Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podívejte se dále do t. zv. poněmčeného území. Co jsme slyšeli krásných slov, jak se to tam bude organisovati, abychom tato území do jisté míry opanovali a osadili našimi lidmi, a jak to zařídíme, aby tam mohli žíti a tvořili tak a zesilovali český život do budoucnosti. Máme sice ve vnitrozemí následkem zákona čís. 103, resp. vládního nařízení č. 15 poměry velmi zlé, ale tak zlé poměry jako jsou v t. zv. poněmčeném území si nikdo nedovede ani představiti. Člověk, který ty věci jen z části zná, musí se diviti, jak je možno, aby za takových poměrů naši lidé tam vůbec existovali a konali službu. Do zněmčeného území posílali jsme české lidi pokud možno s velkými rodinami, aby tam vyplňovali české řady a udržovali české školy. Tito lidé byli tam povětšině ustanoveni jako smluvní dělníci; bytu tam nemají; měsíce dojížděli 50, 60 až 100 i více km k rodině. Konečně snad našli nějaký chlívek, opuštěný sklípek nebo nevím co, zkrátka velmi nedokonalé a nemožné bydlení. Není divu, že za takovýchto poměrů hynou tam tyto rodiny čím dále tím více, že rozmáhají se mezi nimi nemoce. Nic se však pro ně nedělá. Bylo sice řečeno při sdělávání zákona čís. 103, že se musí zde něco udělati, aby těmto lidem se pomohlo k náležitému životu a tak je udržeti na této národní výspě, nestalo se však nic. Jen velkou námahou a přičiněním dosáhly organisace, že těmto lidem byly upraveny mzdy, na př. v Rumburce na 28 Kč, v Č. Lípě na 26 Kč, 24 Kč atd. denního platu. Teď se však udělalo pro ty lidi něco: Podle vládního nařízení čís. 15 jmenují se ti lidé - aby nezůstali smluvními dělníky - pomocníky; tím však snižují se jejich příjmy o 225 Kč měsíčně, tedy téměř o 10 Kč denně, čili z původních 28 Kč denního platu dostávají nyní méně než 20 Kč. Dáváte-li takovouto pomoc lidem, kteří na exponovaných místech nejen sebe, ale i své rodiny obětují, aby udrželi důležité místo pro stát, jak můžete míti potom odvahu sváděti jich roztrpčení na štvaní socialistů? Myslíte, pánové, že tím, když na př. pan kol. Ježek - abych mluvil tak, jak jsem zvyklý, otevřeně každému tváří v tvář - jde a organisuje v tomto poněmčeném území akci, kterou tito lidé jsou přinucováni ke vstupu do národních organisací, myslíte, když tak vyštvete tyto zoufalé lidi ze socialistických organisací a dostanete je do vašich žlutých spolků, že něco na tomto zoufalém stavu napravíte? Myslíte, že tím situaci státu v těchto ohrožených místech upevníte? Ne! Vy tak jen dusíte onu zoufalou roztrpčenost. A běda, ne vám - vy od toho nakonec utečete běda tomuto státu, kdyby tato roztrpčenost měla býti dušena tak dlouho, až by vypukla v zoufalý pokus za každou cenu zbaviti se onoho jha, které na ně ve jménu národních ideálů nakládáte.

Někteří páni sekční šéfové se pozastavovali v mé poslední řeči nad tím, že jsem je označil za vinníky, tedy za prapříčinu všeobecného úpadku mravních sil zaměstnanců. Copak nevidí tito pánové - vždyť jsou to odborníci, oni to musí znáti, musí to věděti - kam se řítíme, necháme-li těmito poměry nositele železnictví, těch 160 tisíc železničních zaměstnanců propadati do mravního zoufalství?

Podívejte se na naše české školy v t. zv. poněmčeném území. Zaměstnanci nemají kde bydleti, česká škola je nedostatečná. Jak budete však pohlížeti na to, když vám ukáži, že při zápisu do nedostatečných českých škol, poněvadž se tam už více dětí nevešlo, se řeklo českým rodičům: No, musíte své děti zatím přepsati pro tento rok do německé školy! Takový člověk šel z vnitrozemí nahoru, vezme na sebe všechnu obět " aby držel tam češství a pak najednou se mu odporučí, aby všechny ty oběti docela oficielně prohlásil za nicotné a k tomu přidal ještě jednu oběť, aby totiž své dítě místo do české posílal do německé školy. Copak nedovedete si představiti, co musí takové poměry bezpodmínečně ploditi? Nedovedete si představiti, že to znamená naprostý rozvrat v rodinách železničáře? A nedovedete si představiti, že rozvrat v železničářských rodinách znamená rozvrat v železnictví a že rozvrat v železnictví znamená rozvrat tohoto státu? Copak je potřebí neustále to opakovati a při tom očekávati, že se to nazve "demagogií, štvaním"? Copak myslíte, že máte jen vy výhradu na lásku, věrnost a poctivost ke státu?

Copak máte důvody pro to, abyste stále hlásali nevíru k tomu, že jiní lidé, kteří nepatří do vašich řad, pracují ve svých snahách poctivě pro zájem státu?

Páni sekční šéfové řeknou, že nemohou pochopiti, jak jsem je mohl obviniti ze spoluviny na dnešním rozvratu v železnictví. Namítají: "Já jsem přisahal tomuto státu, a proto musím plnit jeho příkazy". Dobrá, ale tato přísaha nedá se prováděti v ten rozum, že ten, kdo pro tento stát přisahal, přisahal proto poslechnouti a prováděti přímo šílené návrhy vysokých státních byrokratů. Říká se: "To je vědecký systém, dr Fischer je jediný vědec, který se v personální politice uplatnil". Já jsem laik, nemohu o vědě mluviti kriticky než jako člověk z lidu. Ale, jestliže je věda, co se tady stalo, pak chraňtež nás bohové od jakékoliv vědy, poněvadž něco tak zlého, něco tak protismyslného, něco tak diletantského, tak naivního, dětského a v podstatě tak špatného - aniž se myslelo, že to tak špatné bude, nebo aniž se chtělo něco tak špatného dělat - něco tak rafinovaně ďábelského proti tomuto státu nemohlo býti provedeno jako bylo provedeno ve vládním nařízení č. 15 z r. 1927; kdybychom my, obyčejní dělníci, se posadili dohromady s pány v ministerstvu, jako se to dělo po převratu, jinak by byla věc dopadla. Jak mohou sekční šéfové v ministerstvu železnic - sami sice prohlašují, že tam neměli žádného personalistu - něco podobného dělat s sebou? Již to je charakteristické, že v podniku, ve kterém je zaměstnáváno 160.000 zaměstnanců, nemají v ministerstvu zapracovaného úředníka-personalistu, kterého by poslali jako rádce panu min. radovi dr Fischerovi, ale pošlou tam právníky sice, ale hochy, kteří ještě neměli příležitost, aby se dostali z prostředí profesorského, mentorského ven. A s těmito mladými lidmi p. dr Fischer dělal vědecké základny pro vládní nařízení k provádění zákona č. 103 na železnicích. V celém resortu tedy nemají takových lidí, ale jsou tu přece jenom odpovědní sekční šéfové a ti měli říci: "Toto nemůžeme dělati s sebou". Naproti tomu se pan min. rada dr Fischer nebál a neštítil - já nevím, dělal-li to úmyslně nebo bezděčně - zlomit závazné čestné slovo min. předsedy, jak mu bylo dáno rozkazem před svědky. On tento rozkaz obrátil v pravý opak a provedl přímo to, co mu bylo min. předsedou před svědky zakázáno, jakmile min. předseda ulehl. Když naši páni sekční šéfové neměli odvahu, proč se konečně nedovolali toho činitele, který by měl býti jedině povolán, když již to má zůstat nahoře, proč se nedovolali ředitelů čsl. st. drah? Proč nebyli povoláni aspoň naši ředitelé, kteří, mohu říci, skoro šmahem jsou železničními zaměstnanci téměř od piky, kteří všechny služby dělali s sebou, mají zkušenosti, odpovědnost a vládním nařízením č. 15 na konec trpí, poněvadž jsou přidržováni pány z ministerstva železnic jako bezmyšlenkovití paňáci k provádění personální politiky, která se příčí jejich zkušenostem a jejich odpovědnosti? Nesmíme zapomínati na jedno: Zákonu č. 103 předcházel zákon restrikční pod titulem "méně personálu, ale za to lépe placeného". Ze zákona č. 103 vzešla vládní nařízení č. 15 i také 14, 16 atd. Všechna tato vládní nařízení byla však dělána na totéž heslo: "Méně personálu", jež ovšem bylo v druhé části změněno "hůře placeného". Pro r. 1929 máme v rozpočtu ještě asi 130 nebo 140 milionů vykázaných vyrovnávacích a doplňovacích přídavků. Tyto přídavky jsou všechny u nižších zaměstnanců, poněvadž u nejvyšších již nic nezbylo. Na konec vidíme, že u železnic, na které přišlo z oněch známých 750 mil. asi 237 mil., celý tento peníz šel vlastně do doplňovacích a vyrovnávacích přídavků, že tedy vůbec nebylo z téhož nižším kategoriím zaměstnanců dáno téměř ničeho. Já, pánové, každému všechno přeji a vždy jsem stál při zákonech personálních na stanovisku, že takový sekční šéf nebo jiný vysoký úředník, který ve dne v noci tížen jest starostmi o svůj resort, který nemá ani žádnou určitou, omezenou pracovní dobu, který rozvrátí pro svůj úřad celou svojí rodinu - máme i takové případy - nemá býti vyháněn do soukromých podniků, aby mohl býti živ jako člověk, nýbrž má býti zaplacen státem, je-li třeba, dvojnásobným i trojnásobným platem. Zde se ale udělalo schema, ve kterém ti nejvýše stojící jdou lineárně až o 100% nahoru. Poměry příjmové pak byly upraveny takovým způsobem, že člověk, který měl do nedávna platu snad 40 až 42 tisíce Kč, má dnes. celkový příjem 124.000 Kč. Když takový člověk se mi postaví a řekne: "Zákon č. 103 jest velmi správně proveden právě tímto vládním nařízením" - kam on nepatří - když na všechny žaloby o bídě začne mi takto vykládati, nemůžete se diviti, že se přes všechnu uznalost vkrádá myšlenka, že přece jen všechno není výsledek schematického počítání, nýbrž že tu byl také určitý úmysl obohatiti se nahoře na úkor dolejška. Pánové, jakmile tato myšlenka může získati místo v hlavě člověka, který pod novou úpravou těžce trpí, máte konec, je po prestiži. Státní administrativa se vám zhroutí, stane se takovou jako ve Španělsku nebo Turecku a nebude taková, jak byla bezprostředně po převratu, kdy naše státní administrativa, včera vybudovaná, mohla se dáti za vzor státním administrativám snad celé střední Evropy. Cožpak tohle ti pánové nechápou, to musí přijíti člověk-laik, dělník z továrny, aby to vykládal studovaným lidem, kteří mají práva nebo techniku a 30 roků železniční praxe, 30 roků praxe života? Copak je možno mluviti za těchto poměrů o štvaní nebo stranictví? Máme dále na příklad - to jest jiná stránka věci - služební turnusy, rozdělené na 34 dní, z čehož většina je nocí. Měsíční služba má býti 192 hodiny, jest však přetahována o 10, ale také až na půl třetího sta hodin. To znamená, místo odpočinku obrátit a jet na novou tůru. V takovém turnu jsou služby 15 až 18hodinové, bez oddechu. Když pak místo oddechu, jak jsem již řekl, za půl hodiny, za hodinu jede četa dále na novou tůru, jak může vypadati bezpečnost v takové dopravě? Strojnímu personálu prší výtky na velkou spotřebu maziva. Stroje máme tak bídné, že nemůžeme s místa. Zapálí-li ložisko je trestán, udělá-li škodu na ložisku, je mu to předepsáno k náhradě. V Čes. Lípě máme 250 strojvůdců a z nich není ani jeden, který by nebyl aspoň dvakrát nebo třikrát trestán. Je to nějaký stav? Dá se tu mluviti o službě, když nenajdete jednoho strojvůdce - a ti si jistě potrpí po většině, ač všude jsou výjimky, na to, aby byli ve službě fair - v takovém exponovaném místě, aby nebyl dvakrát, třikrát trestán? Trestání je kapitola pro sebe. Strojvůdce na př. je trestán, myslí, že bezdůvodně, odvolá se. Dne 6. června 1927 podal odvolání, které třikrát urgujeme. Za 14 měsíců nám přijde zpráva, že se akt nalézá v V/1. Takhle se může organisovati služba? Ani příležitostní prodavači jablek a citronů nemohou býti takhle organisováni a nemůže se tak s nimi jednati, neřku-li s lidmi, kteří zastávají tak důležitou službu.

V dílnách v Čes. Lípě, kam jsme houfně překládali a přijímali Čechy, je 725 dělníků. V létě, v nejkrásnější době je 68 nemocných, v zimě 18, 20, 22% nemocných. Což je možno dělati takhle službu? Smluvní zaměstnanci jsou přijímáni se třemi měšťankami, 3 roky řemesla a případně i průmyslovkou pro službu strojvůdců jako smluvní dělníci za 2,30 až 2,80 Kč za hodinu. Přidavač u zedníků pod 4 Kč nejde. Copak to je úspora, to je obchodní vedení? Takhle uspořený peníz budete počítati k dobru státu, neohlížejíce se na to, co z toho musí následovati na druhé straně? V dílnách úkolový nadvýdělek byl sražen ze 32 Kč na 16 Kč denně a pak na 13 Kč. Práce byla vypočítána hodinově tak, že dělník má dnes udělati dvakrát tolik práce za 13 Kč, co dříve dělal za 32 Kč. V rozpočtech vidíte tu sumu: 165 mil. jeden rok, na úkolový nadvýdělek 115 mil. druhý rok, 65 mil. třetí rok a čtvrtý rok se mluví o 35 mil. a o zrušení nadvýdělku vůbec. Když byly vyhnány nesmyslnými, nerozumnými, nemožnými výpočty pracovní výkony tak daleko, že je nikdo nemůže zastati, bude se dnes úkolový nadvýdělek rušiti a maximální výkon bude krátce normálním pensem pracovním. Poukazuji jen zhruba na to, abych ukázal, kde jsou ti štváči železničního personálu. V Č. Lípě střechu pro rychlosprávu nákladních vozů nemůžeme udělati, není na ni kredit, a lidé dělají za každého počasí venku, ale za to se tam bourá dřevěný plot a staví se betonový nákladem 350.000 Kč. Za těch 350 tisíc Kč by byla střecha na tu správkárnu velmi dobrá. Na to není kredit, ale plot, který může ještě státi 10 i 20 roků, se musí bourati. Není-li to slepý, němý, hluchý byrokratismus? Je to obchodní hospodaření? Je to pomáhání zaměstnancům, aby mohli pracovati a aby byli v práci spokojeni?

Staniční pokladny u nás pravidelně pracují přes čas a měsíční uzávěrky, účty si dělají doma. Dělají to ovšem bezplatně, i tu práci doma, i tu práci přes čas.

Přicházíme k dalším ukázkám. Rychlík na trati Praha-Č. Lípa-Georgswalde jede z Č. Lípy se 13vozovou garniturou s jedním průvodčím. Ale ten průvodčí nesmí dělati revisi, ačkoliv je za ni odpovědný, poněvadž byl chycen při tom, že nebyl na signále, na stráži a byl trestán. Došlo to tak daleko, že revisor, vlakový úředník, který tam náhodou přišel, byl komandován na signál, aby průvodčí vlaku si mohl vlak zrevidovati. Prosím, to se děje v místech, jako jest na severu Georgswalde: 13 vozů s jedním průvodčím, který buďto dělá revisi, nebo signálníka, ale obojí dělati nemůže. Kdyby se vlak na stoupání, nebo na stanici, poněvadž jsou lomené, přetrhl, žádný o tom neví, že ztratili půl vlaku, poněvadž není prostě personál k disposici.

Důležitou je složka dozorců k posunování. Dozorci posunování dělají dnes téměř šmahem službu nádražních, ale nemohou býti jmenováni nádražními do první kategorie zřízenců resp. třetí gážistické prostě proto, poněvadž nádražní, za něž konají službu dozorci posunů, sedí v kancelářích, ale jsou vedeni jako nádražní, takže místo není volné a ten člověk může dělati dlouhá léta velmi odpovědnou službu nádražního a nemůže býti jmenován - je dozorcem posunu. A když ti lidé žádají - mluvím neustále o jednom případě, ale je jich sta navázáno na jeden - o jmenování, jak mají dělati odpovědnou službu nádražního, když jsou vedeni jako posunovači nebo dozorci posunu, bylo jim pohrozeno kárným řízením pro odpírání služby. To potřebujete ještě socialisty, aby vám štvali tyto lidi? To jsou přece nejdůležitější složky služební, které takovými poměry vycházejícími z vládního nařízení č. 15 štvete až k šílenství. Výpravčí vlaku ve stanici, úředník - ten "Vorstand" s červenou čepicí, jak se mu říká má za noční službu přídavek 5 Kč, případně 3 Kč. Pánové, uvažujte nyní o obchodním řízení našich drah: Aby se tento noční přídavek nemusil vypláceti, udělají pánové jízdní řád tak, že do 24 hodin končí vlaky. Tak zabrání se počtu nočních hodin, které podmiňují výplatu nočního přídavku. Myslíte však, že jde výpravčí po 12. hodině spáti? Nikoli. Dělá službu u mimořádně zavedených vlaků, které nejsou počítány za noční vlaky. Tedy pro uspoření 5 Kč nočního přídavku se dělají takovéto experimenty na železnicích. Copak je to možno na takové trati jako je Bakov-Podmoklí-Čes. Lípa-Litoměřice? A potom ještě má takový odborník, který o tom dobře ví, nebo má vědět, odvahu říci, že se proti němu zbytečně štve, když se upozorňuje na tyto věci jako na nemožné a neudržitelné. Po půl noci se zavádějí mimořádné nepravidelné vlaky, aby se nemusil platiti noční přídavek! Jak to bude dopadati, to je další věcí.

Uvedu další příklad, Petrovice na polské hranici. Petrovice-Marklovice je jeden celek. Poněvadž se v Marklovicích staví, stěhují se zaměstnanci do Marklovic. Pak přijde delimitační komise, oddělí Marklovice od Petrovic, Marklovice nechá v Polsku a Petrovice v Československu. Tím okamžikem ztrácejí všichni definitivní a provisorní zaměstnanci v Marklovicích drahotní přídavky na děti. Ředitelství olomoucké pospíchá jim je předepsati ke strhování. Prosím, člověku s nejnižším platem vypočítají, že přebral na tisíce přídavku, a to se mu teď strhuje, takže se pouští domů se 200 nebo 300 Kč měsíčně. Jaké potom ještě výklady? Toto jsou fakta. Co chcete od člověka z Petrovic, když mu nedáte možnost se do Petrovic přistěhovati a v Marklovicích mu snižujete plat o polovinu nebo o 2/3? Chcete snad, aby vás za to chválil a měl z toho radost? Což je třeba socialistům, aby tento personál ještě štvali? Nebo: Potřebují se lidé na okamžitou. překládku, úpravu atd. 15 odborů okolo je žádáno o lidi, a z těch 15 odborů pro vrchní stavbu sděluje na př. Turnov: Nám samotným chybí 100 lidí, Ml. Boleslav 50 lidí, Něm. Brod 70 lidí, atd. Kde je potom ten přebytek personálu? Posledně jsem řekl, že není možno mluviti o tom, že se stalo neštěstí na "štrece", nýbrž o tom že se stalo štěstí, když vlak dojel domů.

Na trati Praha-Bratislava máme 23 pomalých jízd, 23 nebezpečných "fleků", přes které se nesmí vlak pustiti. Cožpak je to nějaké hospodaření? Cožpak může takový odborník, který to vidí, zná a který má také určitou odpovědnost, ještě dále mlčeti, když to 100krát a 1000krát hlásil těm pánům a když v odborných listech vycházejících 3 až 4krát měsíčně se neustále poukazuje na to, kam poměry za těchto okolností spějí?

Od těchto odborů, které nemají samy lidí, půjčují se lidé do služeb železničních.

Stanici, či topírně se počítá ten člověk s průměrem definitivního zaměstnance a stanice mu vyplácí smluvní mzdu velmi nízkou. Teď přijde jmenování provisorním, pomocným. Stanice ho nejmenuje proto, že není tam veden, nýbrž u odboru, a odbor ho nejmenuje proto, že tam není žádného jmenování. Takto si zahráváte s existencí lidí, kteří vám jdou v létě do práce za 18 až 20 Kč, zatím co u soukromého podniku mohou vydělati až 50 Kč. Jednoduše se mu řekne: "Teď bys měl býti jmenován provisorním, ale nemůžeš, poněvadž nejsi veden ve stanici", ačkoliv ten člověk tam dělá již 5 i 10 roků službu. Když si potom někdo, jak se říká česky, pustí hubu na špacír, a položí otázku: je-li to ostuda či podvod, jistě ho trestají příp. místo jmenování po 10tileté službě vyhodí na dlažbu.

Jiný příklad. Strojní topiči v Žilině i jinde mají po čtvrté tůře 36 hodin volno. Po pět měsíců toto volno již nedostali, a můžete od nich žádati službu do roztrhání. Jízdní personál na Slovensku pracuje až 7 hodin přes čas, tyto přesčasy se mu však neplatí. U nás vůbec jest podivné obchodní hospodaření. Když se jednalo o otázky placení přes čas, ministerstvo soc. péče - prý, já nevím - postavilo se na stanovisko, že se to nesmí jinak řešiti, než jak to má v úmyslu ministerstvo pro soc. péči. Naši páni pak prohlásili docela otevřeně jako velikou věc: nač bychom platili hodiny přes čas? Když je co dělati, ať ten člověk dělá přes čas, a když bude méně práce, necháme ho doma a on si to oddělá odpočinkem. Říká se tomu odpočinek "na dluh". To se zavádí také u jízdního personálu, u topičů atd. Tyto přesčasové hodiny jdou do roka do set a neplatí se.

Zaměstnanci konající trvale službu, po léta, posunovači atd., konají tuto službu i když jsou definitivní, bez paušálu, protože prý nejsou na normovaných místech. Prosím, zákon č. 103 říká, že služební místa se systemisují podle svého významu se zřetelem na způsob služby v rámci normální potřeby sil. Z lidí, skutečně dotyčnou službu konajících a na pevných služebních místech jsoucích, 50% je nejvýše systemisováno a zbývajících 50%, přes to, že dělá na tom místě normálně 10, 12, 15 let, nemá systemisovaných míst, poněvadž uznal p. min. rada Fischer, že jich není normálně potřebí. Nevím, kolik let na jednom místě musí býti konána služba, aby byla vyslovena normální potřeba a aby toto místo bylo systemisováno. Ovšem to se nedělá jen u nás, nýbrž všeobecně, že se nesystemisovalo podle zákona č. 103, nýbrž podle systemisace ze starého Rakouska. Něco se dole na této škrtlo, něco nahoře přidalo a vědecké dílo bylo hotovo.

Jdeme do takového nebezpečí, že na př. vlaky v horském terénu Zvoleň-Vrůtky-Štrba obsazovány jsou naprosto nedostatečně brzdaři, ač to je velmi důležitá funkce zvláště u horského vlaku. Když ve stanici brzdaři prohlásí: My dále nejedeme, poněvadž na toto zatížení podle předpisů jest potřebí takového a takového brzdění a my nemůžeme brzditi ani 50% podle předpisu, přidá se jim smluvní člověk, který tam zrovna mete peron. Skoč na to! Skočí na brzdu a jede se dále. Pak se divíte, že se stanou neštěstí? Divte se, že vůbec jezdíme.

Je třeba strojvůdců! Máme u odborů a v dílnách řadu lidí, kteří mají tři měšťanky, všechny podmínky pro čekatele strojvůdce, namnoze dělají službu na stroji, ale jsou vedeni u odborů anebo v dílnách. Nemohou býti jmenováni čekateli strojvůdců ani pomocníky v prvé třídě, poněvadž jsou přijati jako smluvní. To prý zákon nepřipouští, jmenovati je, ačkoliv službu dělají. Poněvadž strojvůdců jinak nelze dostati, volají se do služby pensisté. To je opravdu podívaná! Kdyby ti páni trochu brali vážně svoji funkci, nemohli by takové komedie dělati, jako se dějí. Včera propustili člověka podle restrikčního zákona s plnou pensí domů - ještě mu přidali - protože byl neschopen služby, neznaje služebního jazyka. Dnes ho volají za 30 Kč denně a paušál jako smluvního, vedle celé pense, a může jezditi. I ti plní pensisté - poněvadž strojvůdce po 25 letech má vyslouženo, mají plnou pensi - voláni jsou teď zpátky a za 30 Kč dělají službu jako smluvní. To jde. Restrikční zákon je musil pustiti, byli nebezpeční službě... atd. Teď, když je služba v kampani zvýšena, mohou službu dělati za 30 Kč. A teď přijde něco, co bude zajímati pány, kteří věci rozumějí. Na prvního má pokladna zaplatiti strojvůdci 30krát 30 Kč. Teď si vzpomenou na § 17 zákona č. 286, že ten člověk je v pensi a podle §u 18 - oni říkají § 17 - nemá kumulovati příjem od státu... atd. a strhnou mu 20 Kč, vyplatí mu totiž místo 900 Kč pouze 300 Kč. On ovšem řekne: za 10 Kč si to můžete dělati sami a jde domů. Oni za ním pošlou: My to nějak uděláme, zatím vám to dáme a nějak se to udělá. A teď slyšíme zajímavý výnos ministerstva železnic.

"Denní mzdu, která jest vyplácena strojvůdcům ve výslužbě, konajícím službu na výpomoc v době řepné kampaně, nelze (v souhlasu s nálezem Nejvyššího správního soudu ze 14. října 1926, č. 4636 Boh. 5950) pokládati za aktivní požitek státní, jaký má na mysli § 17, odst. 2, bod 1. zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n."

Za prvé nejde o § 17, nýbrž o § 18 a za druhé je to protizákonné, když vdova, která po dlouhém prošení dostala ošetřovat záchody anebo uklízeti čekárny, musí si dáti strhovati ze svého příjmu pro kumulaci příjmů. Tak také je to u strojvůdců. Pan min. rada Fischer a pánové se vždy staví na stanovisko, že nelze přece proti zákonu zákon vykládati. Ovšem proti zákonu a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu lze zákon vykládati, když teče pánům voda do bot a když si svou chytrou personální politikou přivodili stav, že jim 600 strojvůdců chybí, že jim pensisté nechtějí dělati službu a že jim zákon nepřipouští, aby pensistům platili - teď jdou na to rovnou a lámou zákon. Teď to jde proti rozhodnutí Nejvyššího soudu? Tento výdělek se nebude počítati mezi výdělky, které se kumulují podle zákona? To jsou věci, nad kterými zůstává rozum státi.

Máte kotláře. Dva měsíce dělá službu u výhybek, pak dělá uhlířskou službu, je jako "Feierbursch", u ohně jako dílovedoucí, má dva kováře k ruce. Ti pomocníci jsou definitivním, on je však smluvní, ani provisorním nemůže býti jmenován, poněvadž tam nikdo není systemisován a definitivním nemůže býti jmenován, poněvadž je přijat jako smluvní kotlář. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Copak to lze, takto organisovati službu? Kdyby to bylo v jednom případě, ale to je v tisíci případech, kde řemeslníci byli přijati do řemesla s výmluvou: "My vás nemůžeme hned jako řemeslníky přijmouti, poněvadž nemáme systemisovaná místa, my vás přijmeme jako smluvní a pak to už nějak s vámi uděláme." A teď po 10 letech služby se jim odpírá jmenování, poněvadž byli přijati jako smluvní.

Brno! To je ten nešťastný personál, který byl u Zaječí. Vlakový personál je 30 až 40 hodin ve službě, skladiště a překladiště pracuje pravidelně přes čas, telegrafisté, tedy velmi důležitá služba, byli restringováni do nemožnosti. Tito lidé prohlásili, že nemohou převzíti odpovědnost. Bylo jim však řečeno: Dostanete výpověď, za vás dostaneme sem jiné. Nákladní vlaky mají zpoždění o 8 až 10 hodin, bez odměny. Místa výhybkářů se ruší. Systemisují se pro smluvní dělníky, případně pomocníky. Ruší se stanoviště strážníků. Prosím, jsou tu kolegové z Moravy, tedy to budou znáti: U Vranovic se ruší stanoviště strážníka, kde přejíždí denně celá řada vozů a automobilů. To stanoviště se tam ruší jako zbytečné. Jmenování a povyšování se provádí podle politické legitimace atd. U nákladních vlaků je vlakvedoucím odpírán příspěvek na stejnokroj 600 Kč ročně. - Hospodářství v Košicích. Dráha dostane pozemky s podmínkou, že do roku 1925 je zastaví, pak je to prodlouženo do roku 1929, ale nestaví se, nepracuje se, nedělá se nic, pozemky mají býti zaplaceny, něco přes milion korun, protože se nestaví a teď se teprve dělá program stavební. Když se tážete, proč se toto děje, přepadne vás myšlenka: To snad proto, aby byly dále vypláceny diety z nemožného ubytování. Proč by to jinak páni zdržovali? Kdyby jim to bylo proti mysli, že berou diety z nemožného ubytování a chtějí řádně bydleti, byli by ty věci dávno popohnali.

V plzeňských dílnách byla postavena vlastní elektrická centrála. Hlavní stroj byl na pařížské výstavě obdivován jako nejvyšší výkon technické vědy. V září t. r. bylo zrušeno osvětlování a pohon převzal západočeský elektrárenský svaz - to prý je levnější - stroje byly rozbity a jenom kotle se zachránily. Ty dostala jed a cihelna ke koupi, o které se mluví, že prý je tam akcionářem jeden vysoký pán z ministerstva železnic, který s touto věcí měl dosti co dělati.

A zase Brno: Každý vidí, že hlavní nádraží nestačí ani na osobní dopravu. Marně se dovoláváte nádraží nákladního. Brno-Břeclav, druhá kolej. Sám pan ministr prohlásil, že je to mezinárodní trať, a litoval, že tam není druhá kolej. Nemůžete ji dostati. Jiné experimenty se však dělají. Výtopna v Brně postavena na 32 malých strojů. Výtopna hospodaří se 180, většinou velkými stroji. Kam je má postaviti? Správkárny jsou boudy a kůlny kolem. 450 lidí vykonává službu správkařů na 180 strojích v boudách vůbec, ne pod střechou, venku, kde se prostě dá příležitost. Pro celou Moravu máme jeden pojízdný jeřáb a ten je ve správě a když se stane nějaké neštěstí, jako na př. ve Vítkovicích, tak jsme hotovi. Pomocné vlaky pro případ neštěstí nejsou nijak vybaveny.

Jiná kapitola. A to je kapitola, která se týká našich návrhů. Podali jsme v rozpočtovém výboru 3 návrhy, mimo jiné jeden, aby bylo novelisováno vládní nařízení čís. 15, druhý, aby byla provedena nová provisorní systemisace služebních míst ihned a třetí, aby veškeré pohraniční stanice státních čsl. drah byly posunuty o jeden stupeň činovného výše.

Kromě toho jsme podali ještě návrh na drahotní přídavek a podáme ještě návrh stran slovenské a podkarpatoruské výhody. Těchto 5 návrhů je možno označiti jako státní nezbytnosti. Tyto nezbytnosti musejí býti provedeny, ať jsou dnes přijaty nebo nejsou přijaty touto sněmovnou. Snad se může ještě různým lidem podařiti většinu přesvědčiti o tom, že musí hlasovati proti těmto návrhům. To je jedno zbytečné hlasování, prostě proto, že tyto návrhy budou provedeny, kdyby dělal kdo chtěl co chtěl, poněvadž jsou bezpodmínečnou nutností řádného výdaje administrativy naší a zvláště na železnicích.

Chtěl bych použíti této příležitosti k prozrazení malého tajemství. Min. předseda dr Švehla se velmi zajímal o tyto otázky. Přes jeho opravdu obrovské zatížení dostali jsme se tak daleko, a on tedy vlastním přičiněním se dostal tak daleko, že těmto věcem začal rozuměti a že zaujal velmi správné stanovisko k podstatě celé otázky zákona č. 103, zvláště pak vládního nařízení č. 15 atd. Mnoho hodin věnoval tomu a při jednání se mnou sám si všechno psal a propočítával podle udání. Seděl jsem jednou 5 1/2 hodiny se Švehlou v tom jeho zaměstnání a z toho je viděti, že se věci věnoval, že jí rozuměl a že nerozhodoval snad jenom z politických důvodů nebo dle nálady, nýbrž že si dal věc vysvětliti i s druhé strany a pak rozhodl.