Posl. Mondok (malorusky): Buržoasie Zakarpatské
Ukrajiny jako ostatní československá a celá
světová buržoasie chce zvětšiti
svoje zisky a podepříti svou hnijící
stabilisaci na útraty pracujících mas, na
útraty zvětšeného vykořisťování
dělnictva. Tím se ještě více
zhoršuje stav zakarpatského proletariátu, který
stejně byl nesnesitelný.
Sociální útisk jde dvěma směry:
s jedné strany bijí bičem kapitalistické
racionalisace, snižují výdělečné
platy, prodlužují čas práce, ničí
poslední zbytky dělnického zákonodárství,
s druhé strany působí drahotu, aby poskytli
statkářům možnost draze prodávati
své výrobky, zavádějí ochranná
cla, ničí ochranu nájemníků,
dusí daněmi, takže způsobená
tím drahota ještě více snižuje
věcnou hodnotu výdělečných
platů. (Předsednictví převzal místopředseda
inž. Dostálek.)
Pro nedostatek času uvedu jen několik nejnovějších
a nejkřiklavějších příkladů
za Zakarpatí, které ostře charakterisují
tento zjev. Jako na příklad o osmihodinném
pracovním dnu. V Chustu jest mezi dělnictvem zoufalý
hlad, nezaměstnanost, a na stavbách pracuje se 10
hodin, v pekárnách pracuje se v noci atd. V Československé
republice ještě platí sice pouze na papíře
zákon o osmihodinné pracovní době,
jest zde široký úřednický aparát
vydržovaný z peněz, které stát
vymáhá od pracujících mas, a tento
aparát jest povinen dohlížeti, aby tento zákon
byl plněn. A zvláště chustští
dělníci nesčíslněkráte
obraceli se na policejní komisařství, k okresnímu
hejtmanu atp. s protesty proti prodlužování
pracovní doby. Sepsali zápisy, podali seznam mistrů,
kteří zaměstnávají dělníky
více než 8 hodin, a trpělivě čekali
na výsledky svého prohlášení.
Míjely týdny, nic se neměnilo a nezaměstnanost
ještě se přiostřila. Tehdy dělníci
v počtu asi 200 šli demonstrativně průvodem
na místa, kde se pracovalo, a žádali osmihodinné
pracovní doby. Skončilo se to tím, že
policie šavlemi rozehnala demonstranty a na místech
práce jen proto nerozehnala a nezatkla dělníky,
poněvadž nebyla na to připravena, ale zato
po demonstraci potrestala dělníky za jejich spravedlivé
požadavky tak, že na ulicích a náměstích
strážníci chytali nejuvědomělejší
a nejčilejší dělníky pro účast
v demonstraci. (Výkřiky posl. Sedorjaka.) Tak
zatkli dne 17. dubna t. r. 18 dělníků. Tedy
úředníci, kteří jsou povoláni
bdíti nad tím, aby se dodržovala osmihodinná
pracovní doba, nejen že dovolovali podnikatelům
pracovati déle než 8 hodin, nejen že je za to
nepotrestali, ale potrestali ještě dělníky,
kteří žádali, aby se osmihodinná
pracovní doba dodržovala.
Na Zakarpatí vůbec, v pilách, v cihelnách,
v menších závodech, při lesních
a polních pracích jest desítihodinná
a šestnáctihodinná pracovní doba. Abych
charakterisoval kapitalistickou racionalisaci, uvedu zvláště
tyto příklady: stavitelští mistři
přijímají do práce nikoliv kvalifikované
dělníky, nýbrž učedníky.
Škoda, že i to jest zákonem zakázáno.
A jak se to zakazuje, dokázaly chustské případy.
Tam pracovali učedníci 12 hodin denně. Potrestali
za to nikoliv mistry, nýbrž dělníky,
kteří proti tomu protestovali. Nebo racionalisace
v lesích: zaměstnavatelé vyžadují
akordní práci. A takový jest jejich výpočet:
za rozřezání a složení 1 m3
dřeva se platí 4 až 8 Kč; nyní,
když dny jsou dlouhé a pracuje se od východu
do západu slunce, může jeden dělník
postaviti 2 m. Tedy za celý den nejméně 12hodinný
bez teplé stravy za práci, která každé
chvíle hrozí mu zmrzačením nebo smrtí,
vydělá nanejvýš 8 až 16 Kč.
Strašné vykořisťování zemědělského
proletariátu, jež uvrhlo sezonní dělnictvo
do úplně beznadějného postavení,
donutilo vinařské dělníky ke 4 nedělní
stávce. V době, kdy u nás panuje československá
buržoasie, jest to již třetí existenční
stávka vinařských dělníků.
V čele vykořisťování vinařského
dělnictva kráčí stát; správa
státních vinic v Mužjovu dala návěští
ke snížení výdělečných
platů: páni ředitelé těchto
vinic chtěli platiti dělníkům za 12hodinnou
práci po 8.50 Kč. Jest zřejmo, že se
všichni soukromí vlastníci přizpůsobují
vždy nejlacinějším cenám a tím
spíše v tomto případě, kdy tak
dobrý příklad dal stát.
Dělník nikdy nevěděl, kolik zítra
vydělá, když dostane práci, neboť
výdělečné platy vždy kolísaly
a nezřídka se stávalo, že vlastníci
vypláceli menší platy než byly smluveny,
když se dověděli, že se v sousední
vinici platí méně. Žádné
stížnosti a protesty nepomáhaly.
V posledních letech platilo se vinařským
dělníkům 8 až 18 Kč. Většina
dospělých dělníků vydělávala
12 až 14 Kč za práci, jež trvala od 5
hodin ráno do 8 1/2 hodin večer. Ne více
než 20% dělnictva vydělávalo po 16 Kč
a jen 5% dostávalo větší plat. V případech,
kdy dešť je zahnal domů, nevyplácelo se
dělníkům za práci přes čas,
neboť vlastníci nechtějí ani slyšeti
o platu za hodiny.
Tak dělali velký rozdíl mezi muži a
ženami, ačkoliv práce byla stejná, dále
rozdíl v platech mezi dělníky ukrajinskými
a maďarskými, mezi dělníky z jednotlivých
obcí. Tak strašně vykořisťovali
práci dětí - nutili pracovati 8 až 10leté
děti, vůbec děti ve školním věku,
při čemž dávali jim tak těžkou
práci, že se tím zdraví dětí
ničilo. (Výkřiky posl. Sedorjaka.)
Pro případ nemoci nebo úrazu nejsou vinařští
dělníci vůbec pojištěni, neboť
vlastníci nechtějí platiti do nemocenské
pojišťovny, ačkoliv tento poplatek, ba dokonce
i část, kterou mají platiti zaměstnavatelé,
srážejí z výdělku dělníků.
Ale tento žebrácký plat nebyl jediným
neštěstím vinařských dělníků.
Strašné byly také pracovní podmínky.
V Berehově byl trh na živé pracovní
síly. Dělník nikdy si nebyl jist, vezmou-li
ho do práce či nikoliv, a proto hleděl dostati
se na tuto bursu co nejrychleji. Ze vzdálenějších
obcí musilo se vyjíti o půlnoci, aby ve 3
hodiny ráno byli na místě a očekávali
agenta, jenž dělníky najímá.
Výdělečný plat závisel na tom,
kolik dělníků čekalo na najetí
a jaká je sezona v polních pracích. Práce
na vinicích se končí se soumrakem, a dělníci
musili často několik kilometrů jíti
k vlastníku pro mzdu, neboť na místě
práce se mzdy nevyplácely. A mimo to vlastník
nestaral se ani o to, aby si připravil drobné peníze
k výplatě a dával jim větší
bankovky, a dělníci po celodenní těžké
práci musili se starati o výměnu a rozdělení
peněz. Poněvadž se práce na vinicích
začíná se slunce východem a nejvíce
se najímají dělníci již ve 3
hodiny ráno, většina přespolních
dělníků přespávala na místě.
Vlastníci nikdy se nestarali o nocleh - dělníci
spali po těžké celodenní práci
v síni, na schodech, na ulici bez zřetele na počasí.
Pro takové podmínky dělník se ani
nemůže vyspati po těžké práci,
neboť na spánek zbývá mu nejvýše
3 až 4 hodiny času. Kromě toho dlužno
poznamenati, že práce na vinicích trvá
pouze 8 měsíců v roce a průměrně
může dělník v nejlepším
případě pracovati jen 6 měsíců
v roce. Tedy to, co vydělají v sezoně, má
stačiti na celý rok k výživě
dělnické rodiny.
Každoročně živelně vzdula se mezi
dělnictvem vlna odporu, ale pro úplný nedostatek
organisace tyto akce měly jen místní ráz
a nepřinesly masám zlepšení jejich osudu.
Letos užilo se nové strategie v hospodářském
boji, strategie navržené IV. sjezdem Profinternu.
Většinou neorganisované masy vyslaly ze svého
středu okresní a místní akční
výbory, do nichž zvolily ze svého středu
nejuvědomělejší a nejaktivnější
členy. Tyto výbory staly se zakrátko dělnickými
štáby, odkud v době stávkového
boje se vydávaly rozkazy, jež všichni dělníci
rádi a s největší kázní
vykonávali. Mnoho tisíců hlav čítající
masy neorganisovaného dělnictva se proměnily
pod vedením těchto výborů ve spořádané
a ukázněné vojsko, které při
hladu i chladu s největší obětavostí
přesně a rychle vykonávalo všechny rozkazy
svého dělnického výboru. Dělníci
byli ke stávce donuceni bezohledností a surovostí
vlastníků vinic. Akční výbor,
jenž v zimě vyhotovil návrh kolektivní
smlouvy, v níž žádal hodinové mzdy,
pojištění v úrazových pojišťovnách,
přiznání důvěrníků,
vyplácení mzdy na pracovním místě,
při čemž souhlasil s 10hodinovou pracovní
dobou, a slušných noclehů pro přespolní.
Výbor ukázal mnoho povolnosti k vlastníkům,
neboť i při těch mzdách, jaké
žádal s rozdělením na hodiny, vlastníci
měli by při prostřední úrodě
a při nepadělaném víně 10.000
Kč čistého zisku z jednoho jitra vinice.
Ale vlastníci neukázali nejmenší ochotu
dohodnouti se s dělníky, neodpověděli
vůbec na dělnické požadavky. Dělníci
ustanovili lhůtu odpovědi do 23. dubna t. r. Odpověď
nedošla. Tehdy akční výbory se přeměnily
ve stávkové, dělníci zahájili
boj. Tato stávka byla činem zoufalství hladových
mas, které zahájily boj po zimní době
nezaměstnanosti, po letošních krutých
mrazech, které dělníky úplně
zničily. A jen přáním zlepšiti
svůj osud, přáním nalézti východisko
ze svého strašného stavu, přáním
bojovati proti nestydatému vykořisťování
lze vysvětliti to, že hladová a převážně
neorganisovaná masa dělnictva, nemající
žádné pomoci ve stávce, stávkovala
4 neděle neohlížejíc se na bezhlavý
teror vlastníků a státního aparátu.
Jest to ilustrace tvrzení, že zvýšené
vykořisťování kapitalismu zvětšuje
aktivitu mas, radikalisaci mas. Za stávky, když železná
kázeň stávkujícího dělnictva
donutila vlastníky, aby zahájili vyjednávání
s dělnickými delegáty, ukázal stávkový
výbor nejvyšší míru povolnosti,
vyžadoval pouze minima nejnutnějšího k
živobytí, ale vlastníci ani toho nepovolili,
vyjednávání bylo s jejich strany pokusem,
manévrem, aby mohli stávkou otřásti.
Stávka na vinicích nakreslila před zakarpatským
dělnictvem ostrou čáru třídního
rozdělení. Po bok vlastníků a proti
spravedlivým požadavkům dělnictva se
postavily všechny buržoasní strany - počínajíc
agrárníky a končíc sociálními
demokraty - za nejaktivnější účasti
a pomoci celého státního aparátu.
Vlastníci vydali prohlášení, v nichž
volali ke stávkokazectví a prohlašovali, že
stávkokazové dostanou jistou podporu a ochranu od
policie a četnictva a ti, kdož by práci překáželi,
budou zatčeni. Vlastníci úplně prokázali,
že disponují celým státním aparátem
a že tento aparát jest k jejich službám
a že jeho úkolem jest brániti jejich zájmy
proti zájmům dělnictva. (Výkřiky
posl. Sedorjaka.)
A skutečně. Za slovy nadešly i činy.
Čím déle stávka trvala, a čím
více se přiostřovala, tím více
policie a četnictva se přivádělo na
stávkové území. Okolí Berehova
vypadalo nakonec jako vojenský tábor. Byla povolána
dokonce i četnická škola z Užhorodu. Celé
území se černalo policií, četnictvem
a špehouny. Krajina tato vypadala jako kdyby byl vyhlášen
stav obležení, jako za války, ba dokonce ještě
hůře, neboť tehdy se dovolovalo 3 osobám
jíti společně a u Berehova je rozháněli
i tehdy, kdy 2 osoby šly spolu, a byly případy,
že sedláky, kteří stáli před
svými domy, četníci zaháněli
do domů, aby nestáli na ulici. Když se konal
trh, byly obstaveny všechny ulice, a každého,
kdo vypadal jako dělník, zadržovali a vraceli.
Na ulicích připojovali se k lidem a žádali
průkazů, a kdo se nelegitimoval, toho zatýkali
a zavírali. V případech, kdy zatkli dělníky
beze vší příčiny, nepropouštěli
je a cynicky jim oznamovali, že je vězní proto,
aby, až budou propuštěni, nepřipojili
se ke stávkové akci.
Za celý čas bylo zatčeno asi 200 dělníků,
členové stávkového výboru musili
se ukrývati, aby se vyhnuli zatčení, ale
přes to přece značná část
jich byla zatčena. Zatčené dělníky
vodili se silným doprovodem četníků,
kteří měli bodáky na zádech
a připravené browningy v rukou. Často je
vedli spoutané v okovech. Policie a četnictvo obsadilo
nejen všechny silnice, nýbrž i polní cesty
a cestičky, stezky a pěšiny, projíždělo
se koňmo, v automobilech a motocyklech, na vozech, scházely
jen aeroplány. Soudy a policie jakož i okresní
úřady pracovaly bez přestání,
dokonce i v neděli odsuzovaly zatčené. V
celém okolí v dalekých okrscích jezdily
autobusy, které najímaly stávkokaze. Z celého
stávkového území bez ohledu na všechno
úsilí vlastníků a policie nikdo se
stávkokazem nestal. Ale když se podařilo přivésti
několik stávkokazů ze vzdálenějších
krajin, kde se ve většině případů
nevědělo, co se děje u Berehova, odevzdávali
je pod ochranu četníků a policistů.
Četníků, kteří chránili
pracující stávkokaze, bylo více než
pracujících. A v noci je střežili, aby
se nesetkali s místními dělníky nebo
aby neutekli. Byly případy, že stávkokazové,
když poznali situaci, chtěli odejíti domů,
ale četníci je nutili do práce, terorisovali
a bili. (Výkřiky posl. Sedorjaka.)
Bylo zjištěno také několik případů,
že zatčení byli biti. A když to všechno
nepomáhalo, když dělníci neustupovali
všem těmto teroristickým činům
- stávkokazů nebylo, po celý čas počet
stávkokazů nepřesahoval 2 až 3% stávkujících
- užilo četnictvo ještě ostřejšího
způsobu, střelby, aby polekalo dělníky.
To se stalo dne 18. dubna ráno. Když místní
dělníci přišli k přivezeným
stávkokazům, aby si s nimi pohovořili, četnická
ochrana začala stříleti.
Při organizaci stávkokazectví pomáhali
také sociální demokrati. Jest příznačné,
že v zakarpatském časopise této strany
vydaném na 1. května, který vyšel za
plné stávky, není ani zmínky o tom,
že tisíce vinařských dělníků
jest ve stávkovém boji. A berehovští
sociálnědemokratičtí pracovníci
činně organisovali stávkokaze.
Pouze jediná komunistická strana se postavila na
stranu stávkujících a jak svým tiskem
tak i svým aparátem pomáhala podle svých
sil a možností v boji dělnictva o větší
kus chleba. Zakarpatské dělnictvo ještě
jednou se přesvědčilo z vlastní zkušenosti
během boje, kdo skutečně brání
zájmů dělnictva a kdo je klame jedovatými
a sladkými frázemi proto, aby mu mohl za nejostřejšího
boje vraziti nůž do zad. To bylo také praktické
poučení pro dělnictvo, aby nejen poznalo
skutečnou tvář těch, kteří
se nazývají "socialisty", nýbrž
i těch živlů, kteří byli nebo
ještě jsou v komunistické straně, totiž
nazývají sebe komunisty, ale vystupují proti
zájmům dělnictva; to byla názorná
lekce o úloze Haisů, Halíků, Sýkorů
a soudruhů, o úloze likvidátorů v
komunistické straně, neboť dělnictvo
se přesvědčilo, že tam, kde se končí
fronta revoluční bolševické komunistické
strany, která hájí a prakticky provádí
zásady Kominternu a Rudého Profinternu, tam se začíná
jednotná fronta buržoasie.
Jen komunistická strana Československa, která
stojí na správné čáře,
popularisuje ustanovení Kominternu a Profinternu, chce
a umí prováděti obranné akce, má
důvěru v bojovnou schopnost pracujících
mas, svým pravidelným postupem v otázce selské
vede do boje selský proletariát, přemáhá
ve vlastních řadách všechno, co jest
nerevoluční a likvidátorské; jen taková
Komunistická strana Československa pomohla dělníkům
nejhůře placeným, zmučeným,
neorganisovaným, pomohla armádě těžce
pracujících zorganisovati se v ukázněné,
disciplinované a k boji schopné vojsko.
Fašistický teror vládního aparátu
i celé spojené buržoasie, který se každodenně
projevuje v celém sociálním životě
na Zakarpatské Ukrajině, projevil se v celé
své nahotě za stávky vinařských
dělníků. Vláda se lekla bojovné
schopnosti a třídního uvědomění
v řadách selských chudáků,
lekla se spojení selského a městského
proletariátu, jehož jasným výrazem byl
fakt, že se do služeb stávkového výboru
vinařských dělníků daly rozličné
druhy městského dělnictva a stavební
dělníci zahájili dokonce stávku ze
solidárnosti, aby pomohli vinařům.
Proto se vláda rozhodla stávku za každou cenu
zlomiti. Velice příznačné jest, že
i někteří z vlastníků přiznali,
že by byli ochotni podepsati smlouvu s dělníky,
ale vládní vrstvy za prostřednictví
agrární strany jim to zakázaly, neboť
prý by se takovým činem vzmohla dělnická
fronta, vzrostl by vliv komunistické strany a po tom ani
jedna z buržoasních stran nemohla by se ukázati
na tomto území.
A skutečně vláda užila všeho úsilí,
aby zlomila stávku. Dělnictvo se přesvědčilo
z vlastní zkušenosti, jak jedná fašisační
vláda ve chvíli ostrého třídního
boje - že tehdy odhazuje jako nepotřebný krám
všechny fráze o rozličných "obyvatelských
svobodách" a "zákonech demokracie"
a vystupuje na jeviště nahý, nezahalený
teror, ozbrojený až po zuby, vystupuje státní
aparát, jenž jest pomocným aparátem
vládnoucí třídy, pomocným aparátem,
jenž jest k službám továrníkům,
statkářům a bankéřům
v boji proti dělnictvu a pracujícímu zemědělskému
lidu.
Novým činem fašistického teroru jest
jmenování do nemocenských pojišťoven.
Tyto ústavy vydržují dělníci
za své krvavé peníze, aby tam nalezli pomoc
v nemoci a neštěstí. Ale buržoasie nedovoluje
dělníkům, aby byli hospodáři
v těchto ústavech, chce je změniti v základy
fašismu. Do správy jmenovala agrárnické
tajemníky, na Zakarpatí mezi jinými také
tajemníka agrární strany Zajíce, a
jiné agrárnické, popské a buržoasní
korteše, jakož i své sluhy, sociální
demokraty.
Ani jediný skutečný zástupce dělnictva,
ani jeden komunista nemá tam místa. Správa
nemocenských pojišťoven byla proměněna
v tučná místa pro členy buržoasního
aparátu, jehož úkolem jest ničiti dělnické
hnutí, utlačovati nemocné dělníky
a lámati boj dělnictva o větší
kus chleba. A dělnictvo má za své vlastní
krvavé peníze vydržovati a vykrmovati tyto
pijavky na místech ve správách nemocenských
pojišťoven.
Vládní fašismus ukázal již také
svou tvář v nově zřízených
zastupitelstvech. A tak zemské zastupitelstvo v Užhorodě,
jehož rozsah působnosti se vztahuje na celou Zakarpatskou
Ukrajinu, schválilo nedávno roční
rozpočet větší než 22 milionů
Kč. Kdo to schválil? Agrární většina,
která vznikla z agrárních buržoů,
zvolených terorem a podvodem širokých pracujících
mas, a z jejich místních pomocníků
z řad křesťanských a židovských
klerikálů a rozličného druhu nacionalistů,
a také ze jmenovaných členů.
Jest zřejmé, že rozpočet usnesený
takovým sborem není ničím jiným
než celou řadou darů pro agrární
buržoasii. Dělníci a pracující
zemědělci nejen že nebudou míti žádného
užitku z toho, nýbrž naopak škodu, neboť
tento rozpočet znamená finanční sesílení
agrární strany, která jest pijavkou pracujících
mas, znamená rozšíření a vybudování
agrárního a vůbec buržoasního
aparátu, jenž jest aparátem útisku a
zotročení pracujících mas.
Hmotný stav pracujících mas zhorší
se i proto, poněvadž těch 22 milionů
znamená nové zvětšení daňových
břemen, poněvadž těch 22 milionů
seberou nikoliv od boháčů, nýbrž
donutí exekutorským terorem pracující
obyvatelstvo, aby složilo tyto peníze na zlepšení
panské půdy a panských závodů,
na utvoření nových dobře placených
míst pro buržoasní popoháněče
a politiky.
Do služby koloniální české buržoasie
zapřáhla se také již místní
buržoasie všech směrů. Proto pracující
masy Zakarpatí musejí bojovati proti dvojímu
jařmu, musejí rozbíti dvojitý pancíř
buržoasního podvodu.
Nejnovější událostí v této
činnosti jest na Zakarpatské Ukrajině sjednocení
české buržoasie s židovskou a maďarskou.
Stalo se to tak pozdě proto, poněvadž za maďarské
vlády panující postavení měla
na Zakarpatské Ukrajině maďarská a židovská
buržoasie. Od r. 1919 česká buržoasie
pohlíží na Zakarpatí jako na terén
svých vlivů, bojuje o nadvládu hospodářských
vlivů, nebo prostě řečeno o přednost
v právu vykořisťovati a zotročovati
pracující lid Zakarpatské Ukrajiny. Česká
buržoasie je ochotna děliti se o svůj vliv
s místní buržoasií, ale nechce ustoupiti
s prvního místa.
Tím se vyjasňuje okolnost, že od samého
začátku až dosud všichni čeští
buržoasní politikové měli plná
ústa frází o Slovanstvu, slovanském
bratrství a odmaďarštění Zakarpatí,
o nápravě bezpráví, které spáchala
na místním ukrajinském obyvatelstvu místní
vláda, dále o irrendentismu Maďarů a
lichvě židů.
Teď již česká buržoasie dosáhla
svého cíle. Ve vykořisťování
a odírání místního obyvatelstva
hraje již první úlohu a cítí,
že jest v tom úplně jistá. V národnostní
politice došlo tedy k novému nástupu. Všichni
dosavadní "bratři Slované", totiž
rozliční buržoasní politikové,
kteří pod rozličnými národnostními
a hurá-vlasteneckými hesly vedli místní
ukrajinské obyvatelstvo do tábora české
buržoasie a pomáhali jí vsednouti na kůň,
ustoupili nyní do pozadí. Přišel čas,
kdy česká buržoasie již se neobává
rozděliti se o svůj vliv s maďarskou a židovskou
buržoasií, přijmouti ji do spolku ve vykořisťování
maďarských a židovských pracujících
mas.
Tento svazek není ještě uzavřen s maďarskou
buržoasií a proto maďarští nacionalisté
ještě pokračují v oposiční
taktice, "chrání maďarský lid
před českým násilím".
Ale když přijde k věci, maďarští
nacionalisté dělí "maďarský
lid" na dvě části, na maďarskou
buržoasii a maďarský proletariát a přivolávají
si na pomoc českou buržoasii.
Tak se věci měly na př. v okolí Berehova,
kde stávkovali maďarští dělníci
proti maďarským vlastníkům vinic. Tehdy
celý maďarský tisk s orgány!oposičních"
národovců v čele vrhal se na maďarské
dělníky, vytvářel pogromovou náladu
a volal policii.
Dne 8. května připravuje se celá zakarpatská
buržoasie k oslavě 10. letého jubilea připojení
Zakarpatské Ukrajiny k Československé republice.
Jest to opravdu radostný svátek pro buržoasii.
Pracující masy mohou leda sestaviti rozvahu svého
zotročení a ujařmení. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
Po celých těchto 10 let měla česká
buržoasie na ústech slova o slovanském bratrství
a vysvobození, a ve skutečnosti prováděla
počešťování, spoutala ukrajinské
obyvatelstvo v sítě národnostních
pokusů za účelem počešťování,
utiskla pracující lid nesnesitelnými břemeny,
oloupila jej dokonce i o politická práva, kterých
nedovedlo mu ještě vzíti feudální,
šlechtické Maďarsko.
Celá ukrajinská buržoasie a měšťáctví
jako pes na zadních nohou plazí se před vládními
násilníky a vrtí ocasy čekajíc
na dárek, a jest ochotno s pomocí národních
omamujících prostředků přivábiti
ukrajinské sedláky do jařma agrárníků.
Zajímavé jest, že i kulturní pracovníci,
Spolek národních učitelů, nechtějí
viděti počešťování školnictva
a protestovati proti němu. Nedbají na příklad
takového faktu, že ve 3 obcích svaljavského
okresu již po 30 let není školy a sepsali "ostré"
memorandum na obranu písně "Podkarpatski Rusiny",
místo které nyní přikazují
zpívati hymnu "Kde domov můj?". Tak se
oni sami chrání před tím, aby česká
buržoasie nesvlékala s nich šaty nových
obránců.
Pracující masy Zakarpatské Ukrajiny odpovídají
na to: národní osvobození přijde s
osvobozením sociálním a národnostní
politika jest vyslovena heslem komunistické strany: plné
národní sebeurčení až k odtržení.
Při příležitosti tohoto panského
jubilea stojí za to ukázati též na slova
a činy v selských věcech, ve věci
rozdělení půdy mezi drobné zemědělce
a bezzemky. Ve věci pozemkové reformy bylo na Podkarpatské
Rusi něco uděláno. Jde jenom o to, kdo dostal
půdu. Parcelovala se část pozemků
maďarských statkářů, poněvadž
bylo zapotřebí nevelikými útratami
vytvořiti české statkáře, totiž
dáti pozemky české agrární
buržoasii. Při tom nezapomněli také
na své spojence kolonisty, legionáře, bohaté
sedláky.
Ale chudí sedláci jak byli bez půdy, tak
bez ní i zůstali. Na místo starého
maďarského statkáře Schönborna,
vlastníka 100.000 ha půdy, posadila vláda
francouzsko-belgické kapitalisty a tak splnila své
závazky k francouzským kapitalistům, ke svému
budoucímu vojenskému spojenci. Místo Schönborna
vykořisťuje nyní chudé sedláky
firma "Latorice", při čemž toto
vykořisťování se desetkrát zvětšilo.
Pozemků Schönbornových nemohlo dostati místní
obyvatelstvo nemající půdy mezi jiným
také proto, že na důležitém strategickém
území, na pohraničním území,
bylo třeba usaditi své vůdce v budoucí
válce proti Sovětskému svazu.
Jediné, co mohli chudí sedláci od této
panské pozemkové reformy získati, jest poučení,
jež dostali od české buržoasie, totiž
poučení, že buržoasie nikdy dobrovolně
nedá chudým sedlákům půdu,
že půdu, lesy a pastviska sedláci dostanou
jen tehdy, jen tehdy vydrží nesnesitelná daňová
břemena na udržování pánů,
jen tehdy shodí se svébo krku panské pijavky,
když společně s dělníky porazí
panování buržoasie, zničí buržoasii
a vydrou jí z rukou veškeré výrobní
prostředky, tedy továrny, doly, banky, pozemky a
lesy, a revoluční cestou zřídí
vládu dělníků a sedláků.
Pak dostanou chudí sedláci půdu, lesy a pastviska,
tak jako je dostali sedláci v Sovětském svazu.
Nuže i proto bojuje buržoasie proti třídnímu
uvědomění selského proletariátu,
proto všemi silami rozbíjí spolek městského
a selského proletariátu. Proto četníky
a strážníky terorisovala v okolí Berehova
vinařské dělníky. Proto všechny
úřady na Zakarpatí, začínaje
od zemského úřadu, soudy a okresní
úřady až k obecním notariátům
agitovaly proti stávce vinařských dělníků,
organisovaly stávkokaze. Proto soudce Terestenyi v Berehově
nejen odsuzoval dělníky, nýbrž agitoval
i ve prospěch vlastníků vinic, proti dělníkům.
Proto četníci stříleli do dělníků.
Ale probudilého třídního uvědomění
nelze zatknouti, k boji způsobilé široké
masy nelze ani zastřeliti, ani sepnouti okovy. Žádný
teror nevezme masám chuti k boji a víry v jejich
vítězství, neboť ony bojují za
své vlastní osvobození z jařma strašného
útisku.
Komunistická strana ukázala masám tuto pravidelnou
cestu, jakou dlužno vésti boj o osvobození,
cestu společného boje městského a
vesnického proletariátu při pomoci středních
vrstev selského obyvatelstva proti celé spojené
buržoasii a bohatým sedlákům. Stávka
vinařského dělnictva dokázala, že
tato fronta proletářského boje stala se již
na Zakarpatí činem, že již vystoupila
na pole bitvy. Stávka jest přerušena, ale boj
byl teprve zahájen. Stávkové výbory
staly se akčními výbory, aby připravily
další boj, aby mobilisovaly další řady
selských a městských proletářů
k novému boji, k novému útoku proti společnému
nepříteli.
Komunistická strana se neomezuje jen na hospodářské
boje, na boj o větší výdělek,
o osmihodinnou pracovní dobu, o lepší pracovní
podmínky, ale povede také boj o politická
práva proletariátu. A především
varuje jej a vede do boje proti sociálnímu nebezpečí.
Pracující masy nedovolí, aby je buržoasie
hnala na jatky, na prolévání krve v zájmu
kapitalistů a statkářů, nedovolí,
aby byli zataženi do války proti Sovětskému
svazu, jedinému státu dělnicko-selskému,
kde si proletariát vydobyl svá lidská práva
a staví nový, spravedlivý sociální
řád.
Pracující masy dobře rozumějí,
že fašismus jest novou formou buržoasního
teroru, jenž chce oloupiti pracující dokonce
i o všechna jejich dosavadní práva, aby je
mohl svázati, spoutati a vrhnouti na válečné
posice. Rozumějí, že fašismus předchází
novou válku, kterou připravuje buržoasie proti
Sovětskému svazu a proti celé dělnické
třídě.
Ale když již neohlížejíc se na odpor
dělnických a selských mas buržoasie
je vyprovokuje k válce, zatáhne je do války,
pak tyto masy promění imperialistickou válku
ve válku občanskou, ve válku pracující
třídy proti buržoasii, proti vykořisťovatelům.
V souvislosti s postupem fašisace a kapitalistických
plánů a úmyslů československé
buržoasní vlády zostřují se třídní
protivy, zostřuje se třídní boj. Je
to jako vítr, jenž vane se strany revolučního
boje a unáší z jeho řad všechno
smetí a plevy. Bolševická revoluční
strana, která se v tomto období třídního
boje očišťuje od oportunistických a likvidátorských
živlů, která vyhazuje ze svých řad
zrádce, odrodilce, kteří se uhnízdili
v rudém odborovém hnutí, která co
nejostřeji bojuje proti skupině likvidátorů,
sílí a bolševisuje se v tomto procesu, krystalisuje
se a staví se skutečně v čelo třídního
boje proletariátu o úplné vítězství,
o dělnicko selskou vládu v Československu.