Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nemohu zde ovšem mluviti o všech zhoršeních, která provedl sociálně-politický výbor proti návrhu komise. Ale usnesení tohoto výboru a obsah zákona přes pokrok proti dosavadnímu stavu znamenají zklamání četných zaměstnanců. Co však nás musí vybízeti k nejostřejšímu odporu a co nám jest podnětem, abychom co nejrozhodněji protestovali proti takovým metodám, jež se nyní zavádějí, jest omezování samosprávy, zasahování byrokracie do věcí pensijního pojištění, jsou to ona ustanovení, týkající se organisace pensijního pojištění, složení výboru a představenstva. Ve všech pojišťovacích zařízeních tam, kde platí demokratické zásady, jest samozřejmé, že pojištěnci a zaměstnavatelé obstarávají práce ústavu bez jakéhokoli poručníkování jmenovanými osobami.

Co však vidíme opět při tomto zákoně? Poněvadž také ve výboru Ústřední sociální pojišťovny jsou jmenováni odborníci, poněvadž i při sociálním pojištění dlužno počítati ve výboru a představenstvu se jmenovanými členy, jest také zde při pensijním pojištění zavedeno jmenování členů výboru a představenstva. Ale ostrá kritika, které v soc.-politickém výboru byl podroben tento zásah do samosprávy pensijního pojištění, měla jediný úspěch, že totiž počet volených členů v poměru k jmenovaným byl zvýšen. Kdežto dříve mělo seděti mezi třiceti členy výboru 6 členů jmenovaných, jest dnes poměr takový, že se výbor pensijního ústavu skládá z 28 členů volených a 6 jmenovaných. Tažme se jednou: nač to jmenování? Celý výbor pensijního ústavu nemůže býti volen pojištěnci, a poněvadž máme paritní správu v pensijním pojištění, volí také podnikatelé své zástupce. Jak zástupci zaměstnavatelů, tak také zástupci zaměstnanců vyslovili se v přípravné komisi pro svobodnou volbu všech členů výboru. Potřeba jmenování nebyla by se ani vyskytla, kdyby bylo při nynějším složení představenstva nedošlo k určitým potížím nebo neshodám. Všichni však víme, že v době bývalého Rakouska a pak v letech od vzniku Československé republiky, od té doby, co máme vlastní pensijní ústav, nikdy nebyly vzneseny stížnosti, řekněme do nesprávného hospodaření nebo do činů a opatření, kterých by byli nepřipouštěli znalci a odborníci. Naopak, pensijní ústav - to lze klidně prohlásiti - pracoval bezvadně a dobře. Volení zástupci v pensijním ústavu se v bývalém Rakousku osvědčili. Že jsme v Československu neměli voleb do představenstva pensijního ústavu, souvisí s jinými okolnostmi. Tím nejsou vinni zaměstnanci, nýbrž hrůza, kterou mají v Československu před volbami vůbec. Jen pro Boha žádné volby! A tak jste se rok od roku neustále vyhýbali znovu obsaditi výbory a představenstva těchto institucí volbami.

Nebylo naprosto vůlí zaměstnanců, že až dosud agendu pensijního ústavu obstarávala jmenovaná správní komise. Byla však jmenována na návrh příslušných organisací, korporací, které mají zájem na tom, aby se v pensijním ústavu konala sociálně-politicky bezvadná práce. Nyní však má býti tento stav jmenování zvěčněn, ministerstvo soc. péče má podle tohoto zákona míti možnost a právo jmenovati do výboru 6 členů a 2 členy do představenstva. To neznamená snad jistotu, že určitý výsledek voleb by byl korigován. Ale nač odborníky? Vždyť jak zaměstnanci, tak také zaměstnavatelé, jdou-li do voleb do těchto korporací, nevysílají tam zástupce, kteří těmto otázkám nerozumějí. Pak přece víme, jak to vypadá s povoláváním do těchto korporací. To neznamená, že by takovéto korporace byly odpolitisovány, nýbrž slouží to k tomu, aby na tyto korporace bylo působeno čistě politickými názory.

Vláda osvojuje si zde právo, příčící se každé demokratické zásadě, které odmítají zaměstnanci, které nenašlo žádného přímluvčího ani v poradní komisi pro zlepšení pensijního pojištění, v níž vedle zástupců zaměstnanců seděli také zástupci zaměstnavatelů. Než na tom není dosti. Státní správa, která - to dlužno zdůrazniti - vůbec ničím nepřispívá na pensijní pojištění a nemusí přispívati na jeho náklad, osobuje si dohlédací právo na pensijní pojištění, které jí nepatří. Jest samozřejmé, že státní správa musí míti dohled na zařízení vybudovaná tímto zákonem. Ale to, co se ustanovuje v tomto zákoně - v nynějším návrhu není již obsaženo vše, co tam původně chtěli míti - to jest více než státní dohled, to jest poručníkování, to jest podřízení pensijního pojištění vůli a svévoli byrokracie a nejnehoráznější při tomto požadavku státní správy, aby jí bylo takové dozorčí právo vyhrazeno, jest to, že si státní správa dává tuto kontrolu a poručníkování a takovéto zešněrování, k němuž konec konců směřuje, pensijním pojištěním zaplatiti. Touto kapitolou jsme se zabývali velmi podrobně. Zcela otevřeně řečeno, nedovedeme pochopiti, jak se mohou najíti strany německého obyvatelstva, jež lze získati pro taková opatření. Tu nám bylo řečeno: Právo jmenovati nedává se jen nynější vládě, nýbrž zůstává i nadále. Z toho přece může míti prospěch také jiná vláda. Tím se tedy připouští, že nynější vláda má zájem na tom, aby ministerstvu soc. péče bylo poskytnuto takové právo na složení výboru pensijního ústavu, které je zmocňuje jmenovati k voleným členům ještě šest odborníků. Nechci pronášeti jediného slova o odbornících. Nutnost povolati odborníky do výboru pensijního ústavu po všem tom, co jsme viděli nyní po více než desítileté vynikající správní práci v tomto ústavě, jest vskutku úplně neodůvodněná.

O tom jen několik slov: Státní správa, která se snaží všechny činy obyvatelstva dostati pod kontrolu, která jest toho mínění, že zaměstnanci a dělníci nedovedou si sami pomoci a nedovedou v takovýchto otázkách bráti se správnou cestou, bude ovšem zasahovati a v duchu výsostního práva budovati zařízení, jako jsou jmenování členů takových zastupitelských sborů. S tím však nemusí souhlasiti strany, které stojí na stanovisku demokracie, které cítí a myslí demokraticky. Ovšem německé vládní strany poskytly již jednou vládě výsadu jmenovati a jmenováním opravovati volební výsledky a působiti na sbory správní, totiž ve správní reformě. Mají-li však otevřené oči, musí již nyní viděti, kam takovéto poměry konec konců musí vésti, a zvláště zástupci německého obyvatelstva měli by skutečně jednati s větší opatrností. Vymlouvají se tím, že později budou z toho míti prospěch také jiní v budoucí vládě. Strany, které skutečně demokraticky myslí a cítí, musí takové vměšování do správní práce sociálně-politické instituce odmítnouti a rozhodně zavrhnouti. Právě tak, jako se německé koaliční strany daly získati pro jmenování, právě tak se daly chytiti pro jiné opatření, pro zrušení německých zemských úřadoven. O tom se musíme několika slovy zmíniti. Neboť, jak zde byli lidé klamáni, uváděni v omyl, a jak se děly pokusy o uklidnění, které byly úplně neodůvodněné a pro něž nebylo důkazu oprávnění, jest strašlivé.

Když byl v červenci rozdán návrh zákona o pensijním pojištění, slyšeli jsme od německých občanských vládních stran, že si nemohou dáti líbiti zrušení zemských úřadoven. Přečtěme si jen, co tenkrát stálo v časopisech německých občanských vládních stran. Prohlašovaly, že není možno, aby si daly líbiti takovéto příkré nakládání s Němci. Němečtí zaměstnanci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se z části na to spolehli. Jednotlivé organisace těchto zaměstnanců se domnívaly, že nyní je vše v pořádku, že si nyní nepotřebujeme již dělati starosti, že zemské úřadovny zůstanou, že nebude nic změněno. Tu se hausírovalo se slavnostním ujištěním pana posl. Kramáře, které prý učinil v "osmičce", ale také na jedné schůzi: Němcům nebude vzato nic, co mají, jim zůstane. Tento slavnostní slib byl všude rozšířen, nebylo jediného německého občanského časopisu, který by byl věc hodně nerozvířil a nerozhlásil. Vidíme, že dr Kramář je politik, s nímž lze v takovýchto otázkách skutečně vážně mluviti; prohlásil: Co máte, to vám zůstane, nic se vám nevezme. Ještě více, později několikráte prohlásil zástupcům zaměstnanců, aby byli klidni, že v otázce německých zemských úřadoven jest vše v pořádku. V "osmičce" bylo o tom obšírně jednáno a otázka byla velmi podrobně projednávána a nyní jest jen jedno mínění, že se musí zůstati při stavu, jaký je zde dnes v organisaci pensijního ústavu, pokud jde o zemské úřadovny.

Ale jedna věc nám byla nápadná. Bylo divné, že se vyřízení části o organisaci neustále odsunovalo. Byli jsme již daleko za § 84 a stále ještě se říkalo, že nemůže býti projednán, že se o něm stále ještě jedná. Táži se: Jestliže již v červenci došlo o tom v "osmičce" k dohodě, že německé zemské úřadovny zůstanou, proč se ještě v říjnu a listopadu musilo jednati o znění a stylisaci tohoto paragrafu? Neboť, jak mohli němečtí občanští politikové, němečtí křesťanští sociálové, členové Svazu zemědělců a živnostníci prohlašovati zaměstnancům, že zemské úřadovny zůstanou, když se ještě v říjnu a v listopadu musilo v "osmičce" projednávati, jak vlastně toto ustanovení má zníti. Tímto uklidňováním zaměstnanců v otázce zemských úřadoven byla spáchána neplecha nejhoršího druhu, která se rovná přímo podvodu.

Mám zde výpis ze zápisu schůze "osmičky", který se týká zachování německých zemských úřadoven. Je to asi zápis ze schůze, v níž bylo tenkráte prohlášeno, že Němcům nemá býti nic vzato, načež bylo pak v časopisech rozšířeno, že v brzku dojde k vládní krisi. V tomto výpisu ze zápisu se praví: "V rozpravě bylo konstatováno, že znění §u 84 v ničem neprejudikuje požadavku německých členů koalice. Čeští členové koalice prohlásili jednomyslně, že v rámci nové úpravy, navržené v zákoně, chtějí vyhověti přáním německých členů koalice tím způsobem, že se navrhne k zákonu dodatek asi v tom smyslu, že vnitřní organisaci pensijního ústavu určí vládní nařízení. Souhlasí, aby tímto nařízením zůstala zachována jednota celkové organisace a také ustanoven jeden předsedající orgán po způsobu zemské školní rady nebo zemědělské rady; jak v Čechách, tak také na Moravě a ve Slezsku zřídí se dva odbory jako náhrada za zrušené zemské úřadovny l a II v Čechách a na Moravě."

Co vysvítá zřejmě z tohoto zápisu? Že německým vládním stranám nebylo vůbec nic určitého slíbeno, že se nové uspořádání německých zemských úřadoven vyhrazuje vládnímu nařízení, že se v tehdejší schůzi, o níž se prohlašovalo, že tenkráte byly zajištěny německé zemské úřadovny, mluvilo o zřízení odborů jako náhradě za zrušené zemské úřadovny, jejichž zachování bylo však prý hotovou věcí, Jak mohly za takovéhoto nejistého stavu německé vládní strany prohlásiti zaměstnancům, že německé zemské úřadovny jsou zajištěny? Jak mohly veřejnosti vypravovati, že se jim v této otázce podařil úspěch, že se vžilé zařízení, které se osvědčilo, Němcům neodejme? Víme - dnes jsme to slyšeli od jiných řečníků - jak k tomu došlo. Pro Moravu se navrhuje teritoriální organisace pensijního pojištění tak, jak je tomu v Čechách, ale na Moravě to neznamená nic jiného, než že se německá zemská úřadovna pro Moravu a Slezsko přímo znemožňuje. V dohledné době nepřiřkne jí vláda již žádného existenčního oprávnění. Že ostatně vláda může nařízením zemskou úřadovnu v Čechách také změniti, o tom netřeba se zmiňovati.

Nuže, říká se, jsme ve vládě, německé strany budou tam moci pečovati o to, aby se proti Němcům nic nedělalo. V těchto dnech ministr Spina výslovně prohlásil k uklidnění německého obyvatelstva, dovolávaje se jeho budoucnosti, že rozhodným krokem, který učinili v říjnu 1926, když vstoupili do vlády, stali jsme se s dosud trpných objektů, spolurozhodující činné subjekty. Táži se, kde se to nyní projevuje při této prosté věci německých zemských úřadoven v pensijním pojištění, kde se to ukazuje, že máme ve vládě také německé činné subjekty, když ani v této otázce nebyly s to dosíci úspěchu? Bylo řečeno: "Nemůžeme jíti dále, musíme se tím spokojiti." I když se to nechce přiznati, celé to chování přece dokazuje, že německé vládní strany spolknou i toto, tak jako dosud přijaly vše. Budou se snažiti ve veřejnosti věc zkroutiti, tvrditi, že v tom je úspěch, že mohou míti vliv na vládní nařízení. Nevím, je-li to správné, ale při posledním jednání o německých zemských úřadovnách bylo prý řečeno: Budete-li nám, Němci, dělati potíže, najdeme si jinou většinu. A že by totiž některá ze tří německých vládních stran přišla do sporu s českými druhy z koalice, před tím mají posvátnou hrůzu. Pro Boha, jen to ne! Jmenovitě křesťanským sociálům stačí jen pohroziti prstem, že by mohli ztratiti svou dnešní velebnost, a spolknou vše, dají si líbiti každou ránu; pak se zabývají nejhorším poškozením držav německého obyvatelstva v Československu. Poněvadž jest to velmi důležitá otázka, zabývali jsme se touto věcí podrobně v soc. politickém výboru a navrhujeme nyní sněmovně určité znění § 84, takové znění, které nepřipouští žádné pochybnosti, že německé zemské úřadovny zůstanou zachovány v dosavadním svém rozsahu. Neboť nynější ustanovení není nic jiného než počátek zrušení německých zemských úřadoven. V dohledné době se řekne, že německá zemská úřadovna v Brně není již nutná, to zde také bylo řečeno. Budeme-li pak míti jen jednu německou zemskou úřadovnu, najde se již tisíc důvodů proto, aby také ta byla zrušena. Prohlašuji zcela otevřeně: jestliže německé vládní strany v koalici nemohou hájiti zájmů a potřeb německého obyvatelstva, německých zaměstnanců jinak, pak je to velice smutný stav, který zasluhuje, aby byl co nejostřeji pranýřován. Připouštím, že i ve všenárodní koalici může dojíti ke zrušení takovéhoto zařízení. Ale pánové, nesmím přece dáti souhlas, aby německým zaměstnancům byly zasazovány takovéto rány, nesmím se sám pohlavkovati, nesmím se sám připravovati o práva a zařízení, která existují desítiletí, vžila se a dobře se osvědčila; takovou věc dělat nesmím. Nesmím prostě šlapati po takovýchto požadavcích a důležitých zájmech, jen abych zůstal ve vládě.

Zkoumáme-li celý návrh, docházíme k tomu, že v pensijním pojištění znovu musíme konstatovati nesociálního ducha. Docházíme k tomu, na co jsme již zvyklí od nynějšího ministerstva sociální péče a nepotřebuji se o tom dále zmiňovati, že především nynější správce ministerstva sociální péče, msg. Šrámek, náměstek pana předsedy vlády, jest člověk, který se staví proti každému dalekosáhlému zlepšení některého soc.-politického zákona, který byl především hnacím pérem, že ministerstvo soc. péče, že vláda a "osmička" přes nutné a důležité podněty poradní komise prostě přešly. Je také známo, že by se bylo našlo v otázce zachování německých zemských úřadoven uspokojivé smírné řešení, že mezi českými vládními stranami nebylo jednomyslného příkrého odmítnutí, víme, že byla ochota splniti, co žádali němečtí zaměstnanci, ale v poslední chvíli vložil se do věci ministr Šrámek, najednou prohlásil za nemožné, aby se snesly dva druhy organisace v pensijním pojištění. Že není možno, aby na Moravě byl vzat za základ princip personality a v Čechách princip teritoriální. To že není možno. Co bylo deset let v Československu, co bylo předtím ve starém Rakousku, aniž z toho vznikaly třenice, aniž zaměstnanci byli poškozováni, aniž se nad tím zaměstnavatelé pozastavovali, abych mluvil také o těchto, to jest najednou pro msg. Šrámka nesnesitelné, nemožné, v celém Československu může býti základem organisace pensijního pojištění jen jeden princip a že se pak postaví do popředí právě onen podklad, který je pro německého zaměstnance nejnepříznivější, to souvisí pravděpodobně s křesťanskými ohledy nynějšího ministra sociální péče. (Posl. Hackenberg [německy]: Ve starém Rakousku usilovali všichni dohromady o rozdělení na odbory!) Pan ministr Šrámek byl také členem rakouské říšské rady, tenkráte v kuriálním parlamentu se velmi rozhodně ohradil proti tomu spolu s ostatními českými poslanci (Posl. Hackenberg [německy]: V rakouské říšské radě usiloval o rozdělení na národní odbory dokonce i při sociálním pojištění!), a spolu s ostatními českými poslanci ve sněmovně se vší rázností pracoval k tomu, aby nedošlo při pensijním pojištění ke ztrnulé centralisaci, aby byly zřízeny národně rozčleněné zemské úřadovny. A když jsme na Moravě dostali česko-německé vyrovnání, bylo zcela přirozené, že za podklad organisace pensijního pojištění byla vzata zásada personality. V Čechách jsou poměry jiné. Ale co existovalo tolik desítiletí, nač jsme si v Československu zvykli, co nikoho nepohoršovalo a z důvodů správně-technických nikomu vaditi nemohlo, prohlašuje najednou pan ministr Šrámek za nemožné a nemyslitelné, aby bylo lze v pensijním pojištění trpěti dvojí formu. A německé vládní strany, jejichž řečníci na velkých schůzích vypravují, že nejsou již trpnými objekty, nýbrž že nyní spolurozhodují, že jsou účastni mocí, dají si takovýto postup klidně líbiti. (Posl. Hackenberg [německy]: Budou tím také postiženy!) Budou také politicky postiženy, dostanou také politicky odpověď na zapření hlavních požadavků německých zaměstnanců. Malou splátku na to dostaly již 2. prosince a zbytku trvale neujdou. Zaměstnanci opět jednou viděli, že je to správné, co jim jejich organisace tak často říkají: jde-li o sociálně-politické věci a o věci hospodářské, jde-li o to, aby bylo vyhověno jejich požadavkům, strany, které tak rády, mluví-li o zaměstnancích, mluví o novém středním stavu, postaví se proti nim právě tak, jako proti dělnické třídě. Z tohoto návrhu a ze způsobu, jak vznikl, mohou velmi dobře zjistiti, že od nynější koalice nemohou očekávati plného uspokojení svých nejdůležitějších požadavků. Co zde bylo zanedbáno, zůstane zaměstnancům v paměti, nynější pensijní pojištění jim ukáže, že se ani s nimi nenakládá jinak než s dělníky, také oni se octnou pod poručnictvím státní byrokracie, také s nimi se bude nakládati jako s občany druhého stupně a přijdou k poznání, že jen sebevědomým vystupováním, bojem a vlastní silou mohou býti osvobozeni z tohoto poručenství, které na ně bylo nyní vloženo zákonem o pensijním pojištění. To jest naučení, které si musí odnésti soukromí zaměstnanci z projednávání reformy pensijního pojištění občanským blokem a jeho vládou. (Souhlas a potlesk poslanců něm. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, p. posl. Tučnému.

Posl. Tučný: Slavná sněmovno! Včerejší den věnován byl celý politické debatě o výsledku voleb, a my jsme při této příležitosti od koaličních stran neslyšeli nic, neměly k výsledku voleb co říci. Dnešní den je věnován kritice zákona o pensijním pojištění a z koalice slyšíme teprve řeči politické o výsledku voleb. Proč ten podivný zjev? Vysvětlení jsme dostali z obsahu řeči p. kol. Siváka, který si bezohledně a opravdu málo kamarádsky vyrovnával účty s koaličními spojenci se strany agrární i se strany lidové. No, a potom chápeme, že takovéto řeči nemohly býti pronášeny včera, aby koalice, která prohrála většinu v lidu, neprohrála také ještě před hlasováním se svou vládou v parlamentě. (Výborně!) Ale dnes jsme se domnívali, že bude opravdu rozprava věnována pensijnímu pojištění soukromých zaměstnanců, protože je opravdu hodně mnoho co říci k zákonu, který má býti uplatněn.

Po celou dobu, co jsme se s předloženou osnovou zabývali v soc.-politickém výboru, byli jsme svědky každodenního vychvalování zájmu koaličních stran na osudu soukromých úředníků a zřízenců, a každý den se sugestivně působilo do této, početně dosti silné kategorie, že koalice opravdu zákon o pensijním pojištění v zájmu pojištěnců zlepšuje. V jednom z koaličních listů už to bylo hotové jarmareční vyvolávání, co se dálo právě v tomto směru, když i každá nepatrná, úplně bezvýznamná stylistická změna byla vypichována jako bůhví jak významné zlepšení pro pojištěnce. A právě proto, že touto sugescí se působilo po několik týdnů na soukromé zaměstnance, je třeba se podívati kriticky, zdali skutečně koalice na osudu soukromých zaměstnanců něco zlepšovala.

My při své kritice budeme ovšem vycházeti z jiné základny než koalice, která si přisvojuje nový zákon o pensijním pojištění jako svou zásluhu. Ale domnívám se, že nikdo z rozumných lidí v koalici ani nedostane podobný nápad, aby si přivlastňoval zásluhu, že jednáme o novém zákoně o pensijním pojištění, protože nutnost nového pensijního zákona byla už před 7 lety uznána, za docela jiné koalice, a tato koalice také pověřila své lidi, lidi důvěry, aby připravili základ pro uplatnění nového pensijního zákona, který by byl zejména v účinech materielního rázu uspokojivější než byl zákon z r. 1920. A elaborát vládní odborné komise, který byl - bohužel po dosti dlouhé době - přece jen vypracován, je zrcadlem zájmu bývalé koalice - a já to snad smím konstatovati, - v níž spolurozhodovali také socialisté, o zájem soukromých zaměstnanců - a zrcadlem této koalice dnešní o zájmu pro soukromé zaměstnance je vládní návrh, resp., abych mluvil ještě srozumitelněji, rozdíl mezi elaborátem odborné vládní komise a vládním návrhem nebo zprávou výborovou, kterou máme teď před sebou.

Jakmile posuzujeme ten rozdíl mezi návrhem odborné vládní komise a mezi vládním návrhem, resp. výborovou zprávou, tož přicházíme k přesvědčení, že s tím vychvalováním, jakoby tato koalice bůhví jak zlepšovala zájmy pojištěnců v tomto zákoně, se musí zacházeti velmi šetrně a velmi opatrně. Je to něco analogického jako u dělnického sociálního pojištění. I když odborníci - a myslím, odborníci na slovo vzatí - uznali, že může býti o stáří pojištěnců postaráno takovým a takovým opatřením lépe nežli bylo dosud v platném zákoně, vláda, resp. koalice to nepřipustila. V zákoně o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců do slova totéž se opakuje. I když nositel pojištění, Všeobecný pensijní ústav, uznal, že je možno osud pojištěnců zlepšiti takovým a takovým ustanovením a i v takových případech, kde se to státních prostředků nedotýká, a kde by tíha takových opatření doléhala jenom na nositele pojištění, koalice a vláda nepřipustily, aby osud pojištěnců byl zlepšen.

Když tedy konkretně se podíváme, co na zákoně bylo zlepšeno a co je zhoršeno na elaborátu odborné komise, vidíme celou litanii, dlouhou řadu takových ustanovení, která dokazují, že koalice nic nezlepšila, nýbrž že koalice zhoršovala dílo odborníků, dílo, které dala vypracovati bývalá koalice socialisticko-měšťanská. (Souhlas.) Již hned titul zákona, i když se to zdá paradoxním, že by se mohl dotýkati materielních zájmů pojištěnců, jest pro ně poškozením, protože, když uvážíme, co bylo, co jest a co bude sporů o pojistnou povinnost, tož dáváme soudnictví, které se bude těmito spory zabývati, novou základnu pro posuzování pojistné povinnosti právě tímto titulem zákona, který mluví o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Jakmile analysujeme pojem "vyšších služeb", tož myslím nikdo mi neupře, že dostáváme se na tak pružné pole, že je tu dána opravdu libovůle soudům, které se budou zabývati rozsuzováním pojistné povinnosti, aby si ten pojem vyšších služeb vykládal každý po svém právnickém rozumu a že bude trvati leta, než se dopracujeme - a kdož ví, zdali vůbec někdy - jednotné svorné definice pojmu vyšších služeb.

Ale nehledě k tomu, jak je to, prosím, odiosní, abychom najednou rozlišovali služby, které pochopitelně nemohou býti myšleny pro nikoho jiného, než pro společnost, pro stát, na služby vyšší a na služby nižší, poněvadž má-li tu býti uplatňována nějaká logika, musí tu býti logika progressivní, ale musí tu býti také logika degresivní. Budeme-li míti vyšší služby, můžeme logicky podle progrese míti služby nejvyšší, ale podle degrese musíme míti také nižší a nejnižší služby. (Souhlas!) Jest otázka, kdo bude vykonávati nejnižší služby a kdo se k nim bude hlásiti a komu bude patřiti hrdý titul, že je zaměstnancem ve vyšších službách. My jsme již při jednání v subkomisi, která se měla zabývati nejchoulostivější partií pensijního zákona, poukazovali na tu nespravedlivost, která již v tom titulu zákona bude oproti různým kategoriím zaměstnanců zavedena, která musí pochopitelně vzbuzovati oprávněnou žárlivost. Vždyť máme kategorie zaměstnanců, kteří budou podléhati pensijnímu pojištění dělnickému, ačkoliv jejich výkon pracovní je daleko odpovědnější, odbornější a zabíhá až k umělecké tvorbě a kteří nemohou si přisvojiti titul pracovníků ve vyšších službách, kdežto ten, kdo bude v kanceláři pouze mechanicky opisovati adresy, opatřovati obálky adresami, bude zaměstnancem ve vyšších službách podle logiky v tomto zákoně obsažené. (Výborně! Potlesk poslanců strany čsl. nár. socialistické.) Elaborát vládní komise dodatek "ve vyšších službách" vynechal, ale ministerstvo soc. péče a koalice nás chce rozdělovati. Nechci podezírati, že za účelem hesla "divide et impera", ale říkám, že je to rozdělování soukromých zaměstnanců velice odiosní a že se na dlouho držeti nedá. Vládní návrh poškodil zaměstnance tam, kde se to bude objevovati nejbolestněji. My jsme hned, jakmile jsme se po prvé dotkli vládního návrhu, upozorňovali na to, že jedním ze základních pilířů pro uspokojení pojištěnců podle tohoto zákona bude otázka, jak bude vyřešen rozsah pojistné povinnosti. (Tak jest!), zda bude vyřešen šťastně a uspokojivě či nedostatečně. My jsme upozorňovali na to, co bylo už dodnes sporů o pojistnou povinnost a jak tyto spory jsou vyvolávány se stanoviska zaměstnavatelského, snad pochopitelnou snahou po úsporách, poněvadž je velký rozdíl mezi pojistnou premií podle zákona o dělnickém soc. pojištění a pojistnou premií podle tohoto pensijního zákona. Vždyť zde dosahovaly premie podle dosud platného zákona 90 Kč měsíčně, kdežto u dělnického pojištění podle dosud platného zákona 8 Kč 80 hal. týdně. Kdybychom to přepočítali na měsíc, nedostaneme ani  1/3 pojistné premie, která je uplatněna na jednoho zaměstnance při pensijním pojištění. Když je takový rozdíl mezi pojistnými premiemi, které z poloviny doléhají na zaměstnavatele, je to s jejich stanoviska pochopitelno, že hledí ušetřiti tím, že zaměstnance, pokud nejsou jasným zněním zákona donuceni, chtějí vytrhnouti z pensijního pojištění, aby při soc. pojištění na nich ušetřili. (Tak jest!) Proto jsme měli tolik těch sporů o pojistnou povinnost a jestliže byly v minulosti, chci vzíti záruku za to, že jsem se nemýlil, že v budoucnosti jich budeme míti daleko více, poněvadž se pojistné premie ještě zvyšují, a jestliže jsme měli nejvyšší podle dosud platného zákona 90 Kč měsíčně, budeme míti nyní 250 Kč měsíčně. O to bude větší sklon zaměstnavatelů, aby vyrvali z pensijního pojištění zaměstnance a ušetřili při pojištění sociálním, při pojištění dělnickém starobním a invalidním.

My jsme právě upozorňovali na ty kategorie zaměstnanců, které o svoji pojistnou povinnost vedly spory, vedly soudní spory, aby se jejich pojistná povinnost v zákoně jasně vyjádřila. Ale přes všechno namáhání a přes všechno důrazné upozorňování nedosáhli jsme toho, a dokonce byli jsme odbýváni opravdu velmi naivní výmluvou, že by to nebylo žádnou příkrasou zákona, kdybychom v jednotlivých odstavcích vyjmenovávali celou litanii takových kategorií, na které se pojistná povinnost má vztahovati.

My jsme ovšem jiného názoru, že právě jasný zákon může býti vždycky chloubou státu, který jej vydává a uplatňuje, a jestliže některý odstavec vyjmenováváním těch sporných kategorií bude o jednu nebo dvě řádky delší než je, to by jistě nesloužilo republice k necti, to by nám ve světě nedělalo ostudu, ale ostudu bude nám dělati zákon, který vyvolává bezmeznou, bezpočetnou řadu sporů soudních o tom, co je právě obsahem zákona. (Výborně!)

Dostali jsme tam právě ty kategorie, jejichž pojistná povinnost byla nesporná, ale nedostali jsme tam kategorii, u které právě, jak jsem již řekl, spor o pojistnou povinnost byl, a ještě při tom ta kategorie, o kterou byl sváděn ten zápas v soc.-politickém výboru a která se přece jen na konec se svou pojistnou povinností do zákona dostala, je zařazena takovým způsobem a takovou formou, že při svém pojištění bude citelně poškozena. Jde totiž o kategorii obchodních cestujících, jednatelů a obchodních zástupců, z nichž veliká řada, snad převážné procento, má ne jednoho, nýbrž více zaměstnavatelů a jejich roční příjem, který má sloužiti také za základnu pro výměru dávky, musí býti sečten ode všech zaměstnavatelů, aby bylo také spravedlivě uplatněno jejich pojištění.

Jakmile nedovolujeme, aby se za základ pro výměru dávky vzal úhrnný příjem ode všech těch zaměstnavatelů, kterým tito obchodní cestující slouží, tož je to jenom část jejich oprávněného pojištění a přicházíme tu k dalekosáhlému poškození těchto zaměstnanců.

Domníval jsem se, že jsou to ojedinělé zjevy, za kterých jeden takový zaměstnanec má 4, po případě 5, nebo ještě více zaměstnavatelů, ale z odborových organisací právě této kategorie byl jsem přesvědčen statistikou, statistikou spolehlivou, že jsou pojištěnci, kteří mají také 12 zaměstnavatelů, kteří pracují pro 12 zaměstnavatelů, a když potom povážíte, že jeho roční příjem, sečten ode všech zaměstnavatelů, může dělati 30.000 až 36.000 Kč ročně a on by se tak se svým pojištěním dostal do 9. po případě 10. třídy služného a měl to nejvýhodnější pojištění, kterého pojištěnec může dosíci, můžete si učiniti představu o tom, jak dalekosáhle je poškozen, když pro jeho zařazení bude směrodatný příjem pouze od jednoho zaměstnavatele!