Předseda (zvoní): Pane řečníku,
upozorňuji vás, že jste překročil
řečnickou lhůtu.
Posl. dr Gáti (pokračuje): Už
končím.
Nehovorím proti četníkom ako ľuďom,
ale bojujem proti četníckej inštitúcii,
a viem, že napriek ustanoveniam zákona proletár,
až nadíde toho doba, zúčtuje s buržoáziou
a so všetkým jej služobníctvom. (Potlesk
komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Heeger. Dávám
mu slovo.
Posl. Heeger (německy): Slavná sněmovno!
Tento návrh zákona jedná o kázeňském
a kárném řádu četnickém.
Beze všeho uznáváme, že tento zákon
proti dřívějším starým
ustanovením jest poněkud zlepšen, beze všeho
přiznáváme, že byl učiněn
slabý pokus sprovoditi se světa několik neudržitelných
ustanovení. Ale přes tato nepatrná zlepšení
musíme zaujmouti zásadně zamítavé
stanovisko proti tomuto zákonu, poněvadž podle
našeho mínění četníci
byli odmilitarisováni, neměli by tedy podléhati
těmto kázeňským a kárným
ustanovením upraveným tímto zákonem,
nýbrž podle našeho mínění
měli by podléhati disciplinárním předpisům
pro státní zaměstnance.
Než se budu poněkud podrobněji zabývati
ustanoveními zákona, pokládám přece
za nutné pronésti s tohoto mís ta také
několik slov o četnické soustavě všeobecně
a o účin cích této soustavy v životě
politickém a hospodářském. Rád
bych konstatoval, že právě tato kapitola dává
nám dosti podnětu ke zdůraznění,
že nežijeme naprosto v nějakém demokratickém
státě, nýbrž že tento stát
celým svým vzezřením, pokud jde o
militarismus a ostatní ozbrojené formace, může
býti dobře nazván státem vojenským
a policejním. Veškeré obyvatelstvo jest pod
vojenským nebo policejním dozorem. Musí býti
vydržována obrovská armáda vojenských
osob a jiných ozbrojených osob, a to vše přes
tolik přátelství, přes mírové
smlouvy, přes mluvení o odzbrojení. Neboť
právě v posledních dnech jsme zažili,
že přesto, že vojenský rozpočet
jest omezen, že jeho výše po několik let
nesmí býti překročena, činí
se již pokus dáti najevo, že ministr nár.
obrany bude potřebovati asi 80 milionů na další
vojenské výdaje, aniž této zprávě,
ať již německé nebo české
většinové strany věnovaly nějaké,
třebas i sebe menší pozornosti a ji vyvrátily,
přes to, že se tyto strany samy usnesly o zákoně:
vojenský rozpočet nesmí býti po určitou
dobu překročen. Máme tedy nejen tento lačný
a hltavý militarismus, jeho podporovače a přívržence,
nýbrž mimo toto vojsko máme ještě
stálou armádu četníků. Touto
dobou máme v československém státě
neméně než 13.634 četníků,
k tomu 651 představených a potřebný
počet generálů, kteří musí
býti i u četnického sboru. Než nedosti
na tom. Mimo tyto ozbrojené formace máme ještě
tisíce státních policistů, tisíce
viditelných i neviditelných tajných detektivů,
jimž především přísluší
za úkol krok za krokem dohlížeti na obyvatelstvo,
na občany státu. (Posl. Pohl [německy]:
Tahle registratura klape!) Zcela správně! Tahle
registratura klape. A přes tento ohromný dohlédací
aparát, přes to, že mimo tyto osoby ještě
k tomu na hranicích, zvláště v Jeseníkách
na pruských hranicích působí sta lidí
jako detektivové, aby dozírali na vyzvědačství
s Německem, přes to jsme se dožili toho, že
přes tyto ohromné náklady a výdaje,
které se vynakládají za tuto tajnou službu,
právě u nás jedna ostuda stíhá
druhou, jedna jde za druhou a vzbuzuje velmi velký a snad
oprávněný rozruch. Již můj kolega
Kaufmann při jednání o úplně
bezvýznamném prohlášení předsedy
vlády zaujal k tomu stanovisko a prokázal, že
z Československa mizejí do ciziny nejen tajné
spisy, nýbrž i úplně nové modely
strojních pušek a že přes špehování
a dozor kvete tento systém u vysokého generálního
štábu mnohem více, než jest tomu jinde.
Poukázal bych nyní na to, že tento velký
počet tajných detektivů a placených
špionů snaží se lidem, s nimiž přijde
do styku, způsobiti největší nepříjemnosti,
že činí jedno oznámení za druhým
a že častokráte úplně nevinní
lidé dostanou se takovýmito udáními
do největších nepříjemností.
My ve Slezsku dovedli bychom o tom mnoho vypravovati. Víte,
že tato země ztratila svou politickou a hospodářskou
svobodu a také svou samostatnost po stránce správní.
Páni z německé vládní většiny
to ovšem popírají a prohlašují,
že Slezsko nezmizelo, nýbrž že historický
pojem země zůstal zachován, že sice
nemáme již zemského presidenta, že nemáme
již vlastního četnického velitele, že
nám však zůstal zachován znak a pečeť
a že se k veškerým přáním
a požadavkům Slezanů bude přihlížeti
právě tak jako dříve. Dnes již
vidíme výsledky tohoto systému po stránce
správně-technické a politické a dnes
již Slezané vědí, že ztratili samostatnost.
Nyní není právě na místě
mluviti o této věci, ale uvedl bych věc,
která se přihodila právě včera.
Ve Slezsku máme sanatorium pro plicní choroby v
Žárech. Dosud do tohoto sanatoria vysílaly
své nemocné země, obce všechny své
chudé a nemocenská pojišťovna. Před
několika dny zaslal však byrokrat z moravského
zemského výboru dopis, v němž se praví,
že země odmítá jakékoliv výhody
a jakýkoliv příspěvek, budou-li slezští
nemocní posíláni do Žáru i nadále;
musí prý býti posíláni do českých
lázní, předepsaných zemským
výborem.
Ztratili jsme tedy vše. Ale jako náhradu za svou samostatnost
jsme přece něco získali. Se Slezskem se dosud.
pokud šlo o dozorčí orgány, podle mínění
občanských stran, nakládalo pravděpodobně
poněkud macešsky. Poněvadž správní
svoboda jest ztracena, dostalo se Slezanům náhrady,
byl rozmnožen počet četnických a policejních
stanic a země obklopena policejním a četnickým
kordonem. V nejodlehlejších vesnicích, v horských
vesnicích, kde by starému Rakousku bylo ani ve snu
nenapadlo zřizovati četnické stanice, byly
zřízeny, a nemajíce ovšem lepšího
zaměstnání, pomáhají pěstovati
a vychovávati špiclovství a tajnou policii.
V oné malé zemi máme neméně
než 176 takových četnických stanic,
ohromný aparát, který se musí nějak
zaměstnávati, aby mohl prokázati své
oprávnění k životu. Následky
toho jsou ovšem zcela zvláštní. Aby měly
nějaké zaměstnání, jsou udávány
nejnepatrnější události. Podklad skýtá
zde onen proslavený zákon na ochranu republiky.
Tento zákon umožňuje každému, aby
učinil opatření, aby se řádný
státní občan dostal do srážky
s ustanoveními tohoto zákona. Vychází
najevo, že v německých krajinách většina
obžalob jest podávána podle zákona na
ochranu republiky četnickými stanicemi tam umístěnými.
Z nedostatku lepšího zaměstnání,
domnívajíce se, že musí prokázati
své oprávnění k životu, podávají
nejnesmyslnější obžaloby, které
často neobstojí ani před soudem. U slezských
soudů jsme viděli, že právě četnické
stanice podávají spousty žalob podle zákona
na ochranu republiky a většina těchto často
nesmyslně podaných žalob končí
osvobozením. Tyto poměry a následky této
soustavy obyvatelstvo ovšem roztrpčují a pohoršují,
neboť dříve takovýmito věcmi
souženo nikdy nebylo a překáží
to, což musí býti rozhodující,
vzájemnému dorozumění těchto
úředních činitelů s usedlým
obyvatelstvem a tím vzniká nebezpečné
ovzduší, které není v zájmu státu
a pořádku, k jejichž hájení přece
četnictvo by mělo býti.
Ale i všeobecně zde pozorujeme, nejen ve Slezsku,
nýbrž na celém státním území,
jednu zajímavou zvláštnost. Četníci,
s nimiž se na jedné straně nakládá
jako s vojenskými osobami, jsou na druhé straně
opět protežovanou třídou lidí,
jejichž údajům přikládá
se bezpodmínečná víra přede
všemi úřady a soudy i v nejvyšších
stolicích. Tato bezpodmínečná věrohodnost
jest téměř vždy rozhodující
při vynesení rozsudku, jak pro nižší,
tak také pro vyšší soudy. Dožili
jsme se, zvláště u opavského krajského
soudu, že proti takovýmto četníkům
byla vedena řada jiných svědků, kteří
vypovídali pod přísahou a že bylo prokázáno,
že tito četníci vůbec jazyk neovládají,
ze nejsou s to, aby věc tak sledovali, aby mohli vystupovati
jako věrohodní svědkové, ale že
výpovědím těchto svědků
nebylo dáno víry, kdežto výpovědím
četníků přikládá se
úplná věrohodnost a na základě
těchto výpovědí byli lidé odsouzeni.
Tyto neudržitelné právní poměry
jistě také přispívají a musí
přispěti k tomu, že právní vědomí
veškerého obyvatelstva bude otřeseno.
Neboť, i když plně uznáváme a oceňujeme
úkoly a služební úkony požadované
od četnictva, jde-li o úkoly, k nimž jest povoláno,
přece musíme říci, že ani četníci
nejsou 100%ní ušlechtilí lidé, že
právě tak jako jiní lidé podléhají
omylům a chybám a že takovéto protežování
a přikládání naprosté věrohodnosti
musí jistě těžce otřásti
právním vědomím.
Proti čemu se musíme i při projednávání
tohoto zákona co nejostřeji vysloviti, jest, že
zde, v Československém státě, četníci
jsou pokládáni za ochranné vojsko podnikatelů
ještě více než v zaostalém Rakousku,
bojují-li dělníci o zlepšení
své existence. Nejen že četníci jsou
voláni na ochranu lidí, kteří chtějí
pracovati, jak se říká na ochranu podniku,
pomáhají také, jde-li o to, aby dělníci,
kteří bydlí v závodních bytech,
nečiní-li dobrovolně a bezpodmínečně,
co chce podnikatel, byli z bytů vystěhováni,
jak se to stalo v Kunově. Zde. vidíme, že
zásada, že se se státními občany
má nakládati stejně, se nezachovává
a že se četníci chovají zvláště
vůči podnikatelům jinak než vůči
stávkujícímu nebo bojujícímu
dělnictvu.
Než na tom není dosti. Ve starém Rakousku byli
by se jistě styděli podrobovati politickou shromažďovací
činnost takové kontrole, jak jest tomu zde, v demokratickém
státě. Až do nejodlehlejších horských
vesnic jsou posíláni četníci, dohlíží
se na nejbezvýznamnější schůze,
ba i na dělnické slavnosti hledí se vysílati
četnické orgány. Zkrátka systém,
který vybízí k nejostřejší
kritice a proti němuž musíme při projednávání
tohoto zákona co nejostřeji protestovati. Náš
boj - to bych zcela zvláště zdůraznil
- platí především tomuto systému
a jeho následkům, není však namířen
proti jednotlivým lidem, kteří musí
sloužiti tomuto systému, kde snad část
z nich jen s hnusem dává se zneužívati
k těmto úkolům, k čemuž jest
nucena nynějšími mocenskými poměry.
Žádáme tedy také, aby tyto osoby, které
jsou podřízeny četnickým oddílům
a které snad proti svému přesvědčení
musí pomáhati při systému, proti němuž
se vzpírají, byly odmilitarisovány a nepodléhaly
kárným a kázeňským předpisům
tohoto zákona, který jest pro ně ponižující,
nýbrž aby byly podrobeny kárným ustanovením
platným pro všechny státní zaměstnance.
Ačkoliv velice potíráme systém a jeho
následky, snažíme se také učiniti
vše, abychom lidem, kteří slouží
tomuto systému, dali to, nač mohou si právem
činiti nárok a žádati toho. Tu musíme
konstatovati, že jest sice vydáváno kárné
a kázeňské řízení, že
jest pro lidi, jichž se týká, ponižující,
že se však četníkům dodnes ještě
upírá právo spolčovací, že
byli oloupeni o volební právo, že četníkům
byla zakázána stavovská organisace a že
se vůbec s nimi jedná jako se státními
zaměstnanci druhé třídy. Jejich platy
dodnes ještě nebyly upraveny a stanoveny zákonem,
nýbrž zvláštními předpisy
ministerstva, nemají tedy ještě daleko tak
jistých nároků jako státní
zaměstnanci. Proto žádáme, aby také
těmto lidem, i když slouží systému,
který potíráme, bylo zajištěno
právo, na něž mají nárok. Bojujeme
proti tomuto neslýchanému nakládání,
jehož se dostává četníkům
a jež se i jinak projevuje v tomto zákoně.
Tento zákon jest vůbec zajímavý. Služební
poměry četníků mají přece
býti upraveny něčím jiným než
vojenskými předpisy. Poukázal jsem již
na to, že podle našeho mínění nepatří
pod vojenské kárné předpisy, nýbrž
že četnictvo patří pod předpisy
o státních zaměstnancích (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.), že
se jejich služební poměr zakládá
na veřejno-právní smlouvě a že
tedy požadavek, aby tyto osoby byly odmilitarisovány,
musí býti samozřejmým. Tento zákon
vskutku není prodchnut demokratickým duchem; v §u
2 se ustanovuje, co věše spadá pod kázeňskou
pravomoc, o která jednání a opominutí
při tom jde. Ale rozhodující jest, že
nikoliv představený, některá hodnost
rozhodne, má-li se kázeňská pravomoc
vykonávati či nikoliv, nýbrž že
podle služebního předpisu, který vydá
ministr, bude ustanoveno, kdo má kázeňskou
moc. Jest tedy ponecháno úplně náladě
a libovůli některého ministerského
úředníka, aby pověřil kázeňskou
mocí člověka, který požívá
důvěry těchto vysokých byrokratů
a při tom se tedy naskýtá možnost svévolně
používati kázeňské pravomoci
proti těmto lidem. I když se v §u 6 tohoto zákona
praví, že trest, ať již kázeňský
nebo kárný, ukládá se jen po náležité
rozvaze a že nesmí býti projevem osobního
nepřátelství nebo chvilkové nálady,
víme přece, co si můžeme mysliti o takovém
ustanovení, podle něhož neukládá
trest sbor, nýbrž jednotlivec. Rovněž
tak vidíme, že potrestaný může
si sice stěžovati, ale že musí podati
stížnost do 8 dnů, že ji musí podati
a odůvodniti sám a odevzdati ji představenému,
který trest uložil. To se často již ze
strachu nestane. Nejzajímavější jest,
že tento představený, který uložil
trest, může pak vysloviti odklad trestu, domnívá-li
se, že by stížnosti potrestaného mohlo
býti vyhověno. Proč tedy ten člověk
nejprve trest uložil, domnívá-li se, že
vyšší instance nebo vyšší představený
může dojíti k poznání, že
trest byl uložen neprávem? A tak v tomto návrhu
jest zde řada ustanovení, a i když se děje
pokus, jejich smysl zmírniti jednotlivými slovy,
přec jest bezvýznamný a jest tolik nejasností
a tolik možností výkladů pro jednotlivé
představené, může se použíti
tolik různých trestů proti příslušným
osobám, že se nemohou brániti a tak zvané
zmírňovací pokusy jsou tedy úplně
ilusorní. Disciplinární výbory a zvláště
v prvé instanci skládají se ze 4 členů
nebo jejich náměstků. Nejsme jediný
stát, který pro vojenské formace, i když
tyto četníky nepokládám za státní
zaměstnance, zřídil takovéto kárné
výbory, ale v jiných státech se takovýmto
lidem umožňuje, aby si tyto kárné výbory
buďto sami zvolili nebo do nich vysílali své
důvěrníky. Zde však jsou členové
komisí prostě jmenováni, a to ministerstvem
vnitra, zemským četnickým velitelstvím,
aniž lidé, jichž se to týká a pro
něž takové vyšetřování
znamená rozhodnouti o jejich osudu, směli k tomu
něco říci. Zde schází úplně
myšlenka demokracie, zde musilo by se oněm lidem dáti
právo, aby při těchto osudových otázkách,
pro ně rozhodujících, byli zastoupeni svými
důvěrníky a aby jejich záležitosti
rozsuzovali lidé volení jejich důvěrou,
nikoliv jmenovaní byrokraty. To má veliký
význam, poněvadž v zákoně jest
obsaženo zastrčené ustanovení: byl-li
někdo potrestán, i když jen podle předpisů
kárného nebo kázeňského práva,
trest se mu zapíše. Znamená to černou
skvrnu, ale jest i možnost odčinění,
a jestliže po určitou dobu nedostane žádný
trest, trest se vymaže a onen člověk může
opět býti uveden ve stará práva. Právě
proto musila by býti kontrola, byl-li trest spravedlivý
či nespravedlivý, a nesměl by rozhodovati
byrokrat, ustanovený ministerstvem nebo zemským
četnickým velitelstvím, nýbrž
důvěrníci zvolení lidmi, pro něž
ono rozhodnutí znamená životní otázku.
Tak máme celou spoustu jiných ustanovení,
která vyzývají k nejostřejšímu
protestu především v řízení
před výborem, především, že
řízení před výborem, které
jest velmi obšírné, zůstává
úplně tajné, že veřejnost z toho
nic nezví a byrokrati mohou úplně sami a
pro sebe rozhodovati.
Po všem tom jest zajisté jasné, že naše
strana se musí vysloviti proti tomuto zákonu. Podali
jsme velké množství pozměňovacích
návrhů. I kdyby byly přijaty, nevznikne z
nich stále ještě takový zákon,
s nímž bychom mohli souhlasiti. Mohou jen zmírniti
velkou část nejasností a pro ony lidi nesnesitelných
ustanovení a udělají z tohoto zákona
zákon aspoň poněkud demokratičtější,
než jest tento. Naše stanovisko k tomuto zákonu
jeví se v tom, že co nejostřeji protestujeme
proti účinkům této soustavy, která
se zde v tomto státě projevuje zvláště
na vyšší příkaz, že budeme
proti tomuto systému co nejostřeji bojovati, což
nám však nepřekáží hájiti
práv těchto lidí, kteří musí
snad proti své vůli sloužiti tomuto systému.
Proto budeme hlasovati proti tomuto zákonu. (Souhlas
a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dalším přihlášeným řečníkem
je pan posl. Neurath. Dávám mu slovo.
Posl. Neurath [německy]: Pánové!
O projednávaném předmětu musíme
promluviti v jiné souvislosti, než jakou vyžaduje
denní pořad. V Odrech vypukl před několika
dny velký sociální spor. Firma Optimit, zahraniční
akciová společnost, vykořisťuje tam
více než 600 dělníků. Tato firma
dosahuje každoročně mimořádně
vysokých zisků. Páni akcionáři
nejsou spokojeni s dosaženým ziskem, počítají
s vyšším, a proto se firma pokouší
racionalisací vydříti z dělníků
více, než bylo dosud možno. Kromě racionalisace
práce hodlá firma neprodleně snížiti
mzdy dělníků o značný peníz.
Požadavků firmy nezastupuje již ředitelství
jako dosud, nýbrž aby se těmto požadavkům
dodalo přiměřeného důrazu,
schovává se firma za Svaz průmyslníků,
ke kterému se připojila, a tento ihned nařídil,
aby smlouva s dělnictvem byla vypověděna,
a dělníkům nebo jejich důvěrníkům
podal četné úžasné, lépe
řečeno nestydaté požadavky. Požadavky,
které svaz podnikatelů předložil dělnickým
důvěrníkům, vypadají takto:
Přímé snížení mzdy o 30
až 50%, snížení sazeb mzdy za hodiny přes
čas o 25%, za hodiny přes čas v neděli
o 50%, ze 7 placených svátků má se
škrtnouti pět. Dále dovolená, která
byla nyní u většiny dělníků
ustanovena nad zákonitou míru, snižuje. se
na výměru podle zákonných ustanovení.
Dále firma žádá, aby se zavedl pracovní
řád. Ačkoliv zde uvedené požadavky
jsou neobyčejně příkré, nelze
říci, že by byly hlavní věcí
ve mzdovém konfliktu. Firmě jde o něco jiného,
o něco důležitějšího. V
závodech Optimitu jsou dělníci po léta
velmi dobře organisováni. Dosud nebyla a není
otřesena pevnost této organisace, a to jest nesnesitelný
stav pro Svaz podnikatelů. Svazu podnikatelů nejde
pouze a tak dalece o snížení mezd jako spíše
o to, aby se nalezly prostředky, s jejichž pomocí
mohla by firma vypěstovati žlutou závodní
organisaci. Proto hlavní útok Svazu průmyslníků
směřuje proti vymoženosti oderských
dělníků, která se projevuje v tom,
že důvěrníci dosud vykonávali
rozhodující vliv na prostředkování
práce. To, čeho žádá firma nebo
vlastně Svaz průmyslníků, není
nic více a nic méně než vzdáti
se této vymoženosti. Firma žádá,
aby se učinilo přítrž stavu, podle něhož
důvěrníci dělníků, zaměstnaných
v závodech Optimitu, mají právo vykonávati
rozhodující vliv při přijímání
dělníků. Při vyjednávání,
které se konalo dne 26. a 29. května, schovali se
ředitelé firmy za zástupce Svazu průmyslníků.
Jako řečník Svazu průmyslníků
vystupoval jistý pan inž. Klatovský. Byl nemálo
překvapen, když mohl pozorovati, že se důvěrníci
dělnictva nechtěli dáti nachytati na neslýchané
provokace Svazu průmyslníků. Naopak dělníci
prohlásili, že jsou ochotni přistoupiti na
jisté požadavky ředitelství. Prohlásili,
že jsou ochotni dáti si snížiti mzdy o
3 až 15 %, v otázce snížení
mezd za obyčejné hodiny přes čas vůbec
uznali podmínky Svazu podnikatelů, pokud jde o hodiny
přes čas do 8 hodin. Dále byli ochotni ze
7 svátků, které byly dosud placeny, vzdáti
se tří a konečně shodli se i na tom,
aby dovolené byly omezeny na míru zákonných
ustanovení, vyjma u oněch dělníků,
kteří jsou v podniku zaměstnáni přes
10 let. Důvěrníci dělnictva prohlásili,
že v zásadě souhlasí i s tím,
aby byl zaveden pracovní rád. Ale jest samo zřejmé,
že se důvěrníci rozhodně bránili
přijmouti diktát Svazu průmyslníků,
pokud se týká otázky zprostředkování
práce, ačkoliv nelze říci, že
i zde důvěrníci zaujali příliš
příkré stanovisko. Důvěrníci
naopak prohlásili, že jsou ochotni učiniti
v této věci ústupek v tom smyslu, že
se spokojí tím, že při přijímání
dělníků navrhnou dvojnásobný
počet potřebných dělníků
a ponechají ředitelství, aby si vybralo přiměřené
dělníky z navržených. Když zástupce
Svazu podnikatelů poznal, že jeho provokace nevede
ke kýženému výsledku, pokračoval
v ní, neboť ihned zostřil požadavky, ohlásil
nové snížení mezd a předložil
nové požadavky. Když zástupci dělnictva
rozhodně odmítli tuto druhou provokaci, Svaz podnikatelů
ihned přerušil vyjednávání. A
nyní ředitelství pod vedením Svazu
průmyslníků učinilo, abychom tak řekli,
krátký proces. Všichni dělníci,
přes 600 osob, byli ihned vyhozeni na dlažbu. Byla
jim dána okamžitá výpověď,
která se dovolávala pracovního řádu,
jehož od r. 1905 vůbec již není. Mimo
to firma ukázala, že si jako každý jiný
kapitalistický podnik může dovoliti kašlati
na všechna zákonná ustanovení, i. na
zákonné ustanovení, které chrání
členy závodní rady, rovněž na
zákonná ustanovení, která se vztahují
na výpovědní doložku, které dlužno
užíti u dělníků zaměstnaných
v podniku déle než tři roky. Firma nejen že
propustila všechny tyto dělníky s okamžitou
účinností, nýbrž neprodleně
vyhodila i závodní radu.
Na to obrátili se důvěrníci oderského
dělnictva nejprve na živnostenský inspektorát
a upozornili tento úřad na křiklavé
porušení zákonných ustanovení.
Na odpověď tohoto úřadu čekají
důvěrníci ještě dosud. Samo sebou
se rozumí, že se ani v ministerstvu sociální
péče dosud neukazuje ochota podniknouti byť
i to nejmenší, aby se dohlédlo k tomu, aby
Svaz podnikatelů a ředitelství závodů
Optimitu zachovávaly aspoň zdánlivě
zákonná ustanovení. Jestliže se nedal
pohnouti k činu živnostenský inspektorát,
a ovšem ani ministerstvo sociální péče,
rozhýbala se zato jiná instance, totiž ministerstvo
vnitra.
Sotvaže firma vyhodila dělníky na ulici, sotvaže
proti ustanovením zákona vyhodila i závodní
radu, již úřady nařídily nástup
ozbrojené moci. Do Oder přišlo oddělení
70 četníků, polovice z nich obsadila podnik
a druhá část má, jak zní ta
proslavená věta, pečovati o udržení
klidu a pořádku. To jest nová provokace,
které se dopustil nejen podnikatel, nýbrž i
úřady, které chtěly ukázati
veřejnosti, že se státní moc v tomto
sociálním sporu, jako v každém sociálním
sporu, staví za kapitalisty, za podnikatele.
Nuže, výslovně dlužno zde říci,
že všechny provokace, pokud je nařídili
podnikatelé, i s provokacemi, organisovanými nyní
ještě úřady, nedovedly vyrušiti
dělnictvo z jeho klidu. Dělnictvo jest jednotné
a svorné, boj jest organisován a vede se jednotně
a svorně. Spoléhání firmy a úřadů
a spoléhání jakýchkoliv jiných
činitelů na nejednotnost oderského dělnictva
selže. Ale není odůvodněno nejen spoléhání,
pokud jde o dělnictvo v Odrech, nýbrž i spoléhání,
která vycházejí z úvahy, že lze
využíti rozporů v komunistické straně
Československa, aby se otřáslo jednotou dělnictva
v boji. Není nejmenší pochybnosti, že
přes všechny provokace se udrží jednota
dělnictva, které v Odrech zahájilo boj. V
Odrech není jiných dělníků
kromě těch, kteří jsou organisováni
v MVS, všichni dělníci jsou v semknuté
frontě, kromě komunistických dělníků
a jiní dělníci. Nikdo nepomýšlí
na to, že by se dal nějak vyprovokovati, aby porušil
jednotu v tomto boji.
Výslovně zde prohlašujeme, že oderské
dělnictvo kráčí do tohoto boje odhodlaně
nejen proto, poněvadž jest jednotné v samých
Odrech, nýbrž také proto, poněvadž
za ním přichází k platnosti odhodlanost
a síla třídně uvědomělého
proletariátu v Československé republice a
odhodlanost všech komunistů Československé
republiky, státi tak dlouho v tomto boji, vytrvati po boku
dělnictva a je podporovati, až ředitelství
závodů Optimit, spojené se Svazem průmyslníků,
uzná, že marně doufá, že se otřese
jednota bojujícího oderského dělnictva.
Dokud potrvá tento boj, bude za oderským dělnictvem
státi veškeren třídně uvědomělý
proletariát Československé republiky. (Potlesk
komunistických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Přerušuji projednávání tohoto
odstavce pořadu.
Nebude-li námitek. vyřídíme ještě
záležitosti imunitní. (Námitek nebylo.)
Námitek není.
Přistoupíme tudíž k projednávání
odstavce 4, jímž jest:
4. Zpráva výboru imunitního o žádosti
hlav. stát. zastupitelství v Košicích
v trest. věci posl. Kurťaka (tisk 2070).