Zpravodaj posl. Náprstek: Slavná sněmovno!
Předložená osnova zákona o prohlášení
živnosti mlynářské za živnost řemeslnou
vyhovuje přání příslušníků
této živnosti vyslovovanému na schůzích
odborných organisací a v odborovém tisku.
Požadavek průkazu způsobilosti hájila
řada odborných společenstev a vyslovila se
pro něj také porada zástupců všech
organisací mlynářských, konaná
27. února 1929.
Vedle majitelů malomlýnů bylo to také
kvalifikované dělnictvo mlynářské,
jehož příslušníci v řadě
projevů žádali o provedení zákonné
úpravy otázky způsobilosti. Je přirozeno,
věnuje-li se kdo několikaletému praktickému
učení řemeslu mlynářskému,
navštěvoval-li léta živnostenskou pokračovací
školu, případně odbornou školu
pro mlynáře v Bratislavě, že žádá,
aby námaha jeho byla chráněna tím,
že se zákonem zabrání přístup
k této živnosti živlům nekvalifikovaným,
živnost a její rozvoj poškozujícím.
Živnost mlynářská jest z národohospodářského
stanoviska velice důležitá, neboť zpracovává
hlavní produkty naší zemědělské
výroby. Její zvelebení jak po stránce
technické, tak i administrativní je proto nutné
v zájmu ne pouze příslušníků
živnosti mlynářské, nýbrž
i celé veřejnosti.
Dnes starají se o vzdělání řádného
mlynářského dorostu odborová společenstva,
živnostenské školy pokračovací
a odborná škola mlynářská. Je
nutno starati se, aby každému mlynářskému
učni dostalo se vedle praktického výcviku
také možnosti tento praktický výcvik
doplniti výcvikem teoretickým.
Technický vývoj projevuje se zvláště
u živnosti mlynářské denně novými
a novými vynálezy a jich využití vyžaduje
řádně vyučených a vyškolených
odborných sil.
Také se stanoviska zdravotního jest nutno postarati
se o bezvadné zpracování našich obilin,
aby vyhovovaly co nejlépe potřebě konsumenta.
Toho se docílí tím, že zavedením
průkazu způsobilosti zabezpečen bude přístup
k této živnosti jen skutečně odborně
vzdělaným příslušníkům
živnosti mlynářské.
Také zkušenosti získané v době
válečné a poválečné,
kdy řada mlýnů zakoupena byla neodborníky
za účelem mnohdy jenom spekulačním,
nutí povolané kruhy pohlížeti na zřemeslnění
živnosti mlynářské ne jako na úzkoprsý
stavovský požadavek, nýbrž jako na požadavek,
jemuž nutno vyhověti v zájmu rozvoje našeho
hospodářského života.
Veřejnosti zajisté nemůže býti
lhostejno, zhoršuje-li se neodborným zpracováním
jakost naší hlavní potraviny, a bude na samotných
příslušnících živnosti mlynářské,
aby se starali o to, aby řádně byly prováděny
zkoušky tovaryšské, a co je hlavní, aby
dorost mlynářský byl dobře k této
zkoušce připraven.
Ve věci samé podány byly dva návrhy
zákona. Dne 8. února 1929 návrh posl. Mlčocha,
Hýbnera, Macha a druhů na zavedení
průkazu způsobilosti pro živnost mlynářskou
tisk 2029 a vládní návrh v téže
věci podaný 31. května 1929 tisk 2296. Cíl
obou je shodný a liší se pouze stilisací
jednotlivých odstavců.
Výbor pro záležitosti průmyslu, obchodu
a živností vzal za podklad svého jednání
ve své schůzi 13. června vládní
návrh a usnesl se doporučiti jej slavné sněmovně
ku schválení.
§em 1 zmíněného návrhu zákona
zařazuje se živnost mlynářská
mezi živnosti řemeslné.
§em 2 zabezpečuje se osobám zaměstnaným
v oboru mlynářském před účinností
zákona nastoupení v živnost mlynářskou.
Zákonem nebude způsobena nikomu újma a také
si nevyžádá se strany státu nijakého
finančního nákladu.
Doporučuji proto jménem výboru pro záležitosti
průmyslu, obchodu a živností, aby sněmovna
schválila osnovu zákona podle zprávy výborové.
(Souhlas.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
K této věci jsou přihlášeni
řečníci, zahájíme proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 30 minutami. (Námitky
nebyly.)
Námitek není. Navržená lhůta
jest přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci
na straně "pro" pp. posl. Stenzl a Kvasnička.
Dávám slovo panu posl. Stenzlovi.
Posl. Stenzl (německy): Slavná sněmovno!
Všechny svobodné živnosti stále více
a více volají, aby byly prohlášeny za
řemeslné a tak také organisace mlynářů
projevily svůj dlouholetý požadavek, dožadujíce
se již na několika sjezdech prohlášení
živnosti mlynářské za řemeslnou.
Nejen mlynářský stav, nejen samotní
mistři, nýbrž i pomocníci žádají
již delší dobu, aby mlynářská
živnost byla prohlášena za živnost řemeslnou.
Dne 14. dubna 1928 usnesla se delegace skládající
se ze zástupců všech 4 svazů v historických
zemích, a to jak německých, tak také
českých mlynářských organisací,
že bude se vším důrazem žádati,
aby mlynářství bylo prohlášeno
za řemeslnou živnost. Vláda konečně
tomuto tlaku vyhověla a podává sněmovně
návrh, jímž se mlynářství
prohlašuje za živnost řemeslnou. Ve smyslu svého
loňského usnesení byli bychom rádi
viděli, aby hranice mezi provozem továrním
byla přesně vytyčena a ustanovena, bohužel
z různých důvodů to nebylo možno,
nemohli jsme toho dosáhnouti a ani anketa svolaná
ministerstvem obchodu neměla bohužel příznivého
výsledku. Byli bychom zde jistě mohli konec konců
ustanoviti, kdy přestává výroba řemeslná
a kde začíná provoz tovární.
Kdysi jsme žádali, aby úplně automaticky
zařízené mlýny, které během
16 hodin semelou dva vagony, byly prohlášeny za vyrábějící
po továrnicku. Poněvadž tento návrh
nebyl přijat, bude ovšem administrativa opět
silně zatížena, neboť v každém
jednotlivém případě vznikne spor,
jde-li o výrobu tovární nebo řemeslnou
a podléhá-li živnostenskému řádu.
Teprve jednotlivé instance a snad častěji
i ministerstvo bude musiti rozhodnouti. Návrhem, jak jsem
naznačil, bylo by bývalo možno ulehčiti
správnímu řízení a zároveň
by tím byl učiněn pokus vytyčiti pro
příští novelování živnostenského
řádu skutečně jednou hranice, kdy
přestává výroba řemeslná
a začíná tovární. Musíme
se diviti, že se ozvali jednotlivci, kteří
mluvili proti průkazu způsobilosti v mlynářství.
Velké mlýny, jichž jest velmi málo,
nemají na tom zájmu, ale ozývají se
bohužel hlasy z tak zvaného Ústředního
spolku, který se zvláště prostřednictvím
svého předsedy pana Dudy vyslovil proti průkazu
způsobilosti v živnosti mlynářské.
Jest jisto, že asi 98 až 99% drobných a středních
mlýnů dožaduje se prohlášení
za živnost řemeslnou a dlužno tedy nepřátelství
pana předsedy Dudy proti průkazu způsobilosti
rozuměti zajisté jen s jedné stránky,
ze starosti: v té chvíli pozbudu mnoho svých
lidí ve své organisaci, a v dohledné době
nebudu snad již předsedou tohoto Ústředního
spolku. Prohlášení mlynářství
za živnost řemeslnou přináší
i hospodářské a sociální výhody,
jejichž účinek se projeví nejen pro
mlynářství, nýbrž i pro veškeré
spotřebitele. Sociální proto, poněvadž
průkazem způsobilosti umožňujeme vyučenému
mlynáři, který mohl po svém vyučení
pracovati určitou dobu jako pomocník, aby se také
sám jednou usadil jako mistr. (Posl. Dietl [německy]:
Dáte-li mu na to peníze!) Upozorňuji
vás, pane kolego, že dosud to nemohl vůbec
učiniti, poněvadž mlýny kupovali jen
finančníci, a to v době, kdy tato živnost
právě kvetla. Aby se tomu zabránilo, jest
právě třeba, aby se mladšímu
dorostu podala pro budoucnost pomocná ruka. (Posl. Dietl
[německy]: Vy zachráníte řemeslo!
Podívejte se jen na Baťu! Zde máte hned příklad,
že velkokapitál všecko ničí!) Pane
kolego, nejsem zástupcem velkokapitalisty Bati, nejsem
zástupcem kapitalistických velkých bank,
nýbrž zastupuji zde německý stav obchodnický
a živnostenský a v tomto smyslu budu se snažiti
hájiti všechny zájmy těchto stavů.
Dále vzhledem k tomu, že mlynářství
jest vlastně živnost potravinářská,
živnost zušlechťovací, jest velmi důležité,
aby se jí lidé v praksi vyučili dobře
a dokonale. Zvláště pokud jde o uschovávání
a nakládání obilí, které častokráte
musilo býti uskladněno několik měsíců
v silech nebo jiným způsobem, jest třeba,
aby se mlynář vyučil živnosti důkladně,
poněvadž musí věděti, kdy jest
obilí citlivé na vnější vlivy
a lehce se kazí a kdy by také mlynářský
výrobek mohl způsobiti spotřebitelům
škodu. (Posl. Dietl [německy]: Ale to se týká
většinou námezdních mlýnů
a malých mlýnů!) To platí jak
pro malé, tak také pro velké mlynáře.
Také malý mlynář musí se starati,
aby obilí odevzdané mu k semletí, vrátil
jako zdravý mlynářský výrobek,
což jest velmi důležité, jak pro spotřebitele,
tak také pro mlynářskou živnost. Po
stránce sociální znamená vlastně
průkaz způsobilosti pro mlýny znehodnocení,
poněvadž lidem, kteří dnes chtějí
koupiti mlýny, se to ztěžuje tím, že
nemohou podati průkaz způsobilosti. Stane-li se
to přece, musí kupec míti vyučeného
mlynáře s průkazem způsobilosti, který,
poněvadž bude lépe placen, nedopustí
oné nekalé soutěže, jak tomu dosud bylo
u mnoha mlýnů. Veškerý mlynářský
průmysl a živnost malých mlynářů
prodělává nyní těžký
boj za svou existenci. Připouštím, že
snad před několika lety byly lepší časy,
že leckomu se dařilo lépe. Ale že tato
doba jest již dávno pryč, vidíme z toho,
že dnes dochází opět k vyrovnáním,
že dochází k nezaviněným konkursům
a jest nezbytně třeba, aby zákonodárné
sbory a také vláda se postaraly, aby se i této
živnosti dostalo ochrany. Musíme se mimoděk
dnes tázati, proč jest dnes tak těžký
konkurenční boj v mlynářském
průmyslu? Nezasvěcenec snad na to nepřijde.
Příčina záleží v tom,
že za války a po válce kapacita mlýnů,
tedy výkonnost mlýnů, byla dvakráte,
třikráte, ba dokonce čtyřikráte
vyšší, poněvadž v té době,
v tehdejším starém mocnářství,
všechno pěstované obilí musilo zde býti
zpracováno; a nevymílalo se tenkráte jako
dnes na 60%, 65% a nejvýše 68%, nýbrž
až na 80%. Vymílání trvalo tehdy mnohem
déle, proto mlýny musily zvýšiti svou
kapacitu. Nyní přišel převrat, s ním
nastala změna veškerého hospodářského
života a tím byla také zasazena těžká
rána všem mlýnům, jak malým,
tak také středním. Dále musím
poukázati na to, že dnes malé mlýny,
které si nemohou opatřiti moderní dopravní
prostředek, nákladní automobil, jsou poškozovány
velkou, nadměrnou kapacitou velkých mlýnů,
neboť tyto velké mlýny samy dnes odvážejí
obilí od zákazníků, kteří
si dávali mlíti u menších mlýnů.
Že tím hrozí velké nebezpečí,
že tito lidé přijdou o svou existenci, jest
nám všem jasné. Tímto zápolením
o uhájení existence vzniká mimoděk
nerealní soutěž, vzniká tak zvaná
nekalá soutěž se snižováním
cen, při níž se často stává,
že drobní staří mlynáři,
kteří dříve vlastně nikdy neuměli
řádně počítati a čísti,
vzpomínají i dnes ještě na staré
časy a nepočítají, takže na konci
roku musí jíti k nejbližší záložně
a vypůjčiti si tam peníze. Že tento
stav jest nezdravý nejen pro mlynářský
stav, nýbrž i pro stát, jest zajisté
pochopitelné.
V této souvislosti poukázal bych rád bez
zlého úmyslu na zvláštní okolnost,
která také ohrožuje existenci mlýnů,
a to na zařizování hospodářských
družstevních mlýnů. Musíme se
tázati, přináší-li zřizování
zemědělských družstevních mlýnů
zvláštní národohospodářský
prospěch, zda výhody, které přinášejí
družstva podle zákona z roku 1873, přicházejí
dnes ve prospěch celku, či zda skutečně
mají jen ten účel, aby ještě
více tísnily malé a střední
mlýny přes těžký boj. Ve svém
kraji přímo na jazykových hranicích
byl jsem svědkem, že tam byl zřízen
český družstevní mlýn a že
se zařídil nejen jako mlýn, nýbrž
že tam zřídil také velkopekařství,
čímž nejen mlynářům, nýbrž
i pekařům byla způsobena velká škoda.
Mezi lidem se povídá, že tento družstevní
mlýn dostává vysoké subvence, že
mu dále byly dány zápůjčky
na nízký úrok, při čemž
se mu ještě musí přiznávati daňové
úlevy ve větším rozsahu než jest
to přípustné podle zákona. Musíme
se tázati, co dostávají jednotliví
živnostníci, zda se jim dostává takových
daňových úlev, nebo zda dostávají
jako soukromé podniky nějaké subvence. To
všechno pro ně neplatí, a pátráme-li
v tomto směru dále, musíme se již dnes
tázati, jak se budou platiti daně, až bude
všechno organisováno družstevnicky nebo až
budou jen družstevní podniky, dožadují-li
se všechny tyto podniky úlev a subvencí. Stojím
na stanovisku - a nemá to být výtkou našim
milým rolníkům - že musí vycházeti
z té zásady, jak ji hájíme my a která
zní: "Přej a bude ti přáno."
Jak jsem se již zmínil, jest nezbytně třeba,
aby se právě tak jako jiným průmyslům
v tomto státě - poukazuji zde na cukrovarnický
průmysl a na mnoho jiných průmyslových
odvětví, která jsou a musí býti
chráněny cly - také ohroženému
průmyslu mlynářskému dostalo od vlády
poněkud větší ochrany. Varuji, aby se
dnes neříkalo, že toho není třeba,
že se mlýnům jistě ještě
nedaří tak špatně, jak se to líčí.
Ale upozorňuji, na to, že by se dnes technicky vysoko
vyvinutý průmysl mlynářský
mohl octnouti v témž zmatku jako cukrovarnictví
v tomto státě. Musíme hleděti, abychom
mlynářské živnosti umožnili, aby
obstála ve vnitřní konkurenci a musíme
také dokázati, aby s úspěchem zahájila
konkurenci s cizinou. Ovšem povinností podniků
a mlynářstva jest, aby také sáhlo
k svépomoci. Svépomoc u mlynářů
záleží v tom, aby si nejen opatřili
praktické vyučení, nýbrž v dnešní
době jest nutno, aby také měli teoretické
vzdělání, odpovídající
jejich stavu. Již kdysi, a to roku 1911 zabývali jsme
se myšlenkou zřízení mlynářské
odborné školy a tenkráte se podařilo
německému zemskému odbornému svazu
německých mlynářských společenstev
na Moravě zříditi německou mlynářskou
odbornou školu v Úsově. Tato mlynářská
odborná škola byla po několika letech přeložena
do Břeclavě a bohužel jsme viděli, že
německá škola, kterou jsme zřídili,
byla po převratu zcela prostě přeměněna
v českou odbornou mlynářskou školu.
Naše žádosti a naše zákroky na příslušném
místě, v ministerstvu školství, aby
německému mlynářstvu byla povolena
také taková odborná škola, byly až
dosud stále marné. Odkazuje-li se k tomu, že
není na to potřebných peněz, podle
mého mínění nemůže to
vždy býti důvodem. V tomto státě
vydali jsme již zajisté velmi mnoho peněz a
zvláště v oboru školství, jmenovitě
odborného školství, stát musí
se jistě vzchopiti k tomu, aby poskytl nezbytně
potřebné peníze. Dnes pokládám
odborné školy, porovnávám-li je s vysokými
školami, za stejně významné, a to proto,
že odborná škola jest pro živnostníka
totéž, co vysoká pro akademika. Proto již
po léta usilujeme, aby k mlynářské
odborné škole v Břeclavě bylo připojeno
aspoň jedno německé odborné oddělení,
při čemž by bylo lze dosíci úspor
tím, že by se používalo společně
učebných pomůcek, které jsme kdysi
opatřili. Doufám, že toto oprávněné
přání dojde sluchu.
Mluvil-li jsem o existenčním boji mlynářů
v dnešní době, musím se také
dotknouti toho, že jak za války, tak také po
válce, byli mlynáři vydáni velkému
trýznění na základě státního
hospodaření s obilím. Uznávám,
že tehdy, kdy byla nouze o potraviny, musila tu býti
rázná ruka, ale nesmí se státi, aby
se této rázné ruky používalo
ke trýznění. Nyní jsme se musili dožíti,
že po skončení státního hospodaření
v roce 1927 vydalo ministerstvo financí vyhlášku,
jíž se ukládá mlynářům
paušál daně obratové za mouku a mlynářské
výrobky. Přál bych si, abyste jednou všichni
pozorovali, když přijde finančník do
nějakého malého mlýna, dnes, když
přece již jest svobodné hospodaření,
jak ubohého mlynáře nanejvýš
týrá. Každého týdne dostaví
se do takového mlýna finančník, všechno
velmi přesně zkontroluje a běda drobnému
mlynáři nebo zvláště starším
mlynářům, kteří nikoliv úmyslně,
nýbrž naprosto bez úmyslu zapomněli
někde napsati nějaké číslo
v seznamu. Tu ukládá přísný
pán od finanční stráže ihned
nejpřísnější tresty. Přiznávám,
že žádost živnostníků a obchodníků,
aby byla zrušena 2%ní daň obratová,
dá se dnes sotva splniti, snažíme se tedy prozatím
o to, abychom dosáhli co nejrozsáhlejšího
paušalování. Dávám také
na uváženou, zda by nebylo ještě lépe
místo tolika revisních a kontrolních orgánů
pomysliti na nějaké vyrovnání místo
tak zvané paušalované daně z obratu.
Vyměřovací daňové úřady
po zkušenostech za tolik let vědí velmi dobře,
jak závody prosperují a v takovýchto závodech,
zvláště pokud jde o 2%ní paušál
daně obratové, bylo by lze provésti každoroční
vyrovnání. (Předsednictví se ujal
předseda Malypetr.) Tím by se ušetřil
celý úřednický aparát, jehož
jest třeba ke kontrole a vrátila by se úplně
ztracená důvěra k berním úřadům
a tím také ke státu. Mluvíme zde stále
o povznesení daňové morálky, musím
však konstatovati, že na základě poslední
daňové reformy a loňských daňových
předpisů daňová morálka se
vlastně nepovznesla, nýbrž znovu klesla. U
těchto mlýnů s velkým trýzněním,
jak jsem se již dříve zmínil, musí
důvěra ještě více klesati a místo
daňové morálky zavládne daňová
nemorálnost.
Dalším zatížením mlýnů,
lépe řečeno vodních děl všeobecně,
jest daň z vodní síly. Daň z vodní
síly, na které se sněmovna kdysi usnesla,
byla vlastně myšlena jen jako daň přechodná,
která měla působiti vyrovnání
s daní uhelnou. Dnes vidíme, že daň
z uhlí byla již téměř zrušena,
ale prvotní sazby daně z vodní síly
stále ještě trvají. Při zavádění
této daně z vodních děl bylo ovšem
úplně zapomenuto, že udržování
vodních děl, udržování náhonů,
jezů a také hnacího motoru vyžaduje
velikých peněz, jejichž zúročení
a umořování a které vodní dílo
nebo mlýn velice zatěžuje. Poukazovalo se k
tomu, že voda jest zadarmo. Dáme-li si však dnes
předložiti rozvahu vodního díla při
menších nebo prostředních mlýnech,
budeme žasnouti, jak veliké částky musí
býti vynakládány a jak velkých příjmů
jest třeba, aby se zaplatilo zúročení
a umořování. Ale již před válkou
a za války byla daň z příjmu a výdělková
pro vodní díla vzhledem k této věci
vyměřována výše, poněvadž
prý mají levnou hnací sílu. Na jedné
straně jest tedy větší zatížení
spojené s udržováním vodního
díla, na druhé straně pak vyšší
zdanění a přes to byla jim ještě
uložena daň z vodní síly. Výtěžek
této daně není jistě tak vysoký,
jak se očekávalo a domnívám se, že
ministerstvo musí se přece smířiti
s myšlenkou, aby tato daň byla zrušena.
Ministerstvo financí zamýšlí nyní
zříditi fond pro vodní hospodářství,
jemuž by se odvádělo 50% příjmů
daně z vodní síly. Tím má býti
daň, myšlená pro dobu přechodnou, zavedena
pro věčné časy. Tím se chce
říci, že se zrušením daně
z vodní síly musil by také padnouti zákon
o tak zvaném fondu pro vodní hospodářství.
K tomuto fondu pro vodní hospodářství
mají dále přispívati zvláštní
částkou ještě také vodní
díla. Tu se musíme tázati, jakou cenu má
vlastně míti pro mlýny tento fond pro vodní
hospodářství. Tento fond má přece
sloužiti všeobecným účelům
národohospodářským, není však
myšlen tak, aby se z tohoto fondu vyplácely nějaké
příspěvky na udržování
vodních děl nebo náhonů. Vedle daně
z vodní síly mají však mlýny
v pozdější době platiti ještě
také jiné dávky, aniž z toho dostanou
někdy něco nazpět. Proto stojíme na
stanovisku a neustaneme neustále zakročovati na
rozhodujících místech, aby daň z vodní
síly byla určitě zrušena. Rád
bych ještě poukázal také k tomu, že
dnes ve vodních knihách jest v některých
okresech takový nepořádek, že z toho
mohou vzniknouti nejneuvěřitelnější
spory, často k největší škodě
sporných stran samých. Vláda povolila k tomuto
účelu asi před třemi lety úvěr
240.000 Kč, aby bylo lze uvésti vodní knihy
do pořádku, dnes činí tento úvěr,
a to jen pro Čechy, Moravu a Slezsko již jen 45.000
Kč. A tu se musíme tázati, co lze vlastně
počíti s touto nepatrnou částkou při
tak strašlivém počtu vodních děl
a vodních knih. Tážeme-li se dnes v jednotlivých
mlýnech držitelů, mají-li doklady o
svém vodním díle a zda úřady
vedou správně vodní knihy, vyjde většinou
najevo, že tomu tak není. Podobně je tomu také
s vedením vodních knih u politických úřadů.
Jest třeba, aby zde byl jednou zaveden pořádek
a očekáváme od vlády, že učiní
vhodná opatření, aby tento nešvar napravila.
Ke konci bych se jen rád zmínil, že jménem
naší organisace vyslovuji všem těm, kdo
dávají svůj souhlas k tomuto zákonu,
dík a prosím, aby tomuto živnostenskému
stavu věnovali opět onu pozornost, které
dříve kdysi požíval. Chceme pracovati
pro celý národ a lidstvo, poněvadž patříme
mezi potravináře, kteří jsou povinni
pracovati pro celek. Pro blaho svých spotřebitelů
chceme činiti to nejlepší. Očekávám
tedy, že přání a stížnosti,
které jsem zde přednesl, naleznou pozornosti jak
vlády, tak také příslušných
úřadů. (Potlesk poslanců něm.
strany živnostenské.)
Předseda (zvoní): Dále je ke
slovu přihlášen p. posl. Kvasnička.
Dávám mu slovo.
Posl. Kvasnička: Slavná sněmovno!
Když v důsledku rozmachu liberalismu v letech šedesátých
zrušeno bylo u nás cechovní zřízení,
myslelo se tehdy, že se ve většině živností
již nevrátíme k průkazu způsobilosti.
Ale brzy se ukázaly stinné stránky tohoto
opatření. Již r. 1883 obnovoval se při
nově uzákoněném živnostenském
řádu ve většině případů
znovu průkaz způsobilosti. Jedině u mlynářské
živnosti k tomu nedošlo a mlynáři to považovali
za jakousi nezaslouženou degradaci. Soudili právem,
že jejich řemeslo není o nic méně
významné a složité než ostatní,
a přece zařazeno bylo mezi živnosti svobodné,
u nichž není třeba žádného
průkazu způsobilosti, když naproti tomu v sousedním
Německu, kde jinak průkaz způsobilosti v
našem slova smyslu všeobecně zaveden nebyl, byl
pro mlynáře zaveden aspoň malý průkaz
způsobilosti, aby ten mlynář, který
chce míti učně, byl aspoň vyučen.
U nás naproti tomu jsme byli svědky toho, že
řada lidí bůhvíjakých povolání
stala se najednou živnostníky, mlynáři,
byla oprávněna vydávati výuční
list učni, ač sama výučného
listu neměla.
Osnovou touto chce se tento anachronismus odstraniti. Používám
této příležitosti, abych stručně
promluvil o některých bolestech, které tíží
naše mlynářství. U nás byla mlynářská
živnost již před válkou ve velmi značné
krisi, a to pod vlivem velmi ostré konkurence mouky uherské.
Za války nastala jistě skvělá konjunktura,
ale od té doby válečné zisky byly
již dávno pryč placením daní
a dávky z majetku, ale mimo to také již desetiletí
trvající velkou krisí v tomto oboru výroby,
že opravdu je těžko nalézti cestu, jak
z této krise vyváznouti.
Uvedl bych několik dokladů toho. Jen v Čechách
bylo od r. 1875 do r. 1924 uzavřeno definitivně
1792 mlýnů. Podle zpráv státního
úřadu statistického z loňského
roku tento počet uzavřených mlýnů
neustále stoupá, takže r. 1924 bylo v celé
Československé republice 10.221 mlýnů,
r. 1925 již 9867 a r. 1926 9708. Při tom nutno ještě
poznamenati, že někdy tyto mlýny nebyly v pravém
slova smyslu ani dostatečně zaměstnány.
Největší procento nezaměstnanosti u
mlýnů obchodních - bylo to jen u jednoho
mlýnu - bylo 47%, u mlýnů smíšených
nejvýše 36%, u selských mlýnů,
námezdních, 23%. Je to nejnepříznivější
stav v jakémkoliv odvětví výrobním
u nás v republice a v mlynářství v
celé Evropě. Kdybychom si položili otázku,
co je toho příčinou, došli bychom k
zajímavým zjevům. První zjev je ten,
že už těch mlýnů máme u
nás daleko více, než odpovídá
skutečné potřebě. Počítáme-li,
že k domácímu konsumu u nás je třeba
semlíti asi 28 mil. q obilí, vidíme, že
naproti tomu naše mlýny representují výrobní
kapacitu 60 mil. q. Tedy chtěly-li by tyto mlýny
býti u nás plně zaměstnány,
znamenalo by to alespoň ještě jednou tolik
vyráběti pro export. Naproti tomu nejenom že
je vyloučeno u nás pro export mlíti, my i
pro svou vlastní potřebu meleme v cizině.
A to je největší bolest, která při
dobré vůli a při dobrém rozpoznávání
vad dala by se odstraniti. Jsme v tom ohledu prvním státem
v Evropě. Podle dat známého Mezinárodního
ústavu pro zemědělství v Římě
vykazuje malá Československá republika v
absolutním dovozu mouky druhé místo, a jdeme
hned po velké Anglii. Při tom Anglie je stát,
který vlastně nemá polního a zejména
ne obilního hospodářství v našem
slova smyslu, je to stát čtyřikrát
tak veliký na počet obyvatelstva a konečně,
i když vezmeme zřetel k tomu dovozu, musíme
si uvědomiti, že to nedováží z
ciziny, nýbrž z vlastních dominií, kdežto
my dovážíme z ciziny. Pokud se týče
poměru v kilogramech mouky na jednu hlavu, jsme ještě
před Anglií. U nás dovážíme
na jednu hlavu ročně 14 kg mouky, Anglie ne celých
12 kg. Vzorem by nám mohlo býti průmyslové
Německo, které je odkázáno daleko
více než my na dovoz obilnin. Při dovozu 25.5
milionu q doveze jen 443.000 q mouky, my bezmála 2 miliony.
Opakuji, jsme státem, který pro svou potřebu
mele obilí v cizině, ač i kdybychom mleli
všechno u nás, nemohly by mlýny býti
zaměstnány více než na 50%. Snad je
příčina v tom, že mouka má u
nás odlišné postavení od ostatních
předmětů průmyslové výroby.
Všeobecné průmyslové výrobě
záleží na tom, aby dovážela lacino
suroviny a aby byl umožněn vývoz. Naproti tomu
u mlýnů běží o snížení
dovozu výrobku hotového, umožnění
dovozu surovin, naproti tomu nejde o žádný
vývoz. V Rakousku byly chráněny mlýny
prohibitivním clem 15·60 Kč. Naše mlýny
z toho mnoho neměly, poněvadž to bylo v rámci
monarchie a trpěly pod konkurencí maďarskou.
Od té doby nechali jsme u nás tyto věci běžeti
a po krátké stagnaci, jejíž příčinu
vyložím, dochází ke zhoršení.
R. 1927 bylo k nám dovezeno mouky 183.384 tun, r. 1928
184.577 tun, otrub r. 1927 47.066 tun, r. 1928 56.971 tun. Tedy
stoupáme opět v posledních letech. Naproti
tomu vývoz zadní mouky klesá. R. 1927 činí
dovoz 52.906 tun, r. 1928 47.399 tun, otrub 5948 tun, loňského
roku 3556 tun. Zásadní vadou je, že clo u
nás sdílí těsně osud svůj
se clem na obilí, ačkoli měla by mouka spíše
patřiti mezi výrobky průmyslu zemědělského,
zrovna tak jako cukr, pivo, líh, snad by se pak jinak s
ní jednalo.
Není jistě neodůvodněno, když
se domáháme ochrany tohoto důležitého
předmětu naší výroby. Až
do roku 1925 nebylo vůbec nic učiněno na
ochranu této důležité výroby.
Teprve r. 1925 stala se určitá náprava vládním
nařízením ze dne 4. června, č.
111, ale nepatrná. U nás máme na mouku absolutně
vysoké clo 70 Kč. Clo toto jest jistě vysoké,
ale nezáleží na absolutní výši
cla, pro mlynáře má spíše význam
poměr mezi clem na obilí a clem na mouku. U nás
je clo na pšenici 30 Kč. Počítá-li
se, že se mele průměrně na 40%, je třeba
na 100 q mouky 250 q obilí. To tedy znamená, že
z 250 q se zaplatí 80 Kč cla a naproti tomu z 1
q mouky 70 Kč cla. Jinými slovy: konkurent našeho
mlynáře za hranicemi má od našeho vlastního
státu desetikorunovou bonifikaci za to, aby k nám
mohl volně dovážeti mouku. (Slyšte!)
Při tom ještě neberu zřetel ani na obtížné
poměry výrobní, na velmi značné
daňové a jiné zatížení
proti státům, které k nám obilí
dovážejí. Dobře jest si toho vědomo
Rakousko, kde autonomní clo na pšenici je asi 28 Kč,
naproti tomu na mouku 84 Kč. Vidíme tedy, jak jest
zde nesprávně vzat zřetel k potřebnému
poměru. V nové celní smlouvě, platné
od 15. července, činí clo na obilí
14 Kč, na mouku 35 Kč. Ten poměr byl tedy
úplně zachován.
Při tom si ještě Rakousko chrání
své vlastní mlynáře zvláštní
upravenou paušální daní obratovou. Počítá
paušál pro domácí výrobce 4·8%,
kdežto pro cizí 7%. V Jugoslavii a Francii je ochrana
domácí výroby ještě větší.
Clo u mouky se nikdy prakticky neuplatňovalo. Ukazuji na
fakta zjištěná státním ústavem
statistickým. R. 1921 činil index životních
čísel na mouku u rodiny dělnické 936,
r. 1925 714, r. 1926 717 a neustále se na tom niveau pohybuje.
U úřednické rodiny činil index r.
1921 902, r. 1925 592 a r. 1926 586. Žitná mouka se
k nám vůbec nedováží a pravděpodobně
nebude nikdy dovážeti.