Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Sám pan dr Viškovský, mluvčí strany agrární, včera zle si stěžoval v soc. politickém výboru do lichvy se stavebními pozemky a myslím, že měl v úmyslu činiti nás za to odpovědnými, že prý jsme tuto ožehavou otázku neřešili již dávno v té době, kdy také strana československých nár. socialistů a sociální demokracie byly ve vládní většině a spolupracovaly na bytových zákonech. Pan dr Viškovský však zapomněl na jednu skutečnost, že jsme to byli právě my, kteří jsme poukazovali na nemožné a neudržitelné poměry právě v tomto oboru, že jsme žádali velmi naléhavě, aby zákonem o stavebním ruchu znemožněna byla jakákoli lichva se stavebními pozemky, že jsme žádali, aby zákonem stanoveny byly směrné ceny, aby tyto nezdravé, nepěkné, národnímu hospodářství škodu působící zjevy nebyly více možné. Byly to právě ony strany, které nyní po několika letech samy uznávají těžké poměry, které zabránily nám uskutečnění tohoto velice nutného opatření zákonného.

Slavná sněmovno! Není také naprosto žádného důvodu, aby byly tak enormně zdražovány některé veledůležité stavební hmoty. Kdo zná poměry lesnického dělnictva a dělnictva zaměstnaného na pilách, přisvědčí mně, že již od r. 1919 nezaznamenáváme toho nejmenšího zvýšení mezd tohoto dělnictva. Přes to za poslední 3 léta zdraženo bylo stavební dříví o celých 30 až 40%. Vážení pánové! Nenalézáme pro to naprosto žádného důvodu a také nedovedeme pochopiti, že k této smutné skutečnosti máme tolik blahovolnosti a že se nesnažíme najíti prostředky, kterými bychom naučili nesvědomité obchodníky dřívím slušnosti. (Tak jest!)

Pokud se týče stavebních hmot jiných, cementu, cihel a jiného stavebního materiálu. myslím, že ani zde není příčiny, aby tyto důležité stavební prostředky musely býti zdražovány. Také stavebnímu dělnictvu v cihelnách a cementárnách nebyly v poslední době upraveny platy ani v nejmenším. To znamená, že ani zde není důvodu pro zvyšování cen, zejména nejsou-li zvýšeny také výrobní náklady výrobců stavebních hmot. (Hlasy: Při tom je výborná konjunktura!) Ano, právě pro tuto výbornou konjunkturu se domnívám, že páni zvykli přeháněti ceny tak přemrštěným způsobem.

Domnívám se, vážení pánové, že také stavitelé mají na těchto neblahých skutečnostech a zjevech lví podíl, že se nesnaží spokojiti se normálním ziskem předválečným a že také oni nesvědomitým způsobem z velké části přispívají ke zdražování stavebních nákladů.

Slavná sněmovno! Také snižování státní podpory přispělo lvím podílem ke zdražení nájemného v novostavbách. Zákony o stavebním ruchu vyvíjelo se podporování staveb státem tím způsobem, že v letech 1920, 1921 a 1922 stát podporoval družstva a obce. Poskytoval t. zv. garancii až do 80% stavebního nákladu tím způsobem, že garantovanou částku sám úrokoval a splácel annuity, takže obec nebo družstvo potřebovalo vlastních prostředků pouze 20%. Jak později ukáži, měly tyto poměry pronikavý vliv na výši nájemného v těchto budovách, stavěných na základě těchto zákonů.

R. 1923 snížila již vláda stavební garancii na 70%, r. 1924 konečně na 45%. Od r. 1926 sice zaručuje stát peněžnímu ústavu, který půjčuje stavebníku, ať již je to obec, družstvo nebo soukromý jednotlivec, výrobní náklady do 40%, ale tato garancie není již toho druhu, jako byla v letech minulých. Už i tuto částku musí stavebník sám úrokovati a sám také spláceti annuitami.

Důsledky toho jsou ty, že máme nyní v budovách, které byly stavěny na základě těchto stavebních zákonů, čtverý druh nájemníků. Nájemníci, kteří bydlí v budovách stavěných v prvních čtyřech letech a kde na základě toho čisté nájemné bylo upraveno pouze z oné částky, kterou muselo družstvo nebo obec platiti ze svého, bydlí nepoměrně laciněji než nájemníci, kteří bydlí v budovách později stavěných.

Jak vypadá nájemné v těchto budovách? V budovách stavěných na základě zákonů z let 1919 až 1923 pohybuje se nájemné z jedné místnosti obytné - počítá se v to samozřejmě také kuchyň - okrouhle 600 Kč. R. 1924, kdy už stát neposkytuje garancii tak pronikavou jako v letech minulých, totiž pouhých 45%, zvýšeno už bylo nájemné na jednu obytnou místnost na 928 Kč a potom v letech pozdějších, 1925 až do roku loňského, už rapidním způsobem zaznamenáváme zvyšování nájemného, takže nájemník, který bydlí v domě, stavěném na základě zákona o stavebním ruchu r. 1925, platí z jedné obytné místnosti 1470 Kč (Slyšte!), r. 1926 1928 Kč, r. 1927 už 2262 Kč a konečně r. 1928 již 2382 Kč.

Vedle této horentní částky musí složiti každý nájemník, který se hlásí o podobný byt, tak zvanou záruku na jednu obytnou místnost v částce 7800 Kč, takže spočítáme-li úroky také z tohoto vkladu, přijde takovému nájemníku jedna obytná místnost na 2850 Kč. (Slyšte!)

Vážení pánové! To znamená, že takový nebožák, který je nucen ucházeti se o byt v těchto novostavbách, platí měsíčně 712 Kč z dvoupokojového bytu s kuchyní a příslušenstvím.

Vážení pánové a dámy! Je-li toto přizpůsobeno výdělkovým poměrům dělnictva, státního a veřejného zaměstnanectva a také malého živnostnictva a obchodnictva, o tom nechť uvažuje každý sám a přijde k závěru, že tyto poměry na bytovém trhu jsou prostě neudržitelné.

Slavná sněmovno! Také daňové úlevy, které poskytuje stát stavebníkům, přispívají, řekl bych, k vytvoření chaosu ve stavební a bytové otázce. Nedovedeme dobře pochopiti, z jakých důvodů, když jsme prodlužovali loňského roku zákon o stavebním ruchu, byly sníženy daňové úlevy o 10 roků. Z jakých důvodů? (Tak jest!) Od té doby, kdy jsme se usnášeli na posledním zákoně, kdy jsme obcím a družstvům poskytovali 35 roků daňové úlevy, nezměnilo se naprosto nic ku prospěchu stavebníkovu, spíše naopak. Od té doby byly zdraženy stavební hmoty a když ještě stát potom upírá tomu stavebníku, který staví za daleko těžších podmínek, ony výhody, které poskytoval stavebníku, který stavěl za podmínek snesitelnějších, znovu zdražuje, napomáhá k enormnímu zdražování činží v těchto stavbách z toho důvodu, poněvadž ať družstva nebo obec musí počítati s rychlejším úmorem stavebního nákladu, poněvadž jeho výhody daňové jsou daleko kratší nežli těch družstev, která stavěla podle zákona starého. (Výborně!) Tedy tato okolnost velice přispěla k tomu, že se ocitáme v těchto strašlivých poměrech.

Když uvážíme všechny tyto skutečnosti, nemůžeme potom dobře pochopiti, jak je možno, aby se volalo po vyrovnávání nájemného, a to po vyrovnávání nájemného směrem nahoru. (Tak jest!) Co to znamená vyrovnávati nájemné směrem nahoru? Znamená, aby nájemné v oněch budovách, které se stavěly na základě zákona o stavebním ruchu r. 1919 až r. 1925, bylo zvýšeno tím, aby stát na základě regresního práva vybíral od obcí, družstev a jednotlivců určité obnosy, čímž by přinutil obce, družstva nebo jednotlivce zvýšiti nájemné na úroveň nájemného v budovách, které se stavěly r. 1927 a 1928. Vyrovnati nájemné znamená vyrovnati také nájemné ve starých budovách přibližně na tuto úroveň. Tedy, vážení pánové, to by znamenalo, že bychom pracovali k tomu, aby u jedné obytné místnosti bez rozdílu, zdali je to v budově staré nebo nové, pohybovalo se nájemné kolem 600 Kč měsíčně, tedy způsob, který se naprosto do daných poměrů nehodí.

Když mluvíme o těchto velice důležitých otázkách, myslím, že bude na místě, když si připomeneme, jakým způsobem aneb jak účinkovala některá ustanovení zákona o ochraně nájemníků na poměry bytové a zejména na sociální postavení nájemníků. Když jsme projednávali zákon o ochraně nájemníků, vždycky jsme upozorňovali na nemožné ustanovení §u 14 tohoto zákona. Ovšem, některá ustanovení §u 31 jsou ještě daleko horší. O tom se později zmíním. § 14 zákona o ochraně nájemníků dovoluje uzavírání t. zv. dobrovolných smluv.

Vážení pánové! Dobrovolná smlouva může býti uzavřena mezi dvěma rovnocennými činiteli (Tak jest!), mezi dvěma činiteli, kteří mají stejné výhody a stejní nevýhody, uzavrou-li nebo neuzavrou-li příslušnou smlouvu. (Výborně!) Je-li nájemník těžkými bytovými poměry donucen přijmouti ve smlouvě podmínky sebe krutější, jen aby byt obdržel, pak nemůžeme mluviti o žádné svobodné smlouvě, tu jest vykonáván teror s jedné strany, a to se strany silnějšího na stranu slabšího. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

§ 14 nám zavedl do bytových poměrů tyto zjevy: Tam, kde byli nájemníci, kteří chtěli si udržeti na delší dobu byt nebo provozovnu a kteří v důsledcích toho přivolili k uzavření smlouvy, bylo vymáháno nájemné až 3, 4, 5násobné jako r. 1914. To je jistě zjev velmi nezdravý a vyvolal velké roztrpčení a myslím, že také vykonal určité poslání, které vykonati měl, totiž přivésti zákon o ochraně nájemníků ad absurdum. (Tak jest!) Je prostě nemyslitelno, aby v jednom a témže domě byly dva nebo tři druhy nájemníků: nájemníci, kteří bydlí v domě od počátku existence tohoto zákona a platí nájemné zvýšené pouze o tolik, kolik povoluje zákon od §u 8 do §u 12, a nájemníci, kteří, donuceni byvše uzavříti t. zv. svobodnou smlouvu, platí troj nebo čtyřnásobek toho, co platí nájemníci prví. To znamená vyvolávání svárů jednak mezi nájemníky a majitelem domu, jednak mezi nájemníky samotnými, a to, myslím, bylo pravým účelem tohoto čertova kopýtka, které bylo zařazeno do §u 14 zákona o ochraně nájemníků.

Daleko horší ustanovení je v §u 31, kde se praví pod č. 4, že zákon se nevztahuje na byty skládající se mimo kuchyni a obytný pokoj pro služku ze tří nebo více obytných místností, které byly pronajaty po 1. květnu 1924 novému nájemníkovi, jde-li o byty a místnosti, které se po vyhlášení tohoto zákona pronajímají novému nájemníkovi nebo podnájemníkovi. Co z toho vyplývá? Že všechny uvolněné byty, obchodní místnosti a provozovny, které se po této lhůtě uprázdnily, jsou naprosto vyřaděny ze zákona o ochraně nájemníků, a důsledek toho je, že dnes nejenom nájemníci, nýbrž v prvé řadě malí živnostníci a obchodníci těžce pociťují krutost tohoto ustanovení §u 31.

Slavná sněmovno! Když se projednával tento návrh, velmi jsme varovali před důsledky tohoto ustanovení §u 31 a divíme se, že to byli právě zástupcové strany živnostenské, kteří neměli tolik porozumění pro potřeby malého živnostníka a obchodníka, aby ho byli chránili proti tomuto strašnému útoku, jakému je vydán tímto ustanovením §u 31. Dnes je řada případů, kdy uprázdněné místnosti obytné nebo obchodní a provozovny nedostanou se poctivému českému obchodníku a živnostníku, poněvadž jeho hospodářské poměry mu nedovolují, aby vyplnil nezřízené podmínky, které mu diktuje majitel domu, a vidíme, že zase nastávají poměry, kdy obchodu zmocňují se bohatí lidé, kteří často nejsou vyučenými živnostníky a obchodníky a obchodují jedině proto, poněvadž mají dostatek finančních prostředků. Myslím si, že toto, pro co hlasovala tehdy strana středostavovských živnostníků, neznamenalo pro živnostnictvo žádný záslužný čin, a živnostnictvo by mělo náležitým způsobem upozorniti své pány zástupce v této poslanecké sněmovně, že nekonají náležitě své povinnosti, poněvadž nehájí hospodářské zájmy malého českého živnostníka a obchodníka. (Výborně!)

Ve výboru soc.-politickém byli také pánové, kteří si stěžovali na udržování zastaralých zbytků vázaného hospodářství poválečného a tvrdili, že by bylo nutno, aby rychlým způsobem tento poslední zbytek vázaného hospodářství byl likvidován. Slavná sněmovno, nevím, jakým způsobem pánové z vládní většiny chtějí likvidovati tento zákon, zdali našli již formu, jakou by se tento zákon dal likvidovati, aniž by byly přivoděny chaotické poměry do našeho národohospodářského života, zdali ti pánové našli již prostředek, jak umožniti chudákům, kteří jsou odkázáni na svůj denní, týdenní nebo měsíční plat, platiti tak horentní nájemné, jaké by musilo bezpodmínečně býti stanoveno v případě, kdyby tento zákon byl likvidován. My ovšem hájíme naprosto jiné zásady. Tvrdíme, že zákony tyto mohou býti likvidovány pouze tehdy, až jednak na bytovém trhu bude naprostý dostatek bytů, provozoven a obchodních místností a až hospodářské a sociální poměry obyvatelstva tohoto státu tomu dovolí, aby mohlo platiti nájemné, které si budou páni majitelé domů diktovati. Dokud nebude dosaženo těchto poměrů, tvrdím se vší určitostí, že by bylo zločinem rušiti zákon, na jehož existenci závisí obrovská většina obyvatel tohoto státu.

Říká se, že prý je to něco proti právnímu názoru o svobodě občanské, když prý stát majiteli určitého majetku překáží volně disponovati s ním, že prý to nedovedou pochopiti, jak je to možné v právním státě, kde má býti naprostá volnost občanů. Vážení pánové a dámy, já bych si to dovolil srovnati s jednou věcí. Kdybychom naprostou volnost občanů měli hájiti do všech důsledků, pak bychom nedovedli dobře pochopiti, proč stát nutí rodiče, aby své děti posílali do školy, proč stát nutí, když jinoch dospěl 20. roku, aby konal vojenskou službu pro stát, proč policejní orgány omezují volnost člověka na ulici nebo ve veřejných místnostech, když jednání jeho vypadá z rámce slušného společenského chování. Má-li zde a musí-li míti stát právo - proto máme organisaci státní správy - aby zde byl pořádek, pak také stát má právo a nejen právo, nýbrž povinnost omezovati šíření lichvy, a to nejen lichvy s poživatinami, nýbrž také lichvy bytové. Stát je povinen, aby zde vzal v ochranu hospodářsky slabého proti hospodářsky silnějšímu. Myslím, že tímto zákonem právní stanovisko nikoho nemůže býti dotčeno, a že stát má nejen právo, nýbrž i povinnost tímto způsobem otázku bytovou řešiti do té doby, pokud, jak jsme již několikráte zdůraznili, nebudou zde k tomu dány předpoklady, aby tyto zákony byly likvidovány.

Z toho, co jsem zde uvedl, je patrno, že otázka bytová nedá se tak lehkomyslně řešiti, jak si to určitý směr přeje, nýbrž že je naprosto nutno, aby bytový problém řešen byl s hlediska existenčních zájmů ohromné většiny obyvatel tohoto státu. Nemůžeme proto také souhlasiti s tím, aby vláda neustálými krátkodobými provisorii zákona o stavebním ruchu pracovala do rukou šílené lichvě se stavebními pozemky a stavebními hmotami a tím zaviňovala soustavně nedostupné zdražování činží. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Horpynka. Dávám mu slovo.

Posl. Horpynka (německy): Dámy a pánové! S velkým napětím očekávala veřejnost definitivní rozřešení bytové otázky v tomto státě a zákony, jimiž se má velkoryse upraviti a vyřešiti otázka ochrany nájemníků, podpory stavebního ruchu, dlouhodobého stavebního rozvrhu. Prosincové volby loňského roku přinesly velké zklamání potud, že od voleb každému pozorovateli bylo jasno, že parlament bude musiti před 31. březnem prodloužiti dosavadní prozatímní zákony. A tak stojíme dnes skutečně před otázkou, aby zákony č. 43, 44 a 45 o ochraně nájemníků, o podpoře stavebního ruchu a o exekučním vyklizení místností byly prodlouženy beze změny. Poněvadž jsem již loni měl čest zaujmouti věcné stanovisko k těmto zákonům, není mi dnes ještě zapotřebí říci několik věcných slov k obsahu těchto zákonů. Přes to jsou některá ustanovení předložených návrhů zákonů tak pozoruhodná, že se z nich dají vyvozovati úsudky nejen pokud jde o nynější politickou situaci, nýbrž i pokud jde o její vývoj v budoucnosti.

Nedá se popírati, že prosincové volby loňského roku způsobily velký zmatek ve vládní koalici. Přímo po volbách vystoupili agrárníci s určitým požadavkem, aby byly rozepsány nové volby, zahájili boj proti ministru věcí zahraničních Benešovi, vznesli požadavek, aby bylo ihned provedeno pojištění proti krupobití, utrpěli tři porážky od klerikální oposice; dnes padl jejich člen, ministr Hodža a krise ve slovenské ľudové straně působí jako brzda na celou politiku vládní koalice. Při takové nejednotnosti mezi vládními stranami jest samozřejmé, že neměly času ani chuti zabývati se konečným rozřešením bytové otázky. Proto je dnes nutno prodloužiti nynější prozatímní zákony. Nápadné jest, že mají býti prodlouženy do 31. října 1929. Míní-li to vládní většina skutečně vážně s vydáním definitivního dlouhodobého bytového zákona, pak by bylo úplně stačilo prodloužiti jej do 31. června t. r. Ministerstvo soc. péče má tento zákon úplně hotový a může jej každého dne předložiti sněmovně. Víme ze zkušenosti, že v letních měsících se nikdy v parlamentě vydatně nepracuje, letošní září má býti vyhrazeno svatováclavským oslavám a říjen bude již ve znamení rozpočtové debaty. Chce-li tedy vládní koalice skutečně vydati definitivní bytový zákon, pak musí býti hotov do konce června letošního roku. Navržené prodloužení do 31. října t. r. však dokazuje, že vládní většině stále ještě hrozí strašidlo nových voleb, že dnes vládní většina vůbec neví, podaří-li se sjednotiti jednotlivé strany, že dnes vládní většina nemůže ještě říci, budou-li se vládní strany moci dohodnouti na definitivním bytovém zákoně. A počítají, že kdyby podzim přece měl přinésti nové volby, že by se před 31. říjnem nedělalo nic jiného, než že by se nynější prozatímní zákony znovu prodloužily. A nedojde-li k novým volbám, pak se snad z nouze vydá definitivní bytový zákon, poněvadž vládní strany mohou doufati, že k nejbližším volbám uplyne taková doba, která stačí, aby se uklidnila nespokojenost jak domácích, tak i nájemníků s takovým definitivním bytovým zákonem a že se podaří uchrániti vládní strany před výčitkami. Ovšem všechno to nebude překážeti, aby jisté strany přece při nejbližších volbách nevnesly do voličské kampaně otázku ochrany nájemníků jako heslo. Tak můžeme dnes říci, že vývoj otázky definitivního rozřešení bytové otázky bude v tomto státě v příštích měsících tlakoměrem, jenž bude ukazovati, hrozí-li bouře nových voleb či nikoliv. Ale i to, že tři bytové zákony mají nyní býti prodlouženy beze vší změny, dokazuje, že vládní většina to naprosto poctivě nemyslí s definitivním rozřešením bytové otázky, že nemá vůbec naspěch se touto otázkou zabývati. Lidé jsou všeobecně přesvědčeni, že ochrana nájemníků musí býti zrušena, že se musíme vrátiti ke svobodnému hospodářství na bytovém trhu, a kdyby dnes mělo o otázce ochrany nájemníků rozhodnouti hlasování lidu, byla by ochrana nájemníků odstraněna za jednu noc, neboť statistika učí, že 47% obyvatelstva jsou nájemníky, kdežto 53% má vlastní byty nebo vlastní domy. Bouřlivě žádají zrušení ochrany nájemníků domácí pánové, příslušníci stavebních živností a nájemníci staví proti tomu celkem přece jen velmi skromné obranné požadavky. Žádají, aby ochrana nájemníků byla zrušena teprve v době, až nabídka a poptávka na bytovém trhu budou v rovnováze. Žádají, aby ochrana nájemníků, pokud jde o výši nájemného, byla provedena tak, aby existence hospodářsky slabších vrstev lidu nebyla otřesena, a žádají, aby se zároveň s valorisací nájemného ve starých domech provedla i úprava platů osob se stálými požitky a mezd dělníků.

Poněvadž všeobecná tendence již po léta tlačí na zrušení ochrany nájemníků, v tomto parlamentě vždy, když šlo o prozatímní bytové zákony, vplétalo se do těchto zákonů pozvolné, po kapkách prováděné rušení ochrany nájemníků. Tak bylo nájemné zvýšeno o 10 a 20% čtvrtletně, byly rozmnoženy důvody k výpovědi atd. Nyní najednou se na těchto provisoriích neprovádí žádná změna, dosud zvolna prováděné rušení ochrany nájemníků zastavuje se plně na dobu jednoho roku. A přece bylo by bývalo rozhodně potřebí na nynějších prozatímních zákonech, které dnes mají býti prodlouženy do 31. října t. r., provésti několik změn, jak již vyplývají ze zkušeností, které jsme učinili loňského roku se zákonem nyní platným. Tak bylo by bývalo na př. nutno připojiti při důvodech k výpovědi změnu, týkající se nutnosti opatřiti náhradní byt. Zákon praví: "Potřebuje-li pronajimatel bytu pro sebe, svého manžela, nebo pro své příbuzné v linii vzestupné a sestupné, jest povinen vypovězenému nájemníkovi opatřiti náhradní byt". Kdyby zákonodárce chtěl skutečně vyjíti vstříc majetníkům domů, kdyby chtěl domácímu pánu v případě, že potřebuje bytu ve svém domě pro své příbuzné, skutečně poskytnouti možnost dáti výpověď, byl by musil vložiti do zákona toto ustanovení o opatření náhradního bytu aspoň s jistými omezeními, neboť při nynějším znění tohoto ustanovení zákona jest tento výpovědní důvod úplně ilusorní a v praxi se ho nedá vůbec užíti, neboť sám zákon ustanovuje, že takový nájemník, který se vystěhuje z bytu, ve kterém bydlil pod ochranou nájemníků, a nastěhuje se do náhradního bytu, který jinak ostatně není již pod ochranou nájemníků, přece v tomto novém bytě může dostati výpověď zase jen pod podmínkami, které zákon uznává jako důvody výpovědi. Proto se každý domácí pán, který má poskytnouti takový náhradní byt, chrání přijmouti nového nájemníka, jenž sice není již pod ochranou nájemníků, pokud jde o výši nájemného, ale pokud jde o důvody k výpovědi, požívá téže ochrany, jako v bytě postaveném pod ochranou nájemníků. Bylo by bývalo vůbec snadné, když se již do zákona pojal tento pojem opatření náhradního bytu, umožniti všeobecně výpověď při opatření náhradního bytu. Ale jsou ovšem i jiné změny, které by na základě zkušeností měly býti provedeny. Poukazuji jen na ustanovení §u 22, odst. 2, jenž ve svém nynějším znění praví, že přeplatku za dobu minulou nelze žádati zpět. Toto ustanovení zákona bylo by se mělo doplniti tak, že by se bylo do tohoto paragrafu výslovně pojalo, že ani přeplatky za dobu před 1. dubnem 1921 nemohou býti žádány zpět. Zkušenost totiž učí, že dnes v nalézání práva propukla přímo anarchie, poněvadž jeden soud stojí na stanovisku, že takových přeplatků nelze žádati zpět jen za dobu po 1. dubnu 1928, kdy nynější prozatímní zákon nabyl účinnosti, kdežto jiné soudy rozšiřují toto ustanovení i pro praeterito, na dobu před 1. dubnem 1928. Jeden soud rozhoduje tedy tak, druhý jinak, povstávají z toho jen odvolání a soudy se zbytečně zatěžují agendou. Několika slovy mohlo by býti zjednáno jasno a mohlo se to státi právě nyní při prodlužování těchto provisorií. Právě tak bylo by bývalo zapotřebí změniti ještě mnohé ustanovení, zvláště zásadu o náhradě útrat při soudních sporech. Zde bylo by bývalo nutno převzíti zásadu ze všeobecného soudního řádu, že útraty má hraditi prohrávající sporná strana. Dnes vidíme, že mnozí nájemníci zcela svévolně vedou s domácím pánem spory, poněvadž jim advokát řekl, že klidně mohou spor vésti, neboť nakonec musí jej zaplatiti domácí pán, a to jest zjev, jenž ani nepůsobí příznivě na celé pojetí těchto zákonů, jenž však musí míti také nanejvýš nepříznivý vliv na vzájemný poměr nájemníků a domácího pána i pro příště. Nemohu pochopiti, že ani nyní v 11. roce trvání tohoto státu nejsme ještě ani tak daleko, abychom nemohli převzíti do zákona svobodu v uzavírání smluv mezi domácím pánem a nájemníkem. Nemohu uznati obav, které zde projevil řečník přede mnou, pak kol. Langr s tohoto místa proti svobodě ve smlouvách, neboť konečně nemá přece býti zákonem nucen některý nájemník k nějaké smlouvě, má mu býti ponecháno na vůli, aby s domácím pánem uzavřel smlouvu, která ho postaví mimo ochranu jednotlivých ustanovení ochrany nájemníků anebo nikoliv. Jest samozřejmé, že nájemník jen tehdy použije svobody při smlouvách, když si z toho slibuje nějaký prospěch, a jistě nelze očekávati, že by domácí pánové možnosti takové svobody při smlouvách mohli nějak užíti k odvetě, zvláště když nájemníkům jest vždy možno již podle znění samého zákona takovou smlouvu přímo odmítnouti a domácí pán nemá zákonitých prostředků, aby nájemníku proti jeho vůli nějakou smlouvu vnutil. Toto stálé vylučování svobody při smlouvách připadá mi jako neoprávněné poručníkování dospělých zákonem a mohlo býti vyloučeno. Kromě těchto nutných změn prozatímních zákonů očekávala veřejnost ještě docela jiné změny. Veřejnost smířila se dokonce i s myšlenkou, že 1. července bude nájemné znovu zvýšeno o 20%, veřejnost dokonce očekávala, že v novém prozatímním zákoně bude domácím pánům poskytnuta možnost rozděliti nějak na nájemníky škody, způsobené mimořádnými poměry a škody způsobené mrazem, které se letošní zimy na domech ukázaly. Nuže, nic z toho se nestalo. Prozatímní zákony leží dnes před námi a sněmovna je má bez jakékoliv změny prodloužiti do 31. října. To jest také důkazem, že se koalice stále ještě obává nových voleb a že tedy považuje za radno, nedotýkati se vůbec těchto zákonů, protože kdyby na podzim mělo dojíti k volbám, vládní strany mohly by demagogicky ukazovati na to, že byly pro zachování ochrany nájemníků.

Nelze pochopiti, že ani na zákoně o podpoře stavebního ruchu nebyly vůbec provedeny žádné změny. Stavební katastrofy, které jsme zažili, zřetelně ukázaly důvody, které vedou k takovým katastrofám, ukázaly, která zákonná ustanovení zavinila takové katastrofy. A nyní zákonodárce nepovažuje za hodno námahy předložiti sněmovně návrh, jenž by odstranil takové příčiny překotného stavění, takové příčiny stavebních katastrof, jenž by se pokusil znemožniti lichvu se stavebními pozemky a hmotami. Pohlížíme-li tedy na tento návrh, musíme dojíti ke smutnému výsledku, že se v tomto státě bytová otázka neupravuje s hlediska hospodářské nutnosti, s hlediska sociálních zákonů a předpisů, nýbrž jedině s hlediska taktických nutností stranické demagogie vládních stran.

Německá strana národní žádá, aby se nepořádku v hospodaření vládní koalice nezneužívalo k tomu, aby se dále odkládaly porady o bytovém zákonu, žádá, aby ihned byl předložen definitivní zákon a aby byl důkladně projednán ve výborech a v plenu sněmovny do konce června t. r. s právní účinností od 1. července 1929, žádá, aby zároveň ve spojení s tím se konaly porady o úpravě platů osob s pevným platem, státních úředníků a učitelů.

Poněvadž právě mám slovo, chci použíti příležitosti, abych se zmínil o případě, který se stal právě před týdnem. Právě téhož dne před týdnem, v téže době stál jsem zde na tribuně této sněmovny a činil jsem projev ke dni 4. března, vzpomínaje na německé krvavé oběti práva sebeurčení ze dne 4. března 1919. Byl jsem si úplně vědom toho, že takový projev jest slavnostní, a učinil jsem jej ve formě, kterou jsem naprosto neporušil důstojnost této sněmovny, a mými vývody nemohly býti nikterak dotčeny ani city českých stran. Omezil jsem se čistě jen na fakta a přece mi předsednictvo této sněmovny zabavilo mou řeč na 13 místech. (Výkřiky poslanců něm. strany národní.) [Další věty byly usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 7. března 1929, podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučeny z těsnopisecké zprávy. Viz str. 36 této těsnopisecké zprávy.] (Výkřiky poslanců něm. strany národní.) Je-li již tento postup přímo neslýchaný, pak tím neuvěřitelnější jest, že v mé řeči byly zabaveny i věty, které měly objasniti programový směr mé strany. Každý ví, že jsme stranou velkoněmeckou, všeněmeckou, a přece nikdo ani na žádné veřejné schůzi nebyl dotčen tím, když jsem mluvil o utvoření, o vzkříšení všeobecné německé vlasti. (Souhlas na levici.) I imunitní výbor, kdyby byl některý státní zástupce byl žádal, abych byl pro takový výraz vydán, byl by to zamítl, poněvadž to jsou samozřejmě jen věty vyňaté z programu strany, které charakterisují směr celé strany. Předsednictvo posl. sněmovny považovalo za nutné zabaviti i takové programové věty jedné strany, škrtnouti je z těsnopisecké zprávy. Co nejrozhodněji protestuji proti takovému postupu, poněvadž konečně takovým chováním sněmovního předsednictva se parlamentarismus vůbec stane fraškou, ztratí-li tato tribuna i poslední zbytek svobody slova. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. L. Wenzel. Uděluji mu slovo.