Proto je nutno zde zdůrazniti několik základních
požadavků. Je nutno, aby Národní divadlo
dnes zestátněné bylo úplně
vybaveno a vypraveno, jak to odpovídá moderní
době, moderním potřebám a požadavkům,
aby mohlo kráčeti s duchem doby po boku velikých
světových divadel.
Je nutno, jak již několik řečníků
zdůraznilo, upraviti také náležitě
platy umělců. Srovnáte-li platy prvotřídních
umělců-solistů našeho Národního
divadla s tím, kolik se platí umělcům
filmovým, vidíte, jak zde hluboké umění
je hmotně znehodnocováno proti umění
filmovému.
Upozorňuji zároveň na důležitost
našeho orchestru Národního divadla, který
snese jistě měřítko evropské
úrovně a který se skládá ze
samých konservatoristů; bude nutno, aby i platová
úprava tohoto orchestru byla náležitě
přizpůsobena novým poměrům.
Také upozorňuji na služební, právní
a hmotné poměry uměleckého, technického
a pomocného personálu, na důležitou
otázku pensijní, aby pensionovaní umělci
Národního divadla nemusili vyhledávati ve
svém stáří ještě vedlejší
příjem, jako to vidíme v biografu na Slovanech.
Je také nutno, aby co nejdříve vláda
přikročila aspoň k přípravným
pracím pro vybudování nové druhé
moderní scény v Praze. Máme jakousi náhražku
druhé scény ve Stavovském divadle, ale divadlo,
které vyrostlo v dobách Mozartových na konci
18. století, svým vnitřním zařízením
přes nákladné adaptace, podniknuté
zemským výborem, nevyhovuje. Proto umístění
druhé scény Národního divadla ve Stavovském
divadle jest jen pouze prozatímní, dočasné,
a je jisto, že toto provisorium nedá se dlouho udržeti.
A konečně jako třetí požadavek
bych zdůraznil, že je nutno věnovati všemožnou
péči vnitřnímu prohloubení,
aby na jevišti Národního divadla se dávaly
věci opravdu hodnotné a kulturně cenné.
Zejména vřele bych doporučoval, aby věnována
byla náležitá pozornost moderní tvorbě
domácí. Zdá se mi, že upadá celý
náš národní ruch literární
do velké chyby. Prohlížíme-li výkladní
skříně jednotlivých knihkupectví,
vidíme ohromnou záplavu cizích překladů;
ovšem pokud se obnosu týká, knihy ty nejsou
nijak lacinější než knihy domácí
tvorby. Zdá se mi, že příliš mnoho
holdujeme kultu ciziny a že mnoho méněcenného
přichází do naší literatury.
Tato chyba jest i v našem divadelnictví: dáváme
příliš přednost kusům cizím,
z cizích divadel přeloženým, a věnujeme
málo pozornosti otázce, jak povznésti domácí
tvorbu a zejména posíliti naše domácí
mladé autory. Tolik o Národním divadle!
A nyní dovolte, abych ještě několika
slovy se zmínil o poměrech v divadelnictví
v Československé republice vůbec. Divadlo
je kulturní podnik a jako kulturní podnik tvoří
hodnoty ideální, duševní a duchovní,
nehmotné. Má-li udržeti kulturní úroveň,
musí počítati s určitými deficity.
A chce-li se těmto deficitům vyhnouti, musí
hodně a hodně slevovati s umělecké
výše a provozovati t. zv. kasovní kusy, které
umělecky jsou mělké, ale které znamenají
naplnění pokladny.
Všechna naše divadla jsou pasivní a je nutna
pro ně podpora veřejnosti. Je pravda, že mnoho
vykonaly ve prospěch našeho divadelnictví po
této finanční stránce naše obce.
Ale bylo již zde správně poukázáno,
že nešťastný zákon č. 77 z
r. 1927 o úpravě finančního hospodářství
svazků územní samosprávy omezuje značně
příjmy obcí a tím i subvence. Tak
Mor. Ostrava byla nucena škrtnouti subvenci pro Moravsko-ostravské
divadlo, kterou pravidelně poskytovala ve výši
1 1/2 mil. Kč ročně, poněvadž
jí to bylo nařízeno zemským výborem
z Brna. Tak je tomu také v ostatních divadlech!
Tím se ocitají naše divadla v krisi záležející
v tom, že stojí jako Herkules na rozcestí.
Mají na vybranou: buď provozovati šlágry
a počítati s finančními efekty, anebo
dávati věci hodnotné, vyhovující
kulturnímu a uměleckému svědomí,
a státi před poloprázdnými nebo prázdnými
pokladnami. Je zde také velká konkurence biografů,
kabaretů, je zde konkurence radia a proto je nutno, aby
zde zasáhl stát jako ochránce nejdůležitějších
statků v republice: to jsou duševní statky,
ideální statky, naše kultura.
Vážená sněmovno! V letošním
rozpočtu, tit. 11 § 2, je věnováno na
divadelnictví v řádných i mimořádných
výdajích 5,960.000 Kč, tedy necelých
6 mil. Kč. Je pravda, je to o něco vyšší
obnos proti loňskému roku, loni to bylo o 330.000
Kč méně, ale přes to je pochopitelno,
že obnos tento ani zdaleka nestačí, aby kryl
veškeré schodky nebo aby alespoň částečně
odstranil finanční krisi, ve které se ocítají
všecka divadla, pokud sledují umělecké
cíle.
Ukázali na to moji předřečníci:
kol. Pik na plzeňském divadle, kol. Langr
na divadle brněnském. Kol. Pik mluvil
také o divadle v Čes. Budějovicích,
kol. Sivák ze slovenské strany ľudové
ukázal na tísnivé poměry slovenského
divadla. Dnes v novinách můžete čísti
na příklad o krisi Východoslovenského
divadla v Košicích. Já jako zástupce
župy XIV. dovoluji si, dámy a pánové,
ukázati také na jedno z velice důležitých
divadel Československé republiky. Je to divadlo
moravskoslezské v Mor. Ostravě, v kraji, který
nedávno na jedné straně podléhal germanisaci,
na druhé straně podléhal popolštění,
v kraji, z něhož zalétal do národního
svědomí zoufalý výkřik našeho
Petra Bezruče "Stotisíc nás poněmčili,
stotisíc nás popolštili. Smíme žíti?"
Je to kraj, kde mluví Bezruč o sedmdesáti
tisících hrobech vykopaných před Těšínem!
Je to kraj, který podléhal cizímu kapitálu
a tím i soustavné germanisaci. Chápete, jak
ohromné obrodné dílo národní
a státní myšlenky koná naše divadlo
moravsko-slezské? Ono stojí jako pilíř
na pomezí tří států: Československé
republiky, Německa a Polska. Přiléhá
k němu na jedné straně Hlučínsko,
které bude potřebovati desetiletí, než
probudí se v popruštělých Moravcích
hlas krve a české příslušnosti.
Na druhé straně je to Těšínsko,
které ponenáhlu se vrací z dočasného
popolštění k svému původu, k
československému národu. A je pochopitelno,
že naše divadlo v Mor. Ostravě, pracující
v těchto poměrech, má nejen veliký
význam kulturní jako jiná divadla, nýbrž
v kraji tak eminentně důležitém má
také své velké poslání národně
obrodné a zároveň poslání,
upevňovati státní myšlenku v krajích,
které jsou nárazníkové a jichž
obyvatelstvo bude tvořiti jednou naše moderní
Chody na kresách. Toto divadlo naše bohužel nemůže
se rozvíjeti tak, jak by potřebovalo. Je umístěno
v bývalé budově německého městského
divadla. Do převratu byla Mor. Ostrava v rukou Němců.
Němci postavili si své divadlo a poněvadž
jich tolik nebylo, není toto divadlo příliš
veliké; má 760 míst, a nemůže
se tedy naplniti ohromným zástupem návštěvníků.
Lístky jsou často vyprodány při malých
rozměrech divadla již několik dní předem
a jest skoro zázrak, na lepší kus obdržeti
místo. Poněvadž žijeme v kraji sociálně
chudém, ujařmeném, není zase možno
z ohledu na lidové vrstvy určovati vysoké
vstupné. Je nutno počítati se vstupným
lidovým! A toto divadlo, které vedle toho koná
kulturně a národně cenné zájezdy
do Opavy a na Těšínsko, nemůže
vystačiti se svým pravidelným příjmem.
Proto má-li konati své poslání národní,
státní a umělecké v kraji tak důležitém,
musí dostati podporu se strany státu, poněvadž
zákon č. 77 z r. 1927 znemožňuje městu
Ostravě, které vždy podporovalo rozvoj tohoto
divadla, dávati finanční podporu v té
výši, jako v letech minulých.
Při této příležitosti dovoluji si tedy, jako moji kolegové předřečníci to učinili o divadlech ve svých volebních okresích, upozorniti na tísnivou finanční situaci našeho Národního divadla moravsko-slezského. Po převratu se sešly v nadšení dosti slušné sbírky, aby vybudováno bylo nové české divadlo, abychom si mohli za své peníze postaviti moderní divadelní budovu na březích Ostravice. Bohužel deficity způsobily, že peníze, určené pro budoucí stavbu divadla, byly dávány na úhradu schodků, a ještě po těch obětech, které spolek zvaný "Národní divadlo moravsko-slezské" přinesl, je tu nekrytý deficit vyšší než 3,300.000 Kč. Jestliže se tedy nedostane včas finanční podpory našemu divadlu moravskoslezskému, bude se musiti po případě vzdáti opery a věnovati se pouze lehkému umění divadelnímu, což ovšem bude míti nedozírné následky nejen kulturní, nýbrž i národní u nás v našem
ostravsko-karvínském revíru.
Slavná sněmovno! Končím prosbou, aby
ministerstvo školství a národní osvěty
nezapomínalo na ten kraj, ze kterého vyšel
Petr Bezruč, na kraj, který tolik pro upevnění
státní myšlenky na hranicích tří
států dosud vykonal a jistě i nadále
vykoná. "Osvětou k svobodě", bylo
velkým heslem našich buditelů! Stali jsme se
svobodným proto, že jsme dovedli kulturně a
duševně vyspěti a vyrovnati se národům
šťastnějším, svobodnějším
a větším, než jsme byli my. Ne zbraněmi
násilnými, nýbrž zbraněmi ducha
podle Palackého "Kdykoliv jsme vítězili,
těmito zbraněmi jsme zvítězili".
Kultura je základ a míza našeho národního
života! Jsme národem malým. Nemusíme
proto věšeti hlavu, neboť jsou národy
ještě daleko menší v Evropě. Proto
ne počtem jednotlivců, nýbrž kvalitou
a kulturní vyspělostí uhájíme
to místo na slunci, které jsme si před 10
lety vydobyli. Divadlo pak jest důležitou kulturní
zbraní, jest prostředkem ke zvýšení
kulturní úrovně našeho československého
národa, jest pochodní osvěty!
Z toho přesvědčení bude poslanecký
klub strany čsl. národních socialistů
hlasovati pro vládní návrh o zestátnění
Národního divadla. (Výborně! Potlesk
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Jaša. Uděluji mu slovo.
Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Projednáváním
předložené osnovy dochází konečně
k postátnění první naší
divadelní scény. Převzetí Národního
divadla do státní správy je čin, jímž
se organicky dovršuje dlouholeté dílo výstavby,
na němž byl velmi živě interesován
celý národ.
Jde o representační scénu našeho dramatického
a hudebního umění, jež stále
více nabývá významu nejen celonárodního,
nýbrž i celostátního. Doufejme, že
zestátnění Národního divadla
je dovršením jeho organisace, jeho definitivním
kulturním i hmotným zabezpečením.
Vždyť s jeho dalším vývojem je nerozlučně
spojena budoucnost československého umění
dramatického, operního, hereckého a vůbec
divadelního a tím i budoucnost jedné velevýznamné
složky našeho kulturního života.
Pokud jsem informován, volal už po převratu
Jaroslav Kvapil po zestátnění Národního
divadla. Z organisací byla to naše kulturní
ústředna, Dělnická akademie, která
učinila první návrh na zestátnění.
R. 1925 podala v té věci propracovaný pamětní
spis. Bylo to v době, kdy se měla uskutečniti
župní správa, kdy mělo dojíti
ke zrušení zřízení zemského
a kdy bylo nutno otázku tu řešiti.
Vyřešení otázky postátnění
stalo se naléhavou potřebou právě
nyní, kdy vstoupilo nové zemské zřízení
v život, neboť při nedostatku hmotných
prostředků země byl další vývoj
divadla ohrožen.
Jestliže Národní divadlo bylo od r. 1868 scénou
národní, stalo se od r. 1918 prakticky scénou
státní. Je od té doby representantem našeho
dramatického i operního umění před
světem. Vždyť kdykoliv jde o vážné
oslavy státní, o události celostátního
významu, je to vždycky scéna Národního
divadla, která je tu státu k disposici.
Přebírá-li stát dnes Národní
divadlo do své správy, je to jistě poctivý
čin, jehož radostnou ozvěnu a náladu
v kruzích našich bude kaliti jen vědomí,
že Národní divadlo, jehož základní
kámen byl položen za obrovského vzrušení
celého národa dne 16. května 1868 a které
bylo buditelem nejlepších národních
ctností a sloupem našeho života, přebíráno
je v době, naplněné tolikerou nenávistí
k malému a chudému českému člověku,
tolikerým sobectvím panujících tříd,
takovou neslýchanou bezohledností v úřadech,
školách, a v celém státním životě
proti chudému lidu.
Proto také projde celá ta velká věc
bez pozornosti národa, v němž během
nadvlády dnešního režimu byly ubity kulturní
zájmy, neboť tato většina měla
na starosti všechno jiné, než mravní a
uměleckou kulturu národa.
Je zajisté správné, aby rozvoj tohoto kulturního ústavu byl zabezpečen zvláště finančně. Zemský správný výbor jako majitel a vydržovatel Národního divadla od r. 1920 jen těžce stačil na úkol, který je uložen první státní scéně. Proto také cizina
- pokud se týče technické výpravy
- je daleko před námi. Scénické umění
musí se dnes opírati o moderní techniku,
bez použití technických vymožeností
dá se pracovati velmi těžce. Na mezinárodní
divadelní výstavě v Magdeburku vystavovali
němečtí architekti přijatý
plán Národního divadla v bulharské
Sofii. Naše Národní je v tom ohledu proti němu
hotovou Popelkou.
Technický stav naší scény je zastaralý,
ubohý. Řada německých divadel má
posunovací jevištní mašinaci, propadlová
zřízení v Drážďanech, Berlíně
a j. nedají se s našimi poměry prostě
srovnati. Jsme ubozí. A to máme jedinou státní
scénu! V propadlišti Národního divadla
je na př. ještě naprosto nepotřebná
a zastaralá, přesto velmi kompaktní propadlištní
konstrukce, která není docela k ničemu.
Jde nyní ovšem o věc správy. Bude jeden
ředitel administrativní a dva umělečtí.
Bude nutno dbáti přísně toho, aby
umělečtí ředitelé nebyli handicapováni
podřízeností vůči řediteli
administrativnímu, aby stránka umělecká
nebyla nezdravě podřizována stránce
finanční. Bude nutno, aby tu byla naprostá
možnost rozvoje a plná umělecká svoboda
obou ředitelů uměleckých.
Nelze pochybovati zajisté o tom, že nikde snad jako
v divadle není prospěch odvislý tolik od
kolektivního ducha a práce, jako právě
u divadla. To poví každý herec, každý
ochotník. Divadlo potřebuje velké umělce-individualisty,
ale každá individualita ztrácí na ceně,
není-li divadlo kolektivem harmonicky vyrovnaným.
Je proto nutno, aby celý soubor Národního
divadla měl možnost skutečně demokraticky
spolupůsobiti při správě divadla,
ať už se to děje poradním sborem, či
něčím podobným, jako jsou závodní
výbory v jiných podnicích.
Doufáme, že postátnění bude dobrodiním
především pro umělce ve svazku Národního
divadla a také pro jeho pensisty. Jest jistě zarmucujícím
faktem, že vdova po největším českém
dramatickém umělci Vojanovi má pouze asi
1000 Kč měsíčně pense. I takoví
umělci, kteří celý svůj život
věnovali divadlu, mají rovněž pensi
neodpovídající významu jejich tvoření
a práce. Ani soukromé pojištění
nedávno v život uvedené neznamená pro
tyto umělce-pensisty nic více nežli nepatrnou
pomoc ve velké bídě jejich neutěšených
poměrů.
Tyto věci budou snad upraveny, a zajisté také
otázka, jak získati a udržeti vynikající
umělecké síly, s nimiž hodlá
ředitelství a ministerstvo školství
uzavírati smlouvu. Bude nutno dáti správě
divadla tolik pravomoci, aby státní scéně
opatřila umělce prvého řádu
a světového jména tak, jak to činí
všechna význačná světová
divadla. Dnes stala se Praha beze sporu politickým i kulturním
střediskem státu. To však nesmí Prahu
plniti jen marnou pýchou a přezíráním
kulturních potřeb venkova, nýbrž naopak
plniti ji vědomím odpovědnosti a povinností
k venkovu, který dodává jí nové
síly a mízu života.
Praha ve svém rozmachu najde zajisté vždy pro
své divadlo dosti obecenstva, avšak naše divadelnictví
na venkově prožívá už od převratu
ostrou a latentní krisi. Tato krise divadla je zjevem značně
složitým. Změnil se vkus i záliby občanstva,
svoji úlohu hraje tu také konkurence filmu, hlavně
svou lácí. Do života lidu vstoupili noví
činitelé, jako rozhlas, film, sport a časopisy,
které zatlačují uměleckou potřebu
přímého styku s divadlem do pozadí.
Nároky obecenstva se také v době rozhlasu
stále zvyšují. Krise postupuje z menších
měst a zachvacuje i kulturní střediska. Vždyť
i v Brně, v druhém největším
městě republiky, návštěva divadla
stále klesá. Tento úpadek divadelnictví,
nebude-li mu čeleno pomocí i výchovou, může
ohroziti naši uměleckou, dramatickou i operní
tvorbu. Nelze říci, že by zájem o divadlo
a uměleckou produkci poklesl vůbec. Vždyť
na př. posluchači rozhlasu přejí si
stále více vysílání divadelních
her a oper. Také různá ochotnická
divadla těší se pozornosti. Přes pokleslý
zájem o divadlo ještě mnoho lidí divadlo
miluje a chtějí jeho umění viděti
a slyšeti. O tom svědčí živý
zájem posluchačů radia o vysílání
oper a dramat. Rozhlas za zvýšené pozornosti
vedoucích činitelů k této zálibě
mohl by rozmnožiti význam divadla a zájem o
ně. Vysílané cenné hry poslouchají
rády desetitisíce majitelů stanic. Žádají
si přenosů z divadla více, než jim Radiojournal
poskytuje. Ale počet her vysílaných přímo
z divadla byl stlačen u nás, zejména v Brně,
na minimum a to z důvodů úsporných.
Dokonce byli jsme svědky dlouhých a nepříjemných
tahanic Radiojournalu se správou divadla i umělci
o honorář. V tom směru cizí stanice,
zejména Vídeň daleko vyšla svému
obecenstvu i divadlu vstříc a vysílá
z divadelní tvorby mnohem více. S tím ovšem
také souvisí zdokonalování rozhlasové
techniky vysílačů, neboť naše stanice
slyšíme čím dále tím hůře,
některé obvody jsou přímo odkázány
na cizinu. Tak slabší přijímače
na jižní Moravě ovládá stále
Vídeň, celé Slovensko Pešť. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Právě takový význam buditelský,
jako mělo Národní divadlo v Praze, mělo
před válkou národní divadlo v Brně.
Vždyť pro nás na Moravě bylo naše
chudičké národné divadlo ve Veveří
ulici v Brně skoro jediným uměleckým
ohniskem pro českou většinu, udržovanou
násilně v minoritním postavení německými
radnicemi. Vždyť tam rodili se a rostli naši největší
umělci, tam za pultem zahájil svoji uměleckou
dráhu nezapomenutelný zvěčnělý
Kovařovič, Komarov a j. I tento umělecký
a výchovný podnik, který drží
se na vysoké umělecké úrovni, vyžaduje
větší péči a pozornost centrální
státní správy.
Naléhavou je také úprava divadelního
zákona, který má zavésti řád
do této sféry našeho života. Celá
těžká a veliká otázka finanční
úpravy herectva našich profesionálních
divadel, divadelních společností, zřízení
státní divadelní rady, která by zdvihla
výběrovou úroveň divadla, volá
po uskutečnění. Jeví se potřeba
odstraniti z censury policajty a uložiti tento úkol
umělcům, kterým náleží,
aby se neopakovaly případy, jako se hrou Haise-Týneckého
"Pan biskup". Policejní censura zakázala
hráti tuto hru divadlu Akropolis, ale na venkovských
divadlech hrála se bez závady. Na konec zákaz
ukázal se nesmyslným, takže policie oznámila
divadlu, že censuru ruší.
Konečně nutno řešiti právní
poměr herců k společnosti. Se souborem těchto
věcí souvisí otázka divadla ochotnického.
Žádáme proto ministerstvo školství,
aby těmito problémy divadla profesionálního
a ochotnického bylo hnuto a věc řešena.
Má-li býti postátnění Národního
divadla prvním krokem k řešení otázek
našeho divadelnictví, je to šťastný
krok a je potřebí, aby v tomto díle bylo
pokračováno.
Ale není to jen divadlo, které volá po vyřešení
bolavých problémů kulturních. Je to
také naše Česká Filharmonie, která
v oboru hudby koná stejně státní poslání,
jaké v dramatickém umění plní
Národní divadlo.
Česká Filharmonie je profesionálním
tělesem, které representuje summum našeho reprodukčního
hudebního umění symfonického. Proto
jsou na ni kladeny požadavky nejvyšší, které
ona také plní. Orchestr skládá se
bezvýhradně z absolventů konservatoře,
tedy z hudebníků, jichž erudice má spolehlivý
základ v mnohaletém školení na našem
nejvyšším hudebním učilišti.
V orchestru nabývají dalšího výcviku
a uměleckého vzrůstu, takže z řad
členů povoláváni jsou učitelé
přímo na konservatoř - Holas na pražskou,
Horák na brněnskou. Vysokou úroveň
uměleckou uznávají často i dirigenti
cizí, ve Filharmonii hostující - Kraus, Kleiber,
Bruno Walter, Malko. Umělecky za orchestr odpovídá
šéf - Václav Talich - a dirigent - František
Stupka.
Členem orchestru může býti jen umělec
technicky a umělecky nejvyspělejší,
vysoké mravní úrovně. Neboť jest
postaven před dilema: Hráti v uměleckém
orchestru Filharmonie za nepatrný peníz nebo za
tučnou odměnu v kavárně nebo baru.
Základní plat členů jest 1400 Kč,
který se vždy po 3 letech zvyšuje o 600 Kč
ročně, čili o 50 Kč měsíčně,
nejvýše do 24.000 Kč. U České
Filharmonie jsou členové placeni hůře
nežli v jiných orchestrech. Tak u Národního
divadla v Praze je základní plat vyšší
o 450 Kč měsíčně. Jinak systém
platový je totožný s oním u České
Filharmonie. Jen někteří členové
mají zvláštní přídavky,
a to ti, kteří jsou na exponovaných místech,
a to tak zv. "první" po 300 Kč, a tak
zv. "druzí první" po 100 Kč měsíčně.
Jen 3 koncertní mistři mají vyšší
zvláštní přídavek 600 Kč
měsíčně.
O starobní a invalidní zabezpečení
členů postaráno jest podle všeobecných
předpisů, které doposud zabezpečovaly
nejvyšší roční důchod starobní
7200 Kč. Jistě velmi hubená existence vzhledem
ke kvalifikaci členů a k většímu
nebezpečí invalidity než u obyčejného
normálního pojištěnce. Vždyť
výkonný umělec stává se často
invalidním i při plné jinak kondici tělesné
a duševní u normálního člověka,
na př. ztráta jediného zubu může
přivoditi invaliditu každého z tak zv. dechařů.
Stejně krajní požadavky musí býti
kladeny na duševní (nervové) disposice filharmoniků.
K tomu, aby v plné sezoně absolvováno bylo
také až 5 koncertů za týden, jest potřebí
nejen pevného tělesného zdraví, ale
i neochabujících nervů, tím více,
že nutno bráti zřetel ještě na
dobu zkoušek, a pak zejména na to, že při
koncertním výstupu nesmí ani jeden z členů
selhati, aby nebylo pokaženo dílo celé. Nervové
vypětí dosahuje tu nejvyšších mezí.
Rozpočet České Filharmonie činí
okrouhle 3 mil. Kč ročně. Z toho musí
uhraditi vlastní činností 2/3, neboť
jen zbytek uhrazován jest z fondů veřejných
- 600.000 Kč přispívá stát,
200.000 Kč země Česká a 250.000 Kč
obec pražská. Při panujícím odklonu
od vážné hudby, zaviňujícímu
poloprázdné a prázdné koncertní
síně, musí častěji, nežli
umění a umělecké prestiži České
Filharmonie jest zdrávo, býti uplatňována
zásada finanční rovnováhy na úkor
úrovně umělecké.
Z týchž důvodů nemůže Česká
Filharmonie plniti také své poslání
lidovýchovné. Omezuje se na úzké území
pražské, nemohouc šířiti své
umění v ostatním území státním,
kdež by zejména pro hudební výchovu,
tak důležitou pro mravní obrození člověka,
mohla vykonati dílo hodnot nedomyslitelných.
Shledáváme se ještě s jiným nepříznivým
zjevem, zaviněným finanční chudobou
České Filharmonie. Česká Filharmonie
jest jediným sborovým tělesem hudebním
u nás, které nemůže šířiti
slávu českého umění a státní
prestiže za hranicemi. A bylo by toho v cizině jistě
velmi potřebí, neboť tato zná z naší
symfonické hudby velmi, velmi málo.
Že umělecká úroveň filharmonie
udržuje se na takové dokonalé výši,
toho příčinou je zejména okolnost,
že orchestr, to je jeho členové, jsou poměrně
ještě mladí a téměř vesměs
na výši uměleckého tvoření.
Lze si snadno představiti, jak dopadne budoucnost, nebude-li
možno jednak orchestr finančním a sociálním
zabezpečením konservovati, jednak umožniti
zestárlým členům odchod na zasloužený
odpočinek a umožniti vedení filharmonie získati
mladé plnohodnotné náhrady.
Rámcový zákon o zestátnění
Národního divadla je malou, hubenou oasou v sedmileté
poušti našeho kulturního života. Koalice
kromě zeměměřičského
studia, upraveného polovičatě, kromě
nedokončeného pokusu o vysokou obchodní školu,
kromě dnešní předložené
osnovy o Národním divadle neudělala nic.
Osnova o pomocných školách jest ukázkou,
jak zákon vypadati nemá. Není to jenom proto,
že není ochoty k finančním nákladům
a že ministr financí osekává kulturní
možnosti. Není to jen proto, že koalice ve své
podstatě chová takové rozpory vnitřní
a politické, že nemá odvahy řešiti
věci ani reakčně, ani pokrokově, jde
tu ještě o jedno: není smyslu pro kulturní
věci. Absolutní indolence ve věcech kultury
je průvodním zjevem tohoto systému, tohoto
režimu dnešní občanské koalice.
Čím více volal dr Hodža: "Politické
ruce pryč od národní školy", tím
více se v kultuře a škole politika uplatňovala,
a tím méně se nového tvořilo.
Nelze pochybovati, že období ministrování
dr Hodži bylo obdobím absolutní kulturní
nemohoucnosti i z toho důvodu, že dr Hodža
přijal ministerstvo školství jen jaksi
z nouze. Nikdy mu nešlo o ty věci a přesto,
že byl muž neobyčejně pracovitý,
neobyčejné píle, o školství se
nestaral. Jeho politické ambice nesly se mimo školský
resort, který svěřil svým sekčním
šéfům, kteří zajisté mají
mnoho příčin litovati jeho odchodu. Školství
mu bylo předmětem politické směny
a neměl na něm zájmu. Skvělým
přímo dokladem o povaze tohoto koaličního
kulturně-školského období jest událost
zaznamenaná orgánem moravského učitelstva
z 26. února t. r. V Brně byla jubilejní výstava
soudobé kultury. Tedy také výstava školství.
Školství všeho druhu dalo této výstavě
hlavní náplň. Nemůže býti
sporu o tom, že základním školským
problémem je národní škola. Národní
školství mělo v Brně skvělou
exposici, jíž se věnovalo úžasné
množství práce a péče všeho
učitelstva a také žactva. Ministr navštívil
výstavu několikráte. Zajímal se o
její výstavbu technickou, prošel mnoho pavilonů,
ale národního školství nenavštívil.
Teprve těsně před ukončením
výstavy si vzpomenul na toto odvětví školské,
ale byl už večer, školský pavilon byl
už zavřen. Přece však se otevřel,
ministr procházel pavilonem za tmy a jeho průvodci
mu svítili na diagramy a vystavované práce
- sirkou. Budiž řečeno k jeho cti, že
výstavbu pochválil, uznal její velikou práci
a poslal na ní své úředníky
z ministerstva školství, z nichž mnozí,
nebýti tohoto pokynu, by výstavu snad ani nebyli
viděli. Ta sirka, kterou se na brněnské školské
výstavě svítilo na naši kulturu, je
symbol našeho kulturně školského usilování.
Všechno je v šeru, kontury v tom šeru zdají
se ohromně veliké jako noční stíny,
ale ve skutečnosti - velké nic. Je čas, abychom
konečně jednou rozsvítili na školu a
kulturu pořádný reflektor, abychom se z toho
šera a tmy dostali konečně na světlo.
Proti jednání školské správy
podali jsme několik interpelací, a to nejprve ve
věci obsazení Čelákovic a Pátku.
Dostalo se nám odpovědi, která odpovídá
na něco, nač jsme se netázali. Podali jsme
interpelaci v lednu 1928 - dodnes se nám nedostalo odpovědi
na ni a nedostalo se odpovědi také jiným
stranám.
Také naše administrativa prokazuje případy,
které mají skandální charakter. Tak
případ ředitele Šebesty, výtečného
učitele a ředitele školy, jemuž se dostalo
pochvalného uznání zemské školní
rady a který jako starý člověk byl
přímo vyhnán ze svého místa,
je tu případ učitele Hrdého, případ
řídícího učitele.Převrátila,
udaného agrárním poslancem, případ
učitele Picky ze Sušice, proti jehož persekuci
inspektorem Blabolilem a radou Wegerem ve službách
agární strany musí postaviti strana své
politické veto.
Sociálně demokratičtí učitelé
za tohoto režimu proti všemu právu a spravedlnosti
jsou pronásledováni na rozkazy politických
sekretariátů agrární a nár.
demokratické strany z důvodů politické
msty. Bude nutno změniti heslo pana ministra dr Hodži:
"Ruce pryč od politiky ve školách"
na "Ruce pryč od politiky ve státních
školských úřadech", kde se zahnízdila
politická nenávist a režim nízké
msty politické.