Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Nitsch. Dávám mu slovo.
Posl. Nitsch (německy): Vážené
dámy a pánové! Slyšeli jsme vývody,
názory a mínění nového předsedy
vlády. Ale než se vyslovíme o tom, co pan předseda
vlády uvedl s tohoto místa, nemohu opominouti toho,
abych s tohoto místa co nejostřeji protestoval proti
soustavě, které se užilo při jmenování
členů zemských a okresních zastupitelstev.
Tato soustava byla zvláště na Slovensku nespravedlivá
a odporovala i předpisům správního
zákona. Na Slovensku německé a maďarské
menšiny nedostaly ani jediného zástupce, ač
na to měly svaté a také zákonitě
zaručené právo. Ale nejen národní
menšiny, i odborníci v jednotlivých hospodářských
odvětvích a korporacích, jako Svaz průmyslníků
a obchodní komory, byli při jmenování
pominuti a odstrčeni. Tato jmenování nemají
nic společného s právem a zákonem,
jsou to politická jmenování, která
jsou jen k tomu, aby se volby opravily ve prospěch vládnoucích
stran. To jest zřejmo z toho, že se obě slovenské
strany, slovenská ľudová a agrární
strana, ačkoliv jinak ve slovenských věcech
jsou v nejostřejším rozporu mezi sebou, jak
v zemi tak i v okresích dohodly o těch, kteří
měli býti jmenováni a zajistily si jmenované
členy na útraty menšin. Tak ve skutečnosti
vyhlíží na Slovensku rovnoprávnost menšin,
o které se zvláště vůči
cizině tolik blouzní. Kromě odstrčení
a zkrácení menšin přinášejí
s sebou tato jmenování ještě jiné
velice závažné zlo: Zemské zastupitelstvo
má prý býti hospodářským
sborem. Ale jak má býti slovenské zastupitelstvo
činné hospodářsky, když mezi
jmenovanými není hospodářských
odborníků? Zvláště na Slovensku,
jehož hospodářský stav jest velmi špatný,
kde průmysl, obchod a živnosti jsou většinou
zhrouceny, kde také zemědělství bez
vydatné podpory právě jen živoří.
Na Slovensku, jemuž ústřední místa
v hospodářsky důležitých věcech
zrovna nenadržují, mělo by zemské zastupitelstvo
především působiti pro nové hospodářské
vybudování Slovenska, pro nové oživení
veškerého hospodářství na Slovensku.
Nebude však k tomu schopno, poněvadž při
jmenování odborníků nerozhodovala
odborná hlediska, nerozhodovaly hospodářská
imponderabilia, nýbrž politické zájmy
vládnoucích stran.
Pod vlivem těchto skutečností slyšeli
jsme včera projev vedoucího pana ministra. Bylo
již proneseno velmi mnoho krásných slov, ale
bohužel známe příliš dobře
jejich cenu. Pan ministr zamýšlí, jak pravil,
zcela zvláště zesíliti hospodářsky
slabší, podporovati prvotní výrobu,
obchod a průmysl. My, kdož bydlíme na Slovensku
a musíme hleděti na stále více pokračující
úpadek této země a trpěti jej, budeme
se radovati, až konečně budou tato krásná
slova proměněna v čin. Po suchém letě,
jehož následkem byla v četných krajinách
východního Slovenska nedostatečná
sklizeň krmiva a bramborů a poněvadž
pro dlouhotrvající studenou zimu jsou zásoby
krmiva již spotřebovány a těch trochu
bramborů stalo se obětí mrazu, očekává
obyvatelstvo velká bída. Naše žádosti
a intervence, aby aspoň na krmiva byly povoleny levné
sazby, nebyly do dneška vyřízeny a není
úřadu, kam by se obyvatelstvo v této důležité
otázce mělo a mohlo obrátiti, neboť
cesta byrokracie jest strašně zdlouhavá. Neposkytne-li
se rychle pomoc v této věci, mohou býti následky
pro obyvatelstvo nezměrné. U zemědělské
rady a dokonce i v zemském úřadu pro Slovensko
jest stále ještě velmi veliká nejistota
a velký zmatek a četní zemědělští
inspektoři, jejichž úkolem by bylo tyto poměry
zjistiti a napraviti, sedí ve svých kancelářích
nemohouce konati žádnou práci. Nic nefunguje
správně a řádně, pouze berní
úřad, jenž i od osob hospodářsky
slabších přes špatnou sklizeň a
zimu nemilosrdně vymáhá daně příliš
vysoko vyměřené. O podpoře obchodu
a živnosti na Slovensku slyšeli jsme již často
mnoho krásných slov. Zvláště
pro slovenské zemědělství byly již
ohlášeny zvláštní akce; ale přes
ně se nedostaneme. Chybu dlužno zde rozhodně
hledati u vlády, ale také u slovenských politiků,
kteří nemají odvahy energicky se zastati
své země. Teplá slova nachází
pan ministr pro zemědělská družstva.
I zde rád bych obrátil pozornost vlády na
poměry, jež jsou na Slovensku v oboru družstevnictví.
Pan ministr mluvil o velké bídě, kterou působí
nenormální zima. Pomyslil pan ministr i na to, co
činí mnoho staropensistů a propuštěných
úředníků, kteří ještě
dnes musejí v bídě a nouzi živořiti
z hladové pense? Ani o tom jsme neslyšeli slova, co
se stane s četnými osobami nemajícími
žádného státního občanství,
které ještě dnes žijí na Slovensku
a Podkarpatské Rusi v nejistotě a nebezpečí.
Již s humánního stanoviska měli by mužové,
kteří po celý svůj život kázali
humanitu, konečně vyřešiti tuto věc
tak, aby se to shodovalo s moderním zákonodárstvím
a evropským míněním. Pro hospodářskou
a kulturní rovnoprávnost menšin, kterou zaručují
mírové smlouvy saint-germainská a trianonská,
která však do dneška není provedena, nenalezl
pan ministr ani slova. Ze všeho toho vidíme, že
se má beze změny pokračovati ve starém
režimu a jsme bohužel nuceni, přihlížejíce
ke všem uvedeným stížnostem, i dále
odepříti vládě svou důvěru.
Propočítáme-li státní závěrečný
účet a zahloubáme-li se poněkud do
číslic, rozhodně nám napadne při
příjmech ze státních podniků,
že nové státní lázně a
léčebná místa vynesla čistého
zisku jen 888.902 Kč 70 h. Zkoumáme-li blíže
zprávu ministerstva zdravotnictví v r. 1927, jež
vykazovala v poslední době největší
návštěvu cizinců, vidíme, že
státní lázně, zvláště
ty, které nemají léčivých pramenů,
uzavřely svou rozvahu se ztrátou. Především
pracují se ztrátou státní lázně
na Slovensku. To jest velice divné, neboť rok 1927
byl pro lázně a léčebná místa
rokem konjunktury a samozřejmě naskytá se
sama sebou otázka, jaké okolnosti způsobily
tuto ztrátu. Odpověď na otázku, proč
povstala zřejmá ztráta, jest stručná
a prostá: Příčiny dlužno hledati
v tom, že státní správa těchto
podniků nebyla obchodnická a že byla veskrze
neodbornická. Každý, kdo zná a pozoruje
způsob, jakým se spravují státní
lázně, musí žasnouti, jak lehkomyslně
se hospodaří se státním majetkem.
(Výkřiky posl. L. Wenzla.) Místo aby
vkročilo na přirozenou cestu hospodářského
ozdravění státních lázeňských
a léčebných podniků, podniká
ministerstvo zdravotnictví tápavé a nejisté
pokusy, aby zvýšilo výnosnost státních
lázeňských míst. Nedávno prohlásil
pan ministr zdravotnictví k zástupci tisku, že
hledá kapitál, jenž by se jako společník
připojil ke správě státních
lázní. Jest to cesta, která může
vésti k hospodářskému ozdravění
státních lázní? Jest to naivnost představovati
si, že by se soukromý kapitál spojil s byrokratickou
správou k vedení nějakého podniku.
Pan ministr zdravotnictví pokouší se soukromá
léčebná místa potlačiti rozličnými
návrhy zákonů, zákonitým rdoušením
vyloučiti soutěž těchto soukromých
lázní. Jen tomu jednomu nechce pan ministr zdravotnictví
rozuměti, že totiž státní aparát
jest příliš těžkopádný
a příliš drahý, než aby mohl také
správně a obchodnicky provozovati takové
citlivé objekty, jakými jsou lázně
a léčebná místa, která vyžadují
neobyčejně opatrného a čilého
vedení. Jest jen jediná cesta, aby se zajistila
výnosnost a zúročení státního
majetku, uloženého v lázních a léčebných
místech, a to jest pronájem státních
léčebných míst skupinám, majícím
dostatečný kapitál. To jest jediné
možné řešení této otázky,
neboť dokud státní lázně budou
podrobeny ústřední správě ministerstva
zdravotnictví, budou vždy pracovati s pasivní
rozvahou, kdežto obchodnické skupiny, mající
dostatečný kapitál, mohly by státu
odváděti mnohem více na nájemném,
než kolik se nyní uvádí na zisku v závěrečných
účtech.
V úvodě k závěrečným
účtům státních lázní
odůvodňuje odborový přednosta ministerstva
zdravotnictví pan Kolínský ztráty
zvláště státních tatranských
lázní Štrbského Plesa a Tatranské
Lomnice tím, že zařízení pro
zimní sezonu stála mnoho peněz. Táži
se: Kde jsou tato zařízení? Nic se neudělalo.
Státní léčebná místa
jsou i této zimy prázdná, naopak všechna
soukromá léčebná místa ve Vysokých
Tatrách jsou přeplněna. Jaká je to
ohromná škoda pro obyvatelstvo, které tam žije
z cizineckého ruchu, že státní léčebná
místa leží úhorem! Pan ministr se nechce
spokojiti tím, že tak nádherně položená
státní léčebná místa
musejí míti zavřené dveře,
nýbrž chce zavříti dveře ještě
i soukromým tatranským ústavům. Chce
obyvatelstvu velkého tatranského území
vzíti i poslední sousto chleba, které mu
zajišťuje cizinecký ruch, neboť pomník,
který si tím chce postaviti, musí státi,
a to na útraty veškerého obyvatelstva. Ale
že tím podporuje a zvyšuje vystěhovalectví
a bídu, s tím pan ministr nepočítá.
Když četné návrhy zákonů
ministerstva zdravotnictví o Vysokých Tatrách
ztroskotaly a veřejnost je jednomyslně odmítla,
proslýchá se po několik dní o novém
návrhu zákona, týkajícím se
Tater, jenž byl vytvořen obdobně jako první
návrh z r. 1927. Ve Vysokých Tatrách má
býti zřízeno pásmo pro malomocné,
kam mají býti vyhnáni všichni ubozí
nemocní, kteří zde hledají vyléčení.
Tato reservace má býti označena červenými
cedulkami s nápisem: Pozor! Nebezpečí moru!
Nač tento zákon? Snad skutečně na
ochranu proti tuberkulose? Tato otázka se přece
nemůže zákonitě omeziti na malé,
20 km široké území. Ochrana proti tuberkulose
jest přece otázkou celé země a musila
by býti řešena generálně pro
celou zemi. Ale pro pana ministra zdravotnictví není
vlastně důležitou otázka tuberkulosy,
nýbrž jednak výnosnost státních
lázní, které obě, jak Štrbské
Pleso, tak i Tatranská Lomnice, podle návrhu mají
býti vyňaty z pásma pro malomocné,
jednak otázka držebnostních poměrů.
Vždyť totiž čtyři tatranská
lázeňská místa, proti nimž má
býti vytvořen tento zákon, jsou v německých
rukou a pozemky, na nichž tato léčebná
místa stojí, patří německým
obcím. K úpravě zdravotních otázek
ve Vysokých Tatrách není zapotřebí
žádného vyvlastňování
půdy, neboť stát jest přece největším
držitelem půdy, neboť na jižním svahu
Vysokých Tater patří mu více než
tři čtvrtiny veškeré půdy. Známe
velmi dobře skutečné úmysly pana ministra
zdravotnictví a vidíme zcela jasně, k čemu
to vše směřuje. Známe i jeho projevy
v užším kruhu přátel, ba dokonce
jeho projevy při slavnostních hostinách,
kde pravil, že Tatry musejí býti znárodněny.
Dosti smutné, že právě slovenský
ministr, jenž přece jistě zná špatný
a v posledním tažení se nacházející
hospodářský stav Slovenska, chce přikročiti
k tomu, aby obyvatelstvu odňal a znemožnil ještě
i poslední pramen příjmů, plynoucí
z cizineckého ruchu. Budeme míti ještě
příležitost vysloviti se o jednotlivých
mimořádně škodlivých ustanoveních
tohoto návrhu zákona, můžeme však
již nyní konstatovati, že v boji proti tomuto
zákonu celé obyvatelstvo Spiše a Tater - mohu
klidně tvrditi, že bez rozdílu národnosti
- zaujme jednotné stanovisko.
Ze závěrečných účtů
o státních lázeňských podnicích
vidíme, že jak jsem uvedl, skoro všechny lázně
uzavírají své účty se schodkem
a bylo by velice důležité delegovati parlamentní
vyšetřovací komisi, která by vyšetřila,
jaké jsou důvody těchto ztrát. (Po
tlesk na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo dále
má p. posl. Grünzner.
Posl. Grünzner (německy): Slavná
sněmovno! Včera jsme zde vyslechli dvě ministerské
řeči, z nichž jedna se zabývala tak
zvaným programovým prohlášením,
které však neobsahuje nic konkretního a vyznívá
takřka na prázdno. Touto řečí
zabýval se již můj přítel ze
strany de Witte a já bych rád jen
ještě něco připojil. Nově jmenovaný
předseda vlády pravil mezi jiným: "Pevně
směrnice, jež byly vytvořeny konstruktivní
odbornou prací ministerského předsedy Švehly
a jež byly jím vyhlášeny, budou nejen
pro mne, nýbrž pro všecky příští
náčelníky vlády spolehlivým
ukazovatelem cesty k nejvyšším metám státní
správy." Budou-li tyto směrnice zachovávány
novým předsedou vlády, koalicí, pak
víme již dnes, čeho se máme chrániti.
Pan min. předseda také pravil: "Všecky
československé vlády vycházely zvláště
při řešení sociálních
otázek vždy ze zásady hospodářsky
slabšího podporovati. Tato tendence odpovídající
zdravému vývoji dnešní doby nezůstane
ani námi nepovšimnuta." V dalších
svých vývodech se ještě vrátím
k tomuto místu jeho tak zvaného programového
prohlášení a my uvidíme, jak se to vlastně
má s převládající podporou
hospodářsky slabšího obyvatelstva.
Rád bych se nyní obíral prohlášením
pana ministra železnic, který včera považoval
za oportunní, aby zde vyložil příčiny
dopravních poruch na železnici. Pan ministr železnic
mluvil také jednou uznale o těžké službě
a útrapách personálu a vyslovil personálu
svoje uznání. Železničnímu personálu
by bylo přirozeně lépe poslouženo přiměřenou
odměnou a řádným služebním
zacházením. Co je platno uznání, za
něž si nemůže zaměstnanec nic koupiti?
Pan ministr železnic poukázal též na to,
že za nynějších dopravních poruch
klesly značně příjmy železnic
a to z denních 14 na 5 milionů Kč, tedy denně
o 9 milionů méně. Mimo to si prý,
což sice pan ministr železnic neřekl, vyžádají
opravy dopravních prostředků, lokomotiv a
vozů v dílnách, asi 100 milionů Kč
a tím prý je celý hospodářský
plán ministerstva železnic postaven na hlavu. Proti
živelním pohromám není člověk
samozřejmě dostatečně vyzbrojen a
jest příliš slabý. Avšak železniční
zaměstnanci kladli požadavky, které by byly
lehce splnitelné při dobré vůli a
sociálním cítění. Schodek 100
milionů Kč nebo snad ještě více,
vzniklý nynějšími dopravními
poruchami, bude se přece také muset nějak
nahradit. A přihlížíme-li k dopravním
přebytkům a daňovým výnosům
železnic, zvláště daně dopravní,
pak bylo by to bývalo lehké dáti železničním
zaměstnancům místo písemného
nebo ústního uznání peněžitou
odměnu odpovídající zvýšeným
výkonům. Vždyť člověk stranou
stojící, člověk do poměrů
železniční služby málo zasvěcený,
nebo nezasvěcenec, může si stěží
učiniti představu, jak ohromné požadavky
se nyní kladly na jednotlivé zaměstnance
a ještě stále kladou, zvláště
na vlakový personál, na personál lokomotiv
a personál posunovací, na výhybkáře,
kteří musí svým služebním
povinnostem dostáti skoro beze vší ochrany
před strašlivým počasím. Zvláště
těžká je služba topičů,
kteří musí na lokomotivě nejen dbáti
toho, aby vůz udrželi v chodu, nýbrž jsou
činěni spoluodpovědnými za případné
katastrofy a neštěstí v železniční
dopravě. Tito lidé nejsou s to nositi šatstvo
pro svou službu vhodné, i kdyby na to měli,
poněvadž by nemohli svým fysickým výkonům
dostáti. Topič musí často s lokomotivy
dolů a často, přes všecku zimu, propocen
lézti pod lokomotivu, ložiska mazati a pečovati,
aby nic nezamrzlo. Tyto obtížné výkony
těchto trpitelů nebyly náležitě
oceněny, jejich pracovní a služební
výkon byl podceňován a byli zařaděni
do třetí platové skupiny zaměstnanců.
Rovněž tak postupovala vláda při zařadění
posunovačů, kteří musí vykonávati
jednu z nejnebezpečnějších služeb,
při čemž rovněž jsou vydáni
všanc všem nepřízním počasí.
Nedostatečné platy, špatný postup, nepostačující
právní poměry atd. jsou údělem
výhybkářů, o nichž v poslední
době byla tak často řeč a v jichž
rukách spočívá zabrániti neštěstím.
Tito lidé byli zařaděni do čtvrté
platové skupiny personálu, do oné skupiny,
v níž jsou tak zvaní stabilisovaní dělníci.
Tak jsou oceňovány u československých
železnic - tkví to ovšem ve všeobecně
dnes zavládnuvším systému - služební
a pracovní výkony železničního
personálu. Jednou pravil nemocný pan ministerský
předseda Švehla, že tento nový
platový zákon přinese spravedlivé
poměry. Slyšeli jste, dámy a pánové,
jak tato spravedlnost dnes u železničních zaměstnanců
vypadá. Při tom musí tito lidé prováděti
služební a pracovní výkony, které
činí přes 20 ba 30 hodin. Při nepatrném
počtu personálu není možno zaříditi
včas přiměřenou směnu a není
možno v plném rozsahu souhlasiti s ospravedlněním,
které uvedl pan ministr železnic včera ve svém
exposé stran dopravních poruch. Jest správné,
že tato abnormální zima, obrovské mrazy,
mají nesmírně rušivý vliv na
železniční dopravu. Avšak to přec
netvoří hlavní příčiny.
Příčiny těžkých dopravních
poruch spočívají přec jen hlavně
v nedostatečném počtu personálu. Opětovně
jsem použil příležitosti, jak při
projednávání rozpočtu tak při
jiných příležitostech, abych poukázal,
jak je nedostatečný počet personálu
v železniční službě. Po provedení
všeobecné personální restrikce v letech
1925 a 1926 činil r. 1927 počet personálu
ještě 164.686 zaměstnanců. V roce 1928
činil počet personálu již jen 156.865
a pro rok 1929 jest preliminován systemisovaný počet
143.015 zaměstnanců. To jest proti 1928 zmenšení
počtu o 9333 zaměstnanců a proti roku 1927
dokonce pokles počtu personálu o 17.153 zaměstnanců.
Toto ohromné snížení počtu zaměstnanců
datuje se samo jen z posledních dvou let, tedy, jak již
řečeno, z doby po všeobecné restrikci
personálu r. 1925 a 1926 na základě restrikčního
zákona.
Nechci vás příliš obtěžovati
číslicemi, avšak bylo by zajímavé
ukázati na všeobecné stoupnutí dopravy,
stupňované výkony lokomotiv a všech
dopravních prostředků a také samozřejmě
s tím i lidí v železniční službě
zaměstnaných, poněvadž tím by
bylo teprve dobře zřejmo, kde sluší
hledati vlastní příčiny dopravních
poruch, zpoždění a částečně
i katastrof na železnicích. Pan ministr železnic
a odborníci železniční správy
mohli by dojista též věděti, že
dříve kdysi ve starém Rakousku, v zimní
době, ba již před příchodem zimy
byly postaveny ochranné ploty, plaňky na oněch
místech železničních tratí, o
nichž se ze zkušeností vědělo,
že tam jest van větru nejsilnější
a že tato místa jsou zvláště vystavena
sněhovým závějím. Takové
ochranné ploty dnes zbytečně hledáme,
nelze jich již nalézti. Takové plaňky
se již nestaví a také nevyrábějí.
Kdyby byly bývaly při nynějším
napadnutí sněhu a sněhových vánicích
takové ochranné ploty po ruce, pak by bylo naprosto
nedošlo k tomu, že za sněhu napadlého
do výše 25 až 30 cm - není to nic abnormálního
- zůstaly vlaky ve sněhu vězeti. Tomu by
se bývalo mohlo v každém případě
zabránit, kdyby dnes na železnicích nevládl
tento šílený úsporný systém.
Další příčina, že se lokomotivy
předčasně polámou a musí jíti
do správky, záleží také v tom,
že se vlaky bez ohledu na počasí zatěžují
pravidelně. Podle dřívějších
předpisů bylo zatížení trojího
druhu, podle temperatury. Při tak kruté zimě
musilo by zatížení vlaků býti
přiměřeně sníženo, aby
lokomotiva nebyla přetížena a aby se od ní
vzhledem na typ lokomotivy nepožadovalo více než
jest přípustno. Dnes je všecko jedno: Činí-li
normální zatížení vlaku 1000
tun, pak se jednoduše, ať již je 10 nebo 20 stupňů
zimy, toto zatížení na lokomotivu zavěsí;
samozřejmě musí se pak tato lokomotiva následkem
přetížení poškoditi. To stojí
peníze a vyřaďuje ovšem i lokomotivu na
určitý čas z provozu vůbec. Odtud
také pochází, že železniční
správa dnes není ani s to, aby vlakové soupravy
vytápěla podle předpisů napřed,
takže cestující musejí ve vlacích
mrznout. Tomu bylo by možno se vyhnouti. Další
okolností jest, že není v topírnách
personálu, který by byl speciálně
určen k obsluze lokomotiv. Kdyby byl v topírnách
pověřen touto úlohou přiměřený
počet lidí, pak by se nemohlo přiházeti,
že spojové hadice mezi tendrem a lokomotivou a kotelní
trubky, napájecí roura, zamrznou. (Výkřiky
posl. L. Wenzela.) Zamrznou-li takové roury, pak to
přirozeně vyžaduje 2 až 3 hodiny času,
aby roztály, a samozřejmě jestliže ona
lokomotiva, která má závadu, jest opět
přidělena některému vlaku, přijede
přirozeně k vlaku, který má táhnouti,
o 2 až 3 hodiny později. To jsou příčiny,
o kterých nemůže železniční
správa absolutně veřejnosti něco namluviti,
odvolávajíc se pouze na abnormální
mrazy a povětrnostní poměry dnes panující.
Čím častěji se konstatuje, že
hlavní příčina spočívá
ve dnešním úsporném systému,
který se provádí na celé čáře
a to na útraty nejubožejších a nejhůře
placených zaměstnanců, tím lépe.
Jest také ještě jedna okolnost, která
na dopravu rušivě působí a to jest,
že schází 10%ní personální
záloha. Dříve musila býti v každé
personální stanici 10%ní záloha za
onemocnělé zřízence a zřízence
na dovolené. Tato záloha chybí dnes následkem
úsporného systému a restrikce zaměstnanců
a činí-li dnes, jak pan ministr včera ve
svém exposé vyložil, počet nemocných
25 až 30%, pak se musí ovšem vlaky odvolati a
doprava zmenšiti, což by absolutně nebylo nutno,
kdyby bylo možno připraviti potřebné
náhrady. Také před rokem jsem použil
příležitosti, abych právě na
tuto okolnost poukázal, že 80% dopravních zřízenců
u železnice nemohlo použíti svých dovolených
na zotavenou. Toho příčina spočívá
rovněž v tom, že chybí 10% personální
zálohy. Není to nic nového, vždyť
železniční správa byla již na podzim
minulého roku nucena povolati lidi z restringovaných
a předčasně do výslužby poslaných
zaměstnanců, aby mohla zmoci silnou podzimní
dopravu. Hlavně byli vyzváni předčasně
restringovaní strojvůdcové; těmto
lidem byla nabídnuta smluvní mzda, nebylo však
řečeno, jak jest chráněn pro případ
úrazu nebo větší katastrofy, jestliže
se propůjčí ve výslužbě
ještě jednou k této těžké
a odpovědné službě. Jest zajisté
jasno, že to je hazardování životem a
zdravím cestujících a zbožím
po dráze dopravovaným, již také proto,
že i když zaměstnanec je sebe lépe zasvěcen
do traťových poměrů, kudy za aktivní
služby jezdíval, přece v těch dvou až
třech letech, co ze služby vystoupil, bylo mnoho nově
zavedeno, o čemž nemůže míti potuchy,
a i když jest nejsvědomitějším
člověkem, není to přece ještě
jisté, nedopustí-li se během výkonu
služby nějaké chyby. Ale takových lidí
se nepoužívalo na tratích, kde dříve
konali službu, nýbrž na tratích jiných,
jim naprosto neznámých. Že se tím nebezpečí
nadmíru zvětšuje a že musí dojíti
k nehodám, netřeba blíže vykládati.
Nedávno 19. ledna - o tom se veřejnost ničeho
nedověděla - byla ve Staré Pace odvrácena
veliká nehoda. Měl se tam křižovati
vlak z Liberce v 8 hodin ráno s vlakem z Pardubic. Vlak
z Liberce jel až k staniční přijímací
budově, zatím byl vlak z Pardubic zadržen na
trati u vjezdného návěští; nato
však bylo tomuto vlaku dáno znamení na volno,
avšak výhybka stála na tutéž kolej,
kde stál liberecký vlak. Jen tím, že
strojvůdci zpozorovali včas nebezpečí,
při čemž jeden snažil se všemožně
pardubický vlak zastaviti a strojvůdce libereckého
vlaku bezodkladně svůj vlak rychle řídil
nazpět, bylo zabráněno katastrofě,
která by měla nedohledné následky,
poněvadž tento vlak stál na mostě 30
m vysokém. Každý si může představiti,
jakého rozsahu by byla katastrofa nabyla, kdyby jí
byli oba strojvůdcové v poslední chvíli
nezabránili.
Vydávají se rozkazy ředitelstev, jak se má
personál chrániti proti chřipce. Radí
se jim, aby si vícekráte za den myli ruce, aby co
možná nevešli s ničím do styku,
co v sobě skrývá infekční nákazu.
Jak to mají však zaměstnanci dělat?
Takové úkazy nemohou nikterak plniti. Ve vnější
službě zaměstnaný není vůbec
s to, a v dopravní kanceláři zaměstnaný
není opět s to proto, poněvadž nemá
příležitosti k mytí. Vydávají
se nařízení, avšak nedávají
se předpoklady, aby bylo možno nařízení
plniti.
V poslední době odhodlali se konečně,
aby personálu v dopravní službě, vysazenému
veliké zimě, podávala se teplá polévka
a nápoje. Ve starém státě bylo tomu
tak již při zimě pod nulu, zde musí
však zima nejprve dosáhnouti 20 a více stupňů,
až se naše železniční správa
k takovým opatřením rozkývá.
Co pomohou však tyto polévky? Není to pořádná
polévka, poněvadž nutno ji připraviti
za levnou cenu, a zaměstnanci nemohou své tělo
polévkou přiměřeně zahřáti.
Chléb, káva, případně jiné
jídlo, které si železničář
béře v misce s sebou ve služební brašně,
zmrznou, on není s to jich požívati. Nemůže-li
svému tělu dodati dostatek tuku, nepomůže
čaj a nepomůže polévka. K tomu přichází,
že takový teplý nápoj smí se
podávati jednou za noc, a najde-li se přednosta,
který čistě z lidského soucitu jej
podává dvakrát, musí tak činiti
na vlastní útraty, neboť železniční
správa mu předepíše, aby, dá-li
ještě druhou dávku takové bídné
polévky podávati, zaplatil ji ze svého.
Na podzim byly rozdělovány tak zvané remunerace
za řepní kampaň a jiné přídavky
železničním zaměstnancům. Chci
několika slovy naznačiti, jak se nespravedlivě
postupovalo. Úředníci a zaměstnanci
- budiž jim to přáno - dostali tisíce
anebo sta korun, úředníci a zřízenci,
kteří s vlastní dopravní službou
nemají nic společného. Naproti tomu dalo
se oněm, kteří musí zmoci zvýšenou
dopravní službu, 120, 100, 80, ba dokonce 60 Kč,
a ti největší ubožáci, ti tak zvaní
smluvní dělníci, kteří musí
konati těžkou a odpovědnou službu při
mzdě 16, 18, 20 korun za každého počasí,
byli vůbec vyloučeni. Železniční
správa, lidé, kteří něco takového
nařizují, nemohou si učiniti o tom představu,
jaké pocity takové jednání vyvolá
u postižených zaměstnanců. Dva zaměstnanci
bydlí na př. v témže domě. Jeden
přinese 60 nebo 80 korun domů - doma jich ovšem
potřebují - druhý nepřinese ničeho,
doma je považován za méněcenného;
kalkuluje se, že snad nedostál svým povinnostem,
sice by byl musil přece také něco dostat.
Jaké pocity takové zacházení musí
u těchto lidí vyvolati, možno si lehce představiti.
Do nebe volající bezpráví se tropí
s těmito remuneracemi. Jsme zásadní odpůrci
takových remunerací, poněvadž se tím
vyvolávají nesváry a nespravedlnost.
Totéž se praktikovalo také před vánocemi
po prvé u tabákových dělníků.
Tabáková režie chtěla jim vypláceti
prémie, také ne všem, nýbrž pouze
části, aby se jen podporovala nespokojenost. Konečně
se ještě podařilo zákroku organisace
tabákových dělníků, aby se
při nejmenším každému zajistil
takový přídavek, který se přirozeně
dával rovněž v míře zcela nedostatečné.
V těchto přídavcích spočívá
systém, a poněvadž vyvolávají
jen nesváry a nespravedlnost, nutno je potírati
a zastávati stanovisko, že, chce-li se zaměstnancům
různých státních podniků něco
dáti, má se zlepšiti jich bídná
mzda a platy, aby se zabránilo nespravedlnosti. Tabáková
režie měla r. 1927 1321 milionů čistého
zisku. Není třeba blíže vysvětlovati,
jak by bylo lehce možným, aby z tohoto obrovského
čistého zisku byly ubohým tabákovým
dělníkům a dělnicím vypláceny
slušné mzdy a platy.
O zvýšených výkonech železničních
vozidel a personálu jsem již něco naznačil,
také jsem o tom podrobně promluvil v rozpočtové
rozpravě. Nemohu však ani při této příležitosti
opominouti, abych zase jednou nepromluvil o nespravedlivém
obsazování odpovědných míst
v tak zvaném zněmčeném území
- místa přednostů v tomto území
se neobsazují na základě kvalifikace a služebního
pořadí jednotlivých úředníků,
nýbrž s hledisk národnostních a politických.
V poslední době máme opět před
sebou případy takového postupu. Zaměstnanec
může býti sebe lépe kvalifikován,
jestliže padne se strany českých šovinistů
veto, takové místo nedostane. Mohu prokázati
případy, že byl dosazen na odpovědné
místo přednosty v pořadí o 13 let
mladší úředník než úředník
o místo se ucházející v pořadí
starší a dobře kvalifikovaný. Před
nedávnem zabývala se též "osmička"
vládních stran otázkou litického vlivu
na železniční správu. Mluvilo se tam
o tuze povznášejících věcech.
Zpráva veřejnosti odevzdaná praví
mezi jiným: "Při četných opatřeních
intervenovali v ministerstvu železnic politikové všech
stran, v nichž jest postižený organisován,
a železniční správa vidí se často
nucena, ustoupiti těmto intervencím, které
jsou mnohdy radikálního charakteru. V Č.
Velenicích byli propuštěni železničáři
Hohner, Pacher a Kascher, poněvadž byli obviňováni
z komunistické propagandy. V jich prospěch zakročilo
národně demokratické sdružení
železničářů a tvrdilo, že
jmenovaní z komunistické strany vystoupili a přidali
se k jejich organisaci. Nato intervenoval socialistický
poslanec Brodecký pro ně jako členy
železniční Unie a konečně komunistický
senátor Sochor."
Jak to však nyní přijde, že v takových
případech, jako u těchto tří
československých železničářů,
se intervenuje se tří stran? To pochází
z toho, že se dnes železniční zaměstnanci
vůbec organisují na třech stranách,
že také stranicky náleží třem
stranám, že se vyzbrojují třemi legitimacemi,
jen aby mohli svou existenci chrániti. My němečtí
sociální demokraté stojíme odjakživa
na stanovisku, aby politické vlivy byly z železnice,
z pošty a ze všech státních podniků
vyřaděny. Proč nedodá si železniční
správa, na to jsem se nynějšího pana
ministra železnic již častokráte ptal,
proč nedodá si železniční správa
tolik odvahy, aby prováděla obsazování
služebních míst a povyšování
jen na základě kvalifikace bez ohledu na politické
strany? Bude-li železniční správa pokračovati
tak dále jako dosud, pak musí býti přirozeně
všecko politicky zkorumpováno a oni úředníci,
pokud jest v ministerstvu železnic ještě několik
starých rakouských úředníků,
kteří by chtěli postupovati podle právních
zásad služební kvalifikace, to nevydrží,
hrají o svoji existenci, jak se také některým
přihodilo za ministrování Frankeho.
"Osmička" není, myslím, správným
místem, kde si ministr stěžuje na politické
vlivy. Pan ministr má si sám dodati odvahy a nepovoliti,
chtějí-li koaliční strany uplatňovati
svůj vliv na zadávání míst
u železnice. My bychom uvítali, kdyby byl tento neblahý
vliv koaličních stran na státní podniky
konečně vyřaděn.
Že propouštění a persekvování
německých zaměstnanců a dělníků
stále ještě pokračuje jako za dřívějších
všenárodních vlád, bylo již opětovně
vyličováno, přesto německé
strany nepostačí pokračovati v projevech,
že nastala jiná, lepší atmosféra,
že prý bude následovati dorozumění
a že prý němečtí dělníci
a němečtí zaměstnanci nejsou více
vysazeni dřívějším nebezpečím.
Stalo se to právě na podzim a kdyby byly nenastaly
nynější mrazové poměry, pak by
věc pravděpodobně pokračovala, právě
na podzim bylo propuštěno v Mor. Ostravě 50
německých železničních zaměstnanců,
v Bohumíně a Těšíně bylo
rovněž propuštěno určité
množství, všichni pouze proto, poněvadž
nenáleží buď k tak zvané státní
národnosti nebo k některé koalicí
hýčkané a krmené závodní
organisaci. Na jejich místě byly přivzaty
nové síly a dosazeny na velmi důležitá
a odpovědná místa, z čehož opět
vyplývá, že takoví lidé musí
přirozeně tvořiti nebezpečí
v železniční službě.