Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Kdybychom nepřihlédli ani k ostatním přímo nesmyslně karabáčnickým ustanovením tohoto četnického zákona, nemohli bychom proň hlasovati už z tohoto důvodu, že ve své podstatě staví opět civilní občany pod komando vojenských kaprálů, tvoří nesrozumitelné právní normy zaměstnanecké a hlavně že vkládá četníkům i do jejich poměru pensijního povinnosti, které nejsou oprávněny. Upozorňuji v tomto směru, pokud se týká pensistů, na směrodatný názor pana presidenta nejvyššího správního soudu dr Háchy. Ten opětně odsoudil snahy, aby pensisté byli podřaděni nějakému disciplinárnímu právu.

Nebyl-li respektován názor tak všeobecně uznávané právnické kapacity, nemohu se nadíti, že by moje názory mohly dnes přivoditi změnu v podstatě předloženého návrhu vlády. Ale nemohu na vrub tohoto závěru se uzavříti přesvědčení, že tento nový četnický zákon je křiklavým zmetkem právní formy. Všimněme si jen tohoto příkrého ustanovení o dobrém jménu četnictva. Pro porušení tohoto "dobrého jména" četnictva může býti četník vyhnán od četnictva bez pense, ač si dnes na pensi platí. Je to tedy velmi tvrdé ustanovení. Marně však byste hledali v tomto novém zákoně vysvětlení, co je tohle "dobré jméno" četnictva. Celý zákon je skoro výhradně na tomto pojmu vybudován, ale nikde v něm není vysvětlení tohoto pojmu. Bude si jej moci každý vykládati, jak sám bude chtíti. A tu jsme tam, kde snad bychom býti neměli. Může na příklad býti v souladu s dobrým jménem četnictva, když četník poslechne dejme tomu pana Gajdu, ale nemusí býti v souladu s týmž pojmem, když četník při nějaké stávce neposlechne svého představeného a nebude rozháněti t. zv. stávkové hlídky. V posledním případě sice se ten četník bude moci odvolati na zákony a vojenský soud jej nebude moci trestati, ale četnický velitel jej bude moci třeba i propustiti bez udání důvodů, když bude předstírati, že četník tím porušil dobré jméno četnictva. Takovou možnost zákon dovoliti nemá.

R. 1923, když jsme dělali vojenský kárný zákon, musili nám pánové od vojska aspoň v důvodové zprávě říci, co oni pod tím pojmem "dobrého jména vojska" rozumějí. V důvodové zprávě k vojenskému kárnému zákonu tisk 4135 z r. 1923 je k §u 12 toto vysvětlení: "Dobré jméno vojska jest totožné se stavovskými povinnostmi". Je to sice také málo, ale je to aspoň něco. Četnický kárný zákon nemá ani takového vysvětlení, ten ponechává zvůli volné pole.

Ale i kdybych chtěl připustiti, že dobré jméno četnictva je také totožné se stavovskými povinnostmi četnictva, pak jako laik nemohu neviděti, že tu není nikoho u četnictva, kdo by takové stavovské povinnosti směl vytyčiti. Vojenští gážisté - vojáků prostých se zákon o vojenském kárném právu netýká - mají své svazy, důstojnický a rotmistrovský. Ale četnictvu nebyla povolena dodnes nijaká volná stavovská nebo odborová organisace. Patrně se toho pánové báli. Kdo však dnes má stanoviti onu míru stavovské povinnosti? Snad ne představení? To by byl nesmysl. Stav nejsou představení, ale všichni příslušníci tohoto stavu.

Jdu-li však na této cestě dále, vidím v předloženém vládním návrhu i to, že takovému nedefinovanému a nedefinovatelnému pojmu mají podléhati i četničtí pensisté. I ti mohou býti zbaveni pense, když spáchají nějaký čin, který třeba není soudně trestný, který však podle nějakého mudrce poškodí dobré jméno četnictva. Tu už zůstává rozum státi. Aktivní četníci snad tedy mohou míti stavovské povinnosti jednotné. Ale, prosím vás, jaké pak stavovské povinnosti může míti kterýkoli pensista? Ten přece se musí starati, aby s tou svojí skrovnou pensí vyšel, a hledati práci - nestačí-li mu pense - jakou dostane, a nemůže býti živ ze starosti o nějaké dobré jméno četnictva.

Já sám znám na Vinohradech jednoho bývalého četnického strážmistra, který má 430 Kč měsíčně a dělá dnes u zedníků nádeníka. Jinou práci nedostal. Snad by potom, že jsem to na něho prozradil, mohl někdo přijíti, že tedy poškodil dobré jméno četnictva a že se mu má vzíti i ta malá pense, která mu pomáhá přes obtíže dnešní drahoty.

A jděme dále. Co bude s takovým bývalým bosensko-hercegovinským četníkem, který včas neoptoval pro naši republiku a ponechal si pensi srbskou? Dostává na pensi dnes - jeden takový případ je v Mlázicích u Mělníka - 48 Kč měsíčně. Co tento člověk měl dělati od roku 1918, chtěl-li s rodinou býti živ? On prostě dnes je vším možným, jen aby svoji četnou rodinu uživil. On na dobré jméno četnictva nikdy nesmí mysliti. V tom jsou opravdové křiklavosti, které by bylo třeba v zákoně překlenouti jasným osvětlením pojmu "dobrého jména". Tak, jak tento pojem dnes jest, mohla by býti snad i zbavena pense vdova po četníkovi, když dost správně se nepoklonila před tím dobrým jménem četnictva, které jí sic zabilo muže ve službě, ale které jí zaručuje měsíčně pensijní požitek kol 400, nejvýše 500 Kč měsíčně.

Omezím se jen na osvětlení této partie, aby bylo zřejmo, že naše strana pro tento zákon nemůže se nadchnouti, byť by i s uznáním kvitovala, že je to prvý zákon, o němž dnešní vládní většina dovolila ve výboru jednati a připustila dokonce i několikero změn, které jsme navrhovali. Bylo toho i tak příliš málo a jen nepodstatné věci.

Podali jsme však řadu pozměňovacích návrhů, jakož i resoluční návrhy, kterými hledíme opraviti aspoň to, co by se ještě opraviti nezbytně mělo. Proto vás prosím, abyste se přiklonili k mým návrhům a pozměnili navržený zákon v jejich smyslu.

Nemohu však přejíti dnešní příležitost, abych si nevšiml jiných skutečností a poměrů, které jsou dnes u četnictva. Velmi ožehavou otázkou jest otázka naší služby bezpečnostní vůbec. Sama vládní většina v resoluci připojené k tomuto vládnímu návrhu vybízí vládu, aby předložila návrh zákona, jímž by se zjednodušily poměry ve službě bezpečnostní sloučením obou bezpečnostních sborů a institucí v bezpečnostním úřadě za vedení parlamentem voleného státního tajemníka služeb bezpečnostních.

Vítám tento návrh jako velmi rozumný. Přijde ovšem na jeho provedení. Ale abych jej opřel, musím poukázati na dnešní poměry. Máme v republice více než 12.000 četníků, 9000 příslušníků policie, vedle toho máme asi 18.000 komunálních policistů. Dále okresní a zemské úřady mají své strážce lesů, zahrad, polí atd. Je tedy v civilních službách armáda na 40.000 mužů, čili máme na každých 31 občanů jednoho strážce, při čemž nepřihlížím ani k 6000 strážců pohraničních, ani 12.000 strážců vězňů, ani k tomu, že se navrhuje zase nějaká zvláštní polní policie na útraty státu a také nějaká policie silniční. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.)

Přes tento počet strážců nevěří bezpečnostním poměrům ani ministerstvo národní obrany, které si vydržuje své strážce a bude jich v případě války míti nějakých 10.000. Ale nejen toto ministerstvo nedůvěřuje bezpečnostním poměrům, nýbrž každý majetný člověk si obstará buď vlastního hlídače nebo jest účastníkem nějaké hlídací společnosti. Z vrcholné prosperity hlídacích společností mohu nejen souditi, že je tohle řemeslo velmi výnosné, nýbrž také to, že je mnoho občanů, kteří dnešním bezpečnostním poměrům docela právem nevěří.

Přihlédneme-li k dnešní organisaci služeb bezpečnostních, vidíme, že každý z těch jmenovaných oborů má vlastní vedení, vlastní kanceláře a dosti pyšné a hrdé představené, kteří jiného nekonají, než vyvolávají kompetenční konflikty a pěstují rivalitu. Stát a občany luxus tento stojí hodně peněz, něco kolem jedné miliardy každoročně. A tu myslím, že jest svrchovaný čas toto odčiniti zjednodušením poměrů, odbouráním přebytečných a zbytečných institucí, zjednodušením kancelářských prací, aby prostě i ve službě bezpečnostní nastalo vědecké prohloubení práce a určitá systemisace, asi tak jako to vidíme u jiných oborů státní správy a také v jiných státech. Chápu, že to nelze prováděti překotně, ale tak pozvolné tempo, jaké ve věci chce zavésti ministerstvo vnitra, bych také pochopiti nemohl.

Má-li postup býti trochu úměrnější, pak především je nutno přihlédnouti k tomu, že není tu možnosti, aby ve věci poradili nejlepší praktikové. Četnictvo nemá nijaké odborové organisace a proto už nemá možnost, aby vyslalo ku poradám své nejlepší lidi. Mstí se tu na nás a na dnešní vládní většině krátkozrakost četnických správních důstojníků, kteří z obavy, aby četníci nevypravovali o jejich činnosti za Rakouska, raději r. 1919 potřeli už stávající embryo četnické odborové organisace.

Tito pánové nejsou dnes už na svém místě a je svrchovaný čas, aby se u četnictva konečně vyčistilo. Jsou tam ostatně tak staří pánové a tolik přesluhujících, dobře situovaných vysokých důstojníků, že měli už dávno býti v pensi. Nestalo-li se tak, je nutno to dohoniti a na vůdčí místa dáti lidi ne tak na tradici lpějící, nýbrž lidi, kteří si uvědomili vždy úkol bezpečnostní služby a dovedli by ji lépe budovati. Nechci se tu pouštěti do konkrétních návrhů. Mně jde jen o to, aby konečně byli odstraněni lidé, jimž po mluveném českém slově páchlo z úst nebo kteří se stali českými lidmi teprve po převratu, stali-li se jimi vůbec. Ostatně nemám na mysli jen ty pány nahoře, nýbrž i dole, kde na okresech a na stanicích máme přestárlé lidi - dědečky, jimž už ani ta četničina nesluší a dávno měli býti v pensi. Drží je jen to, že ani ti pánové nahoře nechtějí jíti a proto dole drží kde koho, aby se udrželi sami. Je to zřejmě systém velmi podivný, který státu neprospívá.

Takové lpění na místech přivodí samo sebou despekt u podřízených. Tento despekt se pak jeví i v denních úkazech. Jen jako příklad uvedu, že kapitán Novák v Jihlavě nařídil, aby svěrací želízka byla mu při přehlídce stanice předkládána na lůžko četníkovo na bílém ubrousku nebo aspoň položena na čistý kapesník. Kapitán Benko v Báňské Bystřici si zase dal letos v lednu předložiti koncepty všech sobě podřízených strážmistrů a pak všem Čechům a Moravanům uložil psaní 4 až i 8 stránek krasopisných úkolů do měsíce. Při tom jde o strážmistry, kteří slouží už 10 let u četnictva a ještě ani jeden úřad nebo soud si nestěžoval, že by jejich rukopis byl nečitelný. Charakteristickým při tom je, že tento Slovák vyňal z tohoto trestu skoro všechny strážmistry Slováky. Je to tedy u tohoto pána osobní zášť proti všemu českému. Doporučoval bych, aby bylo zjištěno, zda je pravdou, že tento pan Benko byl oním velitelem vojenského pancéřového vlaku, který v prosinci 1918 nechal své Maďary stříleti na české četníky. Padli tehdy tři. O něm se také traduje, že jako vojenský důstojník týral Slováky tak, že ho po převratě z jeho bývalého místa učitele vyhnali ne příliš jemně. U takového pána pak je pochopitelno, že se mstí a že čeští četníci v jeho obvodu jsou trpiteli.

Jinde nejsou poměry o mnoho lepší. Představení četničtí, hlavně někteří správní důstojníci, trestají četníky jak jen mohou. Kap. Bombera v Hodoníně popírá právo četnických strážmistrů na dovolenou z rodinných důvodů i tehdy, když jí žádají při příležitosti porodu své ženy. Stalo se tak jeho rozkazem ze 4. května 1929, č. 180 - důvěrné.

Jsem-li u dovolených četnictva, nemohu neprojeviti zájem o zkrácení nároku četníků na dovolenou. "Předpis o dovolených četnictva", vydaný výnosem ministerstva vnitra č. 49041 z r. 1928, praví hned v prvé větě: "Na udělení dovolené není právního nároku." Toto ustanovení neodpovídá platovému zákonu. Soc.-politický výbor výslovně poukázal k §u 23 v souhlase s důvodovou zprávou k vládnímu návrhu platového zákona na to, že zaměstnanci, kteří budou převedeni podle tohoto zákona do nových platů, podrží nárok na minimální výměru dovolené, a to v rozsahu, v jakém ji měli do 31. prosince 1925, byl-li tento rozsah větší než onen stanovený platovým zákonem.

Ježto četníci měli před platovým zákonem upravený nárok na dovolenou výnosem ministerstva vnitra ze dne 4. srpna 1920, č. 26.417, musil jim zůstati zachován. Opačný pokus nového četnického "Předpisu o dovolených" je tedy bezprávím a je třeba jej opraviti souladně s úmysly vlády a zákona. Není přece možno, aby jen četníci, o kterých i vládní důvodová zpráva pěje chvály na jejich obětavost a namáhavou službu kdesi v místech, kde dávají lišky dobrou noc, neměli nároku na dovolenou. Mají jej všichni ostatní státní zaměstnanci, musí jej míti také četníci.

Také provedení platového zákona u četnictva neodpovídá intencím zákona a úmyslům zákonodárce. Při projednávání platového zákona vláda opětně prohlásila, že nemíní dělati úmyslné interkaláře. V rozpočtu na r. 1929 však vidíme, že u četnictva není uvedena percentuální kvota interkalářů, nýbrž hned obnos. Propočtu-li tento obnos, je to interkalář 8%. To není u žádného jiného oboru. Také podle poloúředního kalendáře četnictva bylo v říjnu 1928 jen 1960 vrchních strážmistrů a jen 4 vrchní strážmistři ve II. plat. stupnici podle §u 132 plat. zákona. Mělo by jich býti podle systemisovaného stavu v I. plat. stupnici 2500 a v II. plat. stupnici 404. To je úmyslné snížení stavu lépe honorovaných četníků o 900 hlav. Vláda uznala právo na povýšení u všech těch, kdož vyhovují podmínkám, jakmile jsou zařaděni na odpovědném místě. U četnictva tento nárok nebyl uznán a není prováděn. Naopak. Ministerstvo vnitra výnosem čís. 27.002/27 zavedlo zákonem neuznanou hodnost praporčíků a tyto pak povyšuje teprve, když mají 10 let služby u četnictva a hodnostní školu absolvovánu, tedy až tehdy, když už vyhovují všem podmínkám pro povýšení na vrch. strážmistra v I. platové stupnici. Tím se porušuje tak jako u jiných stavů platový zákon systematicky, jenže jinde je to zastřenější. U četnictva je dovoleno všechno a proto je i to možno, že z toho zákonu neznámého "praporčíka" smí četník býti povýšen na vrch. strážmistra teprve po dalším jednom roce, tedy teprve - v nejlepším případě po 11 letech u četnictva.

Takové provedení platového zákona četnictvo neuspokojuje. Ale přímo pobuřuje četnictvo, že mu dosud nebyl splněn slib býv. pana předsedy vlády dr Švehly ze dne 6. dubna 1926. Tehdy slíbil dr Švehla, že četnický přídavek bude všem četníkům zvýšen na jednotnou částku 4000 Kč ročně. Nestalo se tak dodnes. A četníci proto právem poukazují na to, že je otázkou cti dnešní koalice, aby tento závazek splnila. Poukazují na to, že v rámci §u 148 platového zákona byly už upraveny podobné přídavky u jiných kategorií, jen na četnictvo se zase zapomnělo. To samozřejmě lásky četnictvu nepřidá.

Zadlužení četnictva dosahuje dnes katastrofální výše. Jen četnická záložna půjčila četníkům na 5 mil. Kč. Prostě, nestane-li se včas nutné opatření, jsou nuceni četníci k tomu, aby si pomáhali sami. Jak? Ale pak můžeme se rozloučiti s naším právním řádem.

Četníci poukazují právem také, že jim není přiznána odměna za práci přes čas, že jim není honorována služba pohotovostní, ba že na ni doplácejí každý měsíc na 50 Kč. Jinaké osobní i věcné paušály byly upraveny r. 1920. Neodpovídají dnešní drahotě a četníci už zase přemýšlejí o tom, že jim r. 1920 pomohla pohrůžka pasivní resistencí. Mám za to, že by bylo osudné, kdyby dnešní koalice neprojevila větší zájem o tyto docela zvláštní poměry u četnictva a nechala četníky zase dále trpěti. Výkonné četnictvo vytyčilo již požadavek po přeřadění všech strážmistrů, pokud slouží u četnictva 7 let, do platů úřednických a po umožnění aspoň takových postupových možností, jaké skýtá platový zákon jiným zaměstnancům, tedy aspoň na dvojí povýšení pro zdatné. U četnictva ani genius dnes nemůže býti povýšen. To je křiklavé vyřešení četnických věcí požitkových.

Výkonné četnictvo vidí v tomto vyřešení důsledky zkrácení četnictva o právo volební, které jistě dostatečně charakterisuje dnešní systém vlády. Četníci smějí býti sice vládními popohaněči, ale nesmějí spolurozhodovati o tom, kdo jim má vládnouti. V tom jsou na tom hůře než trestanci, neboť těm smí býti upíráno volební právo jen po několik let, četníkům však po celou jejich služební dobu.

Výkonné četnictvo však vidí také, že dodnes mu nebyla povolena žádná nepolitická odborová organisace, že jeho návrhy na zavedení poradních sborů nebo komory výkonných orgánů služby bezpečnostní byly prostě hozeny do koše. Ono však také vidí, že zločinnost v republice rok od roku vzrůstá. Jen v roce 1928 zatklo neb soudům udalo samotné četnictvo 719.000 osob. To jest jistě vysoká číslice. Ale což, když i ti četníci si řeknou, že i pro ně platí zásada: za málo peněz málo muziky, a ohlédnou se na dělnictvo, které dnes je k boji připraveno?

Dosud četníci poslouchali. My jako zástupcové dělnictva nejsme nijak nadšeni těmi sekaturami dělníků četníky. Hlavně ve stávkách se jeví ta stará taktika četnictva tak, jak tomu bylo před 30 lety. I dnes jsou stávkové hlídky, klidně stojící na ulici, rozháněny. Kolportáž je znemožňována kde kterému dělníku, nota bene kolportáž deníku "Práva lidu" a jiných listů, u nichž přece nelze mluviti o podvratných úmyslech. Jsme dnes na tom hůře než komunisté. Takový postup četníků samozřejmě odsuzujeme. Nemáme také pochopení pro udavačství pro spolkové věci za tím účelem, aby prostí dělníci byli odstrašeni od spolkové činnosti, jako se to děje na Slovensku a jinde. Ale právě proto si všímáme poměrů u četnictva intensivněji, abychom zjistili vady a hledali jejich odčinění. Bohužel, tímto zákonem odčinění dosaženo býti nemůže. Naopak! Jím budou poměry ještě zostřeny a dočkáme se toho, že u četnictva bude oplakáván stý případ sebevraždy. Dnes už si zoufalo od převratu 89 četníků. Je to velmi odstrašující číslo, a prosté srovnání v tomto směru s poměry u četnictva rakouského nebo říšsko-německého mi dává za pravdu, že tak křiklavé poměry jsou jen u nás. Jinde je těch sebevražd jen několik málo procent, ač četníků je tam daleko více.

Dává-li dnešní koalice četnictvu ještě i tak karabáčnický disciplinární zákon, jako je tento, pak dává nejen četnictvu, nýbrž i občanům danajský dar. Tento zákon v praxi se přenese do výkonné služby četnické a my zase budeme míti za dozorce nad civilními občany vojenské kaprály, kteří musejí poslechnouti rozkazů, nechtějí-li býti trestáni a existenčně zničeni.

I z těchto důvodů - jak jsem již řekl - naše strana nemůže hlasovati pro tak karabáčnický zákon. Bude se starati, aby byl ve vhodné době odčiněn a vybudován tak, aby odpovídal dnešním poměrům a té potřebě, aby i služba bezpečnostní byla kontrolována občany aspoň nepřímo, aby tak nebyl ztracen soulad mezi obránci a chráněnými.

Slavná sněmovno! Zvláště dnešní koalici musí záležeti na tom, aby otázka četnictva byla konečně vyřešena. Jedna z nejdůležitějších věcí, otázka četnické zájmové odborové organisace a jejího povolení, naléhá na své vyřízení. Sledujete-li personální zákonodárství a zvláště zákonodárství četnické - při tom mám na mysli i nařízení, jež jsou v těch směrech vydávána - pak vidíte, že u nás se neúprosně šineme zpět do nejčernějších dob rakouské reakce. Jestli Rakousko nebylo s to, svou existenci uplatniti, pak z velké části má co děkovati tomu, že nedovedlo své četnictvo organisovati tak, aby se četnictvo stalo složkou ve státě, trpěnou jako nutné zlo, hlavně však, že toto četnictvo jsouc tak organisováno, vyvolalo proti sobě nenávist všech vrstev obyvatelstva. Na to nynější vedoucí politikové z koalice velmi často žehrali a naříkali, na velikých táborech za svobodu byly fráze o četnickém duchu Rakouska nejsilnějšími frázemi, ale dnes jsme v četnické nesamostatnosti a v oddálení četníků ode všech vrstev národa dále než jsme byli v Rakousku. My jako strana stojící v oposici, mohli bychom býti s věcí, jak je, spokojeni, mohli bychom říci, že nám tu jen rostou důvody k tomu, abychom vládu v příslušný čas porazili tak důkladně, aby se z této porážky ne mohla vzpamatovati do nové černo-zelené koalice. (Posl. dr Zadina: Snad černo-červené!) Bude-li to černo-červená koalice, nemůže býti horší, než je černo-zelená. Zpátečnictví, které jsme vždy vytýkali klerikálům, bylo převzato vedoucími lidmi v republikánské straně a je daleko horší, než jaké jsme mohli kdy očekávati od našich klerikálů. To jsou konečně věci budoucna. My bychom mohli býti úplně spokojeni s tím, když vedoucí strana v této koalici způsobuje takové poměry, že se vlastně uvádí ve všech vrstvách národa v nenávist a opovržení. My však jsme si také vědomi úkolů, které máme k tomuto státu. Nechceme pohlížeti na věci jen s tohoto hlediska, se kterého dnes vedoucí lidé černo-zelené koalice pohlížejí na svou moc ve státě, jenom z ohledu na své osobní a třídní zisky. Víme, že za budoucnost tohoto státu neseme také odpovědnost, i když jsme v oposici. Podali jsme právě v této velmi ožehavé věci četníků řadu resolučních návrhů. Jsme přesvědčeni, že jejich přijetí a provedení bude znamenati velmi značné odlehčení v celé otázce.

Žádáme proto, abyste je přijali a tak aspoň z části napravili škody, které bezesporně pro stát, pro celek musejí vznikati z toho, když četníky vážete do podobných kázeňských a kárných zákonů. (Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále je přihlášen ke slovu pan posl. inž. Jung. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Jung (německy): Dámy a pánové! K věcnému obsahu samotného návrhu mluvilo již několik řečníků, takže po této stránce mohu býti stručný. My národní socialisté nemáme ovšem pro četníky příliš mnoho lásky. Neboť jistě není druhé strany nebo hnutí, která by musila tolik trpěti pod systémem ztělesněným policií a četnictvem, jako právě my. Každý týden, ba téměř každý den jsou toho příkladem. Zde bych uvedl pouze dva příklady, které to, co jsem řekl, odůvodňují více než dokonale. Právě dnes podáváme, kol. Geyer a já, interpelaci panu ministrovi vnitra o neoprávněném potrestání mladistvých občanů okresním úřadem ašským, tedy úřadem představeným četníkům, kteří nejednají z vlastního popudu, a to jest tak příznačné pro celý systém policejní svévole a nátlaku. V okrese ašském - není to jediný případ - šlo několik mladých lidí, příslušníků německé národně-socialistické mládeže, v hnědých turistických košilích, někteří také v halenách. V tom již spatřuje ašský okresní úřad zakázaný oděv a odsuzuje trestním nálezem ze dne 16. května t. r. pod čís. 12.472 šest mladíků pro nošení nedovoleného spolkového oděvu k pokutě 50 Kč. (Posl. Geyer [německy]: Ale je příznačně, že ti lidé šli šesti jinými politickými okresy bez závady!) Promluvím pak hned ještě o podobném případu právě z opačné strany Čech. Postižení bráníce se dovolávali se rozhodnutí nejvyššího správního soudu, které bylo uveřejněno v novinách, podle něhož ministerské nařízení ze dne 26. února 1927, čís. 79, které bylo podkladem trestního nálezu ašského okresního úřadu, jest neplatné, avšak okresní úřad prohlásil, že o tomto rozhodnutí nic neví a nemůže tedy k němu přihlížeti jako k omluvě. To jest opět příkladem pro praksi, která zde u nás vládne, na rozdíl proti starému Rakousku, a v této věci jsme se skutečně velmi odrakouštili. Kdežto ve starém Rakousku nález říšského soudu nebo správního soudu byl všeobecně oznámen všem úřadům nebo soudům, aby se podle něho řídily, zde musí se v každém jednotlivém případě podávati stížnost k samému správnímu soudu. Poukazuji na výnos o hostincích, který přes příslušné rozhodnutí správního soudu jest stále ještě v platnosti, dále na praksi ministerstva veřejných prací, pokud jde o jazykové zkoušky civilních inženýrů a civilních geometrů, kde rovněž jde o nařízení, které správní soud prohlásil za neplatné a zkušební řád přes to přese všechno stále ještě nebyl změněn, pročež jsem nedávno rovněž podal interpelaci ministrovi veřejných prací. Druhý příklad, jak se chovají okresní úřady a jim podřízené četnictvo, nanejvýš příznačný příklad, přihodil se v malém městečku Doksách. V úmrtní den našeho kol. Patzla navštívila větší deputace mládeže, vedena kol. Wenzlem, Doksy a hrob Patzlův, hodlajíc tam již jako loňského roku vzdáti poctu mrtvému. Kdežto v česko-lipském okrese mohli jíti bez závady ve svém oděvu, který není žádným stejnokrojem, nýbrž jen jakýmsi cestovním oděvem, a s praporem, byli zastaveni, jakmile překročili hranice okresního úřadu dubského. (Posl. Krebs [německy]: Ale kdež, byli přepadeni!) Pravda. Není tedy Československé republiky, nýbrž mohli bychom říci, že jest to svaz různých republik, souvisících většinou inferioritou okresních hejtmanů a celým tím systémem. Kolega Wenzel se proti tomu ohradil, že mladistvým členům, kteří si vyšli, 20 četníků brání, aby si vzali prapory a že bylo zakázáno zpívati písně atd. Věc skončila tím, že prapory musili svinouti, nesměli je vzíti na hřbitov ani svinuté, musily zůstati venku, poněvadž by tím prestiž dubského pana okresního hejtmana, který po stránce duševní bude ještě asi níže než ostatní okresní hejtmani, byla utrpěla, kdyby tento jeho zákaz byl býval snad zrušen na zakročení kol. Wenzla.

Přes tento stav věcí nesouhlasíme s některými ustanoveními tohoto návrhu a především s oním ustanovením, jehož se dnes již dotkl kol. Horpynka a jež zde vytkl. V projednávaném vládním návrhu se praví, že kárnému právu, tedy kárné moci podléhají také četníci ve výslužbě, a pan kol. Horpynka nám také uvedl velmi příznačný příklad toho, k jakým nesnázím to vede, což jistě není příklad jediný, poněvadž se bude jednati podle něho, ale jest to příklad, který nám musí býti vzpruhou, abychom se již předem co nejostřeji postavili proti takovémuto zpátečnickému ustanovení. V §u 5 se sice ještě dále praví, že jest zakázáno vykonávati nátlak na obviněného nebo jinou osobu, aby se vynutilo nějaké přiznání nebo jiná výpověď, ale víme, jak se to v těchto věcech již dělá a že se při takovýchto příležitostech vykonává nátlak všemi možnými prostředky a hledí se dosíci přiznání. Jest to podobný nátlak na svědomí, jaký se vykonává také na německé státní zaměstnance, aby posílali děti do české školy a pod. (Posl. Geyer [německy]: Jak se to stalo ve Stráži se železničním radou Doschnerem!) Zajisté! Takovéto případy mohl bych také uvésti z Bohumína. Praví se tam sice: "Trest se ukládá jen po náležité rozvaze a nesmí býti projevem osobního nepřátelství nebo chvilkové nálady." Ale konec konců jsou to ustanovení, která vypadají na papíře velmi krásně, v praksi však jsou podstatně jiná, neboť čemu možno ještě v tomto státě přikládati vůbec význam a na čem budovati, můžeme-li poukázati na celou spoustu nesplněných slibů státníků a zrušených ministerských prohlášení? Pak jest též samozřejmé, že se takovýmto ustanovením nepřikládá zde významu.

Mluvím-li zde o porušených slibech, abych nebyl chytán, že snad tvrdím nesprávné věci, připomněl bych rád proslavený, úřední slavný slib bývalého ministra školství Hodži o zavedení školní samosprávy a, prosím, i známé heslo z vládního prohlášení Švehlova, že se má jednati o problémech přítomnosti jako rovní s rovnými. (Výkřiky posl. Geyera a Krebse.) Co se týče policejního ducha, na nějž jsem zde poukázal, mohu uvésti sebe za příklad; budiž mi dovoleno, abych se zde nazval odborníkem. Parlament a stát, v němž poslanec může býti prostě disciplinován, musí si přece býti vědom, že se jeho usnesením a slibům nepřikládá již významu. Proto budeme hlasovati proti návrhu zákona.

Poněvadž jsem zde však mluvil o nesplněných slibech, budiž mi dovoleno, abych po této stránce uvedl pro své tvrzení velmi příznačný příklad. Včera došel nám poštou tištěný pamětní spis, myslím, že jej dostali všichni kolegové, pamětní spis spolku osob poškozených přípravami pro plebiscit na Těšínsku, spolku, který má své sídlo v Českém Těšíně. Obsah tohoto pamětního spisu stojí za to, aby byl zapsán do těsnopiseckých zpráv posl. sněmovny, aby se mohli vzíti za nos ti páni, kteří tenkráte v době plebiscitu slibovali na všechny strany, jen aby při očekávaném hlasování, ke kterému na konec nedošlo, celé Těšínsko připadlo Československu. (Posl. Geyer [německy]: Lepší by bylo, kdyby byl vylepen vedle povolání k odvodu!) To by bylo velmi krásné, ale najisto by to nebylo dovoleno. Přečtu tento pamětní spis doslova, zní takto: "V Českém Těšíně byl před dvěma léty založen spolek "Spolek poškozených přípravami pro plebiscit", jehož účelem jest konečně vymoci náhradu za škody, které utrpěli jeho členové přípravami pro plebiscit, poněvadž individuální úsilí jednotlivých poškozených zůstalo bez výsledku a československá vláda se dodnes ještě po více než osmi letech nedostala k vyřízení této věci.