Kdyby pracující odevzdali své hlasy stranám
buržoasním nebo smířlivým, dělníci
a sedláci by tím ukázali, že jsou spokojeni
se svým životem, že chtějí, aby
i dále bylo tak, jako dosud, že souhlasí s
politikou buržoasie proti pracujícím masám.
Hlasy odevzdané na komunistickou kandidátní
listinu ukáží revolučnímu štábu,
kolik je třídně uvědomělých
proletářů, kolik jest odvážlivců,
kteří se neobávají teroru a jsou ochotni
vstoupiti do boje o vysvobození z kapitalistického
jařma. Volby jsou pro proletariát válečnou
demonstrací, přípravou a přehlídkou
před velkým a konečným bojem, ke kterému
se připravujeme.
Právě nyní koncem r. 1928 oslavuje buržoasie
desítileté výročí trvání
Československé republiky a prohlašuje a vykřikuje
do celého světa, že obyvatelstvo celé
republiky je šťastno a spokojeno, že chválí
svou vládu a jiné si nepřeje. Buržoasie
koná nyní volby, usiluje všemi možnými
způsoby sehnati pro sebe co nejvíce hlasů,
aby mohla říci: Hleďte, většina
obyvatelstva si nás přeje a je námi spokojená.
Stačí pohlédnouti na dějiny Zakarpatí
v posledních desíti letech, aby se dokázalo,
že tyto dějiny jsou dějinami zločinů
a podvodů buržoasie na pracujících masách
Zakarpatské Ukrajiny. [Další věta
byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 6. listopadu 1928 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu
vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz
Těsnopiseckou zprávu o 173. schůzi posl.
sněmovny.] Po rozpadnutí rakousko-uherského
císařství masy projevily svou vůli,
jež byla výrazem sociálního a národního
smýšlení a potřeb ohromné většiny
obyvatelstva. Chustský kongres a Huculská rada,
které po stránce svého sociálního
složení byly zastupitelstvy sedláků
a dělníků, rozhodly připojiti se k
Ukrajině. To byl nejen výraz národního
smýšlení, ale především
a v prvé řadě třídní
projev.
Pracující masy Zakarpatské Ukrajiny chtěly
býti spolu se svými bratřími, kteří
tehdy stáli v ohni revoluční války
za Sovětskou Ukrajinu, chtěly patřiti tam,
kde se ozývalo volání: Pryč s továrníky,
bankéři a statkáři! Dejte továrny
dělníkům, půdu sedlákům
a nám dělnicko-selské úřady!
Ale v téže době vztáhl ruce po Zakarpatské
Ukrajině mladý český imperialismus,
a do jeho služby přihlásila se místní
zakarpatská buržoasie. Za cenu připojení
k Československu slibovali v této době masám
co nejširší autonomii s vlastním zákonodárným
sněmem, po zemkovou reformu, spravedlivý právní
řád, stavbu nových továren, snížení
daňových břemen, zajišťovali rozvoj
kultury a tak dále, jedním slovem slibovali, že
splní všechny požadavky pracujících
mas. Bratří Slované nám slibovali,
že nám dají vše.
Akt připojení Zakarpatské Ukrajiny k Československé
republice provedla a podepsala zakarpatská buržoasie
bez souhlasu a vědomí pracujících
mas a proti jejich vůli, tedy proti vůli ohromné
většiny obyvatelstva. Buržoasní sliby
nemají žádnou cenu.
Tento akt jest psaným důkazem, jak buržoasie
podvádí pracující masy, je důkazem
a poučením pro zakarpatský proletariát,
že buržoasie nikdy nedodržuje slibů, jimiž
štědře sype v těžké chvíli;
že buržoasie pouze proto píše zákony,
aby jimi svázala a pokořila pracující
masy; že buržoasie deptá takové zákony,
které jsou pro ni nepohodlné a vysmívá
se jim. Demokracie v třídní společnosti
jest podvod, kterým zakrývají kapitalisté
své panování nad pracující
třídou.
Buržoasie z vítězných a nově
utvořených států stále deklamuje,
že versaillská smlouva je největší
svatostí, že ten, kdo si přeje změny
této smlouvy, provokuje válku, jest zločincem
před celým lidstvem a t. p. Ale zároveň
buržoasie plivá na ty části versaillské
smlouvy, které jsou jí nepohodlné. A tak
československá vláda nejen že nesplnila
svých závazků k Zakarpatské Ukrajině,
nýbrž zavedla u nás brutální
koloniální režim. Svým závazkům
se vysmívá prohlašujíc, že obyvatelstvo
Zakarpatské Ukrajiny ještě nedospělo
pro autonomii.
Přes porušťování k počešťování.
Již tehdy, když česká buržoasie přísahala
na autonomii Zakarpatí, měla hotový plán
k ujařmení pracujících mas. Tento
plán pod rouškou národnostní politiky
provádí již 10 let. V prvních letech
po připojení Zakarpatí neodvážila
se ještě buržoasie poslati do nové země
spoustu českých úředníků
všech typů, provozovati zjevné počešťování
a jiné. Tehdy ostatně ani v celém Československu
nebyl ještě tak jako později vybudovaný
a zesílený státní aparát.
Prvními vlaštovkami koloniálního režimu
byli ruští emigranti bělogvardějci,
kteří byli ustanoveni do služby v rozličných
státních úřadech. Zároveň
utvořila vláda a štědrou rukou požehnala
politickou stranu z haličských vystěhovalců
poruštěnců. Vláda se ve své politice
na Zakarpatské Ukrajině v prvých letech úsilovně
držela poruštěneckého směru a národnostní
politiky. Kupci museli namalovati své štíty
v ruském jazyce, ve státních úřadech
a v části středních škol byl
zaveden ruský jazyk, vládní strany vydávaly
časopisy v ruské řeči atd. A přece
z místního obyvatelstva nikdo rusky neumí
a z tohoto porušťování povstávaly
jen karikatury a směšnosti. Vládě to
bylo lhostejné, neboť porušťování
jí bylo potřebné jen jako přechod
k počešťování.
Podvedené pracující masy Zakarpatí
marně čekaly na splnění slibů,
dělníci nemohli býti s rodinami živi
ze své mzdy, chudí sedláci dále ohýbali
hřbety na panské půdě a poslední
své jmění odevzdávali na zaplacení
daní. Na jejich požadavky odpovídala jim vláda
prostřednictvím koupených politických
stran, že ještě nenadešel čas ku
provedení všech potřebných reforem,
že dlužno ještě dále trpělivě
čekati, že bratři Slované jim neučiní
křivdy a že porušťování je
nejkrásnějším důkazem přízně
a nezištnosti české vlády k Zakarpatí.
A zatím po zádech porušťovatelů
přicházelo na Zakarpatskou Ukrajinu počešťování
a koloniální režim. S počátku
jen hlavní vůdčí místa v úřadech
zaujímali úředníci Češi
a konali povinnosti kontrolorů a dozorců poruštěnecké
bandy. Později přijíždělo Čechů
stále více a emigranti, kteří již
splnili svůj úkol průkopníků
koloniálního režimu, začali ustupovati
do pozadí. (Předsednictví se ujal předseda
Malypetr.)
Kolonisace. Druhou cestou počešťování
jest kolonisace. Na rozparcelované půdě usazovala
vláda bývalé české vojenské
legionáře, kteří se černým
písmem zapsali do dějin ruské revoluce. Přesné
statistiky zpátečnického českého
živlu, usazeného na Zakarpatí, nemáme.
Ale ještě loňského roku se chlubil orgán
českých kolonisátorů "Podkarpatské
Hlasy", že jest jich již více než 50.000.
Rozhodně všeobecný útok počešťování
se již začal, neboť český jazyk
byl již zaveden nejen v úřadech, ale plnou
parou provádí se počešťování
i lidového školství.
Rusínství druhým mostem k počešťování.
Národnostní pokusy na těle ukrajinských
zakarpatských mas se neskončily zavedením
poruštěneckého směru. Zároveň
s ním zavádí vláda ještě
jeden směr v národnostní politice, tvoří
zvláštní rusínský národ.
Je pravda, že české buržoasii nepatří
čest, že si to vymyslila. Jest to starý způsob
vymyšlený ještě ve Vídni v dobách
rakousko-uherského císařství. Tato
politika v Haliči úplně zbankrotovala, a
s větším úspěchem užívala
jí před válkou uherská vláda
na Zakarpatské Ukrajině.
Rusínství se provozuje na Zakarpatí pod heslem
národního směru. K této práci
byla zapřažena bělogvardějská
emigrace modrožluté barvy, bývalí důstojníci
někdejšího západně-ukrajinského
vojska. Škoda, že jsou to bývalí ukrajinští
nacionalisté, že ještě nedávno
se zbraní v ruce válčili za ukrajinský
buržoasní stát. Za místo u českého
žlabu prodali své národní city. Nyní
píší rusínské mluvnice a dějiny,
jejich rukama staví česká buržoasie
na ukrajinské zemi nový rusínský národ.
K nim se připojilo také několik emigrantů
Petljurovců z Naddněpřanské Ukrajiny.
Buržoasie je vždycky prodejná. Haličtí
undisti, strana ukrajinských nacionalistů, jejichž
celý program je sveden do jednotné národní
fronty, vůbec ani nepřipomenou ukrajinského
směru na Zakarpatí, neboť ho hájí
komunisté a pokrokové živly. Tito nacionalisté
se spojují s rusínskými politiky. Strana
ukrajinských nacionalistů v Polsku provádí
politiku Pilsudského, v Československu ohýbá
šíji před národnostní politikou
české buržoasie.
Nač je české vládě zapotřebí
ještě jednoho národního směru
na Zakarpatí, proč vláda podporuje Rusínství?
Ještě r. 1918 pracující masy Zakarpatské
Ukrajiny projevily svou vůli. Řekly jasně
a tvrdě, že se považují za Ukrajince a
že chtějí připojiti svou zem k sovětské
Ukrajině. Pražští buržoasní
politikové pochopili, že s tímto proudem, jenž
jest přesvědčením a požadavkem
širokých vrstev Za karpatské Ukrajiny, nelze
nepočítati. Proto si vymyslili rusínský
národní směr osvobozeneckého, ukrajinského
národního hnutí. Vůdcem rusínského
hnutí, jež pro větší lákavost
bylo pokřtěno národním, jest nejhorší
reakce, kněžská strana t. zv. křesťansko-lidová
strana. Vědeckou zbraň pro tento směr provedli
haličtí ukrajinští emigranti, rusínskou
mluvnici napsal dr Paňkevič, majitel domu v Užhorodě
a československý občan.
Ideologie tohoto směru jest tato: my nejsme ani Ukrajinci
ani Rusové, nýbrž Rusíni, zvláštní
malý nárůdek, jenž žije a dobře
se má v hranicích Československé republiky.
Českým imperialistům bylo zapotřebí
odděliti a odtrhnouti náš národ od velikého
42milionového ukrajinského národa.
Cesta českého imperialismu. V této ideologii
jest celá podstata českého imperialismu,
jenž si chce podrobiti pro svou hospodářskou
a politickou expansi území cizího národu.
Tato ideologie chce odtrhnouti u krajinský lid Zakarpatí
od osvoboditelské revoluční války
ukrajinských pracujících mas v Polsku a Rumunsku,
chce zakrýti před ukrajinskými zakarpatskými
masami záři rudého Charkova, chce připojiti
Zakarpatskou Ukrajinu k protisovětské válečné
frontě.
Na venek oba směry, poruštěnecký a rusínský
spolu bojují. Ale oba jsou vládní a zástupci
obou směrů klidně se krmí jeden vedle
druhého u pražského žlabu. Vláda
se neostýchá podporovati a sanovati oba národní
směry zároveň. Naopak j* zájmu vlády
vytvořovati a rozjitřovati národnostní
otravu a tímto pískem zasypávati oči
dělníkům a sedlákům, aby se
tak třídní boj proměnil v národnostní
otravu. Zvláštní čeští komisaři
stále a pilně pozorují, aby se oba tyto směry
vměstnávaly v rámec loyálnosti k vládě
a nevycházely za meze v Praze určené, aby
neztěžovaly, nýbrž usnadňovaly
útok českého imperialismu a odnárodňování
Zakarpatské Ukrajiny.
Proti maďarské národní menšině
provozují úřady tutéž odnárodňovací
politiku. S Maďary nelze sice provozovati takové národnostní
pokusy, jak se to dělá s ukrajinským obyvatelstvem,
neboť Maďaři jsou tak dalece národně
uvědomělí, že není možno
je přesvědčovati, že jsou nemaďarským
národem.
Proto vláda koupila část maďarské
horní vrstvy obyvatelstva, která se připojila
k agrární straně a s pomocí těchto
vládních agentů se pokouší demoralisovati
maďarské společenské hnutí. A
kromě toho provádí vláda brutální
počešťování maďarských
mas. Dříve byly 4 politické okresy, kde žije
značné procento maďarského obyvatelstva
a tím měly právo užívati maďarského
jazyka v úřadech. Nyní byly dva okresy zrušeny.
V maďarských obcích zřizují české
školy, nutí děti, aby se učily českým
jazykem, jemuž naprosto nerozumějí, a nedovolují
vyučovati rodným jazykem.
Židovskou buržoasii a rabíny vláda přímo
kupuje. Všeobecně jest známá věc,
která se octla kdysi i před soudem, že president
Zakarpatí Rozsypal dal Židům 100.000 Kč
před volbami do parlamentu. Před nynějšími
volbami se již organisovala židovská agrární
strana pod vedením hlavního mukačevského
rabína Špire. Dávají se koncese židovským
krčmářům za to, aby se jejich hlasy
prosazovaly v čistě ukrajinských nebo maďarských
obcích české školy, aby mezi sedláky
provozovali agitaci a korupci ve prospěch agrární
strany.
Aby bylo lze oceniti celou tuto národnostní politiku
české vlády na Zakarpatské Ukrajině,
dlužno se podívati, jaké pokroky učinilo
počešťování. Ve všech úřadech
jest zaveden český jazyk, celý byrokratický
aparát je z 95% český, všechny odborné
školy jsou české, je již více než
sto českých obecných škol, ačkoliv
na Zakarpatí nikdy nebyla česká menšina
a i nyní český živel tvoří
jen poslaní sem úředníci, četníci,
finančníci a kolonisti.
Doplňkem národnostní politiky je politika
církevní. Pokoušejí se vtáhnouti
masy do náboženského boje, působí
a jitří spory mezi uniáty a pravoslavnými,
aby odvrátili pozornost mas od třídního
boje a třídní boj proměnili v náboženský.
Tak na př. obchodují a čachrují s
kostely. Dávají je pravoslavným, potom jim
je odebírají a odevzdávají uniátům,
pak znova berou v ochranu pravoslavné atd.
Všechny úmysly českého imperialismu
provádějí rozličné politické
strany. Rozmnožily se velice, každá má
své místo, každá má vykonávati
vliv na jinou skupinu obyvatelstva nebo na jiné území.
A všechny společně jsou pomocníky koloniálního
řádu. Všechny jsou nepřáteli
pracujících mas.
První, jako obyčejně, začli pracovati
sociální demokraté. Když v letech 1918
až 1919 byla mezi masami revoluční nálada,
panování buržoasie bylo silně ohroženo,
buržoasie neměla ještě vybudovaného
správního aparátu, neuchopila se ještě
silnou rukou vlády, přišli buržoasii na
pomoc sociální demokraté. Šli do vlády,
soc. demokrat Tusar byl předsedou vlády,
jiní sociální demokraté byli ministry
a všelijakými důležitými v státě
osobami a tak seděli u vlády 7 let. Pracující
omračovali tím, že připravují
a píší zákony ve prospěch pracujících
mas, a ve skutečnosti dovolovali stříleti
do dělníků. Ve skutečnosti dokonce
zhoršovali to zákonodárství, k jakému
dala souhlas v prvých letech Československé
republiky buržoasie zastrašená revolucí,
ve skutečnosti připravovali půdu pro diktaturu
buržoasie.
Když to již udělali, buržoasie vykopla je
z vlády a usedla v ní sama. Nyní sociální
demokraté touží znovu po ministerských
křeslech a jiných teplých místech
a jak jen mohou, slouží buržoasii. Šálí
dělnické masy, rozbíjejí dělnickou
solidaritu a jednotu, lámou každou stávku,
každý dělnický boj za větší
kousek chleba a lepší podmínky práce.
Při volbách půjdou znovu k pracujícím
masám a budou plným hrdlem vykřikovati rozličné
revoluční fráze; buržoasie jim to dovolí,
neboť ví, že si ve skutečnosti revoluce
nepřejí. Těmito revolučními
frázemi a klamy usiluje sociální demokracie
získati co nejvíce hlasů, aby mohla potom
jíti k buržoasii a smlouvati se: dejte nám
něco, nedáte-li, budeme bouřiti, dělníci
nás ještě poslouchají.
Totéž dělají i jiné socialistické
strany: všelijací národní socialisté,
křesťanští socialisté. Oni také
byli stupněm, po němž přišla diktatura
buržoasie. Za panování sociálních
demokratů v Československé republice povolala
buržoasie k vládě kromě sociálních
demokratů všechny tyto socialisty, učinila
s nimi se všemi tak zvanou širokou národní
koalici, oni pomohli usnésti se na všech zpátečnických
zákonech - sama sociální demokracie toho
učiniti nemohla - a když všechno to bylo hotové,
přišla r. 1926 vláda černé reakce
s agrárníky a popy, byl zaveden zřejmý
koloniální režim a bílý teror.
Všichni oni spolu zavinili všechny ty zločiny,
které nyní páše buržoasie, všichni
jsou sluhové a lokajové buržoasie.
Největší odpovědnost za nouzi a neštěstí
pracujících mají agrárníci.
Jest to strana statkářů a majitelů
zbytkových statků, která ssaje šťávy
ze sedláků. Oni prováděli pozemkovou
reformu, slavný "Pozemkový úřad"
je jejich baštou, obsazenou výlučně
jejich lidmi, oni oloupili chudé sedláky o půdu,
která jim patřila z parcelace, oni přivedli
kolonisty, rozdali půdu boháčům, rozšířili
v pozemkovém úřadě hnůj korupce,
nakrájeli sobě a svým služebníkům
zbytkové statky, oni zavedli agrární cla,
aby mohli draze prodávati svou úrodu a tím
způsobili strašnou drahotu, oni krmí divoká
zvířata ve svých lesích selskými
plodinami, aby měli co loviti, v jejich kapsách
mizí peníze určené na výpomoce
po povodních, neúrodě a jiných pohromách,
oni připravili zákon o polních škodách,
zcelování pozemků, aby zničili a terorisovali
drobné zemědělce, oni mají v rukou
celý správní aparát na Zakarpatí
a zavinili všechno to, co se zde děje, oni rozkazují
armádě úředníků a četníků,
oni především jsou odpovědni za Boroňavu,
Bočkov, za křivdu, útisk a vraždy, které
se páchají na Zakarpatí. K agrárníkům
se nyní připojila židovská buržoasie
s rabínem Špire v čele. U agrárního
žlabu se krmí také i část maďarské
buržoasie.
Křesťansko-lidová strana popa Vološina
jest věrným sluhou pražské vlády
a agrárníků. Nevychloubají se marně
popové před vládou, že jeden pop stojí
za více než 10 četníků. Četníci
pouze terorisují lid, a popové jej klamou, ohlupují,
odvádějí od boje za osvobození. To
skutečné nemá malou cenu pro buržoasii.
Pop Vološin, vůdce křesťansko-lidové
strany, má již dávno zbytkový statek
a druhý sloup této strany, Braščajko,
jenž se za Maďarů jmenoval Bajor, právě
zbytkový statek dostal. Popové jsou silnou podporou
reakce. Rozumějí tomu, že kdyby nebyli kapitalisté,
nemohli by dobře žíti z klamání
lidu. Proto jest jim zapotřebí, aby buržoasie
co nejdéle žila a byla velice silná. A buržoasie
dovede oceňovati své sluhy - dává
popům dobré platy, pozemky a domy, dovoluje jim
škubati a stříhati věřící,
dává jim kongruu - a tak oplývají
vším blahobytem. Buržoasie toho nelituje, neboť
to nejde z její kapsy. Za to všechno zaplatí
pracující daněmi.
Máme u nás i buržoasní strany, které
křičí oposičně. Jest to především
maďarská národní strana t. zv. drobných
zemědělců. Tak se nazývají.
Vůdci této strany jsou maďarští
bohatí statkáři Korláth a Egri,
a tato strana bojuje o práva maďarských statkářů,
které česká buržoasie trochu oškubala.
Tito boháči chtěli by zavésti masy
do magnátského Maďarska, do království
Horthyho, kde právě nyní hledají krále,
kde vládne brutální teror magnátů
a statkářů, kde po šíjích
těchto drobných sedláků deptá
statkářská bota. Ale již ani oni nebudou
dlouho křičeti. Buržoasie vždy se mezi
sebou domluví. I na maďarské statkáře
čeká dobré místo u pražského
vládního žlabu.
Jedním tonem s maďarskými statkáři
zpívá Kurťak se svým "autonomním
svazem". Tutéž politiku, kterou dělají
Korláth a Egri mezi maďarskými
sedláky, má vykonávati kurťakovský
autonomní svaz mezi ukrajinskými zemědělci
na Zakarpatí. Kurťak o v i není zapotřebí
autonomie proto, aby byla zajištěna práva pracujících,
nýbrž aby tato autonomie poskytla teplá místa
jemu samému a jemu podobným. Kurťak křičí
a vyhrožuje, ale když v Chustu, v jeho vlastním
městě, stávkovali drobní zemědělci,
povozníci, to po Kurťakovi nebylo ani vidu
ani slechu. Tehdy řekl: Ať to dělají
komunisté, a můj dům je na kraji. Skutečného
boje si kurťakovští vůdci nepřejí,
neboť oni neprovozují politiku chudých sedláků,
nebojují proti buržoasii, nýbrž proti
pracujícím - oni se již domluvili s budapešťskými
pány a domluví se ještě i s pražskými.
Ještě jinak zpívá strana národně
demokratická, která se na Zakarpatí jmenuje
"Russkoje narodnoje sojediněnije". Zatím
co agrárníci jsou statkáři, národní
demokraté to jsou vlastně továrníci.
I oni potřebují mas, aby se mohli chlubiti, že
nouze továrních dělníků není
způsobena terorem továrníků, a že
sami pracující zveličují dělnickou
křivdu. Na Zakarpatí je pouze slaboučká
filiálka této strany a centrála je v Praze.
V jejím čele stojí Kramář,
který dosud ještě naříká
nad ztrátou paláců, které mu kdysi
darovala carská vláda a které mu bolševici
odňali a proměnili v dům odpočinku
pro dělníky.
Trudová strana, toť strana založená haličskými
rusofilskými emigranty. Tato strana jest velice blízká
národním demokratům. Hlavním úkolem
členů trudové strany jest dělati náladu
pro pravoslavné a poruštěneckou národní
politiku. Když nyní již není vládní
ruské buržoasie, její vůdcové
šli do služby k české. Jejich poslanec,
advokát Gagatko, pocházející
z Haliče, jenž za službu českým
pánům získal státní občanství
a advokátní kancelář a vystavěl
si dům, nechal již politiky a odevzdal mandát
rolníku Cyrilu Prokopovi, jenž nyní
jde s Kramářovci a hlasuje spolu s agrárníky
a jinými vládními stranami.
Židovská buržoasie postavila se také úplně
do služeb kapitalistické české vlády.
Rozdělila se na několik oddělení a
každé z nich hájí zájmy zvláštních
skupin židovské buržoasie a oklamává
židovské pracující masy.
Orthodoxové - strana rabínů - otravuje a
zatemňuje třídní uvědomění
židovských pracujících mas náboženským
jedem. Židovští rabíni konají politickou
práci pod přímým velením českých
agrárníků - největších
nepřátel pracujících mas.
Židovští demokraté jsou stranou továrníků,
bohatých kupců, advokátů a jiných.
Jejím úkolem jest přivábiti a oklamati
židovské dělníky a rozbíjeti
společnou frontu, společný boj všech
dělníků všech národů proti
kapitalistům všech národů.
Strana sionistů jest stranou židovských nacionalistů,
kteří mají tytéž úkoly
jako demokraté. Pokoušejí se třídní
uvědomění, dělnickou solidárnost
a třídní válku židovských
dělníků spolu s dělníky jiných
národů nahraditi národnostní otravou
a tak učiniti dělníky bezbrannými
proti kapitalistickému vykořisťování.
Všechny tyto strany společně konají
jednu práci - slouží českému
kapitalismu. Židovští proletáři
nemohou míti s nimi nic společného. Místo
židovských proletářů je v řadách
proletářů ukrajinských, maďarských,
českých a jiných ve společném
boji všeho dělnictva proti vykořisťovatelům,
hltounům a jejich služebníkům všech
národů a všech barev.
Jediným a skutečným ochráncem pracujících
mas je pouze jedna strana - komunistická strana Československa,
sekce III. Internacionály.
To je strana proletariátu, strana průmyslových
dělníků a chudých sedláků.
Je ochráncem a vůdcem celé třídy
pracujících a rovněž ochráncem
práv utiskovaných národů. Komunistická
strana se ve skutečnosti nikdy nepouští do
úmluv, nikdy nepracuje společně s buržoasií
a rozličnými prodejnými stranami, které
se jmenují dělnickými nebo selskými.
Komunistická strana nikdy nebyla ve vládě
a nepůjde do ní, neboť komunistická
strana bojuje proti vší kapitalistické vládě
a nikdy nedá svého souhlasu ke křivdě
pracujících mas, kterou páše každá
kapitalistická vláda. Komunistická strana
uznává jen jednu vládu: takovou, ve které
jsou jen dělníci a sedláci, a není
tam ani buržoasie, ani jejich služebníků.
Program komunistické strany jest srozumitelný a
milý každému dělníku a sedláku:
1. Svrhnouti a zničiti vládu kapitalistických
vykořisťovatelů a zříditi vládu
dělnicko-selskou; 2. zrušiti soukromé vlastnictví
prostředků výroby a převzíti
je ve prospěch proletářského státu;
3. vyvlastniti statkáře a všechny velké
majetníky půdy a rozděliti půdu mezi
zemědělce chudé a málo půdy
mající; 4. zrušiti odnárodňování
a všeliké národní utlačování;
5. pečovati o zdraví a kulturní rozvoj pracujících
mas.
Svou bezmeznou oddanost k věci proletariátu prokázali
komunisté před dělníky a sedláky
celého světa svou vlastní krví. Ve
všech zemích světa dávají komunisté
revoluci vše, co člověk má nejdražšího:
svobodu, zdraví a život. Kapitalisté celého
světa dobře vědí, že jejich největším
nepřítelem a jediným ochráncem pracující
třídy jsou komunisté. Proto bojují
s nimi bezohledně: zavírají je do vězení
na dlouhá léta, nejednou i na celý život,
bijí je tak, že až ztrácejí zdraví,
střílejí je. Ale žádné
pronásledování nemůže zlomiti
ocelové vůle revolucionářů
a jejich lásky a oddanosti pro třídu pracujících.
Neohlížejíce se na všechna pronásledování
komunisté jsou vždy v čele každé
revoluční války. Proto všichni dělníci
a sedláci, všichni, jež vykořisťuje
kapitalismus, všechny utlačené národy
mají se shromažďovati pod praporem komunistické
strany.
Komunistická strana Československa od samého
počátku svého založení bojuje
proti vládě továrníků, bankéřů
a statkářů, kteří uvedli pracující
masy Československa na pokraj nouze, bojuje proti všem
buržoasním stranám, nechť se jmenují
jakkoliv, které podporují tuto vládu vykořisťovatelů
a utiskovatelů pracujících mas.
Co dala buržoasní strana sedlákům? Slibovala
pozemkovou reformu a prováděla čachry s půdou
ve prospěch agrárních kortešů.
T. zv. pozemkové úřady, které prováděly
parcelaci, staly se baštami agrárníků,
sekretariáty agrární strany, kde se dávala
půda bohatým...
Předseda (zvoní): Upozorňuji
pana řečníka, že jeho řečnická
lhůta již dávno uplynula.