Zpravodaj posl. Pekárek: Slavná sněmovno!
Loňské výročí desetiletí
státní samostatnosti Československé
republiky bylo příležitostí k tomu,
aby osoby a korporace, sledující lidumilné
a osvětové snahy, věnovaly jisté peněžité
částky na oslavu našeho desetiletého
jubilea. Vláda republiky Československé chtíc
tyto snahy podporovati, předložila loňského
roku slavné sněmovně návrh zákona,
kterým se věnování učiněná
při příležitosti tohoto jubilea a určená
na účele vyučovací, lidumilné,
dobročinné, pokud se také týče
na účele všeobecně prospěšné,
osvobozovala od daně z obohacení, od daně
důchodové, od daně výdělkové
a také od kolků a poplatků. Tento návrh
zákona byl tehdy slavnou sněmovnou přijat.
Letošního roku oslavujeme tisíciletí
založení našeho samostatného státu.
Vláda Československé republiky předpokládá,
že bude použito i této příležitosti,
aby byla učiněna věnování ve
prospěch dobročinných, vyučovacích
a všeobecně prospěšných účelů,
a proto i letos předložila senátu návrh
zákona, kterým se věnování,
určená k těmto účelům,
osvobozují od daně z obohacení, od kolků
a poplatků. Tedy na rozdíl od dřívějšího
zákona upouští se od osvobození od daně
výdělkové a daně důchodové.
Senát, který pojednal o tomto vládním
návrhu, usnesl se ve své schůzi vládní
návrh schváliti. Návrh zákona byl
pak přidělen rozpočtovému výboru
posl. sněmovny, který o něm pojednal. Jest
jistě účelno, aby takových významných
událostí, jako jest oslava tisíciletí
založení našeho státu, bylo použito,
aby povzbuzena byla veřejná dobročinnost,
aby povzbuzeny byly snahy, které mají podporovati
osvětový vývoj našeho národa,
a také snahy, které mají směřovati
k dobročinnosti všeobecné.
V senátě se setkal návrh zákona se
souhlasem. Toliko o svatováclavském milleniu byly
proneseny řeči, které z úst některých
řečníků vyznívaly v nesouhlas
anebo kritiku. Také v rozpočtovém výboru
s tohoto hlediska bylo o návrhu zákona jednáno,
ale přece jen všeobecně na konec bylo uznáno,
že ať už o osobě knížete Václava
soudíme jakkoliv, přece jen za doby jeho vlády
nastávalo soustřeďování moci
v rukou knížete, nastávala koncentrace toho,
co bylo základem budoucího velikého slavného
státu. Tedy osoba Václavova byla určitým
koncentračním bodem, v němž se soustřeďovaly
prvé významné snahy po dosažení,
po upevnění státní samostatnosti české.
I s tohoto hlediska je tedy úplně na místě,
když rozpočtový výbor se usnesl, aby
návrh vládní, schválený senátem,
doporučil slavné sněmovně.
Já tedy plně příkaz rozpočtového
výboru doporučuji slavné sněmovně,
aby usnesení senátu tisk 885 bylo slavnou sněmovnou
schváleno tak, aby se osnova stala definitivním
zákonem. (Souhlas.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
K této osnově jsou přihlášeni
řečníci. Zahajuji tedy rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 30 minutami. (Námitek
nebylo.)
Námitek není. Navržená lhůta
je tedy přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci:
na straně "proti" p. posl. Jaša;
na straně "pro" p. posl. Knirsch.
Dávám slovo p. posl. Jašovi.
Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Jednání
o osvobození věnování a darů
v jubilejním václavském roce od poplatků
poskytuje nám příležitost, abychom zaujali
k těmto oslavám svoje stanovisko. V senátě
o historickém sv. Václavu i jeho oslavách
promluvil sen. Modráček a jeho řeč
vyvolala jistě živý zájem. Nebudu tu
opakovati historické údaje a dedukce, jež by
se vztahovaly k životu i smrti knížete Václava.
Řečí sen. Modráčka považujeme
tuto stránku oslav za vyřízenu.
Vzhledem k našemu poměru ke knížeti Václavovi
mohl bych se jedině tázati, jakou nám dává
václavská tradice odpověď k těžkým
a složitým otázkám dneška: jak
odpovídá na otázku sociální,
jak je nám blízká politicky a co nám
může říci v příboji kulturních
otázek dnešních dnů? Je správné
a možné promítati idee z 10. století
do dnešní doby a činiti závěry
z legend a mythů pro náš složitý
veřejný život?
My sociální demokraté stojíme na svém
vlastním světovém názoru a máme
k otázkám náboženským svůj
poměr, takže tisíciletá památka
smrti sv. Václava ponechává nás mimo
okruh těch, kdož jej jako světce oslavují.
Je velmi zajímavé, že historik Pekař
klade právě do svatosti Václavovy hlavní
jeho význam a poráží tak fakticky liberální
historiky, kteří se z nedoložených legendárních
pramenů snaží sestrojiti obraz knížete
státníka a politika.
Jestliže se přece jen obracím i k tomuto táboru
politickému, který oslavuje knížete
Václava jako světce-mučedníka, činím
to jedině z toho důvodu, že byl činěn
pokus, aby legendární sv. Václav postaven
byl do příkré, ba nejostřejší
protivy k Mistru Janu Husovi. Litujeme, že se tak stalo.
Právě proto prof. Pekař nám dává
zadostiučinění, neboť ukazuje, že
historického knížete Václava nelze politicky
zneužívati proti komukoliv.
Nebyl to také ani p. ministr Šrámek,
nebyl to ani arcibiskup Kordač, kteří by
byli Václava postavili proti Husovi, ale neodepřel
si toho p. posl. Hlinka. Ve své řeči
ve St. Boleslavi pronesl svého času tvrzení:
"Je-li dnes náš stát samostatný,
existuje-li naše republika i po dlouhých bojích
reformačních, husitských i pokrokářských,
je to zásluhou sv. Václava. Ať přijde
kolik chce Lutherů, Kalvinů, Husů, Wiklefů,
zůstane v československém národě
vítězná universální a jediná
samospasitelná církev katolická, mimo niž
není spásy." A pan posl. Stašek užil
schůze staroboleslavské k tomu, aby prohlásil,
že katolíci musejí oslaviti sv. Václava
zejména novou silnou útočností katolicismu.
A právě v těchto dnech, za konečných
příprav ke slavnostem, před kaplí
svatováclavskou ve chrámě Svatovítském
nabízí se návštěvníkům
brožura biskupa Kašpara, s názvem: "Hus
a jeho ovoce." Je to hrubý útok na světlou
památku Husovu. V této brožuře neosvětluje
se význam legendy o sv. Václavu, ani proč
slaví se domnělé státnické
činy knížete, k čemuž by slavnosti
millenia mohly dáti biskupu Kašparovi podnět,
nýbrž útočí se cílevědomě
proti Husovi a reformaci. Tato brožura náš národ
nespojuje, netmelí, nýbrž rozkládá,
dělí a znovu ukazuje, že církev a klerikální
strana dívá se na oslavy jako na dobrou příležitost,
jíž může použíti ke svému
a nikoliv ke státnímu prospěchu.
Mohl bych přinésti ještě jiné
projevy, v nichž byl stavěn Václav proti Husovi
a které knížete míru a pokoje se snaží
slaviti zvýšenou útočností a
politickým bojem. Ale chci uzavříti těchto
několik vět tím, co už loňského
roku dne 28. září napsal italský list
"Corriere d´Italia": "Sv. Václav, symbol
tvůrčí, překonává Husa,
který je symbolem národního rozkladu. Sv.
Václav podá Československé republice
živý symbol budoucnosti." Sám president
Masaryk ve svém projevu ke katolickému žurnalistovi
dr Doležalovi velmi zajímavě řekl: "Určitěji
řečeno, nevidím nepřeklenutelného
rozporu mezi ideou svatováclavskou a reformační.
Je přece známo, že Hus a Husité sami
sv. Václava ctili."
To je historický fakt a měl by snad vésti
k tomu, aby se zbytečně nevyvolával stav,
v němž ctitelé tradice husitské jsou
uráženi a provokováni k obraně a v němž
je nutno bojovat na tomto základě právě
v době svatováclavského millenia. Bylo by
malicherné - a já se domnívám, že
ani nejhorlivější katolík s tím
nepočítá - aby se v našem národě
mohlo mluviti o překonávání Husa Václavem.
Překonávat lze jednak násilím, jednak
ideově. Kdybych mohl věřit, že český
liberalism to s knížetem Václavem skutečně
tak upřímně myslí, jak se tváří,
potom bych snad politickému svatováclavství
mohl přičísti ony pokusy o násilné
překonání tábora levého táborem
pravým. Neboť politicky skutečně žijeme
v době, v níž skvělá slova Husova
ze žaláře: "O to vás pak prosím,
abyste se milovali, pravdy každému přáli,
dobrých násilím tlačiti nedali"
- jsou nanejvýše vlastenecky liberální
zástěrkou nejhrubšího násilí,
které náš liberalistický tábor
ve státě na malých lidech a na dělnictvu
vykonává. Ale domnívám se, že
by se i naši lidovci poděkovali za václavství,
které by se v republice takovým způsobem
projevovalo.
A ideové překonání? Takové
překonání je prostě nemožné
proto, že mezi Husem a Václavem leží věk
pěti století, z nichž každé jinak
žilo, bylo napojeno jinou kulturou, jinými ideami,
jinou myšlenkovou náplní. Není to možné
proto, že ideály husitství příliš
hluboko do duše českého člověka
se vžily.
Nevíme, jak bylo možné dospěti k tvrzení,
že Hus je symbolem národního rozkladu, jestliže
historie našeho osvobození na každém kroku
přináší doklady, že naše revoluce
z Husa vyšla, o Husa a husitství se opírala,
a to daleko více než o cokoliv jiného.
Právě v nejskvělejší partii Masarykovy
knihy "Světová revoluce" v kapitole
"Demokracie a humanita" ukazuje Masaryk vytrvale
k Husovi jako k prameni mravní síly odboje v sobě
i před ostatním západním světem.
Stačí pročísti tuto kapitolu, aby
byla patrna pevná linie ideového vzestupu, který
nás konečně přivedl k svobodě.
"Šlo o to" - praví Masaryk na str.
580 - "že právě jako národ Husův
a Komenského máme právo domáhati se
svobody a dovolávati se jejich pomoci." - "Nejsilnější
doporučení však v celé Evropě
máme ve své reformaci, v Husovi" - čteme
na str. 588 a na str. 608 se praví: "Demokracie je
politickou formou lidskosti." - Když na str. 602 konstatoval,
že "naše reformace byla revolucí proti theokracii,
pro demokracii", konečně na str. 625 dále
konstatuje, že "světovou válkou a revolucí
byl svět a Evropa republikanisována."
Tyto lapidárně psané věty kreslí
nejlépe vývojovou, myšlenkovou linii pěti
lidských století u nás i v Evropě,
počínajíc Husovou smrtí až do
naší doby, a to v našem chápání
a smyslu.
Je-li svoboda a život této republiky v tak přísném
a pevném spojení s Husem, nelze jen tak lehkomyslně
psáti o Husovi jako o symbolu rozkladu, jak to činí
ve své brožuře biskup Kašpar i jiní.
Nebudu tu znovu započínati diskusi o vlivu václavství
na naši domácí i zahraniční revoluci;
o tom jsem na tomto místě hovořil před
2 roky, když se počalo o svatováclavské
tradici u nás hovořit. Mohl bych snésti z
vlastního poznání ještě mnoho
dokladů, jak celým svým životem, politicky,
mravně i sociálně opírala se naše
osvobozenská revoluce pevně o Mistra Jana Husa a
husitství vůbec. Vždyť tato revoluce nebyla
jen výsledkem nějakého citového snění,
nýbrž byla krvavou bouří, byla vzpourou
proti despocii, proti tyranii, proti té tyranii, jež
byla požehnána právě církví,
tou církví, která ve svém celku vedla
a nabádala jen k poslušnosti.
Ale oslavy mají také svůj politický
charakter přímý. Je to zvláště
významný fakt pro zahraničí, že
jde o slavnost tisíciletého trvání
státu. Není sporu, že jsme v těch, ano
ještě v dřívějších
dobách, již jako samostatný stát žili.
Říše Česká nebo Velkomoravská,
tedy říše nejzápadnějších
Slovanů, jsou historickým faktem a je to fakt starší
tisíce let, jak také ukázal ve svém
projevu sen. Modráček. President republiky
a předseda vlády se ihned po prvých Husových
slavnostech dohodli, že roku letošního vláda
sama uspořádá manifestaci svatováclavskou,
ovšem politickou. A dále praví pan president:
"... jako hlava státu si přirozeně přeji,
aby skutečnost, že jsme již na konci IX. století
a na začátku století X. měli stát
slušně uspořádaný, náležitě
vynikla doma i v cizině."
Chápeme velmi jasně význam presidentova a
Švehlova snažení. Je tu mladý stát,
10 let žijící, společnost několika
národů v jeho hranicích, mezinárodní
pokusy světové reakce o rozbití výsledků
války, jsou tu pokusy o zničení demokracie,
pokusy o diktaturu u nás i v cizině, pokusy Maďarska
o násilné přervání té
niti života našeho mladého státu, je to
hospodářské mládí státu,
mravní rozvrat poválečný, útoky
na naši revoluci, zejména ze řad lidí
vlastních, strašlivý rozklad a vliv nenávisti
v našem vnitřním státním životě;
to všechno zajisté ohrožuje stát. A to
zajisté vedlo také presidenta i předsedu
vlády, že již r. 1925 promyslili dosah toho legendárního
václavství po této mravní a státní
stránce a rozhodli se využíti toho známého
"Nedej zahynouti nám ni budoucím" k tomu,
aby právě v tomto jubilejním roce národ
přemítal, které to jsou síly, které
národ udržují a jemu zahynouti nedají.
A žel, je to právě náš liberální
tábor, je to československá většina
vládní koalice, která se za svatováclavské
oslavy staví a která se dala do sen. Modráčka
pro jeho historií zdůvodněné názory.
Má náš liberalismus právo se tolik oháněti
václavstvím, peskovati a mravně se rozhořčovati
nad těmi, kdož se ptají, co právě
tento liberalistický měšťanský
tábor učinil, aby národu nebylo dáno
zahynouti? Tedy svatý Václav, budiž, mravný,
řádný člověk, ale my se ptáme:
jací jsou ti jeho oslavovatelé, co se v tom směru
odpovědnosti ke státu činí, co se
činí ve směru vnitřní konsolidace
státotvorných sil, ve směru konsolidace mravní
a hlavně kolik také hospodářsky, politicky
a mravně obětovala koalice pro tento stát,
pro jeho udržení?
Oč v podstatě jde? Kníže Václav
měl nám býti dějinným zjevem,
k němuž se připíná žhavá
touha národa o věčné bytí,
vyjádřená oněmi slovy "Nedej
zahynouti". Palacký ukázal na její prameny
svým proslulým výrokem: "Kdykoliv jsme
vítězili, dálo se to více převahou
ducha než mocí fysickou." Síla ducha,
to není jen síla rozumu, to je také síla
moudrosti, síla srdce a charakteru a je to také
síla národní mravnosti, která se opírá
jednak o vědomí společné krve a také
snad ještě více o kategorický imperativ
vzájemné tolerance. Vítězili jsme
silou ducha, padali jsme slabostí mravní.
Pánové, tohle jsou věčné pravdy,
známé každému studentu. To však
nesmí znamenati, že mají zůstati omezeny
jenom na školní čítanky a že ve
státním a politickém životě mohou
se cynicky odmítati. O tu toleranci jde v prvé řadě.
Ona je pramenem síly mravní a tedy i pojištěním
národního života. Ona má svůj
význam stejně jako měla r. 1478, kdy po válkách
husitských bylo znovu zavedeno nevolnictví, a také
o ní tenkráte jako dnes platí slova: Nikdo
není tak silný, aby nás zabil, jen my sami.
S tohoto stanoviska ptáme se my socialisté nikoliv
ze sentimentálnosti, nýbrž u vědomí
a pozorování toho hrubého a násilného
boje, který se dnes často ve jménu kořisti
a hrubého zisku proti chudému, drobnému člověku
v tomto státě vede, jak bylo těmi oslavovateli
pochopeno to heslo tolerance, jak bylo pochopeno politicky, národnostně,
jak nábožensky, jak bylo pochopeno vůbec. Má
vůbec liberální vzpomínání
zásluh knížete Václava nějaký
smysl, jestliže strany dnes odpovědné za stát
nedají se touto ideou vésti, ideou, kterou lze opříti
o jedinou zásadu, že výše je strom než
pouhá větev, než jednotlivec, než skupina
jednotlivců, byť oni byli z nejsilnější
strany vládní, řekněme agrární.
Touto tolerancí řídili se socialisté
v prvých letech našeho státu a obětovali
ze svého; při tom zachraňovali stát.
Ovšem že socialismus zachraňoval ten stát
také pro sebe a nikoliv proti sobě. Je dnešní
vládní většina vedena stejnými
zásadami? Není, protože to není tolerantní
vláda, která má na mysli zájem celku
a která dovede ovládati a uváděti
na míru zájmy jednostranné. Naopak, ona zná
pouze zájmy svého stranictví a zájmy
zemědělského, průmyslového
a finančního kapitálu.
V Kadlecových "Dějinách veřejného
práva" čteme, že největší
neštěstí pro Polsko bylo, že svoboda jednotlivcova
byla tam větší, než dovoloval zájem
celého národa a státu. Je politika této
občanské koalice, která se chystá
k oslavám václavským, je jmenovitě
politika těch, kteří proti nám a proti
duchu historie houževnatě útočí,
toho rázu, aby myslili více na celek, než na
jedinou třídu? A znovu opakuji: oslavovat s tohoto
státního stanoviska knížete Václava
a millenium státu, musí znamenati vědomí
nutnosti určité tolerance. Jinak je to faleš
a klam v domově i pro cizinu. Je stále nutno opakovati
těmto liberálům slova Havlíčkova
o vlastenectví, které by mělo konečně
z úst přejíti do rukou a činů.
Zůstává-li vlastenectvím formálním,
je to prostě vlastenecký podvod.
Nemluvím proti politickým zápasům,
proti sociálním zápasům vůbec,
mluvím jen proti tomu, aby v těchto zápasech
bylo ztráceno kriterium, jež vyjádřil
jsem slovy: výše je strom, než větev,
výše je národ, než jednotlivec.
Správně napsal spisovatel Gamma, že už
jsme zase národem pánů a chudáků
a že snad byl jediný den v našem životě,
kdy jsme se nekompromisně cítili být jedno
tělo a jedna duše. Pohlédněte do naší
politiky zemědělské. Co v těchto dnech
vidíme na obraze naší lesní reformy
a zejména na povaze lesního hospodářství
na Podkarpatské Rusi, z toho je prostě úzko.
A přece i tu Podkarpatskou Rus vzali jsme do státního
společenství, abychom ji osvobodili.
Co se děje v daňové politice? Koalice zcela
programově chce udržovat stát skoro jen z nepřímých
daní a proto nakládá břemeno na záda
širokých vrstev a sama češe ovoce jejich
práce. Jak na druhé straně oslavovatelé
sv. Václava vyrovnali se s pojištěním
hornickým? Snad bylo také ve smyslu tradice václavské
zadržovat vydání posl. Tuky, obžalovaného
z velezrady? Je snad ve smyslu nějaké tradice státní
nebo václavské ten chrobáčí
shon po zbyťácích a shon různých
podezřelých družstev jednotlivců po
objektech lesních? Jaká je v tom idea a historická
či státnická tradice, když se mají
vraceti rakouským generálům desetitisícové
platy, zatím co invalidé - jak jsme to zde včera
slyšeli po celé odpoledne i dnes ráno - a jejich
vdovy a sirotci se ponechávají v neuvěřitelné
nouzi a bídě?
Veřejná správa je dnes vážně
ohrožena. Jsme svědky stálých pokusů,
že se vládní strany snaží učiniti
z veřejné správy pouhé sekretariáty
svých stran. Úředníci dnes přímo
vybízejí žadatele, aby se obrátili se
žádostí o intervenci na poslance vládních
stran, bojíce se rozhodovati podle zákona. (Slyšte!)
Kulturně stojí tato většina proti
demokracii, omezuje ji politicky, dává stát
do rukou vysoké byrokracie a bere malému člověku
zájem o správu a vývoj státu, a co
horšího, bere mu víru ve spravedlnost ve státě.
Či myslíte, že se právní řád
ve státě neubíjí, když všechny
úřady v určitém zásadním
případě od nejnižší až
k nejvyšší instanci rozhodnou podle zákona
a pak najednou přednosta okresní politické
správy jako úředník nejnižší
instance oznámí žadateli, že zastavuje
rozhodnutí těchto instancí, poněvadž
si to velmi důležitá, vlivná vládní
strana přeje? (Výkřiky.) Jednalo se
právě o legionáře, o vyvlastnění
stavebního místa atd. Takových případů
je dnes více. Myslíte, že to lid nepozoruje,
myslíte, že tím nerozséváte všeobecnou
nespokojenost? Jak je tato praxe vzdálena všech slušných
státních tradic! Zakončení zvláštní
a podivuhodné tradice této dnešní vládní
většiny stane se patrně osnovou zákona
o řádech a titulech. Je tu starost o řády
a neřádi se nechávají řádit
po svém. Jak je to všechno daleko od hesla: Nedej
zahynouti nám ni budoucím! Vždyť je už
možno hmatatelně pozorovati zárodky hniloby;
mravně už hyneme.
S míst, odkud bychom chtěli slyšeti moudrá
slova státnická, slyšíme projevy plné
nemístného sebevědomí a přeceňování
jedněch a odsuzování druhých, jichž
údělem je také poctivá práce
ve prospěch státu a ve prospěchu celku. Myslím
na sjezd republikánské strany. Legionářům
spílá se i ve vládním tisku germanofilských
legionářů, bolševických a martyškovských
legionářů, protože právě
ideu státní, svou oddanost ke státu pochopili
tak, že se přimkli k drobnému lidu, že
se k němu přimkli opravdově.
Při tom zcela martyškovsky se podrývá
naše nejlepší a nejkrásnější
osvobozenecká tradice tím, že se její
představitelé, naši nejlepší lidé,
soustavně hanobí a úcta lidu k nim se podrývá.
Část vládního tisku již několik
let soustavně hanobí naše nejlepší
vlastní lidi a vlastní řady, majíc
při tom plno enthusiasmu pro různé tradice
legendární. Poskytujeme světu před
slavnostmi svatováclavskými obraz, který
německému žurnalistovi vnutil slova, že
jsme mezi sebou tak rozvráceni a rozeštváni,
jak tomu snad není nikde jinde. A z těchto řad,
odkud by mělo vyjíti osvobozující
slovo, z těchto řad, odkud se vládne neprávem,
poněvadž lid republiky je už dávno jiné
mentality než r. 1925, volá se dnes: "Nedej zahynouti
nám ni budoucím!"
Že nemluvím bez podkladu, o tom svědectví
nebudu přinášeti ze svého tisku, nýbrž
z tisku těch, s nimiž se naše liberalisticky
smýšlející část koalice
chystá ke společným oslavám dávno
mrtvého knížete.
Jen pro příklad uvádím tu slova listu,
redigovaného dr Doležalem, ze článku
katolické revue "Život". Ve článku
nadepsaném "O nové nevolnictví na české
vesnici" - který má motto: Cuius regio, eius
religio - čteme toto: "Provedením pozemkové
reformy podle zásad republikánské strany
a domoviny vyvstala značně početná
vrstva moderních zemanů, kteří uplatňuje
svůj vliv v politickém životě. Kde byl
dvůr, je zbytkový statek, většina jich
- a to zejména těch, které se dostaly do
rukou pánům přispívajícím
na volební fond republikánské strany - je
značné velikosti, jaký div tedy, že
nové panstvo hledí natrvalo zabezpečiti svůj
politický i hospodářský vliv na vesnici.
Doba je k tomu nyní opravdu vhodná. Většina
těchto zbytkařů je politicky činnou
- protekce tu tedy je, zejména když jde i o politický
zájem stranický, aby vlivem zabezpečený
statkář byl opěrným bodem příslušné
politické strany.
Na zámcích a dvorech, které dříve
patřily knížatům, hrabatům a
baronům, sedí dnes vůdci republikánské
strany a pozemková buržoasie, majetná vrstva,
která je produktem agrární reformy. Zajímavé
jest, jak majetek a moc formují duši k větší
touze po moci, jak duch šlechty staré neopustil svá
sídliště, i když je obsadili potomci selských
rebelů, a jak stará prakse šlechty, podmaniti
vesnice, přilehlé k zámkům i duchovně,
vítězí u nových majitelů zbytkových
statků: "Čí kraj, toho náboženství
- cuius regio, eius religio", toť heslo republikánské
strany, ovládané novou vrstvou zbytkařskou,
s nímž jde na výboj a podmanění
české vesnice. Nemyslíme zde na poselství
Ant. Švehly májovému sjezdu republikánské
strany, kde prorok agrarismu se postavil útočně
proti lidem měst a chce vnutiti agrární diktát
celé republice, nemyslíme na slova, nýbrž
na činy, které v souhlase se Švehlovou a
Udržalovou výzvou připravují
nové poddanství české vesnice straně
republikánské".
To praví koaliční katolický list a
poukazuje na tyto činy: "Návrh zákona
o krupobitním pojištění odstraňuje
zdánlivě dosavadní neudržitelnou žebrotu,
zato však dává vesnici úplně
v politické područí republikánské
strany a jejích místních bohatých
činitelů.
Je přirozeno, že takovéto třídní
zákonodárství nelze prakticky prováděti
bez následků pro klidný společenský
život a politický vývoj státu, a my
proto stavíme se co nejrozhodněji proti takovému
řešení věci jinak velmi důležité.
V další řadě je tu zákon o plemenitbě
hospodářského zvířectva.
Karabáč nevolnictví sviští tu
opět nad hlavami obyvatelů našich vesnic, atd.
Nejmarkantněji vyniká však snaha o podmanění
vesnic v nových dvou návrzích zákonů,
a to: O ochraně polního majetku a o veřejné
stráži zemědělské".
O tomto neblahém návrhu zákona se praví,
že nehodlá z t. zv. veřejné zemědělské
stráže vytvořiti nic jiného než
bývalé pány France ze zámků.
"Představíme-li si, že by si dva, tři
statkáři mohli jmenovati takového zemědělského
policistu, který by v oblasti svého rayonu mohl
prováděti všechny ty věci, ke kterým
mu zákon dává právo, vidíme,
jak obrovskou moc by ve svých rukách tito 3 statkáři
soustřeďovali".
Uzavírám několik poznámek, jež
jsem připjal na předlohu o věnováních
učiněných u příležitosti
svatováclavských oslav v tomto roce. Je z nich patrno,
že snahy strany lidové a její zájem
na církevních oslavách svatováclavských
je nám pochopitelný. Vždyť jeví
se tu stará jejich snaha po stranickém prospěchu
z těchto oslav a boj o vliv na duše našeho lidu.
Se stanoviska právě státní tolerance
odmítáme všechny snahy, které se snaží
stavěti knížete Václava proti Husovi
a užívati jeho jména a památky k nemravné
a rozvratné snaze: politicky z těchto oslav těžiti.
Konečně odmítáme účast
na oslavách, které připravil liberální
tábor občanské koalice, protože tyto
oslavy za dnešních politických poměrů,
v nichž vinou této koalice žijeme, byly by pro
nás jen základnou, na níž bychom se
vlastně sešli jen k pouhému formálnímu
divadlu a přetvářce, jíž je československá
sociální demokracie příliš vzdálena.
Mohli bychom stanouti jen na takové společné
ideové základně, která by pro malý
a dělnický lid republiky znamenala: více
chleba, více práv a více svobody! (Potlesk
poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
panu posl. Knirschovi.