Američtí a říšskoněmečtí
průmyslníci, nejprvnější na světě,
rozumějí tomu velice dobře, že zvýšený
odbyt jest možný jen, má-li konsument kupní
sílu a dostane se mu zboží přiměřeně
cenného. Avšak u agrárníků jest
tomu zcela jinak. U nich jsou ideálem nízké
mzdy, dlouhá pracovní doba, žádná
sociální péče. Není divu, že
domácí zemědělství takového
arcizpátečnického založení a
vedení nemůže při nedostatku soudobých
opatření, jako družstevní výroby,
úpravy odbytu, vyřadění meziobchodu,
nikam dojíti. Bankrot agrární celní
politiky jest každému jasně zjevný.
O tom není pochybnosti. A byť byla cla na dobytek
a maso sebe vyšší, nemůže se produkci
dařiti bez vnitřní organisace, bez ohledu
na možnost odbytu, bez zvýšené možnosti
konsumu. Co zemědělec potřebuje a co bylo
již dříve konstatováno, jsou pevné,
produkci umožňující ceny v agrárních
kruzích mluví se častěji o této
nezbytnosti. "Dorfbote", hrající v zemědělství
určitou roli, mluvil o tom 13. ledna t. r. Jest jisto,
že nedá se jednoduše dosáhnouti ozdravění
zemědělství bez obsáhlé organisace
a bez zásahu státního. Rád bych chvalně
zdůraznil, že velkonákupní společnost
říšskoněmeckých konsumních
spolků, velmi silná a mocná hospodářská
organisace, dopracovala se tak daleko, že dnes uzavřela
se zemědělci dodávkové smlouvy na
delší dobu při pevných cenách
a tím dosáhla stabilisace cen dobytka a obilí.
Co se zde požaduje theoreticky, uskutečňuje
se již jinde prakticky sociálně demokratickými
praktiky a družstvy. Chceme toho i zde dosáhnouti.
Avšak zde nám schází partner, často
nedocházíme na druhé straně, o niž
jde, porozumění. Naše ideje však přes
to nacházejí v zemědělství
stále více přívrženců
a dbá se jich více než dříve.
Tak na př. požadavek stabilisace obilních cen
monopolem zahraničního obchodu s obilím.
Rakouská sociální demokracie pojala to před
3 lety do svého programu. Mluvili jsme v této sněmovně
také r. 1926 opětovně o tom, že obilní
ceny mohly by býti stabilisovány zřízením
státního monopolu zahraničního obchodu,
který by působil vyrovnání. Tehdy
však byla tato myšlenka zamítnuta německými
a českými agrárníky. Nyní se
však dožíváme, že tato myšlenka
byla převzata Landbundem v Německu a že ji
horlivě zastává. Čeho jsme se 1926
v tomto státě marně dožadovali, jest
tedy nyní říšskoněmeckými
agrárníky rovněž zastáváno.
Vyvodí z toho naši agrárníci důsledky?
Rád bych také připomenul, že rakouští
sociální demokrati žádali v Národní
radě před několika týdny zřízení
monopolu pro velkoobchod s cukrem. Co řekl na to ministr
zemědělství dr Buresch? Prohlásil,
že bude nutno rozhodnouti se pro to v zájmu pěstitelů
cukrovky, aby byl takový monopol pro velkoobchod s cukrem
v Rakousku zřízen, aby se paralysoval tlak agrární
krise v zemědělství, vzniklý tím,
že čeští agrárníci vyvážejí
cukr pod cenou. Tedy i měšťáčtí
politikové berou naše návrhy za své.
Chtěl bych tím dokázati, že myšlenka
obecně hospodářské kontroly trhů,
socialisace rozprodeje agrárních produktů
nabývá stále více obrysů a
forem. Jen bojem proti kartelům a jejich cenové
politice může se zemědělec na společné
cestě s organisovanými konsumenty dostati ku předu
a výše. Nesmí býti zpátečnický
a konservativní, nýbrž sociální
a pokrokový. Rád bych poukázal na to, co
psala rakouská agrární příručka,
vyšlá r. 1911, a to: "Agrarismus chce odstranění
kapitalistické organisace našeho národního
hospodářství jinou podstatně ideálnější
organisací, nesenou v pravdě sociálním
pojetím o právech a povinnostech a snažící
se o co možná harmonické rozvinutí všech
údů národa." To jest jasné a
rozumné. Nechť si to vezmou k srdci agrárníci
z r. 1929, poněvadž chtějí a dnes dělají
pravý opak toho, co bylo r. 1911 stanoveno v agrárním
programu. Dělají si to nyní velmi pohodlné,
jednoduché a lehké. Německý odbor
pražské zemědělské rady píše
ve své 31. zprávě za r. 1926 o chovu vepřů
toto: "Hlavní příčinou stlačení
cen jest velmi veliký dovoz porážkových
vepřů z ciziny, převážně
z Polska, Maďarska a Jugoslavie. Dokud tento dovoz nebude
omezen nebo na čas docela zastaven, nebude se moci zotaviti
náš dříve silně provozovaný
chov a výkrm vepřů." Ohlédneme-li
se však v této zprávě, co bylo učiněno
k řešení ostatních otázek, jež
souvisí se soustavnou produkcí a organisací
odbytu, pak se nám dostane pouze velmi neuspokojivého
vysvětlení.
Tu stojí vůči agrárnímu požadavku
agrárních cel, vůči zvýšení
cel na dovoz cizích vepřů, vepřového
masa atd. "Prager Presse", orgán ministerstva
zahraničí, přec na daleko kritičtějším
stanovisku. Dovolte, abych řekl toto. V čísle
z 29. ledna 1929 možno v úvodníku řečeného
listu "Otázka vepřového dobytka"
čísti tato příznačná
místa: "Nejbližším - podle nynější
mentality naší průmyslové a zemědělské
produkce - jest návrh na zvýšení cel
na vepřový dobytek. Zde však nás učí
skutečnosti, že to musí býti skutečně
cla prohibitivní, která by vyháněla
cenu vepřového masa do fantastické výše.
Neboť je-li polská vláda ještě
s to vybírati velmi značné vývozní
clo, pak jest dojista v Polsku produkce vepřů tak
levná, že může jednoduše přeskočiti
všecka uvažitelná cla. Velmi řízné
zvýšení celních sazeb u nás mělo
by tedy jen ten výsledek, že co do produkce vepřů
zůstane všecko při starém - neboť
my nemůžeme polskou láci dostihnouti našimi
dnešními výrobními podmínkami
- že pouze by měl fiskus z cel na vepře vyšší
příjem, a především, že
by bylo vepřové maso pro konsumenta zdraženo."
Toto tvrzení vládního orgánu zaslouží
dojista pozornosti. "Prager Presse" pak pokračuje:
"Následkem toho se jako doplněk myšlenky
propagovalo, aby byl přesně dodržován
nebo ještě zmenšen kontingent, který nebyl
následkem domácí potřeby praktikován.
To však ovšem není žádné východisko,
poněvadž při přesném dodržování
kontingentu musila by u nás bezpodmínečně
při vyšších cenách nastati nouze
o vepřové maso, při čemž by v
rukou meziobchodu zůstávaly ještě větší
zisky, aniž by to povzbudilo naši produkci vepřů,
nehledě k tomu, že kontingentování nebude
dojista brzy již možné, poněvadž
se nesrovnává s duchem mezinárodních
obchodních styků."
Mluvíme dnes opět o obchodních smlouvách,
o dodatkových protokolech. Rád bych se podíval
na situaci, kdyby sněmovna schválila návrhy
agrárníků na zvýšení dovozních
cel na vepře, rád bych viděl, jak bychom
pak zde stáli při vyjednávání
o mezinárodní obchodní smlouvy. Proto blouzní
"Prager Presse" o mírném zvýšení
cel za účelem vytvoření fondu k povznesení
produkce a pro státní zachycení mezizisků,
snad tedy o státním dovozním monopolu. "Tím
bychom se vyhnuli", míní "Prager Presse",
"nepříjemným obchodně politickým
konsekvencím, silnému zatížení
konsumentů s eventuálním poklesem konsumu,
který tak promptně nastal v cukerním průmyslu,
a ještě jiným nepříjemným
vedlejším zjevům a při tom bychom přec
obohatili naši zemědělskou produkci o důležité
odvětví, jež by mohlo tvořiti zvláště
pole působnosti malých a středních
rolníků."
Přistupuji k závěru. Nechť většina
udělá, čeho nemůže nechati: proti
nové agrární celní politice, jak se
zamýšlí, jež musí skončiti
s nejhoršími následky pro všeobecnost,
obracíme se co nejostřeji. V hodině dvanácté
varujeme parlament a vládu před experimenty, jež
by nemohly míti jiný následek než těžké
poškození národního hospodářství,
životní míry širokých vrstev, mezitím
i malorolníků a domkářů, jakož
i ohrožení mezinárodního dorozumění
národů. Chceme zemědělství
pomoci, nechť se vyšvihne, nechť nám dává,
čeho potřebujeme, avšak prostředky celními
se toho dosáhnouti nemůže a nikdy nedosáhne.
Musí se použíti zcela jiných prostředků,
jak jsem ukázal, a to ve spojení s organisovanými
konsumenty. Propagujme spolupráci dělnictva se zemědělstvím
v rozumném sociálním, pokrokovém smyslu.
Držme svorně dohromady na tomto hospodářském
poli, pak bude mnohé v tomto státě jiné
a lepší. (Potlesk poslanců něm. soc.
dem. strany dělnické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Śliwka. Dávám mu slovo.
Posl. Śliwka (polsky): Pánové!
Na denním pořadu dnešní schůze
poslanecké sněmovny jest mezi jinými přijetí
dvou dodatkových protokolů k obchodní smlouvě
československo-polské ze dne 25. dubna 1925, tudíž
krátké smlouvy o úpravě říční
hranice řeky Olše ve Slezsku. Obchodní smlouvy
uzavírané mezi Polskem a Československou
republikou jsou smlouvy veskrze protidělnické. Všechny
smlouvy uzavřené v poválečných
dobách mezi tak zvanými demokratickými státy,
ať to jsou obchodní nebo tajné vojenské
smlouvy, mají vynikající ráz imperialistický
s ukrytým výbojným úmyslem na adresu
třetí strany.
Pro nikoho není tajemstvím, že tyto dohody
a smlouvy, jakož i ty, na kterých se máme právě
usnésti a které máme odhlasovati, směřují
svým ostřím především
proti jedinému dělnickému státu, t.
j. SSSR.
Jde o úpravu sporných ještě otázek
hospodářských, politických a pohraničních
mezi buržoasními státy, aby se předešla
napříště jakákoliv nemilá
překvapení ve formě vzájemných
útoků a výbojů, jež by mohly
nejen oslabiti společný útok reakce proti
SSSR, ale také vůbec znemožniti jakoukoliv
ve velkých rysech zamýšlenou výbojnou
činnost proti sovětskému Rusku. [Další
věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 26. února 1929 podle §u 9. tit. m) jedn. řádu
vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz
str. 35 této těsnopisecké zprávy.]
Stanovisko komunistů k podobným kapitalistickým
podnikům jest jasné. Na přípravy vyzbrojující
se reakce odpovídá dělnická třída
celého světa pod vedením komunistické
internacionály zbrojením proletariátu a připravováním
ho k tomuto nevyhnutelnému boji, jenž konečně
rozhodne o osudu případně o zániku
buržoasní vládní soustavy a dá
nám novou soustavu sovětskou, vedenou požadavky
potřeb dělnické třídy.
Pánové! Ačkoliv fašisace politického
života a potlačování dělnické
třídy Československa pokračuje rychlým
krokem, to Polsko nyní jest státem, který
má zjevnou fašistickou formu vlády, fašistickou
diktaturu. Tato diktatura má způsobiti stabilisaci
kapitalistického hospodářství na útraty
proletariátu, vláda Pilsudského jest vládou
velkostatkářů a kapitalistů, která
útiskem a terorem ujařmuje pracující
masy v Polsku.
Tato vláda fašistické diktatury jako ochotný
nástroj imperialismu velkých států
imperialistických připravuje válku proti
SSSR. Polsko podle plánů imperialistů má
se státi útoční branou nepřátel
a jejich vojska proti vlasti mezinárodního proletariátu,
SSSR.
Než přejdu k ocenění a kritice česko-polské
smlouvy ležící před námi, musím
při této příležitosti vzpomenouti
několika slovy těžké rány, která
postihla dělnickou třídu Polska a Západní
Ukrajiny. Právě nyní, když na stole
sněmovního předsedy leží smlouva
poutající dělnický lid republiky Polské
stejně jako lid náš, těžká
rána postihla komunistickou stranu.
Před několika dny zemřel v hlavním
městě Československé republiky, v
Praze, daleko od své rodné ukrajinské země,
jeden z významných a obětavých vůdců
dělnického lidu dnešního Polska, sněmovní
poslanec polské strany komunistické, soudruh Josef
Skrzypa. Syn národa ukrajinského, nacházejícího
se nyní z milosti reakce v otroctví fašistické
vlády Pilsudského, měl od samého počátku
své politické práce co dělati s krvežíznivými
katy fašistické defensivy, která ho také
za jeho neohroženou a bezohlednou obranu polského
pracujícího lidu stíhala a pronásledovala,
nevyhýbající se žádnému
zločinu, provokaci a dokonce hrozbě a pokusu úplně
ho odstraniti se světa. Co nedokázala ruka mstivé
a mocné defensivy ve své zřejmé práci,
to vykonal nůž a revolver polského socialistického
fašisty.
Polští socialisté nemohouce se ani chrániti
ani udržeti proti drtivé kritice komunistů
a demaskování sociálně fašistické
zrádné práce protilidové PPS, obávají
se nyní každého slova komunistické kritiky
jako čert svěcené vody a užívají
vražedných prostředků, aby utlumili
přesvědčení a zdravé proudy
jítřící v hloubi pracujícího
lidu. PPS utvořila k válce s bezbrannými
dělnickými zástupy, které se odvážily
posuzovati její postup, zvláštní loupeživé
bojovné oddíly lupičů a odborných
zlodějů. PPS, důstojná sestra české
sociální demokracie a strany socialistické
v Československé republice vraždí své
politické protivníky, k čemuž jí
otevřeně a tajně pomáhá policie
a defensiva.
Obětí takového bojovného oddílu
stal se také poslanec soudruh Skrzypa. Jako poslanec do
sněmu byl na jistém shromáždění,
kde mluvil, úskočně vylákán
za shromáždění a tam do krve zbit a
tak zraněn, že z toho povstaly komplikace, které
byly příčinou konce jeho práce sice
krátké, ale již bohaté na výsledky
příznivé a významné pro pracující
třídu. Poněvadž ani když se léčil,
nebyl jist svým životem v Polsku, na nějž
číhala tlupa sociálně fašistických
banditů, musil utéci za hranice, aby zachránil
své otřesené zdraví. Byl zde v Praze
v nemocnici, kde, bohužel, dne 12. února t. r. zemřel
po operaci.
Dělnická třída Prahy důstojně
uctila jeho práci a památku. Tisícihlavé
zástupy vyprovázely ho na poslední místo
odpočinku. Bohužel, pražská policie ani
po smrti nezachovala se k jeho tělesné schránce
tak, jak se to sluší i pro buržoasii. Pražská
policie zřejmě chtíc se vyznamenati před
fašistou Pilsudskim a jeho konsulem v Praze, vrhla se při
pohřebním průvodu na účastníky
pohřbu, šlapajíc po přítomných
a bijíc je pažbami.
Došlo k tomu, že mezi jinými byla také
těžce ztýrána na těle vlastní
manželka soudruha posl. Skrzypy, kterou brutální
policejní pochop odloučil od průvodu a rakve
toho tragicky zemřelého muže, vystrčil
ji na chodník a vůbec jí nedovolil provázeti
manžela na jeho poslední cestě. (Výkřiky
na levici.)
Soudruh posl. Haken a jiní musili se zase odebrati
do žaláře. Tak pražská policie
potvrdila před světem, že v ničem není
pozadu za rumunskou a polskou soldateskou. Dokonce zarmoucené
manželce nedovolila jíti za rakví jejího
zemřelého manžela. To jest zřejmá
ironie a výsměch demokracii a těm podobným
frázím. Komunistická strana a proletariát
Československa řádně uctil památku
zemřelého soudruha Skrzypy a my uctěme ho
povstáním (poslanci komunistické strany
Československa povstávají) a ujisťme
ho, že toto uctění jeho památky nalezne
ohlas nejen v Československu, nýbrž také
v Polsku a Západní Ukrajině.
V panickém strachu před rozhodným vypořádáním,
které reakce cítí, hledí vláda
Československé republiky již nyní připraviti
půdu budoucím nevyhnutelným bojům
s dělnickou třídou a jejím vůdcem,
stranou komunistickou. Cestou fašisace se rychle provádí
stabilisace hospodářského a politického
života v republice. Hlavní protivníky a překážky
v tomto úsilí o stabilisaci vidí buržoasie
ve straně komunistické. Proto také proti
ní se obracejí její vzteklé útoky.
S pomocí státního aparátu, s pomocí
ochotných k službám sociálních
demokratů, s pomocí soudů a vězení
chce nás reakce zmařiti a - jak se naivně
domýšlí - zničiti.
Zvláště v našem průmyslovém
ostravsko-slezském kraji pojímá všechny
naše protivníky pravé šílenství
a záchvat vztekliny. Proti očekávání
našich nepřátel dopadly ve Slezsku loňské
volby do země a do okresů velmi dobře. Český
a polský dělník s nadšením šel
k volebnímu osudí a hlasoval pro komunistickou stranu
Československa, a manifestoval takto svou oddanost k idei
komunismu a mezinárodní solidarity. Komunistická
strana nejen že udržela své postavení
z r. 1925 v těch slezských okresích, nýbrž,
což znamená ještě více, získala
nové hlasy od zděšeného tábora
polské a české pravice.
Vládní činitelé dělali vše,
jen aby nepřipustili vzrůst komunismu a aby pomohli
reakci. Okresní hejtmani tvořili dokonce nové
strany, jen aby pochod komunistické strany Československa
byl zadržen. Ba co více! V nedostatku autorit schopných
provozovati vládní politiku, pozvalo hejtmanství
zvlášť z Polska bývalého klerikálního
poslance do varšavského sněmu, Jungu, jemuž
bez nesnází bylo uděleno československé
státní občanství a bylo nabídnuto
utvoření nové klerikální strany
- zdánlivě samostatné - ve skutečnosti
však veskrze vládní strany, která zaprodává
slezský lid, což se děje pod pláštíkem
klerikalismu s činnou a s otevřenou pomocí
vlády. Za provozováni vládní politiky
podle doporučování hejtmanských náčelníků
dostal pan Junga z vládní milosti sinekuru ve formě
členství zemského sněmu v Brně,
kde pokračuje ve zhoubné práci svého
společníka dr Wolfa v Praze. Odměna
jim neunikla, poněvadž solidně bojují
proti komunismu. Pravda, pro nás jest to užitečně
a demaskuje to klerikální zrádce.
Vrcholem protikomunistického boje jest [Další
slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 26. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn.
řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. Viz str. 35 této těsnopisecké
zprávy.] Prosím, křiklavým příkladem
třídní tuposti a zločinnosti v pojmech
samé buržoasní justice jest do nebes volající
o pomstu fakt bezprávného zatčení
tajemníka Bedřicha Krause v Třinci ve Slezsku.
Ačkoliv nebyl obeslán k soudu a nebyl úředně
vyrozuměn o rozsudku, přišel k němu
četník a odvedl ho do vězení, přes
to, že jeho matka v této době ležela na
smrtelném loži a hned potom skonala; jistě
smrt ubohé upracované matky nastala z lítosti
a žalu, jakož i z rozčilení nad tak brutálním
jednáním četnictva.
Mám zde dopis samotného soudruha Krause, jejž
zde přečtu, poněvadž informace tohoto
druhu uveřejněné v novinách jsou hned
zabavovány, jak se to stalo s naším časopisem
"Glos Robotniczy" v Moravské Ostravě.
Soudruh Kraus mezi jiným píše (čte):
"Přišel ke mně v pátek dne 19.
října 1928 v 6 hodin ráno četník
a dal mi tištěný lístek od krajského
soudu v Moravské Ostravě, na němž bylo
napsáno, že poněvadž jsem nenastoupil
14denního trestu vězení, ač jsem byl
obeslán, má mne četnictvo odvésti
do vězení. Ovšem, že jsem se velice divil,
poněvadž jsem nedostal žádné obsílky,
abych nastoupil trest, ani jsem nevěděl o žádném
14denním trestu vězení."
"Ve vězení v Moravské Ostravě
jsem žádal, abych byl předveden před
soudce pana Bělohlávka, jenž byl právě
na tom lístku podepsán. Tento soudce nedal mi však
žádného vysvětlení, omlouvaje
se nedostatkem času. Následujícího
dne byl jsem odveden do okresního vězení
ve Slezské Ostravě, a tak jsem seděl nevěda
vůbec proč. Teprve dne 23. října dodal
mi dozorce zdejšího vězení rozsudek
na trest 14denního vězení, což potvrzuje
datum, napsané na lístku, jejž jsem musil podepsati,
že jsem rozsudek obdržel. Tedy po pěti dnech
vězení byl mi teprve doručen rozsudek."
"Pro postup neshodující se s předpisy
trestního zákona nemohl jsem užíti práva,
podle něhož jsem mohl podati žádost, aby
nastoupení trestu bylo odloženo, přes to, že
mám k tomu ospravedlňující důvody,
a to, že moje matka jest na smrt nemocná a já
sám citelně trpím neurasthenií a reumatismem."
"Když jsem žádal, aby jiný můj
čtyřměsíční trest byl
odložen, ve kteréžto věci zakročil
senátor soudr. Herrlinger, státní zastupitelství
mi oznámilo, že 14denní trest vězení
jest spojen s trestem čtyřměsíčním
a že se proto nyní, když jsem již ve vězení,
nemohu domáhati odložení trestu, leda jen přerušení,
co se však nedělá. Kdybych dostal výzvu,
abych nastoupil trest vězení, musil bych vlastnoručně
potvrditi, že jsem tuto výzvu dostal. To ví
také soudce a tím se má říditi."
A tak musil soudruh Kraus bez zřetele na to, že protestoval
proti tomuto postupu příčícímu
se platným předpisům, zůstati ve vězení
a sedí tam dosud.
Druhou rovněž křiklavou a hanebnou věcí
dokonce s hlediska buržoasní justice jest vláčení
soudruha Josefa Petra po vězeních v Moravské
Ostravě, kde poslanec suverenní sněmovny
Československé republiky jest nucen seděti
v kobkách určených pro kriminální
zločince, při čemž nedostatečné
topení a živení má rovněž
svůj význam.
President krajského soudu nepropůjčil dosud
soudruhovi posl. Petrovi práva čísti knížky
a literaturu, jak se to bez těžkostí dovolovalo
každému politickému vězni za bývalého
Rakouska.
Československý poslanec, mající mandát
a důvěru 60.000 lidí, sedí ve vězení.
Připojíme-li k tomu ještě obraz censury
a počet zabavení komunistických časopisů,
dostaneme obraz nestydaté a neskrývané fašistické
praxe a metody, které se nyní již otevřeně
užívá v Československé republice.
Zabavování třídních časopisů
na Ostravsku jest nejen důkazem třídní
nenávisti buržoasie [Další slova byla
usnesením předsednictva posl. sněmovny ze
dne 26. února 1929 podle §u 9, lit. m) jedn.
řádu vyloučena z těsnopisecké
zprávy. Viz str. 35 této těsnopisecké
zprávy.), kteří konfiskují nejen
kritiku vlády a úřadů, nýbrž
i kritiku sociálních demokratů.
A přece to nic nepomáhá. Lid nechce jíti
a nepůjde cestou podlízavosti a dohody, cestou hanby
a prodeje své existence na milost a nemilost kapitálu
a jeho služebníků. Nepůjde proto, poněvadž
pozoruje hanebnou práci jak vlády, tak též
i jejích pomocníků, polských přívrženců
dohody a reakce.
Politika vlády k pracujícímu lidu ve Slezsku
vždy byla a jest politikou hospodářského
vykořisťování, politického násilí
a odnárodňování, které se dohání
až k nejzazší mezi. V tom znásilňování
práva pracujícího lidu pomáhá
vládním satrapům polská reakce. Ve
známé a již proslavené reformě
veřejné správy, která dala Slezsko
na milost a nemilost byrokracii brněnské zemské
správy, spáchaly polské strany a zvláště
tábor dr Wolfa a PSPR nejhanebnější
zradu, která jest vůbec možná.
Když komunistická strana vyzvala všechen lid
a strany v Těšínském Slezsku ke společnému
protestu, tenkrát posl. dr Wolf v souhlase s politickým
úřadem rozhodně zakázal svým
lidem jakkoli se účastniti našich protestů
proti připojení Slezska k Moravě. Tenkrát
se na poradu komunistické strany Československa
nedostavila Wolfova klika ani PSPR, poněvadž
již tajně slíbila vládním činitelům,
že proti připojení Slezska k Moravě
nic nepodnikne. Pro zaslepení lidu, který se přece
domáhal boje proti reformě veřejné
správy a proti připojení Slezska k Moravě,
byla zahájena podpisová akce proti připojení
a reformě veřejné správy, při
čemž dr Wolf a Jas slíbili odevzdati
to ministerstvu vnitra. Ale byl to jen pouhý podvod, aby
živelný protest lidu byl sveden na bezcestí
a aby se vládě umožnilo provésti svou.
A stala se neočekávaná věc. Ty tisíce
podpisů, které dr Wolf měl odevzdati
ministerstvu, nebyly odevzdány v příhodný
čas vůbec nikde. Zjistil jsem osobně na místě
v ministerstvech, že podnik lidovců s podpisy byl
a jest ohromným klamem a chvástáním.
Podpisy zde nejsou, ztratily se. Nebyly zde ani tenkrát,
když byly potřebné, to znamená než
zákon nabyl působnosti. Slezský lid dosud
naivně věří, že podpisy byly
odevzdány, že dr Wolf učinil svou povinnost,
ale ve skutečnosti lid byl hanebně doběhnut
a oklamán.
Stejně pokrytecky jedná druhá stráž
reakce ve Slezsku v osobě PSPR, jejíž vůdcové
v době boje, když šlo o reformu veřejné
správy, seděli doma a nenašli ani slova protestu,
a nyní, když zákon již působí,
protestují proti reformě v okresních zastupitelstvech,
čemu se i sami reakcionáři srdečně
smáli. Což se domnívají, že polský
dělník jest tak hloupý, že zastoupení
většiny jmenovaných nic v této věci
nedělá nebo se neodváží udělati?
Což chtějí, aby okresní hejtmani také
s nimi protestovali? Ve Slezsku za tohoto panování
útlaku a bezohledného bezpráví nebude
nikdy klidu ani té konsolidace, o které sní
vládní straníci společně se
sociálními fašisty a polským duchovenstvem.
A tato česko-polská smlouva, která chce jaksi
zkonsolidovati a vyrovnati rozdíl mezi jedním a
druhým státem, vyrovnává vlastně
a uspokojuje jen bohaté vrstvy. Dodatkové protokoly
ke smlouvě mluví o umožnění vývozu
jistých výrobků do Polska a naopak. Kapitalisté
chtějí se mezi sebou dohodnouti, aby měli
volné ruce k boji s komunismem.
Zatím co tyto smlouvy vyřizují ovšem
pochybným způsobem zájmy kapitalistů
zúčastněných států,
lid pracující a selský zůstává
předmětem hanby a vykořisťování
obou skupin.
Není tam ve smlouvě ani slova o nejdůležitějších
bolestech zdejšího lidu, není tam ani slova
o úpravě palčivé bolesti státní
příslušnosti desítitisíců
polských dělníků, kteří
se přes jednu noc stali najednou cizozemci ve své
vlastní zemi, v níž žijí a pracují
od narození. Ratifikované již smlouvy týkající
se těchto věcí, podle kterých ohromný
počet těchto zanedbávaných helotů
měl dostati právo státní příslušnosti
ipso jure, jsou vykládány tak sofisticky a formalisticky,
že ani desetina oprávněných ještě
tohoto práva nedostala. Naopak tisíce lidí
dostává své žádosti odmítavě
vyřízené bez udání důvodu.
Ohromné šikanování, odpírání
jeho práva a trápení úřady
ubohého slezského lidu jest bezmezné. Rozhořčení
na toto bezpráví jest ohromné. Vláda
to dělá vědomě. A polské strany
podporující vládu mají odpovědnost
za to, poněvadž bez jejich vědomí se
to neděje.
Desítitisíce polských dělníků
potulují se po Československé republice bez
práva státní příslušnosti,
vláda polská se k nim nehlásí a nechce
vůbec tuto věc upraviti. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.) Polská
vláda nemá pro tyto oběti války, polské
dělníky žádného uznání,
protože to jsou chudí proletáři. O ně
se konsuláty polské nestarají.
Polské konsuláty pořádají s
polskými členy dohodových stran a sociálními
fašisty, jakož i s policejními řediteli
hostiny a pitky a zakládají česko-polské
komitéty, a ubozí dělníci mohou žebrati
o milost v cizině. Právě takové bezprávné
občany potřebuje každá buržoasní
banda, aby měla velký zástup stávkokazů.
Tato smlouva stará se o velké průmyslové
výrobce, ale vláda neměla ještě
času vyříditi - podle přání
zúčastněných obyvatelů slezských
- palčivou otázku vkladů na polské
straně v polských bankách a těšínské
spořitelně. Československá vláda
neměla ještě dosud času vyříditi
tyto věci tak, aby lid byl přiměřeně
spokojen. Zatímní vyřízení
úhradou těchto nároků 30 Kč
za 100 polských marek není dostatečné,
takže dokonce sami přívrženci z lidu československého
musí protestovati, protestují ovšem tak, jako
ten, kdo zatíná pěstě, ale v kapse.
Dokonce i národní socialisté musili podati
interpelaci, při čemž zřejmě
šlo jim jen o jejich zájmy a nikoliv o to,
aby podílníci, polský dělník
a rolník, obdrželi své vklady. Již 9 let
uplynulo od té doby, kdy bylo rozděleno Slezsko
a slíbeno, že vklady budou rychle a uspokojivě
vyřízeny, ale naděje drobných podílníků
se nesplnily. Sta chudých dělníků
a rolníků většinou z těšínského
okolí nemůže se dočkati prospěšného
zvalorisování těchto vkladů, odpovídajícího
hodnotě uložených peněz. Naopak se proslýchá,
že milionové vklady kapitalistů toho druhu
jako hrabě Larisch jsou již podle jeho přání
vyřízeny. Kdyby ve Slezsku vládla spravedlnost,
byla by tato drobná věc již dávno vyřízena.