Posl. Zajiček (německy): Pánové!
Souhlasíme s oposicí v tom, že československé
zákonodárství, týkající
se invalidů, po mnohé stránce naprosto nestačí.
Již v létě 1926 podali jsme několik
iniciativních návrhů, v nichž jsme tlumočili
nejhlavnější přání invalidů.
Potom v listopadu 1926 po dlouhém jednání
s rozhodujícími pány podal jsem resoluci,
která byla dnes již několikráte přečtena
a jíž se vláda vyzývá, aby novelovala
celý zákon o válečných poškozencích
a při tom v nejširší míře
přihlížela k přáním, uvedeným
v iniciativních návrzích.
Již tehdy, r. 1926 a později, stále jsme žádali,
aby přihláškové lhůty byly prodlouženy.
Vždyť jest správné, že v dřívějších
letech byla přihlášková lhůta
prodloužena několikráte, jak se domnívám,
třikráte. Ale jest jisté, že se do 31.
prosince 1923 nepřihlásili všichni invalidé
a že jest dnes asi 30.000 osob, které se přihlásily
teprve po 31. prosinci 1923. To ovšem neznamená, že
by všech těchto 30.000 osob musilo také skutečně
podléhati invalidnímu zákonu.
Druhý požadavek týkal se zlepšení
stavu nejtěžších invalidů. Jest
přece správné, že jsou státy,
v nichž dostávají důchod teprve 35%ní
invalidé, kdežto u nás se důchody poskytují
již 20%ním invalidům. Ale s druhé strany
jest jisté, že u nás těžcí
invalidé dostávají velmi málo. Jest
hluboce zarmucující, slyšíme-li, že
chudé Rakousko dává válečnému
slepci pětkráte tolik, co Československo.
Ministr soc. péče dr Šrámek letos
na jaře poskytl něco válečným
invalidům z úspor. Ale nejsme spokojeni s touto
částkou, kterou dal, a dále nejsme spokojeni
s tím, že se to stalo nařízením.
Žádáme, aby toto zlepšení bylo
provedeno zákonem. Asi před 10 dny vypracovali jsme
návrh na zlepšení stavu těžkých
invalidů. Nepovažujeme tento návrh za řešení
celé invalidní otázky, nýbrž
jen za krok k řešení. V tomto návrhu
jsem žádal, aby se invalidům, jejichž
výdělečná neschopnost činí
75 až 84%, k jejich dosavadním požitkům
poskytl měsíční přídavek
100 Kč, a invalidům, jejichž výdělečná
neschopnost činí od 85 do 100%, měsíční
přídavek 200 Kč. 1. ledna t. r. měli
jsme 5591 invalidů s 75 až 84%ní výdělečnou
neschopností a 3211 invalidů s výdělečnou
neschopností od 85 do 100%. Měsíční
přídavek 100 Kč pro prvou kategorii vyžadoval
by 6.6 milionů, měsíční přídavek
200 Kč pro druhou kategorii 7.7 milionů. Úhrnný
náklad činil by tedy 14.3 milionů Kč.
Pro r. 1928 bylo pro invalidy rozpočteno úhrnem
507 milionů. Tyto peníze nebyly úplně
vydány, bylo ušetřeno 35 milionů. Poněvadž
výdaje na invalidy každoročně klesají
úmrtností, bude r. 1929 pro invalidy zapotřebí
sotva 450 milionů Kč. Jest veřejným
tajemstvím, že jsme tentokráte se svým
návrhem neprorazili. Ale samo sebou se rozumí, že
proto snad neodložíme tohoto návrhu ad acta,
nýbrž že jako dříve trváme
na tom, aby byl projednán. Když dnes jistý
řečník podle nějaké novinářské
zprávy prohlásil, že to jest ministr soc. péče,
jenž se staví proti zlepšení stavu těžkých
invalidů, musím říci, že toto
tvrzení není správné.
Třetí požadavek, jejž jsme stále
vznášeli, týká se škrtnutí
tak zvaných přeplatků. O tom se již
dnes mnoho mluvilo a s většinou musím souhlasiti.
Musíme však doznati aspoň to, že se i
v tomto oboru tu a tam leccos zlepšilo, i když s druhé
strany znovu musíme říci, že jsou některé
úřady, které chtějí býti
rozhodně přísnější než
dokonce ministerstvo financí. Nyní se promíjí
každého měsíce průměrně
500.000 Kč na přeplatcích. Jest to malý
pokrok. Do konce r. 1928 bylo škrtnuto 13 milionů
Kč. Ale ještě mnoho schází k
úplnému provedení resoluce, o níž
se již dnes několikráte mluvilo, resoluce,
která žádá, aby se takovým invalidům,
kteří mají roční příjem
nižší než 13.000 Kč, tyto přeplatky
bez dalšího škrtly.
Dále žádáme unifikaci hranice příjmů.
Vydávají-li se v tomto státě 2 miliardy
Kč na vojsko, musejí se nalézti i peníze,
kterých jest pro invalidy nezbytně zapotřebí,
tím spíše, že jiné státy,
poukazuji zde na Francii a Rakousko, v posledních letech
několikráte zlepšily stav svých invalidů.
Tři řečníci dnes mluvili o případě
Zahnově. Pánové! Nechci z této tribuny
ještě jednou vyličovati tento případ.
Pan Zahm ze Saské Kamenice, který byl zatčen
v ministerstvu zahraničních věcí a
v policejním presidiu podroben dlouhému výslechu,
přišel do místnosti našeho klubu a tam
se doslova zhroutil. Seděl tam 3 hodiny a všichni,
kdož ho viděli, pozorovali, že tento muž
trpí silným zhroucením nervů. Již
tehdy jsme protestovali proti tomuto neobratnému zacházení
s československým státním občanem,
který přebývá v cizině, a očekáváme,
že ministerstvo věcí zahraničních
a ministerstvo vnitra se nepostaví na stanovisko vzdoru,
nýbrž že rozhodující pánové
učiní vše, aby tento případ byl
konečně uspokojivě sprovozen se světa.
(Posl. Horpynka [německy]: Ale Zahm se nestane dobrým
československým vlastencem!) Jistě nikoliv,
pane kolego!
Souhlasíme s oposicí, pokud jde o hlavní
požadavky invalidů, ale nesouhlasíme s ní
při odpovědi na otázku, kdo překáží
tomu, aby se přání válečných
poškozenců splnila. Tážeme-li se na to
musíme se nejdříve tázati: Kdo vlastně
vytvořil platný invalidní zákon? Nebyla
to vláda občanského bloku, nýbrž
vláda, ve které socialistické strany hrály
prim. Mluví-li se proti tomuto zákonu a to plným
právem, pak bychom očekávali, že se
všichni řečníci, nikoliv jen několik
málo z nich, také obrátí proti původcům
tohoto zákona, proti socialistickým stranám.
(Posl. L. Wenzel [německy]: Ale nyní se musí
zákon zhodnotiti!) Zajisté! Vy, pane kolego,
máte právo učiniti tuto poznámku,
ale domnívám se, že sociální
demokraté nemají práva takto mluviti, poněvadž
oni kdysi tento zákon vytvořili. Dále konstatuji:
V době, kdy jsme měli socialistické ministry
sociální péče, oposice neustále
podávala návrhy na zlepšení stavu invalidů
a konstatuji, že všichni tito socialističtí
ministři sociální péče a všichni
socialističtí zpravodajové o zákonu
o válečných poškozencích stále
prohlašovali: Ano, tyto požadavky jsou velmi krásné,
ale nemůžeme jich provésti, poněvadž
nemáme potřebných peněz. Pánové,
to jest demagogie, dělati takové zákony a
pak, když se jde do oposice, najednou si hráti na
divokého muže a maskovati se za přítele
válečných poškozenců.
Pánové, paní posl. Kirpalová ze
soc. demokratické strany zde tvrdila, že vládní
strany jsou slepé a nechtějí vůbec
viděti velkou bídu válečných
poškozenců. Pak přešla na osobní
pole a prohlásila mne za největšího
nepřítele válečných poškozenců.
Dále řekla kol. Kirpalová, že
křesťanským sociálům nezáleží
na novelisaci zákona a že to křesťanští
sociálové vůbec nemíní vážně
s válečnými poškozenci. Nuže, domnívám
se, že mohu klidně zde s této tribuny říci,
že ani takových tirád kol. Kirpalové
nemůžeme bráti vážně.
Dnes mluvili dva řečníci o tak zvaném
právu veta. Nuže, pánové, co by se stalo,
kdyby jedna vládní strana byla prohlásila:
my jsme proti prodloužení nynějšího
zákona? Byl by nastal stav ex lex, jímž by
jistě nikdo nebyl nadšen, ani invalidé. Ale,
dámy a pánové, bylo použito práva
veta, když šlo o to, aby se schválil starý,
socialistickým ministrem podaný návrh, aby
tak zvaným lehkým invalidům, jejichž
invalidita činí 20 až 35%, byl důchod
prostě odňat. Vidíte, tehdy jsme použili
práva veta. A když dnes desetitisíce těchto
invalidů má ještě svůj důchod,
vděčí za to tomuto právu veta. Samozřejmě
socialisté o tom nemluví.
Pánové! Pan kol. Horpynka sám dnes
doznal, že ministr financí dr Engliš r.
1926, když mluvil svou řeč k rozpočtu,
zvlášť prohlásil že bez omezení
zaopatřovacích požitků invalidů
státní hospodářství nemůže
býti aktivní. Kol. Horpynka mínil,
že si invalidé nesmějí od nynější
vlády nic slibovati, že invalidé musejí
doufati v novou vládu a také mínil, že
by bylo nejlépe provésti nové volby. Nevím,
jak by právě strana vysoce váženého
pana kol. Horpynky vyšla z nových voleb, domnívám
se, že jistě nikoliv silnější než
dnes; a kdyby byla slabší, mohla by tato strana učiniti
pro invalidy ještě méně než dnes.
Bylo zajímavé naslouchati dnes jednotlivým
řečníkům z oposice a musím
říci, že po nějaké jednotné
frontě oposice nebylo dnes ani stopy. Na jedné straně
socialistické strany v zuřivém boji proti
vládním stranám. Na druhé straně
na př. zástupce německých národních
socialistů zcela správně prohlásil,
že i německé vládní strany jsou
za tento zákon odpovědny, i když s ním
ve svém nitru nesouhlasí ale přiznal nám
aspoň dobrou vůli pomoci válečným
poškozencům. Chtějí-li sociální
demokraté a komunisté z bídy invalidů
vytlouci politický kapitál, pak pravíme:
Tím se invalidům nepomůže. Pánové,
hlasujeme-li pro tento zákon, nečiníme toho
snad proto, že se nám tento zákon zdá
ideálním, nýbrž prostě jen z
koaliční discipliny. (Potlesk poslanců
něm. strany křesť. sociální.)
Předseda (zvoní): Dále má
slovo pan posl. Štětka.
Posl. Štětka: Paní a pánové!
Do rámce reakčních protisociálních
a protidělnických československých
zákonů, které reakční vláda
již prosadila a které dnes prosazuje anebo chystá
k prosazení, je také zařazen plán
uhlobaronů na zhoršení dělnického
pojištění, které zrovna tak, jako sociální
pojištění se zhoršovalo pod heslem: zlepšení
sociálního pojištění při
menších nákladech, má býti zhoršeno
pod heslem: sanace bratrských pokladen.
Koncentrovaný útok finančního kapitálu
je veden v různých formách a různými
prostředky, jak vidíme nejlépe z příprav
ke zrušení ochrany nájemníků.
Podle chystaného plánu mají býti nájemníci
vydáni domařské buržoasii k úplnému
vykořisťování pod hrozbou vyházení
z bytu. Zrovna tak přicházejí uhlobaroni
se sanací hornického pojištění,
aby horníky zotročili a odstranili hornické
pojištění, které v dobách revolučního
kvasu poválečného bylo horníkům
dáno jako nájemníkům zákon
na ochranu nájemníků.
Hornické pojištění je dnes v úplném
finančním bankrotu. Proč došlo k tomuto
finančnímu bankrotu hornického pojištění?
Napřed několik poznámek k historii hornického
pojištění. Pokud lze z historie hornického
pojištění zjistiti, byly bratrské pokladny
horníků staletým zařízením,
které poskytovalo v těžkých dobách
horníkům podporu v nemoci a při neschopnosti
ku práci. Již ve 14. století měli horníci
svoje pojištění založené v bratrských
spolcích horníků. S počátku,
v době feudalismu, hornické pojištění,
které bylo založeno v bratrských spolcích,
záleželo v tom, že horníci při
výplatě mzdy mezi sebou vybírali dobrovolné
příspěvky do čepice pro těžce
úrazem postižené anebo při práci
zabité kamarády a při tom také žádali,
poněvadž zaměstnavatel nic úrazem postiženým
anebo zabitým horníkům neposkytoval, aby
do této čepice přispěl také
na zmrzačeného anebo zabitého horníka.
Majitelé dolů velmi brzo vystihli, že když
musí, a to ve vlastním zájmu, přispívati
na zmrzačené anebo zabité horníky,
mohou podpůrné činnosti mezi horníky
využíti ve svůj prospěch a proto nejen
že dovolovali horníkům zakládati hornická
bratrstva přímo na dolech, nýbrž sami
je zakládali a dokonce navrhovali horníkům,
že jim budou sbírky místo do čepice
umožňovati srážkami se mzdy a že
takto vybrané částky ze mzdy povedou v pokladně,
kterou nazvali bratrská pokladna. Horníci při
své těžké práci a naprosté
politické nevyspělosti toto opatření
majitelů dolů pokládali za veliké
dobrodiní, za které byli majitelům dolů
ještě vděčni, a tak se staly bratrské
spolky horníků důležitou oporou majitelů
dolů, na základě které byli připoutáni
horníci k těžkému a nebezpečnému
hornickému zaměstnání.
Zavedení odborového hornického pojištění
mělo zlákati k hornické těžké
práci i dělníky z jiných odborů.
To se také majitelům dolů podařilo
a dělníci, i když věděli o velikém
nebezpečí při hornickém zaměstnání,
přece jen spoléhali na své zabezpečení
v případě neschopnosti ku práci.
Rakouský horní zákon z r. 1854, č.
146 ř. z., nařídil báňským
podnikatelům povinné za ložení bratrských
pokladen, které měly v době nemoci a invalidity
horníky podporovati z příspěvků
horníků za pomoci majitelů dolů. Na
základě tohoto zákona byly to podpůrné
spolky, které spravoval výhradně majitel
dolů.
Teprve zákon z 28. července 1889, č. 127
ř. z., provedl reorganisaci hornického pojištění.
Pojištění horníků postaveno bylo
na základ zákona a majitelům dolů
uložena povinnost hraditi případné schodky
bratrských pokladen. Této povinnosti byli novým
zákonem v Československu uhlobaroni zproštěni.
Hornické pojištění se vyvíjelo
celá staletí a v různých formách
až k dnešnímu hornickému pojištění
a přečkalo doby absolutismu, doby válečného
běsnění, ve kterýchžto dobách
byly bratrské pokladny přímo vyrabovány,
všechny nastřádané fondy byly dány
na válečné účely, takže
v pokladnách po válce zůstaly jen cáry
papíru ve formě rakouských válečných
půjček. Ale přes to přese všechno
bratrské pokladny byly horníkům zachovány
až do doby dnešní lidové vlády,
kterážto vláda lidu a priori, jak se o ní
v ústavní listině mluví, chce stůj
co stůj a za každou cenu zprovoditi hornické
pojištění se světa, to hornické
pojištění, které z krve horníků
bylo celá staletí budováno a které
ještě dnes ani zdaleka neodpovídá skutečným
potřebám a požadavkům horníků.
V době války a po válce, kdy byl uhlí
velký nedostatek a potřeba uhlí nebyla ani
zdaleka kryta, kdy každá porucha v těžbě
uhlí znamenala zhroucení se válkou otřeseného
a rozvrácené kapitalistického řádu,
stávají se i horníci jako nositelé
černého diamantu cennější částí
vykořisťované pracující třídy,
a proto také za války a zejména po válce,
v době vázaného hospodářství,
měli horníci v zásobování t.
zv. přednostní právo. Dostávali větší
aprovisační příděly a dokonce,
aby i přes to při nedostatku potravin se nevzbouřili,
nesáhli k boji proti staletým upírům
a vykořisťovatelům, nesáhli k vyvlastnění
dolů a majitele dolů nevyhnali, dostávali
ještě k zvýšenému přídělu
také příděl tabáku, který
v době války hrál velmi důležitou
úlohu. Dostávali i jiné potřeby, kterých
dělníci v jiných odborech nedostávali
vůbec.
Kladu tu otázky: Proč byla horníkům
dávána větší aprovisace, proč
byl horníkům dáván tabák? Proč
jim byly na pouhé vyzvání zvyšovány
mzdy? Proč jim bylo, když ne zákonem tedy fakticky
dáno rozhodování na dolech v otázkách
hornických?
To se stalo proto, aby horníci, jako nejrevolučnější
element, byli svedeni s cesty revolučního třídního
boje, aby byli odvráceni od konečného zúčtování
s uhlobarony, staletými vykořisťovateli a utlačovateli
horníků.
Horníci právě v této době největšího
nebezpečí pro uhlobarony po světové
válce, v době revolučního kvasu byli
dočasně korumpováni uhlobarony drahotními
výpomocemi, větší aprovisací
a tabákem, aby se nespojili s dělníky druhých
odborů k poražení buržoasie a jejích
řádů a nenastolili řády socialistické.
Zbabělá a před zaslouženým trestem
ustrašená buržoasie velmi ráda přistupovala
na návrhy reformistických vůdců, neboť
napřed věděla, že těmito dočasnými
ústupky, které dává horníkům,
zachrání se před trestem, zachrání
svůj majetek, zachrání kapitalistické
hospodářské řády. Návrhy
reformistických vůdců směřovaly
k ochraně buržoasie, k ochraně kapitalistických
řádů, k zachování soukromého
vlastnictví, které dnes se stává nejsvětějším
právem buržoasie. Všechny návrhy reformistických
vůdců, jak drahotní přídavky,
přednostní právo aprovisační,
příděl tabáku, tak i hornické
pojištění vycházely z jedné platformy:
uklidniti rozbouřené horníky, umrtviti třídní
revoluční průbojnost horníků.
Do této doby spadá také návrh zákona
o hornickém pojištění.
Zákon o hornickém pojištění z
r. 1922, č. 242, podle důvodové zprávy
stal se zákonem pro přechodnou dobu, to jest pro
dobu, než se podaří uhlobaronům a buržoasnímu
státu za pomoci reformistických vůdců
přivésti hospodářské poměry
válkou rozvrácené do starých kapitalistických
kolejí, k dalšímu a soustavnějšímu
vykořisťování horníků,
jak je to po tvrzeno u horníků nižšími
mzdami a vyšším pracovním výkonem,
než před válkou.
V jakém poměru klesají mzdy horníků
a jak stoupal výkon horníků, ukazuje toto
srovnání:
R. 1921 činila denní mzda 62.20 Kč, naproti
tomu výkon na horníka činil 3.78 q, r. 1922
klesla mzda horníků v průměru na 38.80
Kč, ale výkon horníka stoupl na 4.20 q, r.
1923 mzda horníka činila 37.60 Kč, ale výkon
opětně stoupl na 4.60 q. R. 1924 klesla mzda na
36.90 Kč, ale výkon stoupl na 5.05 q, r. 1925 činila
mzda již jen 36.60 Kč, ale výkon stoupl na
5.54 q, r. 1926 činila denní mzda 36.50 Kč,
výkon stoupl na 6.50 q, r. 1927 klesla mzda až na
36.40 Kč, ale výkon stoupl na 7.20 q.
Tak tedy vypadá výsledek spolupráce reformistických
vůdců s buržoasií pro horníky.
V tom směru lze posuzovati hornické pojištění.
Hornické pojištění uzákoněné
r. 1922 vešlo v platnost až r. 1924. A tu zase vystupuje
do popředí otázka, proč až za
dva roky po vyhlášení zákona bylo přikročeno
k jeho provádění.
Bratrské pokladny byly úplně ovládány
uhlobarony před válkou a po válce až
do roku 1924. S nashromážděnými fondy
z příspěvků dělníků
hospodařili uhlobaroni neobmezeně. Používali
těchto fondů ke stavbám dělnických
kolonií, jak je vidíme na Kladně, v Králově
Dvoře, v Mostě a Mor. Ostravě, ve kterých
bydlící dělníci jsou na závodě
závislí nejen výdělkově, nýbrž
i s celou rodinou, bytem, takže v době boje za větší
mzdu, v době stávky jsou ohrožováni
dvojnásobně. Tisíce hornických rodin
bylo vyházeno v době stávky z bytů,
postavených z fondů bratrských pokladen.
Dnes ovšem nepatří tyto kolonie už bratrským
pokladnám, nýbrž uhlobaronům a železobaronům,
kteří je jako neobmezení držitelé
bratrských pokladen převedli na svoje závody.
Tak se stalo, že po dvouletém odstupu zastihl aktivovaný
zákon o hornickém pojištění bratrské
pokladny vykradené a s deficitem. Poslední dva roky
po vyhlášení zákona o hornickém
pojištění hospodařili uhlobaroni v bratrských
pokladnách přímo zločinně.
Budu míti ještě příležitost
ciferně do kázati, jaké zlodějny byly
napáchány za dozoru státního aparátu
v bratrských pokladnách. Pro nedostatek času
uvádím dnes jen některé z nich. Tak
na př. se stalo, že závod zastavil výrobu
ve svém podniku, dal horníkům dovolenou a
platil jim nemocenský plat z bratrské pokladny po
dobu této dovolené. Jiný případ:
Závod neplatil do bratrské pokladny povinných
příspěvků a vybrané příspěvky
od dělníků defraudoval. Zase jiný
případ: Pomocí závodního lékaře
nadělal závod účty na několik
hektolitrů vína, jakoby víno vypili nemocní
dělníci, anebo účty na léky,
o kterých se nemocným dělníkům
ani nezdálo a kterých nikdy ani nedostali. Tak na
př. na léčení jednoho vředu,
který si vyžádal lékařské
pomoci, bylo spotřebováno 3 kg masti! Takových
zlodějen byly celé stovky. Ale ani v jednom případě,
pokud je mi známo, neslyšeli jsme, že by pachatelé
byli potrestáni.
Za takovéhoto stavu a za naprostého bankrotu bratrských
pokladen vstoupil v platnost zákon o hornickém pojištění
z r. 1922 až v říjnu 1924. Uhlobaroni hodili
na krk ústřední bratrské pokladně,
o které dnes tvrdí, že ji spravují dělníci,
na 40.000 hornických pensistů, na 25.000 vdov po
hornících a 18.000 sirotků, ale o zajištění
provise pro hornické oběti vůbec se nepostarali.
Předali bratrské pokladny, ale s bezcennými
rakouskými válečnými půjčkami,
takže hornické pojištění bylo od
počátku v deficitu, který v důsledku
zákona 242 byl zvyšován a dnes dostoupil již
závratné výše.
K zajištění a vyplácení provisí
chybí dnes 1.200,000.000 Kč. Finanční
zajištění hornického pojištění
zákonem č. 242 nebylo žádné.
Zákon byl založen na úhradovém systému,
t. j. aby provisionisté jedli jen tolik, kolik jim uhlobaroni
ze svých obrovských zisků milostivě
dali, a tak od počátku stálo hornické
pojištění před skutečností,
že pro roční potřebu dávek, která
se odhaduje na 161 mil. Kč a režijní náklady
na 9 mil. Kč, je třeba celkem 170 mil. ročně.
Naproti tomu vybere se na příspěvcích
při počtu 130.000 pojištěnců
od zaměstnavatelů ročně 84 mil. Kč,
od horníků na příspěvcích
51 mil Kč ročně, tedy úhrnem na příspěvcích
135 mil. Kč. Při srovnání potřeby
s úhradou činí roční schodek
ničím nekrytý 35 mil. Kč. Tyto schodky
až dosud byly uhrazeny zápůjčkou, uzavřenou
s jedné strany na bezcenné papíry a na budoucí
důchody na účet v budoucnu zaplacených
příspěvků.
Do veřejnosti byla puštěna zpráva, že
od 1. srpna nebude peněz na vyplácení hornických
provisí. Proč tato zpráva byla vydána?
Zemská banka v Praze, která až dosud poskytovala
zápůjčky, sdělila prý při
poslední zápůjčce, že je to zápůjčka
poslední, se kterou se vystačí až do
konce června, takže 1. července nebude míti
Ústřední bratrská pokladna dosti peněz
k výplatě provisí a tak že může
prý dojíti k výplatě provisí
k 1. srpnu t. r.
Proč nastává tento kritický okamžik
pro hornické pojištění? Právě
proto, že reakční vláda s hradními
fašisty chtějí vyvolati mezi hornickými
provisionisty paniku a zoufalství před odbouráním
hornických důchodů, aby se tak iniciátoři
puče na hornické pojištění představili
hornickým provisionistům jako zachránci aspoň
dvou třetin hornických důchodů.
Tento ničemný plán odhalujeme před
celou dělnickou třídou, zvláště
před hornickou veřejností. Na tuto ničemnost
musí horníci odpověděti zahájením
boje proti spojené hradní fašistické
buržoasii a uhlobaronské sebrance. Finanční
bankrot hornického pojištění byl připraven
uhlobarony v dohodě s reformistickými vůdci,
kteří v buržoasní vládě
dali sice horníkům hornické pojištění,
ale bez finančního základu, bez finančního
zajištění, a to v plném vědomí,
že hornické pojištění bude sloužiti
pro přechodnou dobu, aby pak z důvodů nedostatečné
finanční nosnosti bylo zrušeno a splynulo se
všeobecným pojištěním dělnickým,
aby tak horníci byli připraveni o poslední
poválečnou vymoženost, aby byli připraveni
o své pojištění, které si po
staletí budovali a které bylo hornickou krví
draze zaplaceno.
Zákon o hornickém pojištění č.
243 není tak ideální a nedává
horníkům ani to nejnutnější k
životu. Má řadu nedostatků, za jejichž
odstranění vedou horníci boj. Jeden z předních
nedostatků, který vystupuje zejména dnes
do popředí, jest, že stát až doposud
nepřispěl na hornické pojištění
ani haléřem, zatím co bankovním zlodějům
sypou se ze státní pokladny desítky milionů.
Dalším nedostatkem, ne-li přímo zlodějnou
bylo, že staropensistům bratrských pokladen,
kterým podle zákona z r. 1889 připočítáno
bylo za úraz, při těžkém hornickém
povolání utrpěný, 5 až 10 let
podle stupně úrazu členské doby do
provise, za kteroužto dobu ovšem zaměstnavatele
do bratrské pokladny nezaplatili ani haléře
na příspěvcích, neuznal zákon
č. 242 o hornickém pojištění
tato přiznaná léta za úraz. A tak
se stalo, že velká část staropensistů
byla postižena snížením rent až o
polovinu a v důsledku odpočítání
úrazových let byli horníci většinou
poškozeni. Ale naproti tomu rakouským generálům
- ovšem podle jiných zákonů - kteří
v době války dali věšeti české
dělníky, dostalo se po válce nejen dvojnásobného
započítání krvavých válečných
let, nýbrž byly jim dokonce pense několikanásobně
zvýšeny. Rakouskému generálu se vyplácí
z čsl. státní pokladny 400 Kč denně
- a čsl. horníku za 30 let práce v dolech
9 Kč denně! A ještě se to zdá
hradním fašistům mnoho a proto chystají
zhoršení hornického pojištění
a snížení jeho důchodů o 1/3.
A konečně jako nedostatek zákona o hornickém
pojištění ukázala se i okolnost, že
horníci, kteří ať z jakýchkoliv
důvodů byli propuštěni nebo vystoupili
z hornického zaměstnání a platili
do bratrské pokladny povinné příspěvky
5 až 30 let a nevrátili se k hornickému zaměstnání
do jednoho roku, ztratili vůbec nárok na provisi
v době invalidity anebo stáří.
Mohl bych takto vypočítávati řadu
nedostatků hornického pojištění
a pokud se týče výše důchodů,
ale stačí, uvedu-li, že horník, stal-li
se ku práci neschopným po 5leté členské
době, dostává provise 2.50 Kč denně,
a horník, který 30 let pracoval, dostává
9 Kč denně.
Je-li dnes hornické pojištění před
finančním krachem, nestalo se to proto, že
by hornické pojištění bylo tak ideální,
že by horníci v době neschopnosti ku práci
dostávali aspoň to, čeho je k lidskému
životu zapotřebí, nýbrž krach hornického
pojištění byl připraven v zájmu
uhlobaronů, tak, aby došlo k úplnému
odbourání hornického pojištění.
V r. 1926 připravila již buržoasie útok
na hornické pojištění, který
zejména v dnešní době zesiluje. Na hornické
pojištění počalo se útočiti
heslem "sanace bratrského pojištění".
Na jaře r. 1926 připravilo ministerstvo veř.
prací sanační návrh k hornickému
pojištění, který záležel
v tomto:
1. Zrušení hornického pojištění
a postavení horníků pod sociální
pojištění.
2. Prodloužení hranice věkové pro dosažení
starobního důchodu z 55 na 65 let.
3. Pro invalidní důchodce zrušení podmínky
invalidity v hornictví a zavedení všeobecné
podmínky invalidity podle sociálního pojištění.
4. Snížení základního důchodu
s 900 Kč na 500 Kč ročně a snížení
zvyšovací částky s 8 Kč na 4
Kč za každý zaplacený příspěvkový
měsíc.
5. Zrušení bezpodmínečného vdovského
důchodu a přiznání důchodu
vdově po horníku, jen stala-li se v 75% k práci
neschopnou.
6. Zrušení samostatného nemocenského
pojištění hornického a zavedení
nemocenského pojištění i pro horníky
podle zákona a soc. pojištění.
Podle tohoto návrhu byly by sice příspěvky
sníženy asi s 51,480.000 Kč na 44,960.000 Kč
ročně, t. j. u horníků asi o 12.66%,
ale uhlobaronům by se snížily příspěvky,
a to o 47.34%. Horníci by ztratili více než
50% na svých právech a uhlobaronům by byla
tato práva připsána k dobru.