Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Není, prosím, udržitelný stav, aby některá města, která mají podíl na návštěvě škol, nenesla také to, co tyto školy potřebují, příslušnou část nákladu, a tím umožnila rozvoj a stabilitu těchto škol.

Stejně žádáme, aby živnostenské školy pokračovací, které nemají zákonného podkladu, byly konečně postaveny na tento zákonný podklad, aby tak byly splněny také naše požadavky v tomto směru.

A nyní, slavná sněmovno, budiž mi dovoleno, abych několika slovy zmínil se o kategorii, která je mi nejbližší, totiž o železničních zaměstnancích. Kol. Brodecký měl zde včera, nevím, jak bych to nazval, velmi populární řeč, kde jaksi s velmi širokým gestem řekl milou výzvu k celému parlamentu, že všichni ti, kteří těmto věcem nerozumějí, mají, jak on řekl, ideálně, držet hubu. Já náhodou těmto věcem poněkud rozumím, tedy myslím, že snad nemusím uposlechnouti této milé a lákavé výzvy kol. Brodeckého a že mohu o této věci promluviti několik slov.

Pan kol. Brodecký odvolával se zde na známé jednání s min. předsedou Švehlou a říkal, že min. předseda Švehla stál na stanovisku, že pro železničáře nemají býti žádné přídavky, nýbrž že to má býti přímo vtěleno do platů. O tom není sporu, že tomu tak je, ale konstatuji, že tyto věci všechny byly v návrhu ministerstva železnic. Tenkráte odborové organisace odmítaly a posuzovaly velmi nepříznivě návrh ministerstva železnic, a že byly by i s námi velmi šťastny, kdyby skutečně dnes došlo k tomu, co návrh ministerstva železnic tenkráte chtěl. Ten stál také na stanovisku, že nemá býti tato věc řešena přídavky, které je možno jednou dáti a zase vzíti, nýbrž že všechny tyto věci mají býti řešeny v celé úpravě pro železniční zaměstnance, jak to také chtěl p. min. předseda Švehla. Slavná sněmovno! Nejen my zde ve sněmovně, nýbrž i celá široká veřejnost oceňuje těžkou a namáhavou službu železničních úředníků a zaměstnanců v Československé republice. (Tak jest!) Jsme jim velmi vděčni, že takovým způsobem konají službu v této hrozné živelní katastrofě. Ale právě proto, že jsme jim vděčni za to, nemůžeme schvalovati onu demagogii, jakou zde včera prováděl kol. Brodecký. Mluvil tak, že to vypadalo, jakoby železnice měly míti tolik personálu, aby, když napadá sníh, mohl býti rychle odstraněn. Nedovedu si takový podnik vůbec představiti. Vždyť takový sníh přijde jednou, jak noviny vypočítávají, za 80, 100 nebo 150 let a kdybychom měli míti stále připravenu armádu po 100 nebo 150 let pro takový sníh, bylo by to snad hezké, ale byl bych skutečně zvědav, kdo by to platil a zdali bychom byli pak spokojeni, kdyby podle toho byly také upraveny tarify.

Pan kol. Brodecký mluvil zde velmi ostře o tom, jak jsou upraveny mzdy výpomocných dělníků. Souhlasím, že otázka dělníků na výpomoc měla by býti řešena daleko jiným způsobem než se řeší. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Vím, že je to velmi nešťastná věc, že se nejdříve nabralo velmi mnoho sil a pak se přenesla práce v některých oborech na tyto dělníky na výpomoc. Vím, že tito dělníci na výpomoc žijí zvláště v územích národnostně smíšených a že nemohou se dočkati, aby se dostali do definitivního poměru a tak vyvázli z nešťastného stavu, ve kterém jsou. Kol. Brodecký mluvil zároveň o platech těchto výpomocných dělníků. Konstatuji, že jejich plat je sjednáván s ústředním výborem důvěrníků, kde právě organisace p. kol. Brodeckého má velmi čelné zastoupení a kde na př. my jsme zastoupeni poměrně velmi málo.

Ale nejvíce si kol. Brodecký ulehčuje celou práci tím, že veškeré kalamity, veškeré nesnáze na železnicích a jinde svaluje prostě na úředníky. Nikdo není vinen, jen ten nešťastný úředník, který koná svou službu. A čím je takový úředník na centrálnějším místě a čím je vyšší, tím je to s ním ovšem horší, jen ten je vinen. Když jsem minule mluvil o těchto věcech při rozpočtu, řekl jsem ve své řeči, že by si pánové měli zvláště rozmysleti stálé nadávání na sekční šéfy a pod. Dnešní sekční šéfové, kteří jsou v ministerstvu železnic, byli tam přece dosazeni za režimu, který nebyl náš, za režimu socialistického. Neříkám, že takových je převážná většina, jsou to lidé velmi schopní, kteří skutečně velmi řádně vykonávají svůj úřad. Ale napřed se to tak udělá a nyní tito lidé dělají se odpovědnými a vinnými za všechno.

Pan kol. Brodecký mluvil též velmi ironicky o požadavku, který se nyní vyskytá velmi často ve veřejnosti, totiž o tak zvaném odpolitisování železnic, abych to řekl jasněji, o vymanění železnic z vlivu velkých i malých odborových organisací. Železnice jako podnik jistě musí počítati s personálem. Mají pro to ústřední sbor důvěrníků, musí celou řadu věcí s tímto ústředním sborem důvěrníků projednávati, ale není možno, aby docházelo přímo, řekl bych, k nátlaku jednotlivých organisací ve věcech personálních na ministerstvo železnic a na jednotlivé železniční úřady. Pan kol. Brodecký řekl, že prý já vedu to odpolitisování, a dokonce řekl, že to vedu k vůli fašismu. Zdá se mi, že tato informace kol. Brodeckého je velmi chatrná a mylná. Ale jestliže kol. Brodecký chtěl tím říci to, co řekl posledně, že my snad děláme nějaký teror, musím říci, že právě strana pana kol. Brodeckého počíná si vůči našim zaměstnancům s takovým terorem, že je to skutečně neslýchané. (Výborně!)

Na př. v Rokycanech v městských železárnách byl přijat dílovedoucí nár. demokrat, člen národního sdružení. Ihned byla vyhlášena pro to stávka v městských železárnách, dotčený dílovedoucí musil dostati dovolenou a dokonce socialističtí dílovedoucí sami se obrátili proti tomuto teroru, který v Rokycanech provádějí socialisté proti našim dílovedoucím... (Posl. Špatný: Náš člověk se tam do práce nedostane!) Pane kol. Špatný, že se tam právě váš člověk dostane, je viděti z toho, že tam mají většinu a že udělali stávku. Myslím, že to vypadá trochu jinak s tím terorem a že ten teror byl jinde než u nás.

Nebo na př. v Plzni ze zaměstnanců obecních při ošacovací akci dostali ošacovné jen ti, kteří jsou političtí straníci socialistických stran. To jistě musí každého překvapiti u těch stran, které zdůrazňují demokracii, které zdůrazňují, že dělají politiku umírněnou, jak zde bylo řečeno, za dnešní vlády a které dokonce vytýkají jiným teror proti sobě samým. Musíme všichni pracovati k tomu, abychom vyřešili problém železniční. Ten je u nás velmi těžký, poněvadž na jedné straně stoupla neobyčejně konjunktura, stoupl náš hospodářský život, stoupla doprava, a na druhé straně úměrně nestouplo technické vyzbrojení našich železnic.

Nechci nikoho obviňovati, nechci snad říci, že mnohdy to také nebyly jen finanční věci, které bránily tomuto technickému vyzbrojení, ale rozhodně velikou chybou bylo to, co se stanoviska finanční správy dělalo se proti železnicím. V dobách normálních bylo by jistě velmi správné, kdyby se dělala ta politika, která se vůči železnicím se strany finanční správy dělala, ale nyní, kdy máme železnice, které svou technickou výzbrojí cizím železnicím konkurovati nemohou, které nejsou na výši, které nemají všech moderních vymožeností, jež racionalisují provoz, umožňují a zrychlují jej a podobně, tedy za těchto okolností musí přirozeně také stát, ať již ve formě železniční půjčky nebo ve formě většího příspěvku z dopravní daně nebo eventuelně zrušením této daně dopravní přispěti k tomu, aby železnice byly technicky vybaveny.

Ovšem s tím souvisí také otázka, kterou velmi krásně nadhodil pan dr Kramář v "Národních Listech", totiž otázka organisace našich železnic. Byla konstatována věc, že všichni a všechny strany voláme po zřízení dopravního ministerstva a velké výhody, které by z toho vzešly pro celou železniční politiku, kdyby provoz železniční řídilo na př. generální železniční ředitelství. Tato organisační vada, tato nedostatečná koncentrace je také jistě vážnou příčinou nynějších nedostatků.

A konečně to je úprava platů státních zaměstnanců, která by opětně vnesla spokojenost do jejich řad. S tím ovšem souvisí také vyřešení otázky bytové. Mluvil jsem o bytovém a nájemním problému, ale myslím, že jménem celého našeho klubu mohu velmi vážně žádati, aby právě otázka bytů státních zaměstnanců byla vládou řešena skutečně způsobem daleko radikálnějším nežli nyní. Poměry na českém severu na př. jsou hrozné. Já jsem zde již mnohokráte opakoval, kolik vlaků musí vypravovati ředitelství Praha-sever, které jsou vlastně zcela zvláštními vlaky pro železniční zaměstnance a úředníky, kteří dojíždějí do svého působiště. A kdybyste to dali dohromady, dojdete k neuvěřitelným číslicím. Myslím, že by mělo býti přikročeno k opakování losové půjčky, která by jistě měla stejný úspěch jako první losová půjčka.

Bohužel veřejnost je dosti zneklidňována a drážděna tím, že se mluví o stavbě parlamentu dokonce v takových rozměrech a s takovým komfortem, že to širší veřejnost skutečně zaráží, kdežto na druhé straně tyto věci, řekl bych přímo životní pro státní zaměstnance a tím také pro stát, nechávají se stále a stále v klidu.

S těmito všemi otázkami souvisí ještě jedna otázka, kterou také náš klub několikráte zdůraznil. Je to otázka právní jistoty úřednictva. Slavná sněmovno! Svého času byl odhlasován restrikční zákon. Tento restrikční zákon dávno již vykonal, co se od něho požadovalo, ještě lépe bych snad řekl, on vykonal bohužel něco jiného, než se od něho požadovalo, ale prostě v zásadě skončil svoji práci, takže by tento zákon zcela klidně mohl odejíti na zasloužený trvalý odpočinek. Vyskytnou-li se případy, že některý úředník nekoná svých povinností, tedy služební řád vždycky dává možnost, aby dotčený úředník byl propuštěn, není k tomu třeba zvláštního restrikčního zákona, který stanovil tak širokou basi pro propouštění, že pak při restrikci rozhodovaly komise, které bohužel byly hodně stranické - a já bych nerad, abych musil o tom mluviti, poněvadž jsem také měl čest zasedati nějakou dobu v komisi restrikční v ministerstvu železnic a jednaly naprosto proti tomu duchu, který vedl k vydání restrikčního zákona.

Musím ještě zdůrazniti, co je také řečeno v prohlášení ministerského předsedy slovy "kteří nesli celou tíhu administrace", to jest, kde se péče státní vztahuje také na pensisty.

Slavná sněmovno! Otázka staropensistů, kdekoli se dnes o ní mluví, vzbuzuje skutečně jen útrpný úsměv. My jsme sice dosáhli v otázce staropensistické velkého úspěchu tím, že jsme zvýšili stanovení minima pro staropensisty, avšak tato věc ještě nestačí, a jest jistě plně oprávněn požadavek strany národně demokratické, aby všichni pensisté byli skutečně zrovnoprávněni.

Ovšem že to, co bylo řečeno o obtížných poměrech, platí i na některé druhy úředníků soukromých, pro které snažíme se zajistiti zákonné předpoklady existence. Na jedné straně jsme prosadili zvláštní pensijní pojištění, a já doufám, že nyní práce o pensijním pojištění půjdou rychleji kupředu, že zákon ten bude odhlasován co nejdříve i v senátě. Žádáme, a také myslím, že to dojde nejrychlejšího splnění, aby bylo provedeno zlepšené nemocenské pojištění soukromých zaměstnanců, a konečně aby bylo přistoupeno k řešení právního postavení soukromých úředníků vůbec. Jsou to tedy velké úkoly, které čekají starou vládu s novým ministerským předsedou v čele.

Strana národně demokratická bude přirozeně ze všech sil usilovati, aby velký program, který zde byl v širokých rysech vytčen, byl uskutečněn, konkretisován co nejdříve ku blahu státu, národa a všech vrstev obyvatelstva. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany nár. demokratické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Bergmann. Dávám mu slovo.

Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Na pořadu sněmovního jednání jsou dvě důležité věci: v prvé řadě státní závěrečný účet za r. 1927. v druhé řadě prohlášení nového premiera vlády. Nežli plenum sněmovny počalo jednání o státním závěrečném účtu, byl tento účet projednáván v rozpočtovém výboru. V rozpočtovém výboru tak jako zde jsme nuceni pozastaviti se nad jednou, myslím, ústavně závažnou záležitostí, t. j. nad notorickou absencí pánů ministrů při projednávání jak státního závěrečného účtu, tak také při debatě o vládním prohlášení.

Má-li parlament ústavní právo povolovati rozpočet, daně a úhradu na tento rozpočet, má také ústavní právo kontrolovati, jak jednotliví resortní páni ministři s tímto rozpočtem hospodařili. A jestliže při projednávání státního rozpočtu, zejména ve výboru rozpočtovém, jsou přítomni vždy resortní páni ministři s celým štábem svých úředníků, aby byli po ruce, aby hájili své požadavky rozpočtové, myslím, že mají stejnou povinnost, aby byli přítomni, když parlament provádí kontrolu jejich hospodářství, to jest, když parlament projednává státní závěrečný účet. Přítomnost jednotlivých resortních ministrů byla by jistě nejen na místě, nýbrž jistě že ti, kteří s parlamentarismem poctivě smýšlí, kteří chtějí také ozdravění poměrů parlamentarismu v Československé republice, musí vyžadovati, aby ministři hájili nejen své rozpočty, nýbrž aby také byli potahováni k odpovědnosti, když parlament projednává závěrečný účet, t. j. když kritisuje jejich hospodářství.

Státní závěrečný účet je po několika stránkách velmi zajímavý. Hospodářství za r. 1927 končí přebytkem na rozpočet, tedy na povolená, preliminovaná vydání, na preliminovaném hospodářství, obnosem 576,453.480 Kč, při hospodářství mimo rozpočet obnosem 66,031.000 Kč. Přebytek státního hospodářství za r. 1927 činí tedy 642,485.063 Kč. Podíváme-li se do státního závěrečného účtu minulého, shledáváme, že po většině hospodářství státní skončilo přebytkem. Toliko dva roky činí výjimku, rok 1924 a 1925, kdy se objevil ve státním hospodářství schodek. A sečteme-li tyto přebytky a odečteme-li schodky za tyto dva roky, přijdeme k výsledku, že v celku končí státní hospodářství přebytkem 840 mil. Kč. Stejně také jeví se zrcadlo státního hospodářství z minulých let ve výkazech částek, které byly příznivější nad rozpočet, a kdybychom zase za tato minulá léta tyto částky sečetli a odečetli od nich ročníky, kdy skončilo státní hospodářství nepříznivěji, než se v rozpočtu předvídalo, viděli bychom, že toto státní hospodářství se příznivě pohybovalo ve výši 11 miliard. Listu národní demokracie tento vykázaný přebytek státního hospodářství za rok 1927 nedal pokoje, některému z pánů redaktorů, nenávistně zapálených proti socialistům, takže octla se v "Národě" z 9. února zpráva nadepsaná "Za socialistického režimu miliardové ztráty, za občanské vlády stamilionové přebytky". V této zprávě se obviňují vlády, v nichž se účastnili socialisté, obviňuje se zejména rudozelená koalice, jako by za její vlády byly se objevily ve státním hospodářství miliardové ztráty. Divím se skutečně pánům redaktorům tohoto listu, že se nenašel ani jediný seriosní redaktor, který před uveřejněním této zprávy by se byl přesvědčil, je-li pravdou, co se v této zprávě tvrdí čili nic. A považuji za svou povinnost, abych před plenem sněmovny konstatoval, že právě státní hospodářství první vlády Tusarovy skončilo přebytkem 922,221.611 Kč, tedy o maličkost 300 mil. korun více, než vykazuje občanská koalice, s jejímž hospodářstvím se zde chce národu pochlubiti a chce obviniti socialistické vlády, že ony prohospodařily za jejich režimu miliardy. Také v roce 1921 vykazuje státní hospodářství přebytek 720 mil. korun.

V poznámkách doplňujících státní závěrečný účet uvádí se také počet virementů, přesunů, oproti preliminovaným položkám rozpočtovým. R. 1927 vzrostl počet přesunů rozpočtových oproti r. 1926 o 37, i když v celku přesunuté obnosy jsou menší než r. 1926. Jestliže uvážíme počet rozpočtových přesunů a to, co jsem zde uváděl o přebytcích a příznivějších výsledcích státního hospodaření, přijdeme k závěru, že státní hospodářství v celku jeví se příznivým, ale že dosud nemáme stability rozpočtu, že příjmy a vydání preliminují se dosud příliš od oka a nikoliv podle skutečné potřeby a že vždy ministr financí snaží se v rozpočtu nadmouti vydání a úhradu, t. j. příjem odhadnouti co nejníže, aby docílil co největších přebytků a reserv. Tím se také ztěžuje kontrola parlamentu. V poznámkách se dále praví, poněvadž loni při projednávání státního závěrečného účtu za r. 1926 žádali jsme, aby nám byl v něm vykázán zvýšený náklad na provedení platových zákonů čís. 103 a 104, že to z technických důvodů není možno a uvádí se jen, že zvýšený náklad na provedení těchto zákonů platových činil r. 1927 336,049.095.81 Kč, v čemž již také jsou zahrnuty učitelské platy. A tu opět musíme vysloviti požadavek, který jsme již častěji kladli jak ve výborech, tak i v plenu sněmovny, aby se parlament, československá veřejnost a zejména českoslovenští státní zaměstnanci dověděli a dostali vyúčtování, zda skutečně provedení platových zákonů vyžádalo si zvýšeného nákladu 700 mil. čili nic. Na tuto otázku přes to, že jsme ji již tolikráte opakovali, nedostali jsme dosud konkrétní odpovědi, která by nás mohla přesvědčiti, že skutečně státní zaměstnanci dostali, co jim chtěl parlament platovými zákony dáti. A tu je zajímavé, že pozorujeme-li osobní náklad na státní administrativu podle státních závěrečných účtů, zejména z r. 1925, a srovnáme-li osobní náklad na státní administrativu s osobním nákladem vykázaným ve státním závěrečném účtě za r. 1927, shledáme, že tento osobní náklad na státní administraci se nezvýšil, nýbrž se snížil, ačkoliv by se logicky, jestliže se tvrdí, že platovými zákony dostalo se státním zaměstnancům více o 700 mil. Kč, musil tento zvýšený náklad objeviti ve srovnání osobních nákladů státní administrace r. 1925, 1926, eventuelně 1927.

To srovnání jsem si nyní učinil a řeknu vážené sněmovně jenom výsledky. Srovnáme-li r. 1926 s r. 1925, přijdeme k výsledku, že se osobní náklad na administraci mimo podniky snížil o 179 mil. Kč, místo aby stoupl o povolených 700 mil. Kč, resp. polovinu z toho, máme-li počítati jen se státní administrací a nikoliv s podniky.

Uvážíme-li, že se ve státním závěrečném účtu uvádí, že zvýšený náklad s provedením platového zákona činil v tomto roce 448 mil. Kč, pak bychom pro státní administraci musili vzíti z tohoto obnosu polovinu a přišli bychom k výsledku, že se vlastně snížil osobní náklad pro státní administraci v důsledku provádění uvedeného platového zákona r. 1926 o 404 mil. Kč. (Slyšte!)

A vypočítáme-li také srovnání z r. 1927, vidíme, že fakticky se osobní vydání v r. 1927 opět snížilo o 168 mil. Kč, a vezmeme-li polovinu, kterou uvádějí poznámky kontrolního úřadu, že stálo v r. 1927 zvýšené vydání na platový zákon 336 mil. Kč, přijdeme k tomu, že se vlastně uspořilo 412 mil. na státní administraci v r. 1927.

A srovnáme-li stav personálu ve státní administraci a státních podnicích - jest to asi přibližně polovina, poněvadž poměry jsou stejné ve státní administrativě i v podnicích, neboť spočívají na stejných zásadách - přijdeme k logickému závěru, že státním zaměstnancům nedostalo se v důsledku platového zákona č. 103 a 104 zvýšených příjmů o 700 mil. Kč, nýbrž že se jím uspořilo 700 mil. Kč.

Já bych byl rád, kdyby někdo tyto moje výpočty vyvrátil.

Divím se vůbec, proč zůstává tento výčet v tajnosti, proč nemá parlament věděti, jak se použilo těch 700 mil. Kč, proč nemá parlament věděti, zdali se jich použilo či ne, proč nemá parlament věděti, zdali dostali státní zaměstnanci skutečně o těch 700 mil. Kč více nebo nedostali, když všichni tvrdí, že po většině dostávají vyrovnávací přídavky, které měly zabrániti tomu, aby po převodu do nových platů nedostali méně.

Nerad bych, abychom musili stále a stále tuto otázku opakovati. Prohlášení vlády je, pokud se týče státních a veřejných zaměstnanců, velice skoupým, a domnívám se, že tímto prohlášením vlády nejen nebudou státní zaměstnanci uklidněni, nýbrž obávám se, že právě tímto skoupým prohlášením vlády, které neobsahuje ani jednoho konkrétního slova, budou tím více zklamáni, poněvadž uvidí, že se s nimi nadále hraje nedůstojná a neupřímná hra. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Slavná sněmovno! Jestliže vládní majorita nenalezla ve vládním prohlášení alespoň jednu větu, kterou by byla ocenila mimořádné výkony státního personálu, ať železničního, poštovního, finančního nebo policejní stráže, četnictva atd. a obtížnost nynější služby, zvýšenou těmito dlouhotrvajícími abnormálními, třeskutými mrazy, měla aspoň oceniti zvýšenou výkonnost a obětovnost, spojenou s nasazením života téměř ve všech odvětvích státní služby, tím, že by ve vládním prohlášení byla konkrétně řekla: To a to chci pro státní zaměstnance dělati. Ale jestliže tato otázka se odbude akademickým prohlášením, které nemá po mém názoru žádné ceny a za které nedá žid ani zlámané grešle a za které se také státní zaměstnanci ani nevyživí, ani neošatí, ani neohřejí, jestliže se říká, že "vládní majorita resp. vláda bude usilovně pečovati o bezvadnou administrativu ve všech oborech státní správy", ptám se: co znamená toto "bude pečovati"? Má to snad býti projevem nedůvěry k těm, kteří administrativu obstarávají, že potřebuje vláda "pečovati o bezvadnou administrativu"? Či snad nemáme bezvadnou státní administrativu? A nemáme-li ji, nechť se také řekne, proč ji nemáme. A jestliže vláda dále řekne: "Žádáme, aby úřednictvo všech kategorií, všichni zaměstnanci státu, byli vždy především přísní sami k sobě, tak, aby mohli býti spravedliví k jiným," pak myslím, že ani za tohle si ničeho státní zaměstnanci nekoupí. Mají býti přísní sami k sobě a nemají a nesmějí býti přísní k těm, kteří zpolitisovali a zdemoralisovali státní správu. Oni mají býti přísní jen k sobě, ale nemají býti přísní k těm, kteří je donucují, aby šlapali zákony a nařízení a kteří je dokonce demoralisují tak, že sami ministři šlapou nařízení, která sami podepsali. Nevím, má-li to býti zase nějakou výtkou, že mají býti státní zaměstnanci vůči sobě přísní a nemají býti přísní vůči těm, kteří je nabádají, aby posuzovali všechno brýlemi politickými a nikoli podle zákonných ustanovení. "Aby mohli býti spravedliví k jiným." Snad si mají tedy státní zaměstnanci ty opasky ještě více utáhnouti, aby byli přísní sami k sobě. A vláda říká dále: "Stát nesmí ovšem nikdy přestati pečovati o ty, kteří nesli a nesou celou tíhu administrace." Lépe by se vyjímalo ve vládním prohlášení, kdyby byla vláda řekla: "Do 14 dnů ustavím komisi pro definitivní systemisaci služebních míst. Do tří měsíců předložím sněmovně novelisaci platového zákona, těch nejtvrdších jeho ustanovení. Do šesti měsíců předložím novou osnovu, kterou se vyrovnají rozdíly mezi staropensisty a novopensisty. Tak bychom si představovali vládní prohlášení, aby tam bylo něco konkrétního, a ne že vláda nebo stát má pečovati nebo nesmí přestati pečovati. Myslím, že stát není životnou osobou, tedy nemůže pečovati, ale pečovati musí vláda. Tedy i zde se vláda vymyká povinnosti pečovati o ty, kteří nesli a nesou celou tíhu státní administrativy.

Slavná sněmovno! Soudcové volají záchranným znamením potápějící se lodi. Pan ministr spravedlnosti žádá na ministerské radě, aby mu systemisovala nových 283 čekatelských míst soudcovských. Pan ministr spravedlnosti se dokonce obrátí oficielními novinářskými zprávami na celou československou veřejnost, kde dokazuje, že nemůže spravedlnost prováděti bez těchto 283 nových čekatelských míst. Jde s těmito svými návrhy do ministerské rady a ministerská rada mu povolí milostivě ne čekatelská místa soudcovská, nýbrž 360 nových míst kancelářských pomocníků. (Slyšte!) To nejlépe dokazuje, jak vážně chce řešiti nynější vládní majorita krisi státní administrativy, jak vážně chce řešiti otázku státních zaměstnanců, když ani ty nemožné, do nebe volající, celou československou veřejnost rozrušující poměry v našem soudnictví, nejsou s dostatek silnými, aby pohnuly ministerskou radu, aby vyhověla návrhu pana ministra spravedlnosti a povolila mu 283 soudcovských čekatelských míst. Pravděpodobně dočkáme se té mezinárodní ostudy, že v Československu jménem republiky nebudou vynášeti rozsudky soudcové, nýbrž kancelářští pomocníci. (Souhlas.) Bylo by bývalo jistě správnější, kdyby vláda ve vládním prohlášení byla také konkrétně řekla, jak míní řešiti krisi v našem soudnictví, v našich soudních poměrech.

Bylo zde mluveno mnoho o poměrech na našich železnicích, že bych považoval naprosto za ztrátu času, kdybych se také těchto otázek na železnicích dotýkal; byly zde velmi zevrubně třemi řečníky probrány. Železničáři, kteří mrznou při výkonu své služby, kteří obětují životy, kteří za těchto třeskutých mrazů jsou dokonce ohroženi ve svém výkonu služby, kteří se vzácnou obětavostí starají se o to, aby nenastala zásobovací krise v Československu v důsledku nynějších abnormálních povětrnostních poměrů, volají, aby jim ministerstvo železnic nebo vláda umožnila, když se vrátí z té těžké namáhavé služby, na polovic zmrzlí a ztuhlí, aby se mohli ohřáti u svého krbu. A jako odpovědi dostává se jim tohoto vládního prohlášení. Z našich hranic zaznívá zoufalé volání pohraniční stráže, že nebylo vydáno vládní nařízení, upravující poměry pohraniční finanční stráže, ačkoliv již uplynuly tři roky od vydání platového zákona a tato stráž se toho již několikráte domáhala; já sám jsem zakročil u ministra Engliše, který slíbil, že to bude co nejdříve. Zaznívá jejich zoufalé volání, že za těchto třeskutých mrazů nemohou neprodyšně uzavříti hranice a chrániti tím zájmy státu proti pašování. Zaznívá jejich zoufalé volání, aby jim vláda umožnila bydleti, aby jim vláda umožnila po výkonu služby se také trochu ohřáti, ale krb jejich je vyhaslý.

Z poštovního podniku zaznívá zoufalé volání, zejména smluvních sil, honorovaných obnosy, které by si netroufal nabídnouti tomu poslednímu dělníku a nádeníku ani nejžidovštější zaměstnavatel.

Zejména bych apeloval velmi vřele na pana předsedu vlády i na příslušníky strany agrární, aby se rozpomenuli právě na tyto síly, které i za nynějších třeskutých mrazů starají se o to, aby i na vesnicích a samotách mohli si obyvatelé denně přečísti noviny a aby dostali zprávy z celého světa. Prosím, aby si vzpomenuli, že tento výkon vyžaduje poštovní správa na takovém zaměstnanci za pouhých 180, nejvýš 540 Kč měsíčně, říkajíc, že je to neplně zaměstnaný posel. A když dokazují, že to, co stojí psáno v kmenovém listě, není pravda, nýbrž že oni konají více hodin služby týdně, že dokonce konají denně přes 8 hodin služby, když přijdou a tlumočí to panu ministrovi pošt, pokrčí rameny a řekne: já vím, že to děláte, ale stát by to finančně nesnesl, kdybychom měli platit to, co skutečně děláte.

Trpěla by vláda, trpěl by stát, aby takto mohl dříti své zaměstnance soukromý podnikatel, aby vyžadoval od nich službu více než 8 hodin denně, ale platil je jen za 3 nebo 4 hodiny denně? Stát by toho neztrpěl, poněvadž jsou na to zákony.

Ale jsou zde i druzí zaměstnanci smluvní, tak zvaní poštovní pomocníci, kteří za stejný honorář mají dělati úřednickou službu. Svěřují se jim denně tisíce ba statisíce peněz, svěřuje se jim za statisíce majetku - a platí se jim mizerných 180 až nejvýše - v Praze - 740 Kč měsíčně. A jestliže z neznalosti předpisů, poněvadž se jim neposkytne možnost, ani teoretické průpravy, ani praktické výchovy, dopustí se někdo nějaké chyby, jest propuštěn a na čelo se mu vpálí Kainovo znamení, že byl propuštěn pro ztrátu důvěry, aby do své smrti nemohl dostati žádného jiného zaměstnání. To je přímo vražedný systém, který vraždí tyto lidi morálně, ale jak poslední události v Podmoklech u poštovního zřízence Martince dokazují - vraždí také lidi de facto, fysicky. Tento zaměstnanec pro to, že v jeho pláštíku byl nalezen dopis, o němž se nemohlo zjistit, kdo mu ho tam strčil, byl propuštěn a skočil pod vlak.