutie cirkvi do verejného
života bolo dosiaľ pokladadané za klerikalizmus."
Priznáva sám ako pokrokový človek,
že dnes svetová situácia, na pr. v otázke
mieru a vojny, volá po takom zasiahnutí cirkví
do súdobých problémov, že cirkvi musia
svojím náboženským životom prispieť
dobrej veci a stať sa budovateľkami duševných
základov, na ktorých ostatný svet, politikovia,
národohospodári, sociologovia môžu bezpečne
budovať. Cirkvi musia byť budovateľkami a strážcami
najlepšieho života a uskutočňovateľkami
ideálov človečenstva. Ajhľa! Rozpamätajme
sa len, či a ako bola v tomto svojom pôsobení
práve najsilnejšia cirkev v našej republike podporovaná.
Či nebola v tomto plnou vehemenciou hatená? Veď
miesto toho, aby jej kladné, cenné ba vznešené
účinkovanie bolo bývalo s vďakou kvitované
a podporované, zavedený bol práve proti nej
ten najhorší pohon pod známym heslom, že
Rím bude súdený a odsúdený.
Slávna snemovňa! Musíte kajúcne doznať
všetci, jestli tento štát úprimne milujete
a ho pre budúcnosť aj zachovať chcete, že
protikatolícky smer bol štátu nášmu
nanajvýš škodlivý. Veď už len
musíme uznať, že k upevneniu mladej štruktúry
našej samostatnosti nemôže prispieť sobecký,
strannícko - materialistický, konjunkturálny
a k tomu ešte aj internacionalistický neverecký
smer kultúry, výučby a výchovy, systém
to dešktruktívny, rúcajúci. K opravám
týchto kardinálnych chýb prispel práve
duch kresťanskej kultúry, duch kresťanskej lásky,
duch to uceľovací, spájajúci, uspokojovací,
ktorú ťažkú prácu medzi obrovskými
prekážkami obetave zasa len katolícka cirkev
prekonávala.
Som pevne presvedčený, že k definitívnemu
vybudovaniu a upevneniu ktoréhokoľvek štátu,
a tak aj štátu nášho, musia byť pritiahnuté
všetky duševné mocnosti a sily, a to je v tomto
prípade u nás eminentne cirkev katolícka,
bez pomoci ktorej, tobôž ešte aj v boji proti
nej, konštrukcie nášho štátneho útvaru
nikdy sa trvale plniť nemôže.
Preto prvé desaťročné výročie
musí sa ukončovať aj v tom znamení,
že medzi štátom a cirkvou treba nám neomylne
dospieť k úplnej smiernej dohode. Štát
a cirkev musia sa pre seba vzájomne získať,
a to v tom smysle, že obe tieto mocnosti budú sa navzájom
ctiť a podporovať. Tejto štátnej nutnosti
musia všetky malicherné strannícke záujmy
ustúpiť, a keď hneď aj za cenu sebažertvy.
Bez dosiahnutia tohoto stavu pevne a bezpečne iste že
neobstojíme.
Dôvera v Boha a tým aj dôvera v seba samých
musia preniknúť dušou celej republiky, spása
nášho mladého štátu len vtedy bude
zabezpečená. Ináč ľahko by mohly
otriasť jeho základmi v ďalšej budúcnosti
práve prípadné nepriateľské nárazy
a útoky takých národov a štátov,
ktoré sa od Boha neodklonily, ale k najvyššiemu
ideálu človečenstva práve čím
lepšie sa približujú a deštruktívnym
rozkladným prúdom dnešnej doby čím
účinnejšie čeliť vedia.
Ak si našu samostatnosť udržať a definitívne
zabezpečiť chceme, niet inej pomoci, ako že našu
pochybenú štruktúru výučby a
výchovy a celého nášho kultúrneho
snaženia prebudujeme a postavíme na základy
kresťanskej lásky, solidarity a národného
entuziazmu. V našom štáte málo bolo lásky
a preto aj málo občianskej obetavosti, bezzištnosti,
kdežto práve náš štát tejto
kresťanskej lásky a obetavosti potrebuje moc a moc,
čím viac a viac. Treba čeliť všetkému,
čo nás navzájom odcudzuje, čo medzi
obyvateľstvom strannícke nešvary, občiansku
nenávisť zapríčiňuje, čeliť
ale všetkému, čo za 10 rokov Slovensko znechutilo,
roztrpčilo, zklamalo a odcudzilo. A treba vyhostiť
systém, ktorý vychovával ten škodlivý
zvyk, že za vykonanie samozrejmých, vznešených,
vlasteneckých povinností každý hneď
otŕčal ruku, čo za to obsiahne. Štát,
ktorého obyvateľstvo je takýmto duchom naplnené,
budovaný je na piesku a trvalého života mať
veru nemôže.
Bolo tiež veľmi povážlivou chybou, že
na Slovensku vedenie svojských ustanovizní neodovzdávalo
sa svojským rukám, ale nad osudom Slovákov
a slovenských ustanovizní ponechalo sa rozhodujúce
slovo ešte vždy v neslovenských rukách;
tiež márné námahy. Jestli chceme Slovensko
pacifikovať, túto zmenu v osobách musíme
tiež previesť.
Bolo od počiatku kardinálnou chybou, že naší
učbári boli práve pre zastávanie slovenskej
národnej kultúry a kresťanských mravov
šikanování, odstrkování a tobôž
zasa len hlavne pre ich príslušnosť ku katolíckej
cirkvi a slovenskému národnému programu.
S nimi šikanovaní boli ale aj tí evanjelici,
ktorí boli zastancami tohoto programu. Že ale v akej
miere boli katolíci na úkor iných vierovyznaní
odstrkovaní, to nám dostatočne objasní
jedon jediný príklad:
V Košiciach na 40 žiakov bez vyznania pripadá
7 učiteľov bez vyznania. Na 105 evanjelických
žiakov 19 evanjelických učiteľov a na
2500 rímsko-katolíckych žiakov len 34 rímsko-katolíckych
učiteľov. Na päť štátnych ľudových
školách v Košiciach je len jedon správca
katolík, ostatní sú buďto bez vyznania
alebo evanjelici, na zeslepenie očí ale aj ľahostajný
matrikový katolík.
Sbor inšpektorský na Slovensku sostavený je
tiež veľmi strannícky. Tuším, že
asi sa nezmýlim, keď tvrdím, že niet v
ňom ani 10% katolíkov.
Nejdem túto vec ďalej rozoberať. Je to vec trapná,
je to vec bolestná. Aj toto neuvádzam preto, ako
by som bratom evanjelikom hádam nežičil. Nie,
ani najmenej, prajem im. Ale, kto je pravdumilujúcim a
uznanlivým človekom, musí tiež uznať,
že keď sú katolíci v republike za rovnoprávnych
občanov uznaní, tak podľa väčšiny
dietok dožadujú sa na školy katolíckych
učiteľov ako aj katolíckych inšpektorov.
Takto sa im predsa len nemá merať. Čo je moc,
to je moc. Veď čo by povedali na to bratia evanjelici,
keby sa im na ich úkor a v prospech katolíkov takto
meralo? My si toho ovšem neprajeme. Myslím, že
by sa tiež plnou oprávnenosťou mohli proti tomu
ozvať. Katolíci dožadujú sa len rovnoprávnosti
a spravodlivosti. Ináč staré zákony
na Slovensku zabezpečujú to právo, aby učiteľ
bol vždy z takého vierovyznania dosadzovaný
na školu, akého je prevažná väčšina
obyvateľstva v tom obvode a ďalej pomerne k procentu
obyvateľstva. Toto je správné. Nech sa táto
zásada aj dodržuje. Len takto docielime uspokojenia.
Keď sa to všade až do krajnosti aj nedá
previesť, nič nerobí, hlavne je dodržať
tohoto spôsobu aspoň všeobecne.
Že je vo vedení štátnej správy
protikatolícka zaujatosť, toho dôkazom je aj
položka rozpočtu na kultus rôznych cirkví.
V republike máme 10,370.000 katolíkov, 987.000 evanjelíkov,
525.000 príslušníkov československej
cirkvi a 715.000 bez vyznania. Na katolícke ciele udeľuje
sa 81,380.341 Kč, na evanjelické ciele 14,681.224
Kč, na československú cirkev 4,950.000 Kč,
na iné náboženské vyznania 300.000 Kč.
Na katolícke ciele patrilo by pomerne viac.
Dovoľujem si tuná poukázať na dôvodovú
zprávu štátneho rozpočtu, ktorá
celkom otvorene hovorí a dokazuje túto stranníckosť.
Kým na jednej strane, pokiaľ ide o opravy kostolov
a fár náboženskej základiny na Slovensku
pre rímsko-katolícke kostoly, hovorí sa,
že preto nemôžu byť podporami dostatočne
napomáhané a podporované, poneváč
táto základina je ešte čiastočne
v Maďarsku atď., na druhej strane o stavebnej subvencii
československej cirkvi a českobratrskej cirkvi evanjelickej
hovorí sa doslovne toto: Tuná sa nehovorí
či má základinu niekde, či nemá,
ale v dôvodovej zpráve hovorí sa expressis
verbis nasledovne: "Vláda majíc zření
k vlastní potřebě bohoslužebných
budov ve sborech československé církve a
k hmotným poměrům těchto sborů,
poskytla několikráte do rukou ústřední
rady této církve souhrnné milionové
subvence, aby z nich mohla býti udělována
stavební podpora oněm sborům, kde se toho
jeví nejnutnější potřeba; vedle
toho v několika případech udělila
stavební subvenci také přímo sborům
stavby podnikajícím. Rovněž podporovala
stavební akce českobratrské církve
evangelické."