Máme spoustu jiných důkazů z prakse,
nejen resolucí nebo výroků, které
nám ukazují, jak se II. internacionála dívá
na tuto otázku. V této souvislosti nechci mluviti
o válečném zákonu Boncourově,
o němž zde bylo již obšírně
mluveno. Nechci se také zmiňovati o tom, že
Mac Donald, když po prvé seděl ve vládě
veliké světové říše, a
to sám se soc. demokraty, bez zástupců vyloženě
kapitalistických stran, že v této době
nejen zbrojil, nýbrž že i vedl válku
proti bezbranným potlačeným národům,
že posílal do Egypta a do Indie letadla, aby bombardovala
města. Nechci ani mluviti o tom, že v II. internacionále,
kde se leckdy snaží vylíčiti věc
tak, jako by tento Paul Boncour byl jen jednotlivec, za něhož
II. internacionála neodpovídá.
nebylo ještě přijato ani jediné usnesení,
v němž by tyto věci byly snad odsouzeny nebo
jímž by bylo bývalo odsouzeno chování
II. internacionály za války, což znamená,
že celá II. internacionála stojí na
témž stanovisku jako Paul Boncour
a Mac Donald.
Chci mluviti o novějších věcech, které
dokazují právě totéž. Viděli
jsme, jak v Berlíně soc. demokratický ministr,
socialistický policejní president, odhodlali se
vzíti dělníkům právo na ulici
a dokonce jim zakázali, aby 1. května vyšli
na ulici a demonstrovali. Jest úplně jasné,
že soc. demokrati používajíce fašistických
metod tvoří předpoklady, jichž buržoasie
potřebuje pro případ války. Viděli
jsme, jak sociální demokrati povolili pro Německo
pancéřový křížník,
jehož účelem nemůže býti
nic jiného, než ulehčiti Německu, aby
postupovalo v kapitalistické jednotné frontě
proti sovětskému Rusku. Vidíme, jak v celé
II. internacionále soc. demokratická strana ve všech
zemích používá proti hospodářským
bojům dělnictva fašistických metod,
jak nejhanebnějším
způsobem organisuje přímo stávkokazectví,
aby tento boj zlomila, jak hlásá hospodářský
mír. Proč to dělá? Jednak k ozdravění
kapitalismu, aby umožnila tak zvanou racionalisaci, pro niž
se již dnes vyslovila II. odborová internacionála,
ovšem na útraty dělníků,
aby se zabránilo zhroucení celé kapitalistické
soustavy nebo, poněvadž to učiniti nemohou,
aby se to aspoň prodloužilo. Na druhé straně
dělají to však proto, poněvadž
buržoasie připravujíc válku potřebuje
míru, poněvadž při tom nemůže
potřebovati zostření
boje dělnické třídy. Proto také
soc. demokrati ve všech zemích rozbíjejí
všechny dělnické organisace, které by
mohly zvyšovati sílu k odporu. Vidíme, jak
v odborových organisacích jest zahájena ofensiva,
jejímž účelem jest rozpoltění,
vidíme to ve všech masových
organisacích, v kulturních organisacích,
ba dokonce i v organisacích volnomyšlenkářů
a sportovních. Vidíme, jak soc. demokracie podporuje
kulturní reakci, jíž potřebuje buržoasie,
aby podporovala vykořisťovatelskou ofensivu, poněvadž
samozřejmě mozky dělníků otrávené
náboženstvím lze lehčeji vykořisťovati,,ale
také, aby mohla se vésti lehčeji válka,
poněvadž jasně usuzujícího dělníka
lze tíže zatáhnouti do imperialistické
války než dělníky, kteří
touto středověkou pověrou nezhloupli.
Vidíme, jak nyní na magdeburském sjezdu strany
celá tato politika byla německou soc. demokratickou
stranou jasně usnesena a jak tato usnesení byla
učiněna za souhlasu a se schválením
sociálně-demokratických stran všech
jiných zemí. V těchto magdeburských
usneseních vidíme zřetelně obličej
celé II. internacionály a dělníci
mohou z toho viděti, co mohou očekávati od
této strany, kdyby šlo do tuhého. Na magdeburském
sjezdu strany byla schválena celá koaliční
politika, tedy také postup 1. května v Berlíně
a řada jiných věcí,
jako Hilfferdingův finanční program, to znamená,
že buržoasie za pomoci soc. demokratů nechce
nastoupiti snad levý kurs, nýbrž že se
soc. demokraty v čele chce zahájiti ostřejší
kurs proti dělnictvu. To bylo schváleno v Magdeburku.
Byl schválen branný program,
otázka pancéřového křižníku
a veškeré chování německých
soc. demokratických ministrů a ministerské
strany. Vidíme v celé II. internacionále
zcela zřetelně, že již otevřeně
přiznává, co jsme u ní vždy konstatovali,
že stojí na kladném
stanovisku ke státu, že svou kapitalistickou vlast
hájí v každém směru a že
ji bude také ovšem hájiti, vypukne-li válka.
Poněvadž zde jde o věci, při nichž
jest velmi důležité přesvědčiti
dělníky, že věci jsou skutečně
takové, jak je vidíme, a poněvadž sociálně-demokratické
dělníky lze velmi těžce přesvědčiti,
že jejich vůdcové připravují
proti nim takovéto zločiny, dovolím si uvésti
několik úplně krátkých citátů,
kde ze slov příslušných sociálně
demokratických vůdců samotných jasně
vysvítá, že věci jsou skutečně
takové, jak je zde líčím.
Před tímto soc. demokratickým sjezdem strany
v Magdeburku konala se velká rozprava ve II. internacionále,
především v německé a rakouské
straně o otázce branného programu, o které
se mělo na tomto sjezdu strany jednati. Tu jsme poznali
různá rozvrstvení a křídla
v lI. internacionále. Tu jsme viděli, jak přes
všechny zdánlivé rozdíly v metodě
podvodu na dělnících přece všechny
různé skupiny stojí na společném
základě. Počnu s člověkem,
který ve straně zaujal tak zvané nejlevější
stanovisko, abych ukázal, jak dokonce tento nejlevější
muž stojí úplně jasně na stanovisku
kapitalistické obhajoby vlasti a jest i ochoten bojovati
proti sovětskému Rusku. Aby dělníci
ze slov samotných vůdců poznali, jak se věci
ve skutečnosti mají, uvádím
tyto citáty. V brožuře Pavla Leviho, dřívějšího
komunisty, nyní nejlevějšího sociálního
demokrata, čteme toto: "Soc. demokracie účinně
zdržujíc tímto politickým chováním
a kontrolou, vykonávanou s jinými organisacemi,
počátek války s německé strany"
- tedy již zde se budí iluse, jako by takovými
prostředky, jako kontrolou vlády bylo lze zadržeti
počátek války - "zároveň
přejímá odpovědnost, že vskutku
proletářské zájmy, že svobody
demokratické republiky na rozdíl proti jiným
institucím" - a nyní se v
závorkách výslovně praví:
"(Rusko, Italie)" - "že bezpečnost
země nebude ohrožena útokem z venku."
Tedy tento úplný levičák Pavel Levi
praví, že v německé republice musíme
hájiti svobody dělníků, my jako soc.
demokrati přejímáme záruku, že
ono zaostalé Rusko, sovětský
svaz, kde vládne diktatura, kde proletariát jest
potlačován - podle jeho mínění
- že toto Rusko nenapadne svobodnou demokratickou republiku
německou a neohrozí svobod dělnictva. To
znamená, že tento nejlevější z
nich docela otevřeně a jasně
staví Rusko do jedné fronty s Italií,
líčí dokonce Rusko jako fašistický
stát a na druhé straně označuje kapitalistické
Německo za demokratickou republiku, v níž dělníci
požívají všech možných svobod.
Jestliže zde dělník, i kdyby byl sebe více
předpojat sociálně
demokratickými názory, nevidí, že se
zde zcela jasně ohlašuje, že kdyby vypukla válka
s Ruskem, sociální demokrati chtějí
bojovati na straně kapitalistů, že již
nyní připravují náladu, aby mohli
vésti takovou válku proti sovětskému
Rusku, pak nevím, jaké
silnější důkazy mám ještě
uvésti.
Vezměme jiného levičáka, známého
Oto Bauera z Rakouska. Ten stojí již poněkud
dále vpravo. Ještě poněkud mezi Levim
a Bauerem stojí tak zvaný levičák
Max Adler, který také vydal brožuru. V této
brožuře staví se tento levičák
na půdu bruselských usnesení, tedy také
na půdu obrany vlasti. Prohlásili, že jsou
proti každé válce. To znamená, že
i kdyby se Sovětské Rusko bránilo proti kapitalistickému
útoku, byli by také proti tomuto boji Sovětského
Ruska, proti válce potlačených
národů a kolonií, které se chtějí
zbaviti svých potlačovatelů. Oto Bauer zaujal
v těchto věcech velmi zajímavé stanovisko.
Působil také při konečné stilisaci
usnesení na magdeburském sjezdu strany. Když
v německé soc. demokratické straně
byl spor o to, může-li býti
pro říšskou obranu, pro brannou moc v tomto
kapitalistickém státě, prohlásil,
že Německo brannou moc míti musí. Jest
tedy pro brannou moc. Aby však, poněvadž přece
vždy má nějaká slova pro radikalisující
se dělníky, učinil jim to pochopitelným,
poukázal na ten případ, že by bylo možno,
že by na příklad Francie chtěla projíti
Německem a napadnouti Sovětské Rusko a Německo
by pak nemělo žádného vojska a bylo
by bezbranné a Francie by mohla beze všeho Německem
projíti. Chtěl vzbuditi dojem, jako
by usiloval o kapitalistickou armádu v Německu,
které by se ovšem v případě války
užilo proti Sovětskému Rusku, aby chránil
Sovětské Rusko. Menševíci vzali to v
Rusku za dobrou minci a v jednom článku uveřejnili,
že Oto Bauer jest pro to, aby, kdyby Francie
napadla Rusko a chtěla projíti Německem,
Německo bojovalo proti Francii a se hájilo. To však
bylo Otovi Bauerovi příliš mnoho, tak to nemyslil,
chtě! jen najíti nějaký důvod,
aby ospravedlnil toto vojsko v Německu a tak prohlásil,
že nic takového neřekl.
Prohlásil: "Kdyby takový případ
nastal, musilo by se teprve na základě okolností
zkoumati, má-li se Německo brániti, či
nikoliv, ale pro každý případ potřebuje
Německo branné moci, aby mohlo tuto otázku
zkoumati a rozhodnouti se podle stavu okolností."
Skutečně do magdeburského usnesení
byla vložena formulka, v níž se praví,
že Německo branné moci potřebuje, aby
se mohlo nějak brániti a hájiti, kdyby bylo
strženo do nějakého krvavého konfliktu.
To přeloženo znamená, že sociální
demokrati jsou pro obranu vlasti.
Jiný levičák, Friedrich Adler, člověk,
o němž se v době revoluční vlny
po válce dlouho mohlo věřiti, že najde
cestu k revoluci, prohlásil: "My, soc. demokrati,
ve všech zemích budeme hájiti Sovětské
Rusko za tří podmínek." Napsal to v
jednom článku v časopise "Kampf".
Tyto tři podmínky jsou:
1. Návrat Sovětského Ruska od října
k březnu. To znamená: likvidace vlády dělníků
a sedláků v Sovětském Rusku, likvidace
diktatury proletariátu, obnovení tak zvané
měšťácké demokracie, která
byla vybojována v březnu, jinými slovy diktatura
kapitálu, která by za krátko vedla k carismu.
Tedy prvou podmínkou, aby Friedrich Adler byl ochoten prohlásiti,
že II. Internacionála bude hájiti Sovětské
Rusko jest, aby přestalo existovati, aby přestalo
býti státem proletářským
a stalo se státem měšťáckým.
Krásná podmínka od sociálního
demokrata! Budeme Ruska hájiti nikoliv proto, že jest
proletářské, nýbrž poněvadž
jest měšťácké.
2. Druhá podmínka jest táž, jako v bruselských
usneseních: Ano. Budeme hájiti Sovětské
Rusko, ale jen tehdy, podrobí-li se Společnosti
národů, to jest jinými slovy: podrobí-li
se proletářský stát diktatuře
světových kapitalistů a světového
imperialismu; ale dokud Sovětské Rusko bude dělati
nezávislou proletářskou politiku, hájiti
ho nemůžeme!
3. Třetí podmínka, kterou stanovil Friedrich
Adler, aby Sovětské Rusko bylo hájeno, jest
rozpuštění III. Internacionály: to jest:
jediná síla ve všech kapitalistických
zemích, a v Sovětském Rusku, která
shromažďuje dělnické třídy
k boji proti válce, k obhajobě Sovětského
Ruska, má zmizeti, bojiště má býti
uprázdněno sociálním demokratům,
kteří také připravují válku
a útok proti Sovětskému Rusku. Za takovýchto
podmínek jest Friedrich Adler ochoten hájiti Sovětské
Rusko. Tyto tři podmínky zároveň znamenají,
že za daných poměrů,
kdy Sovětské Rusko nemá v úmyslu splniti
z toho ani puntíku, Friedrich Adler jest pro to, aby II.
Internacionála nebyla pro Sovětské Rusko,
nýbrž proti němu, tedy kdyby vypukla válka,
aby šla do ní.
Jeden, dříve vždy platící za
levičáka a sám vydávající
se za levého sociálního demokrata, který
však otočil velmi silně doprava, Julius Deutsch,
napsal rovněž brožuru o těchto věcech
a musíme říci, že jest velmi zajímavá,
mluví otevřeněji. Na jednom místě
prohlašuje zcela otevřeně: Dnes jsou docela
jiné poměry než před válkou.
Tenkráte měli jsme monarchie, feudální
absolutismus atd., tenkráte byli jsme proti státu,
ale dnešní demokratická republika jest ovšem
naším státem, dnes jsme pro obranu tohoto státu.
Chci zde také doslova uvésti, co v této brožuře
říká, aby si nikdo nemyslil, že mu chceme
něco přičítati. co netvrdil. Po frázi,
v níž praví, že sociální
demokrati jsou proti štvaní do války, proti
nacionalistickým a imperialistickým válkám,
pokračuje: "Ale jednu věc revoluce nemůže,
to jest učiniti vlastní
zemi bezbrannou. Čím horlivěji musí
organisované dělnictvo pracovati k míru,
čím horlivěji musí ho hájiti
jako drahý statek, tím více nemůže
se uzavříti skutečnosti, že zatím
pro většinu států jednostranné
odzbrojení není bez nebezpečí pro
státy, které odzbrojují."
A dále: "Pokročilejší státní
útvar musí se hájiti proti útokům
zaostalé země." To jest jasné a zřetelné.
Soc. demokrati na příklad v Rakousku budou ovšem
vždy svou republiku, kde jsou dělníci vražděni
na ulicích a cestách, kde fašismus
jest drzejší než v mnohé jiné
zemi, nazývati jednou z nejpokročilejších
zemí a o každé jiné zemi prohlašovati:
my jsme pokročilejší země a musíme
se hájiti proti této zaostalé zemi. Samozřejmě
budete pro to, kdyby Československo bojovalo proti Maďarsku,
že řeknete: Československo,
tento stát, který udělal takové pokroky
ve fašismu, jest pokročilejší země
a proto musí býti hájeno proti Horthyho Maďarsku.
(Posl. dr Dérer [německy]: Proto musíte
Horthyho podporovati!) My nejsme pro Horthyho, budu o tom
ještě mluviti, kdo je pro Horthyho a kdo proti němu.
Na každý způsob jste pro obranu kapitalistického
státu, mně jde o to, abych to konstatoval.
Tato věta: "Hájiti pokročilejší
zemi proti zemi zaostalejší" má ještě
jiný význam. Kdyby došlo k válce, řekněme
na příklad mezi kapitalistickým státem
se zdánlivou demokracií, mezi Francií nebo
Anglií a Ruskem, kterou zemi budou nazývati soc.
demokrati pokročilejší? Na to odpovídáte:
Víme z celé vaší literatury, jak chcete
již nyní neustále v dělnících
vzbuditi dojem: Rusko, to je zmatek,
nejzaostalejší zem, tam jsou dělníci
zotročeni, jsou otroky atd. Ale u nás, zde, jsou
dělníci svobodní lidé, zde se jim
daří skvěle, při dvanácti,
čtrnáctihodinové pracovní době
v mnoha zemích, za fašistické správy!
Ale v Rusku, kde jest zavedena sedmihodinová
doba pracovní, kde mzdy rok co rok stoupají, kde
socialismus se buduje a dělníci chodí na
university, kde přicházejí do zámků
na Krimu, na Kavkaze atd., to jest zaostalá země.
Co je to za zaostalou zemi, kde vládnou dělníci
a sedláci, kde mohou jíti
studovati atd.? Ale u nás, kde jest nyní rušena
ochrana nájemníků, kde den co den stoupá
vykořisťování dělníků,
kde jsou na ulicích biti a tlučeni a stříleni,
to jest pokročilá země, tu musíme
hájiti proti Sovětskému Rusku. Připravujete
to již nyní, snažíte
se vzbuditi v dělnické třídě
náladu, abyste ulehčili buržoasii toto těžké
dílo, přesvědčiti dělníky,
že mají bojovati proti Sovětskému Rusku,
poněvadž sami nepokládáte za lehké
namluviti dělníkům, že mají vzíti
zbraň do rukou a bojovati proti
Sovětskému Rusku. Máme mezi vámi dokonce
slavené vůdce, kteří docela otevřeně
prohlašují, že chtějí bojovati
proti Sovětskému Rusku. Váš Kautský,
váš duševní velikán, jak často
psal, že ve válce proti Sovětskému Rusku
dlužno podporovati kapitalistické
státy nebo samotnou revoluci v Sovětském
Rusku, aby se dosáhlo pádu vlády dělníků
a sedláků, a jestliže tomu někdo nechce
věřiti, uvedu vám také doslova několik
vět z Kautského, aby každý z jeho nejnovější
brožury... (Německé výkřiky:
Zde v Československu máme také
takové!) Ale ovšem!.... Nebylo zde napsáno
ani slova proti Kautskému. Ve své brožuře:
"Internationale und Sowjetrußland" píše
Kautský: "S bolševickým vládním
systémem není žádných spolků,
jako každý jiný militarismus, jako vojenská
monarchie Romanovců" - na tento stupeň jest
stavěno Sovětské Rusko - "Habsburků
a Hohenzollernů, také on může býti
zdolán jen násilím."
Titíž soc. demokrati, kteří vždy
přicházejí s pacifickým křikem,
jen žádné násilí, jen žádný
krvavý boj, jde-li o to, aby se dělnická
třída bránila proti vykořisťovatelům,
vybojovala si svobodu, jsou pro násilí, pro krvavé
násilí, jde-li o to, v zájmu imperialismu,
v zájmu kapitalismu dohnati ke zhroucení prvý
dělnický stát na světě. (Německé
výkřiky: Nejen teoreticky, nýbrž i prakticky!).
Zcela správně, i prakticky, jak dokázali
při intervenčních válkách,
které byly vedeny proti Sovětskému Rusku,
neboť v nich byli zúčastněni sociálně-demokratičtí
ministři. Při válce, která byla vedena
proti republice rad v Maďarsku, měli jsme také
ve vládě sociální demokraty jako vůdce,
při válce proti republice rad v Bavorsku byli to
sociální demokrati, kteří to učinili.
(Výkřiky posl. Leibla). Nadávkami
nesprovodíte se světa skutečnost. Chcete
popříti, že to byl sociální demokrat
Hoffmann, který táhl proti bavorské republice
rad? Mají-li býti popírány takovéto
skutečnosti, že sociálně-demokratická
vláda táhla proti bavorské republice rad,
že to byl Severing, který bojoval proti dělníkům
v Poruří, že to byl Ebert, který tam
potvrdil hromadné popravy, stačí
jen, vezmeme-li sociálně-demokratické časopisy
z té doby, kde jest přece také o tom psáno,
neboť jest to skutečnost. Jestliže však
někdo přijde a popírá to a nazývá
to lží, svědčí to jen o špatném
svědomí, které mají tito pánové,
kteří by nyní nejraději
rozprostřeli nad těmito věcmi závoj
zapomenutí. Takovéto skutečnosti nedají
se však sprovoditi se světa hysterickým křikem.
Kdyby však někdo chtěl říci,
že takto jest tomu jen venku v Německu nebo v jiných
zemích, máme přece také vlády
v Italii, v Polsku a Bulharsku, kde se soc. demokrati účastní
přímo fašistických vlád nebo
je zřejmě podporují. Jestliže někdo
říká, že venku jsou jiné poměry
a mnohé z toho, co se venku děje, jest u nás
kritisováno, jak je to s naší soc. demokracií
zde v Československu? O našich
národních socialistech nechci mluviti. Ti jsou přímo
hrdi, že jsou nejvášnivějšími
obránci vlasti. Ti podávají ještě
interpelace, v nichž se snaží ukázati,
že v hájení vlasti nemá nikdo takové
starosti jako oni, že ani Kramář není
tak dobrý vlastenec jako národní socialisté.
Ti beze všeho řeknou ano, vypukne-li válka,
bude-li Československo ve válce, budou ovšem
obětovati statek a krev dělníků a
sedláků za tuto fašistickou zem v zájmu
kapitalistů. To jest úplně jasné.
A naši čeští soc. demokrati? Ani o tom
netřeba ztráceti mnoho slov. Také oni prohlašují:
To je naše republika, jsme ovšem pro obranu této
republiky. Mluvil jsem s českými soc. demokratickými
dělníky, a ti řekli: "Kdyby došlo
k válce s Maďarskem, myslím si, že naše
strana bude pro obranu Československa.
Ale, tvrdíte-li, že naše strana bude pro obranu
Československa a půjde do války, bude-li
proti sovětskému Rusku, činíte naší
straně křivdu." Jsou tedy soc.-demokratičtí
dělníci, kteří nevidí, že
i naším českým sociálním
demokratům, kdyby vypukla válka
proti sovětskému Rusku, především
by ovšem šlo o naši republiku, o naši vlast,
nebo, jak nesprávně a lživě tvrdí,
o národní svobodu, že by to vše hájili
a proto by také dělníkům řekli,
že mají bojovati proti sovětskému Rusku.
O tom s našimi českými
soc. demokraty a národními socialisty nelze mnoho
mluviti, poněvadž zde jsou věci úplně
jasné.
Ale naši němečtí soc. demokrati dovedou
věc poněkud zastírati a přišli
by do největších rozpaků, kdyby se řeklo:
"Co budete dělat, kdyby vypukla válka, řekněme,
mezi Československem a Maďarskem?" Častokráte
jsme se tak tázali. Kdyby to mínili čestně,
mohli by klidně odpověděti: nebudeme samozřejmě
podporovati kapitalistickou vlast, ale oni na to neodpovídají.
Ale neodpověděli by ani, kdyby byli tázáni:
Co budete dělat, kdyby vypukla
válka Československa se sovětským
Ruskem? Snaží se přes všechny tyto věci
rozestříti takový závoj, jako přes
otázku, zda by se vůbec v Československu
zúčastnili vlády či nikoliv. Jsou
jisté věci, o nichž platí zásada:
Na to se mne nesmíš nikdy
tázati, to nesmí nikdo věděti. Ale
prozkoumejme jejich praksi, jsou-li již tak mlčeliví.
Neúčastní se celého sociálně-fašistického
kursu, nejsou první v organisaci stávkokazectví,
což jsme to neviděli při stavebních
dělnících, při dělnících
v kaolinových a textilních závodech, neviděli
jsme největší hanebnosti při stávce
zemědělských dělníků,
kde jejich straníci společně s agrárníky,
s klerikály podepsali letáky proti stávkujícím
dělníkům, podporováni ovšem likvidátory,
kteří patří do úplně
stejné kapitoly? Což jsme neviděli,
jak zde vychvalovali magdeburská usnesení,
jak, když šlo o berlínské události,
nehájili dělníků, kteří
vyšli na ulici a obětovali svůj život
za právo na ulici, za právo na 1. máj, tedy
aby hájili nejsvětějších práv
dělnických? Nikoliv, neměli ani slova pro
toto samozřejmé splnění dělnických
povinností, pro toto samozřejmé splnění
povinnosti komunistické strany, která řekla
dělníkům v Německu: Nedejte se oloupit
o právo na ulici, jinak jste ztraceni, stanete se otroky,
budete bez vůle zataženi
do nové války, která bude státi stokrát
a tisíckrát více obětí; nikoliv,
nestaví se na stranu jejich, naopak, prohlašují
ty, kteří vykonali svou povinnost k dělnické
třídě, k celému proletariátu,
kteří učinili to, co Bebel prohlásil
za zbabělost a hanebnost, jestliže
se toho dělnictvo vzdá, ty prohlašují
za zločince a Zörgiebel, soc.-demokratický
policejní president, který bez studu a přímo
prohlásil: Musil jsem to učinit, abych ochránil
autoritu státu, autoritu kapitalistického státu,
ten jest v jejich očích hrdinou, ten jednal
správně, když dal v Berlíně stříleti
dělníky. A dále vidíme, jak se sociální
demokrati u nás účastní hanebné
štvanice pro kapitalisty, pro imperialisty, která
má akci z 1. srpna, tuto mezinárodní akci
proti imperialistickému nebezpečí
války, vylíčiti jako puč, aby se dělníci
zalekli a neúčastnili se jí. Znají
zcela dobře pravý smysl této akce, vědí
velmi dobře, že voláme dělníky
bez rozdílu strany a národnosti, i sedláky
a vůbec veškeré pracující obyvatelstvo
k boji za životní zájmy,
k boji, aby nebyli vražděni v nové válce
za vykořisťovatele, za velkostatkáře,
za bankovní ředitele, za otázku, kterou musí
míti každý dělník na srdci a
vůbec každý pracující člověk;
a ačkoliv to vědí, nebo právě
proto, že to vědí, že
jde o akci proti kapitalistické válce, o
akci za obhajobu sovětského Ruska, štvou a
pomlouvají a snaží se všemi prostředky
bojovati proti této akci, aby tímto způsobem
podporovali imperialistickou válku a válku proti
sovětskému Rusku a pomáhali ji připraviti.
Jsou v čele i a to platí o celé II. internacionále
pacifického tažení proti pracujícím
lidem, které má způsobiti zmatek. Na jedné
straně snaží se vzbuditi v dělnících
všemi prostředky vlastenecké city a na druhé
straně hledí je oslabiti. říkajíce
jim: Jen žádné násilí!
Tito lidé zneužívají všech zkušeností
světové války, nikoliv aby povzbudili dělníky
proti nové imperialistické válce, nýbrž
aby je zeslabili, aby je enervovali, a zvláště
se snaží takto působiti na ženy a mladistvé,
říkajíce jim, což neteklo
již dosti krve? Jen žádné násilí,
žádné krvavé boje, ačkoliv dělnická
třída, jestliže nebude bojovati a na konec
ve správné chvíli nesáhne k násilí,
samozřejmě nikdy nezabrání nové
válce, nikdy si nevybojuje svobodu a vládu! Vidíme
dále, jak u nás sociální
demokrati provádějí ofensivu směřující
k roztříštění; roztříštili
dělnickou tělocvičnou jednotu, rozdvojují
davové organisace, provádějí to i
v organisacích volnomyšlenkářských.
A čtli jsme v našem soc.-demokratickém tisku
v posledních dnech jediné slovo,
když bylo tak jasné, jak má býti sovětské
Rusko těmito událostmi provokováno v Charbinu,
událostmi, které se zostřily? Co řekl
soc.-demokratický tisk k této provokaci sovětského
Ruska? Zde jsou velmi dojati, je-li odhalen vyzvědač,
zdá-li se, že jest Československo
ohroženo, jsou hned všichni stejně vlastenecky
naladěni. Vidí-li však zřetelně,
že prvý dělnický a rolnický stát
světa jest ohrožen, mlčí, klamou dělníky,
pomáhají dělníky šáliti
o tomto nebezpečí, pomáhají dělníky
ukonejšiti, aby se nevzchopili
k boji proti tomuto nebezpečí. Slyšeli jsme
zde řeč německého sociálního
demokrata. Co řekl? Použil aspoň těchto
věcí, vyzvědačství a neštěstí
v Semtíně, aby vyburcoval dělníky,
aby jim ukázal, že hrozí nebezpečí
války, že jest nutno zahájiti proti tomu
boj? Nikoliv! Pronesl několik frází proti
militarismu, frází takového rázu,
že jimi bylo lze rozuměti všechno a nic, mlel
několik frází pro odzbrojení a pomáhal
zde buditi pacifické iluse. Co prohlásil? Že
v Anglii nastupuje nyní dělnická vláda,
ta bude napomáhati odzbrojení,
ta zajistí mír. Právě totéž
ostatně učinil ministr Beneš
v zahraničním výboru a činí
to při každé příležitosti
právě tak jako kapitalisté jiných
zemí, aby dělníky ukonejšil, aby jim
namluvil: Nyní má druhý největší
stát na světě dělnickou vládu,
teď to ovšem bude jiné, nyní se nám
nebude již vypravovati o nebezpečí války.
A skutečně nebezpečí, že se mnoho
dělníků nechá oklamati skutečností
tak zvané dělnické vlády v Anglii,
jest neobyčejně veliké. Právě
Anglie byla a jest vůdcem, organisátorem
a inspirátorem celého spiknutí proti sovětskému
Rusku. A uchopí-li se tam, v Anglii, Macdonald opět
vlády po tak skvělém volebním vítězství,
jak to dovede vypravovati veškeren soc.-demokratický
tisk, hrozí skutečně nebezpečí,
že se mnoho dělníků bude domnívati:
nyní se nebezpečí imperialistické
války, nyní se nebezpečí útoku
na sovětské Rusko zmenšilo. Ale, ku podivu:
než ještě zde sociálnědemokratický
řečník prohlásil: nyní máme
v Anglii dělnickou vládu a doufáme a jsme
přesvědčeni, že Anglii povede
k odzbrojení, ještě než to prohlásil,
měl Macdonald rozmluvu o této otázce s redaktorem
časopisů "Vorwärts" a "Arbeiterzeitung".
Ještě se pan Macdonald neohřál v ministerském
křesle, kde bude vládnouti jen z milosti buržoasie
a bude od ní vyhnán, učiní-li
sebenepatrnější věc, která by
se jí nelíbila, ještě se v tomto křesle
neohřál a již Macdonald prohlašuje, aby
zklamání nebylo snad příliš veliké
a nepřišlo příliš rychle: S odzbrojením
je to takhle: Jest samozřejmé, že nemůžeme
odzbrojit jedině my, že
budeme moci odzbrojit teprve tehdy, až odzbrojí ostatní
státy a že odzbrojení jest možno jen dohodou
všech států. [Další slova byla
usnesením předsednictva posl. sněmovny ze
dne 7. června 1929 podle §u 9,
lit. m) jedn. řádu vyloučena z
těsnopisecké zprávy. Viz str. 54 této
těsnopisecké zprávy.] Až všichni
prohlásí: chceme odzbrojiti, pak také odzbrojí
Macdonald. A v téže chvíli, kdy Macdonald toto
prohlašuje, slyšeli jsme zde řeč, která
jest podvodem a mámením. Tu měl by se rozčilovati
pán, který na mne volal.
S tohoto místa bylo prohlášeno dělníkům:
Nyní můžete doufati v odzbrojení v Anglii,
tam nastoupila úřad vláda Macdonaldova. Tento
Macdonald se neodvažuje ani říci, že se
postaví za návrh Litvinovův. Žádal
Litvinov, aby Anglie odzbrojila sama dříve než
Amerika a než odzbrojí ostatní státy?
To žádají dělníci oněch
zemí, nehledíc k tomu, co dělají jiné
státy, neboť nemají zájmu na obraně
kapitalistické vlasti, státu potlačovatelů.
To žádají ve všech státech a nechtějí
platiti ani haléře za tento kapitalistický
stát, nechtějí hájiti kapitalistického
státu. Ale oficiální sovětská
vláda jako účastník porad o odzbrojení
podala návrh, kde by přece Macdonald mohl dnes beze
všeho prohlásiti: Dobře, to je věc,
která by šla provésti. Sovětská
vláda prohlásila, že se
každý stát má zavázati odzbrojiti
s podmínkou, že odzbrojí všechny ostatní
státy. O to by měl usilovati, o úplné
odzbrojení. Jestliže Macdonald jen proto nechce odzbrojiti,
poněvadž nechtějí odzbrojiti státy
ostatní, proč by nemohl prohlásiti: Ano,
jsme pro Litvinovův návrh.
budeme jej podporovati ve Společnosti národů
a v kterékoli ještě jiné podvodné
společnosti. Proč to neřekne? On to říci
nesmí. Mohl by to přece klidně říci,
ale byla by to jen fráze. byl by to právě
tak podvod a klam jako vše ostatní.
Ale ani tohoto podvodu a klamu nesmí se odvážiti.
To bylo by přece proti důstojnosti velké
anglické, imperialistické říše.
To by přece páni, kteří skutečně
vládnou v Anglii, nedovolili, aby někdo prohlásil
něco takového, byť i jen slovy nebo frázemi.
(Předsednictví převzal místopředseda
dr Buday.) To by znamenalo stržení masky kapitalistických
států vůči Litvinovovým návrhům,
poněkud by je to podporovalo a proto se to nesmí
státi. (Posl. dr. Dérer: Anglia nemá tak
veľké vojsko ako má Sovietské Rusko!)
Anglie má asi desetkrát
tolik vojska jako Rusko, znáte-li věci řádně.
(Posl. Krumpe [německy]: Vy cvičíte již
mládež ve škole!) Hlavní moc Anglie,
jak každý ví, záleží v jejím
loďstvu. (Posl. Krumpe [německy]: I dívky
ve škole dostávají pušky!) Nemohu
najednou odpovídati na všechna zvolání.
Tedy Anglie má loďstvo, a to jest hlavní mocí
Anglie, kde s ní Rusko nemůže konkurovati.
Anglie má vzdušné loďstvo, něco,
co rozhodne příští válku. A pokud
jde o moc na souši, Anglie má nejen mnoho vojska v
koloniích atd., nýbrž
Anglie, kdyby vypukla válka, jak se to ukázalo v
poslední válce, může zmobilisovati ohromné
masy a má pro ně zbraně, děla, tanky
atd. Pokud jde o cvičení školní mládeže
ve zbrani v Sovětském Rusku, jest to pravda, v Sovětském
Rusku jest celý národ připraven
hájiti Sovětské Rusko. Ale je v tom jen malý
rozdíl. Říká-li Pavel Boncour, aby
celý národ byl vyzbrojen, aby mohl hájiti
Francii (Posl. Krumpe [německy]:
Každý, kdo nesouhlasí, jest poslán
na Sibiř!), prohlašuje to sociální
demokrat na obhajobu země vykořisťovatelů,
v níž velkostatkáři, lichváři,
bankovní ředitelé drancují celý
národ, a řekneme-li v Sovětském Rusku,
že celý národ má hájiti stát,
znamená to hájiti stát, kde mají moc
v rukou sedláci a dělníci. (Posl. Zajiček
[německy]: Co je s chlebenkami?) To
může říci každý. Jak je
to tam se mzdami dělníků? U nás, kteří
jsme na 14. místě mezi kapitalistickými státy,
snad stoupají? Ale v Rusku stoupají mzdy rok co
rok. (Posl. Zajiček [německy]: Co je s chlebenkami?)
Se známkami na chleba, milý příteli,
mohu vám také říci, jak to je. Sovětské
Rusko jest obklopeno smečkou kapitalistických států,
které mu neposkytují úvěru. Proto,
aby dostal valuty, musí Sovětský svaz vyvážeti
obilí, aby mohl dovézti stroje a vybudovati socialismus.
A aby při tom dělník netrpěl,
dostane lístek na levný chléb. Mimo to si
však může koupit i tolik, kolik chce, chléb
jest v Sovětském Rusku volný. (Posl. Krumpe
[německy]: To bylo za války také tak!) To
je krásné odůvodnění. Ve válce
jste si nemohli koupiti, kolik jste chtěli. Jděte
v Rusku do kteréhokoliv hostince, dostanete oběd
a vedle stojí plný talíř chleba, z
něhož si můžete vzíti, kolik chcete,
aniž jste za to musili zaplatiti jediné kopějky.
Země, v níž jsou takové poměry,
jak byste to rádi vylíčili s chlebenkami,
nemohla by si dovoliti takovýto
luxus, ani bohaté Německo za války. Sovětské
Rusko šetří s obilím, potřebuje
ho, jest to prostředek k vybudování socialismu
a při tom nechce, aby dělníci musili platiti
drahý chléb a proto jim dává poukázku
na chléb levný. Ale toto ostouzení
uvádějí sociální demokrati
proti socialistickému státu, aby vzbudili náladu,
aby mohli říci dělníkům: Takový
stát nepotřebujete hájiti, proti němu
můžete klidně jíti do války.
To jest pravý smysl historie s chlebenkami.