Někteří lidé hájíce
zájmy Československé republiky v tak kritické
době přišli o veškeren svůj majetek
a stali se žebráky a z rozčilení, z
úzkosti a strachu dokonce přišli o život,
n. př. Herma, Szczygiel, dr Kobierski a jiní. Jiní
byvše druhou stranou zatčeni a tělesně
ztýráni, ztratili zdraví a trpí dodnes
cukrovkou, nervositou vysokého stupně atd.
V době, kdy nás vláda potřebovala
na práci pro plebiscit, slibovala nám prostřednictvím
ministrů, vysoce postavených a příslušných
osob vše možné a dala si od nás vydávati
reversy, jimiž jsme se musili zavázati, že v
těchto pracích neustaneme a se vší rozhodností
a neohroženě budeme pracovati do skončení
plebiscitu, při čemž byla zajištěna
náhrada jakýchkoliv tím způsobených
škod každému, který by touto svou činností
utrpěl škodu na majetku nebo zdraví. Také
ministerská rada usnesla se ve své schůzi
dne 4. června 1920, že se ministerstvo vnitra zplnomocňuje,
aby osobám prokazatelně poškozeným svou
činností ve prospěch Československé
republiky poskytla přiměřenou náhradu.
Toto usnesení bylo intimováno ministerstvu vnitra
přípisem presidia ministerské rady ze dne
5. června 1920, čís. j. 16.593/20 s podpisem:
"Za předsedu vlády: dr Vorel v. r."
Někteří poškození tyto škody
ohlásili, četnictvem na základě konaných
šetření byly zjištěny a nyní
leží spisy po léta někde v prachu.
Prosí-li někdo o přiznání náhrady,
věc jest vyřízena tím způsobem,
že dostane tiskopis, v němž se praví:
"Vaše žádost se zamítá, poněvadž
vaše existence není ohrožena."
Zakročuje-li se v ministerstvu, dostáváme
odpověď: "Spisy jsou u zemské vlády
v Opavě", nyní ovšem v Brně, zakročí-li
člověk tam, říká se: "Spisy
jsou u ministerstva, bez jeho pokynu nemůžeme nic
dělati." (Výkřiky posl. Krebse, Geyera
a Knirsche.) To jest ten známý systém.
A nyní se tam praví dále: "Ke svým
škodám mají tito lidé ještě
značné zbytečné výdaje s intervencemi."
Může se pak někdo diviti, jestliže v širokých
vrstvách lidu takovéto zachovávání
slibů a závazků vysokými úřady
vzbuzuje roztrpčení? Pro jiné, méně
důležité účely, na příklad
na sportovní výlety do ciziny a jiné zbytečné
účely, na to jsou peníze vždy. Ale na
slíbenou náhradu škody z boje o příslušnost
Těšínska k Československé republice,
který byl vychvalován, peněz sehnati nelze.
Tento postup jest nevysvětlitelný i proto, že
Československá republika děkuje přípravným
pracím pro plebiscit za uhelné území
těšínské, které každoročně
přináší státní pokladně
miliardy.
Nepatrný zlomek ročních úroků
z těchto příjmů stačil by úplně
na úhradu zmíněné náhrady škody.
Podle novinářských zpráv dostali prý
dva miláčci určitých kruhů
ve frýštátském okrese velmi značné
částky jako náhradu, ačkoliv prý
tyto škody v porovnání s jinými jsou
jen nepatrné.
V parlamentě byla tato věc několikráte
interpelována, tak pány posl. Sladkým,
Špačkem a senátory Lukešem,
Stolbergem a H. Scholzem.
V poslední odpovědi na interpelaci se pravilo: "Odpověď
ministra vnitra na dotaz senátorů Stolberga a
H. Scholze o náhradě osobám,
které při své činnosti pro plebiscit
na Těšínsku utrpěly prokazatelně
škodu.
Žádosti oněch osob, které pro svou plebiscitní
činnost ve prospěch Československé
republiky utrpěly prokazatelně škodu, byly
projednány a přezkoušeny individuálně.
V případech zvláštního zření
hodných byla již poskytnuta přiměřená
náhrada.
Jinak byly žádosti o náhradu škody prozatím
vyřízeny podle usnesení min. rady ze dne
27. února 1920 o poskytnutí záloh na škody
způsobené sporem na Těšínsku,
kterážto akce si dosud vyžádala nákladu
asi 2 milionů Kč. V Praze, 12. září
1928. Ministr: Černý v. r."
Touto odpovědí, z níž bylo lze doufati
v konečné vyřízení této
věci, měla snad býti věc odbyta, ale
k definitivnímu vyřízení nedošlo.
Z toho, co jsme svrchu uvedli, vysvítá, že
nelze věřiti ani slibům ministrovým,
ani ministerstva, ani ministerské rady, že intervence,
interpelace a žebrání jsou marné a že
jednomyslná vůle lidu jest ignorována. A
to má býti demokratické?
Nechceme zkoumati, zda tento postup jest slučitelný
se svědomím, spravedlností a s pojmem občanské
cti a může-li vzbuditi v obyvatelstvu spokojenost,
chceme však, aby sliby dané slavnostně občanstvu,
byly konečně splněny. Jak k tomu přijdou
poškození, aby vedle osobních obětí,
které přinesli pro Československou republiku,
trpěli ještě také tak velké hmotné
škody, jejichž náhrada byla jim slíbena,
a aby po deset let žebrali o dobré své právo
na slíbenou náhradu škody i s úroky?
To jest přímo ostuda!" (Posl. Knirsch [německy]:
Příštího roku dostanou řády,
nepotřebují peníze!) Možná,
že se jim dostane takovéto náhrady.
"V celé Československé republice není
zajisté jediného poplatníka, který
by ke svrchu zmíněnému účelu
neposkytl rád nepatrný příspěvek,
neboť tolik citu pro spravedlnost má zajisté
každý, že není možno, aby právě
ti, kdo se tolik obětovali pro Československou republiku,
dali všanc své zdraví a život, aby právě
ti utrpěli ještě tak značnou hmotnou
škodu. Zásadou každého charakterního
člověka jest, že věrně plní
své povinnosti a dodržuje sliby. A co se děje
v tomto případě?
Poněvadž jsme již nesčíslněkráte
po devět let marně žebrali, aby tato věc
byla vyřízena a poněvadž v nejbližší
době má vyjíti příslušný
zákon, jehož návrh jest prý již
hotov, dovolujeme si vás co nejuctivěji prositi,
abyste ráčili usilovati, aby tato věc byla
co nejdříve spravedlivě a podle daných
slibů náležitě upravena a vysoká
vláda může si býti jista díků
těžce poškozeného občanstva. V
Českém Těšíně, dne 15.
března 1929. S úctou "Spolek osob poškozených
přípravami pro plebiscit" v Českém
Těšíně."
Jak jsem již řekl, přečtl jsem zde znění
doslova. Mluví samo za sebe, já nemám, co
bych připojil k vylíčeným věcem
v tom uvedeným, jen k poslední větě
to, že se nesmí doufati v uznání ve
vládním táboře. Ale toto memorandum
jest zvláště příznačné
pro zdejší poměry, zvláště
proto, že sliby, že slavné sliby, které
byly učiněny, nejsou dodržovány, že
se zde vládne gumovými obušky a zrušenými
ministerskými sliby. Pro nás o důvod více,
abychom také tento návrh odmítli. (Souhlas
a potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dále je ke slovu přihlášen pan posl.
Zápotocký. Uděluji mu slovo.
Posl. Zápotocký: Vážená
sněmovno! Právě projednávaná
předloha o četnickém kárném
právu jest jednou z třídních předloh
kapitalistického státu. Kapitalistický řád
musí děliti obyvatelstvo na kasty. Kupuje si určité
skupiny lidí; na jedné straně dává
jim určité výhody, a na druhé straně
je persekučně spoutává, aby je měl
zajištěny. To se děje u četnictva. Četníci
mají povinnost sloužiti za oporu dnešního
vratkého kapitalistického pořádku.
Třídní rozvrstvování na konec
pohřbí samotný kapitalistický řád.
Projednávaná předloha úzce souvisí
s celým naším dnešním hospodářským
životem. Protože ten hospodářský
život není nijak utěšený, potřebuje
samozřejmě četnické opory. Široké
vrstvy obyvatelstva jsou ochuzovány a na chudé lidi
musí býti přísnost. Četníci
patří do kategorie, která je sice kupována,
ale nepatří do kategorie bohatých. Proto
je třeba, aby jejich spolehlivost v této době,
kdy základy kapitalistické stabilisace jsou znovu
nadcházejícími krisemi otřásány,
byla zajištěna a kárnými řády
spoutávána. Kapitalistická stabilisace přináší
s sebou dnes zároveň zostření rozporů
mezi jednotlivými kapitalistickými státy
samotnými. Všeobecná krise kapitalismu se prohlubuje.
Vlna výborné konjunktury, kterou procházelo
Československo, ukazuje známky blížící
se krise. Důsledky převalují se znovu v prvé
řadě na široké vrstvy pracujícího
lidu. Jest charakteristické, že na př. omezení
vývozu cukru do Anglie a přebytek domácí
produkce mělo za následek zdražení cen
cukru doma v tuzemsku a zároveň nezaměstnanost
dělnictva v cukrovarech, propouštění
dělníků, zavírání cukrovarů
a vyhazování pracujících na dlažbu.
Nyní přichází nová rána
naší hospodářské stabilitě
z Ameriky, kde v důsledku přeplnění
obilního trhu dochází k poklesu cen obilí.
Úroda a nadbytek vyvolávají v kapitalistické
společnosti poprask a krisi. Je zajímavé,
všimnouti si, jak na zprávy o klesajících
cenách obilnin reagují naše buržoasní
časopisy. Je to především "Venkov",
který píše: "Po týdny již
od prvních zpráv o Hoowerově akci na podporu
amerických farmářů píšeme
tu články a poznámky o tom, že Spojené
státy celé Evropě i nám připravují
velmi obtížnou hospodářskou budoucnost."
Tedy "Venkov" najednou naříká na
Spojené státy severoamerické, že nám
připravují špatnou budoucnost, že s této
strany přichází proti našemu hospodářství
a proti našemu státu útok. My jsme před
nedávnem slyšeli, co vše ten hodný americký
strýček pro mladou Československou republiku
nevykoná. Celé povídky, bajky i pohádky
se o tom zde vyprávěly lidu, jaká spása
čeká mladý československý stát
od Ameriky, a najednou se přiznává, že
tento americký strýček, od něhož
se čekalo nějaké velké dědictví
a nějaký veliký příspěvek,
docela nekřesťansky přichází
se na nás hojiti, že na nás docela otevřeně
cení své kapitalistické zuby, že má
pořádný žraločí žaludek
a že mu docela nezáleží na české
samostatnosti a českém hospodářství,
nýbrž naopak na tom, aby si své napěchované
kapsy, třebas na náš účet, ještě
více napěchoval.
"Venkov" bije na poplach, mluví o katastrofě
zemědělské, která u nás nastává,
a zapřísahá, že "obchod a průmysl
nesmí těžiti z katastrofy zemědělství,
musí s cenami dolů, poněvadž zlevní-li
obilí, musí nutně zlevniti všechno ostatní,
nemá-li dojíti k hospodářské
katastrofě státu. I stát musí úzkostlivěji
bdíti nad svým rozpočtem a vybírati
jenom tolik daní, kolik jich potřebuje na opravdu
nezbytná vydání; jinak bychom se utopili
v dluzích."
"Venkov" v prvé řadě upozorňuje
na to, že, protože zlevnilo obilí, musí
zlevňovati všechno ostatní, především
dělnická práce a dělnické mzdy.
To je stará formulka, jakmile se začne mluviti o
vlně láce, jakmile se začne mluviti o tom,
že prý klesají ceny výrobků nebo
potravin, první na řadě je mzda dělníkova,
dělník musí laciněji pracovat. Dělník
obyčejně tu vlnu láce nijak nepocítí.
My ji také necítíme ještě ani
dneska v drobném obchodě - já o této
věci budu mluviti dále - ale zde se hlavně
mluví o tom, že je potřebí zlevňovati.
Dále se mluví proti přílišným
daním, které nesmějí býti ukládány,
a najednou "Venkov" dochází k přesvědčení,
že je potřebí vybírati do budoucna jen
tolik daní, kolik jich opravdu potřebujeme. To znamená,
že se vládní orgán přiznává,
že se u nás až dosud vymačkávalo
a vymačkává z chudých vrstev obyvatelstva
více daní, než bylo potřebí,
a teprve teď, když páni mají strach z
krise, mluví o tom, že se musí šetřiti
a musí se vymačkávati jenom tolik, co bude
potřebí.
Na konec vyúsťuje poplašné volání
"Venkova" v závěr, co je potřebí
činiti a říká se: "Toto veliké
nebezpečí můžeme zažehnati jen
dvěma způsoby: řádnou celní
ochranou a poklesem cen průmyslové produkce spolu
se snížením daní, při čemž
se teprve bolestně ukáže naše krátkozraká
hazardnost při vymýšlení a povolování
sociálních břemen, jichž za hospodářské
situace, které se dnes právem bojíme, prostě
nesneseme."
Tedy požadavky "Venkova", požadavky agrární
strany, požadavky agrární buržoasie vyúsťují
v tom: 1. zvýšiti cla - t. j. co možná
nejvíce upevniti a stabilisovati drahotu potravin; 2. snížiti
ceny průmyslové produkce a ceny výrobních
nákladů, t. j. snížiti dělnické
mzdy; 3. odstraniti krátkozraké hazardování
a vymýšlení a povolování sociálních
břemen, t. j. zhoršovati nemocenské, sociální,
starobní a invalidní pojištění,
pojišťování horníků, přestárlých
a pod. Tedy to jsou obvyklé způsoby, kdy se přichází
vždy se snahou přesunouti všechna břemena
na bedra pracujícího lidu.
Na sjezdu agrárních organisací a Domovin
v Benešově 2. června 1929 rozšířil
pan dr Viškovský tyto základní
požadavky ještě o další. Podle referátu
"Venkova" z 8. června byly tam kladeny tyto požadavky
- vybírám je z resoluce, která byla přijata:
"Současně žádáme, aby při
řešení lesní reformy byl vzat zřetel
na nutnost odškodnění starousedlých",
to znamená, že se mají bohatí sedláci
dobře odškodniti při provádění
lesní reformy. "Jako další požadavek
klademe, aby kritická situace, jaká povstala v oboru
řešení otázek pracovních sil
v zemědělství, byla usnadněna zavedením
služebních knížek", t. j. mají
se zase zavésti čelední knížky,
zase se má úplně spoutati zemědělský
dělník, aby se stal otrokem v rukou svého
"chlebodárce", jak se u nás říká.
Další požadavek zní: "Obce, zejména
malé, buďtež zbaveny 20% příspěvku
na chudé příslušníky v léčebných
ústavech", to znamená, aby agrárníci
nemusili platiti na tu čeleď, která se náhodou
roznemůže, nebo která při dřině
na statcích zbavena je pracovní schopnosti a odkázána
je na nemocnice. A na konec se žádá: "Bytové
zákony buďtež v brzku upraveny ve směru
odbourání ochrany nájemníků
v zájmu nejen sociální spravedlnosti, ale
zejména k pozdržení rapidně klesajícího
stavebního ruchu a tím k ozdravění
celého hospodářského života."
Tedy odbourati ochranu nájemníků, zvyšovati
zase v prvé řadě pracujícím
lidem činže, aby tímto způsobem znovu
oni nejtíže pocítili následky krise.
To jsou základní požadavky agrární
"prasečí" politiky pro nejbližší
dobu.
Tato "prasečí" politika není mým
výmyslem, není mnou vymyšlenou nadávkou.
Já tu jen jdu po stopách "Venkova", který
v poslední době od poselství Švehlova,
který buduje agrární program na kravském
hnoji a koňské moči, zvyká si mluviti
jadrnou selskou mluvou. Tak také v článku
z 8. června 1926, nadepsaném "Je třeba
zvýšiti zemědělská cla?",
"Venkov" hned v záhlaví píše:
"V poslední době zase stále více
se ukazuje, že není zvířete, které
by bylo na politiku celých států mělo
větší vliv, než prase. Hrálo velkou
roli už v poměru někdejší rakousko-uherské
monarchie k předválečnému království
srbskému a tato neblahá politická úloha
prasete přenesla se i do doby poválečné.
Tentokráte však je to prase polské, které
působí nesnáze zejména nám,
a také Rakousku."
Tedy "Venkov" dovozuje, že není možno,
aby česká prasata měla menší
vliv na politiku státu než mají prasata polská
nebo americká, a proto je nutno zvýšiti politický
vliv českého prasete ve státě, zvýšiti
cla a více vykořisťovati dělníky.
Jak říkám "prasečí politika"
není mým výmyslem, je to výmysl agrární
strany a redakce "Venkova".
Tak reaguje "Venkov" na blížící
se hospodářskou krisi.
Nyní vezměme druhý orgán, českého
průmyslu. "Národní listy" ze dne
2. června 1929 rozebírají příčiny
poklesu obilních cen a praví: "Příčin
náhlého a ostrého poklesu jest několik.
Není tomu dlouho, co dobrá sklizeň byla požehnáním,
letos však se stává katastrofou nejen pro ty,
kdo s ní sklízeli ovoce své a svých
lidí píle, ale i pro ty, kdo jsou prostředníky
mezi producentem a posledním vlastním konsumentem:
obchod, mlýny a pekaři. Kdežto výnosy
polních prací rostou, konsumu ubývá.
Následkem hospodaření let válečných
a prvních let po válce jest, že lidé
víc a více odvykají spotřebě
mouky, nahražujíce pečivo cukrovím,
moučná jídla masem atd."
Tedy "Národní listy" zde přiznávají,
že dobrá sklizeň a úroda stává
se v kapitalistickém pořádku katastrofou.
Směšné jest tvrzení "Národních
listů", že lid nahrazuje pečivo cukrovím,
moučná jídla masem a pod. Je možné,
že tuhletu náhradu hledají lidé z "Národních
listů", lidé z národní demokracie,
ale je směšné a přímo pobuřující
říkati o dnešním dělnictvu při
mizerných mzdách, které průmysl i
zemědělství dělnictvu platí,
že také mezi dělníky a širokými
vrstvami pracujícího obyvatelstva je nahražováno
pečivo a chléb cukrovím, že jsou nahražována
moučná jídla masem a pod. (Výkřiky
posl. Haruse.) Dnešní pracující
lid nemá nejen na cukroví, nejen na maso, ale při
nynějších mzdách a cenách nemá
často ani na chléb a brambory.
"Národní listy" však ve svém
článku z 2. června poukazují také
na to, na co se spekulovalo a jaká spekulace tady selhala.
V tom článku, který cituji, "Národní
listy" říkají: "Ruské nákupy,
od nichž Amerika tolik očekávala, se dosud
nedostavily a kdyby dnes Rusko přece ještě
chtělo nakupovati, nebyl by to při nynější
pokročilé době již nákup takového
rozsahu a takového významu, aby na zvýšení
cen chlebovin působil." (Předsednictví
převzal místopředseda dr Buday.)
"Národní listy" přiznávají,
že se v kapitalistickém světě spekulovalo
na pověsti o hladu v Rusku, spekulovalo se na to, že
opravdu sovětské hospodářství
blíží se ke krachu, že v Rusku nemají
co jísti, že budou museti draho obilí z kapitalistických
států nakupovati. Proto se domnívali páni
kapitalisté, že dobře zpeněží
na úkor sovětského státu svoje zásoby,
že bude museti Rusko obilí nakupovati a oni že
budou spekulovati. "Národní listy" se
tedy přiznávají, že tato spekulace kapitalistického
světa na celé čáře zklamala.
Rusko nenakupovalo, nebylo odkázáno na kapitalistickou
pomoc. V důsledku toho dostavuje se teď krise.
"Národní listy" také říkají,
jaká zbývá zde ještě jediná
naděje, která může krisi zažehnati.
A je to zase příznačné, co může
kapitalistickou společnost jedině spasiti. Cituji
zase: "Zbyla jen jediná naděje pro americké
trhy: veliké živelní pohromy, které
by očekávanou zase akordní sklizeň
zmenšily". Mluví se o suchu v Kanadě,
o škodlivém hmyzu v Kansasu, ale zatím se hlásí
z Kanady vydatné deště a z Kansasu se očekávají
první dovozy z nové sklizně.
"Národní listy" tu přiznávají,
že kapitalistickou společnost mohou spasiti jen veliké
živelní pohromy. To je jediná naděje.
Pane bože, dej, ať přijdou kroupy, ať to
obilí se pobije, ať přijde veliké sucho,
ať to uschne, aby lidé neměli co jísti,
poněvadž když lidé nebudou míti
co jísti, spekulantům bude otevřena úplně
cesta, budou moci zdražovati, draho prodávati a vydělávati.
Tomu se říká lidová politika. Tedy
nejcyničtější spekulace na lidskou bídu,
nejcyničtější spekulace na to, aby nejširší
vrstvy pracujícího lidu mohly býti spekulanty,
lichváři a zdražovateli ožebračovány.
"Národním listům" stýská
se po poměrech za světové války a
po ní, kdy lichvářům a spekulantům
jejich druhu a z jejich řad kvetla pšenice, kdy mohli
své kapsy bezedně natloukati. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Dále je zajímavé, když "Národní
listy" ve svém článku uvažují
o tom, zda by snad snížení cen obilí
nemohlo míti přece jen nějaký prospěch
pro kapitalisty. A tu se v tom článku praví
(čte): "Zájem konsumentů a zájem
průmyslové výroby ovšem je, aby potraviny
byly co nejlevnější, ale ve státě
s tak rozvinutým zemědělstvím, jako
u nás, je národohospodářskou újmou,
jestliže ceny zemědělských plodin klesají
až na mez rentability výrobní a jestliže
stlačené ceny snižují pak zároveň
celkovou koupěchtivost zemědělského
obyvatelstva na trhu průmyslových výrobků.
Tento národohospodářský zájem
je u nás zrovna teď při úpadku vývozní
konjunktury velmi živý. Jde nám sice o to,
abychom pomáhali nízkými cenami potravin
k levnější průmyslové výrobě
a tím k úspěšnější
soutěži na mezinárodním trhu, ale stejně
nám jde o to, abychom dovedli ztráty odbytu za hranicemi
nahraditi zvýšeným odbytem doma. Nutno rozvažovati,
jaký užitek na jedné straně a jaké
škody na druhé straně by nám mohly přinésti
dnešní nízké ceny potravin (zatím
ve velkoobchodě) kdyby potrvaly. Doma znamenaly by nízké
ceny potravin na straně konsumentské levnější
živobytí, spokojenost zejména středního
stavu, snazší snesitelnost při zvyšování
činží" atd. Tedy zase vydřidušské
ledví kapitalisty se zde hned objevuje. Počítá
se, že když už by se snižování
cen potravin nedalo zabrániti, kdyby už opravdu nepřišly
žádné velké živelní pohromy,
ani kroupy, ani velké sucho, a když už to obilí
zde bylo a my se ho žádným způsobem
nemohli zbaviti, a kdyby velká jeho nabídka vedla
ku snižování cen, že by se snad na druhé
straně dalo vydělávati snižováním
cen dělnické práce, jak spekulují
agrárníci, poněvadž, kdyby bylo obilí
laciné, museli by dělníci laciněji
dělati a my bychom snáze protlačili zvyšování
činží, odbourání zákona
o ochraně nájemníků a povolení
nového úplného a bezmezného lichvaření
s byty, snáze bychom protlačili zákony, které
mají domácím pánům pomáhati
ještě více na nohy a k obohacování.
To je politika českého kapitalisty, jako každého
jiného kapitalisty, vytlouci v každém případě
pro svou kapsu, co se vytlouci dá, škrtiti obyvatelstvo,
škrtit široké vrstvy pracujícího
lidu v nejhorším slova smyslu. Při tom je však
fakt, že přes to, že ceny obilnin na světovém
trhu poklesly, u nás fakticky drahota nijak neklesá,
nýbrž stoupá. Ceny mouky poklesly jen nepatrně,
ceny chleba a pečiva v maloobchodě a v drobném
prodeji vůbec nepoklesly, ceny masa i tuků vykazují
v poslední době ohromný vzestup. Na př.
1 kg vepřového masa, který stál 12
Kč, stojí dnes 17 Kč. Cena dělnické
práce je naproti tomu racionalisací stále
snižována. Kapitalisté jednotlivých
států, ocitajíce se v konkurenčním
boji s kapitalistickými žraloky druhých států,
vidí jedinou záchranu v tom, že se vrhnou vždy
na pracující lid a chtějí se na něm
hojiti. To také přiznávají u nás
kapitalisté a zaměstnavatelé otevřeně.
Cituji zase z dnešních "Národních
listů" zprávu o úterní schůzi
ústředního výboru Spolku čsl.
průmyslníků textilních, kde generální
tajemník dr Mužík referoval o situaci na trhu
textilního průmyslu a mluvil tam o americké
konkurenci nejen na trhu obilním, nýbrž také
na průmyslovém trhu tím, že Amerika
zavádí cla na průmyslové výrobky.
Jaké to bude míti následky pro čsl.
průmysl a pro čsl. vývoz, vykládá
pan dr Mužík podle "Národních listů"
takto: "Pokud se týká připravovaného
zvýšení cel ve Spojených Státech
Severoamerických také na textilní zboží,
jímž bude čsl. průmysl těžce
postižen, byla konstatována nemožnost nějakých
represálií a za jediný ochranný prostředek
označeno bylo další snížení
výrobních nákladů cestou racionalisace
a typisace".
Tedy tajemník Svazu průmyslníků praví,
že musíme býti připraveni na konkurenci
amerického kapitalistického žraloka. Víme,
že tomu nemůžeme čeliti represáliemi,
ale máme jedinou možnost, vrhnouti se ještě
na ty, kteří jsou dnes hospodářsky
slabší než američtí kapitalisté,
a to především naše dělnictvo.
Musíme zlevniti výrobní náklady. U
nás se výrobní náklady zlevňují
vždycky tím, že se snižuje dělnická
mzda a že se začne prováděti racionalisace.
Jak se provádí racionalisace v Československu
a všude jinde? Zase na účet pracujících,
zase na účet dělnických mas. Proti
těmto útokům kapitalistů zbývá
dělníkům a dělnické třídě
jediná zbraň: třídně bojovná
fronta, organisované akce a stávkové boje.
Dělníci to chápou, jejich aktivita roste,
hospodářský boj se na všech stranách
rozvíjí; kapitalisté se musí brániti,
musí svoji bojovnou frontu proti vzrůstajícímu
třídnímu vědomí mezi dělnictvem
rozšiřovati a proto potřebují spojence.
První oporou v tomto případě samozřejmě
a zejména v této situaci je kapitalistický
stát a jeho zřízení. A proto ten spěch
s dobudováním všech opor soukromokapitalistického
pořádku, proto také ty četnické
předlohy, které dnes v parlamentě projednáváme.
Počítá se s tím: když budeme
všechna tato opatření proti dělnické
třídě a pracujícímu lidu prováděti
a když bude při tom dělnictvo a pracující
lid ochuzován, zbídačován, musíme
také býti připraveni na to, že dělnická
třída a pracující lid se bude brániti.
Abychom byli proti tomu zabezpečeni, musíme si pořizovati
ochrany svého kapitalistického pořádku
a musíme především řádně
upevniti četnickou moc. Na jedné straně,
jak jsem již řekl, děláte tedy z této
četnické moci privilegovaný sbor, oddělujete
jej od občanstva, dáváte mu určité
výsady, ale na druhé straně zavádíte
zvláštní disciplinární a kárné
řízení, abyste tu moc měli úplně
v rukou. Bojíte se, poněvadž při tom
všeobecném zbídačování
lidu kapitalismem část toho zbídačování
doléhá i na ty, kteří kapitalismu
slouží za pacholky, které si kapitalismus kupuje,
že je nebezpečí, kdyby nebyli dostatečně
spoutáni, kdyby nebylo pro ně zvláštní
kárné řízení, kdyby nebyly
pro ně zvláštní kárné
tresty, že by v daném případě
četnické bajonety, které jsou komandovány
proti dělnické třídě, proti
stávkujícím a bojujícím dělníkům,
mohly selhati a ukázati se nedosti způsobilými
pro dnešní zastánce kapitalistického
řádu. Proto tato opatření, proto ty
hrozby, které tu vyvstávají proti těm,
kteří jsou koupeni do otrocké služby,
proto z nich vytváříte tuto zvláštní
kastu, kterou potřebuje na svoji ochranu dnešní
žravý kapitalismus, zvláště proto,
že jde, jak už to bylo naznačeno, ve svém
reakcionářství a ve svém zavilém
nepřátelství proti dělnictvu, ve své
touze co možná nejvíce rozšiřovati
své kapitály a co možná nejvíce
vykořisťovati, daleko za hranice všech možností,
a že dělá proti pracující třídě
věci, které pochopitelně musí rozčilovati
a pobuřovati a na konec i ty nejzaostalejší
dělníky vháněti do tábora nespokojenců
a rebelantů.
Je si jen potřeba všimnouti, jak vypadá dnes
v demokratické Československé republice koaliční
svoboda dělníků, právo na stávku
a pod. Koaliční zákon, který platí
ještě dnes, pochází z r. 1870, z dob
starého Rakouska. V Československé republice
nebylo na tomto zákoně dosud nic změněno.
Je zajímavo si všimnouti, když v rakouském
parlamentě 1. prosince 1869 byl zákon o koaličním
právu dělnickém předkládán
rakouské sněmovně, jakou důvodovou
zprávou tehdejší zpátečnická
feudální vláda rakouská provázela
jeho předložení. V důvodové zprávě
se praví: "Zákaz koaliční je
pokládati za zasahování do vlastnictví,
neboť práce je zboží, které má
svou hodnotu i svoji cenu. Cena řídí se nabídkou
i poptávkou. O této ceně může
dělník rozhodovati, ale k tomu musí směti
použíti všech prostředků, aby zboží
zpeněžil. Proto je volání dělnictva
po koaličním právu oprávněno".
Prosím, těmito větami provázela rakouská
feudální vláda r. 1869 podání
zákona o koaličním právu dělnickém.
A podívejme se na poměry v demokratické Československé
republice! Co se zde stalo z koaličního práva
dělníků, z práva na stávku,
z toho, že práce je zboží, které
má dělník právo prodávati,
právo, které smí hájiti všemi
možnými prostředky? Jak se dnes postupuje proti
dělníkům, kteří uplatňují
vůči nenasytnosti kapitalismu své právo
na zpeněžení práce, svého zboží,
svoje právo na ochranu práce, na to, aby si mohli
třeba bojovným způsobem a stávkou
vynutiti zvýšení ceny svého zboží,
ceny své práce? To je právě kapitola,
o které je potřebí mluviti v souvislosti
s předlohou četnickou. Naše žandarmerie
je tu komandována na úplné suspendování
koaličního dělnického práva
a k úplnému suspendování koaliční
dělnické svobody. To, co si nedovolili nikdy rakouští
staří byrokrati, dovoluje si nová zbohatlá
lichvářská buržoasie t. zv. "demokratické"
Československé republiky. Jest potřebí
jen se podívat na poslední případy
ze stávky zemědělců na Slovensku.
Tam chudý zemědělský robotník
uplatňoval bojem své právo na odměnu
za svoji práci proti frontě lichvářských
vykořisťovatelů jak československých,
tak maďarských, židovských a pod., kteří
tam dnes ovládají zemědělskou výrobu,
vlastní v rukou velkostatky a půdu.