Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Je sice pravda, říká se: "u toho, kde je služební poměr nejvýhodnější" - ale on může býti nejvýhodnější u toho, u kterého má ročně jen 3000 Kč příjmu a tím dostává se pojištěnec místo do 10. třídy do nejvýhodnějšího pojištění, do 1. třídy služného a bude míti to nejskrovnější minimum, které zákon pojištěnci zaručuje.

V elaborátu vládní komise, aby i při jasnějším stanovení, rozsahu pojistné povinnosti bylo co možná nejméně soudních sporů o pojistnou povinnost, byla nová generelní a, řekl bych, zásadová dikce pro posuzování této pojistné povinnosti. Okolnosti, které měly býti rozhodujícími pro posuzování, zdali je tu, nebo není pojistná povinnost, byly zúženy tak, že jsme neměli obav do nějaké velké volnosti soudů, aby mohly v neprospěch pojištěnců rozhodovati. Je zajímavo, že tato všeobecná dikce se ve vládním návrhu ztratila, nebyla do něho pojata. Ve třetím odstavci §u 1 máme dikci tak pružnou, že ty spory v budoucnosti za těch okolností, o kterých jsem se již zmínil, půjdou opravdu až do nemožností.

V tomto zákoně běží také o pojištění zaměstnanců drah, ovšem zaměstnanců drah státem neprovozovaných, ale sloužících veřejné dopravě. Jest opravdu zajímavo podívati se, jaké pojištění se zákonem těmto zaměstnancům zaručuje.

V§u 3 se praví nic více a nic méně, než že toto pojištění bude upraveno vládním nařízením, ale ani slovíčko víc tam není. Těmto zaměstnancům drah státem neprovozovaných dává se čistý blanket, který si může vyplniti vláda podle své libovůle. Není tam, co jsme měli v řadě zákonů. Když se jednalo na příklad o úpravu poměrů státních zaměstnanců a měla se analogicky provádět úprava pro zaměstnance samosprávné, tož se řeklo v takovém zmocňovacím paragrafu "v mezích nebo v rámci tohoto zákona, nebo podle zásad tohoto zákona".

V §u 3, který je určen pro tyto zaměstnance, se praví jen "vládním nařízením", aniž by bylo někde v nejmenším zaručeno, že v témže rozsahu a podle týchž zásad, na kterých je vybudován zákon o pensijním pojištění.

Vládní odborná komise navrhovala pojištěncům, kteří vykonávají vojenskou službu, započítání této vojenské služby do pojistné doby ve 4. třídě služného. Vládní návrh zaměňuje 4. třídu služného 1. třídou služného a pouze u pojištěnců, kteří před nastoupením vojenské povinnosti byli zařazeni ve vyšší než 2. třídě služného, navrhuje započtení této vojenské služby ve 2. třídě služného. Byli jsme při jednání o této choulostivé otázce přesvědčováni z koaličních stran, že průměr ročních příjmů osob, které jsou v 21. roce pojištěnci, pohybuje se právě mezi 2. a 3. třídou služného. Zapomnělo se ovšem, že máme vojáky nejen 21leté, nýbrž i 22leté a i takové, kteří až ve 23 roce jsou teprve povoláni k vojenské povinnosti. Když jsme se podívali do statistických tabulek přiložených k důvodové zprávě, zjistili jsme, že vládní odborná komise opravdu správně ze tří ročníků 21, 22 a 23letých vzala průměr ročního příjmu, který odpovídá 4. třídě služného, a navrhla, aby podle toho byla ohodnocena vojenská povinnost, kterou tito pojištěnci vykonávají.

Ovšem koalice to pojištěncům nedopřeje, bez ohledu na to, že tato otázka má býti posuzována také se stanoviska psychologického i se stanoviska státotvorného, protože žijeme v nových poměrech, za kterých musíme míti k vykonávání vojenské služby jiné stanovisko než za starého Rakouska. Musíme také vyvolávati a vychovávati u těch, kteří byli k vojenské povinnosti povoláni, jiný citový základ, než tomu bylo v době naší poroby. Ale to všechno na koalici nepůsobilo a zůstalo při započítávání první, nanejvýš druhé třídy služného.

Co však dolehne na pojištěnce z vládního návrhu nejhůře - a to bude jistě předmětem velmi častého a úplně oprávněného proklínání těch, kdož dopustili takové ustanovení do zákona - je § 17, který zavádí nové kriterium pro posuzování invalidity.

Dosavadní zákon v §u 7 praví, že invalidním je ten, kdo je nezpůsobilým k vykonávání svého posledního povolání. § 17 nového zákona praví, že invalidou je ten, kdo je nezpůsobilým k vykonávání svého vlastního povolání, ale kdo je nad to nezpůsobilý k vykonávání ještě jiného, svému původnímu přiměřeného povolání. A teprve, když k tomu jinému povolání je nezpůsobilým, přiznává se mu nárok na invalidní důchod. Jak bude vypadati praxe při takovém kriteriu o invaliditě, nedomyslila koalice a právě proto, že nedomyslila, setkáváme se s tímto ustanovením ve výborové zprávě.

Slavná sněmovno! Osud pojištěnce je při tomto ustanovení na bíledni. Dokud je způsobilým vykonávati své původní povolání, je také zaměstnavatelem na svém pracovním nebo služebním místě držen, ale v tom okamžiku, když se stává ve svém původním povolání nezpůsobilým, jest zaměstnavatelem zpravidla bezohledně propouštěn. A jestliže nebude mu invalidní nárok přiznán, když se prokáže, že jest způsobilým k vykonávání ještě jiného zaměstnání, je sice řečeno - přiměřeného, tož je tu především otázka, kdo tomuto pojištěnci to jiné přiměřené povolání má nabídnouti a kdo mu má dáti příležitost, aby se v jiném přiměřeném povolání živil dále.

Na to zákon nemyslí, protože je mu lhostejno, co bude v takovém případě pojištěnec dělati. A až nám 57-58-59letí pojištěnci, jejichž invalidita nebyla uznána jen proto, že jsou způsobilí ještě k jinému přiměřenému povolání, budou choditi bezradně, bez existence, hladoví po ulicích, potom ať se slavná koalice zeptá, jak soudí o tom zlepšování osudu zaměstnanci, kteří podléhají tomuto zákonu. Jediný paragraf - jehož účinky dovedou paralysovati všechno to, co novým zákonem bylo opravdu na prospěch pojištěnců uplatněno!

Protestovali jsme také, aby se v zákoně řešily otázky, které rozhodně do zákona nepatří. Máme v zákoně nové ustanovení o nároku na důchod vdovský. Nepustím se do posuzování, zdali právem nebo neprávem se přiznává vdovský důchod ženám, které dosud toho nároku neměly. Myslím však, že najdu souhlasu celé vážené sněmovny, když řeknu, že otázka právního nároku z rozloučeného manželství měla býti řešena v zákoně o manželské rozluce a nikoli v zákoně o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců. Tam se měla dostati ustanovení, která by odpovídala právnickému řešení v zákoně o manželské rozluce a podle toho měl býti také upraven vdovský důchod v tomto zákoně. Ale zákon o pensijním pojištění nemá býti pokusným králíkem pro řešení právní otázky, která patří do zákona o manželském právu.

Ve zprávě výborové máme ustanovení, která svědčí na prospěch pojištěnců a která jsou jenom zákonným potvrzením dosavadní prakse Všeobecného pensijního ústavu, nic nového, jen to, co bylo bez zákonného podkladu zavedeno prakticky, via facti. Ale byli bychom rádi uvítali, kdyby to bylo postaveno na tak pevný základ, aby pojištěnci věděli, do jaké míry na tyto výhody mohou reflektovati a do jaké míry oprávněný nárok mohou uplatňovati. Jsou to ustanovení o léčebné péči, kterou má prováděti Všeobecný pensijní ústav, a jsou to ustanovení o podporování pojištěnců v případě nezaměstnanosti. Všeobecný pensijní ústav může prováděti léčebnou péči, může podporovati pojištěnce v případě nezaměstnanosti, ale v zákoně se neříká, v jakém rozsahu. Elaborát odborné komise vládní stanovil určité procento ročních příjmů, které pro titul léčebné péče může býti přikázáno a které může býti přikázáno také pro titul podporování nezaměstnaných, ale vládní návrh přesné vymezení prostředků nebo zdrojů pro provádění těchto dvou výhod škrtl a dává na vůli Všeobecnému pensijnímu ústavu, aby prostředků, pokud jich smí upotřebiti, také upotřebil.

Mohlo by se mi namítnouti, není-li tu vymezení rozsahu provádění těchto sociálních opatření, že toho může býti používáno na prospěch pojištěnců, nad to, co mělo býti vymezeno, ale nikdo mi neupře, že mohou býti uplatněna tato sociální opatření také v neprospěch pojištěnců, pod to, co mělo býti přesně v zákoně vymezeno. Postavili jsme se na stanovisko, že má-li míti pojištěnec možnost uplatňovati nárok, musí míti také jasno, zdali a jak veliké prostředky pro provádění těchto sociálních opatření nositelé pojištění mají. Není-li tu tohoto vymezení prostředků, může se vždy namítnouti, že prostředky jsou vyčerpány a pojištěnec se svým nárokem je prostě odbyt.

Ze mne jistě nemluví nedůvěra ke dnešnímu vedení Všeobecného pensijního ústavu, myslím, že můžeme prokázati, že máme větší důvěru v dnešní správu Všeobecného pensijního ústavu než koaliční strany, protože jsme se ohradili proti paragrafu, kterým si vláda vyhrazuje možnost dnešní správu Všeobecného pensijního ústavu rozpustiti. Ale právě proto, že vláda tu možnost má a že nevíme, kdo místo dnešní správy, ke které máme důvěru, bude tam zítra, chceme míti nárok pojištěnců postaven jasně, aby pojištěnci věděli, co mohou potom od nové správy reklamovati. (Výborně!) Organisace celého pensijního pojištění byla zrovna tak postavena jako při dělnickém soc. pojištění. Tříštění a kuratela státní do důsledků jako nad pojišťovnami nemocenskými a jako nad Ústřední soc. pojišťovnou. Ba, mám-li býti objektivním, musím přiznati, že přece jenom volnost Ústřední soc. pojišťovny nebyla na tolik sešněrována zákonem o dělnickém soc. pojištění, jako je Všeobecný pensijní ústav zákonem o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců.

Kol. Schäfer mluvil o jednom úseku té organisace, ke kterému budiž mně dovoleno, abych s našeho stanoviska řekl také několik poznámek. Jde právě o to roztříštění pensijního pojištění na řadu úřadoven. Nikdy, při žádném druhu pojištění sociálního, a zde jde také o soc. pojištění, nebyli jsme vedeni jinou zásadou, než jedině správnou, aby byla uplatňována co možná nejširší vzájemnost, poněvadž čím širší vzájemnost, tím jistější a bezpečnější také každé pojištění. A aby se dosáhlo co možná nejširší vzájemnosti, musí býti, jak je pochopitelno, podle toho také jednotnost toho pojištění upravena a musí býti zabraňováno, znemožňováno aspoň zbytečné tříštění.

Z této zásady jsme vycházeli také při posuzování organisace pensijního pojištění a mohu prohlásiti za náš klub, i když § 84 chce aspoň na tolik učiniti pensijní pojištění jednotnější, že bude rušiti dvě dosavadní úřadovny, že ani s tímto řešením nejsme spokojeni a že trváme na tom, aby pensijní pojištění mělo jednotný organisační podklad tak, jako je tomu u dělnického soc. pojištění, kde nikdo nepřišel se žádnými úřadovnami národnostními, kde nikdo nepřišel s požadavkem nějakých úřadoven náboženských nebo úřadoven politických. Jakmile připouštíme jednou protržení zásady, která jedině při pojišťování je správná, z důvodů národnostních, pak jsme protrhli tu zásadu pro uplatňování tříštění z jiných důvodů, z důvodů náboženských, politických atd. A myslím, že ani ta strana, která se postavila za úřadovny národnostní, by nepřipustila, aby na př. velké pojišťovací celky, jak nám představují ve velkých městech okresní nemocenské pojišťovny, z jakýchkoliv důvodů, tedy i z národnostních, byly tříštěny nebo děleny. A naopak, když ta zásada má platiti tam, pochopitelně musí platiti i u pensijního pojištění soukromých zaměstnanců.

Ale vládní návrh nám zavádí proti dosavadnímu stavu také ještě jinou novotu. Až dosud ve správě pojišťovacích ústavů byly pouze dvě kategorie členů zastoupeny: Zaměstnanci a zaměstnavatelé, což je, pravda, přirozené, a nic jiného se také nedá očekávati. Ale vládní návrh zavádí teď třetí skupinu do správy pojišťovacích ústavů, a to skupinu odborníků. A když jsme se tázali po důvodech, které vedou koalici k tomu, aby zavedla do správy skupinu odborníků, nedostali jsme odpověď, která by nám důvody konkrétní naznačila, nýbrž setkali jsme se pouze s výtkou, že skupinu odborníků do pojišťovacích ústavů zavedli vlastně socialisté, a to při zákoně o dělnickém starobním a invalidním pojištění. Ovšem jest podstatný rozdíl mezi pensijním pojištěním soukromých zaměstnanců a starobním a invalidním pojištěním dělnickým. Pensijní pojištění působí již 19 let a jest pojištěním vyzkoušeným, pěkně vžitým, jest pojištěním také tak uplatněným, že pokud ovšem se to dotýká materielní stránky z titulu provádění tohoto pojištění, nebylo nejmenší stížnosti ani se strany zaměstnavatelů, ani se strany zaměstnanců. Dělnické starobní a invalidní pojištění jsme uplatnili v červenci 1926 jako pojištění nové, které muselo býti teprve vyzkoušeno a které jsme mohli potom na podkladě zkušeností odborníků upravovati a zdokonalovati tak, aby uspokojovalo, jako uspokojuje provádění pojištění pensijního. A právě proto bylo potřebí, aby odborníci a zejména ti, kteří dělají pojistný matematický základ našemu soc. pojištění, a kteří byli povoláni k jeho provádění, byli bezprostředně na tom místě zúčastněni, které je odpovědno za provádění pojištění, a aby potom podle svých zkušeností, které získali, mohli uplatňovati také změny, kterých by si vyžádala doba a zájem pojištěnců. Proto nelze touto výtkou, že to socialisté zavedli při sociálním pojištění dělnickém, ospravedlniti zavedení skupiny odborníků do správy pojišťovacích ústavů pro pojištění pensijní, protože zde těchto odborníků není potřebí, protože také vedení, správa těchto ústavů je v rukou odborníků na slovo vzatých, nad něž lepších také vláda nenajde.

Vláda bude jmenovati také předsedu Všeobecného pensijního ústavu a - což jest novinkou proti dosavadnímu zákonu - bude jmenovati také náměstky předsedovi, a to tři náměstky, jednoho i ze skupiny odborníků. V soc. pojišťovacích ústavech nebudou voleni místopředsedové, jako až dosud, ze skupiny zaměstnavatelské a zaměstnanecké, nýbrž budou vládou jmenováni. A teď, prosím, stojíme před jedním zjevem, který si můžeme těžko vysvětliti. V zákoně je řečeno, že předsedu bude jmenovati president republiky, ale s dodatkem: "po návrhu vlády". Proč se tam dodatek "po návrhu vlády" dává? Stojíme potom před otázkou, zdali president republiky může opravdu jmenovati za předsedu Všeobecného pensijního ústavu toho, koho uzná za schopna, nebo jak to vyplývá z jeho vůle. Jakmile vezmeme v potaz dodatek "po návrhu vlády", zdá se mi, že volnost presidentovi republiky je vzata, a zdá se mi, že to tam bylo úmyslně dáno proto, aby právě podle své vůle předsedu jmenovati nemohl. A jestliže je povinen respektovati návrh vlády, potom nevím, proč se toto právo svěřuje presidentovi republiky, když je povinen přihlížeti k tomu, koho vláda navrhuje. Ale, myslím, že v tom je také určitá demonstrace, kterou se stanoviska již společenského nemůžeme schvalovati a o které se zmíním, až se dotknu §u 168. Stojíme prostě před faktem, že, i když právo jmenovací je dáno presidentovi republiky, bude předseda jmenován podle libosti vlády, protože po jejím návrhu mohou býti předseda i místopředsedové jmenováni. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Rozhodující vliv pojištěnců - jak to přikazují i mezinárodní konvence o sociálním pojištění - také není uplatněn ve správě pojišťovacích ústavů, protože zaměstnavatelé budou voliti do správy stejný počet členů jako pojištěnci. A jestliže u dělnického sociálního pojištění jsme se setkávali s námitkou, že zaměstnavatelé platí polovinu pojistných prémií, a odmítali jsme tuto námitku, tož myslím, že je samozřejmé, že stejným právem odmítáme námitku i v tomto případě, že by zaměstnavatelé měli právo uplatňovati stejný vliv na správu sociálně pojišťovacích ústavů jako zaměstnanci, protože ani v tomto případě nikdo neplatí tu polovinu pojistné prémie ze svého, ježto pojistná prémie je jistě započítána do režie každého toho podniku, který zaměstnance k pojištění přihlašuje.

Zásada, která i v mezinárodních konvencích se uplatňuje pro správu pojišťovacích ústavů, která všude vytyčuje rozhodující vliv pojištěnců, v tomto případě ovšem uplatněna není, protože koalici by to nehovělo, aby pojištěnci rozhodující vliv měli.

Jediný úsek pojištění, který obsahem vládního návrhu byl vyřešen k úplné spokojenosti příslušné kategorie, je pojištění novinářů. A myslím, že se neklamu, když řeknu, že koalici právě na tom záleželo, aby neuspokojovala novinářů z nátlaku oposice, protož jim vyšla do té míry vstříc, že je uspokojila. Kdyby tu nebylo oposice a kdyby tu nebylo právě obav, že by novináři mohli za uspokojivé řešení děkovat oposici, možná že bychom se ani v tomto případě nebyli dočkali uspokojivého řešení. Ale přes to všecko, že kategorie novinářů projevila své uspokojení, musím upozorniti, že i u novinářů bude padati na váhu otázka pojištěnců, kteří mají více než jednoho zaměstnavatele, více než jeden služební poměr. A jestliže v zákoně je výslovně řečeno, že i při pojištění novinářů může býti základna pro výměr dávek uplatňována jenom podle jednoho služebního poměru, budou tím novináři poškozeni. A budou poškozeni také oním kriteriem pro posouzení invalidity, které je obsaženo v §u 17. Upozorňuji, že i u pojištění novinářů cituje se výslovně § 17, aby bylo jasno, že i novinář je podroben té tortuře, aby prokázal nezpůsobilost nejen k svému původnímu povolání, nýbrž i k povolání jinému, k původnímu přiměřenému. Když jsem se dotazoval v soc. politickém výboru, jaké to může býti přiměřené povolání, které může ještě vykonávati novinář, který pro duševní vyčerpanost už nemůže býti novinářem, dostal jsem opravdu duchaplnou odpověď: zase novinářem...

U kapitoly státního dozoru je charakteristickým § 168, který dává vládě, respektive ministrovi soc. péče právo, aby rozpustil všechny orgány správy pojišťovacích ústavů. Dotazovali jsme se, proč se mají rozpouštěti dosavadní správní komise, které se osvědčily, proti kterým není žalob a stížností ani se strany koalice. A bylo nám řečeno, že je to tam proto, aby vláda opravdu, kde by bylo potřebí, mohla nějaké změny provésti, i když by při tom v zásadě anebo z převážné většiny zůstali titíž lidé na svých místech.

Ale teď jsme u toho zajímavého zjevu, o kterém jsem mluvil při právu presidenta republiky jmenovati předsedu Všeobecného pensijního ústavu. President republiky bude předsedu Všeobecného pensijního ústavu jmenovati sice po návrhu vlády, ale přece jen on ho bude jmenovati. A v §u 168 se praví, že ministr soc. péče může kdykoliv, když to vyžaduje zájem provádění pensijního pojištění, rozpustiti všechny orgány správy pojišťovacích ústavů, tedy pochopitelně také předsedy a místopředsedy presidentem republiky jmenované. U pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ovšem nebylo potřebí, abychom sahali k tomuto prostředku dosazování nových správ do pojišťovacích ústavů, protože tady byly dány všechny podmínky a okolnosti, aby se tam dostala správa taková, která by vyšla z vůle členů, ať skupiny zaměstnanecké nebo zaměstnavatelské. A jestliže jsme neuznávali důvody, pro které se odkládaly volby při dělnickém sociálním pojištění do nemocenských pojišťoven, tož tím méně můžeme uznávati nějaké důvody, pro které by se mohly odkládati volby do Všeobecného pensijního ústavu a také do jeho úřadoven. Tady není opravdu nejmenšího důvodu a okolnosti, která by stála na překážku. V tomto případě nemá vláda právo sahati ke jmenovacímu právu, protože v tomto případě již to není ničím jiným nežli činem opravdu násilnickým. (Výborně! Tak jest!)

Abych ukázal, jak opravdu koalice byla vedena snahou všecko vyloučiti, co by mělo prospěti pojištěncům a co bylo prohlášeno odpovědnými činiteli při provádění pensijního pojištění za možné, ukáži ještě na jednom případu. V §u 185 elaborátu vládní odborné komise jest ustanovení, podle kterého chtěl z dobré vůle Všeobecný pensijní ústav poskytnouti všem pojištěncům bez výjimky jednu výhodu, ne sice ohromného dosahu, ale přece jen cennou, že jim totiž poslední rok pojistný před uplatněním tohoto zákona chtěl již propočítati podle pojistného průměru a zvyšovacích částek, které budou tímto zákonem uplatněny. Tedy měli by pro tu lepší budoucnost jeden rok náskok. Koalice a ministerstvo soc. péče to, co dobrovolně Všeobecný pensijní ústav sám chtěl dáti a co se v ničem ani haléřem nedotýká státních prostředků, nepojala do vládního návrhu a také ne do tohoto elaborátu, o kterém jednáme. Tady je nejlépe dokumentováno, jak byla skutečně vedena zájmem prospěti v nejmožnějším směru pojištěncům.

Ale v čem budou pojištěnci zejména zklamáni, jest otázka, jak byl uplatněn státní příspěvek, se kterým se nadělalo neobyčejně mnoho řečí a hodně demagogie. Odborná komise vládní, i když dávala do svého elaborátu ustanovení, která se dotýkala státní pokladny a která měla býti řešena v dohodě se státními orgány, byla vedena takovou střízlivostí a takovou seriosností, že opravdu, co navrhla, bylo i se stanoviska státního fiskalismu snesitelné a proveditelné. I otázka státního příspěvku, jak byla řešena v elaborátu odborné komise, mohla býti uplatněna bez ohrožení státních financí a bez nového zatížení snad nejen nositele tohoto pojištění, nýbrž i těch, kteří v obou skupinách musí na toto pojištění přispívati, poněvadž náklad na zákup let pro staré pojištěnce mohl býti rozvržen nejméně na 10 až 20 let a nebyl by ročně přesahoval v žádném případě částky 40 mil. Kč. Pojištěnci doufali, že ze státního příspěvku, který očekávali, zakoupí si leta, aby jejich výměr dávkový byl větší, než to bude umožněno po 19letém pojištění, ale podle premií předválečných a podle pensijních premií, placených až do r. 1920, který bude skrovným výměrem, budou zklamáni, poněvadž sice v zákoně je titul státního příspěvku, ale státní příspěvek je uplatněn v té formě, že se z něho pouze zaplatí započítání válečné vojenské služby, na kterém budou participovati jen ti, kteří za války také jako vojáci sloužili, ale nikoliv ti, kteří na vojně za války nebyli. A o zákupu nejméně čtyř let pro každého pojištěnce, jak se o tom snilo v řadách pojištěnců, není v zákoně ani řeči, i když se tam titul státního příspěvku ponechává.

Chtěl jsem jen ukázati, že s tím vychvalováním, jak byl sledován zájem pojištěnců se strany koalice, musí se opravdu šetrněji operovati a koalice nebude moci nikdy v budoucnosti před pojištěnci dokázati, že by byla opravdu využila ve prospěch pojištěnců všech možností a prostředků, jichž se dalo využíti. Mohlo býti mnoho ještě vyřešeno, zejména osudný § 17, na prospěch pojištěnců, aby byli odcházeli po odhlasování tohoto zákona opravdu uspokojeni. Nebylo tu dobré vůle, a jestliže jí nebylo až do této chvíle, tož i když je to poslední hodina, voláme ještě ke koalici, aby tu dobrou vůli ukázala a aby připustila pozměňovací návrhy, které jsme podali my a které jistě budou podány také z oposičních klubů jiných. Nový zákon, který nevyšel z iniciativy, a tudíž také ne zásluhou koalice, nýbrž z iniciativy bývalé koalice socialisticko-měšťanské, je pokrokem na poli sociálního pojištění; poněvadž však pro nekonečnou řadu zhoršovacích ustanovení nemůže uspokojovati - on nás také neuspokojuje a on také neuspokojuje pojištěnce - podle toho se také zachováme při hlasování a nebudeme hlasovati pro část oněch paragrafů, při kterých koalice na zájem pojištěnců úplně zapomněla a které do zákona dává tak, aby to hovělo zájmům dnešní politické scenerie. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Slovo má dále pan posl. Bečko.

Posl. Bečko: Ctená snemovňa! Skôr ako by som hovoril ku zpráve výboru soc.-politického a rozpočtového o penzijnom poistení súkromných zamestnancov vo vyšších službách, chcem niekoľko slovami reagovať na vývody pána posl. Siváka, ktorý dovodzoval, že výsledky volieb na Slovensku sú rázu takého, že prípadné zosilnenie socialistickej myšlienky možno nazvať prechodným. Pán námestník min. predsedu prehlásil včera s tohoto miesta, že vláda nieje ochotná z volieb vyvodiť konzekvencie z tých dôvodov, že podľa zákona o organizácii zemskej správy nie je možné v zemských zastupiteľstvách jednať alebo podávať návrhy rázu politického, tedy priamo zákonom je táto činnosť zakázaná a vychádzajúc z tohoto stanoviska, voľby, ktoré prevedené boly - podľa názoru dnešnej vládnej väčšiny tiež nemajú žiadon ráz politický.

Keď s týmto vládnym prehlásením porovnáme činnosť ľudovej strany na Slovensku, tak presvedčíme sa o tom, že ľudová strana celé svoje počínanie založila predovšetkým na dobytí zemského sriadenia, čiže podľa jej terminologie, na dobytí autonomie Slovenska, a z tohoto vychádza, že týmto program autonomie Slovenska, podľa ľudovej strany hlásaný, bude úplne splnený.

Ale z tohoto vidíme, že pán posl. Sivák nemá pravdu, keď dokazuje, že oni ako strana, ktorá prináleží ku stranám smeru konzervatívneho, klerikálneho, nie sú ochotní tvoriť koaličné súručenstvo so stranami, ktoré zastupujú inú myšlienku ako myšlienku občiansku, len preto, ako by ľudová strana bola bezúhonnou v tomto koaličnom súručenstve. Ľudová strana práve tým najrozsiahlejším spôsobom zkompromitovala dnešnú vládnu väčšinu ako vládu občiansku a protisocialistickú, lebo ona všade, na každom mieste od tej doby, ako v r. 1921 vystúpila z vlády, v celom rade prípadov hlásala potrebu rozsiahlych zmien na Slovensku, predovšetkým zmien rázu hospodárskeho, ktoré v žiadnom smere neuskutočnila. (Tak jest!)

Posilnenie socializmu na Slovensku nie je nahodilé. Nie je nahodilé preto, že soc. demokratická strana, ktorá pri voľbách r. 1925 obdržala len 62.000 hlasov, bola takto zoslabená a vystavená náporu zosilneného klerikalizmu, vybičovaného priamo nepredloženým fanatizmom s jednej strany, a nie menej fanatickému náporu komunistickému na strane druhej, ktorý na Slovensku vo svojej agitačnej činnosti silne pretkaný je maďarským iredentizmom. Za tohoto stavu vecí posudzujúc výsledok volieb prijdeme k poznaniu, že zosilnenie soc. demokratickej strany je prirodzeným výsledkom života na Slovensku. Ľudová strana znova oprela svoju agitačnú činnosť o heslo, pod ktorým vydobyla svoju moc r. 1925, to je o hleslo "za boha a národ". A agitátori, ktorých ľudová strana má na každej dedine - sú to farári - chodili po shromaždeniach už či verejných alebo členských a predovšetkým členské shromaždenia zahajovali tým, že účastníci pod prísahou museli sľúbiť, že budú voliť len ľudovú stranu. Dôkazom toho je i to, že časopis "Pútnik sv. Vojtecha" v dobe volebnej kampane písal toto: "Nadarmo je zákonom zabezpečené tajné hlasovacie právo pri voľbách. Nech si nikto nemyslí, že nie je nikým videný, je predsa ešte niekto, kto ho vidí, a to je najvyšší mocnár a pán, ktorý každého bude súdiť, až prijde k najvyššiemu súdu podľa toho, na ktorú stranu pri voľbách hlasoval." (Slyšte!) Tedy takými prostriedky operovala ľudová strana pri voľbách do zemských a okresných zastupiteľstiev. (Posl. Tomášek: Pouští čerty na voliče!) Áno. Jestliže takým spôsobom predsa podarilo sa soc. demokratickej strane získať nových 36.000 hlasov, znamená to, že i slovenskí voličia začínajú poznávať, že tí čerti, ktorými bývajú so strany ľudovej strašení, nie sú toho druhu, aby mohli ich zničiť takým spôsobom, akým to predkladá strana ľudová. Ale práve tí slovenskí voličia, ktorí r. 1925 do tohoto parlamentu zvolili stranu ľudovú, schopní sú zničiť všetky práva po prevrate vydobyté v tomto parlamente a súčasne všetky sociálné vymoženosti širokých máss pracujúceho ľudu.

Prejednávame zákon o penzijnom poistení súkromných zamestnancov. Som presvedčený, že "Slovák", hlavný orgán ľudovej strany, bude znova písať, že vládné strany a predovšetkým strana ľudová majú o mnoho viac sociálneho cítenia než strany socialistické, že doniesly taký dobrý zákon ako je ten, ktorý práve prejednávame.

Ale p. posl. Sivák a jeho kolegovia v soc. politickom výbore nepričinili sa ani tým najmenším spôsobom, aby ustanovenia zákona podľa návrhov naších súdruhov v značnej miere boly zlepšené. Preto p. posl. Sivák tiež vo svojích vývodoch ani jediným slovom nezmienil sa o tom, akým spôsobom spolupracovala ľudová strana na uskutočnení tohoto diela, naopak, držal za potrebné vyzdvihnúť myšlienku, že ľudovci sú nezničiteľní, ačkoľvek hodne kapituloval a priznával, že doba, v ktorej sa dnes nachádzame, je toho druhu, že ľudáci môžu byť nielen naštrbení, ale dokonca aj oslabení, ba p. posl. Sivák pripúšťa i to, že ľudová strana môže byť rozpoltená. Jestliže sám tak ďaleko ide, tak zaiste o mnoho dôležitejšie musí byť vo vnútri ľudovej strany. Ľudácky tábor rozkladá sa na dve strany, čiže na dve frakcie, a to znamená, že v ľudovej strane začína sa dostávať na povrh časť stúpencov poctive hlásiacich sa k československej vzájomnosti, a časť stojacích za Tukom, ktorého chráni Hlinka i s jeho maďarskou iredentou.