Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Celá bytová péče v Československé republice byla vybudována na těchto základních principech:

1. Výpověď z bytu se připouštěla jen se svolením nájemního úřadu, později soudu a jen ze závažných důvodů.

2. Byla stanovena určitá hranice pro nájemné, které nesmělo býti zvyšováno.

3. Byla-li povolena výpověď z bytu, stalo se tak jen ve výjimečných případech, a to ještě připouštěl se odklad exekučního vyklizení bytu za určitých podmínek.

4. Obcím byla vyhrazena zvláštní pravomoc za účelem čelení nedostatku bytů.

5. Pro odstranění nedostatku bytů mohly býti vyvlastňovány stavební pozemky a stát na stavbu poskytoval záruku až 85% stavebního nákladu.

Sledujeme-li vývoj těchto jednotlivých principů, na kterých byla v Československé republice vybudována bytová péče, vidíme, že tato základna se stále zúžuje, principy se zhoršují v neprospěch nájemníků.

Tak na př. co se týče prvního principu ochrany nájemníků, výpovědi z bytu, bylo v zákoně z r. 1920 uvedeno jen 6 výpovědních důvodů. V zákoně z r. 1922 byl tento počet výpovědních důvodů zvýšen na 11, v zákoně z r. 1923 na 16, v zákoně z r. 1924 na 18 a v zákoně z r. 1927 na 19 důvodů k výpovědi z bytů.

Všechny tyto důvody k výpovědi byly v zákoně postaveny velmi ostře proti nájemníkům a soudní prakse československá je značně rozšířila, takže nájemníci byli soustavně vyhazováni z bytů, o čemž nejlépe svědčí ohromná skladiště uloženého nábytku soudně vystěhovaných rodin v Praze a ve všech jiných městech.

Nyní fašistický režim v Československu přechází k útoku na zbytky ochrany nájemníků a navrhuje do chystaného vládního návrhu další důvody k výpovědi z bytu.

Jako další důvod k výpovědi z bytu uvádí se, že majitel domu může nájemníka vypověděti, aniž by mu byl povinen dáti náhradní byt, chce-li se sám nastěhovati do vlastního domu, nebo ho potřebuje pro děti, pro ženu anebo pro nějakou provozovnu.

Jako další důvod se uvádí, že majitel domu může dáti nájemníkovi výpověď, opatří-li mu "dostatečný" byt náhradní; byt je považován za dostatečný, je-li s to ukojiti nezbytnou potřebu.

Co to znamená? To není jen rozšíření výpovědních důvodů, nýbrž majitel domu bude míti nyní úplně volnou ruku pro dání výpovědi, neboť vždycky si najde svůj důvod, že bytu potřebuje pro dítě nebo rozvedenou ženu, aby nájemník mu uprázdnil byt, a konečně i když by důvod nebyl, opatří nějakou díru pro nájemníka, do které se tento nájemník musí pak vystěhovati.

V druhém principu ochrany nájemníků byla stanovena hranice nájemného. Také tato hranice byla neustále zvyšována v neprospěch nájemníků. Podle zákonů z r. 1918, 1919, 1920 zvýšilo se nájemné o 20%, r. 1919 až 1922 o 20%, 40 a 60%, a to podle velikosti bytu vedle příplatků na opravu domu. Poslední zvýšení dostoupilo 120, 140 až 150% nájemného, a kromě toho majitel domu má právo vybírati zvláštní příplatky na uhrazení mimořádných nákladů na osvětlení, na vodu, elektriku, na zvýšení dávek, čištění chodníků, odstraňování popele, čištění komínů atd.

Nyní se chystá nové zvýšení, a to od 1. ledna 1930 navrhuje se zvýšení o 20 až 40%, k 1. lednu 1931 prozatím o dalších 20 až 40% a konečně ve starých domech má býti nájemné valorisováno na šestinásobek činže předválečné z r. 1914.

Toto neslýchané zvýšení činží zejména ve starých domech vynucují si majitelé domů a bytoví spekulanti, kteří v důsledku zákona o stavebním ruchu a velkých daňových úlev postavili velký počet činžáků, které mají nyní prázdné, neboť nikdo nemůže platiti tak ohromné nájemné, jaké se požaduje v nových činžovních domech, které byly postaveny na spekulaci a vydírání nebydlících a kde se požaduje za jednu místnost 3000 Kč a ze 3 místností 15 až 20 tisíc Kč ročního nájemného. Tak ohromné nájemné nemůže platiti nikdo, leda ministerští radové a vysocí státní úředníci, velcí obchodníci, ale nemohou je platiti úředníci, tím méně zřízenci, - o dělnících ani nemluvě - neboť velmi málo je těch šťastných dělníků v Československu, kteří mají výdělek 15 až 20 tisíc Kč ročně.

Podle zprávy, uveřejněné v Národních Listech dne 30. dubna t. r. bylo na valné hromadě pražských stavitelů konstatováno, že v samotné Praze, té Praze, kde lidé bydlí ve sklepích, záchodech, na půdách a okolo Prahy v dřevěných boudách, ve skalních děrách, ve vagonech několik rodin pohromadě, jest přes 4000 prázdných bytů v novostavbách.

Pánové, může tento sprostý cynism bytových keťasů přejíti pracující třída mlčením? Mohou ještě ta sta a tisíce rodin nebydlících nebo špatně bydlících strpěti tento cynický výsměch? Zajisté že ne. Připravujete-li, pánové, tento zákeřný plán na drancování kapes nájemníků, k úplnému zbídačení pracující třídy a spoléháte-li na své pendreky, šavle a bajonety, o něž se opíráte, a máte-li za to, že jsou vám dostatečnou oporou, abyste svůj plán provedli a každý obranný boj pracující třídy za větší kus chleba a lidské bydlení krví potlačili, pak vám říkáme otevřeně, že se šeredně klamete.

Budou to dělníci ze závodů, jichž jménem zde mluvím, kteří vám udělají pořádnou čáru přes vaše zákeřné plány. I když nasazujete všechny páky a používáte všech prostředků k rozrážení dělnických řad, i když saháte ke korumpování jednotlivých vůdců, ukáží se tyto vaše prostředky nakonec jako neúčinné.

Třetím principem zákona na ochranu nájemníků jest odklad exekučního vyklizení bytu. Tento princip byl stále a stále zkracován, až přichází se nyní s návrhem za jeho úplné zrušení.

Čtvrtým principem zákona na ochranu nájemníků bylo obcím vyhrazeno zvláštní právo a pravomoc bytové péče v obci. Obce byly r. 1920 důležitým činitelem při zabírání bytů pro nebydlící, kteréžto právo jim bylo později vzato a na obce přenesena povinnost pouhého uložení soudně vystěhovaného nábytku. Ale i tato povinnost, totiž uložení soudně vystěhovaného nábytku byla pak zrušena. Byla zkrácena na jeden rok a tak soudně vystěhovaní nájemníci byli poškozeni dvakráte; když do roka nenašli nového bytu, dalo se obci právo k prodeji uloženého nábytku.

Zákon z r. 1927 o ochraně nájemníků uložil obcím do dvou tisíc obyvatel, že mohou likvidovati ochranu nájemníků pouhým usnesením obecního zastupitelstva. Ale s tímto se buržoasie nespokojila a dnes přichází s návrhem, aby v žádném případě nebyla likvidace ochrany nájemníků odvislá od usnesení obecního zastupitelstva, nýbrž rušení ochrany nájemníků má býti ponecháno na libovůli okresních a zemských úřadů, tedy orgánům zfašisovaným reformou veřejné správy. Tyto orgány fašistického státního aparátu mají na přání domové buržoasie zrušiti do určitého času ochranu nájemníků vůbec a zavésti, jak říká chystaný vládní návrh, normální poměry, to jest volné zdražování bytů a vyhazování nepohodlných nájemníků na dlažbu.

Vládní návrh má také připustiti smluvní volnost co do vzdání se ochrany nájemníků před výpovědí nájemní smlouvy, ale toto vzdání se ochrany nájemníků má býti provedeno písemně. Tak se tedy dávají všechny možnosti a otevírají se všechny cesty buržoasii, aby ochrana nájemníků byla co nejrychleji zprovozena se světa.

Konečně posledním principem zákona o ochraně nájemníků byla podpora stavebního ruchu, podle které bylo spočátku udělováno na stavbu vilových čtvrtí až 85% státní garancie. Dnes mají podle chystaného návrhu spočívati stavební výhody v dlouhodobých osvobozeních od daní, přirážek a dávek, a to na stavbách velikých činžáků. Ale má býti zato uplatněno právo státu na tak zvanou regresi, a to zejména naproti bytovým družstvům, která stavěla dělnické domky, a hledá se jen cesta k úplnému zničení dělnických stavebních družstev. Družstva mají býti zaskočena průměrným výkupem anebo individuelním odhadem stavby. To znamená, že bankám a finančnímu kapitálu má býti umožněna cesta pro zakoupení domovního majetku od družstev, aby pak finanční kapitál diktoval výši nájemného a řídil tak celou bytovou otázku jako část svého vydřidušského systému. Chystaný vládní návrh zákona znamená předně vytlačení nájemníků ze starých domů do domů nových, pracující třídu vytlačiti z vnitřního města na periferie a ven z měst vůbec; za druhé zvýšiti činže ve starých domech o šesteronásobek a uvolniti cestu pro soustavné zvyšování činže; za třetí zlikvidovati ochranu nájemníků jako poslední zbytek z poválečné doby a zavésti ve všech směrech libovolné zdražování bytů a persekuci nájemníků. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

S tímto neslýchaným vydřidušským plánem na další zbídačení pracujícího lidu přichází dnes buržoasie v tom domnění, že je nejpříhodnější čas k vyssávání a zotročení všech nájemníků a k zabrání domovního majetku pro koncern kapitalistů. Buržoasie, aby napřed rozrazila řady nájemníků, vyhlašuje, že státní a veřejní zaměstnanci dostanou zvýšené příbytečné na úhradu zvýšeného nájemného. O dělnících v továrnách nebylo dosud ani slova, jak a z čeho mají uhraditi zvýšené nájemné. S dělníky z továren chce buržoasie se státním aparátem svésti boj a proto chystaný návrh je zákeřným plánem buržoasie, potlačiti za pomoci státního aparátu každý zápas za zvýšení mezd. Proti tomuto fašistickému zásahu do zákona na ochranu nájemníků vyhlašujeme již dnes jménem celé pracující třídy a jejího revolučního předvoje, komunistické strany, bezohledný boj.

Pracující třída odpoví na tuto provokaci fašistického režimu zostřeným bojem ne za drahotní výpomoc, ale za generální zvýšení mezd, bojem pro zachování ochrany nájemníků, za její zachování, za její rozšíření a za nevypověditelnost dělníků z bytů, bojem za zrušení činží vůbec. (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Staněk. Dávám mu slovo.

Posl. Staněk: Slavná sněmovno! Náš řádný sjezd republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu vzbudil pozornost široké veřejnosti a zvláště část oposičního tisku používá projevů, učiněných na sjezdu, ke svým cílům, mezi které již po tři roky na prvním místě patří rozbití dnešní vládní koalice a povalení vlády, jež bezpočtukráte bylo již předpověděno. V této činnosti pokračováno bylo v této sněmovně včera tím, že se posuzovala a uváděla z projevů sjezdových jen vyňatá slova nebo věty, které se hodí, zbaveny byvše souvislosti s celkem, pro zamýšlené nesprávné dedukce nebo pro výtky, směřující proti republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu.

Včerejší řečník čsl. strany sociálně-demokratické odvodil z projevu předsedy strany Antonína Švehly, tlumočeného sjezdu, některá svoje tvrzení, která nutno kategoricky odmítnouti. Vzkaz Švehlův prý "hlásá diktaturu nad ostatními stavy", "hrstka bohaté, zpupné agrární buržoasie ohlašuje ostatním diktaturu". A zatím slova vzkazu Švehlova výslovně říkají: "Zákony, správa, vše se musí díti za naší spoluúčinnosti. Stojíme na zásadách demokracie, to znamená, že jsme proti diktatuře, proti vládě menšiny, jsme pro kooperaci všech vrstev ve státě." Tak doslovně napsal sjezdu našemu předseda strany. A dále praví: "Dnes lekají se mnozí slova: vládnouti, a přece nemůže býti ušlechtilejší snahy lidské, než touha vrcholné zájmy svého národa spravovati si sám. To znamená já, ty, on atd. Přece nebojuje národ za svoji svobodu proto, aby dosáhnuv jí, utíkal od odpovědnosti a nechal si vládnouti. Má-li celý národ takto vládnouti a má-li celý národ tak cítiti, musíme já, ty, on, my tak cítiti, neboť národ není abstraktní pojem, to jsme my všichni." Tak nám psal předseda Švehla, a já se táži, proč zamlčují se tyto součástky projevu, a ptám se, kde se hrozí agrární diktaturou ostatním vrstvám národa, nebo jak může kdokoliv ostatní části projevu vykládati jako snahu po diktatuře, když zde přímo a jasně se mluví proti diktatuře, pro kooperaci a pro vládu celého národa.

Operuje se dále tvrzením, že náš sjezd "hlásal boj venkova městům a že kope hrob, propast mezi městem a vesnicí" a včerejší řečník strany sociálně-demokratické v několika variacích opakoval takováto tvrzení. A přece bylo na sjezdu praveno a veřejně vytištěno: "Agrární demokracie, prostá každé stopy diktatury a nespravedlnosti vůči komukoliv, nechce ovládati tento stát, ale spolupracovati v něm jako rovný s rovným" a dále: "jsme ochotni ke spolupráci s každým". To jest smysl také známého Švehlova výroku, že nechceme býti v oposici, že chceme v tomto státě býti vždy při positivní práci. A jak může někdo odvozovati ze slov Švehlových vypovídání války městům? Vždyť jasně a výslovně zamítá takové argumenty, jakými jsou t. zv. akce mass, nazývá je brutálními a žádá, "aby byly nahrazeny argumentem přesvědčování, vedoucím k dohodě". Tak to bylo čteno na našem sjezdu. A co konečně říci o tvrzení, že projev předsedy naší strany obsahoval nadávky a urážky nezemědělských vrstev národa? Prohlašuji, že konstatování větší závislosti většiny městských obyvatel a naopak větší neodvislosti zemědělcovy jest naprosto vzdáleno i pouhého úmyslu nějaké urážky, a konstatuji, že ani v plenárních schůzích sjezdových ani v žádné z deseti komisí nebylo proneseno ani jediné příkré slovo proti vrstvám městským, ani proti stranám socialistickým.

Naopak zdůrazňuji, že ve vzkazu předsedy Švehly a v referátech mých jako předsedajícího sjezdu, kol. Srdínka, Udržala, Štefánka a Hodži jsou celé statě, ve kterých republikánská strana zdůrazňuje potřebu společného postupu jednotlivých složek stran a nutnost kompromisního jednání v naší demokratické republice. Konstatuji znovu a se vším důrazem, jak učinila již sjezdová komise během jednání sjezdového, že ve vzkazu předsedy Švehly nebylo slov ani o parasitech, ani o parasitním založení městského nebo nezemědělského obyvatelstva. Jedině správné znění vzkazu předsedy Švehly otištěno bylo ve Venkově a veškerá jiná tvrzení v této věci jsou nesprávná a nepravdivá.

Zvláště důrazně se ohražuji v tomto ohledu právě vůči té straně, z jejíž středu byla ražena skutečně příkrá slova, která nechci opakovati, straně, která dále ve svém manifestu říjnovém horovala pro demokracii pouze proletářskou, a jejíž každý větší projev končí výzvou k boji za republiku socialistickou. Náš předseda Švehla si nezaslouží, aby byl podezříván a snižován těmi z politických odpůrců, kteří nadužívali příležitosti ho poznati, kteří však mu upírají stejné právo, na jaké činí sami nárok, totiž promluviti ve vlastní straně také stranicky. Naše strana děkuje svému předsedovi za jeho velkou starost (Potlesk poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu.), kterou straně věnuje i ve své rekonvalescenci, prohlašuje, že rozumí jeho projevu a bude ho uskutečňovati jak úsilovnou organisační prací pro vzrůst strany, tak neúnavným a trpělivým hledáním základny pro spolupráci se stranami ostatními ku společnému řízení záležitostí státních. Za tyto myšlenky, které nám vštěpoval a které vrcholí v touze po rozkvětu naší demokratické republiky, zůstane mu jistě vděčen v našem státě každý občan dobré vůle. A že těchto lidí "dobré vůle" je víc, jsem pevně přesvědčen. Nemůže ani jinak býti. (Potlesk poslanců republ. strany zeměděl. a malorol. lidu.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Mondok. Dávám mu slovo.

Posl. Mondok (malorusky): Zakarpatská Ukrajina otevřela novou stránku svých dějin, započala druhé desítiletí pod panováním československé buržoasie. Jak československá tak i zakarpatská buržoasie ustanovila den 8. května jako výročí připojení Zakarpatské Ukrajiny k Československé republice a letos československá buržoasie oslavila tento den na Zakarpatské Ukrajině rozličnými parádami jako desítileté jubileum svého panování. Den 8. května byl zvolen proto, že tehdy, 8. května 1919 konala se pod předsednictvím kněze Vološina slavnostní schůze tak zvané Centrální Ruské Národní Rady, na níž zakarpatská buržoasie se rozhodla jménem "všeho obyvatelstva" připojiti se k Československé republice.

Českoslovenští imperialisté usilují přesvědčiti masy, že právě na základě vyjednávání a usnesení skupinky zakarpatské buržoasie, která se nazvala Centrální Ruskou Národní Radou, byly určeny hranice Zakarpatské Ukrajiny a bylo rozhodnuto o její státní příslušnosti, bylo rozhodnuto o jejím připojení k Československé republice.

To je hrubé padělání dějinných skutečností. Nikoliv proto sténá pod jařmem československé buržoasie obyvatelstvo Zakarpatské Ukrajiny, že se to zlíbilo skupině zakarpatských popů a úředníků, nýbrž proto, že toho vyžadoval zájem mezinárodního imperialismu, jehož ostří jest obráceno proti SSSR vůbec a proti sovětské Ukrajině zvláště. Československá buržoasie mohla slaviti desítileté výročí svého panování mnohem dříve než 8. května. Abychom určili přesné datum, musili bychom najíti den, kdy vítězná Dohoda vyznačovala hranice Československé republiky, t. j. hranice nového imperialistického státu ve střední Evropě a zřizovala nový imperialistický středoevropský blok, Malou Dohodu. Mluví-li se o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Československé republice, bylo toto ustanovení podepsáno a zapečetěno tehdy, když československé vojsko pod velením dohodových generálů obsadilo území Zakarpatské Ukrajiny a ujalo se diktátorské vlády. Toho dne by měla československá buržoasie slaviti desítileté výročí svého panování na Zakarpatské Ukrajině.

V době, když masa legionářů, podvedená buržoasií, prolévala krev ve válce s bolševiky, čeští buržoasní politikové využili situace a u Dohody měnili si tuto krev na směnku, vyprošovali si od dohodových diplomatů vlastní stát, to znamená, že si vyprošovali pro československou buržoasii právo samostatně vykořisťovati československý proletariát. Přání českých imperialistů shodovala se s úmysly Dohody, která chtěla: 1. rozbíti Rakousko-Uhersko, 2. pokud možno nejvíce zeslabiti i svého soka ve světové válce, t. j. Německo a Rakousko-Uhersko a 3. utvořiti ve střední Evropě několik malých států na ní závislých.

Pod rouškou osvobození národů a Wilsonovského liberalismu vyznačovali nové hranice států, a tak povstávaly nové imperialistické státní jednotky. K takovým patří i Československá republika.

Když máme mluviti o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Československé republice, musíme rozlišovati dvě věci: 1. zevní, t. j. všechno úsilí, které projevili s pomocí dohodových generálů čeští diplomaté, aby získali pro versailleskou smlouvu papírové důkazy o "vůli národa" připojiti se k Československé republice a 2. imperialistické úmysly Dohody.

V poměru k ukrajinskému národu Dohoda se dostala do slepé uličky se svými lživými hesly o sebeurčení, o osvobození utlačených národů. Tato hesla přišla jí velice vhod při rozbíjení bývalého Rakouska-Uherska, ale nehodila se pro Dohodu, pokud jich chtěl využíti ukrajinský národ, neboť již tehdy existoval ukrajinský stát, byla zde sovětská Ukrajina. Proto Dohoda zdeptala práva značné části ukrajinského národa, poslala své generály na pomoc polským, českým a rumunským imperialistům a místo sebeurčení dala ukrajinskému národu okupaci a mírové smlouvy, které rozdělily nesovětské ukrajinské území mezi tři státy: Československo, Polsko a Rumunsko. Vítězní imperialisté se obávali, že sebeurčením se zvětší území sovětské Ukrajiny a proto na základě svých hesel o osvobození ujařmených národů provedli ujařmení ukrajinského národa. Tím, že Zakarpatská Ukrajina byla připojena k Československé republice, má Československá republika společné hranice s Rumunskem, nemluvě již o tom, že získala přírodní bohatství Zakarpatské Ukrajiny a neobyčejně důležité strategické území.

Když versailleská smlouva byla již dohodnuta mezi Dohodou a zástupci české buržoasie, octli se čeští diplomaté před úkolem získati nějaké formální důkazy o tom, že se obyvatelstvo Zakarpatské Ukrajiny dobrovolně rozhodlo připojiti se k Československé republice. To byla dosti těžká věc, neboť Národní rady, které se v této době utvořily na Zakarpatské Ukrajině, takového stanoviska nehájily. Tyto rady, v nichž byli zastoupeni sedláci a částečně i dělníci, jako chustská rada, svaljavská rada, huculské organisace, vyslovily se přímo a rozhodně pro připojení k Ukrajině. Užhorodská rada, v níž vliv získali kněží, byla pro Maďarsko, ovšem jen potud, pokud v Maďarsku vládla buržoasie.

Ale čeští diplomaté se nedali ničím odstrašiti, a když se jim nepodařilo získati potřebné listiny doma, obrátili se do Ameriky, k tamějším vystěhovalcům. Tam věc byla snadná, neboť zakarpatské ukrajinské organisace v Americe úplně opanovali kněží a buržoasie a bylo tedy snadno s nimi se dohodnouti. Tam rychle provedli všeobecné hlasování ve věci Zakarpatské Ukrajiny, a ačkoliv dělnická emigrace se znovu vyslovila pro připojení k Ukrajině, přece kněžsko-panské výbory daly českým výborům listinu, v níž se rozhodují připojiti Zakarpatskou Ukrajinu k Československé republice. Zároveň zvolily také ze svého středu osoby, které měly vládnouti na Zakarpatské Ukrajině. O tuto listinu se opírali i tvůrcové versailleské smlouvy, to byl pro ně psaný důkaz o vůli národa připojiti se k Československé republice. Potom jen dodatečně získávala československá vláda v této zemi psané důkazy o vůli národa. To byl lehký úkol, neboť právě tehdy dohodoví generálové a čeští legionáři měli obsazeno území Zakarpatské Ukrajiny a bojovali proti maďarské rudé armádě. Nejprve obsadili západní území, na němž byla tehdy prešovská Národní rada. V této radě zasedali kněží a rusofilové, straníci carského Ruska.

Prešovská rada přijala resoluci o připojení k Československé republice. K takovému rozhodnutí přispěly tyto příčiny: 1. strach místní buržoasie před ukrajinským východem a Maďarskem, neboť na těchto územích byla již tehdy diktatura proletariátu a 2. obsazení země - tenkrát vyhlášena byla vojenská diktatura, v zemi hospodařili dohodoví generálové a důstojníci, kteří se opírali o legionářské bodáky.

Za takových okolností přijala prešovská rada resoluci o připojení k Československé republice. To byl druhý v řadě, ale první místní dokument o tak zvané vůli národa. K odůvodnění saint-germainské smlouvy bylo zapotřebí ještě listiny o tomto rozhodnutí od celé země. To se provedlo v Užhorodě. Buržoasii byl zaručen zisk podle toho, jak československé vojsko pronikalo na východ. Ačkoliv sama užhorodská rada žádala připojení k Maďarsku, přece jednak proletářská revoluce v Maďarsku a jednak přítomnost dohodových generálů a válečný stav v zemi měly vliv na změnu jejich rozhodnutí a v Užhorodě se konala dne 8. května 1919 společná schůze všech rad, na které se formálně rozhodly připojiti se k Československé republice. Na této schůzi byl také americký kandidát na křeslo místní zemské vlády. Z chustské rady zavolali koho chtěli, Huculové vůbec nebyli zastoupeni, a tak bylo zajištěno jednomyslně rozhodnutí připojiti se k Československé republice.

Taková listina byla velice potřebná české buržoasii, aby odůvodnila obsazení a násilné připojení Zakarpatské Ukrajiny. Také česká diplomacie a Masaryka vláda nešetřili sliby a přijímali s velkou parádou zakarpatskou buržoasii a několik podvedených sedláků, a slibovali jim guvernérská a jiná podobná místa. A bylo zač, neboť oni pořídili a přinesli napsanou listinu o vůli ukrajinského obyvatelstva připojiti se k Československé republice. Místní buržoasie se sice nespokojila s ústními sliby a žádala psaných záruk. Československá vláda dala jim i to, vydala listiny s podpisy zástupců československé vlády a Dohody, saintgermainskou mírovou smlouvu a ústavní zákon Československé republiky, v nichž bylo zaručeno právo autonomie (totiž právo místní buržoasie samostatně vykořisťovati a utiskovati místní městský a selský proletariát), ačkoliv naprosto neměli úmysl uvésti to v život. Když byly provedeny všechny formálnosti a podepsána saint-germainská smlouva, československá buržoasie odkopla zakarpatské vlastence, kteří si již nabrousili zuby na dobrá místa u žlabu a sama vzala vládu do rukou.

Marně čekali všichni místní kandidáti na ministry, že do 3 měsíců po volbách do parlamentu budou rozepsány volby do autonomního zákonodárného sněmu, jak to zaručoval t. zv. "Generální statut". Místo toho leželo na Zakarpatské Ukrajině československé vojsko pod velením dohodových generálů, v zemi byl vyhlášen stav obležení a generálové měli diktátorskou moc. Pod záštitou těchto generálů a jejich diktatury přijížděli na Zakarpatskou Ukrajinu exponenti pražské vlády a veškerou moc brali do svých rukou. Zakarpatská Ukrajina byla rozdělena na dvě části: západní Prešovsko převzala slovenská buržoasie, východní zbyla pro českou buržoasii.

Ku potěšení místní buržoasie bylo jí ponecháno místo guvernéra, které s počátku dostal zástupce amerických vystěhovalců Žatkovič a potom Beskid, jeden z tvůrců "vůle národa" v prešovské radě. Guvernér nemá žádné moci, dostává dobrý plat a je mu dovoleno vystupovati na parádách. Vládu vykonává zástupce guvernéra, nyní zemský president, jímž vždy byl Čech.

O úmyslech české buržoasie stran Zakarpatské Ukrajiny vyslovil se jasně zemský president Rozsypal, tedy nejvyšší zástupce vlády na Zakarpatské Ukrajině, v článku "10 let" takto: "Život a existence karpatoruského národa navždy se spojily s osudem bratrského československého národa", nebo přeložíme-li to do obyčejné řeči: českoslovenští imperialisté nepomýšlejí na to, aby se vzdali obsazení Zakarpatské Ukrajiny a práva vykořisťovati zakarpatské pracující masy.

Pro zakarpatské poměry jest příznačné, že tento článek vyšel jako úvodník v neoficielním orgánu agrární strany "Novoje Vremja", jenž zaujal stanovisko k desítiletému trvání vlády československé buržoasie nad Zakarpatskou Ukrajinou.